OBSAH
SVÁTEK, ČAS A KULTURA
17
„SVATÉ NOCI"
20
PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
22
VÁNOČNÍ ČAS
44
Sacrum et profanum
Křesťanské vánoce
Štědrý večer v době Karla IV.
Mezi středověkem a novověkem Koleda
Znamení budoucna Vánoční zeleň a stromek Vánoční dar
SVÁTKY LIDSKÉ LÁSKY
96
Poznámky
101
Seznam ilustrací
125
Svátek čas
a kultura
i
Vánoční svátky jsou pevně zakotveny v dějinách i v současnosti. V evropské národopisné literatuře najdeme nepřeberné množství informací o oslavách vánoc, pokusů o jejich historickou rekonstrukci, mezinárodní srovnávání i strukturálně funkční zhodnocení. Česká etnografie a folkloristika však doposud zůstaly převážně na pouhém popisu průběhu vánoc. V tomto ohledu základní význam mají stále práce Čeňka Zíbr-ta.1 Jeho zásluhou bylo také soustředěno na stránkách časopisu český lid2 mnoho materiálu, který čeká — spolu s ostatními doposud shromážděnými údaji — na vědecké zhodnocení. Složitá problematika vánoc v tradici českého lidu si vyžaduje postupné řešení. Uplatní se tu zejména zřetele kulturně historické, kulturně geografické a funkčně strukturální. V širokém srovnávacím mezinárodním pohledu by pak měly vystoupit specifické znaky „českých vánoc". V našem národopisně pojatém výkladu spojujeme historický přístup s hledisky vnitřního systému vánočních svátků.3
17
Svátek, čas a kultura
Oslavy vánoc zahrnují více historických a sociálních vrstev.
V historickém plánu představují jejich výchozí základnu před-křesťanské projevy lidové víry a obřadnosti, které se později propojují s křesťanskou myšlenkou posvátného zrození. V sociální rovině v nich dochází k symbióze kulturních hodnot rolnických, pastýřských a měšťanských. Vánoce svou genezí směřují k prvotnímu (prvobytnému) svátku, jehož vznik je spjat s ranými stadii vývoje lidské společnosti.
Příznačným rysem prvotního svátku — jak usuzujeme na základě rozboru archaických svátečních situací v mimoevropských kulturách — byl jeho kolektivní charakter. Byl obecnou a veřejnou záležitostí společnosti, v níž nenastal ještě zlom mezi všedním a svátečním životem, mezi prací a volným časem.4
V této fázi vývoje společnosti nelze tedy princip svátečnosti, jak také upozorňuje M. M. Bachtin, odvodit a objasnit z praktických podmínek a cílů společenské práce nebo z biologické (fyziologické) potřeby periodického oddechu.5 Nabízí se otázka podnětu, který mohl vyvolat vznik svátku. Víme, že prvotní svátek je základem mnoha mýtů, zejména mýtu o Počátku.6 Každého roku se tvoří svět znovu. Mircea Eliade v této souvislosti píše: „Ve svém celku všechny sakrální činnosti, všechny ,znaky' aktualizované v nástupu nového roku nebo příchodu jara — bezrghledu na to, aač^||^| činnosti nebo znaky jsou povahy
Ustav ilav..,u'ty
603 00   Brno, Mendlovo nám. 1a
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
symbolické nebo též rituální, mytické nebo legendární — vyka-    1 í zují jakousi společnou strukturu: v menším nebo vétším stupni obsahují drama stvoření."1 Neodvažujeme se odpovědět na otázku, zda mýty vyvolaly vznik svátků nebo zda svátky předcházely mýtům. Jisto je, že svátek předpokládá existenci trvalého ideového a kulturního svazku mezi lidmi. Ten se mohl vytvářet prostřednictvím kultů nejrůznějšího druhu (uctívání totemických zvířat, rostlin, kult slunce, měsíce, země, kult pohanských božstev) a magických představ. Průběh prvotního svátku se tak mohl ztotožnit s obřadem. Projevovala se tu závislost člověka na přírodě, odrážel se jeho vztah k přírodnímu, kosmickému řádu, jak se jevil v jeho prvotních, nejasných představách. V duchu kultovního a magického myšlení směřovaly prvotní svátky, slavnosti a obřady k zabezpečení zdaru v hospodářském a rodinném životě. V průběhu oslav se vytvářel zvýšený pocit lidské sounáležitosti a solidarity. Etnologické studium archaických kultur naznačuje, že prvotní svátek byl — z hlediska dnešního nazírání — málo vážný a slavnostní. Měl spíše veselý, až smíchový či karnevalový průběh, odpovídající zřejmě představám a tužbám tehdejšího člověka po svobodě a rovnosti. Odtud snad pramení i zjevné výstřední, vzrušené, orgiastické rysy archaických slavností u některých mimoevropských národů.8 Někdy, jak je to patrné například u slovanského etnografického materiálu, se svátečnímu smíchu, veselí připisovala osobitá magická síla, blahonosná funkce (čím hlučnější smích, tím bohatší bude úroda).9 Z veselého prvotního svátku vychází a jeho znaky nese ,smíchová kultura' středověku i novověké karnevalové slavnosti. Svátky jsou bytostně spjaty s časem. „ V mytickém myšlení" — píše Ernst Cassirer — „se prostor a čas nikdy nechápou jako čisté a prázdné formy. Chápou se jako velké a tajemné síly, kterými se všechny véci řídí, které ovládají a určují nejen náš život, nás smrtelníků, ale i život bohů.<ň0 Na vznik svátků agrárního charakteru měly rozhodující vliv každoročně se opakující proměny v přírodě, pravidelná střídání ročních období jara, léta, podzimu a zimy, s dobou zimního a letního slunovratu, jarní a podzimní rovnodennosti. „Svátečnípociťování svéta"(M. M. Bachtin) se dostavovalo v okamžicích smrti a znovuzrození, proměny a obnovy. Sezóny zemědělského hospodaření a střídající se lidská pokolení zrcadlily kosmický řád. Přírodní cykly se ve specifické formě odrazily v periodicitě svátků a obřadů. Jejich základem je symbolické opakování aktu stvoření. Zvláštní význam tu nabývá posvátný čas, který je časem nadpřiro-
Svátek čas
a kultura
zeným, nadlidským a nadhistorickým. Vždy vlastně probíhá v přítomnosti. Události mýtů, obsah obřadů vnímá člověk ,teď\ v dané chvíli, cítí se jejich účastníkem. O vánocích prožívá věřící člověk zrození božského dítěte, jako by se právě narodilo (ve vánoční koledě zaznívá: Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykveť nám, radujme se!). Z hlediska věčnosti děje mýtů a obřadů nikdy nekončí, mají nadčasovou platnost. Periodické svátky uzavírají pevný cyklus času a otvírají nový. Jejich cílem je celková obnova času.11 Míra posvätnosti je u konkrétních svátků a obřadů různá. Agrární svátky, protínající se s tradičními slavnostmi, obřady a zábavami, směřují především k zajištění zdaru v hospodaření a v životě kolektivu. Tato jejich podstata se zcela nevytratila ani poté, když se lidové svátky propojily s křesťanskými.
Celý cyklus lidových výročních svátků probíhá za účasti všech lidových vrstev a lze jej tedy označit jako svátky spoluúčasti. Všechny mají periodický charakter a většinou připadají na ustálený termín; výjimkou v tom jsou velikonoce a letnice jako svátky pohyblivé. Úloha a skrytý smysl svátků mají hodně společného, ale i zvláštnosti ve vztahu k historickému a sociálnímu času. Měnily se s civilizacemi i společnostmi. Některé svátky působí navenek, na široké okolí, jiné pronikají k nitru a podstatě člověka. První jsou především pro podívanou, druhé obohacují duševní horizont.12 S rozvojem společnosti se vy-dělují dvě fáze společenského života: všední den vyplněný prací a svátek s uvolněním, fyzickým odpočinkem a radostí. V lidové kultuře nebyla — jako dědictví původní jednoty — mnohdy hranice mezi všedním a svátečním ostrá, Tradiční obřady a slavnosti probíhaly v době pracovních činností i svátků. Měly symbolický charakter, odkazovaly k tomu, co bylo mimo jejich vnější podobu.13 Čím více se lidové svátky i lid sám dostával do kontaktu se svátky jiných společenských vrstev, tím více se zvýrazňovala jejich vnější podoba, ztrácel se původní smysl. Lid, dříve nositel vlastní svátkové tradice, začal .předvádět' své kulturní projevy vyšším vrstvám společnosti i sám sobě; stával se aktérem i divákem zároveň. Pod vlivem církevních i světských slavností pôvodní veselý, až smíchový ráz lidových svátků nabývá vážný charakter. Lidový svátek ztrácí stále více obřadní projevy a zvýrazňují se v něm zábavné prvky. Posvátné se mění ve světské. Trvalou hodnotou lidových svátků zůstávají jejich estetické složky, morální působení, citové napětí a vliv na soudržnost a stabilitu společnosti, které přinášejí ,kolektivní vzrušení'. Tím plní funkci společenských
19
regulátorů.14 Tradiční svátky symbolicky spojují současnost s minulostí. V tomto smyslu jsou pamětí národa, příležitostí k opětování národní a kulturní identity.15 Plní tak důležité společenské a kulturní funkce.
Jean Duvignaud se vyjádřil, že „svátek je víc než svátek"}6 Svátek přináší zážitky, které se vymykají běžnému konání všedních dnů. Uvolňuje ony stránky lidského života, ve všedním životě vyplněném prací potlačené. I když se běžnému každodennímu životu vymykají, neoddělují se od něho, jen ho zin-tenzívňují.17 Svátek je trvalou a obecnou součástí života tak jako všední den. Je elementem lidské kultury, bez něhož se neobejde ani současná společnost. Z tohoto aspektu přistupujeme také k lidovým svátkům vánočním.
„Svaté noci"
Označení svátků vánočního cyklu vychází ze dvou základů. V slovanských jazycích se vyskytují většinou názvy, jež jsou přetlumočením starého latinského termínu nativitas Domini nostrijesu Christi (narození Pána našeho Ježíše Krista) — (staroslověnsky rozdestvo Christovo, novocírkevně slovansky rožde-stvo Iususa Christa, rusky a bulharsky rozdestvo, ukrajinsky liz-dvo, polsky Bože narodzenie, srbocharvátsky božic, což znamená Filius Dei, Syn boží). Podobně francouzské noěí vychází z latinského natalis (den narození). Anglické označení christ-masse odvozuje z latinského církevního jazyka (missa — mše). Tato skupina názvů vánoc zcela zřetelně souvisí s křesťanstvím.
K starým předkřesťanským svátkům směřují jiná označení. Tak staré nordické slovo ve finštině juhla znamená svátek. Z něho vzniklo nejpozději v 7.—8. století (u severských národů je to doba předkřesťanská) slovo jul (islandský jól), které se ve významu vánoc používá dodnes. Výraz /«/je v literárním jazyce středního rodu množného čísla a znamená svátky, sváteční dobu, tedy více svátečních dní.18 Podobný významový vývoj zjišťujeme u německého označení vánoc Weihnachten, odvozeného ze středohornoněmeckého ze den wihen nahten (v posvátných nocích, ve svatých nocích). Zřejmě šlo o předkřesťan-ské sváteční dny, patrně spjaté s velkou událostí zimního slunovratu, s velkým časem tajemných nocí. Nasvědčuje tomu i lidové německé pojmenování doby od svátku svatého Ondřeje (30. listopadu) do Tří králů (6. ledna) Rauhnächte, drsné noci — v době největší tmy v roce.19 Označení Weihnachten se zřej-
20
„Svaté noci"
mě udržovalo především v lidovém prostředí. Zobecnělo až v druhé polovině 12. století (v literatuře se objevuje poprvé v roce 1170).20 Analogií tohoto označení zimních dnů koncem starého roku a počátkem nového roku jsou ruské svjatki, Starého, patrně předkřesťanského původu jsou pojmenování vánoc: hornolužickosrbské hody (dolnolužickosrbské godý), bulharská koleda, běloruské koljady, polabské trébé, slovenský kračún. České slovo vánoce (slovenské vianoce) projevuje zřetelnou souvislost s německým výrazem Weihnachten. Podle Františka Václava Mareše je třeba přejetí českého výrazu vánoce klást do doby, kdy existovaly nosovky a ještě nebyla ukončena změna á>o. Je to „stará výpůjčka předcyrilometodéjská". Toto slovo nenalézáme v terminologii staroslověnské, ani v českocírkevně slovanské. Výraz vánoce měl lidovou povahu a významově byl „celkem neprůhledný, takže povahu a obsah svátku ani nevyjadřoval"?1 Mareš spojuje převzetí slova vánoce s nejranějšími počátky křesťanství v českých zemích. Je známo, že v tomto období přijímali křest především příslušníci vládnoucí vrstvy a lid zůstával povětšině při staré pohanské víře.22 V této duchovní atmosféře mohlo být slovo vánocě převzato právě lidovým prostředím, a to ve významu předkřesťanských svátků zimního slunovratu. Tím také můžeme vysvětlit, proč toto pojmenování neproniklo do oficiálních a liturgických jazyků, jimiž byly staroslověnština a církevní slovanština. Lidový základ byl však už tak zakořeněn, že zůstal trvalou součástí české a slovenské slovní zásoby i poté, když vánoce přijaly církevní podobu a význam. Původní název pohanských svátků zimního slunovratu dávných předků Čechů a Slováků už asi nikdy nezjistíme.
Pojmenování vánoce ukazuje na větší počet zimních posvátných nocí v pohanské době. Jejím světem byla živá a animizo-vaná, oduševňovaná příroda. Vlivem křesťanství, které hluboce proměnilo vztah člověka k světu,23 ale nevykořenilo úplně staré pohanské představy, došlo k vymezení dvanácti vánočních nocí mezi Narozením Páně a Zjevením Páně, tedy svátkem Tří králů. Synoda v Tours v roce 567 je nazývá ,svatým dvanácti-denntm časem'.2* Přesto, že lid po přijetí křesťanství se podřizoval církevnímu kalendáři, v jeho obyčejové tradici se uchovávalo širší pojetí .svatých noci". Z etnografických dokladů se ukazuje, že časové hranice zimního cyklu lidových obyčejů a obřadů nejsou u jednotlivých národů i v různých částech evropského kontinentu stejné. Je to způsobeno tím, že směna podzimu zimou probíhá v různé době, v závislosti na geografické poloze
VáLav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
a klimatických podmínkách. Na severu dříve než na jihu.25 To také mělo vliv na cyklus zemědělských prací, významně podmiňujících lidový kalendář, obyčejová a magická jednání i věr-ské představy. V řadě zemí považuje lid za začátek zimy den svatého Martina (11. listopadu). Říká se, že ,svatý Martin přijíždí na bílém koni'. V lidovém kalendáři, jak ještě dále ukážeme, mají významné postavení v zimním období především svátky sv. Ondřeje (30. listopadu), sv. Barbory (4. prosince), sv. Mikuláše (6. prosince), sv. Lucie (13. prosince). Ústředními dny vánoc jsou Štědrý den (24. prosince), Narození Páně (Boží hod vánoční, 25. prosince), sv. Štěpán (26. prosince). K nim se druží svátek sv. Jana Evangelisty (27. prosince) a Nový rok. Vánoční okruh se uzavírá svátkem Tří králů (Zjevení Páně, Epiphanias, 6. ledna). S vánocemi byl pevně spojen i čtyřicátý den po Narození Páně nazývaný Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice, 2. února). To už se den prodlužoval a nastala doba rozpustilého masopustu, předznamenávajícího příchod jara. Při národopisném studiu vánočního okruhu, v němž se soustředilo více církevních oslav světců, vyvstávají otázky, co se s postavami svatých stalo v lidových obyčejích, a také jak a proč se tak stalo.
Předvánoční cas
Silný srp měsíce nahnutý jak stříbrný pohár dotýká se obzoru. Hvězdičky, noční jeho sestry, třpytí se nad tichým, mrazivým ránem. S věže zavzněl zvon; probouzí dřímající osadu. V oknech probleskují světýlka a je vidět, jak jizbou klátí se rozdřímané postavy, rychle berou na sebe teplý šat a oblečeny staví se k oknu, aby se pomodlily ranní své Zdrávas. Hned po klekání velký zvon znovu se rozburácel a za ním v pospěšném chvatu zajásal druhý i třetí a všecky zvony teď tvrdým akordem hlaholí do tichého rána, svolávajíce lid do chrámu Páně. Je advent a v nejasném hučení zvonu, zdá se, zaznívala už i píseň nebeských rorát.26
Po skončení rolnických prací, po hodových (posvícenských) oslavách úrody, po poslední ,kateřinské' zábavě nastává doba zimního klidu. Církev stanovila přípravné předvánoční období, zvané advent. Jeho počátky spadají do doby Karla Velikého. Trvání adventu nebylo všude stejné. Pohybovalo se od čtyř do osmi týdnů. Postupně se ustálilo čtyřtýdenní období, s tím, že začíná nedělí nejbližší 30. listopadu. Během této doby žil lid tajemstvím očekávání příchodu Vykupitele. Ve zvláštní atmosféře zimního jitra vstupovala v osvětleném chrámu každoden-
22
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
ně do jeho mysli úvodní slova mše, jíž říkal roráty:21 Rosu dejte, nebesa, shůry a oblakové dštěte Spravedlivého. Otevři se země a vypuč Spasitele. Den co den zpíval lid píseň Ejhle, Hospodin přijde a všichni svati jeho s ním. A bude v onen den světlo velké. Nastala doba půstu. Nekonaly se taneční zábavy ani svatby. Ve vesnici utichl večerní zpěv chasy. Chlapci na Slovácku odložili z klobouků voničky a kosárky. Byla to doba přástek, draní peří a jiných svépomocných prací, spojených s vyprávěním nejrůz-nějších příběhů. Přísné církevní zákazy bývaly ovšem porušovány, zejména v domech, kde se při těchto příležitostech setkávala mládež. Vážnost chvíle přerušoval často veselý smích, škádlení, hry i zpěv. V druhé polovině 16. století horlí mravo-kárce Rvačovský na „noční toulky", kdy „lid obecný sejde se na přástky, na kterýchž častokrát čert držívá tarmark o vrkoče, za čímž jde přikázání božských přestupování, vší pobožnosti zlehčování".28 Pro děti znamenal advent netrpělivé počítání dnů, kdy přijde Ježíšek, aby jim nadělil dárky.
Vedle nábožensky laděného adventu, jehož počátky lze přesně historicky zařadit, prožíval lid předvánoční období obyčeji, z jejichž průběhu vyzařovala zvláštní tajemnost. O jejich vzniku víme doposud jen velmi málo.
V tradici evropských národů je značně rozšířená stará představa o tom, že o dlouhých zimních nocích se přírodní síly dostávají do divokého zápasu, svět je zaplněn démonickými bytostmi, divokým vojskem. Slunce, symbol tvořivé síly, jako by jimi bylo poraženo.29 S těmito předkřesťanskými představami se při šíření svého učení dostávala do střetu církev. Pohanské náboženství bylo v lidu zakořeněno tak silně, že nebylo možno je rychle a beze zbytku vymýtit. Církev proto zvolila jiný postup. Dala ve svém kalendáři pevné místo světcům podle významných událostí jejich života (smrt, přenesení ostatků apod.), což vedlo k překrytí rozmezních dnů starého pohanského kalendáře.
Přes veškeré vynaložené úsilí dát legendám i svátkům křesťanský obsah i háv však proniklo sem mnoho pohanského, mnohdy převrstveného křesťanským nánosem a přeformováním ovšem často pozměněného. Pohanské a křesťanské se v lidových obyčejích, obřadech a svátcích propojilo natolik, že je lze dnes stěží od sebe oddělit. Pro nedostatek pramenů je také nesnadné tyto jevy lidové kultury vědecky hodnotit. Situaci mnohdy komplikuje i nedostatek objektivních, konkrétních a historicky ověřených údajů ze života světců, kteří zřejmě překryli starší předkřesťanské kulty a svátky. Způsob uctívání
24
předvánoční světců se v průběhu dějin měnil a závisel též na konkrétním zeměpisném prostředí. Tak dochází k tomu, že jednomu a témuž světci se v různých zemích (i v sociálních prostředích) přisuzují odlišné ochranné a jiné funkce.30 V souvislosti s tím se mění také atributy, charakteristické znaky symbolizující světcovu osobnost a význam.
Neméně složitá je otázka vzniku a původu lidových obyčejů a obřadů, které se pojí k dnům, na něž připadají svátky světců. Dosavadní bádání se zaměřilo převážně na jednotlivé svaté a s nimi spojené obyčejové a obřadní projevy. Sledovalo je ve vztazích kulturně historických a kulturně geografických. Z tohoto přístupu vzešla změť nejrůznějších teorií a interpretací. Máme za to, že jistý pokrok v našem poznání může přinést studium jevů v komplexním, systémovém pohledu. Využijeme k tomu teorie společenské komunikace, spojující kategorie .struktura', .činnosti', /výtvory' (hmotné i nehmotné). Výsledný celek postihuje dynamickou skutečnost, s kterou se neustále něco děje. S její pomocí se pokusíme postihnout dynamičnost, průběh a proměnlivost lidové obřadnosti předvánočního času. V retrospektivním pohledu budeme pátrat po kořenech této tradice a jejím vývoji v historickém čase. Vyjdeme ze záznamů průběhu obřadních obchůzek z období konce 19. a počátku 20. století, kdy se výroční obyčeje zimního cyklu v našich zemích ještě intenzívně udržovaly. Vybrané příklady nám poslouží jako vzorové situace.
Den svaté Barbory (4. prosince)
„ VNuzicích a v Ratajích u Bechyně matičky sirašívají děti: Jen počkej, až přijdou Barborky, ty ti vysekají.' Hodné děti se na Barborky těšívají. Slýchají, že večer před svátkem sv. Barbory svatý Petr spustí s nebe žebříky, Barborky po něm sestoupí, hodným dětem dají dárky a nehodné vyšlehají. Po večeři děti ztichly a sedíce kolem stolu, hovoří o příchodu Barborek. ZaŠlehly z venčí na okna metly, ozval se tam jemný cinkot zvonku, a zvuky ty ihned na to rozléhaly se v síni. V dětech se zatajil dech. Některé zmizelo pod stolem, jiné pod postelí, ostatní klidně vyčkávají, co bude dál. Vejdou 3 nebo 4, 5 až 6 Barborek. Jsou to dospělé dívky v bílých šatech. Každá má kolem pasu modrou nebo červenou, někdy i jinou širokou pentli s dlouhými převislými konci na levém boku, přes obličej rozčesané vlasy, aby ji nikdo nepoznal, na hlavě květinový věneček, někdy i korunku, v pravé ruce metlu, v levé uzlík nebo košík s dárky. Jedna z nich nosí v ruce i malý zvoneček. V Ratajích u Bechyně mají Barborky na hlavě bílou
25
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
plenu a přes obličej tylový závoj. Při vstupu do světnice Barborky v okolí Nuzic říkaly: ,My jsme k vám přišly z Dražíčské kapie zkoumat detičky, zdali jsou hodné. — Přijde k vám taky z veliké dálky svatý Mikuláš s hojnými dárky. Řekli však již andílkové, kde jsou dítky hodné, nadělí jim mikuláši dárky velmi skvostné. — Ted se zase ubíráme o stavení dále, budete-li dítky hodné, za rok se shledáme.
Den svatého Mikuláše (6. prosince)
Svědectví o jeho oslavě na Chodsku zachoval Jindřich Jindřich :
„ V předvečer sv. Mjikoláše chodil do domácnosti přívětivyj ,Mji-koláš', voblečenyj bíle za biskupa v plátěným nebo papírovým vornátu s dlúhyjma bílyjma fousama ze lnu, s berlu i pozlátkem polepenu, ha mjitru, s handělem, keryj zvonečkem zvonil a nosil dárky, za čmertem s metlu ha řetězem, čmert míl na ruby vobrá-cenyj kožich se srstí, na hlavje černá čepjičku, na ní dva růžky. Vobličej ha ruce míl počerněný sázema; z houby mu vjisíl dlúhyj červenyj papiruvyj nebo flaneluvyj jazyk. Bručíl, chrastil řetězem ha metlu, švíkál zlý děti. Nehdy s nima teký bula eště koza (maškera). Děti se modlily, vodpovidaly na votázky z nábožen-ctví ha vodříkavaly modlidbičky. Mjikoláš děti pochválil nebo napomenoul, handěl nadělil dárky: jabka, hrušky, sušanky, sušený švestky, vořechy, cukroví ha i., zlyjm metlu; čmert hrozil metlu, provádíl teký nehdy s kozu mezi dospělyjma šeljaký taškařiny, chytal je, bjil, černil sázema. Hde buly malé děti, zvostál nehdy čmert v domje, hde bručíl, chrastil s řetězem, tluk metlu do voken ha dveří ha vobjevuvál se ve vorevřenyjch dveřích; přitom šlehaly blesky. To bulo takhle narafjičeno: nehdo bul v síni sku-ványj ha z papírový trubjičky vyfúkával smůlu do plamenu svíčky. Hde nechodil Mjikoláš, dávaly si děti večer za vokno mjisku, talíř, punčochu, třijc nebo i botu; rodiče tám v noci vložili nepozorovaně dárky, nehdy přidávali metlu vovješenú vovocem, cukrovím, pozlátkem, hospodyně, pekaří ha perníkáří pekli dřív z těsta k sv. Mjikoláši různý pečivo vykládaný šveskama, rozin-kama: mjikoláše, čmerty, handěle, panenky, ftáčky, zdvířátka, vjezdičky, vjenečky, preclíčky, srdíčka, bryjle, točenky, hádecky ha iný. Ze švestek se dělaly ,mjikolášky', ,komeníci', ,čmerti' (napji-chuvály se na vošpičatělý sirky nebo špyjle). Mjikoláš chodil teký do přástek; čmert šupal přitom divčata.<ei2
Den svaté Lucie (13. prosince)
Tento svátek se na moravském Valašsku slavil takto:
26
2.
Mikoláš
Aleš:
„Mikuláš
splachuje
břehy"
Václav
Frolcc:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
„Druhdy chodívala večer před sv. Lucií ženská bíle oblečená po domech, jež se nazývala Luca, Lucka, přinášejíc dětem dárky jako sv. Mikuláš, která však, byla-li neznámou, svým tichým chodem po jizbě posvátnou jakousi hrůzu způsobovala. Někde se obyčej ten posud zachovává. Někde chodívala Luca ,zababúla-ná' v kožuchu, majíc v rukávě kopáč, jímž ,zobala'. Nebo měla na sobě bílou plachtu, na hlavě dřevěný talíř a v ústech zuby z řepy: z řepy tři járky vykrojila a strčila mezi zuby, čímž se stalo, že ,ňuhňala'; v ruce pak měla vařeku, jíž klepala roby po prstech, aby lépe přadly. Odtud rčení a výstraha: Přijde Luca a po-tříšče ti prsty, abys lepší předla! U Klobouk Valaš. opět chodí dva mužští v bíle ženské sukně a košule oblečení, majíce čepce bílé na hlavách. Jeden má křídlo a smetá prach se stěny, druhý štětku a líčí. Jakmile svou práci dokonají, poskytuje se jim nějakého dárku."*
Příklady obřadních obchůzek z jižních Čech, Chodska a Valašska ilustrují obyčejovou tradici bezprostředně spojenou s dnem církevních světců Barbory, Mikuláše a Lucie. Odtud se odvozuje i pojmenování barborky, mikuláši, lucie (loučky, luce, lučiny). K nim se řadí další tajemné bytosti obcházející domy v zimních prosincových večerech: matičky (8. prosince), miku-lášky (mikolajky — doprovázejí mikuláše v předvečer svátku sv. Mikuláše), peruchty (perchty, perechty, peruty, perychty, cempe-ry, brůny — chodily v předvečer svátků sv. Barbory, sv. Mikuláše, večer před Štědrým dnem, o Štědrém večeru, v předvečer Tří králů), štědré'báby (též klokavénebo klovcovébáby, štuchavé báby, vrtibáby; obcházely o Štědrém večeru, o silvestrovském večeru a v předvečer Tří králů), ometačky (v předvečer Nového roku). Jejich mužskými analogiemi jsou ometači{kališi, smítal-ci — chodili o Štědrém večeru i v jiné dny vánočního období), ambroži(l. prosince), klempeři (19. prosince), tomáši (21. prosince). V průvodech předvánočního času vystupují často i další bytosti lidské a zvířecí podoby.
Je zřejmé, že některé postavy obřadních obchůzek období uprostřed zimy mají pojmenování podle světce, jehož svátek připadá na tu dobu, jiné podle úkonů, které tyto záhadné bytosti provádějí. Jedny jsou mužské, další ženské povahy. Mikuláši, barbory, lucky, matičky, mikulášky, ometačky, ambroži, klempeři a tomáši chodí pouze v jednom dnu, ostatní po celý předvánoční a vánoční čas.
V jejich vnějším vzhledu jsou zjevné a nápadné odlišnosti především mezi mikulášem a ostatními.
Celkový ústroj mikuláše nese znaky církevního biskupského
28
předvánoční oděvu: bílé roucho, ornát, mitra. Jejich provedení je různé z hlediska použitého materiálu (látka, papír, sláma) i vlastního provedení. Po celém našem území (a také v jiných evropských zemích, kde je tato tradice rozšířena) má mikulášský úbor v podstatě stejný charakter.
Od mikuláše se výrazně odlišuje oblečení lucky. Přes celkový podobný charakter se kraj od kraje a také obec od obce projevují detailní zvláštnosti. Nejčastěji jsou lucky zahaleny do bílé plachty, hlavu mají ovinutu bílým plátnem, obličej potřen sádlem a posypán moukou. Nejběžnější obměny vnějšího vzhledu lucky jsou tyto: bílé krojové součásti, bílá dlouhá košile přepásaná bílou sukní a širokou pentlí, bílé šaty; na hlavě plechová nádoba na mléko, bílá plachetka, čepec, věnec, ojediněle mitra z černého papíru (mikulášský prvek). Další zprávy charakterizují zevnějšek lucky následovně: Lucie v Domažlická, v hracho-vině zabalená, rozcuchaná, prostovlasá; bílá nakloněná postava s velikým zobákem jako čáp (Českobudějovicko); Lucka byla celá bílá, úbor její se skládal z koňské hlavy, k níž bylo prostěradlo přišito (Benešovsko); Luca, osoba ženská, celá v bílém, na tváři má škrabošku s velikými řepovými zuby, na hlavě hrotek, přes něj plachtu (Slovácko).
Lucii jsou svým vzezřením blízké další bytosti.
ľni r bóra — (barborka):\re Slezsku má bílé punčochy, bílou leknici (spodní košili), bílý kabát, na hlavě červený nebo zelený věnec s dlouhou pentlí; v okolí Bechyně v jižních Čechách bílé šaty, kolem pasu modrou nebo červenou pentli, na hlavě květinový věneček, někdy i korunku; na Nymbursku a Domažlicku bílé sukně, bílé bluzičky, zahalena do bílého ložního prostěradla, obličej potřen moukou. Na Milevsku nosila i volné černé šaty. Podobné zprávy o vzhledu barborek máme i z jiných míst českých zemí.
Matička — mikuláška, mikulášova matička: Tyto postavy v lidové tradici splývají (nejběžnější je název matička). Jejich oblečení je analogické jako u lucky a barborky: bílé šaty, bílá plachta, na hlavě bílý šátek, zamoučený obličej, před obličejem průsvitná rouška, rozpuštěné vlasy, někde zuby z řepy, obchází bosa nebo v bílých papučích; ve Slezsku nosí na hlavě biskupskou čepici (korunu).
Zprávy z Čech ji charakterizují jako ženu oblečenou v černých šatech s bílým šátkem zakrývajícím obličej.
„ Ostroj všech perucht je dosti jednoduchý a skorém všude stejný, až na nepatrné odchylky. .. V Mileticích u Velvar počerní si
29
Ometačka: Perechta:
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
Klovcová — Ometači —
Ambrož: Klem pera:
Tomáš —
první peruchta obličej i ruce uhlím nebo sazemi. Vlasy jsou buď rozpuštěny neb se zakryjí šátkem (na babku). Na hlavu si posadí bouřku (cylindr) s pérem. Na sobě má navlečenu mužskou košili a pod ní bílou sukni, někdy též pásek kolem těla. . . Druhá perchta si pobílí obličej moukou a obváže si hlavu větším ubrusem, jehož dva cípy jsou nazad volny. Do přeloženého toho ubrusu se vloží kus tvrdšího papíru, aby přikrývka hlavy nabyla určitého tvaru. Dále si nastrčí dvě peruti za hlavu. Právě jako prvá oblékne si bílou sukni a natáhne na sebe též mužskou košili. Od krku dolů visí ručník s našitými brky. .. Obličej si zakryje průhlednou látkou.<(i4 Podle jiného popisu měla perchta bílou řeznickou zástěru, vykasané rukávy, počernělý obličej.35 Jindy byla v bílé nebo barevné sukni a vrchní sukni měla shrnutu nad hlavu, obličej posypán moukou. V některých obcích chodily perchty s červeným obličejem a červenou čepicí, v dalších měly černé šaty a černé vysoké klobouky, obličej začerněný nebo zabílený. Odlišný charakter mají perchty (brůny) v podobě koně nebo s proutěnou (i drátěnou) škraboškou potaženou plátnem, polepenou červeným papírem, s pohyblivým červeným jazykem.36 Vyskytovaly se také peruchty (brůny) oblečené v obráceném kožichu; na hlavě nosily beranici (opět srstí nahoru) nebo papírovou škrabošku, která měla podobu zvířete s rohy.
(klovavá) bába, štuchavá bába, vrtibába, štědrá bába:Je zahalena v bílém prostěradle, na obličeji má škrabošku čapího vzhledu s dlouhým nosem.
smítálkové, kališi: Zprávy o jejich oděvu jsou jen torzovité: Měli čepice s kožíšky; šli dva, každý maje korunku z pozlaceného papíru na hlavě; kališi chodívali i v Michli, majíce bílé košile přes šaty přepásané."
Na hlavě má černou vysokou špičatou čepici, obličej zakrývá průsvitné plátno, na sobě má košili, na rukou bílé rukavice.38 Krempera — Klempera bula maŠkera, která chodila v mňestě (Domažlicích) za tyjden po Lucce (19. XII.). Bula zabalená do prostíradla, na vobličeji míla bílyj závoj ha larvu, (torna): Bula maškera, která chodila v mňestě dva dni po klem-peře. Bula celá bíláP
Kromě několika málo obchůzkových postav (ambrož, krempera, tomáš) chodí většina záhadných bytostí předvánočního a vánočního času za doprovodu jiných maskovaných osob. Jednotlivé obřadní obchůzky tak nabývají zcela osobitého charakteru.
30
Přcdvanocní Mikulášské průvody. Jejich vůdčí postavou je mikuláš, nazývaný též svatý (svatý vystupuje i samostatně vedle mikulášé); někdy jej doprovází mikuldška (matička, mikulášova matička). V mikulášském průvodu bývá řada dalších postav. Na prvním místě je to čert. Je zpravidla oblečen v kožichu obráceném srstí nahoru, přepásán povříslem, motouzem, řetězem nebo řemenem, ve tváři je začerněn sazemi nebo má škrabošku, na hlavě beranici obrácenou srstí nahoru, beraní, kozí, volské či kravské rohy (někdy pouze rožky z lepenky), na nohou staré holínky, dreváky nebo okované boty, vzadu má ocas z povřísel, z hader, z koňských žíní. Na východní Moravě si čerti oblékají i staré nohavice od kroje, přes ně .sukně' ze slámy nebo hrachoviny.
Protějškem čerta je anděl. Má dlouhé bílé šaty, křídla, čelenku s hvězdou nebo pozlacenou papírovou korunu; někdy má přes ramena přehozen plášť ze slámy.
K mikulášským průvodům se řadí i další lidské postavy: žid (muž ve starém obleku s rancem na zádech),40 kominík, pohodný (ras) v plátěných kalhotách, černé kazajce, na hlavě vysoký klobouk, přes rameno pytel, v ruce silnou hůl; dále tu byli vojáci (husaři, dragouni), turci, laufři (běžci),41 cikání, pán, ganí, sedlák, selka, pachole, táta, máma, bába s koštětem, smrt. Časté byly postavy zobrazující různá povolání: myslivci, dráteníci, mastičkáři, opálkáři, rohožkáři, brusiči, hodináři, vlásenkáři, řezníci, tovaryši. Byly tu také strašidelné,42 parodující a jiné masky.
Zvláštní skupinu mikulášských průvodů tvoří zoomorfní (zvířecí) masky koně, kozy,4i medvěda, čápa, vrány. Některé z nich obcházejí i samostatně během jiných vánočních dnů, zejména v předvečer Tří králů. V mikulášských průvodech se objevuje i mikuláš na koni.44
Obchůzky ženských postav se vyznačují menší pestrostí účastníků. Barborky, lucky, matičky, ometačky chodí zpravidla samy nebo ve skupině (od tří do několika desítek). Někde měly doprovod, v němž byl nejčastěji čert, žid, koza, klibna, méně často pradlena, poustevník, kominík, řezník, dráteník, cikán a další.
jednotlivé postavy obřadních obchůzek předvánočního a vánočního času mají své charakteristické znaky (atributy), příznačná gesta a projevy. V nich se odrážejí společné i rozdílné prvky cyklu obřadních průvodů středozimního období. Některé mohou i signalizovat původní význam a genezi jevů.
31
Mikuláš: Má v levé ruce biskupskou berlu, v pravici drží dlouhý prut a koš s dárky, někdy i zvonek, jímž zvoní za dveřmi. Zkouší děti z katechismu,45 poroučí jim modlit se, čte z knihy dětské hříchy. Obdarovává děti jablky, ořechy a jinými dary.
Čert (zlý, krompusl, krompus): Hlomozí řetězem, zvonci (přivázaný-
mi kolem pasu), hrozí vidlemi, rejdí po světnici, zběsile utíká po ulici, tluče metlou na okno, prohání prutem nebo metlou chasu a děti, straší, trestá nehodné děti, nadílí jim shnilé brambory, uhlí. Místy vodí kozu a koně, na východní Moravě vystupuje i čert na koni (postava čerta má kolem těla obruč, přes ni dlouhou sukni, na obruči vpředu je upevněna dřevěná kostra koně).
Anděl: Nese v košíku nebo na míse dárky pro hodné děti a obdarovává je. Někdy má v ruce prut na neposlušné děti, zvoní zvonkem, svítí lucernou, vede na řetězu čerta. Jeho chování v úloze průvodce mikuláše je dosti pasivní.
Smrt:        V ruce nese kosu nebo srp.
Laufři (běžci): Předbíhají mikulášský průvod, přicházejí do stavení a žádají domácí o povolení mikulášské koledy:
Zdráv buď, pane hospodáři!
Ať se vám všem dobře daří,
i též paní hospodyni
vinšujem vše dobré nyní.
Jestiť výroční památka
pro chlapce i pro děvčátka,
to sv. Mikuláše,
našeho dobrého dárce.
Dále vám oznamujeme,
že při sobě velké komonstvo máme;
mají na sobě stříbro, zlato,
málo platí, máme za to.
Máme též handlovní lidi,
ti se jmenují židi.
Je-li tedy vůle vaše,
uhlídáte mikuláše.
(Litomyšlsko)
Jakmile obdrží laufři souhlas ke koledě, odejdou před stavení a práskáním karabáči oznamují mikulášskému průvodu, že může vstoupit do domu. Místy měly projevy v domě ráz lidové divadelní hry.46
3. Josef Lada: Mikuláš, anděl a čert
Ukradne hospodáři věci a chce mu je prodat. Ostatní účastníci mikulášského průvodu zpravidla tropí žerty a ruch v duchu postavy, kterou představují.
Barborka: Má v jedné ruce metlu, v druhé uzlík s dárky. Místy nosila jedna z barborek na tyči nasunutou prázdnou tykev s vyřezávanými otvory očí, nosu a úst; tento ,obličej* osvětlovala svíce umístěná uvnitř tykve. Před vstupem do domu postavily barborky tykev s hořící svící k oknu a metlou šlehaly o sklo. Jindy bar-borka šlehala metlou o dveře a zvonila. Po vstupu do světnice nemluvily, jen vybízely děti k modlitbě slovy: ,Modli se, modli je'(činily tak tlumeným hlasem, takže jejich výzva zněla spíše ,mulise, mulisef). Kdo se nechtěl modlit, neposlouchal, špatně se učil, toho šlehaly metlou a hrozily mu, že ho vezme čert. Po obdarování dětí odcházely barborky mlčky do dalšího stavení.47 Jiný charakter má obchůzka barborek, z nichž jedna má v ruce košík s cukrovím a ovocem, které rozdává malým dětem. Po vstupu do domu křesťansky pozdraví a sborově zpívají legendu o svaté Barboře.48 Po zpěvu pokleknou a modlí se. Hospodyně je obdarovávají.
Malička — mikuláška, mikulášova matička: V jedné ruce drží březové pruty, jimiž šlehá po oknech, někdy i zvoní; v druhé ruce nese košík s dárky. Někde měla matička v ruce cep (na Litovelsku jí také říkali matička s cepem), jinde i kopist. V některých krajích má vzhled smrti se srpem v ruce. Vybízí děti k modlení, ptá se, zda poslouchají, pomáhají rodičům a dobře se učí. Poslušné obdarovává, nehodné trestá.
Lucka: V ruce má velký dřevěný nůž a hrozí dětem, jestli se nebudou modlit, že jim rozpáře břicho a vycpe hrachovinou. Jindy drží v ruce metlu, prut, vařečku, kopist. Na Českobudějovicku klepou lucky na dveře a po vstupu do domu zvýšeným hlasem pronášejí: Jdu, jdu, noci upiju/'Pak se tiše vzdalují. Na Moravě má lucka peroutku a nádobu se sazemi. Ometá stěny a černí dospělé i děti. V některých obcích na Slovácku nese lucka košík s přízí a má v ruce vřeteno. Strach budily lucky se srpem a talířem, na němž hořel oheň.
V některých českých krajích měla obchůzka lučit podobu lidového divadla. Vystupovali v něm král, kat, mladý princ, anděl a předváděli výjev z legendy o smrti světice. Hra měla více krajových variant.49
Ometačka: Než vejde do domu, třikrát zaklepe na dveře. Nic nemluví.
Březovou metlou třikrát omete plotnu a žehná jí. Přeje hospodáři šťastný nový rok a prosí o almužnu.
Perechta:   Trestá, straší děti, hrozí, že jim za nestřídmost provrtá břicho
34
a vycpe hrachovinou. Na Podřipsku měla nůž a škopík, číhala na lidi za rohem, hrozila metlou, mlčela.50 Ohlašovala se klepáním na okno a bušením na dveře, někde i zvoněním. Na mnoha místech nabyly obchůzky perecht ráz masopustních průvodů.
Slední baba(klokavá, klovcová bába, štuchavá bába, vrtibába): Tajně nadí-lí za dveřmi, nedá se vidět; jindy škádlí, napomíná, trestá metlou, přijímá dary.
Qmäat (smítálek, kališ): Měl pozlacenou peroutku, když vstoupil do domu, pozdravil, zpíval nábožnou píseň,51 oprašoval nábytek, obrazy a přál šťastné a veselé svátky.
Ambrož: Za soumraku láká děti sbírat cukrovinky, které rozhazuje, a pak je honí s koštětem kolem kostela.
Klem pera — torna: Nosil necky pobité hřeby, po příchodu do domu do nich tloukl kladivem a nehodným dětem vyhrožoval, že jim okuje nohy. Rodiče strašili klemperou děti, které nechtěly jíst. Podobný charakter měla postava tomáše (torna)?2 Maskované postavy obcházely za zimních tmavých večerů po vesnici. Vyhledávaly zejména domy, kde se předlo, dralo peří a kde byly děti. Obřadních obchůzek se účastnili mladí i staří, muži i ženy, často nezávisle na tom, zda představovali mužskou či ženskou bytost. Vedle jednotlivců a malých skupinek chodily průvody o několika desítkách maskovaných osob.
V úzkém sepětí účastníků koled a venkovských obyvatel, kteří je přijímali, zračí se kolektivnost obřadních obchůzek. Dříve, než se pokusíme o genetický výklad, shrneme některé poznatky o záhadných bytostech vystupujících v době uprostřed zimy, v čase, kdy náboženský život probíhá v duchu adventu a vánočních svátků. Na první pohled je tu zřejmý rozpor mezi církevním liturgickým kalendářem a lidovými obřadními obchůzkami, byť se často váží k dnům církevních světců.
V českém a moravském etnografickém materiálu vystupují v předvánočním čase dvě hlavní postavy obřadních obchůzek: mikuláša lucka. Mikuláš svým vnějším vzhledem i jednáním
*nese znaky církevního světce s výrazným výchovným posláním: zkouší, odměňuje, trestá. Lucie vystupuje jako tajemná mlčenlivá bytost bíle zahalená, maskovaná v tváři, v jejím chování je strašidelnost. Další bytosti jeví zřetelné souvislosti s mi-kulášem a lucií: barborka a matička svým vzhledem a strašením připomínají lucku, zkoušejí a trestají jako mikuláš, ometačka se shoduje v oblečení a jednání (ometání peroutkou) s luckou, v perechtě se pojí lucijské prvky se zvířecími maskami masopustního období, štědrá bába je zjevným ženským pro-
Václav
Frolcc:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
tějškem tnikuláše. V mikulášise projevují na našem území především křesťanské prvky, u lucie naopak mimokřesťanské; u ostatních bytostí ženského charakteru je zřejmý vliv obou tradic a jejich druhotnost v obřadním předvánočním a vánočním cyklu.53 Jinou, zřejmě mladší vrstvu tvoří ometači a mužské strašidelné postavy. Podobné rysy se projevují v postavách lidského a zvířecího vzhledu doprovázejících mikuláše, lučit a další bytosti.
Ve vícevrstvové obřadní tradici českého a moravského lidu je tedy zjevné působení složek křesťanských i pohanských, náboženských i světských. Církevní vliv — jak řečeno — u mikuláše, jiné prvky převažují u lucky a dalších ženských postav. Vyvstává otázka geneze obou tradic, jejich vztahu k dnům církevních světců a jejich kultu, i předkřesťanským (a mimokřesťan-ským) projevům. Při hledání odpovědi je nezbytné uvést údaje z našeho území do kontextu vývoje kultu světců a lidových obřadů v jiných evropských zemích.
Mikulášský kult je spojen s biskupem z Myry v Malé Asii, který se narodil po roce 300 n. 1. Pro své životní osudy a legendy, které se o něm šířily a vyprávěly, se svatý Mikuláš stal během několika málo století jedním z nejznámějších světců východní církve. Po převezení jeho ostatků do Bari v jižní Itálii roku 1087 proniká rychle jeho kult do západní Evropy. Značně k tomu přispěly cesty do Svaté země od konce 11. století, při nichž procházeli poutníci Itálií a byzantskou říší, hlavními středisky mikulášského kultu na Západě a Východě. Šíření kultu byla příznivá i tehdejší politická situace v Evropě. Patrně největší zásluhu na oblibě tohoto světce měli Normani, kteří v jižní Itálii poznali sv. Mikuláše jako patrona námořníků a přenesli jeho uctívání do severoevropských přímořských oblastí. Významným ohniskem šíření kultu v západní Evropě byla severní Francie, duchovní centrum severní poloviny středověké západní Evropy. Z jihoitalského města Bari postupoval kult alpskými průsmyky, Pyrenejemi i Karpatami, velkými vodními a obchodními cestami se šířil po celém kontinentu. Ve 12. století se ujal v Německu. S německou kolonizací se ve 13. a 14. století dostal do východních zemí. V tomto období zapouští mikulášský kult pevné kořeny také u nás. Hranice kultu probíhají od břehů jižní Evropy po baltické pobřeží.54 Kult získal nadnárodní postavení. Přijala jej řecká i latinská církev, všechny národy Evropy. Sv. Mikuláše uctívali Slované a také neslovanské národy Ruska.55
V lidové tradici evropských národů se sv. Mikuláš těší důvěře,
Přcdvánočn
že ochrání a pomůže ve všech nesnázích. Tato světcova moc se také odráží v četných legendách. Podle jedné obdaroval sv. Mikuláš tři chudobné dívky, aby se mohly provdat. Odtud pramení představa, že světec je štědrý, dává štěstí a bohatství. Je považován za patrona šťastného manželství, v některých zemích se k němu utíkají vdavekchtivé dívky s prosbou o ženicha.56 Svátek sv. Mikuláše je považován za zvláště šťastný den v roce. Obchodníci, kteří mají světce za svého patrona, uzavírají rádi důležité obchody právě v tento den. Sv. Mikuláš je také patronem řady měst i měšťanských spolků. Legenda o zamordovaných dětech, které světec zázračně vzkřísil, nalezla v lidové víře ohlas v představě, že sv. Mikuláš přináší děti a pomáhá rodičkám v jejich těžké chvíli (alpské země). Mikuláš chrání děti v nemocích, přináší jim štěstí. Je jejich patronem a přítelem. Odtud je už blízko k sv. Mikuláši jako ochránci žáků. Tento patronát se zformoval v klášterních školách v severní Francii na základě starších patronátů jiných světců a s tím spojených pedagogických snah. Z klášterního školského prostředí se dostal do chrámových škol ve městech.57 Obecné, celoevropské rozšíření má uctívání sv. Mikuláše jako ochránce na vodách, patrona rybářů a námořníků. Vychází z legendy o námořnících, které světec na rozbouřeném moři zachránil. Legenda vznikla v řeckém prostředí a v souvislosti s rozvojem mořeplavby ve středověku se ujala na Východě i na Západě. Jihoslovanští rybáři a moreplavci nazývají sv. Mikuláše moroplavac, čudotvorac (divotvůrcé) a v jeho svátek konají obětní hostinu. Na Balkáně je sv. Mikuláš uctíván i jako patron mlynářů a cestujících obchodníků. V středoevropských zemích je světec považován za patrona vod a mostů58 (pod českým kulturním vlivem přejal v období baroka tuto funkci sv. Jan Nepomucký).
Sv. Mikuláš vládne nad vodami rovněž v tradici českého lidu. V prvním dílu Bible kralické z roku 1579 se uvádí, že „mnozí křesťané oslepení straší se a ctí Agatu, aby na neohne nepouštéla, Mikuláš povodně. . ."Kněz Martin Philadelph Zámrský koncem 16. století horlí: „Moc vlny, bouřky, moře upokojovatipřipisovali staří pohané Neptunovi; nynicko pověrecnípřipisují touž moc sv. Mikulášovi.. ." Také kazatel Jan Kaupilius v roce 1622 kritizuje uctívání sv. Mikuláše jako vládce nad vodami a ochránce plavců. Ve stejném duchu vyznívají i další zprávy.59 Ve Slezsku byl sv. Mikuláš uznáván i jako ochránce dobytka (jinde měl tuto roli sv. Valentin).60
Položme si otázku, jaký je vztah mezi církevním kultem sv.
37
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
Mikuláše a lidovou obřadní mikulášskou obchůzkou? Už jsme ukázali, že mikuláš vystupuje v předvečer svátku sv. Mikuláše v oděvu a s atributy biskupa a v jeho jednání dominují výchovné prvky. V mikulášské postavě se však vyskytují i detaily, které bychom mohli spojit s mimokřesťanskými projevy lidových věrských představ. Tato otázka se stala předmětem vědecké diskuse. Vyvolala ji v třicátých letech kniha Karla Meisena Mikulášský kult a mikulášský obyčej na Západě. Německý národopisec shromáždil rozsáhlý historický, ikonografický a etnografický materiál z celé Evropy. Jeho analýzou dospěl k závěru, že mikulášský obyčej se spolu s kultem sv. Mikuláše rozšířil ve značné části Evropy v období 13.—15. století. Obojí bylo výtvorem církevně kulturních snah středověké křesťanské západní Evropy. Meisen tedy uvedl kult i obyčej v bezprostřední a jednoznačnou souvislost s křesťanstvím. Radikálně se postavil proti zastáncům Grimmovy mytologické školy, kteří spatřovali v postavě svatého Mikuláše germánského pohanského boha Wodana.61 Meisenovu koncepci podrobil kritice známý švýcarský etnograf Eduard Hoffmann-Krayer. Vyslovil zásadní nesouhlas se spojováním mikulášského obyčeje s církevním kultem světců a byl přesvědčen o jeho pohanském původu. Biskupské atributy považoval za sekundární. Hoffmann-Krayer navázal na výklad Wilhelma Mannhardta o světci Mikuláši jako personifikaci dne sv. Mikuláše (6. prosince), slučujícího se s vegetačním démonem, který se v době zimního slunovratu vrací do země. S personifikací ročních období a kalendářních dnů jsou spojeny staré mytické představy z okruhu vegetačních démonů, pověstí o divokém vojsku.62 Zastánci teorie o pohanském původu mikulášského obyčeje argumentují zvláště tajemnou bytostí, která v řadě západoevropských zemí doprovází mikulášenebo se s ním ztotožňuje. Nejčastěji nese název Ruprecht (Knecht Ruprecht). V duchu mytologické školy bývá toto označení odvozováno ze starogermánského Hruodperecht (slávou se lesknoucí) a samotná bytost spojována s pohanským Wodanem61 S tímto výkladem nesouhlasil už Mannhardt, který v Ruprechtovi viděl stejně jako v postavě světce Mikuláše personifikaci dne.64 Meisen nazval tyto koncepce „školními příklady nesprávného postavení teoretického (mytologického) základu a z něho vyvozených falešných závě-r«"65 Povšimněme si blíže této bytosti. Knecht Ruprecht nenese v oblečení žádné znaky církevního hodnostáře (biskupa), typické pro postavu Mikuláše. Má na sobě obrácený kožich, je opásán povříslem, na nohou má vysoké boty, na hlavě kožeši-
$8
Předvánoční novou čepici nebo vysoký klobouk, na tváři je maskován. Při obchůzce vyvolává silným hlasem, řinčí řetězy, vytrubuje, bouchá na okna a na dveře, zvoní. Stejně jako mikuláš se vyptává dětí na jejich přání, zkouší je, trestá prutem, předčítá písně a básně. Je zřejmé, že v této bytosti se spojují prvky, které se v české lidové tradici a jinde váží k postavě mikuláše a čerta. Která z těchto bytostí je starší? Řada etnografů má za to, že to je Ruprecht a že maskované průvody v předvánočním čase, v nichž vystupuje tato bytost bez účasti mikuláše, jsou staré, mimokřesťanské. Vzhledem k charakteru této bytosti a jejímu jednání se to jeví jako pravděpodobné. Sledujeme-li výskyt průvodu bez mikuláše (za účasti Ruprechta) a s mikulášem v kulturně geografických souvislostech, je nápadné, že mikuláš v rouše biskupa (event. za doprovodu Ruprechta) chodí především v katolických zemích. V protestantských oblastech zcela převažují průvody s Ruprechtem, bez přítomnosti církevně laděného mikuláše. Je tomu tak na německých územích, v Holandsku, v Rakousku, ale také ve slovinských Korutanech66 a jinde. Rovněž v našich evangelických obcích byly časté obchůzky bez postavy mikuláše (a také bez anděla). V katolických krajích byly často v mikulášských průvodech dvě postavy s církevními atributy — mikuláše svatý. Je zřejmé, že protestantismus bojující proti kultu církevních světců usiloval o vymýcení postavy zobrazující svatého Mikuláše a nahradil jej tajemným Ruprechtem, silně připomínajícím čerta.61 Meisen má však zato, že Ruprecht je původně čertovská bytost, která vznikla po reformaci, když byla vytlačena postava světce z mikulášského obyčeje.68 Tak se v našem pátrání opět dostáváme ke vztahu lidové mikulášské obřadní obchůzky ke kultu církevního světce Mikuláše.
V pojetí Meisenově postava mikuláše s biskupskými atributy v předvečer svátku svatého Mikuláše jasně naznačuje jeho původ — církevní kult světce, jak se vytvořil ve středověku (zejména v západoevropských zemích) v klášterních školách, kde se ono církevně náboženské a výchovné pojetí mikulášské postavy s takovými prvky, jako biskupské oblečení s mitrou a holí, zkoušení (modlení, katechismus, lekce z bible), obdarování a trestání dětí, zformovalo. V této podobě se mikulášský obyčej rozšířil ze severofrancouzského území do oblasti belgické, lucemburské, holandské, německé, švýcarské, rakouské a dále do zemí východní části střední Evropy. Touto cestou zřejmě pronikl také k nám. Pravděpodobnost tohoto zdroje mikulášské obchůzky s církevními atributy nasvědčuje i to, že v tomto
39
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
pojetí není známa v místech zrodu kultu svatého Mikuláše, tedy ani v kulturní sféře východní církve, ani v jižní Itálii, odkud pronikal kult do západních zemí. V těchto oblastech je pouze rozšířeno dávání darů dětem za okna v předvečer svátku sv. Mikuláše. Pokud pronikl lidový mikulášský obřad do balkánských zemí mezi obyvatelstvo katolického vyznání (Charvát-sko), stalo se tak středoevropským vlivem.69 Absence lidové mikulášské obchůzky s církevními znaky i v podobě Ruprechta v kulturní zóně východní a jihovýchodní Evropy kontrastuje se silnou tradicí kultu sv. Mikuláše, jehož považovali za mocného ochránce nejen pravoslavní,70 ale i moslimové (Jugoslávie, Albánie)71 a dokonce pohanské neslovanské národy Ruska, které převzaly tento kult od ruského pravoslavného obyvatelstva a přizpůsobily si jej svým představám. Samojedi uctívali svatého Mikuláše dokonce jako boha. Jako pohanský bůh vystupuje Mikola, Mikola-torem (Mikola-bůh) v mytologii ugrofinských národů: byli mu obětováni sobi, koně, kuní kožešina, stál v příbuzenském vztahu k domácím božstvům, na jeho počest se konala obětní hostina. V nouzi se k němu obraceli pohanští Čeremisi, kteří ho pod jménem Mikola-jume (Mikola-bůh) počítali mezi vlastní bohy a přisuzovali mu velkou moc. Zpráva ze 17. století dokonce uvádí, že některé severské národy neznají jiného boha než sv. Mikuláše, který podle jejich přesvědčení vládne celému světu.72
Přijmeme-li církevní podobu mikulášské obchůzky jako osobitý kulturní výtvor středověké západoevropské kulturní zóny, neztotožňujeme se s Meisenovou teorií o stejném původu obřadní obchůzky v předvánočním čase jako takové. Řada prvků mikulášského obyčeje se vyskytuje i v dalších podobných obřadních průvodech a svědčí patrně o starším, předkřes-ťanském původu. Pokusme se sledovat mikulášskou obchůzku v tomto kontextu.
Jestliže mikulášvystupuje jako vznešený a dobrotivý dárce, tajemná ženská bytost, jakou je lucka (a také další ženské postavy zimních obchůzek), vzbuzuje strach. Dobře to vyjadřuje výrok: Ó, ta je strašlivá! Ta bere vám neposlušné děti do břicha!1* Charakter bytosti a její objevování se ve více dnech .drsných nocí* uprostřed zimy navádí k hledání souvislostí s pohanskými představami vížícími se k období zimního slunovratu, především z okruhu kultu zemřelých a z personifikace dnů Uprostřed zimy y podobě ženské bytosti, která — pod různými názvy — patří snad k indoevropskému kulturnímu základu.74 Jako druhotné se jeví její označení přástková paní
40
Fiedváni; čas
(Spinnfrau), odvozené z kolektivních pracovních činností a besed v tomto období, kdy tajemná bytost vstupovala do domu. Spojení obchůzky s dnem sv. Lucie není náhodné. V době platnosti juliánskeho kalendáře byl 13. prosinec termínem '; zimního slunovratu, nejkratšího dne v roce. I když zavedením gregoriánskeho kalendáře v roce 1582 došlo k přesunu zimního slunovratu na 21. prosince, starší představy zřejmě v povědomí lidu přetrvávaly.75 Tajemná bytost lucie, tak jak ji známe z našeho území a dalších středoevropských a východoevropských oblastí, nenese žádné znaky křesťanské světlé Lucie, k níž se v Itálii utíkají každoročně tisíce poutníků s nadějí na vyléčení očních nemocí.76 A už vůbec se nelze ztotožnit s názorem, že postava lucky není nic jiného než čert v středověkých představách.77 Nejdále se od temné Lucie vzdálila Lucie v novodobé podobě .královny krásy* ve skandinávských zemích.
Domníváme se, že dosavadní výklad potvrdil uvedenou tezi, že v obchůzkách tajemných bytostí v předvánočním a vánočním čase je skryto více kulturních vrstev, různého původu a charakteru, časové zařazení obchůzek do více dnů období uprostřed zimy signalizuje, že spojení lidových obřadních průvodů se jmény světců je druhotné a že k němu došlo až pod vlivem křesťanství. Zřejmě už v pohanské době byly známy projevy nesoucí znaky prvotního obřadu a svátku. Z nich se ve středověké i pozdější lidové tradici udržely zběsilé průvody spojené s hlomozením a maskováním,7" které byly spjaty s kultem zemřelých, s představami o démonicky strašidelné podobě zimy, s personifikací dnů zimního slunovratu a s úsilím o magické zajištění každodenního života člověka, závislého v té době na přírodě. Maska byla v této souvislosti nástrojem sepětí pozemského člověka s nadpřirozeným světem. Už ve 4. století n. 1. zapovídala církev ostře přestrojování za maškary a průvody s nimi po chrámech.79 Není jistě náhodné, že kněží vystupovali proti maškarám jako pohanským a .čertovským' výtvorům i později. Tak poličský děkan Adam Kouřimský v roce 1586 si stěžuje městské radě, že „kalafaktor s mediky na Štědrý den do barev ďábelských se strojíce, černíce a šaty na rub obláčejíce, nejinače než jako čerti, na ohavu každému dobrému a nejvíce na potupu p. Boha všemohoucího po městě běhají..." V roce 1725 zase kněz Veselý horlí: „... jací jsou to medle lidé, kteří na tak svatý, na tak milostivý den před narozením Páně do maškary se strojívají.. ,"80 V literatuře se často objevuje názor, že zejména použití slámy a hrachoviny při maskování postav a účast masek
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
v podobě zvířat (medvěd, kůň, koza aj.) mělo magický význam. 42 Stejně byl interpretován prut, jehož používá mikuláš (ti jiné bytosti) jako ,prut života' (analogie ,stromu života*).81 Tento původní význam uvedených jevů byl už etnografy nesčetněkrát potvrzen. Zůstává však otázkou, kdy se tyto prvky dostaly do zimních obřadních průvodů. Náš rozbor neukazuje na jejich původnost v čase uprostřed zimy, ale na jejich pozdější přenesení z období masopustu a velikonoc, tedy z předjarního a jarního času, kdy oživovala příroda a všechno úsilí člověka směřovalo k zajištění zdaru v rodinném i hospodářském životě kolektivu. Z tohoto okruhu jsou i jiné maskované postavy zimních průvodů; často mají karnevalový, smíchový charakter a vyjadřují touhu alespoň dočasně se vymknout sociálnímu řádu společnosti a získat pocit lidské rovnosti a svobody. Maskování se tak jeví jako jeden ze způsobů přechodu z jedné existence v obsahově nový způsob bytí. Maskovaný účastník obřadní obchůzky se dočasně stává tím, co maska představuje. Sláma (event. hrachovina), která má v agrárním kulturním myšlení význam plodnosti a hojnosti, stala se pro zimu, kdy se ještě v rolnických dvorech mlátilo obilí, sémantickým znakem pro dobu mlateb.82
Rada prvků, které budí dojem pohanského charakteru, mohla vzniknout později — ve středověku i v novověku. Patří do oblasti pověrečných představ, které byly v různé době a prostředí osobitě pozměňovány. Už samotná podoba čerta, který — a jemu podobné bytosti — často vystupuje v průvodech, vznikla pod vlivem prastarých pohanských představ, učení křesťanských teologů i rozmanitých lokálních tradic a kultur (zejména krásné literatury a výtvarného umění).85 Sem patří i představa, že mikuláše další bytosti přicházejí komínem, přijíždějí na koni nebo se spouštějí z nebe na zem po stuze, provaze nebo sestupují po žebříku.
Osobitou vrstvu, v níž se křesťanské atributy dostávají do styku s mimokřesťanskými prvky, tvoří mikulášské hry. Nejstarší doklady středověkých chlapeckých biskupských her (ludus epis-copipuerorumjv den sv. Mikuláše pocházejí z konce 13. století a z počátku 14. století (Francie 1291, Anglie 1299, Německo 1304). I ony vznikly jako odraz patronátu světce nad školními jf dětmi v prostředí klášterních a nadačních škol, odkud se do- \ staly do městských škol a nakonec zobecněly.84 V Čechách se J žákovské hry provozovaly už v 13. století v břevnovském klá- \ šteře a jako žákovské privilegium také ve svatovítském chrá-mu,85 v olomoucké katedrále a jinde. Z 15. století máme zprá-
Predvánoč čas
"i vy, že chození s biskupem vykonávali školní mistři a žáci, odění do vzácných šatů s ozdobami. Okázalost průvodů se znelíbila obyvatelům obou pražských měst, a proto 6. prosince 1447 zakázali „rytířům školním svatomikulášským na koních jezditi, než chtějí-li, aby prostě ve svých šatech pěšky chodili. . ." Podobné průvody byly rozšířeny i později. V Mirotického překladu latinského spisu Aubana-Bohema Obyčeje, zvyklosti všech náro-dův (vydáno 1579) můžeme číst: „Na den pak sv. Mikuláše mládenečkové, kteříž pro učení do škol chodí, mezi sebou tři vyvolují: jednoho, kterýžby biskupem, a dva, kteřížby kaplane byli. Ten toho dne ode všeho houfu žákovstva do kostela slavně uveden jsa, při službě Boží v koruně biskupské na vyšším místě sedí: kterážto služebnost když se dokoná, s vybranými k tomu duom od domu chodí a zpívajíc, peníze shromažďuje. . ,"86 Biskupské hry a obchůzky mají úzký vztah k středověkým svátkům bláznů (festům stultorum, fatuorum, follorum, féte des fons, féte de ľane, oslí svátek), které pořádali scholáři a nižší klerikové na sv. Štěpána, o svátku sv. Jana Evangelisty, na den Neviňátek, na Nový rok, na den Zjevení Páně. Tyto svátky se původně slavily legálně v kostelích. Později se staly pololegálními a ke konci středověku už zcela nelegálními. Přežívaly na ulicích, v krčmách, až splynuly s masopustním veselím. Průběh svátku bláznů se vyznačoval snižováním různých církevních obřadů a symbolů. Účastníci se k této příležitosti převlékali, maskovali; radovánky provázel zpěv, tanec (často lascivní-ho charakteru), hodování, pitky, nemravné posuňky, obnažování těl. Byla to slavnost s maskovaným průvodem, v čele s ,biskupemť a oslicí, známá po celé Evropě (zprávy o ní máme od 10. s,toletí).87 M. M. Bachtin nazval svátek hlupáků „jedním z nejvyhraněnějších a nejčistších výrazů středověkého svátečního smíchu, doprovázejícího církevní život".88 Proti těmto svátkům a výstřelkům s nimi spojeným zakročovala církev po několik století. U nás se slavnostmi sice rázně skoncovalo husitství, ale v podobě koledy žily maskované obchůzky dál; od 17. století hlavně ve formě koledního žebrání a jízdy rytířů.89 Tu v lidové tradici patrně dodnes připomínají masky mikuláše na koni a jeho průvodce čerta na koni.90 Svou podstatou a genezí jde středověký smích hluboko do minulosti. Blíží se obřadnímu smíchu jako charakteristickému rysu prvotního svátku. Tento rys se koneckonců dochoval donedávna i v lidové tradici slovanských (a dalších) národů. Obřadní smích měl osobitou magickou sílu, blahonosnou funkci. V tom všem se zračí vážné i smíchové pojímání života a světa. Zde také je hraniční území
43
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
mezi církevním a lidovým svátkem, mezi oficiální a lidovou kulturou. Mezi nimi byly ovšem četné oboustranné vztahy. Ty jsou patrny v církevních atributech a projevech, jaké se uplatnily i v lidových obřadních obchůzkách a hrách předvánočního a vánočního času. Mnohé z nich zanikly, jiné se proměnily v lidové divadlo či pouhou zábavu. Předkřesťanské (i mimokře-sťanské) a křesťanské se jeví v kontextu lidových obyčejů zimního období jako synchronní aspekt středověkého společenského vědomí,91 jehož jednota se v pozdějších obdobích narušovala ve prospěch převahy světského nad duchovním.
Vanocni cas
A byly tu šíastné, veselé vánoce, svátky všech malých i velkých dětí — týden radostného míru a pokoje všem lidem dobré vůle.92
Zvláštní atmosféra vánoc, kterou pociťuje v tuto zimní dobu snad každý člověk, je vyvolána více okolnostmi. Pro někoho je to příležitost k uvažování a vzpomínce, třeba na dětství v rodném domě či na blízké, kteří už nežijí. Jiného uvádějí vánoční svátky v mystický prožitek posvátného zrození dítěte. Všichni společně pociťujeme a přejeme si, aby vánoce byly šťastnými dny, dobou .radostného míru a pokoje všem lidem dobré vůle'. Jan Neruda ve fejetonu v Národních listech z 21. prosince 1890 vzpomíná, jak vyklečel hodiny u jesliček a mlčky se na ně díval. „Mech voneí. Z ,vody' zrovna jako by vanul letní chládek. Pastuchové vyprávěli. Ovečky se nechaly hladit. A ze svaté rodiny šla na mne taková nějaká posvátná hrůza . . ."Zaujetí českého spisovatele odráží vztah posvátného a světského v životě člověka. Ten o vánocích vystupuje zvláště zřetelně {Sláva na výši Bohu, na zemi pokoj lidu, zaznívá ve vánoční koledě).
