K. Marx: ÚVOD KE KRITICE HEGELOVY FILOSOFIE PRÁVA (úvodní část)

   

   Pro Německo je kritika náboženství v podstatě ukončena, a kritika náboženství je předpokladem
   veškeré kritiky.

   Světská existence omylu je kompromitována, jakmile byla vyvrácena její nebeská oratio pro aris
   et focis. Člověk, který ve fantastické skutečnosti nebes, kde hledal nadčlověka, našel jen
   odraz sebe samého, nebude už ochoten nalézat jen zdání sebe samého, jen "nečlověka" tam, kde
   hledá a musí hledat svou pravou skutečnost.

   Základem nenáboženské kritiky je: člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka.
   Náboženství je totiž sebevědomí a sebedůvěra člověka, který se buďto ještě nenašel, nebo se už
   zase sám sobě ztratil. Ale člověk, to není abstraktní bytost trůnící někde mimo tento svět.
   Člověk, to je svět člověka, stát, společnost. Tento stát, tato společnost produkují
   náboženství, převrácené vědomí světa, protože jsou samy převráceným světem. Náboženství je
   všeobecná teorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě,
   jeho spiritualistický point d`honneur [věc cti], jeho entuziasmus, jeho morální sankce, jeho
   slavnostní dovršení, jeho povšechný důvod útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým
   uskutečněním lidské podstaty, protože pravou skutečnost lidská podstata nemá. Boj proti
   náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním arómatem.

   Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě.
   Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to
   opium lidu.

   Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek
   vzdát se iluzí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, v kterém je zapotřebí iluzí.
   Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří
   svatozář.

   Kritika strhla z okovů imaginární květy, ne proto, aby člověk vlekl dál bezútěšné okovy,
   nezkrášlené fantazií, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živý květ. Kritika náboženství
   zbavuje člověka iluzí proto, aby myslil, jednal, tvořil svou skutečnost jako člověk, který se
   zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby se pohyboval kolem sebe, a tím kolem svého skutečného
   slunce. Náboženství je jen iluzorní slunce, které se točí kolem člověka, dokud se člověk
   nepohybuje kolem sebe.

   Je tedy úkolem dějin, když zmizela pravda onoho světa, nastolit pravdu tohoto světa. A prvním
   úkolem filosofie, která slouží dějinám, je, aby poté, když byla odhalena posvátná podoba
   sebeodcizení člověka, odhalila toto sebeodcizení i v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe
   se takto mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku
   politiky.