hněteného a vzápětí v peci páleného. Drobné lidské děje se jedním máznutím octnou na plátně
   velkých dějin. Události venkovského dvora nakypí samy v sobě, slijí se s okolním "netečným"
   počasím i dalšími pryskyřicemi světa a zjeví svou komickou i temnou, pohansky alchymickou
   podstatu. ,,1 když teta Frantina / hned po osvobození / vystoupila z církve / ještě dlouho
   před bouřkami / odstavovala mléko z plotny /...! strýc Tónek i to zkyslé mlíko užil / k
   zalívání hořícího peří / 1 vosk by za své možná vzal/kdyby náhle nepřišly kroupy..." Příroda,
   byť jaksi utemovaná do půdorysu selského života, je nakonec podobně dramatická jako velké
   lidské dějiny. A ty se dějí jen skrz drobné lidské činění, do něhož se na oplátku - čímž je
   koloběh uzavřen - vplétají gesta přírodní. Kovanda maluje svět jakoby ustavičně povstávající z
   matečného louhu, ulepený od plodové vody i v okamžicích zániku a pomíjení, jež v sobě nesou
   zas jen rodivou vitálnost prazákladního, "pohádkového" hybatele - proměny. Básník ovšem tyto
   věci nekáže z hermeticky spekulativních výšin, ale zakouší je intuitivně spolu s námi v
   živých, zažitých, oznobenýma sochařskÝma rukama hnětených obrazech.