Dva romány z doby přechodu

   Literatura, která v rychlém časovém sledu vyprodukuje dva romány takové úrovně a takového
   významu, jako jsou romány Ludvíka Vaculíka Sekyra a Milana Kundery Žert, vydává svědectví o
   své ideové aktivitě, o kvasu, kterým niterné žije. Oba romány svým silným ideovým zaujetím
   obnažují staré osudové vazby, jimiž se naše literatura nově, netradičně připoutává ke své
   společnosti. Při pochopitelné rozdílnosti obou autorských osobností se v nich proto hlásí o
   slovo jisté společné problémy: vyplývají z tohoto základního faktu angažovanosti.

   Skoro jako by si každý autor položil týž mučivé nezbytný úkol: vypátrat, jak a z čeho
   především se v generaci intelektuálů, zhruba řečeno střední, formoval její dnešní životní
   pocit a vztah ke světu, jaké morální obranné reflexy zanechaly tzv. kultovní metody v jejím
   vědomí, a déle --- jaké hodnoty, postoje, vztahy či jaký způsob aktivity jí umožní obnovit její
   kdysi samozřejmou společenskou za-členěnost.

   Takové otázky si nepoloží člověk lhostejný k osudu své země a své doby. Takové otázky
   nedovolují fixlovat. S jejich odpovědí možno ožít nebo dožít. Je snad tedy zřejmé, že na území
   těchto problémů vstoupili oba naši romanopisci ne proto, aby rozvinuli černý prapor
   skepticismu, ale proto, aby "znovuprožitím" tragédie socialismu se pokusili vydobýt z ní pro
   svůj život i tvorbu katarzi, která jim dosud byla odepřena. Jinými slovy: na toto území
   vstoupili s vědomím rizika a s touhou přejít přes propast odloučenosti, která je hrozila
   pohltit.

   Strhující společenskokritický patos Sekyry i Žertu se zdá tomu odporovat. Ale opravdu jen zdá.
   Té společnosti, kterou učil F. X. Šalda vnímat v literatuře ne pouze povrch a slovo, ale i
   nevyřčenou, utajenou touhu básníkovu, vyciťovat žízeň po životním kladu i v slokách hořké
   deziluze, té společnosti by tento hluboký smysl obou knih neměl zůstat skryt.

   Sedím nad oběma svazky a chtěl bych, aby se ve mně nějak souhrnně uložily a vytvořily tak
   celek, z něhož bych mohl vyvozovat společné závěry. Avšak pří všem vědomí obdobných problémů v
   obou knihách nemohu pominout různost jejich položení a rozvíjení. A tak nezbývá než "být
   konkrétní".

                                                151