U ní se plně uplatnil autorův konstruující um. Vytvořil ji převážně z potřeb kombinačních, a
   proto se Helena pohybuje jedině v prostoru ohraničeném funkcí ve stavbě příběhu. Je tu jen
   prostředkem, nikoli cílem, je plně podřízena autorově vůli, musí plnit jeho příkazy. Je však
   přesto vystižena přesně ve své vnitřní charakteristice: tuší celou faleš své víry, aktivity,
   práce i svých lásek, ale bojí se přiznat si pravdu, protože je jí ve falši dobře. Upíná se
   stále k novým, lžím a přímo lačně se zmocňuje klamů. Zaplnila si jimi celý život, jsou jí
   drahé jeho relikvie. Proto také krach, jejího iluzivního světa je nejtrapnější a
   nejbanáluější. Autor tu nešetřil na ničem, co mohlo ponížit a urazit tuto lidskou omezenost.

   Je tedy Žert románem destrukce iluzí, románem nutného zmarnění všeho, co ovládne klam, románem
   neautentických životů z doby, která sama byla neauten-tická, poměřena cílem, jejž vyznávala.
   Žert v rovině umělecké výpovědi je kritikou doby, ale i kritikou nepravé reakce na ni. Jen
   necitlivost by mohla vidět v Ludvíkovi pouhou oběť. Kundera ho celým příběhem vede k
   sebepoznání, k hořkému prozření: zklamal sám sebe, neboť nedokázal zůstat živý, neuměl ubránit
   svou autentičnost, proto prohrál...

   A zde, v tomto tématu obrany lidské integrity, se setkává zcela přirozeně Kunderovo téma s
   Vaculíkovým.

   Žert pléduje za antiiluzívní vztah ke světu, za reálné vidění a hodnocení všeho, čím je
   naplněno naše snažení, ale i za "nevylhané a ryzí naděje", jak řekl Kun.de-ra jinde. Žert zní
   ve své spodní, utajené melodii výzvou k účasti na době, nikoli výzvou k útěku od doby. Možná
   že se to neobejde rovněž bez ztrát a omylů, báje to skoro jisté. Ale budou to rány utržené v
   zápase o naplnění lidského života smyslem. Bude to obrana proti nicotě, jež nás hrozí zahltit
   ne-smyslností.

   Ludvík prohrál svých patnáct let. Ale octl se před novou, věcnou skutečností. Bude s to se v
   ní lidsky realizovat? Zřeknuv se Boha pomsty, najde Boha porozumění a milosti? Dobrav se
   nového poznání, tj. zrušiv nad sebou moc minulosti, bude jí moci vyslat svou odpovědi --- život
   v jednotě bytí a činu, svou skutečnou svobodu? Neztroskotá opět o stejně zpustošený svět?

   Tyto otázky neklade autor, ale čtenář domýšlející příběh. Autor mu je však vnukl. Rolland
   Barthes v jedné eseji říká, že v literatuře není čisté otázky: otázka je vždy jen svou vlastní
   odpovědí, rozptýlenou a roztříštěnou ve zlomky, mezi nimiž se smysl rozplývá a ztrácí. Nikoliv
   odpovědi, dané na vzbuzené otázky, ale v rozptýlených a roztříštěných zlomcích jev Kunderově
   románu skryt i jeho smysl, jeho katarze.

   Pro Kunderovu prózu je podstatné zrušení ostrého předělu mezi racionálností a živelností,
   dějovostí a úvahou a využití především intelektuální složky tvoření, která s sebou nese
   převahu esejismu, kritického postřehu, ideového hodnocení apod. Kundera vždy silně konstruuje,
   ba kalkuluje, ale nikdy nebeletrizuje teze.

                                                157