Ladislav Klíma List o ilusionismu a Ivanu Karamazovu (Vteřiny věčnosti, ed. Josef Zumr, Praha 1967, s. 219-225) Nemohu zde bohužel o iluzionismu tak pojednat, aby vše bylo Vám jasno. Předně proto, že není vše jasno mně samému, -- cela va sans dire -- chez tous les philosophes, třeba nemají tolik kuráže a cti v duši, aby se k nejasnostem svým přiznali; a přece jsou nejvyšší myšlenky esenciálně nejasny, vysoké namnoze aspoň pro člověka; jen v nížinách ducha vládne relativní jasnost, filosof, jenž všelikou nejasnost odmítá, přihlašuje se tím k mělkosti a nízkosti. Za druhé bylo by nutno předeslat velmi obšírné noetické i jiné předpoklady; proto píší filosofové tlusté knihy svých systémů, aby jednu každou jednotlivost učinili srozumitelnou; v originálním názoru na svět tvoří vše jeden organický celek, jehož žádná část nesmí být vyříznuta, nemá-li zhynout, uschnout; kdo chce jednotlivosti bez celku, musí se spokojit kuriózními úlomky a drobty a četnými nejasnostmi. Můj iluzionismus není totiž ještě mým nejvlastnějším světovým názorem, je jen označením jistých jeho stran a hran, které -- za třetí -- nemohou být od celku bez jistého znásilnění odervány; je myslitelno odtrhnout od krystalu jednu jeho stranu? Přesto učinil jsem to v naději, že některé aspoň myšlenky zájem Váš vzbudí -- Definice. Iluzí zovu zdání, že něco je, co není, ne však liché, nicotné zdání, ale zdání neodstranitelné, druh jsoucnosti, skutečnosti -- mysterion... Iluzionismem (fikcionismem, apparentismem) jmenuji filosofii, jež praví: svět je podstatou svou tímto zdáním. Absolutním (neb i konsekventním) iluzionismem nazývám doktrínu, že absolutní vše je zdáním: že podstatná iluzivita světa je úmyslně, plánovitě do všech jednotlivostí provedena, rozvedena: že klam, podvod je základní tendencí světa, "humbuk", vyvedení aprílem, přírodním zákonem par excellence. -- Iluzionismus. Svět je samozřejmě vědomí (sc. Mé vědomí); podstatou vědomí jsou fundamentální jeho idey; něco je iluzivní -- není to skutečné; fundamentální idey jsou neskutečné, protože pojem skutečnost je neskutečný; je jím proto, že pravda je lží, smysl beze smyslu, logika alogická, kontradikce základ všeho; jelikož tedy fundamentální -- podstatu vědomí, tj. světa tvořící ideje jsou iluzí, sequitur, že podstata světa (v. definice!) je iluzí, -- q. e. d. -- Z pouhé základní, samozřejmé pravdy: není pravdy -- pravda je pojem sám sebe vyvracející, plyne už iluzionismus; ona je jím už cele; vše zdánlivě pevné, skutečné mění se ve slunečním dechu jejím okamžitě v páry, v oblačné fantómy... Avšak fundamentální idey: jsoucnost, substance, stálost, síla, vůle... příčina, velikost, čas etc. jeví se fikcemi ne pouze v důsledcích rovnice pravda rovná se lež, ale i povětšině zcela bezprostředně. Hlavně korelátum pravdy: jsoucnost. Tato nejzákladnější idea je na prvé popatření čímsi tak nepodloženým, nezdůvodněným, ze vzduchu absurdně vyloveným, že člověk přes nejvyšší vážnost věci musí nad ní vybuchnout ve smích, -- čímž, mimochodem, zabil starou dobytčí vážnost světa, stanul svobodnou, boží nohou nad ním, dolétl zenitu ducha. -- Avšak: svět neexistuje rovná se svět je iluze: neboť tvrzení "svět neexistuje" předpokládá jakožto tvrzení už zase nezmarného, bláznivého šotka jsoucnost; nutný produkt ze sloučení pojmů jsoucnost a nejsoucnost je pojem iluze. Jediná myslitelná jsoucnost je zdání jsoucnosti: tak zní základní svůdná věta iluzionismu. Je samozřejmě kontradikcí, -- a zde dospíváme ke kontradikcionismu, -- metalogismu, -- ludibrionismu, -- konsekvencím to, efflorescencím iluzionismu. -- Absolutní iluzionismus. Že iluzivnost se rozšiřuje od základních idejí na mnohé další, je známo. Například ohromná iluzivita smyslovosti; nebo "života" -- všeho snažení -- štěstí, slávy, lásky etc.; že vše je iluzí, řeklo sta básníků; kdo toto vše doopravdy myslí, jsem snad já jediný. -- -- Že by fundamentální, metafyzický iluzionismus nemusil mít za následek naprostý iluzionismus fyzický -- neboli absolutní --, zdá se na první pohled možným; nad nejspodnější vrstvou iluzivní mohly by snad ležet vrstvy relativně, zdánlivě aspoň skutečné; distinkce "absolutní pravda", "relativní pravda"! Já tvrdím, že není ani této zdánlivé skutečnosti a pravdy, že podstatná iluzivita má za nutný následek naprostou iluzivitu naprosto všude, i v nejmenších jednotlivostech, již proto, že v pojmu iluze spočívá pojem úmyslného klamání, v pojmu iluzionismus idea: svět není, nemůže být naprosto nic jiného než velké ošálení kvůli ošálení, -- zdánlivé mluvení pravdy může být jen rafinovaným prostředkem, aby podvedení tím lépe dopadlo, -- je jen stupňovanou šalbou. V klamání, mámení, napalování spočívá podstata světa. Tvrdím pak, že vůbec vše je v každém jen možném smyslu nepravdou a šalbou! Že nejen je klamem, že země přitahuje kámen do výše hozený, že hmota, na určitý stupeň ochlazená, přejde z kapalného ve skupenství pevné, že země obíhá kol slunce...; i tvrdím, že není pravda, že odehrává se evropská válka, že je v Praze Karlův most, ve Vysočanech hotel Krása, -- ale ne snad jen v jakémsi transcendentálním smyslu, -- ne, ve smyslech nejvulgárnějších! Budete ode mne žádat odůvodnění z těchto tvrzení, pro něž každý prohlásí mne za blázna, která jen s vnitřní repugnací jsem zde uvedl. Ale musíte prominout, že -- z domyslitelných důvodů -- zůstanu při tvrzeních, ač vejít do podrobností bylo by zajímavo pro Vás i pro mne, -- jaká pole pro volnou fantazii! Pouze tolik: tato moje teorie povstala deduktivně, ale nutně, -- je kategorickým postulátem jednoty a kongruence a krásy a ceny a myslitelnosti světa. Dnes je člověku samozřejmě nemožno od případu k případu šalebnost všeho dokázat, -- ale co znamená "dnes"?: smích zítřku. Důvody leckterého exorbitantního iluzionistního tvrzení možno už dnes vědět; jiné -- například proč je lež, že země rotuje kol slunce -- možno vytušit; že budeme jednou vědět důvody všech takových tvrzení, možno dnes a priori vědět... Z hloubky vzato: z naprosté alogicity logičnosti a nejsoucnosti pravdy následuje už dokonale vše, -- netřeba ztrácet dalším dokazováním vteřiny času! Lidstvo nevědělo dosud, co je konsekventní skepse, -- já zovu ji směle absurdismem; vždyť vše je ztraceno! -- -- ale teprve, ztratíme-li vše, můžeme vše získat -- vesmír dobýt, Boha do okovů vrhnout... A ještě víc následuje z mého metalogismu neboli logiky bohů --, která mimo jiné neguje fakta, která praví: opak každého tvrzení je pravdou -- zároveň ovšem i lží -- stejně jako tvrzení samo--, která stojí nad lege identitatis a lege contradictionis... Ale to jsou hudby budoucích statisíciletí. -- -- -- Konsekvence iluzionismu. Řekne-li se: svět je iluze, je první dojem člověka, že svět tím degradován. Že předně tím znicotněn, oloupen byv o skutečnost, za druhé pošpiněn, byv snížen na klam, na podvodníka podvedeného. Příčina dojmu toho, že oči, na žalářní polotemno zvyklé, oslepeny jsou náhlou září a zří ji jako tmu. Neskutečný pojem skutečnost redukovatelný je na pojem otrocké pouto. Pojmy klam, podvod děkují za špatný zvuk svůj žalostnému animálnímu a k tomu morálnímu, česky způsobenému nazírání; volně metafyzicky pojaty značí oba sublimní spirituálnost-záhadnost-podstatnou, věčnou tajemnost-čarovnost krásu. Řekne-li se: svět je iluze, -- znamená to de facto: svět je Volnost a Krása; ale to jsou oba hlavní predikáty -- Božskosti... Krása. Podstatou krásy je čarovnost, podstatou čarovnosti zázračnost, podstatou zázračnosti iluze, -- jádrem jak zázračnosti, tak iluze je alogicita. Pojem: zdání, že něco je, co není, -- je nejen zázračností par excellence, nejen zdrojem vší zázračnosti, je se zázračností a kouzelností totožný. A svět sám je jen tímto hrůzným zdáním!: bezedná propast nejzázračnější čarovnosti! veškery propasti země a ducha jsou v hluboké hloubi Září... Svět jako iluze, jako iluze iluze: svět jako oblačné, duchové krajiny v azuru, jako fata morgána, jako pouhá halucinace faty morgány, vidina vidiny; svět jako přízrak, jako strašidlo, jako tanec stříbrných elfů na jarní, dopolední louce, rej šedivých stínů na půlnočních hřbitovech; stín ničím nevrhaný, stín stínů, reflex reflexů bez svítivé hmoty, echo echa bez původního hlasu, v zrcadle zjev tváře v něm se nezhlížející, duhová hudba z vakua vycházející; živí umrlci, minulost jakožto přítomnost strašící, přítomnost jen jako posupně se šklebící, zamřížovaným oknem času, tohoto šílence katexochén, hledící tvář budoucnosti..., a dále a dále! svět jako fantasmagorie, jako féerie, -- jako věčná, nekonečná, nepojmenovatelná Krása, -- Záře, -- -- Bůh. Volnost. Pojmy skutečnost, pravda, pravdivost, pravost... byly jen nouzovými pomůckami, výpomocemi zvířecího (neboli lidského) ducha, učinit ubohosti své svět pochopitelným, uchopitelným; zábradlím, které si udělal na temeni hory, aby v závrati nezřítil se do výše, kterou zove hlubinou a propastí; černými brejlemi, aby nebyl oslepen světlem -- aby neviděl; hrázemi proti Všetoku, klamem, že zamrznul; krátce pouty, jimiž chtěl podvázat křídla Psychy, obávaje se letu jejího do nekonečna --neurčita -- neskutečna. S poznáním, že vše je naprostou iluzí a nepravdou a nepravostí a měnlivostí, roztekl se proud všeho v neomezeno -- v nejvyšší Volnost. Svět přestal být jen něčím, tj. něčím určitým, "faktickým", "pravdivým", -- stal se vším, vším myslitelným, -- i sobě samému si odporujícím: metalogicky si odporovat mohoucím, -- i absurdním: absurditu jakožto základní absurdum vylučujícím; stal se něčím, co od základu stále se mění. A následkem toho nutně -- tím, čím jej jeho Vůle v každém okamžiku mít jen chce, nejposlušnějším, nejfluidnějším plasmatem jejím, sebe sama, -- absolutní hříčkou její Všemoci, její suverénní, smějící se Všemoci. A zde došli jsme k ludibrionismu, -- k nejzazší vůbec možné odpovědi na světovou otázku "Co je svět?" --: Svět je absolutní hříčkou své (rovná se Mé) absolutní Vůle, -- nebo prostě: Má hříčka je toto vše. Svět je to, co v každý okamžik já z něho mít chci. Nejstrašnější Volnost, -- a zároveň eo ipso nejhlubší otroctví a bezmoc, -- a Všemoc Vůle neboli Volnosti; klad kladů, dobro o sobě -- neboli jsoucnost, druhé stvoření světa, -- -- a Jedno a Vše -- a Sebeobjetí -- Záře září, Má vlastní Záře -- -- "Bůh"... Egosolismus je od celé této filosofie naprosto neodmyslitelný, třeba jeví se sekundárně nepravdou, iluzí, odporem, hříčkou, jako vše, -- jako iluze jeví se iluzí, tj. skutečností, ludibrionismus reludibrionismem, kontradikčnost nekontradikčností. To je můj zdánlivě negativní iluzionismus, -- můj nihilismus a egosolismus, kontradikcionismus, absurdismus ve svých správných konsekvencích -- --