oběma. Bolest při chůzi krajem peripateticky      
   přikyvuje slastnému neklidu bytí, jež nemá žádné  
   vyústění (zde doslova žádnáústa: "prach jako      
   rtěnka bez úst.. . "), nespočine v žádné konečné  
   pravdě; všechno to smyslné ohmatávání a spájení   
   věcí prozrazuje slaytou barokní tuchu jakéhosi    
   těla, jež všakje provždy jen "tělem", které nelze 
   žádným skutečl1)ím tělem spoutat...               

   Pot, prádlo a šaty      
   zalité krví             

   Po všem, co bylo řečeno, žádný div, že Kovanda v  
   básních lidsky nejsilnějších, totiž v několika    
   textech o tatínkovi, přiřadí bez váhání k obrazu  
   otce látku nejštiplavější, asociující             
   nejdůvěrnější, nejvypjatější lidské stavy,        
   námahu, bolest, vášeň, nemoc, úzkost: "Z otce si  
   nejvíc pamatuj u / pot v zátylku / když v lese U  
   majáku / nasazoval pařezům páku..." (Odpolední    
   klid). Tady básní                                 

   ~       

   a jeho alchymie zaskočila svou nejvyhrocenější     
   podobou; drahá vzpomínka a nejryzejší poznání      
   vytanou prostřednictvím látky