Přitom v Kovandovi se představuje nejen básník zralý a hotový, robustní Moravák s vyhraněnou,
   mnohotvárně modulovanou poetikou, ale hlavně autor, jenž ve svém psaní vždy jaksi naráz nabízí
   celý oblouk lidského osudu, křivku lidské existence naplno

   . oscilující mezi intimní každodenností a fragmenty velkých dějin, drobnohledností osobních
   epifanií a monumentalitou ságy rozvětveného příbuzenstva, sousedstva, spoluobyvatelstva, jež
   vytrvale pableskuje na sítnici paměti. Aje toho víc: Kovanda strhují

   cím způsobem mísí robustní "znásilňování" jazyka se sytou

   dionýskou smyslovostí. "Neštítí se" - smyslově, jazykově, výrazově - vcelku ničeho (v
   epičtějších sbírkách najdeme rabiátské pábitelství i brutální válečné morytáty), ač zároveň
   vždy zůstává lidský a jemný. Hnůj a pot jsou mu stejnou inspirací jako víno či silnice mezi
   poli. Je to moravský selský alchymista, definitivně však dotčený i sofistikovaností města -
   přesněji řečeno oním těžko postižitelným, avšak zcela specifickým duchem dělného baťovského
   kraje, v němž se tak originálně, podivuhodně

   a zároveň přirozeně prolíná břitkost "amerického" snu s rozšaf-i

   - nou, avšak bystrou a briskní valašskou
   rázovitostí.                                                                                      
   .

   

   Ucho od antuky

   

   Ačkoli Kovanda ovládá celé spektrum vyjadřovacích prostředků, jeho básně jsou přesto vždy
   psány jaksi nadrsno, nepůsobívytříbeně, vystavěně, ohlazeně či virtuózně a ovšem už vůbec ne
   vyumělkovaně. Básník si vždy pohrává s jakousi "neotesaností", nedotesaností tvaru (v
   některých stylizovanějších sbírkách, jako jsou Legenda o Svedrupovi či Nebe nad kantýnou, a
   dokonce, v souznění s chagallovsko-hrabalovskou pitoreskností tématu, občas krkolomně baví
   všelijakými insitními neohrabanostmi), těší ho a přitahují všemožná verbální vychýlení,
   vjemové i představové asymetrie či disonance. Přitom bohatství projevu na sebe nijak
   neupozorňuje, je vždy spíš živelně "utopeno" v poryvech veršů, ale je tu a stavba Kovandova
   světa se o ně pevně opírá.

   Básník umí utrousit robustní a situačně přesné, "film" básně nenarušující přirovnání, jež
   kotví momentku směrem k básnickému obrazu, aniž by však obraz sám vnucovalo za konečný cíl: