Josef Tvrdý Logika (Praha 1937, s. 196-199) Účelnost. Pravý pojem účelu znamená stav vědomí, který je charakterizován představou cíle spojenou s představou prostředků vedoucích k jeho uskutečnění. Zde je pojem účelnosti přesný a jasný a nikdo nepochybuje, že jsou děje determinované účelem. Ale účelový čili teleologický determinismus je omezen jen na určité děje a tyto determinované děje lze jen jednotlivě získat na základě zkušenosti. Nějakého všeobecného principu účelnosti, jako je princip kauzální, není. Máme-li ovšem zařadit teleologický determinismus, můžeme jej zařadit jedině do strukturálního determinismu, a to do strukturálního determinismu, v němž má značný význam strukturální centrum. Teleologický determinismus je pak jen jeho zvláštní odrůdou. Pojem účelu může být také chápán metafyzicky a základy tohoto chápání podal Aristoteles, neboť čítá jej mezi známé čtyři druhy příčin, avšak příčina účelová (causa finalis), jsouc konečným cílem každého dění a každého pohybu (entelecheia), je vlastně ze všech příčin nejdůležitější a je tedy vlastní příčinou. U Aristotela nalézáme úplné smíšení příčiny s účelem a z tohoto pomíšení vznikla jeho fyzika, která byla dlouhou dobu překážkou vědeckého pokroku v dalším vývoji vědeckého myšlení. Moderní fyzika mohla se postavit jedině na pravé vědecké stanovisko, když odmítla tuto metafyziku a s ní odmítla hledat příčin účelových. Z moderních filozofů zvláště Descartes zúčtoval velmi důkladně s finalismem (míšením příčiny a účelu) a měl odvahu vyloučit dokonce pojem účelu jako vysvětlovacího principu z biologie. Avšak kdežto ve fyzice úplně ovládl směr kauzální a tím i fyzika kvantitativní, kterou neodstraní ani ojedinělý pokus Duhemův o kvalitativní fyziku Aristotelovu, v biologii stále se objevují od doby Paracelsovy pokusy o vitalismus (který vlastně znamená biologický finalismus) a i v moderní době obnovuje také vynikající filozof Hans Driesch aristotelovskou formulaci vitalismus i s jeho pojmem entelechie, který vlastně znamená metafyzickou příčinu účelovou. Současně však pod vlivem značného rozvoje fyziky a chemie byl vitalismus stále nucen upouštět od finalistického vysvětlování životních jevů a připouštět, že se dají kauzálně vysvětlovat i takové jevy, které dříve považoval za kauzálně nevysvětlitelné (organické sloučeniny aj.). Tak nezbylo vitalismu nežli konstatovat jen zvláštní vitální strukturu, kterou kauzalita nevysvětluje a pro kterou vyžaduje Driesch metafyzický pojem entelechie jakožto účelovou příčinu. Avšak strukturální determinismus, kterého nelze vysvětlit kauzálně, není jen omezen na život, nýbrž sahá i do říše anorganické a duševní a má svůj základ v pojmu celistvosti, který lze uplatnit ve všech třech říších. Účelová příčina byla také považována za důležitý vysvětlovací princip v metafyzicko-idealistické psychologii a v duchovědách. Tak např. William McDougall (Outline of psychology, 1923, př. též do češtiny) považuje všecky jevy duševní za účelné a účelnost vůbec za základní kategorii psychologie. Tedy nespokojuje se s účelností jevů našeho úmyslného jednání, nesoucího nepochybný její charakter, ale přenáší ji i na jiné jevy, jako jsou instinkty, vášně apod., u nichž účelovost i v přeneseném slova smyslu je velmi pochybná. Mnohem lépe vykládá moderní psychologie celistvosti tyto jevy na základě strukturálního determinismu, jehož odrůdou je účelovost. A je to tím důležitější, že tento strukturální determinismus nevylučuje příčinného vysvětlování a nestaví se k němu v protiklad, naopak svým