Fučík, hrdina jiné doby? Vyluštění je prosté: Ludvík totiž, jak se později dočítáme, byl
   vylučován ze strany --- tedy pro sebe ze života --- právě Fučíkovým jménem, byl ubíjen právě jeho
   příkladem, právě jeho dopis z vězení byl konfrontován s Ludvíkovou osudnou pohlednicí. I Fučík
   se tedy bezděky stal součástí jeho letitého traumatu, a proto si s ním Ludvík vyřizoval jaksi
   osobní účty. "Polemiku" s fučíkovskou poémou, podle mého mínění, provedl autor tím, že ji
   umělecky celou svou tvorbou překonal, nemusel proto nyní dodatečně použít jedné figury k
   výslovnému názorovému vyvracení své minulosti.

   Kundera není zastáncem filosofie deziluze, která člověka svazuje na rukou a na duši. Zkoumá
   pouze, jak a kdy deziluze pronikla do života jeho současníků --- mezi něž ovšem sám patří --- jako
   výrazný fakt, utvářející jejich postoj ke světu. Píše román destrukce iluzí, v nichž žili jeho
   hrdinové. Nemůže proto přimět svou postavu, Ludvíka, aby byl jiný, než je, aby byl mravnější a
   čestnější, ani aby jednal ctnostněji a opravdověji. Vždyť předtím sám uvedl do pohybu zákeřnou
   společenskou křivdu, která ho rozvrátila a zaměnila jeho život za jiný, nepravý, nepůvodní.
   Všechno, co Ludvík od svého "vystoupení z historie" prožívá, je propadání hloub a hloub. Je
   jako Kain se znamením: budeš obdělávat zemi a ona ti nedá svou sílu. Ostrava ho vyvrací nejen
   politicky a morálně, ale i citově ovzduším kasárenského socialismu. Zachraňuje se jen tím, že
   přijme pomocnou ruku "uvaděčky do všednosti", Lucie, to znamená, že se zachraňuje kapitulací
   před neznámou nadpřirozenou silou, která mu odtrhuje od ruky to, pro co chtěl žít, tedy před
   osudem, před nesmyslnými dějinami, a stává se od těch let zoufalcem nad vlastním životem,
   programovým skeptikem, vyznavačem "krásných destrukcí". Avšak destruktivnost, praví Fromm,
   ,,je výsledkem neprožitého života*'. Podmínky, jež vedou k omezování energie podporující
   život, říká dál, ty vytvářejí pramen, z něhož vyplývají různé projevy zla. . .

   Hodíme pak po Ludvíkovi za cynismus a nelidskost jeho žertu s Helenou kamenem? My na to máme
   právo, my se můžeme morálně rozhořčovat nad románovou figurou. Ale romanopisec nikoli. "Autor
   neposílá své postavy na smrt ze zloby, krutosti či nenávisti, ale proto, že jejich smrtí
   vyslovuj e určité zákonitosti života," napsal Kundera na okraj Majitelů klíčů v polemice s
   některými kritiky, kteří hru nazvali dokonce antihumanistickou. V Žertu sice neposílá na smrt
   žádnou z hlavních postav, ale vyslovuje zákonitosti života také tím, jak postavy vytváří v
   logice jejich charakteru, tedy jak jim dává jednat a myslit. Krutost ve vztazích lidí, zejména
   krutost Ludvíkova, není projevem autorova antihumanismu, je projevem deformace života, jíž
   podléhali jeho hrdinové. Ludvík přece patnáct let dýchal vzduch světa, v němž není nikomu
   odpouštěno, světa zpustošeného právě o ty hodnoty, o něž se toužil celou bytostí opírat. Proto
   i celý jeho život je příběhem zpustošení,

                                                154