SACRUM ET PROFANUM
Výrazná linie rozlišení mezi posvátným a světským existuje v každé době i v každém společenství. Obsah a pojetí těchto pojmů jsou podmíněny historicky (časově), sociálně i ideologicky.93 ,Svaté' mohou být obecně lidské a morální hodnoty. Za ,svaté' nebo ,posvátné' se považuje všechno, co souvisí s náboženským kultem. A také to, co je povznášející. To všechno skýtá vánoční čas. člověk jako by se v tu dobu, třeba jen na chvíli, změnil, stal se jiným. V jeho přirozenosti se spojí světské s posvátným. Dvojitost lidské přirozenosti se umocňuje
44
Ví noční
u nábožensky založeného člověka žijícího v čase světském i posvátném. A právě v posvátném čase se člověk sjednocuje s kosmem a věčností. V liturgickém kalendáři se každoročně cyklicky opakují sváteční události z ,počátku času'.94 Posvát-nost nespočívá jen v křesťanském chápání tajemství života (v Kristově ego sum vita — já jsem život). Mircea Eliade píše, že sakrálnost je čímsi reálným. Obřady zposvátňují život.95 Zposvátnění možno dosáhnout i zprostředkovaně. Proměnou života v obřad. Obřadnost může být v jídle, pití, smíchu a dalších projevech. Tato forma obřadnosti a zposvátnění života je zvláště silná v lidovém pojetí vánočních svátků. Staré lidové často magické) úkony se prolínají v osobité podobě s křesťanskými prvky nebo získávají křesťanský kolorit. Tak v okolí Hlinská o vánocích podělovali hospodáři čeleď houskami ,na památku obdarování Ježíše a Marie v Betlémě'.96 V okolí Tábora na Štědrý den před večeří kropili svěcenou vodou ve světnici, na dvoře, ve chlévě, v stodole i na zahradě, aby všechno bylo ochráněno od neštěstí.97 Na Valašsku, v čase, kdy se šlo na jitřní, běžela dívka k potoku, nabrala vody do nádoby, vykropi-la jí jizbu a přitom ščastikovala:
Daj vám Pán Bůh scestí, zdraví, Boží požehnání, /^fr^J Vyj5$*~rr&
na to Boží narození. Aby vám to Pán Bůh dal, co si od milého Pána Boha žádáte: Menší hříchy, větší radosti, po smrti nebeské království. Takto roku ve ščesťú, ve zdravjú Krista Pána dočkati a vám, hospodáříčku, sto tolarů na voloch vydělati. A vám, hospodyničko, sto otepí lnu natrhati, takého, jak hedbáv, a do truhly vložiti. Pochválen buď Ježíš Kristus.98
Sami duchovní přinášejí svědectví o zahalování starých magických představ a praktik do křesťanského hávu. Jan Vyhlídal zaznamenal na Těšínsku tento obyčej v den sv. Štěpána: „Na Moravce a v Dobré po velkém náboženství kněz světí oves, jejž synci mají v šatkách. Ačkoli mají v chrámě zakázáno jím ,chy-baf (házet) po druhých, přece se nezdrží a házejí jím po ostatních, aby si připomněli, jak sv. Štěpána židé kamenovali. Pošvě-
Václav Frolec : Vánoce v tradici českého lidu
V
cený oves rozděluje se do ovsa, jenž se na jaře seje."" Jinde pohazovali posvěceným ovsem v kostele kněze. V jižních Čechách obsypávali chlapci ovsem dívky, které vycházely na sv. Štěpána z kostela. V jiných lidových (zejména svatebních) obyčejích má obsypávání obilím magický význam: má přivodit plodnost. Je zřejmé, že křesťanský výklad o vzpomínce na kamenování církevního světce je druhotný. Podobně je tomu s obyčejem světit na sv. Jana Evangelistu (27. prosince) víno, jemuž se pak přisuzuje zvláštní moc (chrání proti kouzlům, proti uhranutí dobytka, pomáhá proti všem nemocem, zabraňuje uštknutí hadem). Tomáš ze Štítného svědčí o výskytu obyčeje už ve 14. století.100 Kněží zaznamenali, jak jim o vánocích věřící tajně před půlnoční mší dávali na oltář ořechové skořápky, pod oltář kladli kuchyňské nože (v lidové víře chrání ostří nože před nebezpečím). Církev se snažila staré magické úkony vysvětlit křesťansky. Mnich Aleš, u něhož se při výkladu vánočních obyčejů poučil Jan z Holešova, vykládá ve 14. století lidový štědrovečerní obyčej stlát slámu na stůl, na podlahu ve světnici i v chrámu takto: Světnice, která je prostřena slámou, značí chlév, v němž povila Panna Maria syna. Kostel znamená jesle, do nichž vložila Ježíška. Rozestlaná sláma představuje seno v jesličkách. Mnich pak varuje: „Ať si pováží ti, kdo v té slámě prostřené tropí rozpustilosti a bujnosti, jaké neúcty se dopouštějí ku památce Bohorodičky. Ať se zastydí ženy, které tropí čáry a kouzla se slamou, aby celý budoucí rok jich neštípaly blechy."1™ Spojení posvátného a světského nabývá až komický charakter ve vánočních koledních obchůzkách.102
KŘESŤANSKÉ VÁNOCE
Vědecké studium vánoc prokázalo, že lidová obřadnost Božího narození se nedá odvodit z jednoho počátku. „Jsa výtvorem velmi komplikovaného procesu historického, jehož prvotní stadia zanikají kdesi v dějinné temnotě, náš sváteční obyčej vyvolává přirovnání k řece, jejíž tok narůstá přílivem nemála potoků a říček," výstižně píše polský etnograf Witold Klinger.103 Základem křesťanských vánoc je biblický příběh o zrození Spasitele Ježíše Krista a oslava této události. Ta se napojila na mýty spojené se slunovratem. Církev časově spojila zrození Spasitele se starým mýtem zimního slunovratu, vyjadřujícím vědomí o věčném vítězství života nad smrtí a světla nad tmou. Mýtus o božském dítěti, o panenské matce a nadpřirozeném zrození vyrostl v ovzduší starých orientálních kultur) Odtud
46
\i>  in     pronikl do jiných kulturních prostředí a ovlivnil různé náboženské systémy.104
Prvotní křesťanství slavilo především Kristovo vzkříšení a .věčné vykoupení', které lidstvu vynesla Spasitelova smrt, zatímco narození Ježíšovo zůstávalo stranou. Z evangelií se nedá vyčíst den Kristova narození, jen to, že se narodil v noci: „Iporodila syna svého prvorozeného a obvinula jej plénkami a položila ho v jeslích, poněvadž neměli místa v hospodě. A byli v téže krajině pastýři, ponocujíce a stráž noční konajíce nad svým stádem"(Lukáš, 2, 1 —14). Kristovo narození se v literatuře většinou datuje na jaro (28. březen, 19-/20. duben, 20./21. květen)J Podnět k oslavě Kristova narození vyšel snad z kacířského křesťanství a v příbuzné podobě z určitých kruhů pohanských. Pozdně řecká filozofie gnostiků se spojila se starověkými mystérii, náboženskými obřady přístupnými jen zasvěcencům, a s orientálními náboženskými obřady. 6. ledna (místy 10. ledna) se připomínal Křest Krista. 6. leden je datem starého církevního vánočního svátku Epiphania, Zjevení Páně. S ním se spojovala také vzpomínka na zázračné proměnění vody ve víno v Káni galilejské.jKdyž na Východě ve 4. století zdomácněla slavnost Narození, připadající na 25. prosince (v pramenech se objevuje 25. prosinec jako svátek Narození Páně v roce 354), přestalo se Kristovo narození připomínat 6. ledna, kdy převládla vzpomínka na Kristův křest.105 Svátek Narození Páně se prosazoval dlouhou dobu.10tíÍKdyž z Východu proniklo křesťanství do Říma, dostalo se do zápasu s pohanským řeckořímským kultem narození nepřemožitelného Slunce fdies natalis Solis invicti), slunečního božstva spřízněného s perským Mitrou a syrským Elag-baíem, jehož svátek se slavil 25. prosince, v době zimního slunovratu. Za vlády císaře Aurélia (270—274 n. 1.) se dokonce stal oficiálním státním náboženským svátkem v Římě. Křesťanská církev proti němu postavila Krista jako ,slunce spravedlnosti' a Krista stvořitele samotného slunce.107 Kazatelé všech dob zdůrazňovali, že Slunce sestoupilo z nebe, ale přitom je neopustiloj Pro vývoj vánočního svátku a jeho zlidovění byla významná i další okolnost. Tou byly saturnálie, nejpopulárněj-ší svátky Římanů, konané na počest Saturna, boha osiv. Počátečním dnem těchto svátků byl 17. prosinec; slavily se sedm dní (počet svátečních dnů se měnil). Byl to chvilkový návrat do .zlatého věku', všeobecné rovnosti a blahobytu, období rozpustilosti a veselosti. Lidé v tyto dny nepracovali, vzájemně se navštěvovali a obdarovávali, oddávali se zábavám, pitkám, or-llSmwmU. AKADEMIE VÉD
Ustav slavistiky
603 00  Brno, Mendlovo nám, 1®
47
Václav Frolec:
Vánoce
v tradici
českého lidu
giím. V tuto dobu měli volnost i otroci, jimž jejich páni projevovali úctu a vzdávali pocty u stolu.108 Se satumáliemi bezprostředně souvisel svátek opálit (začínal 17. prosince) na počest bohyně rolnictví Ops, přezdívané Consiva (Rozsévačka). Sotva týden pak odděloval saturnálie od římské novoroční slavnosti, zvané Calendae (Calendae Januariae).
Církev tedy stanovila 25. prosinec jako svátek Narození Páně, ale proti starým pohanským představám postavila svůj obraz vánoc: dítě v jeslích a jeho matku, kteří jsou opěvováni, váženi, uctíváni.109 Tento obraz vytvářelo a upevňovalo výtvarné umění, divadlo, hudba, literatura. Křesťanský svátek lákal lidové vrstvy nádherou a podmanivostí vánočního chrámu se světly, zelení, hudbou, zpěvem a obřady. To kontrastovalo s chudobou prostředí Kristova narození, i prostých pastýřů, kteří se přišli dítěti poklonit. Tato zvláštní vánoční atmosféra přežívá po staletí.
Svátek Narození Páně (25. prosince) se od 4. století šířil z Říma po celém křesťanském světě. V našem lidovém prostředí se nakonec stal nejvíce slaveným svátkem v roce.110
ŠTĚDRÝ VEČER V DOBĚ KARLA IV.
První detailní popis obyčejů Štědrého večera u Čechů pochází z doby Václava IV. Jeho autorem je učený benediktin Jan z Holešova.111 Jeho traktát o lidových zvycích vížících se k Štědrému večeru se dochoval v několika opisech. Nejspolehlivější je rukopis De VII consultudinibus popularibus in vigilia Nati-vitatis Christiv univerzitní knihovně v Krakově. Z jeho českého překladu od Rudolfa Holinky vycházíme v našich úvahách o vánočních obyčejích ve středověku.112 Protože jde o jedinečný pramen v celoevropském měřítku, jehož autentické znění je málo známo, uvádíme doslovně ony pasáže traktátu, které zachycují hlavní obyčejové prvky Štědrého večera113 a dávají možnost jejich dnešní interpretace.
1. „Prvý zvyk, velmi počestný, je ten, že se věrní křesťané v předvečer Narození Pána našeho Ježíše Krista postí až do hvězdy, to jest až do večerní doby, kdy se již hvězda zjevuje zraku nebo by se mohla zjevit, kdyby byl jasný den." —
2. „Ale bohužel ve všech věcech, jež se konají Pánu Bohu k chvále, dabel chce vždy mít svůj podíl. Neboť kde se věrní křesťané postí až do večerní hvězdy, a potom umírněně osvěžíce své tělo, maličko spí a vstávajíce na jitřní bdí a chválí Pána Boha, tam služebníci ďáblovi, kteří jsou v jeho moci, jedni se v tak slavnostní předvečer přezírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy,
48
Vánočný čas
ó
#le i do jiřřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nej- 49 světější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok. A když se zvoní na jitřní,'kdy řádní lidé vstávají, tu se oni teprve ukládají, již oslabeni na těle, a spí až do východu slunce; někteří hrajíce po celou svatou noc, potom spí přes všechny mše onoho přeslavného svátku." —
„--žádný hospodář není tak chudý, aby v tento večer nevy-
strojil své rodině štědrý večer neboli štědrou potěchu; nemůže-li více, aspoň udělá toho večera větší světlo ve své světnici. — Poctiví staří lidé v tento večer otvírali své domy až po střechu, aby každý potřebný svobodně vstoupil a dostal občerstvení. — Ba staří nejen lidem, ale i dobytku v tento večer projevovali štědrost, neboť i dobytčatům v ten večer nakládali více krmiva než jindy, jak snad
někteří i nyní dělají.--Staří poctivci rovněž v tento předvečer
měli své měšce otevřené, kamkoli se obrátili, aby ruka byla pohotovější, sahajíc pro peníz chudobnému, a při obědě toho dne kladli na svůj stůl peníze, které chtěli toho večera dát chudým, aby mohli snadno a rychleji dát, až by chudý přišel. Vykládali na stůl všechny drahocenné klenoty, a to vše činili v dobrém úmyslu a v pravé víře, nikoli z pýchy... Ale bohužel při tomto druhém zvyku právě ďábel v opak toho dostává svůj podíl od mnohých lidí. Neboť mnozí toho večera drží ruku v měšci ne proto, aby mohli obdarovat chuďasy, ale aby míchali penězi a aby se jim proto po celý budoucí rok peníze množily; kladou peníze na stůl ne pro to, aby je rozdělili chudým, ale aby měli štěstí na peníze; otvírají své kapsy toho večera nikoli chudobným, nýbrž aby všechno štěstí vešlo do jejich kapes. A tak tyto i mnohé jiné chvályhodné zvyky převracejí v nesprávný a bludný smysl a zlou vírou propadají mnohým, a to i nejhorším pověrám." „Třetí zvyk je ten, že v předvečer narození Páně si lidé navzájem posílají štědrého večera proto, že to jest ten svátek, kdy Otec nebeský seslal všem lidem tohoto světa velký a užitečný štědrý večer. — Proto si tedy lidé na paměť a na počest onoho nebeského seslání posílají v tento večer štědrého večera, to jest příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami. — S tím pak souvisí dále ten obyčej, že lidé, přijímajíce poslaného jim štědrého večera, děkují těm, kdož jej poslali, odměňují donášející posly a těm, kdož poslali, rovněž posílají jiné štědrovečerní dárky, vyslovujíce jména dárců, říkajíce:,Petr nebo Jan Dlapka posílají vám štědrého večera.' V tomto třetím zvyku má ďábel tento svůj podíl: Někteří posílají toho dne štědrovečerní dárky ne na památku nebeského seslání, ale aby měli štěstí po celý následující rok. Doznávají totiž, že kdo toho večera neobdaru-
je jiných, zchudne dříve, než rok skončí. A naopak ti, jimž se 50 toho večera néco odepře, prorokují (nikoli však z Boha), říkajíce tomu, kdo odpírá: ,Zle se ti povede tohoto roku, protože tohoto večera nic nedaruješ.'" —
„Čtvrtý zvyk je ten, že v předvečer narození Páně věřící požívají velkého bílého chleba, to jest velkých vánoček nebo koláčů .. . Staří lidé pak z dobré víry a ze správného názoru kladli na stoly a ubrusy tyto velké bílé chleby hmotné a vedle nich nože a dovolovali o tomto svátku, aby čeleď z nich krájela podle vůle sobě i chudým. — Ale bohužel ďábel v tomto čtvrtém zvyku pro sebe sleduje neméně hrubý blud smyslu téměř opačného; neboť, jakž jsem slyšel, v některých končinách křesťané nechávají chleby na stolech a ubrusech o těchto svátcích s noži nikoli na počest a památku Kristova dětství, ale aby v noci přicházeli bůžkové a jedli. To jest v pravdě hrubý příklad nevěry pohanů, kteří mají mnohé bohy, kdežto věřící Kristovi mají toliko jediného Boha. To je zjevný nesmysl, jako by oni bůžkové, co jsou vlastně ďáblové, mohli jisti tělesné pokrmy, když jsou to přece duchové. V tomto nejhrubším bludu jsou zajisté podobni těm, kdož kladli hmotné pokrmy na hroby svých drahých, aby je jedly duše vycházející v noci z hrobů."
„Pátý zvyk je ten, že křesťané v předvečer narození Páně požívajíce více ovoce než jindy, poněvadž je předvečer onoho svátku, kdy se nám narodilo ovoce vybrané a užitečné, totiž náš Pán Ježíš Kristus. — Staří poctiví lidé v správné víře kladli o tomto svátku ovoce na stoly a ubrusy a noži je krájeli čeledi a chudým. — Rovněž s dobrým úmyslem ovíjeli staří ovocné stromy bílou slamou. Ale běda! Někteří lidé hned převracejí smysl těchto chvályhodných zvyklostí; neboť někteří krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré či zlé věci, a ovazují stromy slamou, aby jim v budoucím létě nesly hodně ovoce." —
„šestý zvyk je ten, že v předvečer narození Páně kněží a žáci ka -lendují čili koledují, chodíce po domech svých věřících, což činí i v oktáv téhož svátku." — koledování. . . a lidově koleda znamenají někdy uctívání Krista tímto zvykem, jindy všecko to, co se dává darem při takovém koledování. A tato poslední podoba koledování trvá až do dnešních dob; kéž by se v něm chvála
Kristova neměnila v chtivost peněz!--V předvečer narození
Páně a o jeho oktávu se... koleduje proto, že je to předvečer onoho svátku, kdy se narodil syn krále nebeského, kníže celého světa, a to podle tohoto světského zvyku: Když se narodí syn nějakému králi pozemskému, hned se rozběhnou poslové po klášteřích a městech, po hradech a vsích jeho království zvěstujíce, že se oné
Vánoční zemi narodil kníže. Všichni obyvatelé pak radujíce se odměňují posly, dávajíce jim chléb hmotný, skutečný, jenž se obecně nazývá koláč. A v témž smyslu, že se o tomto svátku narodil syn krále Nejvyššího, totiž nebeského Otce, Pán náš Ježíš Kristus, také kněží a žáci, poslové téhož krále, o této vigilii a v oktáv chodí po domech křesťanských a zpívají řkouce: ,Ecce, Maria genuit nobis Salvátorem .. .', a dále Judaea et Jerusalem, nolite timere.. .', ,Et verbum caro factum est. ..', ,Haecest dies.. .', ,Genuitpuer-pera regem .. .'"4 a jiné písně. A tu všichni věřící s radostí a veselím naslouchají zpěvu poslů, odměňujíce je chlebem hmotným, to jest dávajíce jim dary. A kněží nesou s sebou obraz narozeného syna králova, ubírajíce se od něho mezi lid jeho říše. A věřící lid s úctou a s plesáním očekává a přijímá posly a obraz do svého domu; poklekajíce sklánějí se před obrazem, líbají jeho nohy, dávají mu dárky do rukou jeho poslů a koří se mu; a těmito i jinými činy pokorně vyznávají, že jsou poddáni a poslušní narozeného krále Krista Pána. Před obrazem a jeho posly nesou hořící svíce jako před knížetem a jeho rytíři, protože se jasně a veřejně jako mocný pán po právu ujímá svého křesťanského království, nikoho se přitom neobávaje. Kněží a žáci jdou v bílých komžích, aby jsouce zevně v bílém rouchu a přicházejíce jako poslové krále čistého a neposkvrněného, byli i uvnitř bílí a čistí v duši od hříchů, a to hlavně od opilství, rozpustilosti, krádeže a chtivosti ofě-ry onoho večera. Jako jeho chrám okuřují kadidlem také domy, do nichž přicházejí, aby silou kadidla dokonale vypudili ďábla, knížete temnot, ze všech koutů. — Ale při tomto šestém zvyku dostává ďábel svůj podíl, a to ty, kdož pro sebe koledují v tomto svatém čase, totiž po celou noc jako volové bučíce, sebe i jiné v rozličné hříchy zaplétajíce a v chválení Boha překážejíce. Dostává za svůj podíl také ty, kdož okuřují kadidlem pro sebe, a to jsou hlavně ženy, které nedovolují vynášet ze svého domu v kadidelnici uhlí, ale vytřásajíje do peci, aby z jejich domů neodešlo všechno štěstí budoucího roku, a žádají, aby jim bylo dáno ten večer trochu onoho kadidla, any s ním mohli hádat, jak jsou milovány od svých mužů i od jiných." 8. „Sedmý a poslední zvyk je ten, že v předvečer narození Páně kladou a stelou slámu do jizeb a do kostelů, protože je předvečer onoho svátku, kdy Paní celého světa, královna nebeská a Matka boží porodila na tento svět Pána našeho Ježíše Krista. — Ať si však dají pozor ti, kdož své rozpustilosti a necudnosti provádějí na oné slámě, jež se o tomto svátku stele do jizeb . . . Nechť si také dají pozor ženy, jež čarují s onou slámou, aby neměly blechy po celý budoucí rok!" —
Václav
Frolcc:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
V závěru svého Pojednaní o štědrém večeru Jan z Holešova píše : „ Vskutku nikdy v celém roce se neprovozuje tolik a takových kouzel jako o tomto svátku. A proč je tomu tak? Protože je to veliký svátek, proto chce také ďábel mít z něho podíl. Proto vkládá lidem do mysli přesvědčení, že pro velikost tohoto svátku mají i jejich kouzla větší moc. Ale jak by mohlo být podobno pravdě, že by tento nebo jiný svátek, den tak posvátný a vznešený, mohl poskytovat moci kouzlům, věcem tak hanebným a zavrženíhodným? Jak by mohlo být pravda, že by to, co se děje ke cti boží, dodávalo moci tomu, co jest proti úctě k Bohu? To jest velký omyl jejich rozumu."
Tak tedy se slavil Štědrý večer ve 14. století, v době rozkvětu české země za vlády Karla IV. Učený benediktin Jan z Holešova postihuje ve svém traktátu pro středověk typickou dvojici ,světlo — tma', symbolizující současně .kosmický den a kosmickou noc',115 vznik a zánik, smrt a zmrtvýchvstání, stvoření a rozklad kosmu. Tato symbolika vázala středověkého člověka na jedné straně s nadpřirozeným světem, na druhé straně jej poutala se společností, k níž příslušel. Zachování rovnováhy mezi kosmem a společností napomáhaly také lidové obyčeje jako osobitá součást ideologie a hodnotového systému středověku. Jejich poznání je důležité i pro pochopení středověké kultury a jejího odrazu v dalších historických obdobích.
MEZI STŘEDOVĚKEM A NOVOVĚKEM
Čeněk Zíbrt v souvislosti s hodnocením traktátu Jana z Holešova, „tohoto nejdůležitějšího pramene k seznání věrného obrazu, jak slavili naši předkové Štědrý večer a vánoce", napsal: „A budeme překvapeni, že většina těchto starodávných zvyků, pověr, věšteb posavad nevymizela, že v úpravě, málo jen otřelé tokem šesti věků, posavad mezi lidem československým i v městech se zálibou se opakují, udržují. Křesťanský, zbožný výklad těchto vánočních zvyků, mravokárne šlehy, nevyhladily těchto předkře-sťanských přežitků. Lid si obyčeje nevykládal podle návodu církevního, po kresťanskú, než podle starého způsobu, když se přiblížila výroční doba zimního slunovratu, dávno před křesťanstvím a všude po světě i pak po křtu hlučně a radostně slavil vítězství nad krutou vládou zimy a začátek světla, tepla, obrození přírody veškeré."116 Je nutno ještě dodat, že v lidových vánočních obyčejích se propojilo předkřesťanské (a mimokře-sťanské) s křesťanským natolik, že je lze mnohdy jen těžko od sebe oddělit. Příznačné je, že křesťanské teologické výklady pojal lid po svém, v duchu světového názoru, .lidového kře-
52
VaryJční
č35
sťanství', v němž se křesťanské spojuje s pohanským. Je tomu tak už u prvního štědrovečerního obyčeje — dodržování půstu do vyjití první hvězdy. Rodiče v tento den za dodržení půstu slibují, že děti večer uvidí zlaté prasátko, zlaté tele, zlatého kohouta, zlatého beránka}11 Někde i dětem vyhrožovali, že přijde svatý šprech a provrtá jim břicho, aby zjistil, zda dodržely půst. Dospělí o Štědrém dnu většinou vůbec nic nejedli, muži se vzdávali i kouření. Postit se musel také dobytek. Štědrovečerní půst byl součástí církví přikázaných postních dnů o některých svatvečerech čili vigiliích (před narozením Páně, na Bílou sobotu a v sobotu svatodušní).118 Dodržování půstu mělo vedle náboženské podstaty i racionální jádro správné výživy. Církevnímu zákazu požívání masa a konzumování jídla vícekrát za den předcházely zákazy jiné. Vázaly se k svátku sv. Lucie, k Štědrému večeru, ke dni Mláďátek a Tří králů. Některé z nich zřejmě souvisejí s uctíváním duší zemřelých předků, s vírou, že duše mrtvých přebývají o ,svatých nocích' mezi živými. Takový charakter má zákaz zametat o Štědrém večeru. Setkáváme se s ním u evropských i mimoevropských národů také v pohřebním rituálu. Vychází z představy, že by při zametání mohly být zraněny nebo z domu vymeteny duše zemřelých předků, které by se za to rodině mstily. Významově stejný je zákaz zvedání spadnuvší věci, bílení stěn, mletí obilí, tlučení plodin ve stoupě, vylévání vody na dvůr, prudké vstávání od stolu, vynášení popela. Patrně tentýž význam měly zákazy některých dalších pracovních činností: předení, navíjení, tkaní, pletení, vázání, šití, mlácení. Duchové by se mohli mstít ne-úrodou lnu, konopí,119 obilí. Zakazoval se také hlasitý hovor a smích, aby nebyl narušen klid mrtvých.120 Zřejmě mladší a druhotné jsou lidové výklady zákazů: šít se nesmělo proto, že by do ruky uhodil hrom, nebo hdo by šil, potkaly ho v roce tři nehody,121 měl by bolavé prsty; na Mláďátka se nesmělo prát proto, že by pradleny chodily po celý rok ,ucourané', ,ucoura-né' by chodily i dušičky a dobytek by kulhal, pralo by se v krvi dětí Herodesem zavražděných a matka i s dětmi svými by byla nešťastna.122 Šít se nesmělo, aby se prst nesbíral, vypíchaly by se malým dětem oči. Při štědrovečerní večeři obsluhovala v některých krajích děvčata. Hospodyně nesměla vstávat od stolu, jinak by neseděly slepice na vejcích. Zákaz zatloukání kůlů do země patrně souvisí s kultem země, přeneseným na vánoce z jarního období (velkopáteční zákaz hýbání se zemí). Na Štědrý den platil zákaz cokoli kupovat, prodávat či půjčovat z domu, aby se nepřivolalo neštěstí (např. když by se vydlužilo
53
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
mléko, přestala by kráva dojit). Dodržování zákazu kýchání v tento posvátný den vyplývalo z obavy, že by někdo z přátel mohl zemřít. Když šli sousedé na Boží hod vánoční na jitřní, neodvážili se jeden na druhého zavolat, aby je do roka nepostihla smrt. V osudovém večeru nesměl nikdo sedět proti dveřím do ulice, aby on nebo někdo z rodiny nezemřel. Rada zákazů se vztahovala k Novému roku: lidé se nesměli hádat, bít, proklínat. Platilo tu přesvědčení o dobře započatém roku jako předpokladu pro celé roční období. Zdá se, že některé zákazy směřují svou genezí k prastarým pohanským kultům, jiné měly magický či pověrečný význam. Starší vrstva zákazů se váže zpravidla na celé období .svatých nocí', mladší zákazy se většinou vztahují pouze k jednomu dni.123
Jan z Holešova se při popisu štědrovečerních zvyků koncem 14. století kriticky zmiňuje o večeři, kterou věrní křesťané měli ,umírnénou', kdežto jiní (služebníci ďáblovi') ji trávili v přebu-jelosti, pitkách a hrou v kostky.124 Zdá se, že právě tu se ve středověku dostaly snahy církve do ostrého konfliktu se starými předkřesťanskými obyčeji. Obřadní a slavnostní pití piva ve vánočním čase je u některých národů (zvláště na severu Evropy) doloženo už v pohanské době. Pilo se ,na nový rok', tedy na zdar úrody a chovu dobytka, na zdar lovu ryb v nastávajícím novém ročním období. Pilo se také ,na mír', na dobré vztahy mezi lidmi.125 Nemírné hody s pitím piva o Štědrém večeru máme u nás doloženy ještě počátkem 18. století.126 Antonín Václavík v této souvislosti uvádí, že zimní štědrovečerní hostina měla novoroční charakter, který byl ovšem značně setřen zaváděním církevních postů a církevní obřadnosti. „Ale od některých starých pamětníků na Slovensku i na Moravě (a zvláště velmi významně o tom dí můj zápis z Vel. Rovného)" — píše Václavík — „jepotvrzeno, že tam nebývalo bezmasých postních štědrých večeří. Naopak, věřilo se, že ,ak mäsa nemali, narobil ho Pánboh gazdom cez celý rok; protože jim potom za trest ,statok zdychýnaľ."121 Podobné zprávy máme z našich terénních výzkumů realizovaných v sedmdesátých letech. Na starý kultovní základ zabíjení zvířat a požívaní jejich masa o hlavním křesťanském vánočním svátku ukazuje obyčej novoročního prasete (u Rusů se označuje kesaretskij porosenok — podle svátku Vasila Kesarijského, slaveného 31. prosince), rozšířený u Rusů, Bulharů, Srbů, Rumunů, a také známý na Sicílii, v Anglii, v Německu, ve Skandinávii, na Kavkaze, a kdysi také ve starém Římě. Podle některých autorů (např. N. F. Sumcova) je prase symbolem slunce. Přikláníme se k novějšímu vý-
54
Vánoční
čas
kladu sovětských etnografů a folkloristu ( V. J. Propp, V. I. Či-čerov aj.) přisuzujících bohaté novoroční hostině s vepřem magický význam: měla vyvolat hojnost, plodnost, úrodu, blahobyt v rodině. Vepř jako obětní zvíře vyjadřoval hojnost, bohatství, prosperitu v životě člověka. Obřadní hostina byla tedy symbolem hojnosti.128 U nás pod vlivem církevních zákazů slavil lid takovou štědrou večeři s masem už 23. prosince, tedy den před Štědrým večerem; místy zabíjeli v tento den prase. Tato večeře se nazývala hojná, tučná, obžerná večera, obžerný večer (Uherskobrodsko), tustý večér (Strážnicko). Vepřové maso, nejlépe selátko, se mělo jíst také na Boží hod vánoční, haby se držíly peníze ha bula celyj rok pohoda.1™
Štědrost posvátného večera 24. prosince spočívala v lidovém prostředí především v pestré skladbě pokrmů. Podle představ lidu jich mělo být devatero. Čím více chodů, tím větší počet mandelů bude na poli. Štědrovečerní jídelníček měl kraj od kraje své zvláštnosti. Rada prvků však byla společných. Prvním chodem byly oplatky s medem (někdy také s česnekem, šípkovými a jinými plody, s různými bylinami). Potom se podávala polévka, zasmažená, nejčastěji s houbami. Místy, například na Chodslcu, se místo houbové polévky jedla hustší houbová omáčka. Houby byly štědrovečerním jídlem i v jiné úpravě. Oblíbený byl zvláště kuba z krupek s hřiby modráky, od jejichž barvy byl pojmenován černý kuba. Osobité chuti dodává tomuto pokrmu opět česnek, jemuž lid přisuzoval posilující a ochrannou moc. Někde měli k večeři i chlebové topinky s česnekem. Starými obřadními pokrmy byly kaše (prosná, krupičná, hrachová), symbolizující hojnost. Časté byly rovněž různé moučné pokrmy, vařené i pečené. Nezbytnou součástí štědrovečerní hostiny bylo vařené sušené ovoce, kraj od kraje různě upravované a pojmenované. Ryby, bez nichž si dnes stěží dovedeme představit štědrovečerní večeři, byly ve vesnických rodinách ještě počátkem našeho století vzácností. Uplatňovaly se především v zámožných měšťanských domácnostech a ve vesnicích v rybnikářských krajích a v povodí rybnatých řek (zejména v jižních Čechách). Obecně bylo rozšířeno vánoční pečivo různého druhu, tvaru a názvu.130 Výběr štědrovečerních jídel byl ovlivněn charakterem krajiny (rolnické oblasti s rozvinutým obilnářstvím, chudé horské kraje s chovem dobytka, vinohradnícke a ovocnářské obce, rybnikářská území) a také sociálním postavením venkovských rodin. Vývoj štědrovečerního jídelníčku, zvláště v posledních obdobích, probíhal v závislosti na intenzitě vztahu mezi městem a vesnicí.
55
Jan z Holešova dokládá, že už ve 14. století byly stoly ke štědré večeři pokrývány ubrusy. Byla tím zvýrazňována svátečnost chvíle. Tradice zvláštní úpravy štědrovečerního stolu se v lidovém prostředí udržovala i v dalších stoletích. „Na štědrovečerní stůl," — uvádí Antonín Václavík — „když byl důkladně umyt, obkouřen jalovcem, Černobýlem či jinými zeleninami, byla prostřena doma vyrobená bílá plachta a na ní, někde pod ní, se vyložilo všechno, ,čem chata bogata', čili především vše, co ,zemlja vydala'."lil Večeře se zahajovala i končila modlitbou, při níž se vzpomínalo na zemřelé členy rodiny.
štědrovečerní večeře připomíná obřadní pohřební (zádušní) hostinu. Na tento moment upozorňuje už Jan z Holešova, když píše, že staří lidé kladli na stoly a ubrusy velké bílé chleby a vedle nich nože. Učený mnich se pozastavuje nad tím, že mnozí tak činí nikoli „na počest a památku Kristova dětství, ale aby v noci přicházeli bůžkové a jedli". Autor traktátu o Štědrém večeru srovnává toto počínání s kladením pokrmů na hroby zemřelých předků, „aby je jedly duše vycházející v noci z hrobů". Zde se dostáváme ke kořenům vánočních svátků. Kult předků je jedním z nejrozšířenějších motivů náboženských kultů. Povinností živých je zaopatřit potravou a jinými věcmi mrtvé a tím jim zajistit vše potřebné pro jejich život v novém stavu, do něhož vstoupili. „ V mnoha případech" — píše Ernst Cassirer — „se kult předků jeví jako všudypřítomný rys, který charakterizuje a určuje celý náboženský a společenský život."132 S projevy kultu zemřelých se setkáváme nejen o vánocích. Objevují se o Všech svatých, na Dušičky, o hodech, při svatbě, odvodech a v nové době při oslavách výročí osvobození. Památka zesnulých, spojená s návštěvou hrobů, kladením květin a jiných darů, se jako nit vine celými dějinami. Mrtvým se dávají dary stejně jako živým. Skupina tak projevuje svou jednotu. Kazimierz Žygulski charakterizuje tento vztah takto: „V průběhu obřadu se vytváří ideální skupina složená ze všech pokolení, nastupujících po sobě od nejstarších dob. Předkové, nedávní i mytičtí a historičtí, se přicházejí mísit s živými. Svět duchů, zorganizovaný lidským způsobem, zůstává v komplikovaných vztazích se světem živých. Oba světy si mohou pomáhat i škodit.
Kult mrtvých nalezl výraz v prosincovém svátku římských la-rentalií, slavených na počest Larentie — matky lárů, ochránců rodiny, ohně, duší zemřelých předků. Vánoční kult mrtvých je silný u většiny evropských národů. Dlouhé zimní ,svaté noci' přivolávaly podle představ lidu příchod duší zemřelých, které
\ ánoční nemají rády světlo, ale tmu. Na Islandu o Štědrém večeru vyčistí hospodyně obytnou místnost, otevře dveře, hluboko se pokloní a říká: „Nech přijde ten, kdo chce přijít! Nech vejde ten, kdo touží přijít, nečině však křivdu mně i všem mým!" Ukrajinští Huculové se klaněli a modlili, „aby i ty duše byly připuštěny k večeři, které my neznáme". Potom pokračovali: „My všichni v celé štědrosti srdce našeho a z boží vůle zveme Boha i hříšné duše na večeři i dáme ji, aby na tom světě tak ony večeřely jako my zde."Potom dají na stůl pokrmy a do okna med, do všech rohů jizby házejí bob; všechno je určeno pro anděly a duše mrtvých, které se té noci přijdou posilnit.134 Na Bílé Rusi při obřadní hostině po společné modlitbě členů rodiny před ikonami pootevřel hospodář okno nebo dveře a volal:
„Svatí dědové, zveme vás, svatí dědové, přijďte k nám! Je tu vše, co Bůh dal, co jsem já vám připravil, čím je dům bohatý. Svatí dědové, prosím vás, pojďte, přileťte k nám."
Při večeři ženy naříkaly a vychvalovaly zemřelé předky, muži vyprávěli různé příběhy z jejich života. Po ukončení večeře hospodář opět pootevřel okno a vybízel duše zemřelých, aby odešly z domu:
„Svatí dědové, vy jste sem přiletěli,
pili a jedli,
nyní leťte k sobě!
Řekněte; co ještě potřebujete?
A raději leťte do nebe!
A kyš, a kyš!"135
Některé projevy kultu zemřelých ukazují na magické zajištění úrody v novém roce. U východních Slovanů byl ještě v 19. století rozšířen obyčej zvát duše zemřelých předků ohřát se k ohni (greť pokojnikov). Zapalovali slámu, všichni domácí stáli mlčky kolem ohně v soustředěné .modlitební' náladě a čekali příchod duší zemřelých předků. Cílem tohoto obřadu bylo zajistit bohatou úrodu. Kult mrtvých se tak spojil s hospodářskými zájmy a snahami živých. Základem jsou představy, známé už v antice, že mrtví pokračují ve svém životě pod zemí a mají nad ní větší moc než rolník chodící po ní s pluhem. Z hlubin země mohli mrtví posílat úrodu nebo zapříčinit neúrodu,
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
mohli zabránit zemi rodit. Země a v ní uložení mrtví jako by tvorili jeden celek.'36 Zemědělec očekával od mrtvých předků pomoc. Proto je uctíval v rozmezních chvílích roku, zval je na návštěvu do svého domu, připravoval pro ně hostinu. Ohlasem těchto představ a praktik byl u nás obyčej ponechávat po štědrovečerní večeři zbytky jídel na stole pro dušičky nebo pro andělíčky. Zvláštní význam mělo v této souvislosti obřadní pečivo, zvané kračún, štědrák, štědrovka aj. S jeho různými formami (lidské a zvířecí figury, pletence, koláče ad.) se o ,svatých nocích* setkáváme vícekrát: na sv. Lucii, na Mikuláše, o Štědrém večeru, na Štěpána, na Mláďátka, na Nový rok. V etnografické literatuře bývá obřadní pečivo (hlavně ve tvaru zvířat) vykládáno jako prostředek magického zajištění plodnosti a úrody, nebo se mu připisuje obětní význam.137 V době ,svatých nocí' se často setkáváme s úkony, které nejsou rozumově podloženy. Jsou založeny na osvědčeném použití určitých prostředků v určitých situacích, které se však dále mechanicky aplikují na množství jiných případů, u nichž nejsou pro kladný výsledek žádné předpoklady. Tato zpravidla spontánně vznikající víra tu vyvěrá z falešných představ o světě, o podstatě přírody a z neznalosti zákonitostí jejich vývoje. To je magie, založená na nepříčinných spojitostech a na mylných představách. „Magie" — píše Antonín Václavík — „vyjadřovala přání, víru; chtěla být návěštím dobrých i zlých věcí; ačkoli byl její základ fantastický, skrývala v některých případech zkušenostní prvky."Xi* Ernst Cassirer označuje víru v magii za jeden z nejranějších výrazů probouzející se sebedůvěry člověka.139 Vzniká dojem, že magické úkony nejsou přežitky před-křesťanské víry a způsobu jednání, ale částí každodenních činností tradičního zemědělského společenství.140 Magické zajištění zdaru v hospodářství i v rodinném životě organicky provází většinu obyčejů a obřadů výročního cyklu. Silně je zastoupeno také v lidové vánoční tradici.
Jan z Holešova zaznamenal štědrovečerní obyčej klást slámu do jizeb a do kostelů. Vysvětluje jej jako připomínku narození Krista ve chlévě; zároveň brojí proti rozpustilostem a ne-cudnostem prováděným na této slámě a varuje ženy, které s ní čarují v přesvědčení, že nebudou mít v domě blechy. Obyčej klást slámu pod štědrovečerní stůl se v lidové tradici udržoval až do nedávné doby. Místy se zredukoval na pokládání slaměných povřísel na zem pod stůl. Základem tohoto obyčeje je magické zajištění úrody na poli a touha po hojnosti a plodnosti. Svědčí o tom příbuzný obyčej stavět na štědrovečerní stůl
58
4. Josef Lada: Vánoce
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
talíř nebo osatku se všemi obilninami; někde dávali do nich i peníze.141 Zrno se na jaře mísilo s jiným obilím a rozsévalo se po poli. Přinášelo prý dobré požehnaní. Podobný význam mělo kladení věnce uvitého z obilních klasů o dožínkách. Počátkem našeho století sypávali různé druhy obilí do sklenice, kterou postavili pod vánoční stromek, opět ve snaze, aby se na poli urodilo hodně obilí. Někdy umocňovali plodivou sílu štědrovečerního obilí tím, že k němu přidávali česnek a cibuli. Hojnost v domě měl také zajistit pecen chleba, který nesměl chybět na štědrovečerním stole. Úsilí o zabezpečení hospodářství v novém roce se projevovalo i jinak. Na Boleslavsku obcházel o Štědrém večeru pastýř po vsi, troubil a házel oknem do stavení hrách, říkaje: „Na prasátka, na telátka, na kuřátka, na hříbátka."Někdy přál i „na děťátka"}42 Zřejmě z masopustního období bylo přeneseno skákání na hojnou úrodu brambor při muzice koncem roku.143 Magickou sílu připisoval lid plachtě, která sloužila jako ubrus pokrývající štědrovečerní stůl. Hospodáři ji na jaře používali jako rozsívky při setí, aby měli pěkné obilí a aby jim je kroupy nepotloukly. Rolník, měl-li mít na svém poli hojnou úrodu, musel o Štědrém večeru sníst nejprve lžíci hrachu.144 V některých českých krajích vařili na Štědrý večer polévku s dlouhými nudlemi, aby mělo žito dlouhé klasy.
V Pojednání o Štědrém večeru se Jan z Holešova zmiňuje
0 ovazování stromů slámou, aby v budoucím létě nesly hodně ovoce. Autor traktátu se snaží původní lidovou představu nahradit křesťanským pojetím Kristova narození („narodilo se nám ovoce vybrané a užitečné"). Lid ovazoval stromy onou slámou, která byla posvěcena tím, že o Štědrém večeru ležela pod stolem. Na Plzeňsku časně ráno vycházela mládež do zahrady, ovazovala ovocné stromy povřísly a říkala: „Štěpy, štěpy, ovazujte se, bude zítra mráz, dáme vám štědrýho večera, vy nám dáte bohdá přes rok zas. "145 Magický charakter tohoto obyčeje je evidentně druhotný. Základem je praktická ochrana stromů před mrazem a zvěří.146 Stromům se pomáhalo k bohaté úrodě
1 tak, že si hospodyně otírala o kmeny ruce od těsta při zadělávání na vánočku. Úrodu ovoce mohlo podle lidových představ ovlivnit klepání na kmeny stromů,147 zahrabávání slupek z ořechů do kořenů. Magický účinek obyčeje se umocňoval tehdy, jestliže jej prováděli nazí lidé. Úrodu ovoce mělo přivodit také napodobení košatého stromu: hospodyně poslala dívky do zahrady, kde slabší nosily silnější.
Zvláštní vliv na úrodu mají v lidových představách zbytky jídel
60
Vánoční čas
ze štědrovečerního stolu; „všechno posvěcují, všemu prospívají, vzrůstu a zdaru vůbec"}48 Proto zbytky štědrovečerních pokrmů zakopávali do země, aby byla úrodná. Nemálo obyčejů se o vánocích vázalo k chovu hospodářských zvířat. Na Podluží, když přišla chasa z jitřní, dostala od hospodyně po koláči, který musela sníst ve chlévě, aby byl dobytek žírný.149 Aby krávy hodně dojily, dostávaly na moravských Ko-panicích pečivo z mouky, petržele, šípkových plodů a ze zbytku v máselnici. Na Valašsku ovinuli máselnici řetězem a postavili ji na travní plachtu v koutě za stolem. Na stůl nakladli byliny a na ně dali mísu s planým ovocem a kousky štědrovečerních jídel. Všechno dávali po večeři kravám, aby hodně dojily.150 V našich terénních záznamech ze sedmdesátých let máme zprávu, že na severní Moravě dával hospodář o Štědrém večeru kravám a koním posolený chléb, aby byli zdraví a dávali užitek. Včelař šel zaklepat na úl a oznamoval: „To je váš hospodář," uby včely dožily jara. Předmětem magického zajištění byla také drůbež, zejména slepice. Aby dobře nesly, dávaly jim ženy směs pšenice, hrachu a ječmene, a když šli lidé z , velké* mše, dívky odříkávaly: „Kolik zrníček, tolik vajíček."1^ V okolí Prahy napodobovaly děti, schované pod stolem, kvokání slepic. Čím více ,kvokaly', tím větší počet kuřat se vylíhl. Mnoho magických úkonů směřovalo k zajištění zdraví lidí i dobytka. Podle lidové víry proti nemocem a úrazům chránilo ostří sekyry, zkřížené sekyry položené na zemi pod štědrovečerním stolem. Ochrannou moc měl česnek. K rozšířeným obyčejům patřilo omotávání noh u stolu řetězem, aby prý nikoho v domě nebolely nohy; jindy to lid považoval za ochranný prostředek proti polním zlodějům.152
Magický význam připisoval lid prvnímu a poslednímu.153 Jindřich Jindřich zaznamenal na Chodsku, že na Boží narození „mušísedlák ze všech nejprvnější ráno vstát, haby bula dobrá ouroda"P4 Ve svátek Narození Páně a na Nový rok se hospodáři cestou z kostela předbíhali ve víře, že kdo bude doma první, bude nejdříve hotov s polními pracemi, nejdříve mu uzraje obilí a jako první bude moci zahájit žně. O Štědrém večeru nesli pacholek a dívka dobytku chléb a koláče, přitom se předbíhali. Předstihla-li dívka pacholka, volala, že se narodí spíš tele. Když byl ve chlévě první pacholek, narodilo se dřív hříbě.155 Druhotná je představa, že kdo bude první, bude po celý rok svěží a veselý, a kdo poslední, toho čeká smutek. K starým věrským praktikám náleží magické uzavírání kru -hu, jemuž se připisoval ochranný význam. Středověký církevní
61
Václav fr'rolcc: Vánoce v tradici českého lidu
zákaz Desuleis circa viHas zapovídá brázdy kolem osad. Oborá-vání katastru obcí bylo základem tzv. pluhových slavností (v Čechách se nazývaly voračky), rozšířených kdysi po celé Evropě. Církev považovala tento agrární obřad za pohanský. Jeho cílem bylo zajistit ochranu úrody ve vsi před zlými silami a už v zimním období působit na přírodu, aby vydala úrodu.156 V lidovém kalendáři měl tento obyčej pevné místo v masopustním období (máme za to, že sem byl přesunut z letnic, kde mohl mít i obyčejově právní zdůvodnění). O vánocích vycházely z principu magického kruhu obyčeje házet drůbeži zrní do kruhu vytvořeného z řetězu (aby se nerozbíhala) a objíždět o Štědrém večeru stavení třikrát s řetězem, aby bylo uchráněno před jakýmkoli nebezpečím.
Řada lidových magických praktik vánočního období prodělala christianizaci. Staré věrské představy se tak propojily s křesťanskými názory. Takový charakter má vánoční svěcení plodin (zejména obilí)1*' a jejich využívání v magických praktikách (posypávání lidí zrnem, aby bylo dosaženo plodnosti a zajištěna bohatá úroda). Ve vinohradníckych obiastech se zvláštní účinnost připisovala posvěcenému vínu. Mělo léčivou moc a sloužilo jako ochranný prostředek proti hadům a hmyzu.158 Podle lidových představ posvěcení ještě umocňuje magickou sílu.
Důležitou funkci ve vánočních magických úkonech měla v o -d a. V církevních pramenech se zákazy uctívání a nekřesťanského používání vody objevují od 5. století do pozdního středověku.159 Lid připisoval velkou moc vodě tekoucí. Zajímavou zprávu o vánočním umývání ve svátek Narození Páně uvádí František Bartoš z Valašska: „Jinde chodí se časně ráno na potok myt, aby byli ,pěkni a červeni'; ba otužilejší i koupat se chodí z téže příčiny do strouhy mlýnské,do ščasnej vodý. "Tento obyčej máme v našich terénních zápisech doložen i z jiných krajů. V tekoucí vodě omývali také koně. Vzhledem k zimním klimatickým podmínkám se zdá pravděpodobné, že obřadní koupání přešlo na vánoce z jarního velikonočního období. Účinnost vody se o vánocích zvyšovala ve spojitosti se zelenou jedlovou větví.160 Na svátek sv. Štěpána umývaly vodou dívky chlapcům brzy zrána obličej, aby byli zdraví. Chlapci jim to na Nový rok opláceli. Místy (např. ve Slavkově pod Hostýnem) se tento obyčej dodnes udržuje. Někde (např. na Hustopečsku) se zredukoval na silvestrovské večerní umývání v dešťové vodě, do níž se házely mince, aby prý byl člověk zdravý a bohatý. Voda měla u lidu hluboký věrský význam: očišťovala, dávala zdraví
62
Vánoční čas
podporovala růst.161 Takovou moc má v lidových představách také .tříkrálová voda' (voda posvěcená v kostele o svátku Tří králů). Kropili jí stromy, aby daly úrodu, obydlí i stáje, aby byly ochráněny proti neštěstí. Před spaním se svěcené vody napili všichni v domě, aby byli zdraví. Rodiče jí kropili děti, když se vydávaly na cestu nebo uzavíraly sňatek. Hospodáři kropili tříkrálovou vodou úly, aby včelstvo bylo zdravé a dalo hojně medu. Svěcená voda se ulívala do studny, aby měla čistou zdravou vodu. Tři lžíce této vody se solí se dávaly krávě, když se .omladila'. V některých rodinách kropili (posvětili) svěcenou vodou i štědrovečerní pokrmy. Na západní Moravě a jinde se do druhé světové války vykropoval o Štědrém večeru svěcenou vodou chlév, půda i stodola. Hospodář přinesl ze stodoly tři žitné klasy a položil je ve světnici k misce se svěcenou vodou. Také pole se kropila svěcenou vodou, aby dávala úrodu a byla chráněna před živelními pohromami. Vinohradníci o Třech králích kropili svěcenou vodou své vinice, aby byly chráněny před hmyzem i jinými škůdci. Zvláštní moc měla v lidových představách také voda svěcená na sv. Hátu (5. února). Kropili jí obydlí, komory, stáje, sklep, stodolu i zahradu. Přitom říkali: „Dnes je svaté Háty den, vystěhujte se všechny myši ven!" Tato slova také psali svěcenou křídou na dveře hospodářských budov.162
V době jSvatých nocí' měl zvláštní význam oheň. Obřadní zapalování ohně bylo kdysi obecně rozšířeno u všech evropských národů. U jižních Slovanů mělo magickou funkci tzv. vánoční poleno (bagnjak, koladnik), které se kladlo do ohně. Čím víc hořelo, tím větší měla být úroda na poli a zdar v chovu dobytka.163 Podle V. I. Čičerova se zapalování ohňů v době Štědrého večera a Nového roku u Rusů prvotně spojovalo s představou o vzkříšení slunce, se začátkem nového slunečního roku. Prosincové ohně označovaly nejen rozehřívání slunka, ale i začátek nového zemědělského roku, počátek ročního cyklu rolnických prací. Ve vánočních ohních se spojoval kult zemřelých rodových předků s magickým úsilím o zajištění zdaru v hospodářském životě. Tento oheň byl posvátný. Co se s ním dostalo do styku, lid považoval za posvěcené, očištěné, mocné.164 Už ve starém Římě platil zákaz v době kalend vydávat z domu oheň.165 Zachovávání tohoto obyčeje v českých zemích dokládá pro středověk Jan z Holešova („. . .okuřují kadidlem pro sebe, a to jsou hlavně ženy, které nedovolují vynášet ze svého domu v kadidelnici uhlí, ale vytřásají je do peci, aby z jejich domů neodešlo všechno štěstí budoucího roku"). Český a moravský lid
63
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
projevoval o Štědrém večeru úctu ohni tím, že při večeři házel hospodář nebo hospodyně do ohně kousek housky, chleba a jiných štědrovečerních pokrmů, jablka a. jádro z ořechu s prosbou, aby oheň domu neuškodil, nýbrž prospíval. S ohněm souvisí obřadní vykuřování obydlí, hospodářských prostor i celého dvora, o němž se zmiňuje Jan z Holešova.166 Stavení se okuřovalo rovněž ve svátek Tří králů, když hospodáři nebo účastníci tříkrálové obřadní obchůzky psali svěcenou křídou na dveře písmena K + M + B, event. jiné ochranné znaky. Do-hořívající kadidlo zahrabávali na zahradě, aby dala ovoce. Magickou moc měly také předměty, které se dostaly do styku s ohněm nebo topeništěm.167
Církev přijala oheň do své obřadní soustavy a dala mu dvě základní podoby: věčné světlo a svícení svícemi (ve středověku i pochodněmi a loučemi). V dogmatice a liturgii se prosadilo Světlo světa, světlo Kristovo (lumen Christi). Zatímco ,věčné světlo* svítilo už v chrámech antických bohů, svíce zavedla křesťanská církev. Nejprve do kostelů, v době karolínske i mimo ně.168 V lidovém prostředí se mnohdy staré ohňové obyčeje a obřady169 propojovaly s církevními obřadními průvody se svícemi. Církev, která dlouho bojovala s lidovým kultem ohně a světla, nakonec vánoční a novoroční světlo nejen přijala a posvětila; povýšila je na svůj duchovní symbol. Vánoční světlo zaplavuje dodnes chrámy i lidské příbytky a spoluvytváří podma-nivost svátků.
64
r/
KOLEDA
Na jitřní jsme se těšívali nesmírně.
U nás nejsou koledy tak krásné jako na Valaších, ale přece dech se v nás tajil, když Anežka Jakubčíkova, vyhlášená zpěvačka, v kostele zanotila: ,Pst, ticho buďte, náš Ježíšek spí!' Ach, bylo nám jako v kolébce.170
Koledy byly od nejstarších dob neodmyslitelnou částí ,svatých nocí*. Název koleda se odvozuje od římských lednových přání CalendaeJanuariae.Je to tradiční obřad obchůzkového charakteru, jehož původním smyslem a podstatou bylo přinést štěstí a blaho v hospodářském a rodinném životě.171 Nasvědčují tomu i slovanské názvy pro koledu: ščedruchi, ščodrówki, pesni voločebnyje}12 Koledou se nazývaly nejen obřadní obchůzky,
5. Antoš Frolka: Koledníci z Kněžduba na Štědrý den
Václav Frolec: Vánoce V tradici českého lidu
ale i dary, které se při ní nadělovaly; a také písně, popěvky a říkadla s nimi spojené.
Srovnávací etnografické studium ukazuje na*souvislosti koled s oslavou zimního slunovratu u starých Římanů. V slovanském prostředí lze uvažovat o přijetí tohoto obřadu prostřednictvím románského obyvatelstva Dácie a Balkánu a jeho poslovanště-ní. Patrně k tomu došlo ještě v době slovanské jednoty. Badatelé se shodují v tom, že koleda vznikla v předkřesťanském období a byla povodně úzce spjata s jarním časem, který znamenal počátek zemědělských prací a měl proto v životě rolnického lidu rozhodující význam.173 Někteří autoři hledají souvislosti mezi koledou a jarními pluhovými slavnostmi. S přesunem Nového roku na zimní období se koledy přenesly k vánocům. Koledování je hluboce zakořeněno po celé Evropě a všude tam, kde se usadili evropští osadníci. Rumunský etnograf Petru Caraman je charakterizuje jako „jeden z obřadů nemajících vlasti, obřadů univerzálních",11A u nichž se žádný ze současných národů nemůže pochlubit, že mu dal počátek. Staří Čechové nazývali koledou obchůzku malých dětí i žebra-vých žáků, kněží, zvoníků, kostelních zpěváků, školních ofi-ciálů.175 Zdeněk Nejedlý píše, že v době předhusitské chodil
0 vánocích po koledě kdekdo; v Praze dokonce kanovníci u sv. Víta, ale také pacholci rychtáře a konšelů, biřici, kat, pivovarští pomocníci i nevěstky. Při koledách se zpívaly liturgické písně
1 písně lidové. Pozůstatkem lidového průběhu koledování je zřejmě text písně Pomni hody na provody, žetjsú svaté dni, pocházející z konce 14. století,176 dochované v lidovém zpěvu dodnes. O dvojí podobě koled ve středověku se zmiňuje také Jan z Holešova. Uvádí nejen názvy latinských církevních písní a průběh koledy s nesením obrazu, svícením svíčkami a okuřo-váním kadidlem, ale také zaznamenává „zvláštnípíseň zpívanou domácím jazykem"'začínající slovy Dubec stojí prostřed dvora.111
Po koledě se chodilo téměř po celý rok. Ve vánočním čase tomu tak bylo o Štědrém večeru, ve svátek sv. Štěpána, na Nový rok a na Tři krále. Kolední charakter měly také obřadní obchůzky předvánočního období.
Nejdůležitější složkou obřadu koledování jsou koledy — obřadní písně, popěvky a říkadla. V jejich obsahu je zakódována celá lidová podstata, smysl a význam obřadu. A také jejich estetická působivost. V koledách zachytil lid básnickou formou náladu zimního času, své starosti i radosti. Ve vánočních koledách se projevuje v široké škále veselé lidové muzikantství, ži-
66
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
vot pastýřů na salaši, mnohdy i celá sociální skladba obyvatel venkova. Vlastní podstata lidových vánočních koled spočívá v přání zdaru v hospodářském životě. Tu se také mnohdy skrývá původní magický význam obřadu, úzké sepětí s dávnými zemědělskými obřady. Blahopřání je spojeno s vírou v magickou sílu slova v rozmezních chvílích roku.
Vinšuju varn novy rok:
abyste dočkali Krista Pana na přes rok,
abyste měli pohanky po hambalky,
žita od ščita do ščita
a pšenice od hranice do hranice.
Kolik jest v lese jedliček,
abyste měli do roka teliček.
Kolik v lese bučku,
tolik ve chlévě býčku.178
Koleda obsahuje přání všeho dobra: zdraví, štěstí, požehnání, úrodu na poli, hojnost dobytka ve chlévě. Do starého kolední-ho základu patří i erotické momenty.179 Přání jsou odrazem magických praktik. Některé koledy připomínají lidová zaklínadla. Požadavky, které koledy vznášely na přírodu, byly .požadavky okamžiku*. Vyplývaly z naléhavých potřeb konkrétního člověka. „0 koledě", píše D. S. Lichačov — „chodívala omladina od jednoho hospodařené druhému, zaříkdvala úrodu tohoto roku, úrodu těchto hospodářů a těchto polí."180 V náboženských koledách vystupuje Bůh, Matka boží, Ježíšek, andělé, svatí. Všichni jednají jako lidé. Cudný duchovní svět se úzce a nerozlučně splétá s životem pozemským.181 Obsah náboženských koled vychází z částí evangelií, event. apokryfů. Koledy opěvují cestu do Betléma, nocování ve chlévě, narození Ježíška, anděly zpívající Gloria, pastýře klanějící se dítku; nezapomíná se tu ani na pronásledování Herodesem, na útěk do Egypta. Náboženským koledám udával lid světský tón, charakter výjevů ze svého každodenního života.182 Nej vlastnější podstatou vánočních náboženských koled je zrození člověka: radost a oslava jeho příchodu na tento svět, starost o jeho život. Koledy povýšily na pohled prostý biologický fakt na něco až posvátného.
Každým rokem obcházeli dospělí koledníci i děti po vesnicích a městech, zpívali na ulicích, ve dvorech, i v domech. Ve venkovském prostředí byl stálým koledníkem obecní pastýř. „Když vyjde na nebe první hvězdička a zahájí tak svatý večer" — líčí Jan Herben pastýřskou koledu v rodných jihomorav-
68
IYTR1 JDQM.S
7. Mikoláš Aleš: „My Tři krále"
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
ských Brumovicích — „vyjde pastýř ze své pastoušky a silně třikrát zapráská. Zapráskání se rozlehne po celé dědině. A zatím co sousedé na slávu boží střílejí, jde pastýř dědinou od konce ke konci, troubí líbezné koledy a střídavě zpívá:
Nerozumné hovádka Pána svého dýchajíc zahřívajú krála svého, vděčnost proukazujú, od zimy zahřívajú, aby zaspal a neplakal, jeho zahřívajú.
štědrý večer patří pastýřům: jejich stav byl narozením Páně oslaven, neboť jejich prostým a dobrým srdcím se dostalo štěstí, že první z lidí spatřili Spasitele."m Pastýř chodil po koledě často i se svou ženou, dětmi, pomocníky, někdy i s hudebníky. V jeho zpěvu, říkání i dalších úkonech byly obsaženy blahonosné magické prvky.184
Kouzlo vánoc na českém a moravském venkově s pastýřským vytrubováním a koledováním bylo důležitým inspiračním zdrojem české poezii a zejména pak české hudbě. Bohatství českých vánočních koled je zaznamenáno v českých kancionálech. U nás byly populární zvláště kancionály Šteyerův, Hola-nův a Božanův.185 Ty nezůstaly bez vlivu na vánoční skladatel-ské projevy hudební, především melodické. Charakteristický styl mají zvláště pastorely — drobné vánoční jednohlasé i vícehlasé zpěvy s doprovodem smyčcových i dechových nástrojů, komponované na české i latinské texty. Pastorely skládali hojně čeští kantoři v 18. a 19. století.1861 když — jak uvádí Theodora Straková — nejsou tyto pastorální skladby v zárodku českého původu, vyvinuly se u nás v osobitý útvar, v němž se zajímavým způsobem prostupují nápěvné prvky koled i světských lidových písní s vlivy hudby umělé, a to pozdně barokní i raně klasické. Toto prolínání nápěvných prvků lidových a umělých v pastorelových skladbách vyplynulo z prostředí, v němž se český kantor pohyboval. Bylo prosyceno nejen bohatstvím lidové hudby vokální a instrumentální, ale též pozdně barokními a raně klasickými hudebními projevy zaznívajícími na kostelních kruchtách i v zámeckých kapelách, kde vedle cizích hráčů působili také domácí hudebníci pocházející z li-
8. Josef Lada: S koledou
70
1
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
dového prostředí.187 Pastorely, které lid se zaujetím poslouchal o vánocích v kostelích, ovlivňovaly zase lidový zpěv.188 Vzniklo tak oboustranné sepětí mezi umělou a lidovou tvorbou. Pastorely byly jádrem tzv. pastýřských mší ve svátek Narození Páně. Kromě nich zpíval lid při této mši písně s křesťanskými a pastýřskými motivy.189 Některé pastorely, zejména česká vánoční mše Jakuba Jana Ryby Hej, mistře, vstaň bystře, patří dodnes k stálému vánočnímu repertoáru venkovských kůrů. V lidovém prostředí byly oblíbeny vánoční hry. Mezi nej-starší dochované kostelní vánoční hry patří tzv. Rakovnická vánoční hra z roku 1684, která podle Stanislava Součka vznikla v Chlumku u Luže nedaleko České Třebové,190 a koleda Vzhůru, pastýři, již počátkem 18. století zpívali literáci v České Třebové.191 Obě hry staví na stejné slovní zásobě zakotvené v textech lidových duchovních písní známých z kancionálů. Rozvržením scén a počtem veršů se liší.192 Obě hry nesou znaky lidovosti a byly zřejmě určeny místnímu venkovskému lidu. Takový charakter měly také další vánoční hry. Jejich obsahem bylo probuzení pastýřů, jejich rozhovor s andělem, dary pro Ježíška, klanění novorozeněti.
S pastýřským živlem byly spjaty kolední vánoční hry pastýřské, z nichž nejrázovitější jsou hry valašské, naplněné realistickými detaily ze života pastevců na horských salaších. Nejrozšířenější byla na východní Moravě pastýřská hra, v níž vystupují Bača, Mičula, Vacula, anděl.
Pastýřská hra z Horní Bečvy na Valašsku, zapsaná v roce 1956 Osoby:        Bača, Vacula, Mičula, anděl
Oblečení pastýřů: Valašské kroje (klobouk, bílá košile, nohavice, vysoké boty nebo krpce). Přes prsa mají dva papírové pásy olepené obrázky. Bača má kabelu na peníze a tabák. Pastýři drží v ruce dřevěné ověnčené obušky, jimiž při zpěvu a „říkání" poklepují o zem.
Průběh hry: Hru předváděli o vánocích. Chodili dům od domu. Jeden z pastýřů vešel nejprve sám do stavení se slovy: „Pane hospodářů, možeme si u vás zaskákať?" — Když jim bylo povoleno koledování, vešli do domu, postavili se do trojúhelníku a Bača začal své „říkání". Při odříká-■— vání jednotlivých veršů si pastýři navzájem vyměňovali svá místa.
Bača: Daj Bůh scestí, milí páni,
už sem nebyl dávno s vámi! Dovolte mně trochu málo, do skoku sa ně uzdálo.
Vacula:       Na mú dušu je celý svět, kožušisko roztrhané
72
a haleny sú staréšecky a mráz už je šedivý.
Všichni zpívají:
Přiběžéli do Betléma pastýři, hráli sobě o děťátku na lýři. A pravili, co že je to za dítě,
kterému sa vid a osel klaňajú.
Třé králové do daruňku mu dajú. Bača: A já pravím, Mičulo, tobě
o jednej statečné] osobě,
kerý býl generál princ bača,
který brynzu do kuti zatáčá. Mičula:       A ešče dnes ti dám veta,
zbijú ťa, nezakričíš léta.
Neprobudu tvoje údy,
aby tvůj pytel nebyl chudý. Vacula:       Dobré pravíš, bratře milý,
orešú nám z toho síly.
G de bysme sa položili
a po práci spočinuli? Bača: Položme sa na své lože,
šak nám Pán Bůh stať pomôže!
. Všichni zpívají: "N—
Sláva Bohu na výsosti, my sme pastuškové prostí z celé jasnosti. Panna syna porodila, panenství neporušila, krásné maléJezulátko, Mesiáše, pacholátko.
Při této písni znázorňují pastýři spánek, který je náhle přepadl: klečí
na jednom koleně, hlavy mají skloněné, obušky přehozené přes ramena a uprostřed zkřížené. Zatím co pastýři spí, přichází anděl, naklání
se s roztaženýma rukama nad pastýři a volá:
Gloria, gloria in exelsis Deo!
Staňte, valaši, nic vás nestraší,
narodil se Ježíš v Betlémě. Bača. Vstaň že tam s ním, Mičulo,
a dřeni tam Vaculu v bok,
a udělá bystrý skok!
Ať sa ti nehýbá z pelecha,
mrskni sebú jak tá ryba!
Slyšíš, jak andělé zpívajú
a Pána Boha chválijú? Mičula:       Nepleť koše a nemátož,
nebo sa ti to ve snách zdálo
73
a to koza zabreščélá
a tys myslel, že to hlas anděla! Bača: Na mú dušu, nemátožím ani nepletu,
lebo sa celý od hrůze třasu.
Zuby ně tak drkotajú
jak dyž vypadnut už majú.
Vlasy na hlavě sa jezd,
ovce do koliby běiá.
Mičulo, drcni tam Vaculu v bok,
ať skočí jak blecha z pelecha! Vaculii:       Mičulo, hop! Mičula:       Ký čert sa to na mňa dere,
či vlk stádo dere,
či koliba hoří,
či vlk stádo moří? Bača: Ani koliba nehoří,
ani vlk stádo nemoří.
Slyšel sem hlas z neba,
a proto budím tebja!
(Pastýři si opět poskoky vyměňují svá místa.)
Všichni zpívají:
Zdráv bud, bačo, v zimě, v létě, na jaře, když růža květe, zdráv buď, bačo, bačo náš, ve své moci salaš máš. A my s tebú nic více nebudem piť žinčice!
(Při zpěvu drží Vacula a Mičula obušek vodorovně v rukách a Bača se na něj posadí. Pastýři za zpěvu písně nosí pak Baču dokola.)
Všichni zpívají:
Ovce, moje ovce, nech vás pase kdo chce! Já vás pást nebudu, rač k muzice půjdu. Gdyž sem z horky vyšel, mužičku sem slyšel, tá mněpékně hrála, až poskakovala.
(Pastýři chodí za sebou do kruhu, při čemž na začátku každého verše udeří obuškem o zem. Při každém verši mění směr obchůzky v kruhu.)
Všichni zpívají:
Hop, chlapci, pod šable, aj pod obušky! My šecko bereme, aj plané hrušky. Nigde nám nedali, tady nám dajú, komára zabili, slaninu majú!
(Při písni Hop, chlapci, pod šable st zastaví v kruhu a na každý verš se 75 otočí na levé patě.)
Všichni zpívají:
Na zelených horečkách, při tych našich ovečkách, tam je bača dlúho živ, nechybí mu nigdy nic. Nic nemá na svém jmění, vyspí sa na kamení, on bohatství nežádá, na ovečky pozor dá.
(Pastýři chodí za sebou v kruhu. Na začátku každého verše úder obušky.)
Bača: Milí bratři, nesme dary
ternu králi na ofěry!
Já mu dám máslo i sýra,
ať sa děťátku nasbírá. Mičula:       A já mu dám flajstr medu,
ať to dítě neumře od hladu.
A vy bratři, vemte chleba
bude ho tam též potřeba! Vacula:       A já mu dám lakovú klobásu,
že sa s ňú sedmkrát opášu.
A k ternu takové jelito,
že ho bude měť na celé léto.
(Na konci každého verše udeří obušky o zem. Opět si vyměňují místa poskoky.)
Všichni zpívají: ...
A ty, Vašku, di na húru a zežeň tam z hnízda kúru, vem vajec na nudle, žitnej múky v truhle! A ty Vaculo hrbatý, vezmi krpce, namaž paty a vem flajstr medu, dítěti koledu! Haló bratři, tu je jiná, kaša už je u komína a v peci je zelí, budeme veselí.
(Pastýři chodí za sebou v kruhu. Na začátku každého verše udeří obušky.)
Vacula:       Půjdem do Betléma krokem, více hupem nežli skokem. Dary vezmeme s sebú — dítěti koledu.
(Vacula skáče mezi Baču a Mičulu. Na konci každého verše všichni najednou udeří obuškem o zem.)
Píseň (všichni):
A když my tak přiběžíme, před jesličky poklekneme. Všecko mu darujem
a mu obetujem! , (Chodí v kruhu za sebou. Úder obuškem na začátku každého verše.) Rychle do nohavic skočte, vymyjte si hubu od tabáku, ať vám z ní nepáchne močku! Mičula:        Oblečte si bílé košule na tčlo;
aby to tčlo lepší parádu melo! Vacula:        Vyčistite si čepice na hlavu pro větší čest a slávu!
(Vyměňují si poskoky svá místa. Úder na konci každého verše.)
Píseň (všichni):
Pohynúla na salaši slanina a zvedli to na našeho Martina. Martin pravil, že on nevzal jen kúsek a ostatní že si sebral Matušek.
(Za chůze si vyměňují do kříže svá místa jako při písni Přiběžéli do Betléma pastýři. Na začátku každého taktu úder obuškem o zem. Poslední takt se třikrát opakuje. Každé opakování je doprovázeno úderem.)
