Řekl bych paradoxem, že jeho vášní je intelekt. Myšlenkově útočná bystrost, bri-lance postřehů
   a nápaditost zachraňují jeho tvorbu před chladem vlastní metody.

   Má-li však tato metoda zůstat sama sebou, musí se jako šíp vrhat přímo k podstatě, směřovat
   přímočaře od existence k esenci, dobývat jádro a pohrdat slupkou --- žánrovými detaily. Na
   jednom místě románu se Ludvík ptá sám sebe, zda příběhy kromě toho, že se dějí, také něco
   říkají, zda mají navíc nějaký smysl, zda něco znamenají. U Kundery vskutku každý detail, každá
   rekvizita něco znamená, k něčemu směřuje, k něčemu poukazuje, vše je tu významné, nic není
   jenom prostým dějem. Každý motiv má své určení, hledá svého blížence a pojí se s ním. V této
   vyhrocené umuosti motivace je skryta --- i v Žertu --- slabina Kunderových próz. Cítíme potřebu
   větší bezprostřednosti, toužíme po spontánnosti. Je to vlastně onen rozpor, který cítil mladý
   Lukács nad tragédií: "Může podstata Ožít?"

   Kundera proto musí vždy znovu konat zázrak: oživovat podstatu. To je jeho prokletí i blaho.
   Nic nezískává a nic neodevzdává lehko. Nebyl mu dán dar beze-Istnosti. Učinil tedy z handicapu
   svou přednost, proměnil ho ve svou osobitost.

                                          O věrnosti sobě

   V Sekyře jsme v jiném světě, s jinou atmosférou. Je ale obydlen stejným živočichem: mučícím se
   a hledajícím mladým člověkem této doby, člověkem zasaženým do srdce stejným nožem. Na rozdíl
   od zraněných postav Kunderových je však Vaculíkův vyprávěč a hlavní hrdina vybaven velkou
   rezistencí, má tvrdohlavost selské nátury, a proto nikdy nepodléhá. Vytváří si ke světu
   ironický vztah a dokáže se z něho nevydělit, klade se proti němu jako míra pravosti a
   statečnosti, vidí sebe v něm, umí se v každé situaci vysmát sám sobě a přiznat se ke každé
   slabosti. Zůstává až do konce živý, nezkamení. Nemá iluze. Je rovněž ztroskotanec, ale je
   směšný sám sobě ve svě bezradnosti, ve své slabosti a bezmoci. Snad příště ztroskotá znovu.
   Ale nedá se už lacino, vloží do nového zápasu celou bytost. Proto ji musí opevnit.

   K-dyž prohlédl, že skutečnost přelstila jeho mladistvý sen a že v zápase s ní podlehl,
   uvědomuje si, že chyba byla v nSm; dal se ošálit, byl příliš naivní a důvěřivý. Proto
   skutečnost neproklíná, nezoufá nad ní, ale sbírá síly k novému zápasu, k novému pokusu
   ovládnout ji, dostat se jí na kobylku.

   Otázka vztahu člověka k dějinám, účasti na době je tedy i zde položena s plnou naléhavostí.
   Dostává však nový a důležitý odstín: je v nás dost vědomí, máme dost vnitřní kultury, dost
   charakternosti, abychom vytvořili vskutku velkou dobu, abychom ji dokázali poslat do střetnutí
   s celou dosavadní minulostí lidstva?

                                                158