Rozdíl mezi Barbeyem a oběma Greeny spočívá ovšem v tom, že Greenové s úsměvem odvětí: Ale
   ovšemže! Jak jinak bych o tom mohl psát? Barbey zobrazuje zlo, které provozují ateisté a
   rouhači, a staví proti nim (velmi sadovské, chtělo by se říci) nevinné křesťanské dívky, jako
   je vpravdě okouzlující Kalixta z Ženatého kněze. Barbeyovo zlo je VENKU a za brány církve se
   dostává jen omylem a neštěstím. Graham Greene už popisuje zlo, které je přímo v církvi; jeho
   opilí, bezmocní flanďáčci nejsou žádným marginálním zjevem na okraji církve, patří k ní a opět
   - bez ní nejsou srozumitelní, neboť bez církve hřích není hříchem. Graham Greene se ještě může
   skrýt za "objektivitu" epického žánru. Julien Green jde ještě dál - popisuje nemilosrdně i
   zlo, které je v něm samém. "Hranice mezi dobrem probíhá v lidském srdci" - ale to je taky
   odjinud, to je zase Solženicyn.

   A v této otevřenosti přiznání, že JÁ jsem hříšník, a to notorický, že všechno zlo, které
   popisuji zvnějšněno, je i moje vlastní zlo, se Green Sadovi podivuhodně podobá.

   Napadá nás ještě tázání, zda lze podobné jevy nalézt i v české katolické literatuře. Nemáme
   sice ani Barbeye, ani Greena. Máme zato Jakuba Demla, v němž je celá linie od Sada až do
   Greenů shrnuta. Deml se ve své prostotě nepokouší předstírat, že popisuje zlo, které konají
   nějací tamti, helejte je, hříšníci. Deml otáčí kameru rovnou proti sobě samému, filmuje
   vlastní nitro - a my jsme dodnes šokováni a dodnes to čteme jako svědectví vůbec ne jen o
   jednom věčně nespokojeném moravském knězi, ale o člověku naší doby, příjmím katolíku, vůbec.

   Po Demlovi? Nikdo už si netroufl zobrazit patologii a hřích tak silně, před válkou a ani po
   válce. Hořce se smějeme, že mohlo být (dominikánským páterem Braitem a jeho revuí Na hlubinu,
   jen je hezky udejme, aťjim ta ostuda zůstane) za proticírkevní a pornografické prohlášeno
   Schulzovo dílo Kámen a bolest. Na pravou katolickou vivisekci hříchu si počká

   i ../I