76
Bača:
Bača:
Mičula:
Vacula:
Bača:
Mičula:
Vacula:
Bača:
Mičula:
Vacula:
Bača:
Mičula:
Vacula:
Bača:
Mičula:
Vacula:
Bača:
Bača:
Mičula:
V tych valaských horách
žil tam jeden valach.
Ten byl dosti pevný,
štyry centy vážil.
Chcá prubovať svoje sily,
jak by sa mu bučky klesnily.
Drcnul palcem do kořena,
hned celá hora vyletěla.
Štveropečený chleba jeď,
a ešče sa dosť nenajed'.
štyry mázky piva vypil
a ešče sa dosť nenapil.
Štyry centy cigár zkúříl
a ešče sa dosť nenakúříl.
Potem sa to z něho pustilo.
štyry míle to smrdět bylo!
(Skáčí do kříže opírajíce se o obušky.)
A na ukončení naší cesty do Betléma
vám vinšujem, aby vám dál Pánbu
ščestí, zdraví a po smrti království nebeské.
A vám, hospodáříčku, stodola aby do roka
vybyla.
Vacula:
Bača:
Mičula:
Vacula:
Bača:
Všichni:
A vám, hospodyňko, sto otepí lnu jak hedvábí na trháčky.
A kolik je v húŠčí smrčku,
tolik ať máte ve chlévě býčků!
Kolik je v húščí jedliček,
tolik ať máte ve chlévě teliček!
Kolik je na lúce traviček,
tolik ať máte na dvoře slepiček!
A přitem vám daj Pánbu ščestí, zdraví,
abyste sa po smrti se svatým Štěpánem
radovat i mohli.
Štěpáne, Štěpáne, tabáčku nemáme, daj šestáček na tabáček, spolu vyšňupáme!
(Při „vinši" snímají s hlavy klobouky, nastavují je a nabízejí „šňupák", tj. tabák. Obdarovaní odcházejí do dalších stavení.)193
Méně často se na východní Moravě hrála tzv. betlemářská hra, při níž chodili koledníci s malým papírovým betlémem. Hrály v ní tři až pět osob. Jejich počet i jména místně kolísaly. Obvykle se jim říkalo Fedor, Stacho, Kubo, Gryco, anděl. Má se za to, že betlemářská hra se dostala na Moravu ze Slovenska. Její obdoby známe také z Polska a Maďarska.194 Oldřich Siro-vátka předpokládá existenci i jiných druhů her, méně rozšířených. Vzpomíná ojedinělý zápis Julia Feifalíka, v němž vystupují tři pastýři, anděl, Maria a Josef.195 Tato hra, jejíž obdoba byla zaznamenána ve východních Čechách,196 souvisí podle Si-rovátky s koledními písněmi a s kostelními dramatickými zpěvy při mši. Snad z nich dokonce vznikla.197 Analogií betle-mářskýcb her bylo chození s jesličkami, chození s Ježíškem. K pastýřským hrám měla blízko tříkrálová obřadní obchůzka. Vánoční obchůzkové hry nesou znaky lidového dramatu. Jejich kořeny lze patrně hledat ve starých vánočních procesích. Jsou v nich zřejmé vlivy barokního divadla.198 Vánoční hry — stejně jako jiné obřadní obchůzky — byly prostředkem komunikace uvnitř obce. Patřily k .rituální řeči', jíž lide rozuměli. Koledníci byli v těsném obřadním vztahu k venkovskému společenství, v době obchůzky spojovali domy a hospodářství v jeden celek. Z tohoto aspektu je třeba hodnotit také texty vánočních her. Jejich p'odstatou není literární stránka; patří ke komunikačnímu zákonu obřadní skupiny v prostoru a čase,199 založenému na obyčejovém principu. Jiného druhu byly církevní vánoční hry předváděné od konce 14.
77
Václav
Frolcc:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
století v kostelích200 a tzv. živéjesličky hrané na soukromých divadlech, v domech i na ulicích měst.201
0 vánocích chodili po koledě také učitelé, kostelníci, ministranti, ponocní, hrobníci, obecní chudí. Ve městech se dlouho udržovala koleda literátských bratrstev a nejrůznějších řemeslnických cechů; pod vlivem města se některé rozšířily i na vesnici (např. v okolí Uherského Brodu se dodnes udržuje tzv. koleda řezníků). K živé tradici patří dodnes koleda kominíků, v dnešním velkoměstském prostředí i koleda popelářů. Pozoruhodný štědrovečerní obchůzkový zvyk se dodnes dodržuje na jihozápadní Moravě. Je to tzv. honění stáda: večer jde po vesnici průvod s hudbou, lampióny, při němž chlapci mečí jako ovce a pastýř práská bičem. Jeho starší podobou bylo honění stáda do Betléma, při němž práskal pastýř kočárem, hnal před sebou kluky, kteří zvonili zvonci a mečeli. Muži z vesnice vycházeli z domů s puškami a stříleli. V tomto křesťansky laděném obyčeji202 se patrně skrývají staré představy o magickém významu hlomozu v době zimních .svatých nocí*. V rozmezních dnech předvánočního a vánočního času doprovází obřadní obchůzky střílení, práskání bičem, zvonění, řinčení řetězy, troubení, vyluzování zvuků na různé nástroje, křik. Podle starých lidových představ mělo obřadní hlomození probudit přírodu, aby dala úrodu (čím větší hlomoz, tím více budou pole úrodná), a odpudit zlé duchy, kteří by mohli v osudových dnech roku lidem uškodit; v představách českého a moravského lidu zahánělo hlomození čarodějnice od lidských příbytků.
1 v tom se koledování projevovalo jako signalizační přání všeho blahobytu.203
ZNAMENÍ BUDOUCNA
Obřady vánočního období měly být nezbytným zaklínadlem štěstí, žádoucí, nezbytnou a dokonce svatou zvěstí.204 Probíhaly v době, která byla lidem považována za mocný čas, čas neobvyklých událostí, osudový. Za osudové dny se považovaly zejména den sv. Ondřeje, Štědrý večer (jak na Štědrý den, tak po celý rok),20'' Boží hod vánoční (suď na Boží narození ráno, co ti v budoucnosti dáno), den sv. Štěpána, Mláďátek betlémských, Nový rok.206
Staří lidé vyprávějí, že o půlnoci před Novým rokem se bije starý rok s novým; v Pitíně na Valašsku prý se tento zápas odbývá na střeše fary. Byl to kulminační bod roku, bod změny, v němž hrála důležitou roli magie prvního dne: jaký bude
78
Vánoční čas
první den roku, taký bude celý rok. Tento osudový den dával dobré nebo zlé znamení.
Ve starém Římě, kde si lidé zpříjemňovali vstup do nového roku veselím, posílali si dárky a novoroční blahopřání, pořádali hostiny, připadal původně Nový rok na 1. března. Ve druhém století př. n. 1., roku 153, se poprvé slavil začátek roku 1. ledna.207 Křesťanská církev později převzala v podstatě juliánsky kalendář; osou církevního roku se staly velikonoce jako pohyblivé svátky. V roce 1582 byla provedena reforma na tzv. gregoriánsky kalendář, který se postupně prosazoval a platí dodnes. Východní církev si ponechávala starý juliánsky kalendář s rozdílem 13 dní (v Rusku oficiálně platil do roku 1918). Ve středoevropských zemích se ve středověku prosazovalo Narození Páně (25. prosinec) jako počátek roku. Teprve od 15. století se pomalu ujímal jako stálý termín Nového roku 1. leden; ve východní Evropě se tak stalo až od roku 1700. Tyto posuny v kalendáři se také odrazily v lidové obyčejové tradici a obřadní kultuře. Je zde patrné původní situování novoročí na jarní období, kdy se zahajovaly zemědělské práce a poprvé se dobytek vyháněl na pastvu.208 S posuny v kalendáři se některé jarní agrární obyčeje a obřady dostaly neústrojně do zimního období.
V osudové dni věřil 'id v magii prvního příchozího, člověka, který jako první přišel v tuto posvátnou dobu do příbytku, nebo s nímž se lidé potkali. Takový člověk se nazýval polazník. S názvem se u nás setkáváme na východní Moravě a v těšínském Slezsku.209 Jeho příchod byl očekáván se zvláštním zájmem a netrpělivostí. Na něm záležel osud rodiny i hospodářství v dalším roce. „ Vstoupí-li toho dne (ve svátek sv. Stepána — V. F.) do domu první mužský" — zaznamenává z Valašska Matouš Václavek — „říkají, že se budou v hospodářství léhnouti samí beránci nebo býčci, jestli osoba ženská, tedy samé ovečky a kravičky."1™ Když vkročil do domu mladý muž, měli mít v novém roce chlapečky a býčky, přišla-li mladá žena, očekávali cérečky a teličky}11 Zavalitý člověk signalizoval narození silného dobytka, vyzáblý příchod zvířete hubeného.212 Dítě nebo děvče přinášelo do domu štěstí, svobodný chlapec veselost, těhotná žena nemoc.213 Za dobré znamení se považovalo potkat zrána muže s plným vědrem nebo košem krmiva. Se vstupem mladého člověka vcházelo do domu štěstí, se starým neštěstí po celý rok. Příchod polazníka měl obřadní charakter a byl spojen s jeho obdarováním. Dosti připomíná vá-
7$
Václav F rol cc: Vánoce v tradici českého lidu
noční koledu. V Hrčavě na jižním Těšínsku zapsal Ivo Stola-řík takový průběh obřadu: „Na Štěpána časně ráno, ještě za tmy, chodí malí chlapci a děvčata polazovať, takě na polazy. Je to patrně velmi stará forma koledování, kdy polažnik, chlapec nebo děvče, přinášíš sebou do izby, do které jde koledovat, polaž-ničku — větvičku z mladé jedle, ozdobenou papírovými stužkami a růžemi. Při vstupu do izby zakryje si koledník polažničkou tvář a pak kolynduje.. .:Jojech maty polažniček .. ."2U Někteří badatelé spojují genezi koledy právě s obřadem polazování. Někde se obřadní polazování změnilo ve vánoční sousedskou besedu s pohoštěním a blahonosnou funkcí.215 ,Polazními' osudovými dny byl u nás Štědrý večer, den sv. Štěpána a Nový rok.216 Z obecného výskytu obřadu i názvu u Slovanů lze usoudit, že polazování'je staroslovanský obřad, který už v době slovanské jednoty obsahoval prvky magické a věštební.217
V rozmezních dnech ,svatých nocí* toužil člověk poznat, co ho v novém roce očekává: jaké bude počasí, jaká úroda na poli, jak se mu bude dařit v chovu dobytka, jaké osobní osudy ho postihnou. Z neznalosti přírodních zákonů vyplývala pověrči-vost, která se stala základem věšteb, k nimž se lid uchyloval zejména v den sv. Ondřeje, sv. Tomáše, na Štědrý den, Boží hod vánoční, ve svátek sv. Štěpána, Mláďátek betlémských, na Nový rok a na Tři krále.
V předpovědích počasí vycházel lid ze staletých pozorování přírody a zkušeností přecházejících z generace na generaci. Pranostiky mají povětšině reálný základ (tmavévánoce — bílé velikonoce, bílé vánoce — zelené velikonoce).218 Mezi lidem bylo ovšem rozšířeno také předpovídání počasí pověrečného charakteru: hospodyně rozkrojí jablka, vezme dvanáct jader a hodí je do vody. Kolik jader bude plavat na povrchu, tolik bude v roce suchých měsíců. Hospodář zase rozloupl cibuli na dvanáct ,mísek' (slupek), do každé dal soli a položil je na prkýnku na kamna. Za hodinu se na ně podíval. Ve které byla sůl suchá, ten měsíc mělo být sucho.219 Na suchý nebo mokrý rok se usuzuje i tak, že hospodář o Štědrém večeru postaví pod stůl sklenicí s trochou vody. Jestliže vody po večeři ubude, bude v novém roce sucho; přibude-li vody, bude rok mokrý. Na počasí se usuzuje dlouhodobě (Jsou-li na Nový rok před východem slunce červánky, bude neúrodný rok), střednědobě (Je-li na Nový rok dopoledne pěkně, bude pěkně na žně v kraji; je-li odpoledne pěkně, bude pěkně na žně v horách) i krátkodobě („ Vodkájd toho dne (Boží hod vánoční — V. F.) ráno vjechr vjeje, votajd bure vjíthaždoJána Křtitele?)™ Předpovědi o úrodě dávají ví-
80
Vánoční čas
ce možností (Snese-li slepice na Nový rok dopoledne, bude mít hospodyně dost vajec prvního půl roku, snese-li odpoledne, bude jich dost po celý rok).22i Úroda se předpovídala i podle hvězd. Když byla o Štědrém večeru obloha plná hvězd, znamenalo to, že slepice hodně ponesou a že vůbec bude úrodný rok. Magický základ má věštění zdaru v chovu dobytka podle počtu kukuřičných zrn.222 Na úrodu i neštěstí se usuzovalo rovněž podle zrezivění nože či jiného kovového předmětu. Hospodář ukrojil při štědré večeři nožem kousek pečiva z pšeničné mouky a kousek z žitného chleba, obložil jimi z obou stran čepel nože a nechal ležet do Nového roku. Na které straně nůž rezavěl, toho obilí mělo být v budoucím roce nedostatek. Hospodáři dávali také kusy železa pod koryto. Jestliže do příchodu z kostela zrezavělo, uhynulo do roka některé dobytče.223 Vánoční věštění bylo nejvíce zaměřeno na poznání lidských osudů. Zájem mladých se soutřeďoval na zjištění životního partnera a na uzavření sňatku. Chlapci na Nový rok pozorovali, kterou ženu potkají jako první; ta jim byla souzena, i kdyby byla už provdaná.224 Svobodné dívky pojídaly
0 Štědrém večeru jablko ve vratech; když šel kolem jako první muž, v novém roce se vdaly. Ptaly se prvního koledníka, jehož uviděly, na jméno a povolání; takového ženicha měly dostat.225 Existovala pestrá škála praktik, jimiž mladí zjišťovali své vyvolené i uzavření sňatku. Dívky byly po této stránce vynalézavější a aktivnější než chlapci. Vánočními věštbami zjišťovali lidé
1 další své osudy: zdraví, nemoc, štěstí, neštěstí, smrt. Věštění se provádělo více způsoby a za pomocí různých úkazů a předmětů.226
Časté bylo hádání osudu ze snu:
- Na sv. Ondřeje si dívka dá pod podušku mužské nohavice, chlapec dívčí košili. O kom se jim zdá, toho dostanou za životního druha.227
- Dívka si na Štědrý večer dá ve chlévě pod hlavu uzlík s kousky jídel; spatří ve snu svého vyvoleného.
- Svobodná dívka leží o Štědrém večeru na posteli, pohybuje před spaním rukou nad hlavou jako by sela obilí a říká:
Seju len,
přijď, můj milý, sem, než bude bílý den!
V kterém směru sela, na tu stranu se obrátí. Dostane za muže toho, o němž se jí bude zdát.228
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
Lid považoval sny v době předvánočního a vánočního času za 82 pravdivé a osudové. Rád si sny i privolával,229 aby mu napomohly odhalit budoucnost.
Mnoho vánočních věšteb bylo založeno na znameních různého druhu. Znamení mohla probíhat nezávisle na věštících osobách (přírodní úkazy), mohla vycházet z činnosti hádajících osob anebo z úkonů lidí, zvířat, ptáků podle přání věštících. Lid věřil na znamení, která mu dávala samotná příroda. Z pozorování přírodních úkazů vzešly věštby tohoto druhu:
— Vyjití první hvězdy ukazovalo směr, odkud přijde chlapci jeho vyvolená.
— Nepříznivé počasí v den Mláďátek betlémských znamenalo nemoci a úmrtí; ráno přinášelo smrt dětí, dopoledne mládenců a dívek, odpoledne a večer starších lidí. Jasné počasí věštilo zdraví a příznivý rok.
— Rozkvetlé větvičky (barborky) o vánocích signalizovaly dívkám sňatek.
— Kdo našel v jablku rozkrojeném při štědré večeři z jader křížek, do roka zemřel. Komu zůstala jádra neporušena, nebo měla tvar hvězdy, byl prý po celý rok zdravý.230 Tato pověra je u nás doložena Janem z Holešova už ve 14. století. Osudovým znamením byl pohyb lidí, zvířat, stromů, kouře i předmětů. Bylo to už vícekráte vzpomínané potkání prvního člověka i věštění podle směru běhu psa, jehož dívka o Štědrém večeru vyhnala ze stavení, aby zjistila, z které strany má přijít ženich. Chlapcům dávaly znamení o jejich vyvolených pohyby listů a větví stromů. Hádalo se podle stoupání kouře ze zhasnuté svíčky (stoupal-li vzhůru, signalizoval zdraví, směřoval-li za pec nebo do kouta — pobyt doma, když odcházel ke dveřím, znamenalo to, že věštící osoba odejde do roka z domu) i podle hořících svíček na ořechových skořápkách plujících po vodě (podle toho, jak daleko odpluje od okraje nádoby, jak dlouho hoří, zda se převrátí a zhasne). O tomto pověrečném obyčeji zanechal zprávu katolický kněz v latinské postile z počátku 15. století („Pošetilci. .. svíce na vodu kladouc, z jejichžto pohybu usilují věštiti věci budoucí. . .") i neznámý kněz podobojí v kázání, které konal po roce 1471 v Litoměřicích.231 Oblíbené mezi dívkami bylo házení boty přes hlavu: když se obrátila špičkou ke dveřím, jeho majitelka se vdala (jindy sledovaly, kdo botu zvedne, ten se stal manželem). V některých krajích házely dívky na střechu kabátky. Když tam zůstal hned napoprvé, vdaly se (kolikrát spadl, tolik let musely na vdavky čekat). Poslední způsoby věštění mají i charakter losování.
Vánoční
Další věštění bylo založeno na zrakových vjemech a obra- 83 z ech. Zrcadlení vody ve studánce, studni, potoku věštilo svatbu nebo smrt (dívka viděla obraz svatby, mládence nebo rakev). Svého nastávajícího mohlo děvče vidět o Štědrém večeru i tak, že se zabalilo do ubrusu se zbytky jídel a lehlo si pod stůl. Na délku života se usuzovalo podle vlastního stínu na stěně. Na budoucnost se myslelo při štědrovečerním lití vosku, olova i bílku vejce do vody. Tyto věštby kárá už synodální řád vydaný ve slezské Vratislavi na sklonku 14. nebo na počátku 15. století.232
Osudová znamení se získávala také sluchovými vjemy. Hádalo se na budoucnost podle hlasů lidí,233 šplouchání vody, šramotu i jiných zvuků.
Znamení do budoucna dávala zvláště zvířata, která o Štědrém večeru podle lidových představ mluvila lidskou řečí.234 Čeněk Zíbrt hovoří v této souvislosti o „zanikajících přežitcích starodávné filosofie kosmické"™ Osudy lidí věštil kůň, kráva, býk, vepř, pes, kočka, vlk, zajíc, had, myš, houser, kohout, slepice, kukačka, straka, vrabec, vrána, holub.
Mnoho pověrečných hádání osudu bylo založeno na losová-n í. Svobodné dívky vytahovaly ze střechy stébla slámy a z hranice dříví polínka nebo kolky, zanesly je do světnice a tam je počítaly. Sudý počet znamenal, že dostanou svobodného, lichý počet vdovce. Sudé číslo vyjadřovalo ženění či vdávání, liché číslo, že zůstane ,seděť (neprovdá se). Dívky, které měly rovná dřeva, se radovaly, že dostanou hezkého a hodného muže. Zvídavé dívky chtěly také vědět, do jakého domu se přivdají. O Štědrém večeru házely do ohně polínka a říkaly: „Na co se já vdám? Na chalupu, na čtvrt, na půl.. ."Co vyšlo na poslední polínko, to se mělo vyplnit.236 Charakter losování mělo dávání lístků s mužskými křestními jmény do těsta: knedlík, který při vaření vyplaval na povrch vody jako první, dívky rozkrojily, lístek vyndaly, aby zjistily, které jméno je tam napsáno; chlapce toho jména měly dostat za manžela.237 Dívky na moravských Kopanicích volily jiný způsob hádání ženicha: O-strouhaly jeden proutek celý, druhý do poloviny, třetí ponechaly v původním stavu. Na noc si je daly pod hlavu. Když se probudily, vytáhly jeden z proutků; ostrouhaný znamenal mládence, poloostrouhaný vdovce, neostrouhaný věštil, že se v novém roce nevdá.238 K losování osudu sloužila často domácí zvířata, drůbež a ptáci (kočka, pes, houser, straka, vrána, holub aj.).239 Zlý osud (smrt) čekal toho, komu v posledním dnu v roce při pečení ohořelo slepičí pírko zapíchnuté do bochníčku.
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
K pověrečnému hádaní sloužily také talířky a hrníčky, pod něž se dávaly různé předměty.
Uvedené věštebné úkony měly z hlediska osob, které je prováděly, pasivní charakter. Aktivnější byl přístup k věštbám typu zaklínání a čarování. Člověk chtěl vzbudit a přinutit nadpřirozené síly, aby mu sloužily. Věštění má v tomto případě ráz magických jednání. V českém a moravském materiálu nacházíme už pouhé jejich zbytky. Zajímavý údaj se objevuje v Gallašově literární pozůstalosti: „Jiný způsob, jímž dívky zvídaly budoucnost o štědrém dni. Nechavše si od večeře tři nejkrdsnější vlašské ořechy, schovaly je do bílého šátku neb loktuše a čekaly, až všichni domácí se odebrali na jitřní. Potom vysvlékly se do naha, lok-tuši s ořechy rozprostřely na stůl a vymetly jizbu novou , metlou' kráčejíce vždy nazpět. Při tom děvčeti čarujícímu bylo zapovězeno ohlížeti se nazpět, aby ho nějaké hrozné neštěstí nepotkalo. Pak vzaly šátek s ořechy se stolu a posadivše se na prahu vymetené světnice rozloupaly ořechy a vybravše jádra zvaly na ně svého budoucího milého. Měl-li býti švec, uhodil prý šidlem nebo knej-pem do dveří, až v nich šidlo nebo knejp uvízly, řezník dal znamení nožem, myslivec řezákem, stolař dlátem atd. Při této pověře a jiných podobných, jimž učily staré baby a rufianky (svůdkyně — V. F.) lehkověrná děvčata, nebylo dovoleno ani mluviti, ani se ohlédati, ani na Boha mysliti, dokonce modliti se."240 Milostná magie zanechala stopy i v dalších věštebných úkonech.241 A není divu, že tajemnost ,svatých nocí' se v pověrečné podobě odrazila v četných představách o kouzelné moci čarodějnic, jimž patřila zvláště štědrovečerní noc. K nim se družily mnohé další pověry, třeba spojené s kýchaním,242 proti nimž už ve středověku církev ostře vystupovala. Ve věštění se v lidové fantazii a psychice spojila neznalost podstaty světa, pověra i některé reálné poznatky s tužbami po odhalení nejisté budoucnosti. V době, kdy byla věštění zaznamenávána, lid sám jim už moc nevěřil, často je považoval za zábavu. Jistá dávka obavy však přesto setrvávala. „Je to pověra" — píše Jan Herben — „a přece tísní srdce. ,Dyi to není svaté evanděliumf řeknou druzí, a přece srdce jejich teskní obavou. "24i
VÁNOČNÍ ZELEŇ A STROMEK
U evropských národů bylo zvykem v době vánočních svátků dávat na různá místa v domě zelené větve z jehličnatých stromů. Je tomu tak vlastně dodnes. Na východní Moravě a v těšínském Slezsku je nazývají ščestí, ščedrák, polaznička. Bývají připraveny z více větví, někdy také ozdobeny pentlemi, obráz-
84
9. Mikoláš Aleš Vánoční stromek
ky a papírovými růžemi. Koledníci rozdávali do všech domů 86 štěstí o Štědrém večeru, na Štěpána a na Nový rok. Připevňova-v nadici li je na plot nebo na sloupek před okny i sami hospodáři.244 Ze-českého jený stromek zdobený pentlemi stavěli na Valašsku také do hnoje. Pastýři dávali o Štědrém večeru hospodářům zase březové pruty s větvičkou tisu nebo smrku. Těmito pruty se nejen trestaly neposlušné děti; zjara se jimi šlehal dobytek při prvním výhonu na pastvu a také vyháněla housata; byla prý poddr-ná a pěkně rostla. Na jihozápadní Moravě házel pastýř větvičky ve stájích ke stropu a snažil se je zabodnout. Když se větev uchytila, chránila prý dobytek. Na Rosicku-Oslavansku zastrkoval pastýř posvěcené jedlové větvičky za veřeje chlévů.245 V jiných krajích dávali chvojky za trámy v jizbách i ve chlévech. Z uvedených příkladů je zřejmé, že vánoční zeleň plnila v lidových věrských představách blahonosné a ochranné funkce.246 Tento význam zeleně se ještě více umocňoval v období velikonoc.
S vánoční zelení se někdy mylně spojuje vánoční stromek, který se v současné době stal dokonce symbolem vánoc. I když jde o jevy po vnější stránce podobné, existují mezi nimi podstatné rozdíly v genezi, významu i funkci. Moderní bádání nezvratně prokázalo německý původ vánočního stromku a jeho prvotní sepětí s městským prostředím.
Za první doklad osvětleného vánočního stromku uvnitř domu se považuje zpráva v brémské kronice z roku 1570 o jedli ozdobené datlemi, sladkostmi a papírovými květinami, postavené v cechovní budově, do níž byly sezvány děti cechovních řemeslnických mistrů. Podobné zprávy z 16. a 17. století jsou známy i z jiných německých a švýcarských měst. V druhé polovině 16. století se ozdobený vánoční stromek přenesl z cechovních místností do rodin německých protestantských řemeslníků. Nejstarší dosud známé svědectví o osvětleném vánočním stromku v soukromém domě ve Štrasburku pochází z roku 1642.247 V 17. a 18. století se vánoční stromek šířil na německém území od města k městu, kde jej přijímali měšťané a vysocí úředníci.248 Záhy se vánoční stromek dostává do evropských aristokratických paláců a knížecích dvorů.249 V roce 1816 je zaznamenán vánoční stromek na rakouském císařském dvoře, 1830 v mnichovské rezidenci, v 19- století i na
10. Josef Lada: Okno se stromkem
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
šlechtických zámcích ve Francii, Anglii, Norsku a Dánsku.
V tomto období se také rozšířil v Americe a v jiných zámořských zemích. V kostelích se vánoční stromek ujal v 18. století (nejprve v evangelických).250 Z řemeslnického, šlechtického a úřednického prostředí přejímali vánoční stromek s ozdobami a svíčkami v protestantských a časem i v katolických intelektuálskych rodinách. Vánoční stromek se dostal také do školních budov a do hostinců. Obecnějšímu rozšíření vánočního stromku jako ,pravého německého' svátečního symbolu razila cestu německo-řrancouzská válka (1870—1871). Na Štědrý večer této válečné zimy byly na přání aristokratických vojenských velitelů rozsvíceny vánoční stromy ve vojenských lazaretech, ubytovnách i v zákopech. Záměrem bylo vyvolat pocit domova, rodiny, iluzi míru a národní hrdosti. Vítězové se starali, aby se brzy v každém německém domě rozžal vánoční stromek. Ten se stal v daném čase a situaci symbolem německého šovinismu. Obdobný charakter a význam měly ,vojenské vánoce' za první a druhé s.větové války. Do rolnického a dělnického prostředí v Německu pronikl vánoční stromek teprve koncem 19- století jako symptom poměšťování způsobu života. Značný vliv na to měli vojáci vracející se z fronty domů.
V tomto období se obecněji vánoční stromek ujímá také ve Švýcarsku a v Rakousku (v některých horských tyrolských krajích zdomácněl však teprve od dvacátých let našeho století).251 Německým vlivem se vánoční stromek dostal i do slovanských zemí. „V Rusku" — píše V. J. Propp — „ve vesnickém prostředí nebyl vánoční stromek (,roždestvennaja jolka') zaznamenán. Zvyk byl přinesen z Německa, zbaven obřadního významu a rozšířen pouze v městském prostředí. Současná novoroční,jolka' neodpovídá žádným náboženským nebo obřadním tradicím. "252
V Polsku se vánoční stromek ujal počátkem 19. století, a to opět německým vlivem; nejprve jej přijaly měšťanské protes-tanské rodiny, později i katolíci.253
O původu vánočního stromku u nás Čeněk Zíbrt píše: „Obyčej s vánočním stromkem není u nás původu lidového a není slovanský. U nás ani v městech nesahá jeho stáří za hranice 19. století. "254 Zíbrt se zmiňuje o pověsti rozšířené v Praze i V dalších českých městech, podle níž v prvních letech 19- století připravil Jakýsi herec* svým vánočním hostům překvapení: po večeři
11. Mikoláš Aleš: Dědečku, dědečku
<ÍCj+e Yonsex. hebo dv<% • hecUfeli voříšek,
Václav Frolcc: Vánoce v tradici českého lidu
otevřel pokoj, v němž zářil a třpytil se slavnostně vystrojený stromek.255 Zajímavou zprávu o vánočním stromku publikoval Václav Krolmus. Dovídáme se z ní, že v Čechách o Štědrém večeru staví na stůl nebo zavěšují ke stropu ozdobený smrček nebo jedličku, ověšenou ovocem, perníkem, šátky. Na jiném místě Krolmus uvádí, že vánoční stromek, který označuje německým Christbaum, není českého původu.256 Údaj nám nic neříká o prostředí, v němž byl vánoční stromek rozšířen. V německé literatuře se objevuje zpráva, že v roce 1820 se vánoční stromek poprvé objevil v blíže nejmenovaném šlechtickém paláci v Praze.257 Čeněk Zíbrt připisuje zásluhu na oblibě a rozšíření vánočního stromku u nás knížce ve své době populárního německého spisovatele Kryštofa Schmida Štědrý večer, která vyšla česky poprvé v roce 1827 a pak v krátké době následovala další vydání. Zdá se, že Zíbrt tento význam značně přecenil a vlastně ani konkrétními případy nedokázal. Nové bádání ukázalo, že zdobení vánočního stromku v pražských měšťanských rodinách bylo rozšířeno už ve čtyřicátých letech 19. století. V roce 1843 píší Pražské noviny o kupování vánočních stromků jako o běžné věci. V této době však nelze ještě předpokládat zlidovění vánočního stromku ani v Praze.258 Údaje, které máme k dispozici, jednoznačně ukazují, že ve venkovském prostředí se vánoční stromek ujímal až od šedesátých let, a to prostřednictvím panským a městským.259 Vesnice v blízkosti měst a zámků přijímaly tuto novotu dříve než obce vzdálenější a zapadlejší.260 Zámožnější rodiny na venkově zavedly vánoční stromky dříve než chudobné rodiny.2ť'' Mnohdy ani nezáleželo na národnostní skladbě obyvatel.262 Rozšíření vánočního stromku zřejmě postupovalo rychleji v Čechách, na západní a střední Moravě než na východní Moravě a v karpatské části Slezska. Jan Húsek uvádí, že zatímco na západní a střední Moravě se tento vánoční prvek ujímal v létech 1870—1900, na Slovácku a na Valašsku před rokem 1900 buď zcela chyběl nebo se vyskytoval jen sporadicky.263 Vánoční stromky byly ve vesnických domech zpočátku zdobeny jen skromně. Dávali na ně domácí pečivo, perník, ovoce, podomácky zhotovené papírové a jiné ozdoby a svíčky. Stromky se zavěšovaly u stropu264 nebo stály na stole v jizbě (světnici). Vlivem obchodu a se zlepšováním sociální situace rostla i okázalost vánočního stromku. Vánoční stromky postupně vytlačovaly starší betlémy. „Jen litujeme." — píše v roce 1924 Čeněk Zíbrt — „že rodiny i v městech i po venkově starodávné jesličky nahrazují o vánocích
90
11 stromečkem vánočním a pomalu děti československé už ani nebudou znáti jesličky."** O jesličkách (betlému) jako předchůdci vánočního stromku se zmiňuje v roce 1827 Kryštof Schmid ve své povídce Štědrý večer: „Nebo jak v některých krajinách obyčejné jsou jesle, tak v jiných za obyčej mají strom vánoční."266 Jestliže vánoční stromek je při svém vzniku spjat s vyššími společenskými vrstvami, jesličky vzešly z církevního prostředí. Nejstarší zpráva o jesličkách pochází z 15. století, a to z Itálie. Zásluha na jejich všeobecném rozšíření po evropských zemích se připisuje františkánskému řádu267 a jezuitům. Příslušníci jezuitského řádu postavili v roce 1562 ve svém pražském kostele první realistické jesle v českých zemích.268 Podle jejich vzoru a působením protireformace proniklo zpodobová-hí Kristova narození i do dalších kostelů a klášterů, takže v 18. století bývaly jesličky už běžně v chrámech vystaveny. Na vznik jesliček a jejich rozšíření měly značný vliv i výpravné vánoční hry.269 Osvícenství v .době josefínské vyhostilo betlémy z kostelů. Začaly se stěhovat do lidských příbytků. Jejich výrobou se zabývali lidoví řezbáři, kteří vtiskli křesťanským náboženským motivům světský ráz, obraz světa prostého člověka. Začala dokonce vznikat betlemářská centra, převážně v horských, podhorských a průmyslových oblastech.270 Obliba jesliček v 19- století vrcholila. Chtěli je mít v každém domě. Lidové umělecky hodnotné jesličky však začaly v druhé polovině 19. století vytlačovat průmyslové výrobky ze sádry, papíru a jiného materiálu. Přes pokles estetické hodnoty působily jesličky na lid citově a zůstávaly nadále symbolem vánoc. Stále více se však betlémy dostávaly do stínu vánočního stromku; skutečného i symbolického.
Vánoční stromek lze právem označit za kulturní výtvor měšťanstva. Rozsvícení svíček na vánočním stromku za zavřenými dveřmi v kruhu malé rodiny odpovídalo představě měšťanských vrstev 19. století o intimitě a uzavřenosti rodinného života. Ingeborg Weberová-Kellermannová hovoří dokonce o jakémsi liturgickém posvátném programu, který se kolem vánočního stromku vytvořil a jenž v mnoha rodinách platí dodnes.271 Tento .program* využívá tradičních prvků (zelená větev, světlo, společný zpěv a hra, společné jídlo, pití, dary), které napomáhají vytvářet rodinnou pohodu, někdy dokonce iluzi vánočního pokoje a štěstí. V této poloze vánoční stromek zlidověl, včlenil se do systému vánočních svátků.272 Stal se novým symbolem vánoc.