překonáváním dualismu těla a ducha na základě pojmu celistvosti (i hmotné i duševní součástky mohou tvořit týž celek) mu dává lepší základnu. U nás Karel Engliš ve své knize Teleologie jako forma vědeckého poznání (1930) buduje teleologii v tradicích německého novokantovství a klade ji v protiklad ke kauzalitě v národním hospodářství. Je jisté, že pokud má národní hospodářství základ v úmyslném chtění a jednání lidském, má teleologický výklad v něm náležité místo. Ale klást jej v protiklad k výkladu kauzálnímu a vylučovat kauzální vysvětlování z národního hospodářství je podobnou metodologickou umělou konstrukcí jako Windelbandova idiografická metoda historická. Je naprosto pochybno, že by hospodářské jevy měly základ jen v úmyslném účelném jednání (které ani nepřihlíží k jevům, jež Wundt nazval heterogonií účelů, tj. když původní účel se ztratí a činnost zcela neúčelně pokračuje dále) a nikoli i v ostatních našich tendencích, podle kterých jednáme, aniž si toho jsme vědomi, a to zvláště v hospodářství. Dále hospodářské jevy netvoří jen chtěných struktur, ale vznikají hospodářské struktury vlivem poměrů společenských, a ty pak nelze všecky účelně vysvětlovat. Engliš hledá noetický základ teleologie v Kantově noetice apriorních forem a teleologie je mu tedy zvláštní formou nazírání. Tento termín není vhodný, neboť by se měla spíše nazvat formou myšlení neboli kategorií. A tu Kant byl mnohem opatrnější, neboť nenazval ji ani formou myšlení (nazírání), poněvadž teleologie nemá charakteru univerzálního jako forma kauzální. U Kanta je to jen subjektivní forma naší soudnosti a postupovat můžeme podle jejího principu jen, jako by měl platnost. Účelnost podle Kanta je tedy jen regulativním (metodickým) principem a nikoli konstitutivním principem našeho myšlení, jak Engliš v přeceňování metody předpokládá. Kant si byl vědom, že prohlášení teleologie kategorií a konstitutivním principem vede přímo do metafyziky, a to dosti jednoduché, a nechtěl do noetiky přece jen tak zavádět takovou metafyziku. Engliš těchto skrupulí nemá a přiznává zjevně metafyzické pozadí této metody. Metafyzické teorie účelnosti nemohou se zbavit Aristotelova názoru a považují vždy účelnost za jiný druh kauzality, který se s obvyklou kauzalitou vylučuje. Tohoto názoru nelze srovnat s pojmem příčinnosti, jak k němu dospěla moderní věda i logika, neboť má svůj původ v antropomorfické představě technologické. Od přesného pojmu příčinnosti se liší teleologie tím, že klade příčinu do budoucnosti, přítomnost je tedy determinována budoucností, kdežto při přesném pojmu příčinnosti příčina vždy předchází účinu a tedy přítomnost je determinována minulostí. Tento teleologický názor, který se zdá, jak praví Goblot, ze stanoviska kauzálního determinismu absurdním, dá se jedině pochopit ze stanoviska strukturálního determinismu na základě pojmu celistvosti, neboť jedině pojem celku, který není závislý na časovém sledu, může způsobit, že děje nynější mohou být determinovány ději, které se objeví teprve v budoucnosti. Není to však determinace příčinná, nýbrž čistě strukturální. Proto také výklad teleologický, má-li tendence čistě vědecké a nemá-li být projevem nějaké metafyzické hypotézy ad hoc, nemůže být protikladem příčinného vysvětlení a vylučovat se s ním. Metoda teleologická. Metody teleologické užíváme ve vědě všude, kde jde o úmyslnou volbu prostředků k dosažení určitého cíle. Její uplatňování děje se na základě indukce a musí být zdůvodněno. Nejnápadnější její uplatňování děje se v psychologii a v duchovědách