Kalná milostná scéna s Helenou je vyvrcholením Ludvíkovy neschopnosti "odpustit lidstvu"
   křivdu, která se mu stala, vyvrcholením jeho touhy po odplatě. Ludvík tu realizuje chlubnou
   kasárenskou erotiku celibátníka. Tehdy "svlékal" pro obdiv kamarádů Lucii --- vydrážděn jejím
   chladem --- sám zůstávaje oblečen a cynicky ji pozoruje, teď tuto vysněnou zvrhlost vrhá jako
   pomstu do tváře Helenmě hrané cudnosti. Trapnosti a urážky, všechno ponížení, jež se v něm po
   léta skládalo, má teď být vykoupeno stejnou trapností, urážkami a ponižováním. Oko za oko, zub
   za zub. . . Vládne tu krutý Bůh pomsty, Hospodin Starého zákona.

   Mohl autor přejít tuto chvíli vrácené rány, která má jeho hrdinu vykoupit z pekla, z jeho
   "naveskrz marného běhu" obráceného do minulosti, do minulosti "politických procesů, minulosti
   sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulosti strachu, minulosti černých vojáků a Lucie", mohl
   tuto klíčovou chvíli přejít jen cudným náznakem? To, že ji tak podrobně, v "naturalistických"
   detailech sleduje, to je pouze nutná příprava k tomu, aby Ludvík došel až na konec své
   připravované pomsty, kde číhá prohra, a byl s to přijmout svůj nový úděl, dojít k prahu svého
   poznání, a tedy přece jen k výhledu katarze. Snad ji necítíte, snad vám uniká, snad k vám
   doléhá jen zvuk oné všepostihující destrukce. Ale pak jste se dali zmást.

   Když kámen, který měl zasáhnout Zemánka --- pomsta na Heleně --- proletěl tak trapně mimo něj,
   pochopí Ludvík, že žert, který rozehrál, nabyl samostatného života. Už ho neovládal. Hra
   ovládla jeho. V zdánlivě dokonalé propočtenosti jeho žertu byla utajena malá chybička,
   nepatrná, neuvažovatelná náhoda, a ta zvrtla všechno v opak. To však nebyla anomálie, ale
   zákonitost. Život nelze manipulovat pravidly hry, byť sebedokonalejšími, je mocnější a
   záludnější než každý lidský kalkul, prosadí svou. Nebo můžeme také říci, že s námi život hrál
   svou vlastní, neprůhlednou hru? "A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj
   vlastní žert, když~já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího
   (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného," říká si v těch chvílích fatalisticky
   Ludvík. Tedy přece jen jsou všechny východy uzavřeny, přece jen je člověk bezmocný?

   Bezmoc vůči vývoji světa si ovšem sugeruje vždy sílu pohybující člověkem: řekneme-li jí
   "skrytá ruka" (jako A. Smith) nebo "zákon hry", princip zůstává týž. Ludvík prostě není s to v
   dané chvíli překročit sám sebe. Nejdůsažnější význam pro jeho další vývoj má však jiný fakt:
   poznání, že žil v iluzi, v omylu, v klamu. Nejednal svobodně a nezávisle, neovládal sebe ani
   koho jiného, byl ovládán: ovládán touhou pomstít svůj minulý život. Teď nebyl jako za
   nadšených studentských let uhranut dějinami, ale svou vyhoštěností z dějin. Svět pro něj
   přestal být závratně měnlivým proudem života. Zkameněl, všechno zkamenělo:

                                                155