nůž,kterým *vnikl do srdce, ruce, které se zvedly pro jeho ortel, on sám. Proto v okamžiku,
   kdy se setkal tváří v tvář se Zemánkem, svým "katem", je to už jiný Zemánek než ten, v němž po
   patnáct let pro něj bylo vtěleno jeho zlo.

   Kunderův román je složen z monologů čtyř postav: Ludvíka, Jaroslava, Heleny a dr. Kostky,
   přičemž se důsledně střídá vždy part Ludvíkův s partem jiné ze zbylých tří postav. A všechny
   tyto monology jsou zpověďmi prohraných životů, životů žitých v klamu. Každá postava si svůj
   svět iluzí vybudovala sice z jiných osobních příčin, ale podmíněných stejným tlakem
   společenským. Je pozoruhodné, že autor nepřidělil part ani Lucii, ani Zemánkovi, postavám tak
   důležitým v životě hlavního hrdiny a s tak poutavými osudy vnějšími i vnitřními. Ti dva musí
   stát pouze na břehu autorova epického zájmu, protože jejich život ho ničím nepoutá: žijí život
   neiluzívní, nezabydlili se v klamu. Ať jakkoli deformováni dobou, zůstávají střízlivě věcní a
   nereagují na vnější tlak klamáním sebe sama. Naopak dr. Kostka, který má pro Ludvíkův žert
   poměrně málo podstatný význam, možnost zpovědi dostal. Jeho náboženská víra ho sice činí
   napohled vnitřně celistvým, takže představa sebeklamu nám k němu nepřiléhá. Avšak i jeho
   zpověď končí voláním zoufalství: ,,Ó, jak sám sebe klamu!... používám domnělých božích výzev
   jen jako záminek, abych se mohl vyvléci ze svých lidských povinností. .. Ó Bože, je to opravdu
   tak? Jsem opravdu tak uboze směšný? Řekni, že to tak není! Ujisti mne! Ozvi se, Bože, ozvi se
   hlasitěji! Vůbec tě neslyším mezi tou změtí nejasných hlasů!" I postava, která v příhěhu plní
   pouze jakousi infor-mátorskou roli o životě Luciině, musí tedy být z rodu lidí žijících v
   bludu.

   K ústřednímu příběhu zpustošení se organicky pojí především příběh Jaroslavův a Helenin. Ony
   dva přidávají další rozměry Ludvíkově tragickému pádu, reliéfují ho, dokreslují a zrcadlí.
   Jaroslav je vlastně Ludvíkovým protinožcem: když u něho svítí slunce radosti, u kamaráda je
   noc zoufalství, když je Jaroslav šťasten, Ludvík trpí. Ale oba žijí v klamavém světle svých
   iluzí, a jako Ludvík netušil, kdo byla Lucie, kterou nejvíc miloval, tak Jaroslav žil léta
   vedle své Vlasty jako vedle neznámé ženy. Jaroslavovi na rozdíl od přítele bylo umožněno
   společenské uplatnění. Přizpůsobil se, ztotožnil se a žil spokojeně, byl úspěšný. Jeho živlem
   se stala lidová muzika, která ho svou útěšnou a krásnou lží zavedla do zhouby. Jeho činnost
   byla pseudoaktivitou, nebyla činností vnitřně produktivní. Využíval tradice lidové hudby pro
   dobu, která ji vydávala za pravý výraz své lidovosti, a tradice jako ustrnulý tvar ho zbavila
   potřeby živého proudění myšlenek o skutečném světě, době a lidech: Jaroslav rovněž zkameněl ve
   své iluzi. Vpád nové doby s novými potřebami a s novými požadavky je pro něj proto
   nepochopitelný, krutý, nesmyslný a snadno ho vnitřně rozvrátí. Ludvík i Jaroslav se tak sejdou
   společně nad svými zhroucenými životy.

   Helena je v životě Ludvíkově jen epizodou, je věcí, jíž chtěl zabít svou zášť.

                                                156