vůbec, ale všude tam, kde jde o úmyslné lidské chtění. Důležitý úkol má v historii a děje se obyčejně podle metody tzv. vžití neboli vcítění, avšak tato metoda náležející mezi metody intuice má jen tehdy hodnotu vědeckou, je-li to vlastně řádně zdůvodněná indukce. Nic tak snadno všude nevkládáme jako své vlastní účely do druhých osob. Proto je velmi těžko přenášet teleologickou metodu mimo úmyslné jednání lidské a vykládat jí druhé jevy. Již v psychologii zvířat je to obtížné a teprve obtížné je to při výkladu organismů vůbec, jak to činí vitalismus. Správnější nežli metoda teleologická je přesný strukturální popis a konstrukce celistvosti. Tím nesprávnější je pak vkládání účelu do dějů anorganických; tu je jen subjektivní osobní pomůckou badatelovou a nemůže mít nijaké logické hodnoty. Nesmíme však každé objevení strukturálního determinismu nazývat účelností. Jestliže, jak uvádí A. Dratvová (Heuristické předpoklady fyzikálního bádání, 1934), v Bohrově modelu atomu podle věty o energii počíná elektron svítit s určitou frekvencí již v okamžiku, když se začne vzdalovat od své dráhy kvantové, a je-li tato frekvence určena nejen hladinou, z níž elektron vychází, ale i hladinou, na niž konečně přejde, pak tu rozhodně nelze mluvit o finalitě, přes to, že jev je určen nejen počátečním, ale i konečným stavem, nýbrž je to strukturální determinismus. K míšení účelnosti a přičinnosti neobyčejně přispěl Vaihingerův pojem fikce (Philosophie des Als Ob, 1911). Vaihinger činí sice rozdíl mezi hypotézou a fikcí, hypotéza může být skutečností verifikována, kdežto fikce nikoli. Přesto však pojem fikce historicky souvisí s pojmem nepravdivé hypotézy, o níž jsme se zmínili dříve. Fikce je totiž pojem neverifikovatelný, plný sporů, který má jedině biologický účel podporovat nás v boji o život, jejž vedeme poznáním se skutečností. Fikce je tedy pojem, jehož ve svém myšlení úspěšně užíváme, a přece o něm víme, že neodpovídá skutečnosti. Užíváme ho tedy, jako by (als ob) vyjadřoval skutečnost. Podle příkladů Vaihingerových, jako atom, základní kategorie myšlení aj., vidět, že z našeho stanoviska jsou to vlastně hypotézy, které nutno verifikovat, a fikcí se stávají tehdy, nejsou-li verifikovány. Z logického hlediska jsou to tedy jen subjektivní hypotézy a velmi se hodily metafyzikům a noetikům, kteří chtěli přivést k platnosti určité pojmy bez logického zdůvodnění. Jak je taková fikce nesprávná, je vidět např. u vědeckého pojmu atomu, kde se moderní fyzika nespokojila s názorem, že atom je fikcí, nýbrž právě od doby objevení se pojmu fikce vzniká nový vývoj mikrofyziky, kde věda hledí naopak pojem atomu opravit a přiblížit ke skutečnosti. Rovněž tak moderní matematika infinitezimální opouští hrubé fikce z dřívější doby (pojmy, které trpí vnitřními spory, jako je pojem nekonečna malého) a vracejíc se k řeckému stanovisku hledí podat definice pojmů infinitezimální matematiky, které by byly logicky přesné a neměly by vnitřních sporů. V teleologii se zavádí pojem fikce, aby se mohlo užívat teleologie tam, kde se jí užívá vlastně nepřesně, jako při výkladu všech organismů. Tak také u nás Vladimír Tardy (Teleologie lidského chtění, 1934), který nemoha přijmout Englišovu noetiku hledí aspoň zachránit jeho teleologii pomocí pojmu fikce. Ježto považujeme pojem indiferentní hypotézy a fikce za logicky nesprávný, odporující hlavní zásadě logické o dostatečném důvodu, nemůžeme uznat rozšíření teleologie pomocí pojmu fikce, neboť brání přesnému a správnému strukturálnímu chápání předmětů a dějů.