Ladislav Klíma

                   Vorovkův "Polemos". Spory v české filosofii v letech 1919-1925

                                    (Tribuna 11. května 1926)^1

   

               Kniha vysoce významná, o sobě vůbec a s ohledem na českou filosofii zvlášť.^2
   Nesena šlechetnou, heliotropickou opravdivostí, které jde bez falše o věc, která nemusí se
   k filosofování nutit a postrkávat. Živým, úrodným citem provanutá, vskutku životná. Svobodně
   rostlá, samostatná -- skeptická. Bohatá myšlenkami, hluboká, světlá. Formálně nezvykle u
   filosofů jasná; barvitá a elegantní, básnická stejně jako přesná. Jedna z knih, které vyhovují
   třem hlavním podmínkám cennosti, celosti: poutá, poučuje i povznáší. Přese svůj polemický a na
   pohled poněkud žurnalistní ráz dává čtenáři, jenž by pro filosofii právě do ohně neskočil,
   více než mnohá proslulá, tlustá, klasická filosofická kniha. A v české filosofické literatuře
   tvoří útěšnou výjimku, znamená svěží zavanutí větru v její ztuchlině, snad počátek obratu...,
   přese svůj polemický ráz -- spíše právě pro něj.

               Ale co ze plus, je hlavní vadou Polemu z hlediska absolutního. Bez polemického
   charakteru knihy mohly tu její ctnosti být v superlativu; takto přirozeně jen v komparativech.
   Polemičnost škodí Myšlence vždy už sama sebou. Dvojnásob, přizpůsobuje-li se polemik svému
   odpůrci, sestupuje-li k němu. Trojnásob, není-li odpůrce polemiky, sestoupení, ba ani
   povšimnutí hoden.

               Myšlenka je vždy něco absolutního, boj vždy něco nutného a relativně nízkého.
   Nebojovat -- je jedině vznešené; ani proti svým "špatným" myšlenkám -- není jich! -- tím více
   proti lidičkám; ale v polemizování je osobní a věcné nerozlučitelně srostlé, tj. věcné
   vystupuje tu vždy ve silně znečištěném stavu. Každá polemika stahuje i strhuje myšlenku z její
   výše. Protivník, i podléhaje, pověsí se celou vahou na šíji vítězícího; strhne jej někdy na
   zem, i do propasti někdy; vždy je vítěz uřícen, zablácen, zkrvácen -- poloporažen; jen Pyrrhova
   vítězství existují; a není porážky, kterou by i poražený něco nezískal; zdánlivě poražený
   často je ve skutečnosti vítězem; bojujíce, bojujeme pro to, proti čemu bojujeme; a sub specie
   aeternitatis nemožno pranic zabít; není vrahů neboli dokonalých vítězů. Každý boj je
   znásilňování; nejvíce čiře myšlenkový...znásilňování je vždy něco ordinérního; nejpřísněji
   vzato, jsou polemiky nejméně humánním, nejvíce protiúčelným druhem agonismu. Poškozují a dolů
   strhují "vítěze", povznášejí ho zřídka; drásají a dráždí jen poraženého, zřídka poučí jej. (...)

               Ale je účelno míchat se do žabomyších českých "filosofů"? Proč se účastnit rvačky
   s chlapci v městském parku? Při vší úctě, kterou mám k nim všem, k českým filosofům, -- neboť
   úctyhodní mužové jsou to vesměs, nucen jsem říci, že za polemiku nestojí. A to proto, že jsou
   filosofy stejně jako já arcibiskupem. Považovat je za filosofy znamená jen: zaměnit kožený,
   špinavý futrál za diamantový diadém v něm, zdánlivě v něm, -- prázdném. Ale, -- vždyť se mýlím:
   "pravá filosofie spočívá v negování filosofie", bylo vícekrát řečeno, a oni jsou její negací
   tak dokonalou, že jsou vskutku dokonalými filosofy. Jen jediné jim k tomu chybí: pud k pravdě,
   smysl pro Vznešenost, Volnost, hloubka a všechna infernálně nebeská Propastnost, -- ale mimo to
   také porozumění i těm nejpovrchnějším filosofickým pojmům, i logika i zdravý rozum, -- krátce
   každékoliv filosofické nadání. A zde polemizovat? Zde jde se prostě mimo, v uctivé
   vzdálenosti, jako kolem čingy americké; i jaguár zběsile před ní utíká, "Wozu Federlesen mit
   dem Schuft?" Užívají-li takovíto lidé důsledně umlčovací taktiky proti všemu vyššímu,
   nejstrategičtější je, užít jí proti nim! Ne, jako oni, pro mizernou přítomnost, -- a pro
   budoucnost, na které jedině záleží, na které jim právě proto nezáleží.

               Nebylo dosud vůbec české filosofie, -- leda ve stádiu dvouměsíčního embrya. Nebylo
   dosud pravého českého filosofa, mimo Otokara Březinu; hábit je něčím zcela vedlejším; -- dokud
   nedojde k tomu, aby Napoleon byl považován za největšího filosofa své doby, a  za největšího
   génia činu Grabbe, bude lidstvo soudit o nejdůležitějších psychologičnostech idiotsky
   povrchně, školácky. -- Profesorská, profesionální filosofie je kontradictio in adjecto jako
   všeobecné unikum; Bůh, která je ševcovským mistrem. Ani ponětí o tom v české společnosti.

               Dokud se nepochopí, že je v Svatopluku Čechovi desetkrát více pravé filosofie než
   v celé oficiální české filosofii, není naděje, že by k pravé české filosofii došlo; dokud se
   nepochopí, že nejpřednější conditio sine qua non filosofie je nejohromnější poezie, jako je
   podmínkou balonu, aby byl lehčí než vzduch.

               Polemos ukazuje jedině správnou cestu, kterou, -- nehledě k možným elementárním
   událostem, může česká filosofie evolučně pomalu dostat se ze svého dosavadního, ani ne
   pulcového stadia. Ale vedle toho může být Vorovkova kniha vždy roztomilou průvodkyní každého,
   kdo zajímaje se o Jedno Potřebné, filosofii, neví ani, kde Čechy na mapě leží.

   

   

   ^1 Přetištěno ve Vorovkově sborníku, ed. F. Pelikán, Praha 1937, s. 198-200, a v knize L.
   Klíma, Vteřina a věčnost, Praha 1927, Praha ^21946, s. 70-73.

   

   ^2 Charakterizovat Polemos...........................