jeho jinošská víra musela být dříve či později životem zklamána. Byla jen. otázka, jak --- a v
   tom. jak tkví celá tragika jeho a velké části jeho generace,

   Je důležité si uvědomit, že celý Ludvíkův život je poznamenán traumatem, jímž pro něj byl
   důsledekbezděcněho žertu s pohlednicí, na niž napsal jméno Troc-kého a obměnil známá Marxova
   slova na "optimismus je opium lidstva". Byl vyloučen ze strany i ze studia. To však nebylo to
   hlavní. Traumatizující ránu mu zasadil fakt, že naráz musel "vystoupit z dějin" do šedivého
   ráje všedního dne. Bylo po pocitu všemohoucnosti, všechno se obrátilo naruby: do jeho života
   vtrhl nezvládnutelný osud, zpřetrhán byl "smysluplný běh života" --- Ludvík se octl ve sféře
   ne-smyslnosti, která člověka vyvrací ze samé podstaty. Ztratil nejen přátele, studium, účast v
   hnutí --- ztratil především sám sebe. Jeho jinošská víra nebyla jen zklamána, byla zrazena. A ze
   zrazeného boha se, jak známo, stává démon --- ze zrazeného boha důvěry se stal démon cynismu. To
   jsou základní okolnosti, které musíme brát v úvahu při posuzování každého Ludvíkova dalšího
   činu, myšlenky, projevu a zejména nelidsky krutého žertu s Helenou, ženou jeho "kata" Zemánka,
   který ho vylučoval ze strany --- víc: ze života, z dějin.

   Na neočekávanou oběžnou dráhu svého osudu byl tedy Ludvík vynesen především tragickou
   událostí, když se octl "mimo svou životní dráhu". Vše v jeho životě se od té chvíle začíná
   podřizovat zákonitosti tohoto vnuceného pohybu a její tlak postihne především hrdinovu citovou
   a morální strukturu. Uvědomme si iiapř. toto: když ho mladičká Markéta vydá, Ludvík ji ještě
   miluje, touží po ní, netuší dosah katastrofy. Stačilo by, aby na chvíli přistoupil na hru na
   provinilce a spa-sitelku, do které se vžila Markéta, a dosáhl by svého. Avšak Ludvík je v tom
   čase ještě bezelstný a důvěřivý, je opravdový a nevinný, není s to hrát, ani za takovou cenu
   ne. Milostné vztahy jsou mu živlem lidskosti a svobody, nikoli ovládání a zneužívání. Jestliže
   tedy později je mu vše pouze předstíráním a hrou na lásku, jestliže touží pomstít svých
   zmarněných patnáct let "žertem" s Helenou, je to jen důkaz, jaké moci nabyl démon cynismu v
   životě člověka, formovaného traumatem, utrpěným v nejzranitelnějších létech mládí.

   Kunderův román bývá označován za román deziluzí. Všechno tu opravdu podléhá vystřízlivění a
   zmarnění, naděje je klamem, opravdové se ukáže falešným, smysluplné prázdným, všechno se
   obrací ve vlastní travestii. To nás však nesmí vést k tomu, abychom z románu vyvozovali závěr,
   že autorovo pojetí a výklad světa jsou zcela vymezeny filosofií deziluze a negativismu. Tudy
   bychom se dostali do prostoru, kde vládnou falešné interpretace. Dokonce i v detailech. Např.
   na návštěvě u Jaroslava, už po ostravské černé vojně i kriminálu, se Ludvík dostane do sporu s
   někdejším nejbližším přítelem o Fučíka. Útočí na něj nevybíravě a s bezohlednou logikou.
   Neretušuje tu snad tímto způsobem svou poému z 50. let sám autor, nezní tu snad jeho hlas? Čím
   mohl Ludvíka dráždit v té chvíli

                                                153