jak obecného tvoření, tak tvárného koloběhu světa vůbec. "Aby hlína neztuhla kropíš ji
   dešťovou vodou z mateřské bečky." I prostý řemeslný úkon tají hluboké dichotomie světa, jenž
   nás obklopuje: napětí vnějšku a nitra, sepětí rodícího se a zanikajícího. Nerozlišující,
   vnější božský (mužský) déšť je zvnitřněn v mateřské bečce (věřme Kovandovi, že v bečce mu zní
   i něco z prvotního dětského bečeni), je zbaven své kosmické "lhostejnosti" a pod lidskou rukou
   se mění v cosi měkce, chlévsky pečovatelského, v plodivou, uchovávající vodu. Jistě, tady
   čteme Kovandu už trochu moc přepjatě, jeho texty zdaleka nejsou psány jako
   mysticko-kosmogonické kreace. Zároveň se však vždy přesvědčíme, že
   básllíkoya.vnímavost.k§..:ili!Y.!élJ1uJ<:\)J.Q.till1i..sv~t'1

   ..kj~bQ.,pl!19~s}i"a p~2e2.t~osti j~ spo!ehlivě Ylít2~a !, v ~roEnos-tech a profánnostech.
   -~vanaovápoežle~á v sobě vskutku cosi sochařského,