O rozpadu iluzí

   Před svými padesátinami seděl Stendhal na schodech, chrámu San-Pietro a přehlížel prožitá
   léta: "...nevybral jsem si nejhorší život, nevybral!... Ale určoval jsem si popravdě vůbec
   svůj život?"

   Tyto stendhalovské pochyby o schopnostech člověka ovládat svůj život pronikly k protagonistům
   všech dosavadních Kunderových próz už po jejich třicítce. Jsou to vesměs mladí muži toužící
   určovat vlastní vůlí běh života a vybírat si svá osudová určení, ano, mít prostě svobodu
   volby. Ale jsou to bohové příběhů pouze zdánlivě, iluzorně. Ve skutečnosti každý jejich pokus
   dirigovat život a vnucovat tmi směr podle vlastních představ ztroskotává. Na konci rozehraných
   anekdot a žertů, kterými manifestovali svobodu tvořit, formovat osudy lidí i sebe, si musí
   přiznat, že se jim hra vymkla z rukou. Svoboda se proměnila v travestii svobody. V povídkách
   Směšných lásek končí tyto epizody někdy komicky, jindy trapně. Vždycky však se jimi rozevírá
   poznání nemohoucnosti, na jejímž dně zní horká rezignace.

   Teprve v románě končí žert krutě a krvavě vážně. Padly nejen iluze, že člověk může ovládat
   osud, život, historii. Přišel údiv z poznání: to snad život, osud, historie ovládaly člověka,
   to snad člověk byl jejich obětí, objektem jejich "hry". Žert překročil sféru soukromosti a
   nabyl poprvé rozměrů celospolečenských.

   Je tedy filosofickou podstatou všech Kunderových próz a zejména románu Žert stará otázka
   vztahu člověka k historii, problém účasti člověka na tvoření dějin --- stará otázka, kterou má
   socialismus nově zodpovídat. Vrstevníci Kundero-va hrdiny Ludvíka Jahna, stejně jako on sám,
   se naivně domnívali, že vítězstvím dělnické třídy byla tato otázka jednou provždy vyřešena ve
   prospěch člověka. Vše bylo pojednou jasné: rozpor všednodennosti a svátku, ideálu a reality,
   člověka a dějin byl zrušen. Nalezením společenského cíle, uvěřil člověk vědomě budující
   socialismus, našel jsem sama sebe. Proto svět bude hravě zvládnut a nebude už jedince drtit,
   uzavře se průrva mezi soukromým a veřejným, dokonce ani osud se svým neštěstím a tragikou
   nebude vtrhávat do životů jako nezvládnutelná cizí síla, protože vše bude pouze důsledkem
   skutečných činů člověka. Zejména mladý budovatel prvních let socialismu se toužebně upjal k
   iluzi všemohouc-nosti člověka v novém řádu, k iluzi, že rázným odvržením měšťácké minulosti má
   svou lidskou podstatu opět na dosah ruky, a proto že brzy uskuteční i odvěký sen

   0             štěstí všech lidí na zemi, ve společenství plné svobody a spravedlnosti.

   I student Ludvík byl takto opojen mocí, byl "uhranut dějinami", hřbet historie cítil pod sebou
   jako sedlo zkroceného koně. Byl přesvědčen, že "mimo okruh dějinného volantu. . . není života,
   nýbrž jen živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř".

   1             pro něj bylo všechno jasné ve vztahu člověka a dějin: člověk je sám řídí. Tato

                                                152