91
VÁNOČNÍ DAR
Jan z Holešova ve svém Pojednání o Štědrém večeru koncem 14. století uvádí, že „přece je ne deset, ale tisíc zvyků o tomto svátku". Mezi sedmi proslulejšími jmenuje štědrost, pohostinnost a vzájemné obdarovávání. „Ba staří nejen lidem, ale i dobytku v tento večer projevovali štědrost." Obyčej dávat dary o ,svatých nocích' se dodržoval i v pozdějších obdobích. Kněz Řešátko Sušický, který si své jméno polatinil na Rosacius, v roce 1582 chválí starodávný obyčej posílání darů na Štědrý den a na Nový rok. Staří Čechové prý přitom tropili žerty, směšnosti a přestrojovali se. Podobné zprávy máme i z dalších století. Bylo tomu tak na vesnicích i ve městech, mezi chudými i bohatými. Řemeslničtí tovaryši dávali za přítomnosti trubače dar cechovním mistrům i jejich manželkám; z počátku jen pečivo, později vzácné cínové a jiné nádoby. Mistři připravovali pro tovaryše oplátkou pohoštění.273 Zvláštní druh obdarování byl spojen se ,svátky čeledi', jimiž byly dny sv. Štěpána a Nový rok. „Den svatého Štěpána"— píše Jan Herben — „je svátkem služebných. Chlapci odcházejí a vstupují na Štěpána do služby. Dívky (děvečky) vystřídají se až na Nový rok. Ale přece je na Štěpána žádoucí den blíže, po němž si ubohá děvečka snad často v roce zasteskla: ■
Vánoce, vánoce, skoro-li budete, skoro-li, děvčátka, ze služby půjdete. Kerá má mamičku, ta k mamince půjde, a kerá ji nemá, ta naříkat bude."274
Krátké dny volna, které byly mezi ukončením staré služby a nastoupením do služby nové, byly chvilkami svobody (Na Štěpána není pána; Na sv. Jana dělá každý pána, na Štěpána každý sobě za pána). Jejich dávné předchůdce můžeme hledat už v římských saturnáliích, kdy i otroci dostávali dočasnou svobodu, seděli a bavili se společně s pány, kteří je obdarovávali a dokonce i obsluhovali. Tento obyčej se udržel až do nové doby. Na Valašsku v den ukončení služby přinášel hospodář své čeledi obuv a dával jí svobodu.275 Čeledíni i služebné dívky dostávali na ukončení služby od svých hospodářů výslužku: \elký ozdobený koláč,276 pecen chleba, někdy také mouku, slaninu, peníze. Darovanému koláči se připisovala zvláštní moc. Na moravských Kopanicích je dívky používaly v milostné magii. František Bartoš o tom vypovídá: „Na Štěpána, když přijde děvečka ze služby, položí si koláč na stůl a jde na vodu do
92
Vánoční dar
devíti studní. Cestou nesmí s nikým promluviti ani za pozdravení děkovat. Nabírajíc vody říká: Já cja bérem pjaci prsty, šjestú dlaňú, aby sa obrátili všeci mládenci za mňú.' Toho totiž dne scházejí se pacholci u děveček na koláč, a čím více se jich u které sejde, tím větší její sláva. Vodou děvečka vykropíceléstavení uvnitř i z venku, všude do kola od východu k západu chodíc, potom jí umyje stůl a lavice a vleje trošku do páleného chlapcům. Koláč přikryje se ručníkem, ručník nad derou se prohloubí a sešlí chasníci házejí tam peníze na pálené. Frajer koláč načne, skrojek děvečka sama donese tomu gazdovi, u kterého slouží."211 Z darování koláče o vánočním čase se vyvinula zvláštní koláčová slavnost.278 V některých slováckých obcích v okolí Uherského Brodu se v modifikované podobě udržuje dodnes. Darovaný koláč se stal i formou sociální výpomoci dětí rodičům.
Vánoční dary si dávali rovněž přátelé a příbuzní. Koledníci dostávali v domech, které navštívili, ovoce, pečivo, sladkosti i peníze. Obdarování pastýře při štědrovečerní koledě vánočkou a jiným pečivem, naturáliemi i penězi znamenalo cenný příspěvek k obživě jeho rodiny. Zvláště milý byl dar, který v některých krajích, např. v jižních Čechách, dávaly dívky ve svátek Tří králů svým milým (nejčastěji koláč). V našich terénních zápisech máme sdělení starých pamětníků o tom, že ne-mohli-li v některém domě o Štědrém večeru někoho obdarovat (když k nim nikdo nepřišel), považovali to za špatné znamení. Po staletí je dar jedním z nejdůležitějších způsobů a prostředků navazování, udržování a upevňování styků mezi lidmi.279 Napomáhá vytvářet takové vztahy, bez nichž není přiměřená existence člověka možná. Základem výměny darů je víra, že spolu s darem přechází částečka dárcovy bytosti a že ten, kdo dar dostává, vstupuje do těsného svazku s dárcem.280 Přesně to vyjádřil Marcel Mauss: „Darovat něco někomu znamená darovat něco ze sebe. Nejlépe si to můžeme uvědomit ze samotné povahy výměny daru. Z tohoto myšlenkového systému jasně a logicky vyplývá, že je třeba vrátit jinému to, co je ve skutečnosti částí jeho povahy a substance, protože vím, že přijetí něčeho od někoho je přijetím něčeho z jeho duchovní podstaty. "281 V tomto smyslu můžeme dar označit za zhmotnělý výraz určité formy společenské komunikace.
Štědrost večera 24. prosince se projevovala i ve vztahu k hospodářství. Do velké rodiny rolnického dvora patřil i dobytek,, k němuž byl hospodář v tento tajemný čas zvláště vázán a svůj vztah vyjadřoval dary. Kravám i koňům dávali oplatky se zape-
Vánoční dar
101   12. Antoš Frolka: Děvčata s novoročním koláčem v Tasově
čeným lístkem petržele, trochu medu, kousek chleba, zbytky pečiva, ovoce, sůl. Slepice dostávaly drobky pečiva, zrní, které bylo při štědrovečerním jídle na stole pod ubrusem, houser a kohout byli poděleni česnekem. Nezapomínalo se ani na ostatní drůbež. Svůj štědrovečerní podíl dostal pes i kočka. Hospodáři dávali dary stromům,282 mlynáři házeli zbytky od štědrovečerní večeře mlýnu a pile.283 Obdarování bylo motivováno snahou o zabezpečení zdaru v hospodářském životě. Lidé projevovali o vánocích svou štědrost i přírodě. Přicházeli ke studnám a studánkám a házeli do nich kousky jídel s přáním, aby dávaly čistou vodu:
Studničko, studničko, dávám ti kolcdičku, abys nám dávala dobrou vodičku.284
Člověk dával štědrovečerní dar formou zbytků jídel i ohni, aby mu neškodil.
Po celé období .svatých nocí' je charakteristické obdarování dětí. Hlavním nositelem dárků pro děti však dlouho byl miku-láš™'1 druhotně i jiné tajemné bytosti předvánočního času. Děti dostávaly dárky do rukou nebo jim byly nadělovány do punčochy, boty, na talíř za oknem.286 V lidovém prostředí neznali vánoční (štědrovečerní) dárky v dnešním pojetí. Dávání darů v předvečer Kristova narození se v německých oblastech začalo prosazovat za reformace, pro niž bylo příznačné potírání kultu světců. Tyto dary dostaly také název Christkind (Ježíšek). Snaha vymýtit obyčej mikulášských nadílek a nahradit je Ježíškem se ani v protestantských krajích nesetkala hned s úspěchem. Ještě nesnadněji se vánoční Ježíšek prosazoval v evropském katolickém prostředí. Rozpornost tohoto vývoje se projevuje i v tom, že v jižních, převážně katolických krajích Německa se nositelem vánočních darů stal Ježíšek (Christkind), zatímco v severních německých územích, s převahou obyvatel evangelického vyznání, je nositelem dárků Weihnachtsmann (v doslovném překladu vánoční muž).287 Vznik postavy vánočního dárce Ježíška nejde dále než do 16. století, kdy Luther energicky potlačil kult populárního světce Mikuláše, i když sám neodepřel vlastním dětem radost z mikulášských darů.288 Vánoce se tedy změnily ve svátky obdarování pod vlivem protestantismu. Ježíšek (heilige Christ, Christkind,
95
Václav .
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
ale také Weihnachtsmann nebo Ruprecht) tak vlastně převzal funkci mikuláše.
Rozšíření vánočních darů dětem (Ježíška/89 a jejich spojení s představou božského dítěte Ježíška, které ohlašuje svůj příchod nejčastěji zvoněním, souvisí na našem území zřejmě s německým vlivem, šířeným v souvislosti s vánočním stromkem (dodnes někteří rodiče dětem tvrdí, že stromeček přinesl Ježíšek, dospělí se dětí ptají, co dostaly od Ježíška). V dřívějších národnostně smíšených oblastech Čech a Slezska se vyskytoval vánoční dárce zvaný krystyndle, ktystyále (tj. Christ-kiná).290 V některých regionech nedostávaly děti dárky o Štědrém večeru, ale až ráno na Boží hod vánoční. V předvečer tohoto svátku dávaly děti za okno kousek sena pro Ježíškovo oslátko.291 Velmi to připomíná mikulášskou nadílku za okno. Spojení nositele darů ve více posvátných bytostech se odráží v dětském říkadle z Vyškovská:
Sláva buď Bohu našemu,
i Mikulášovi svatému,
i také svaté Barborce,
ať nám naklade v komůrce!2?2
Na západní Moravě chodila na Štědrý večer zvláštní bytost v podobě starce, zvaná štedroh. Nosil Ježíškovy dárky. Velmi se podobal mikuláši.29*
Dárky, které dostávaly děti pod stromeček, vycházely z počátku z jejich nezbytných každodenních potřeb: součásti oděvu, školní pomůcky, hračky. K nim se nejčastěji připojovalo cukroví. Postupně začali rodiče dávat — podle svých možností — nákladnější dary. Od období biedermeyeru, kdy se v německém měšťanském a panském prostředí vyhranil Štědrý večer jako obdarovací svátek dětí, proniká po celé 19. století toto pojetí svátku i do jiných zemí a ve 20. století zdomácňuje i v lidových vrstvách. Vánoce se tak stávají oblíbeným a očekávaným svátkem dětí. Stará funkce dam v období .svatých nocí' tak nabývá kvalitativně nové dimenze. Obdarování se stává jedním z výrazných znaků vánoc.
Svátky lidské lásky
V genezi a ve vývoji vánočních svátků lze vydělit více kulturních vrstev. V lidovém pojetí .svatých nocí' došlo k syntéze předkřesťanského kultu zemřelých předků, uctívání slunce,
Svátky lidské lásky
magických představ a praktik směřujících k zajištění hospodářského a rodinného života, tradic římských saturnáliía novoro-čí, křesťanství i mladších pověrečných prvků. Poměr těchto různých tradic byl v historickém čase proměnlivý. Od středověku se starý pohanský základ stále více překrývá křesťanským kulturním vlivem, který se projevuje nejen ve vánoční liturgii, ale promítá se i do obsahu starých předkřesťanských obyčejů. Proměny vánočních svátků byly součástí obecných přeměn v kultuře, vyplývajících ze změn společenskoekonomické struktury společnosti a politického řádu, společenského vědomí, hodnotového systému i podmínek způsobu života jednotlivých sociálních skupin společnosti.294 V tomto procesu se odrážel dialektický vztah kontinuity a diskontinuity. Některé kulturní prvky přecházely plynule z jedné epochy do druhé, spojovaly se s novými projevy, proudy a vlivy a v nové kvalitě pokračovaly a žily dále. Každá historická doba tak dala těmto společným kulturním prvkům svůj osobitý kolorit. Této zákonitosti se nevymkla ani lidová kultura a její obyčejový, obřadní a sváteční systém. Zde navíc sehrál významnou úlohu oboustranný vztah mezi lidovou kulturou a tzv. kulturou oficiální či vysokou, ať už světského nebo náboženského charakteru. Při vší této spletitosti vývoje je až překvapivé, kolik starých kulturních elementů různého pôvodu a rázu přežilo až do dneška. Důkazem je také staleté udržování vánočních obyčejů zaznamenaných Janem z Holešova z doby Karla IV. Tyto vývojové tendence mají své zvláštnosti nejen z hlediska historického času, ale také kulturního prostoru a sociálního prostředí. České a moravské lidové vánoce jsou neoddělitelnou, přitom však osobitou částí středoevropské vánoční tradice. Po celou historii vánočních svátků se propojovalo duchovní s hmotným, posvátné se světským. Uctívání zemřelých předků mělo zajistit klidný každodenní život lidí na této zemi, magické úkony měly zabezpečit zdar v hospodaření. Ani lidové křesťanské vánoce, projevující se jako .duchovní chvalozpěv v prostém jazyce na počest narození Ježíše Krista',295 se neoprostily od všedního života a potřeb člověka, od jeho zápasu o každodenní chléb a sociální spravedlnost.296 Vztah posvátného a světského měl v pojetí jednotlivých křesťanských církví své zvláštnosti.297 Pravoslavné náboženství tolerovalo nejvíce staré lidové předkřesťanské názory a obyčeje. Katolická církev usilovala dát jim křesťanský obsah a o vánocích prosazovala především svou liturgii spojenou s oslavou Kristova narození a s úctou k Panně Marii jako matce Božího syna. Protestantismus je povětšině
97
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
zodpovědný za to, že se vánoce měnily stále více v rodinné a dětské svátky.298
Tendence k přesunutí svátečního života do rodinné sféry je od druhé poloviny 17. století obecným evropským kulturním jevem. O vánocích se to nejvýrazněji projevuje v obraze rodiny soustředěné kolem vánočního stromku a dárků pod ním uložených.299 Rodiče mají radost ze zářících dětských očí, nostalgicky vzpomínají na vánoce v době svého dětství. Tuto atmosféru dotváří světlo svíček a vůně vánočního stromku i vánočních pokrmů, vánoční zpěv a hudba. Takové je idylické kouzlo vánoc. Na zesvětštění (sekularizaci) vánoc se podílí reformační hnutí, nastupující kapitalismus a industriálni civilizace. Ta také jedince vymaňuje z běhu přírody jako základu předkřesťanské-ho názoru, i z vlivu tradičního křesťanství. Nový prvek přinesla do této vánoční atmosféry průmyslová revoluce. Továrny chrlí nejrůznější vánoční zboží, obchod a reklama zneužívají stále vynalézavěji a rafinovaněji lidských emocí, vyvolaných každoročně vánoční dobou.300 Výklady obchodů i ulice měst hýří světly a vánočními symboly, kýči se dostává plného zadostiučinění. Předvánoční doba se mění v lidský chaos. Všichni spěchají, aby co nejdříve, co nejlépe, co nejvíce nakoupili, aby udělali svým blízkým radost; někteří také proto, aby se svými dary mohli pochlubit jiným. Společenské prestiži se dostává své. A tak se ještě více prohlubuje propast mezi bohatými a chudými.301 Po tomto shonu se lidé uzavírají do svých příbytků, aby v kruhu rodiny i přátel slavili .veselé svátky vánoční' s bohatým stolem i pitím. Komercionalizace a intimizace (privatizace) vánoc jdou ruku v ruce spolu. Ze skromného svátku stává se slavnostní příležitost dostupující až marnotratnosti. Jejím vyvrcholením je přebujelá oslava konce roku.302 Potom dřívější podstata vánoc zůstává kdesi hluboko v pozadí nebo zcela zapomenuta.
Moderní doba však spolu se vzestupem významu daru v rodinném prostředí přináší s sebou i jiný prvek: sváteční dobročinnost, pomoc chudým i výpomoc různým institucím. Tomuto účelu sloužily tzv. mikulášské slavnosti, zábavy a nadílky a také slavnosti vánočního stromku. Obojí pořádaly dobročinné organizace a různé spolky. Průběh i výsledek těchto akcí byl propagován denním tiskem.303 Počátky vánočních slavností tohoto druhu spadají do první poloviny minulého století. Ve čtyřicátých letech 19. století uspořádal starosta města Prahy Josef Múller a školní dozorce karlínských škol Antonín Přibyl v Praze a v Karlině vánoční slavnosti, při kte-
98
Svátky
lidské
lásky
rých obdarovávali děti oděvem. Tyto dobročinné akce, bez náboženského či jiného věrského podtextu, se od počátku padesátých let 19. století označují jako slavnosti vánočního stromku .304 Konaly se zpravidla v sálech hostinců a jiných zařízení. Zvyklost stavět rozsvícené vánoční stromy na veřejných prostranstvích se v evropských zemích ujala po první světové válce.305 Z našeho území máme zprávu o postavení veřejného vánočního stromu v Plzni roku 1925.306 K propagaci vánočních stromů republiky značně přispěl svou poetickou legendou spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Zvyklost byla za první republiky přijata ve městech i na vesnicích. Její součástí byl kulturní program a peněžní sbírka. Po druhé světové válce byla tato akce obnovena.307
Přes všechny zásahy, které vnesla moderní doba do vánoc, zůstávají tyto dny stále svátky pokoje a míru v nejširším slova smyslu. Lidé mají v tuto dobu nějak k sobě blíž, touží být spolu a prožívat chvíle rodinné pohody. Více vzpomínají na své blízké, kteří už odešli z tohoto světa. Navštěvují jejich hroby a dávají na ně květiny, věnce, vánoční stromky, rozžíhají svíce na jejich památku. Myslí na své syny vojáky, na všechny ty, co nejsou v tu chvíli mezi nimi. Touha po domově narůstá o vánočních svátcích i u těch lidí, kteří opustili svou vlast. Vánoční pozdravy překlenují velké vzdálenosti.308 Přáním každého člověka je dožít se ve zdraví a klidu příštích vánoc.309 Duch porozumění a míru burcuje svědomí národů. Člověk je v každé době — vědomě či nevědomě — zakotven v tradici.310 Vánoce patří k oné části tradice, která napomáhá i v moderní době obnovovat estetickou jednotu lidského života, dát mu poezii. Jsou mnohověkým darem lidské lásky.
99
POZNÁMKY
101
13. Josef Lada: Nový rok
1 Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, povery, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Praha 1889; Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha 1950.
2 Viz Kunz, L.: Soupis prací Zíbrtova českého lidu. Ročník I—XXXII, 1892—1932. Praha 1960.
3 Opodstatněnost tohoto přístupu zdůrazňuje např. sovětský etnograf S. A. To-karev (Narodnyje obyčají kalendarnogo cikla v stranách zarubežnoj Evropy. So-vetskaja etnografija, 1973, č. 6, s. 16).
4 Lefébvre, H.: Kritik des Alltagslebens, 1. Miinchen 1974, s. 209.
5 Bachtin, M. M.: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha 1975, s. 11.
6 Abramjan, L. A.: Pervobytnyjprázdník i mifologija. Jerevan 1983, s. 187.
7 Eliade, M.: Traktát o historii religii. Warszawa 1966, s. 406.
8 Žygulski, K.: štvigto i kultura. Warszawa 1981, s. 8; Lefébvre, H.: Kritik des Alltagslebens, s. 209; Abramjan, L. A.: Pervobytnyj prázdník, s. 63, 187.
9 Propp, V.J.: Russkije agrarnyjeprazdniki. Leningrad 1963, s. 104.
10 Cassirer, E.: Esej o človeku. Bratislava 1977, s. 101.
11 Eliade, M.: Traktát o historii religii, s. 382, 391; srov. Lichačov, D. S.: Poetika staroruské literatury. Praha 1975, s. 32; Schmidt, L.: Volksglaube und Volks-brauch. Berlin 1966, s. 301; A. F. Losev (Antičnaja filosofija istorii. Moskva 1977, s. 19, 31) hovoří v této souvislosti o obřadním (.mytickém1) povědomí jako o typu tzv. přírodního historismu, jehož základem je cyklus. Při přírodním historismu je vzorem pro historii příroda. V obřadním (.mytickém4) povědomí se všechno neoduševnělé chápe v kvalitě oduševnělého a všechno nepříbuzné jako obraz příbuzného.
12 Métraux, G. S.: Sur les fétes et les carnavals. In: Les grandes traditions de la fé-te. Cultures, 3, 1976, č. 1, s. 8—10; Duvignaud, I.: La Fite: essai de sociologie. In: Les grandes traditions de la féte. Cultures, 3, 1976, č. 1, s. 13—25.
13 Greverus, I. M.: PotrebujemeslávnostiPln: Národopisné informácie, 1980, č. 1, s. 25-42.
14 Mazajev, A. I.: Prázdník kak sociaíno-chudožestvennoje javlenije. Moskva 1978, s. 72.
15 Métraux, G. S.: Cd., s. 7.
16 Duvignaud, I.: Cd., s. 18.
17 Henri Lefébvre charakterizuje svátek jako „zintenzívněný každodenní život" (Lefébvre, H.: Cd., s. 209). Srov. též Válka, J. — Štédroň, M.: Svátky a slavnosti v dějinách kultury. Opus musicum, 17, 1985, č. 10, s. 289—297; Frolec, V.: Svátky a slavnosti v lidové kultuře. Opus musicum, 18, 1986, č. 2, s. 23—40.
18 Celander, H.: Fbrkristen Jul. Stockholm — Goteborg 1955, s. 7—21, 80.
19 Reitschel. G.: Weihnachten in Kirche, Kunst und Volksleben. Bielenfeld — Leip-zig 1902, s. 1; Weber-Kellermann, I.: Dos Weihnachtsfest. Luzern. — Frankfurt 1978, s. 19.
20 Heim, W.: Weihnachtsbrauchtum. Freiburg/Schweiz 1978, s. 11; Weber-Kellermann, I.: Cd., s. 14.
21 Podle F. V. Mareše vychází české slovo vánoce (staročesky vánoce) ze staroněmeckého wínnahten, které bylo přejato v podobě venocf. (Mareš, F. V.: české a slovenské vánoce/vianoce. Slávia, 28, 1959, s. 516—518). Tento vý-
Václav Frolfc: Vánoce v tradici českého lidu
klad prijíma i Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1971, s. 677.
22 Srov. Havlík, L.: Velká Morava a středoevropští Slované. Praha 1964, s. 162.
23 Srov. Gurevič, A. J.: Kategorie stredoveké kultury. Praha 1978, s. 166.
24 Meyer, A.: Das Weihnachtsfest, seine Entstehung und Entwicklung. Tübingen 1913, s. 69.
25 Srov. Čičerov, V. I.: Zimnij period russkogo narodnogo zemledéľéeskogo kalendária XVI—XIX vekov. Leningrad 1957, s. 25—26; Tokarev, S. A.: Národ-nyje obyčají kalendarnogo cikla, s. 17.
26 Mrštíkové, A. — V.: Rok na vsi. Kronika moravské dědiny. Praha 1949, s. 269.
27 Podle prvého slova latinského Vstupu: Rorate, caeli...
28 Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, s. 190.
29 Srov. Hoffmann-Krayer, E.: Winterdämonen in der Schweiz. Schweizer Volkskunde, 1, 1911, s. 89.
30 Meisen, K.: Probleme der religiösen Volkskunde im Rheinlande. Rheinisch-Westfälische Zeitschrift für Volkskunde, 1, 1954, s. 216.
31 Zíbrt, Č.: Nová kniha o zimních radovánkách a obřadech lidu českého. Český lid, 20, 1911, s. 122 — 124.
32 Jindřich, J.: Chodsko. Praha 1956, s. 47.
33 Václavek, M.: Moravské Valašsko, 1. Vsetín 1894, s. 49—50.
34 Rozum, K.: Peruchty, perychty, peruty na Podřipsku. Český lid, 16, 1907, s. 386.
35 Rozum, K.: 0 peruchtéa brůné v Rockové u Brozan. Český lid, 21, 1912, s. 135.
36 Šmrha, K.: Perechta o „tučném večeru" v Plavé na Česko-Budéjovicku. Český lid, 25, 1925, s. 131 — 132; Rozum, K.: Peruchty a brůny v Podřipsku. Český lid, 19, 1910, s. 102.
37 Soukup, J.: Vánoční chození s kališem. Český lid, 19, 1910, s. 115 — 116.
38 Rozum, K.: Ambrož honídéti (7. prosince). Český lid, 19, 1910, s. 472—474.
39 Jindřich, J.: Chodsko, s. 48.
40 „Za židy se přistrojili dva starší šprýmovní muži, kteří měli koženky do bot srstí dovnitř, kabáty upraveny ve .špicfrak', klobouky se širokými střechami sraženy na ,tři facky', škrabošku s notným nosem, ranec přes rameno a v ruce silnou hůl." (Zíbrt, Č.: Veselé chvíle, s. 461.)
41 „Měli bílé kalhoty, bílou suknici po kolena a život s rukávy, vše bílé, s pentličkami různých barev. Pás obepínala široká pentle a hlavu kryla čepice v podobě korunky. Bílý len zakryl úplně přirozené vlasy. Na levici měli laufři připevněn zvoneček a v pravé drželi karabáče." (Zíbrt, Č.: Cd., s. 460.)
42 „V Uhřičicích u Kojetína se .svaťoškem' (tj. s mikulášem — V. F.) chodíval ,pók'. Někdo oblékl se do dlouhé hanácké košile tímto způsobem: hlavu prostrčil otvorem ňader, límeček na hlavě zavázal, ruce dal do rukávův a ostatek těla ukryl do podolku košile. V ruce míval sídlo. Když svaťošek se vyptával dětí, pók vlezl pod stůl a sídlem píchal dívky a jiné. Když ho někdo za píchání odměnil kopancem, svinul se jako pavouk, a nechtěl vstáti, až ho zdvihli." (Vyhlídal, J.: Rok na Hané. Olomouc 1906, s. 6.)
43 „Před svátkem sv. Tří králů (5. ledna) večer chodí po vsi ,kozy'. Dva nebo tři chasníci přehodí přes sebe širokou plachetku, třeba z postele, aneb i sešité pytle, z nichž vyčnívá hrubě ze dřeva vyřezaná hlava kozí. Hlava tato nastrčena jest na krátké tyči, ozdobena jest divokým malováním (černé a bílé kruhy okolo očí, čáry na čele apod.), horní pysk pomocí provázku se pohybuje; červený jazyk, dlouhé rohy a dlouhé, přilepené vousy dodávají koze vzhledu příšerné-
Poznámky ho. Chasníci majíce tuto maškaru na sobě, napodobí trkání kozí a mekání, otvírají pomocí provázku hubu své maškary, a straší děti, jakož i svobodná děvčata po domech." (Český lid, 15, 1906, s. 158.) — Na Horňácku byla maska kozy vyrobena z lamačky na konopí, která byla přikryta naruby obráceným kožichem. Vpředu byla připevněna hůl, zakončená .čumákem'. Rohy byly zhotoveny z peroutek. Pod ,lamkou' byl muž, který nesl masku. Při chůzi otáčel holí a tak pohyboval kozí hlavou. (Tomeš, J.: Duchová a sociální kultura na Horňácku. Rkp. diplomová práce. Brno 1959, s. 185.)
44 „Někde jezdil a jezdí Mikuláš na koni: Sestrojil se ze dvou řešet. Jedna řičice dala se na předek a druhá na zad. Obě se pokryly, by jich nebylo viděti; z předu se postavila nějaká koňská hlava, k zadní řičici připojil se ocas a kůň byl stvořen." (Vyhlídal, J.: Naše Slezsko. Praha 1908, s. 10.)
45 Například se ptá: „Pověz ty mně první, co je to jedna?" Tázaný odpoví: „Jeden jest Pán Bůh na nebi." K druhému: „Pověz ty mně, co je to dvě?" Odpověď: „Dvě jsou desky Mojžíšovy" atd. (Zíbrt, Č.: Veselé chvíle, s. 465.) Je to tzv. mikulášský otčenáš. Někde z něho mikuláš nebo anděl zkouší i hospodáře, jinde dokonce čert mikuláše. Ten, kdo tento .otčenáš' nezná, je bit. (Svoboda, O.: Sv. Mikuláš na Habrsku. Český lid, 31, 1931, s. 19-20.)
46 Zíbrt, Č.: Veselé chvíle, s. 461—464.
47 Ve Slezsku vybízely slovy: „Rikaj, řikaj!" Srov. Hajný, A.: Obchůzka sesv. Barborou. Český lid, 10, 1901, s. 127; Petrák, J.: Nadílka na sv. Barboru, Mikuláše, Lucii a o vánocích. Český lid, 10, 1901, s. 131.
48 Emil Průcha zaznamenal v Bernadicích na Táborskú tento text písně:
103
1. Barboro z rodu vzácného, dcero otce zuřivého.
2. My tě ctíme, velebíme, tak, jak můžeme a víme.
3. Uvržena do žaláře požívá nebeské záře.
4. Stoupila z hrozné temnosti veliké j'ejí svatosti.
5. Dioskurus z osvítání hledá dceru k mordování.
6. Nechce-li Krista zapříti, že má hrozný konec vzíti.
7. Na skřipec ji zavěsili,
ze všech stran hrozně mučili.
8. Ale kdo je s Kristem spolčen, nebude od něj odloučen.
9- Vladař dceru otci dává, zbavuje se svého práva.
10. Otec dceru nelituje,
meč svůj z pošvy vytahuje.
11. Nelituje nevinnosti, sial jí hlavu v zuřivosti.
12. Když krev z těla se valila, panna do nebe vkročila.
(Průcha, E.: Chození Barborek. Český lid, 9, 1900. s. 459.) 49 Při dotazníkovém výzkumu, který jsme provedli v roce 1976 prostřednictvím dopisovatelů Národopisné společnosti československé při ČSAV v Praze, byl mezi jinými i tento zápis ze Strašína u Sušice: „V předvečer svátku svaté Lucie od nepaměti chodily na Strašínsku a ve Strašíně podnes chodí Lucie. Nazývají je ,Lucije'. Vede je .černá Lucie'. Je celá v černém, šaty až na zem. s hlavy jí splývá delší černý závoj, v ruce drží modlitební knížky. Ostatní Lucie: 6—8 žen celé v bílém, přes hlavu hustý bílý závoj na způsob škrabošky přes obličej uvázaný, jedna nese váleček na těsto, jiná koště, vařečku, štětku na bílení, velkou dřevěnou břitvu na holení atp. Při vstupu do domu zpívají:
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
My k vám všechny přicházíme
s svatou Lucijí,
co ona zkusit musela,
to snad každý ví.
Nechtěla si krále vzít,
raději zvolila umřít,
než by víru Krista Pána
měla zapřít.
Panímámo a pantáto,
my vás prosíme,
nechte nás tu pokliditi
ve vašem domě.
Až tu práci skončíme,
pak zas odejdeme,
nádob svých poklidíme,
v pořádku z vašeho domu odejdeme.
Jakmile začnou zpívat tuto sloku, černá Lucie, která stále mlčí, si klekne uprostřed místnosti a čte si v modlitební knížce. Po dozpívání této sloky se bílé Lucie vrhnou na úklid. Prosmejčí každý kout, zvědavě nahlédnou, kam jen mohou. Nejvíce se věnují holení mužů. V tomto úkonu se přímo vyžívají. Když .poklidily a oholily hospodáře', jsou podarovány pitím a penězi. Zpívají na odchodu:
My vám všechny děkujeme
za tu zdvořilost,
co vy jste nám prokázali,
máme na tom dost.
My vám všechny děkujem,
štěstí zdraví vinšujem,
v nebeském království
všichni se sejdem.
Za Lucie se maskují vdané ženy, chybí-li jim do počtu, doplní svobodné." — Kratší verzi máme zaznamenánu ze Zdíkovce na Prachaticku.
50 Ojedinělá je zpráva o tom, že perchta obdarovává děti (Horský, E.: Tomdi Novák z Račinivsi u Řípu posílá roku 1863 K. J. Erbenovi příspěvky lidovědné. Český lid, 21, 1912, s. 94).
51 Torzo textu písně uvádí Soukup, J.: Vánoční chození s kališem, s. 115—116.
52 Na Kojetínsku chodíval týden po mikuláši Žber. „Byla to bytosť veliká, celá koudelí pokrytá. Žber vozíval na vozíku dvěma koníky neb oslíky taženém několik měchů koudele. Kde měli nedobré děd, tam zastavil... Před Žberem měly děti velký strach; matky hrozívaly: budete ticho, že na vás zavolám Žbe-ra, a hned ztichly jako beránci. Žber skoro počínal si jako Luca . .." (Vyhlídal, J.: Rok na Hané, s. 7). — V Předbořicích v jižních Čechách chodil poslední den v roce muž v hrachovině se škraboškou na tváři, s papírovou čepicí, s koštětem v ruce a strašil (Zíbrt, Č.: Od Ondřeje do vánoc, český lid, 27, 1927, s. 81).
53 Vyhraněný církevní ráz má chození s matičkou, soškou Panny Marie, před Narozením Páně. „Před Božím narozením" — píše P. V. Plotěný — „devět večerů chodí zde (Kozlovice na Moravě — V. F.) a v okolí ženy po devíti domech se soškou Panny Marie. V každém domě bývá soška přes jednu noc. Druhého dne opět večer přijdou sošce naproti se světly a doprovodí ji do sousedního domu. V chalupě, kde jest právě soška, svítí před ní světla po celý den. Při pobožnosti této modlí se devět Otčenášů, růženec a jiné k tomuto účelu vytištěné modlitby. V posledním, devátém domě jest soška vystavena až do Hromníc, k ní scházejí se ženy modlit v sobotu, a na Hromnice se figurka uschovává. Obyčej tento jest na památku, že prý P. Maria devět dní v Bederně
104   i Poznámky   hledala marně noclehu." (Plotěný, P. V.: Chozenís,matičkou'a se soškou Pan- 105
ny Marie, český lid, 4, 1895, s. 342.)
54 V literatuře se uvádí, že sv. Mikuláši bylo zasvěceno 125 kostelů v Čechách, 56 chrámů na Moravě a 7 v těšínském Slezku (srov. Dvorecký, J. M.: 0 sv. Mikuláši v legende a lidových pověstech a zvycích. Praha 1901, s. 135; Soukup, J.: Svatý Mikuláš vládne vodami. Český lid, 17, 1908, s. 115). Mjbisen, K.: Nikolauskult und Nikolausbrauch im Abendlande. Düsseldorf 1931, kap. 2—5.
55 Helmold ve své Slovanské kronice zaznamenává, že biskup Vicclin, apoštol Slovanů ("f 1154), „modlitbě také se občas oddávaje, vyprošoval si přímluvy všech svatých, obzvláště však svatého Mikuláše, jehož službě se zvláště byl zasvětil. Proto se také přihodilo, že chtěje jednou slaviti narozeniny téhož světce, shromáždil druhy své v kapli svaté Brigitty. A tam, po večerních a jitřních hodinkách slavně přezpívaných, slyšány byly od některých andělské hlasy, zpívající po způsobu kléru responsium .Beatus Nicolaus iam triumpho potitus' (.Svatý Mikuláš již vítězství dobyv*). Rozmnožila se tedy pro zázrak Vicclinova radost, a z radostí hluboká světci oddanost." (Helmolďa kněze buzovského Slovanská kronika. Přeložil K. Vrátný. Praha 1947, s. 73.)
56 Je tomu tak zejména v Itálii, Francii, Belgii a Holandsku. Francouzské dívky se modlí:
Patron des filles, Saint Nicolas Mariez-nous, ne tardez pas. Patrone dívek, svatý Mikuláši, vdej nás, neotálej.
(Groot, A. D.: Saint Nicholas. A psychoanalytic study of his history and myth. Paris 1965, s. 110.) — U nás se dívky obracejí se stejnou prosbou k sv. Ondřeji a sv. Antonínovi.
57 Meisen, K: Cd., s. 299—300, 398; Gennep, A. van: Le folklore du Dauphité (Isěre), 2. Paris 1933, s. 364—365.
58 Schneeweis, E.: Die Weihnachtsbräuche der Serbokroaten. Wien 1925, s. 7, 11; Arnaudov, M.: Bálgarski narodniprázdnící. Chemus 1943, s. 22; Zinck, P.: Sankt Nikolaus in Sachsen. Mitteldeutsche Blätter für Volkskunde, 8, 1933, s. 183.
59 Cituji podle Soukup, J.: Svatý Mikuláš vládne nad vodami, s. 114, 115; srov. Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, s. 236.
60 Vyhlídal, J.: Sv. Mikuláš a svátky vánoční u Čechů na Ratiborsku v Pruském Slezsku. Český lid, 18, 1908, s. 146. Autor tu uvádí také nábožnou píseň ,Svatý Mikuláši, kráso biskupů'.
61 Meisen, K.: Nikolauskult und Nikolausbrauch, s. 412—413. Mezi zastánci mytologické teorie byli významní národopisci Karl Weinhold, Alexander Tille aj., holandští autoři Wessel Albertus van Hengel, Elco Verwijs, Pol de Mont ad. Ve sv. Mikuláši spatřovali pohanského Wodana i někteří etnografové třicátých let. Srov. Buschan, K.: Altgermanische Überlieferungen in Kult und Brauch der Deutschen. München 1936, s. 45—46.
