Sprejeři a graffiti

   S rozvojem graffiti se rozpoutaly diskuse o tom, zda graffiti je, či není umění. Graffiti
   postupně pronikly do galerií a výstavních síní. Ještě v polovině osmdesátých let byl tento
   fenomén ve Francii vnímán jako svérázná forma pop-artu. Nesrozumitelné nápisy, barevné plochy
   a "tagy" na zdech městských budov přitahovaly pozornost sociologů, psychologů i teoretiků
   umění.

   Jiří Olíč tvrdí, že pandánem pyrotechniky, jež se  bůhvíproč nazývá zábavná, jsou grafitti.
   Žádný divák nebyl moderním uměním nucen sledovat Mondrianovy obrazy déle, než chtěl, a
   mobilita Calderových mobilů nespočívala v tom odchytávat vernisážové hosty. Olíč se děsí
   představy, že sedí pět hodin ve vlaku a dívá se z pomalovaného okna. Nechce se smířit s tím,
   že by si měl zvykat na agresivní zábavnou pyrotechniku a graffiti, protože takové bude 21.
   století, zvukem i obrazem.

   Sprejeři tvoří většinou v noci, ve skupinkách ve vytipovanou dobu a s přesně vytyčenými
   ústupovými trasami. Během akce probíhá komunikace pomocí mobilních telefonů. Z těchto důvodů
   je dopadení pachatele-sprejera při činu velmi ojedinělé. Pokud se tak náhodou stane, je nutné
   složitě prokazovat komu patří spreje a kdo je autorem výtvoru. Znalec pak musí vyčíslit škodu
   a dle ní je určeno, zda se jedná o výtržnost, nebo o poškozování cizí věci. Sprejeři mohou
   svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 257 (poškozování cizí věci)
   trestního zákona. Novelizací trestního zákona ze dne 1. 7. 2001 se za § 257a vložil nový
   § 257b, který upravuje poškození cizí věci pomalováním, postříkáním či popsáním jinou barvou
   nebo látkou. Trestní sazba za tento čin byla určena na 2 - 8 let odnětí svobody pro pachatele,
   který svým jednáním způsobí škodu velkého rozsahu.

   (271 slov)