šoval dobré katolíky, znepokojoval je: A jak to vlastně myslí? Jak to že umí tak dokonale
   popsat "ďábelské" ženy? Jestlipak sám není nějaký takový...!

   Za všechny pohoršené katolíky připomeňme alespoň Františka Dohnala (1876-1956), malého
   básníčka z okruhu olomoucké Archy a ne nezajímavého esejistu. Ve svém pokusu o dějiny
   francouzské katolické literatury velmi typicky - a nejen pro svou dobu - píše:

   "Barbey hoří pro katolicismus, bije se pro katolicismus, umírá jako katolík... Toť vše je
   pravda. Ale na druhé straně jsou tu nepopíratelné rozpory a poruchy po stránce mravní. Čtěte
   jeho Ďábelské, Očarovanou, Ženatého kněze, nesnesitelně odporné Co neumírá - nemyslíte, že
   přece jen příliš naklonil se tu B. d. A. nad propast, naklonil se až k závrati? Vím, co uvádí
   B. d. A. v předmluvě k druhému vydání Ďábelských jako vysvětlení, proč kreslí vášeň a hřích
   tak mohutným štětcem. A nepochybuji ani o dobrých úmyslech d. A. - ale jsem přesvědčen, že tu
   d. A. zmýlil se co do účinnosti své metody. Připusťme: d. A. chtěl skutečně představovati
   hřích jako hřích. Ale dosahuje toho skutečně? Nedosahuje snad někdy právě opaku toho, co
   zamýšlel? Nezanechává snad v duši čtenářově právě onoho převládajícího dojmu svůdného zmatku,
   jehož katolický umělec nutně musí se vyvarovati? A pak, nevystupují v díle d. A. pod rouškou
   tendence náboženské kontury mravní zvrácenosti? A není to právě u spisovatele, který je
   katolíkem a chce býti katolíkem, dvojnásob osudné?" (Studie a profily, řada II, 1933, s.
   213-214)

   Ovšem, kde zůstal v Dohnalově době Barbey? Na jeho místo nastupují dva Greenové - francouzský
   Julien Green a anglický Graham Greene, dva velcí katoličtí zobrazovatelé zla, dva popiratelé
   laciných katolických happyendů. I oni se setkávali s nepochopením a odtahováním, s oním
   podezřívavým flanďáckým prstíčkem: "A jestlipak sám není nějaký takový...!"