62 Mannhardt, W.: Wald- und Feldkulte, 2. B., 2. Aufl. Berlin 1905, s. 184—187.
63 Srov. např. Albers, J. H.: Festpostille und Festchronik. Stuttgart 1907, s. 306; Grolman, H. C. A.: Nederlandsche Volksgebruiken. Zutphen 1931, s. 24.
64 Mannhardt, W.: Wald- und Feldkulte, s. 184—187.
65 Meisen, K.: Nikolauskult und Nikolausbrauch, s. 476.
66 V některých oblastech slovinských Korutan běhají po vesnicích skupiny černě
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
maskovaných bytostí, zvaných Bartel, řinčí řetězy a divoce žertují. (Graber, G.: Deutsche Einflüsse in Brauchtum, Sitte und Sage der Kärtner Slowenen. Wiener Zeitschrift für Volkskunde, 36, 1931, s. 6.)
67 Na německém jazykovém území bývá čert nazýván Krampus, Klaubauf, Belzebub, Bartl, Parti, Spitzpartl, Semper, Hans Muff, Stämpes aj. Na našem území sc vyskytovalo označení krampus.
68 Meisen, K.: Nikolauskult und Nikolausbrauch, s. 479.
69 Schneeweis, E.: Die Weihnachtsbräuche, s. 7—8, 111. — Mikulášské obchůzky se v Charvátsku vyskytovaly především v městském prostředí (Gavazzi, M.: Godina dana hrvatskih narodnih običaja, 2. Zagreb 1939, s. 5).
70 U Rusů splýval obraz Mikuláše-Divotvůrce s Kristem. Vyprávělo se o něm mnoho legend s prvky předkřesfenských náboženských představ. Podle lidové víry bude Mikuláš bohem, až bůh umře; Mikuláš mohl být bohem, ale nepřijal takovou poctu. (Čičerov, V. I.: Zimnijperiod, s. 77.)
71 Tokarev, S. A. a kol.: Kalendarnyje obyčají i obrjady v stranách zarubežnoj Evropy XIX — načalo XX vv. Zimnije prazdniki. Moskva 1973, s. 239, 268, 302.
72 Mansikka, V.J.: Die Religion der Ostslawen. FFC 43. Helsinki 1922, s. 392; Karjalainen, K. V.: Die Religion der Jugra-Völker. FFC 44. Helsinki 1922, s. 306—307.
73 ZfBRT, Č.: Radovánky nevinných dítek, s. 121.
74 K tomuto výkladu srov. Kriss, R.: Ist der volkstümliche Nikolausbrauch christlichen Ursprungs? Wiener Zeitschrift für Volkskunde, 37, 1932, s. 48. — Je otázkou, zda zmínku v kázání na Zjevení Páně z počátku 15. století „také pošetile někteří si vedou, že Perchta obchází, jako dnes se svou rodinou (a) pokrmů se stolů svých nesklízejí" (v rukopise kapitulní knihovny olomoucké, upozornil na ni v roce 1906 Václav Flajšhans) nelze interpretovat jako ponechání pokrmů pro duše zemřelých, které průvod mohl znázorňovat. K indoevrop-skému základu ženské bytosti srov. Wolfram, R.: Das Nikolausbrauchtum in Tirol. Tiroler Heimat, 37, 1973, s. 174. Autor zde uvádí doklady z prací: Liungman, W.: Traditionswanderungen Euphrat-Rhein, 2. Helsinki 1938; Bleichsteiner, R.: Perchtengestalten in Mittelasien (Archiv für Völkerkunde, 8, 1953); Kranzmyer, E.: Name und Gestalt der Frau Bercht im südostdeutschen Raum (Bayerische Hefte für Volkskunde, 1946). — V naší literatuře se objevilo ztotožnění tajemné bytosti .matičky' s nedoloženou pohanskou bohyní Mo-ranou (Bartoš, F.: Moravský lid. Telč 1892, s. 9). Tento mytologický výklad, závislý na Grimmově výkladu perchty jako pohanské bohyně, nenašel výraznější ohlas.
75 Weber-Kellermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 20; srov. Burgstaller, E.: Lebendiges Jahresbrauchtum in Oberösterreich. Salzburg 1948, s. 15—16; Beitl, R.: Wörterbuch der deutschen Volkskunde, 2. vyd. Stuttgart 1955, s. 487—488.
76 Srov. Kretzenbacher, L.: Santa Lucia und die Lutzelfrau. München 1959, s. 48.
77 Meisen, K.: Nikolauskult und Nikolausbrauch, s. 438.
78 K tomu srov. Geiger, P. — Weiss, R.: Atlas der schweizerischen Volkskunde. Kommentar. Zweiter Teil. Basel 1949, s. 2, 7; Beitl, R.: Wörterbuch der deutschen Volkskunde, s. 563 — 564; Schneeweis, E.: Feste und Volksbräuche der Laulzitzer Wenden. Leipzig 1931, s. 89.
79 Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. viku. Praha 1894, s. 33.
80 Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, s. 262 — 263.
81 V Mannhardtově interpretaci představuje hrachovinový medvěd obilního démona (Mannhardt, W.: Wald- und Feldkulte, s. 184). — E. Schneeweis pova-
106
Poznámky žuje masky koně a medvěda za zosobnení démonů vzrůstu; prvky vegetačních démonů hledá v ,prutu života', v slaměném věnci, v lomození. (Schneeweis, E.: Feste und Volksbräuche, s. 89.) Prut měl vyhnat z mladého člověka zlého démona, rozproudit všechno zlé a dát zdraví a štěstí. Vychází se tu z teze, že každý přírodní kult obsahuje dobrý a zlý princip. Srov. Mannhardt, W.: Wald-und Feldkulte, s. 187; Brockmann-Jerosch, H.: Schweizer Volksleben, 1. Erlen-bach — Zúrich 1929, s. 26—27; Glaser, H.: Die Bedeutung der christlichen Heiligen, s. 61—62. Oproti nim Karl Meisen střízlivě považuje prut, jímž šlehají bytosti v době vánoční zimy, kdy příroda spí, za symbol středověké výchovy; středověká škola není bez prutu a trestání myslitelná (Meisen, K.: Niko-lauskult und Nikolausbrauch, s. 400).
82 Srov. Mesnil, M.: La féte tnasquée:dissimulation ou affirmation?\w. Cultures, 3, 1976, č. 2, s. 11—30; Kraev, G.: Obrednoto travestiranepo bálgarskite zemi prez zimnija kalendaren cikál. In: Obredi i obreden folklor. Rd. T. I. Živkov. Sofia 1981, s. 148—149; Weber-Kellermann, I.: Dos Weihnachtsfest, s. 27.
83 Srov. Kuchowicz, Z.: Obyczaje staropolskie XVII—XVIII wieku. Lodž 1975, s. 132.
84 Meisen, K.: Nikolauskult und Nikolausbrauch, s. 307, 332. — Rakouský národopisec Leopold Schmidt považuje mikulášské hry (stejně jako hry adventní a pastýřské) za výtvor baroka (Schmidt, L.: Adventspiel und Nikolausspiel. Wiener Zeitschrif fur Volkskunde, 40, 1935, s. 106).
85 Této hry se účastnil také M. Jan Hus. Sám o tom vypovídá v roce 1412 ve svém .Výkladu na páteř' (in: Mistra Jana Husi sebrané spisy české, 1. Ed. K. Erben. Praha 1865, s. 299 n.).
86 Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, s. 234—235.
87 Černý, V.: Od bonifantů k mastičkářům. In: Sborník historický, 9, 1962, s. 95—96, 103—104.
88 Bachtin, M. M.: Francois Rabelais a lidová kultura stredoveku, s. 69- — Jiným projevem smíchové kultury středověku byl .svátek osla', slavený na památku útěku Panny Marie s Ježíškem do Egypta na oslu. Předmětem oslavy však nebyla P. Maria a Ježíšek (i když tu figurovala panna s dítětem), ale osel a jeho hýkání. Sloužily se zvláštní oslí mše doprovázené komickým oslím hýkáním — ve Francii .hinhamľ, u nás v době Husově ,búľ — Vánoční smích přicházel ke slovu také ve veselých písních světského obsahu nebo zpěvem duchovních písní na světské, dokonce pouliční nápěvy. Smíchové prvky se objevovaly též v kázáních.
89 Černý, V.: Od bonifantů k mastičkářům, s. 105.
90 Ztotožňování masky koně v průvodech předvánočního a vánočního času s kultovním zvířetem není ničím opodstatněno (objevuje se např. v práci Lips, J.: 0 původu věcí. Praha 1960, s. 245, a v příspěvku Buzek, L.: Kulturně historické pozadí mikulášských obchůzek na moravském Valašsku. In: Moravsko-sloven-ské vztahy v lidové kultuře. Ostrava 1974, s. 160.) Totéž platí o spojování jezdce na koni s démonickou bytostí (činí tak Mannhardt, W.: Wald- und Feldkulte, s. 184).
91 Gurevič, A. J.: Problémy srednovekovoj narodnoj kultury. Moskva 1981, s. 137.
92 Alois a Vilem Mrstíkové: Rok na vsi, s. 336.
93 Obecně znamená slovo ,sacer' (svatý, posvátný) — „ten (nebo to), jehož (nebo čeho) se nikdo nemůže dotknout, aniž by ho nebo sebe znečistil" (Banaszczyk, T.: Czasjako kategória spoleczna. Wroclaw—Warszawa—Kraków—Gdaňsk— Lodž 1981, s. 39).
94 Banaszczyk, T.: Czas, s. 40.
95 Eliade, M.: Traktát o historii religii, s. 454.
107
Václav Frolcc: Vánoce v tradici českého lidu
96 Adámek, K. V.: Lid na Hlinecku. Hlinsko 1900, s. 195.
97 Strnad, F.: Štedrovečerní zvyky a pověry na Malšicku u Tábora. Český lid, 15, 1906, s. 135.
98 Vašut, S.: Valašské povery, zvyky a obyčeje. Dolina Urgatina, 2, 1948, s. 94.
99 Vyhlídal, J.: Vánoční doba ve Slezsku. Český lid, 15, 1906, s. 116.
100 Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, s. 272.
101 Zíbrt, Č.: Břevnovský mnich Aleš o staročeském slavení vánoc (o koledě) ve věku 14. Český lid, 24, 1924, s. 89. (Výklad mnicha Aleše zaznamenal Jan z Holešova.)
1 102 V popisu koledy z Kamenice nad Lípou se objevuje např. scénka, kdy pastýři nábožně zpívají a do toho začne čert pokřikovat:
„O vy batuláci, sprostý tuláci, do kostela nechodíte, pánu Bohu se nemodlíte; zanechte toho dítěte a přidržte se mně, krále, knížete."
(Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, s. 263.)
Ve vánoční obchůzce s .bukačem' (hrnec potažený koží a opatřený žíněmi, jejichž potahováním se vyluzuje zvuk) v okolí Prahy koledník odříkával:
„Co bručíš, bukači, o té naší Káči? Káče není doma, šla do Betléma, v beranním kožiše, poprosit Ježíše, Ježíška malého, nově narozeného, aby jí daroval mužíčka hodného."
(Český lid, 1, 1892, s. 411.)
103 Klinger, W.: Obrzedowošc tudowa Božego Narodzenia — jej poezatek i znaeze-nie pierwolne. Poznaň 1926, s. 5.
104 Zlámal, K.: Zrození Boba. Vánoční mýtus a legenda. Praha 1929, s. 51 — 53.
105 V těchto výkladech se opíráme především o práci Meyer, A.: Dos Weihnachts-fest, seine Entstehung und Entwicklung (Tubingen 1913) a starší literaturu (Use-ner, H.: Religionsgescbichtliche Untersuchungen, T. 1. Das Weihnachtsfest, 1889, 2. vyd. od Hanse Lietzmanna 1911 a další), kterou autor cituje. Srov. též Pokorný, L.: Světlo svátosti a času. Praha 1981.
106 Srov. Hartke, W.: Uber Jahrespunkte und Feste insbesondere das Weihnachtsfest. Berlin 1956, s. 50—101.
107 Církevní otec sv. Augustin se vyslovil: „Slavíme 25. prosinec ne pro narození slunce, jako nevěřící, ale pro narození toho, který slunce stvořil" (Srov. Riet-schel, G.: Weihnachten in Kirche, Kunst und Volksleben. Bielenřeld-Leipzig 1902, s. 5; Klinger, W.: Obrzgdowošč ludowa Božego Narodzenia, s. 13—14).
108 Glanelli, G.: Religia, obrzgdy, kaplani. In: W dawnym Rzymie. Wroclaw 1968, s. 188—189; srov. Tokarev, S. A. a kol.: Kalendarnyje obyčaji, s. 11 — 12.
108
109 Schmidt, L.: Volksglaube und Volksbrauch, s. 300.
1,0 „Den Božího narození" — píše František Bartoš — „jest největším svátkem v celém roce. Na Horňácích toho dne v kuchyni se netopí, požíváť se pokrmů na štědrý den připravených. Ráno se ani nestele ani nemete, až odpoledne, a náčiní nechává se nemyto do druhého dne . . . Toho dne nejde nikdo na besedu nebo do hospody, dětí nesmějí ani ,na vozíčky' (na led), ani na sáňky. Celý den se stráví na modlitbách a zpěvem nábožných písní. Toliko na Starohro-zenkovsku pozve si soused souseda (polazníka) na .polazeň', počastuje ho oplatkem, kořalkou, vdolkem a j., aby se hostiteli dobře vedlo." (Bartoš, F.: Moravský lid, s. 22 — 23.) — Na jiném místě Bartoš píše, že se ani dobytku nedávalo až do skončení bohoslužeb žrát; „prve statku zavazovali huby, aby žvá-cháním svätosť toho dne neznesvěcoval". (Bartoš, F.: Lid a národ, s. 31 — 32.)
111 Jan z Holešova se narodil kolem roku 1366 v šlechtické rodině. Studoval v Praze a vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera. Po návratu z Paříže, kam byl vyslán opatem Divišem II., se zabýval výkladem písně .Hospodine, pomiluj ny'. Později (v letech 1397—1405) Jan napsal a věnoval Přibysla-vovi, faráři v Lysé, Pojednání o Štědrém večeru, které je založeno na paměti starých lidí (,Já jsem tento starý výklad slyšel od starých a staří si zajisté svou starobou získali právo, aby se jim věřilo podle výroku: ,Při starcích je moudrost a při dlouhověkých rozumnosť" (Job 12), a líčí lidové zvyky, „jež se obecně zachovávají nebo zachovávaly o svátku Narození Pána našeho Ježíše Krista". Jan z Holešova zemřel roku 1436 v Rajhradě. (Srov. Havránek, B. — Hrabák, J. a kol.: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha 1957, s. 738; Tichá, Z.: Cesta starší české literatury. Praha 1984, s. 62. Podrobnější údaje o Janu z Holešova uvádí Brückner, A.: Przyczynki do dziejów jgzy-ka polskiego, IV In: Rozprawy Akademii umiejetnošci. Wydzial filologiczny. Serya III. Tom IX. (Ogólnego zbioru tom 54.) Krakow 1916, s. 308—310. Autor využívá starší práce německého filologa a badatele v oblasti prvotního náboženství Hermana Usenera: Christlicher Festbrauch. Schriften des ausgehenden Mittelalters (Religionsgeschichtliche Untersuchungen, II.). Bonn 1889-Srov. též Flajšhans, V.: Břevnovský mnich Aleš o staročeském slavení vánoc (o koledě) ve věku 14. Český lid, 25, 1925, s. 81-83; Týž: Nový rukopis ,Stědrého večera'od Jana Holešovského z r. 1914. Český lid, 26, 1926, s. 81—83.
112 Krakovský rukopis má signaturu AA V 1, č. 1700, fol. 337—353. Latinský text Largům ÍWioJana z Holešova v krakovské verzi uveřejnil Alexandr Brückner (c. d., s. 322-348). Otisk, který pod názvem Largissimus vesperseu colledae história, aufhöre Joanne Holleschoviensi, monasterii Brzevnoviensis monacho professo vydal v Olomouci roku 1761 premonstrát Arseni Theodor Fasseau, je velmi nepřesný a v podrobnostech se od krakovského rukopisu liší (Brückner, A.: Przyczynki do dziejów, s. 312; Havránek, B. — Hrabák, J. a kol.: Výbor z české literatury, s. 771).
113 Stejně jako editoři Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu vypouštíme z traktátu Jana z Holešova obšírné výklady teologického rázu s citáty církevních autorit. Vynechaná místa označujeme pomlčkami a tečkami. K některým výkladům Jana z Holešova se vrátíme v konfrontaci středověkých a novověkých vánočních obyčejů. Členění zvyků jsme podřídili našemu záměru (Jan z Holešova sám vyznačuje sedm hlavních štědrovečerních zvyků).
114 Písně v českém překladu: .Ejhle, Maria porodila nám Spasitele', Judeo a Jerusaleme, nebojte se', A slovo tělem učiněno jesť, ,Totoť jest den', .Porodila rodička krále'.
115 Eliade, M.: Traktat o historii religii, s.444.
Vaclav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
116 Zíbrt, Č.: Břevnovský mnich Aleš o staročeském slavení vánoc (o koledě) ve věku 14. Český lid, 24, 1924, s. 81, 83.
117 Jan Vyhlídal zaznamenal: „Na Štědrý večer děti také se postí; aby v zdrženlivosti od jídla setrvaly, slibují jim matky a domácí, že uzří ,zlate těla' spouštět se po zlaté ,loně' u kostela; v Janovicích a Lubně zase zlaté tele po .krancu u peca' skáče nebo ukáže se ,zlotý vtok' (zlatý pták). Na Klimkovsku pluje zlaté tele při prvním hlaholu štědrovečerního zvonění na obloze a anděl na kapli-ci se spouští," (Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid, 9, 1900, s. 404—405.)
118 Srov. ÚlehlovA-TilschovA, M.: česká strava lidová. Praha 1945, s. 322—323.
119 Srov. Souček, S.: Z Gallašovy literární pozůstalosti. Časopis Moravského muzea zemského, 10, 1910, s. 77.
120 Klinger, W.: Obrzgdowošc ludowa Božego Narodzenia, s. 77—78; Klimaszew-ska, J.: Zákazy magiczne zwiazane z rokiem obrzedowym w Polsce. Etnografia Polska, 4, 1961, s. 115 — 118.
121 Jindřich, J.: Chodsko, s. 96.
122 AdAmek, K. V.: Lid na Hlinecku, s. 192.
123 Klimaszewska, J.: Zákazy magiczne, s. 134—135.
124 Hra v kostky byla oblíbena už ve starém Římě v době saturnálií (hrálo se o ořechy). Ve středověku byla rozšířena po celé Evropě.
125 Celander, H.: Forkristen Jul, s. 82, 87.
126 V roce 1702 byly v Plzni zakázány štědrovečerní výtržnosti, při nichž „tovaryši všelijakých řemesel do kolika hodin na noc, ano i někteří celou noc jsou pivo-vali a v karty hráli". (LAbek, L.: Zvykosloví Plzeňska, s. 28.)
127 Václavík, A.: Výroční obyčeje a lidové umění, s. 58.
128 Propp, V. J.: Russkije agrarnyjeprazdniki, s. 25 — 27; Čičerov, V. I.: Zimnijperiod, s. 79.
129 Doleželova, V.: Jak se zachovávaly některé výroční svátky a zvyky na moravském Novomestskú před 75 lety. Národopisné aktuality, 7, 1970, s. 79; Václavík, A.: Výroční obyčeje a lidové umění, s. 58; Jindřich, J.: Chodsko, s. 95.
130 Podrobnější údaje o lidových vánočních pokrmech viz ÚlehlovA-TilschovA, M.: C. d., s. 341-359.
131 VAclavík, A.: C. d., s. 59—60.
132 Cassirer, E.: Esej o človeku, s. 163.
133 Žygulski, K.: Šuiieto i kultura, s. 25.
134 Klinger, W.: Obrzgdowosčludowa Božego Narodzenia, s. 31, 34—35.
135 Zápis P. V. Šejna v knize Bytovaja i semejnaja žizň belorusa v obrjadach i pes-njach, 1. (Petrohrad 1887) cit. podle VAclavík, a.: Výroční obyčeje a lidové umění, s. 160.
136 Propp, V. J.: Russkije agrarnyje prazdniki, s. 17—24.
137 Srov. Hôfler, M.: Nikolausgebáck in Deutschland. Zeitschriít des Vereines fiir Volkskunde, 12, 1902, s. 80—89, 198—203; Čičerov, V. i.: Zimnij period, s. 77; Propp, V. J.: Russkije agrarnyje prázdníky, s. 29; VAclavík, A.: Výroční obyčeje a lidové umění, s. 475—485.
138 VAclavík, A.: C. d., s. 86.
139 „Tu se už člověk" — píše dále Cassirer — „necítí odevzdaný na milost a ne-milost přirozeným nebo nadpřirozeným silám. Začíná hrát svou vlastní úlohu, stává se hercem na scéně přírody. Každý magický úkon se zakládá na přesvědčení, že přírodní úkazy do značné míry závisejí na činech člověka. Život přírody závisí na správné dělbě a spolupráci lidských a nadlidských sil. Tuto kooperaci řídí přesný a pečlivě připravený rituál." (Cassirer, E.: Esej o človeku, s. 173.)
140 Gurevič, A. J.: Problémy srednovekovoj narodnoj kultury, s. 137.
141 Připomíná to středověké .míchání peněz', o němž se zmiňuje ve 14. století Jan z Holešova („aby se jim proto po celý budoucí rok peníze množily").
142 Český lid, 17, 1908, s. 208.
143 „Na Sylvestra každý, bohatý, chudý, starý, mladý, si při muzice poskočí, neboť kdo ten večer tancuje, urodí se mu na poli hojně bramborů." (Český lid, 1, 1892, s. 411.)
144 Pernica, B.: Rok na moravském Horáčku a Podhorácku. Havlíčkův Brod 1951, s. 26. — Na Chodsku házeli hrách po ,senď (světnici). Vysvětlení, že se tak dělalo, „haby nihdo neblúdíl" (Jindřich, J.: Chodsko, s. 95), je zřejmě druhotné.
145 Labek, L.: Zvykosloví Plzeňska, s. 28. — Na Sušičku říkali:
„Stromy, jablka, hrušky, vovazujte se, zejtra bude velkej mráz, jesli se nevovážete, posekáme vás."
(Soukup, L.: Štědrý den. Český lid, 4 (36), 1949, s. 218.)
146 Srov. Zíbrt, Č.: Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. věku. Český lid, 7, 1898, s. 198.
147 Z Bohdašína u Rychnova n. Kněžnou máme terénní zápis, že zde do roku 1939 chodily děti brzy ráno vařečkou otloukat ovocné stromy a přitom říkaly:
„Stromečku, vstávej, ovoce dávej, ustroj se, umej se, pomoř se (pomodli se), je Štědrý den."
(Zápis z roku 1976.)
148 Bartoš, F.: Moravský lid, s. 16.
149 Bartoš, F.: Lid a národ, s. 31. — Podobný obyčej zaznamenal Josef Tomeš v Nové Lhotě na Horňácku: Ve svátek sv. Štěpána posílali rodiče syny do chlévů, aby tam jedli ,íorbaček'. Byl to koláč, který se při pečení vánočního pečiva vložil poslední do pece. Horní kůrka koláče byla zdobena rýhami tvořícími hustou mřížku. Koláč byl posypán solí. Chlapci jej museli ve chlévě rychle sníst, aby prý v budoucím roce .statky dobre žraly'. Při tomto magickém obřadu se dobytku dával česnek, aby byl zdráv. (Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Brno 1966, s. 311.) — Na Pelhřimovsku vlezla služebná dívka ve chlévě pod žlab a rychle jedla buchtu s medem; čím dříve byla s jídlem hotova, tím lépe prý dobytek žral. (Šebestová, A.: Štědrovečerní obyčeje. Český lid, 31, 1931, s. 66.)
150 Souček, S.: Z Gallašovy literární pozůstalosti, s. 79-
151 MikolAšek, V.: Štědrý den. Český lid, 29, 1929. s. 148 (záznam z Písecka).
152 Srov. Vašut, S.: Valašské pověry, zvyky a obyčeje. Dolina Urgatina, 1948, s. 94. — Ve Slezsku přivazovali ke stolu také máselnice, aby vlci nehubili ovce (Vo-chala, J.: Vánoce ve slezské dědině. Český lid, 24, 1924, s. 116).
153 Více k této otázce srov. Sydow, C. W. v.: Selected Papers on Folklore. Copenha-gen 1948, s. 146—163; Sauermann, D.: Der letzte im Pfingstenbrauch. Zeitschrift für Volkskunde, 64, 1968, II, s. 228-247.
154 Jindřich, J.: Chodsko, s. 95.
111
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
155 Terénní zápis z roku 1973 (archív odd. etnografie a folkloristiky filozofické fakulty UJEP v Brně).
156 Caraman, P.: Obrzgd kolgdowania u Slowian i u Rumunów. Kraków 1933, s. 536; československá vlastiveda, 3- Lidová kultura. Praha 1968, s. 243.
157 V lidovém prostredí bylo jen málo rozšířeno vánoční svěcení zlata; omezovalo se hlavně na křížky a medailonky se svatým obrázkem.
158 „Vína toho má každý okusit a pak ,hadi, ščúri, žúžel jedovatá' nemohou mu uškoditi. Nalévá se svěceného vína do bečky s vínem, aby ,Pán Bůh požehnal na stokrát víc!1 Co se vína nevypije, schová se na zvláštní případy: Když člověk náhle onemocní, neb oň pokouší se ,šlak', pomůže mu tření spánků svěceným vínem. Jest dobrým prostředkem proti ,mrcha lidem'; když se kráva otelí, nalije se svěceného vína do nápoje, ,aby jí nic zlého' neuškodilo." (Cvrček, J.: Bze-necko. Český lid, 14, 1905, s. 341.)
159 Srov. Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských, s. 52.
160 „Na Valašsku" — uvádí František Bartoš — „na Štědrý den po večeři přinese čeledín z lesa ,ščastičku', jedlovou to větvičku o třech vrškách, a vstrčí ji do hnoje. Časně ráno před jitřní jde děvečka na potok, nabere třikrát proti proudu vody (.jordánky*), vezme ,ščastičku' a namáčejíc ji ve vodě kropí všecky domácí, ani ještě leží, takto říkajíc: .Pochválen buď Ježíš Kristus. Pánbů vám daj dobrý deň, výš vodička lež (než) oheň.' Potom ščastičkuje jako na Štědrý den. Tu všichni povstávají, .jordánku' vylejí na mísu, do ní si vloží každý po penízi a pak se umývají. Potom jde děvečka s vodou do chléva a do ovčírny, kropíc dobytek a ščastikujíc i jemu." (Bartoš, F.: Moravský lid, s. 20—21.)
161 Václavík, A.: Výroční obyčeje a lidové umění, s. 249.
162 Bartoš, F.: Moravský lid, s. 25.
163 Srov. např. Tebre, J.: Osenně-zimnij period estonskogo narodnogo kalendarja i obrjadnosfMarlynova dňa. In: Foľklor i etnografija. Obrjady i obrjadovoj foľ-klor. Leningrad 1974, s. 102 — 103; Koleva, T. A.: Zimnij cikl obycajov južných slavjan. Sovetskaja etnografija, 1971, č. 3, s. 42—43.
164 Cičerov, V. I.: Zimnij period, s. 65; Václavík, A.: Výroční obyčeje a lidové umění, s. 134.
165 Klinger, W.: Obrzgdowošcludowa Božego narodzenia, s. 26.
166 Ve středověku museli kněží o Štědrém dnu okuřovat kadidlem na radnicích a v panských pokojích na zámcích (Winter, Z.: Život církevní v Čechách. Kul-turně-historický obraz z XV. a XVI. století. Praha 1896, s. 560).
167 Na Valašsku vymetala hospodyně o štědrém večeru pec medou z jedlového chvojí, horké pometlo položila na zem a chlapci běželi o závod bosýma nohama se na ně postavit, aby byli zdraví. Potom šli s metlou ven a dotýkali se jí větví ovocných stromů, aby měly hodně ovoce. (Vašut, S.: Valašské pověry, s. 94.)
168 Schmidt, L.: Volksglaube und Volksbrauch. Berlin 1966, s. 24; Heim, W.: Weihnachtsbrauchtum. Freiburg (Schweiz) 1978, s. 41.
169 Srov. Wolfram, R.: Die Jahresfeuer. Wien 1972.
170 Herben, J.: Moravské obrázky, 2. vyd. Praha 1925, s. 159—160.
171 Koledou se podrobně zabýváme v knize Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. Praha 1984, s. 74—100. Na tomto místě se omezujeme na základní údaje nezbytné pro celkové pochopení vánočních svátků.
172 Václav Machek (Etymologickýslovník, s. 268) uvádí, že slovo bylo přejato v podobě koleda z lat. čalendae = první den měsíce. Tento lat. název dostal obdobné a jiné významy u románských národů a je pravděpodobné, že i naše slovo je přejato od nich.
112
173 Caraman, P.: Obrzgd kolgdoivania, s. 377; srov. Niederle, L.: Život starých Slovanů, díl II, sv. 1. Praha 1924, s. 243 — 244.
174 Caraman, P.: Obrzgd kolgdowania, s. V.
175 Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, s. 265.
176 Nejedlý, Z.: Dějiny husitského zpěvu, I. Zpěv předhusitský. Praha 1954, s. 311; Dějiny husitského zpěvu, II. Předchůdci. Praha 1954, s. 187—188.
177 Jan z Holešova mylně — pod vlivem břevnovského mnicha Aleše — hledá spojitost s babylónskou modlou jménem Bél (vychází z textu ,Beli, beli, dubec stojí prostřed dvora'). Slovanské varianty této písně uvádí Brückner, A.: Przy-czynkido dziejów, s. 349—350, moravské varianty viz Zíbrt, Č.: Ohlas staročeské koledy, s. 83—84; srov. též Flajšhans, V.: Brevnovský mnich Aleš, s. 82—83. Tato píseň by zasloužila samostatného monografického zpracování. Je až zarážející, že se tak ještě nestalo. Vědecká hodnota traktátu o Štědrém večeru Jana z Holešova by tím ještě více vynikla.
178 Vyhlídal, J.: Naše Slezsko, s. 26—27.
179 Když se děvče na Písecku v jižních Čechách chtělo zalíbit chlapci, uřízlo na podzim větev jívy, kterou zahrabalo do vlhkého písku ve sklepě, aby na vánoce vypučela. Když šla dívka na jitřní mši, zastrčila si větvičku na .šněrovačku'. Chlapec, který si ji vytáhl, stal se dívčiným milým. (Mikolášek, V.: Štědrý večer. Český lid, 29, 1929, s. 158.) — Ve Slezsku pronášely dívky na Nový rok prosbu:
Svatý Dominiku, všech panen orodovníku, dej mi ženicha tohoto roku. Choť by jen o jednom oku, by byl jaký řemeslník, choť by ene metlařík. Svatý Dominiku! Kdyby jaký, kdyby jaký!
(Vyhlídal, J.: Čechové v Pruském Slezsku. Praha 1899, s. 32.)
180 Lichačov, D. S.: Poetika staroruské literatury, s. 229.
181 „Narození Ježíškovo" — píše Zdeněk Nejedlý — „dotýkalo se přímo srdce lidu. Kristus se narodil mezi chudými, položen byl v jesle, pastýři uctíván atd. To vše činilo tento obraz právě venkovskému lidu tak milý a blízký." (Nejedlý, Z.: Dějiny husitského zpěvu, V. Strany pražské. Praha 1955, s. 490.)
182 Takový charakter má např. koleda, kterou zpívala v roce i960 Anna Bojanovská (nar. 1882) v Příbrami, okres Brno-venkov. Koledu znala od své matky Anny Jelínkové (nar. 1851):
11
Já so malá panenka, neso vám novinko, co se stalo v Betlémě, je to maló chvilko.
Stal se tam velké div, že Panna Maria to překrásný Jezule na ten svět zplodila.
Byli tam dvá pastýři, měli velké dudy a ten malý Jéžišek dělal kompasáry.
Já sem stála po straně, tak sem se divala, ten jeden mě popadl a šup se mnó do kola.
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
A tak sc mnó zatočil, Náš pantáta be brókal,
co muhl névice že střevičke nemám,
a já sem se roztrhla a já spiš nepudo,
voba dva stŕevicc. až se hiny zjednám.
Panímámo zlatinká, poníženě prosím, nadělte mně kolede, hináč domu nesmim.
(Archív oddelení etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně.)
183 Herben, J.: Brumovice. Praha 1946, s. 331—332.
184 V okolí Nymburku vešel pastýř do .seknice', dal pozdravení a říkal: „Aby nám Pán Bůh nebeský nadělil prasátka, jehňátka, telátka, hříbátka, housátka, kuřátka, kačátka. Aby nám Pán Bůh nebeský dal zdraví, požehnání a po smrti nebeské království. Vinšuju vám šťastné a veselé svátky." Když říkal „prasátka, jehňátka" ad., pokaždé hodil po několika zrnech hrachu na zem. Hospodyně hrách sbíraly a dávaly slepicím a husám, aby nesly hodně vajec. (Český lid, 1, 1892, s. 498—512.)
185 Matěj Šteyer: Kancionál z roku 1683; Karel Holan Rovenský: Kaple královská, zpevní a muzikálni z roku 1693; Jan Josef Božan: Slavíček rajský z roku 1719.
186 „Pastorální mše 18. století v Čechách a na Moravě" — píše Jan Trojan — „je reprezentována kantátovým útvarem se střídáním sól, ansámblů a nástrojových meziher. Vánoční pastýřské mše, provozované nejčastěji po prvním vánočním svátku a pak v období do Tří králů, náležely k nejvýraznějším kompozicím svých autorů a byly velmi oblíbené ve městech i na venkově. Skladatelé do nich vkládali vzhledem k svátečnímu okamžiku vánoc to nejlepší." (Trojan, J.: Missa pastoralis boemica Josefa Schreiera. Hudební věda, 20, 1983, s. 41.)
187 Straková, Th.: Pastorely Jana Jakuba Ryby. Časopis Moravského musea, vědy společenské, 39, 195-1, s. 137—138.
188 Analýzu takového vztahu v oblasti východní Moravy provádí Jan Trojan ve studii Missa pastoralis boemica Josefa Schreiera. Hudební věda, 20, 1983, s. 41-58.
189 Sirovátka, O.: Pastýřskékoledníhry na Valašsku. K jejich původu a rozšíření. Naše Valašsko, 14, 1951, s. 113.
190 Souček, S.: Rakovnická vánoční hra. Brno 1929, s. 3.
191 Původní rukopis datovaný rokem 1700 a uložený v třebovském muzeu se ztratil. Koleda byla poprvé uveřejněna časopisecky (Tykač, J.: Koleda vánoční Uteráku v České Třebové. Český lid, 15, 1906, s. 121 — 123). Koleda měla vlastní nápěv odpovídající složité šestiveršové sloce se dvěma opakovanými pětislabič-nými a dvěma za nimi vloženými tříslabičnými verši. Poměrně rozsáhlý text (42 sloky s 210 verši) obsahuje vánoční jesličkovou hru s řadou realistických podrobností z městského a vesnického života v první polovině 18. století. Při přednesu snad literáci naznačovali gesty dějové akce a střídali krátká pěvecká sóla se sborem. (Podrobněji viz Bužga,].: Hudební nástroje ve staročeské koledě z počátku 18. století. Hudební věda, 22, 1985, s. 259—263.)
