Hořké žito

   

   Kovandova poezie j e ovšem velmi významně i o lidech, jeho básně se hemží konkrétními
   postavami z vlastního rodu, okolí, místních legend nedávného minula. Kniha rázovitých sonetů
   Nebe nad kantýnou je celá pojata jako soubor fiktivních snímků z rodinného alba, co rok, to
   sonet, skrz celé století. Hrabalovská Legenda o Svedrupovi je zas básnickou poctou strýci,
   "skandinávsky" přezdívanému Svedrup, pijanovi, pracantovi, vtipálkovi, podnikavci, mluvkovi a
   snad i muklovi, houževnaté figurce statečně pochodující pustým chaosem let válečných i
   následujícího komunistického pekla a marasmu. Komicko-hrdinský mužskýživel, věčně trochu
   přiopilý, ukřičený, zašpiněný okolním děním, rázovitý a rázný, ale vždy jaksi bezradný,
   zrazený, ba občas sám zrádný, má v Kovandových knihách protějšek ve vláčném a vlahém ženském
   teple tet, těch tajemných zprostředkovatelek kontaktu s němě se převalující hmotou světa
   ("teta v rýži spí"), po~ selkyň mateřského ševelení všech věcí, vábného tetelení se lidských
   slavností na venkovském obzoru ("tety tvoje tety... se na tebe slétly Voněly / slzy v
   podpaží"). Tety ochránkyně i zasvětitelky, černě oděné strážkyně koloběhu života.

   I lidský svět je stižen týmž kolotáním jako hmota, řeč a povětří, Kovandovi stačí nasadit - a
   hned jsme vtaženi do důvěrně protepleného víru: zabijačka, svatba, víno, pohřeb, válka,
   Vánoce, fotbal... Většinou však básník spíš jen melancholicky bloumá tím pozdně antickým
   ruchem, namátkou promne v prstech ten či onen záhyb, detail.. .

   Svět Kovandových básní je chagallovsky rozlétaný, kontury figur a věci jsou však mnohem
   expresivnější, než je u snivých chagalliád obvyklé; obrysy a tvary jsou žhavě zčeřené (spíš
   jako u Soutina), křehce i drsně v sobě vířící, lačně i smírně se navzá

   jem prorůstající. Z pár prchavých kroků po zapadlé okresce se zrodí báseň, jež je vlastně jen
   rychlým a tichým vírem do sebe horce pohroužených vjemů: "Hořké žito / je větrem roztáčeno /
   až v medu bolí". - Hybný zrakový vjem drží v sobě zároveň i kvalitu chuti - a ta je zas
   naléhavá až k - metafyzické - bolesti; bolest barokně povstalá přímo ze země, jak míza stouplá

   , skrz smysly, je to bolest bolavá tím, jak je zároveň slastná, jak

   I provždy váhá mezi hořkostí a medem - a nakonec přitakává