z nejnicotnějších, v poslední instanci vždy jaksi fatálně spjaté s ponížením. Matečným louhem
   lidské blízkosti, expresivní elipsou pokrevního spříznění jakož i lidského soubytí a sdílení
   vůbec je tu lidský pot, obtížný, ale i tklivý a úlevný důkaz, že tu jsme, zajati výhní
   okamžiku, že na nás svět ještě usilovně doráží a naléhá.

   I v další klíčové básni, v delší, jakoby prózou říkané Brigádě (Za oknem Erben), jež je
   meditací nad otcovými starými dopisy, si pozornost neúprosně vymůže týž motiv. Text dokonce
   nalezne v mýtu potu své vyústění, jako by za nejzranitelnější tělesností už nebylo kam jít.
   "Zprvu jsem se divil proč táta pořád posílal/špinavé prádlo... Chtěl ušetřit? /...! Anebo má
   žena svému muži prát za všech okolností? / Jenom ona má právo vi

   iět všechny / skvrny / prádlo a šaty zalité krví prachem a potem , ten druhý krunýř /...1 Když
   ten prvý / stvořily zpravidla strupy upenky / která slívala často jeho věčně zpocené tělo / v
   jednu

   vědivou housenku /...! tatínku."