a nic jim nebude dáno, ani štěstí, budou si ho dobývat jen nasazením celé osobnosti. I pocit
   začleněnosti a sounáležitosti, který poztráceli, si musí vrátit sami. Nikdy nebude jejich sen
   na dosah ruky, i v  budoucnu bude porážena čest a urážena vroucnost, i v ní bude triumfovat
   omezenost a bude prohrávat spravedlnost, pravda a svoboda, zas bude "bita ctnost a vynášena
   nicka přeubohá... a utloukáno to, co silné jest", jako za časů Shakespearových. To je realita,
   tu je třeba přijmout a nezoufat nad ní, ani nevěřit v iluze "společenských mechanismů", jež
   mohou člověka uchránit před jeho možnými prohrami. On sám je si tím "mechanismem", on sám si
   musí být zárukou svobody a vítězství člověka. Nic ho nechrání, jen on sám sebe schopností
   vtisknout příštímu světu stopu svých představ, schopností realizovat ideje, nikoli vyznávat
   ideály, neboť "komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož
   se má řídit skutečnost" (Marx). Je jím skutečné hnutí, ono věčné hledání a toužení, vyžadující
   ěin, nikoli rezignaci.

   Tento svět nejistot a ohrožení neopustí naše hrdiny v jejich nadějích a vyjde jim vstříc,
   jestliže ho nebudou netrpělivě přizpůsobovat k obrazu svého snu, jestliže se jejich srdce, jak
   to chtěl básník na chlapci, seznámí s kamením. Vždyť před nimi se vždy bude rozprostírat život
   jako neprůhledná spleť smysluplnosti a bezsmyslnosti, podstatnosti a vnějškovosti, pohybu a
   strnulosti, dějinnosti a triviality. Uvěřit v příští ráj zaručených svobod, trvalých jistot a
   bezpečného smyslu, v němž budou dány člověku záruky štěstí, stejně jako uvěřit v svět hotový a
   ukončený, nepotřebující člověka s jeho touhou překročit sama sebe, to by znamenalo odsoudit se
   k dalším, tentokrát však zcela neproduktivuím prohrám.

   Jen věčným překonáváním nástrah, jež naší snaze o vytváření reálného humanismu kladou
   destruktivní síly ve světě i v nás, stane se člověk jednotou bytí a činu, bude objevovat smysl
   svého života a svých dějin a bude nacházet sám sebe jako absolutní míru vývoje.

   Sem směřuje po mém soudu i smysl obou románů. Sem směřuje smysl tvůrčího střetnutí obou autorů
   s naší skutečností, s dobou velkého zlomu, která si uvědomuj e svou minulost, ale zatím tápavě
   hledá svou příští podobu. Utkali se s ní, aby včerejšek překonali a z tohoto překonání
   vydobyli memento i naději pro budoucnost. Oni oba tedy nejsou pyšní Titánové, usilující
   svrhnout vládu svých otců, jsou to Jákobově, kteří v úzkostech duse se pustili do osudového
   zápasu s andělem.

   Slovenské poklady č. 1/1968

                                                165