192 Bužga, J.: Cd., s. 259. Texty vánočních her a pastorel jsou uvedeny například v pracích Kalista, Z.: české baroko. Praha 1941; Očádlík, M.: Zpěv českého obrození. Praha 1940; Němeček, J.: Lidové zpěvohry a písně z doby roboty. Praha 1954; Týž: Zpěvy XVII. a XVIII. století. Praha 1956; Týž: Jakub Jan Ryba. Praha 1963.
193 Zápis Václava Frolce. Hru předváděli Jiří Malina, 14 let, Bača; Vladimír Malina, 8 let, Mičula; Metoděj Hatlapatka, 13 let, Vacula — všichni z Horní Bečvy. Hru sc naučili od Josefa Maliny (45 let) a od Matúša Ondrúcha (59 let), rovněž z Horní Bečvy. Kompletní zápis včetně notových záznamů a fotografické dokumentace je uložen v archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, sign. A 942.
194 československá vlastivěda, III. Lidová kultura, s. 294; Sirovátka, O.: Pastýřské kolední hry na Valašsku. K jejich původu a rozšíření. Naše Valašsko, 14, 1951, s. 111 — 124. Pramenný význam mají práce Feifalik, J.: Volksschauspiele aus Máhren. Olomouc 1864; Mf.nčík, F.: Vánoční hry. Holešov 1894; Vévoda, J.: Vánoční hra valašská z Bystřice pod Hostýnem. Český lid, 26, 1926, s. 93—96; Loucká-Fišerová, M.: Betlemáři. Časopis Vlasteneckého musejního spolku olomouckého, 35, 1924, s. 65—74 aj.
195 Lidové hry z Moravy. Sbírka Julia Feifalika. Ed. J. Koiár. Praha 1986, s. 66-73-
196 Adámek, K. V.: Lid na Hlinecku, s. 79-80.
197 Sirovátka, O.: Pastýřské kolední hry na Valašsku, s. 112.
198 Srov. Bogatyrjov, P.: Ľudové divadlo české a slovenské. Bratislava 1973; Sirovátka, O.: Vánoční hry. In: Vetterl, K.: Lidové písně a tance z Valašskoklo-boucka, 1. Praha 1955, s. 154; Bužga, J.: Hudba v lidových a školských hrách 17. —18. století. Hudební věda, 9, 1972, s. 50—59.
199 Wf.bf.r-Kellermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 67, 201; Bogatyrjov, P.: Ľudové divadlo, s. 35 — 36.
200 Jednu z nich popisuje Křídlo, J.: „Jesličky" čili koleda vánoční z Jičínska. Český lid, 9, 1900, s. 219-223.
201 Nejedlý, Z.: Dějiny husitského zpěvu, I. s. 283; Heim, W.: Weihnachtsbrauch-tum, s. 34; srov. Zíbrt, Č.: Živé jesličky. Starodávné hry vánoční. Český lid, 24, 1924, s. 93—99.
202 Podstatně jiný (stavovsky reprezentační) charakter měly noční průvody horníků na půlnoční mši, o nichž máme zprávy z- konce 19. století z Příbramska (Vyskočil, Q. M.: Štědrovečerní průvod havířský na půlnoční. Český lid, 24, 1924, s. 89-91).
203 Václavík, A.: Výroční obyčeje, s. 89-
204 Tamtéž, s. 89.
205 Na jižním. Valašsku zase říkali: „Kde sa na Ščedrý deň hádajú a bijú, tam sa budú vadit a bit po celý rok." (Čižmář, J.: Štědrý večer ve Vizovicích. Podřevnic-ko, 1, 1939, č. 2, s. 23.)
206 „Na Novyj rok peníze enom prijímyj, hale nevydávyj, haby se držíly doma; pjekně sc voblíkni ha vobuj, mnij se pjekně, dobře jiz, pjí a buj veselyj! Kerak je na Novyj rok, bureš dělat celyj rok! Potkat na Novyj rok starú bábu, to je smůla po celyj rok, potkat mladú divči, mládence, znamená, že rok bure chčasnyj." (Jindřich, J.: Chodsko, s. 95.)
207 Základy římského kalendáře položil v roce 46 př. n. 1. Gaius Julius Caesar (solární rok s 365 dny, po čtyřech letech rok přestupný — 366 dní).
208 Antonín Václavík se domnívá, že ústředními dny dávných .velkých nocí', v nichž se v lidských představách odbývaly fantastické proměny v přírodě, byly Zelený čtvrtek a Velký pátek (Václavík, A.: Výroční obyčeje, s. 56). Srov. Ca-raman, P.: Obrzed kolgdowania, s. 495; Spataru, G. I.: Moldavskij novogodnij obrjadovyj folklor. In: Foťklor i etnografija. Obrjady i obrjadovyj folklor. Leningrad 1974, s. 110—111.
209 Slovo je asi srbocharvátského původu, od polaziti — navštěvovat (Machek, V.: Etymologický slovník, s. 469). Obřad spojený s termínem polazník je znám
115
Václav Frolec: Vánoce v tradici českého lidu
u Slováků, Poláků, Maďarů, Ukrajinců a jižních Slovanů (Bogatyrev, P.: „Po-lazník" u južných Slavjan. maďjarov, slovakov, poljctkov i ukrajincev. Lud slo-wiaňski, 3, 1933, oddíl B, č. 1, s. 107.
210 Václavek, M.: Moravské Valašsko, s. 59.
211 Čižmář, j.: Pamlti Vizovic, s. 138.
212 „Tu vcházel soused: ,Dej Pán Bůh dobrýtro!' — ,A strejček (volala hospodyně), to budeme mít od naší straky býčka. A bude tlustý, protože strýčkovi dobře svědčí. Dobře, žc nepřišel někdo hubený, měli bychom hubený telata!'" (MikolAšek, V.: Štědrý večer, s. 148.)
2,3 Pernica, B.: Kok na moravském Horáčku, s. 33.
214 Stolařík, Li Hríava. Ostrava 1958, s. 200.
215 František Bartoš uvádí z moravských Kopanie: „Na boží narození nebo na Štěpána pozve si soused souseda na .polazeň' a pohostí ho zbytky od štědrovečerní hostiny, aby sc mu (hostiteli) dobře vedlo." (Bartoš, F.: Lid a národ, 2. Velké Meziříčí 1885, s. 145.)
216 U Srbů chodil ,polažajnik' poprvé 6. prosince, podruhé 20. prosince a potřetí o Štědrém večeru. (Schneeweis, E.: Die Weihnachtsbrčiuche der Serbokroaten, s. 7-8.)
217 Caraman, P.: Obrzgd koledouania, s. 397.
218 Podrobněji k této otázce viz Nahodil, O. —Robek, A.: české lidové pověry: Praha 1959, s. 70—74.
219 Bartoš, F.: Moravský lid, s. 19- —Jinde se takto věštilo podle dvanácti ořechových skořápek naplněných vodou.
220 Jindřich, J.: Chodsko, s. 95.
221 KozAk, V.: Pověry na Nový rok na Železničku, český lid, 24, 1924, s. 131.
222 ,,A na Štěpána pastýři dávají hospodárom aj po hrsti jačmeňa smíšancho s tur-kyňú. Kolik je v jačmeni zrnek turkyňových, tolej v tem domě budú mět — krom vašej poctivej hlavy — ušípaných, víte?" (Herben, J.: Brumovice,s. 152.)
223 Menšík, A.: Veselé vánoční hody na Mor. Slovácku. Český lid, 26, 1926, s. 93.
224 „Osud tak to spořádá totiž, že její manžel umře, aby sobě mohla vzíti toho, jemuž je souzena." (Souček, S.: Z Gallašovy literární pozůstalosti, s. 77.)
225 V lidových pověrečných představách byl rozšířen i jiný, zřejmě mladší, zlověstný výklad „prvního": Kdo rozsvítil o Štědrém večeru jako první ve svém domě, přivolal oheň (do roka vyhořel).
226 V této části klasifikace věšteb se opíráme o třídění, které uvádí Propp, V. J.: Russkije agrarnyje prazdniki, s. 107—108. Starší klasifikaci N. F. Sumcova [v práci Kuľturnyjepereživanija. In: Kijevskaja starina, 28, 1890, s. 74—84; Sumcov vyděluje 1. mechanické věštby (podle vnějších příznaků — losem, sčítáním a podle setkání), 2. intuitivní věštby (podle vnitřních příznaků — snem, halucinacemi apod.), 3. špiritistické (nižší forma okultismu)] kriticky hodnotí Čičerov, V. I.: Zimnij period, s. 89.
227 Na luhačovickém Zálesí se dívky přitom modlily:
„Milý, svatý Ondřejů, prosím tebe potajmu, nech sa ně ve sně zjeví ten, kerý ně za muža je súzen."
(VAclavík, A.: LuhačovskéZálesí. Luhačovice 1930, s. 400.) — Chodská děvčata se ve svátek sv. Ondřeje celý den postila a před spaním odříkávala:
116  \  | Poznámky    „Postýlko, tlačím tě,
svatyj Vondřeji, prosím tě, dyj se mji zdáti, co se mji má stati."
1 1
(Jindřich, J.: Chodsko, s. 92.)
228 Okolí Chotěboře; Český lid, 15, 1906, s. 158. — Podobná věštba se konala na den sv. Tomáše (21. prosince): Dívky na Ždánicku „sely" pod podhlavník semeno a říkaly:
„Svatý Tomáši, tvoje semeno seju, pověz mně pravdu, koho dostanu."
Dostane toho, o kom se jí v noci zdá. (Bartoš, F.: Moravský lid, s. 10—11.)
229 Antonín VAclavík uvádí ze Slavičínska, že děvče, které chce mít určitý sen, dává si o Štědrém večeru pod hlavu hrstku sena, uschovanou z první kopy, kterou při senoseči uvidělo. Sen, který má té noci, ,sa vyráčí'. Autor dodává: „Několik žen potvrzuje vyplnění takového snu." (VAclavík, A.: Luhačovské Zálesí, s. 400.)
230 František Chalabala ze Ždánic uvedl, že asi v roce 1932 měl prvorozený syn jeho sestry v rozkrojeném jablku křížek a do roka zemřel (terénní zápis z roku 1973).
231 Soukup, J.: Pověrečné zvyky tříkrálové v XV. století. Národopisný věstník čes-koslovanský, 24, 1931, s. 16, 17.
232 Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských, s. 69.
233 Na moravských Kopanicích chodily dívky dům od domu a klepaly na okna. Zevnitř sc ozývalo „vdaj sa, vdaj!" nebo „sedz si, sedz, jak naša pec!" (terénní zápisy z roku 1975).
234 Josef Čižmář uvádí z jižního Valašska tento příběh: „O půlnoci mluví zvířata mezi sebou jako lidé. Jeden hospodář chtěl se o tom přesvědčit, vylezl ,nad chléva' a poslouchal. Praví volek volkovi: .Bratře, víš co? Vet my letos povezeme hospodáře na kerchov.' — Hospodář se tak ulekl, žc víc spadl s hůry jak slezl a na.celém těle se třesa, vykládal ženě, co slyšel. A v krátkém čase opravdu umřel a volci ho vezli do sousední dědiny, kam patřil ,pod fáru'." (ČižmAř, J.: Štědrý večer, s. 25.)
235 Zíbrt, Č.: Seznam pověra zvyklostí pohanských, s. 66.
236 Jerénní záznam z Vyškovská z roku 1973; čtvrt =• čtvrtlán, půl = půllán.
237 Na stejném principu je založena volba ženicha popsaná Jindřichem Jindřichem z Chodska: „Hdo je zamjiluvaný, napíše si mena mjilych na cedulky ha v noci na sv. Vondřije je položí pod polštář. Dy se zbudí, vytáhne cedulku; čí meno je na cedulce napsaný, ten (ta) bure vyvolenyj (vyvolená)." (Jindřich, J.: Chodsko, s. 92.) Jindy dávaly dívky cedulky do modlitebních knížek a při mši je vytahovaly.
238 Bartoš, F.: Lid a národ, 2, s. 150—151.
239 Např. sc rozkrojil koláč na tolik kousků, kolik bylo svobodných v domě. Zavolal se pes či jiné domácí zvíře a čí kousek uchytí, ten měl proměnit svůj stav. Dívky také vysypávaly zbytky jablek a ořechů pod okno a čekaly, kdo je uchyt-ne. Vrabec znamenal sňatek s hoferem, straka s chalupníkem, vrána se sedlákem a holub s ,pánem\ (Bartoš, F.: Moravský lid, s. 17.) Na Plzeňsku přiváděly dívky do světnice houseia sc zavázanýma očima a stály kolem něho v kruhu.
Ibkosloverskí mAm věd
Ostav íIqv;„;í; y
603 00  Brno, Mendlovo nám. 1a
Václav Ke které se rozběhl, ta se do roka vdala (Lábek, K.: Zvyklosti Plzeňska, s.
Frolec: 26-27).
v tradici      SouČEK' S-: Z Gall(lšovy pozůstalosti literární, s. 80.
českého 241 "Také chodí na mlaty do stodol, kde kleknou a volají: ,S toho mlatu nevstanu, lidu až znamení dostanu. S které strany vítr fouká, odtud se můj milý kouká!'" (Pí-
secko; Mikolášek, V.: Stědrý večer, s. 158.) — Slezské dívky klátily o půlnoci na sv. Ondřeje plotem a odříkávaly:
„Kopu ja tě, ma zelinko, pěti prsty, šestum dlaňum, až se všeci za mnum hoňu. Třasu, třasu plotisko, aby přišlo ku mně chlopisko."
(Vyhlídal, J.: Naše Slezsko, s. 4.) — Další příklady viz Zíbrt, Č.: Štědrovečerní pověry československé. Český lid, 26, 1926, s. 84.
242 Nejstarší řády, vydávané na koncilech a na synodách, brojí proti věštbám, napr. Concilium Clippiaccnse („Comperimus ita a christianis auguria observari, ut simili paganorum scelere conparcntur" — „Domníváme se, že věštecké umění je křesťany tak zachováváno, že se to srovnává s podobnou bezbožností pohanů") z roku 626 nebo 627, koncilium v letech 627—630 za biskupa Sa-matia („Item de his, qui auguria vel paganorum ritus invenitur imitari" — „Rovněž o těch, o nichž bylo shledáno, žc napodobují pohanské věštby a obřady") aj. (Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských, s. 74—76.)
243 Herben, J.: Moravské obrázky, s. 157.
244 Srov. Vyhlídal, J.: Vánoční doba ve Slezsku. Český lid, 15, 1906, s. 116. Jitka Staňková viděla takové ,ščenšče' v Horní Datyni a v Senově na Těšínsku v roce 1968 (Staňková, J.: Vánoční kolední obřad a koledy na Těšínsku. Rkp. diplomové práce. UJEP Brno 1968, s. 176).
245 Bartoš, F.: Moravský lid, s. 14. — Na Horňácku šlehal hospodář březovou metlou, darovanou pastýřem v den sv. Štěpána, při prvním výhonu na pastvu každé zvíře, aby prý „neoprašivčlo" (Horňácko, s. 310). Jinde proto, aby byl dobytek poslušný. Srov. Fojtík, K. — Sirovátka, O.: Rosicko-Oslavansko. Praha 1961, s. 152.
246 Jak jsme už ukázali, tento význam nepřisuzujeme prutu, jímž v předvánočním čase tajemné postavy mikulášských a jiných obchůzek trestají děti. Zřejmě církevního původu je šlehání dětí pruty v den Mláďátek betlémských. Rovněž ,barborky', větve uřezané ve svátek sv. Barbory a rozkvetlé o vánocích, neplnily magické funkce. Sloužily především k věštbám; podle lidových pověreč-ných představ se s jejich pomocí daly odhalit čarodějnice (při jitřní mši udělali z rozkvetlého proutku kruh a přes něj prý viděli čarodějnice obrácené zády k oltáři; Český lid, 1, 1892, s. 404). — Cizím prvkem ve vánočním čase je u nás jmelí Ujalo se nejprve ve městech německým vlivem (do německé lidové tradice se tento prvek dostal z Francie a Anglie; Zíbrt, Č.: Otázky a odpovědi. Český lid, 24, 1924, s. 124).
247 V kázání štrasburského faráře J. C. Dannhauera (Meyer, A.: Das Weihnachtsfest, s. 120).
248 V roce 1605 je doložená vánoční jedle ozdobená jablky, oplatky a cukrovím ve Štrasburku (Nilsson, M. P.: Die volkstümlichen Feste des Jahres. Tübingen 1914, s. 17); Weber-Kei.i.ermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 107 — 108. O tuto znamenitou práci německé etnografky se v pojednání o historii vánočního stromku opíráme především.
118
249 V roce 1708 vzpomíná Liselottc z Falcká smutně v Paříži na ozářený stromek v době svého mládí na hannoverském dvoře (Weber-Kellermann, I.: Dos Weihnachtsfest, s. 110). — Baronka z Oberkirchenu v roce 1785 vypráví: „On prépare dans chaque maison le Tannenbaum (lc sapin) couvert de bougies et de bonbons, avec une grande illumination." (Připravují v každém domě vánoční stromek ověšený svíčkami a cukrovím, s velkým osvětlením.) (Meyer, A.: Das Weihnachtsfest, s. 120.)
250 Heim, W.: Weihnachtsbrauchtum, s. 40.
251 Weber-Kellermann, I.: C. d., s. 118, 130.
252 Propp, V. J.: Russkije agrarnyje prazdniki, s. 56.
253 Bystroň.J. St.: Dzieje obyczajów w dawnejPolsce. Wiek XVI—XVIII. Kraków /s.á., předmluva datována 1932), s. 33.
254 Zíbrt, Č.: Krištofa Schmida .Stědrý večer'původcem vánočního stromku u nás. •^-Čéský lid, 24, 1924, s. 107.
235 Tamtéž, s. 108. — Tímto hercem byl intendant Nosticova divadla J. K. Lie-bich a památné vánoce uspořádal v roce 1812 v zámečku na „Ztracené vartě" v Libni (Moravcová, M.: Pražské slavnosti vánočního stromku (1842—1900). Český lid, 63, 1976, s. 65).
256 Krolmus, V.: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, ohledem na bájeslovíčesko-slovanské, sv. 1. Praha 1845, s. 476; sv. 3- Praha 1851, s. 33.
257 Weber-Kellermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 110.
2,8 Pražské noviny z roku 1844 nazývají vánoční strom ,Kristův strůmek', což je zjevný překlad německého Christbaum. (Moravcová, M.: Pražské slavnosti vánočního stromku, s. 65, 69, pozn. 11.)
259 Sám Čeněk Zíbrt o tom zaznamenává: „V rodišti mém, ve vsi Kostelci nad Vltavou, a v okolí Orlíka vůbec rozšířila se vědomost o stromku vánočním v letech šedesátých z nadělování obleků a dárků chudým dětem na zámku Orlíku o vánocích, kdež členové rodiny Schwarzenberské v upomínce na princeznu Gabrielu rozdávali dětem celé krabice s cukrovím, svíčičkami z velikého stromu vánočního, obrovské jedle. Potom doma jsme stromeček v malých rozměrech napodobili. V naší vsi studenti z Písku a z Tábora, z Příbramě teprve v 70. letech (19- věku) přenesli panský obyčej pod doškové střechy do chat, do rodin, rozumí se, s chudičkou výzdobou." (Zíbrt, Č.: Krištofa Schmida ,Štědrý večer', s. 109.)
260 Z jižních Cech máme z roku 1913 zprávu: „Stromečku vánočního na vesnicích donedávna neznali, a i nyní obyčej ten, v prvé polovici 19- stol. z Německa sem zavedený, jen na blízku měst tu a tam napodobují." (Fryšová, E.: Jihočeská Biu ta. Praha 1913, s. 97.)
261 „Pamatuji se zcela určitě," — píše J. Vokurka, hospodářský správce v Mikově u Mělníka — „že otec můj, hosp. správce v Dobešicích u Písku, r. 1864 nám dětem strojil stromek vánoční, na němž svíčičky lepily se na větvičky přímo, nebylo však žádných papírových řetězů ani stříbrných a zlatých nití." (Český lid, 12, 1903, s. 397.)
262 Lubomír Soukup v roce 1949 píše o Sušičku: „Jisté je, že před padesáti lety to byl zvyk už hodně rozšířený, plně zasahující do středních a bohatších vsí a rodin. Tak ze starého materiálu, který máme po ruce, stromek měli v Sušici, v Čejkovech, Zbynicích, Velharticích, Svojšicích, Pařezí, částečně v Hrádku, v Dobrší a Kašovicích, málo v Čcrmné (,ač mají lesů dost a to hned u huby'), stromek nestrojili ve Vlastějovech a v chudých německých vsích (podtrhl V. F.), Humpolci, Platoři, Záluží a Roku." (Soukup, L.: Stědrý den. Český lid, 4 (36), 1949, s. 219—220.)
263 Na jihovýchodní Moravě jej pod vlivem Dolního Rakouska (cesty za prací,
119
Václav
Frolec:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
služba dívek) přijali nejdříve na Podluží a v oblasti slovácko-hanácké (Húsek, J.: Vánoční stromek na Slovácku. Luhačovské listy, 16, 1943, č. 1, s. 4—5). — Líčení slavnosti vánočního stromku v klášterním a panském prostředí v jihomoravské Habrůvce (Divákách) v kronice moravské vesnice bratří Mrštíkú Rok na vsi{\. díl, s. 325—335) ukazuje, že v rolnických domech této obce na slovácko-hanáckém pomezí nebyl na přelomu 19. a 20. století vánoční stromek ještě rozšířen.
264 O zavěšování vánočního stromku ke stropu světnice máme zprávy i z německého městského prostředí počátkem 19- století (Mever, A.: Das Weihnachtsfest, s. 122—123).
265 Zíbrt, č.: Krištofa Schmida ,Stédrý večer', s. 108.
266 Tamtéž, s. 110.
267 V literatuře se často cituje údajný výrok sv. Františka z Assisi o jesličkách, které dal světec postavit na veřejném prostranství. Jeho životopisec Fra Tornmaso da Celano uvádí tento výrok takto: „Chtěl bych zpodobnit zrození betlémského Dítěte a na nějaký způsob spatřit tělesnýma očima nuznost a bídu, ve které se nalézal, když mu chybělo vše, co novorozeně potřebuje, jak byl uložen v jeslích a jak odpočíval mezi volem a oslíkem na seně." (Cit. podle Valšíková, M. K.: Naše betlémy. Praha 1946, s. 8.) Podle novější literatury má však zvyk stavění jesliček pozdější kořeny.
268 Jezuité z Čech a Moravy šířili jesličky v misiích v Americe, Japonsku, Indii, Vietnamu a jiných částech světa.
269 Plessingerová, A.: Lidové jesličky ze sbírek Národopisného muzea v Praze. Katalog výstavy. Praha 1969, s. 2.
270 Mezi nejznámější betlemářské kraje patřilo Příbramsko, Praha, Krušné hory a Podkrkonoší, východní Čechy s Králíky, Podorlicko se středisky v Ústí nad Orlicí a České Třebové, Českomoravská vrchovina (Třebíč, Jihlava, Třešť), na východní Moravě Valašsko. O betlemářství existuje početná literatura, sledující tuto problematiku v širokém záběru. Národopisné aspekty betlémů zohledňují např. Procházka, K.: 0 betlémech. Praha 1908; Johnová, H.: Lidové jesličky. Katalog výstavy. Praha 1967; Plessingerová, A.: Cd:; Melniková-Papoušková, H.: Putování za lidovým uméním. Praha 1941, s. 175—226;Jeřábek, R.: Moravské malované' betlémy jako etnoorganologickýpramen. Národopisné aktuality, 3, 1966, č. 3—4, s. 1 — 10; Týž: Valašské malované betlémy. Český lid, 54, 1967, s. 333—342. Souborný pohled přináší reprezentativní publikace Karásek, A. — Lanz, J.: Krippenkunst in Böhmen und Mühren vom Frühbarock bis zur Gegenwart. Marburg 1974.
271 Weber-Kellermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 122.
272 y celých zemích, na rozdíl od východního Slovenska, nenabyl vánoční stromek funkci náboženského předmětu, posvěceného knězem a zároveň spojeného s lidovým kultem a magickými praktikami. Křesťanskou funkci získává v souvislostí s představou o Ježíškovi jako dárci stromku a nositeli darů, a také ve spojitosti s betlémem, který bývá v některých rodinách postaven pod vánočním stromkem. Rozhodující jsou však jeho funkce estetické a společenské [srov. Bogatyrjov, P. G.: Rožděstvenskaja jolka v VostočnojSlovakii. In: Vopro-sy teorii narodnogo iskusstva]. Moskva 1971, s. 387—392 (česky: Souvislosti tvorby. Praha 1971, s. 71 — 75.). — Řada duchovních ještě v prvních desetiletích našeho století dbala na to, aby znamením vánoc byl betlem a ne vánoční stromek. Ten se však dostal i do kostelů a často jeho větve obepínají betlem i jesličky s Ježíškem.
273 Zíbrt, C.: Vánoční a novoroční maškary staročeské. Český lid, 29, 1929, s. 160. Doklady ze 17. století z Plzně uvádí Lábek, L.: Zvykosloví Plzeňska, s. 29.
120 ,
274 Herben, J.: Moravské obrázky, s. 160.
275 Vašut, S.: Vánoční zvyky a pověry, s. 63.
276 „Na svobodu" — píše František Bartoš — „pacholci odcházejí na Štěpána, děvečky na Nový rok. Obojí dostávají po koláči. Pacholkův koláč jest veliká pleténka kulatá, spletená ze tří pramenů, větší než pecen chleba; uprostřed jest díra. Ustrojí se pozlacenými ořechy, rozmarýnem a pcntlcmi. Derou provleče se pentle, zaváže na mašli, pacholek pověsí si koláč na hůlku a odnáší si jej na ,chrbtě' domů."
(Bartoš, F.: Lid a národ, s. 32.) — Na Hané čeledíni po obdržení daru svým hospodářům děkovali: „Pán Bůh vám zaplať, stréčku a tetičko, za koláč a za všecko dobré, a ublížil-li jsem vám všem, odpusťte mi s Pánem Bohem." (Vyhlídal, J.: Rok na Hané, s. 9.)
277 Bartoš, F.: Lid a národ, s. 146.
278 „Na Nový rok je na Slovácku v každém mestečku i vesnici živo. Hned po poledni jedou vozy se služkami, které si vezou vystrojený koláč, výslužku, jest to buchta, ve které jsou zapíchnuty pruty, omotány barevným vystřihaným papírem, nahoře jsou svázány a v ně jest zastrčena kytička z růží. Po stranách je navěšeno množství cukrovinek všeho druhu a mašle z červených stužek. Dole na buchtě jsou jablka, zlaté ořechy, věnec z dyfiových jader a sušených trnek. S .koláčem' tak vyšňořeným jedou tedy domů (buďto k rodičům nebo přátelům), kde začíná teprve pravá slavnost, na kterou se těší všichni účastníci po celý rok. Sejdou se totiž veškeří příbuzní, známí i šohajové z celé dědiny a volí mezi sebou jednoho, který koláč má nakrojit. . ." (Rychnova, A. M.: ,Kolácová slavnost' na Slovácku. Český lid, 12, 1903, s. 56.) Účastníci slavností házeli do koláče peníze a pak za ně uspořádali večeři s tancem. Podobná slavnost byla známa i na Hané. Místy se slavnost čeledi změnila v dětskou obchůzku s koláčem po příbuzných. Dnešní podoba slavnosti má ráz zábavy mládeže motivované .načínáním dorty'.
279 Srov. Fiak, Z.: Analiza systému tvymiany darów tve wsi Odrowaž na Podhalu. In:Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellonskiego, 614. Prace Etnograficzne, 14, 1981, s. 45; Frolec, V.: Prostá krása, s. 147—172.
280 Glrevič, A. J.: Kategorie středověké kultury, s. 173.
281 Mauss, M.: Szkic o darze. In: Socjologia i antropológia. Warszawa 1973, s. 227.
282 V okolí Mladé Boleslavi při kladení zbytků jídel pod stromy říkali:
„Stromy, stromečky, nesu vám od Štědrýho večera drobečky, abyste nám daly tolik ovoce korečků, jako já přináším drobečků."
(Český lid, 1, 1892, s. 501.) Jinde přitom zpívali:
„Stromečku, vstávej, ovoce dávej, je Štědrý den ľ' (Pisecko)
V okolí Chotěboře vyzýval hospodář stromy:
„Pojďte, stromečky, budeme večeřeti!" (Český lid, 1, 1892, s. 402.)
283 Z Písecka v jižních Čechách dokládá Mikolášek, V.: Štědrý večer, s. 153-
284 Na Táborskú také říkali: „Studničko, že tě vzkázali naši pozdravovat, posílají ti
Václav
Frolcc:
Vánoce
v tradici
českého
lidu
koledy, abys dávala hodně vody." (Strnad, F.: štědrovečerní zvyky a pověry na Malšicku u Tábora. Český lid, 15, 1906, s. 135.)
285 Mikulášská nadílka tvoří dodnes živou tradici. Podle průzkumu, který byl proveden od 6. do 10. prosince 1976 u 77 žáků osmé třídy základní školy v Zastávce u Brna (21 žák byl z Příbrami, 9 žáků z Vysokých Popovic, 16 z Babic a 31 žák ze Zastávky), pouze dva z nich nedostali mikulášskou nadílku (patrně z výchovných důvodů). Téměř ve všech případech nadělovala matka tajně (na talíř, misku, ošatku za oknem v kuchyni, na stole v obývacím pokoji, v dětském pokoji). Pouze v málo případech dala nadílku přímo do ruky. Jen do pěti domácností přišly přestrojené osoby, ovšem bez daru (byli to spolužáci). Asi deset dětí nadělovalo svým rodičům.
286 Nejčastěji se dávalo ovoce. Zvláštním druhem dárku byla tzv. mikulášská zahrádka — drobné ovoce nabodnuté na dřívka zasazená do velkého jablka; jednodušší tvar zastupuje metla ověšená ovocem. Z Plzeňska uvádí Lábek, L.: Zvykosloví Plzeňska, s. 27—28. — U katolických Lužických Srbů jdou děti ve svátek sv. Mikuláše dům od domu a ptají se:
122
„Nej tu sjaty Miklawš byl, nej tu ničo wostajil?"
Nebyl tu svatý Mikuláš, nenechal nám tu něco?
(Schneeweis, E.: Feste und Brauche, s. 117.)
287 Proměna mikulášc ve ,Wcihnachtsmanna' nastala v Německu v 19. století zásluhou malíře Moritze von schwinda (1804—1871), který v roce 1847 namaloval .Herrn Winter' (,pána zimy") pro obrazovou řadu, která se rozšířila po celém Německu i v dalších zemích. (Weber-Kellermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 100.)
288 Weber-Kellermann, L: Cd., s. 89 — v 17. století horlí protestantský kněz proti tomu, že rodiče dávají dětem dárky a říkají, že je přinesl svatý Mikuláš. Není to prý dobrý zvyk, protože ,dobré dary' dává pouze Kristus (Nilsson, M. P.: Die volkstümlichen Feste des Jahres, s. 44—45).
289 Dodnes se dětí tážeme: „Jakého dostals' Ježíška?" ve smyslu „jaký jsi dostal vánoční dar".
290 Mach, B.: Betlémy a Kristydle u tkalců Krkonošských. Český lid, 10, 1901, s. 167—170; srov. Heroldova, L: K akulturačnímu procesu nejstarší české menšiny. Český lid, 53, 1966. s. 149—150.
291 Läbek, L.: Zvykosloví Plzeňska, s. 30.
292 Zíbrt, Č.: Veselé chvíle, s. 467.
293 Pernica, B.: Rok na moravském Horáčku, s. 29.
294 Žygulski, K.: Šwi§to i kultura, s. 74.
295 Schmidt, J. R. H. de: Les noěls et la tradition populaire. Amsterdam 1932, s. 8; srov. Burian, E. F.: Jak vidím české lidové baroko a proč je mám rád. Kritický měsíčník, 1, 1938, s. 323-333.
296 V tomto duchu píše o Štědrém večeru Jan Herben :
„Venku v dědině zatroubil pastýř domácí. Potom zpívá, sousedé dělají slávu světskou ranami z pušek. To je svátek vesničanů. Vykupitel nepřišel k pánům." (Herben, J.: Moravské obrázky, s. 156.)
297 K rozkolu západní (římské) a východní (byzantské) církve formálně došlo v roce 1054. V západní a střední Evropě se udržovaly římskokatolické tradice, na Balkáně a u východních Slovanů pravoslavné. V 16. století se odklonily od katolické víry národní protestantské (evangelické) církve ve střední a severní Evropě.
298 Srov. Weber-Kellermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 58.
299 Množství dárků vede u dětí až k jejich znevažování a ke ztrátě smyslu a symbolického významu vánočního obdarování. Spisovatel John Steinbeck v knize Amerika a Američanézaznamenává reakci dětí: „A to je všecko?" (Steinbeck, J.: America and Americans. New York 1966, s. 140.)
300 Moravské noviny z 23. prosince 1921 přinášejí zprávu: „Předvánoční ruch v Brně letos neobyčejně živý a na Zelném trhu, jenž podobá sc pro množství vánočních stromků, jež jsou tu vystaveny na prodej, zelenému háji, je zvláště v hodinách večerních tíseň přímo povážlivá. Koná sc tam též vánoční trh . . . ,Fíky, fíky, z AmenTrriky' vyvolává jeden vysokým hlasem, kdežto druhý vábí kupující voláním: ,Med, med, med, jako lep!' U obchodníků rybami tísní se též mnoho nakupujících. Na náměstí Dominikánském kupí se celé hráze čistě oškubaných hus a nával jc i zde veliký . . . Všude samý shon a spěch . . ."
301 Srov. Schmidt, L.: Brauch ohne Glaube. In: Volksglaube und Volksbrauch. Berlin 1966, s. 289—312; Bausinger, H.: Konzepte der Gegtmvartsvolkskunde. Ôstereichische Zcitschrift fůr Volkskunde, 38, 1984, s. 96—99-
302 Tento stav výstižně — v konfrontaci města a vesnice na přelomu 19. a 20. století — zachycují Alois a Vilém Mrštíkové v Roku na ty/(sv. 1, s. 367—368): „Poslední chvíle roku! V záři žárovek, v šumoření planých hovorů a násilně k životu se řítící nudy, v jeku činelové hudby a bouři do sebe vrážejících sklenic, bláznivě, jak ve smrtelných křečích zmítající sebou šašek, dochrchlává svůj starý rok schvácený měšťák . . . Dechem volným, dechem zdravým — pravidelně jako vždy, tak i tuto noc oddechuje skrytá dědinka." — Od konce 19- století bylo na vesnicích běžné pořádat koncem roku divadelní představení a hudební koncerty. Po první světové válce se pod vlivem města i ve vesnických sálech ozývaly veselé kabaretní výstupy.
303 Např. Moravské noviny přinesly 7. prosince 1906 zprávu: „Spolek pěstitelů králíků uspořádá 8. XII. v hostinci u Šlesingrů v Žabovřeskách velkou mikulášskou zábavu s pestrým programem ... O půl 10. mikulášská scéna s rozdáváním dárků . . . Čistý výnos zábavy připadne místní mateřské školce."
304 Moravcova, M.: Pražské slavnosti vánočního stromku, s. 65—66.
305 Vzor udala Amerika, kde paní J. B. Herreshofová v roce 1912 dala poprvé postavit na Madison-Squarc v Novém Yorku jedli osvětlenou elektrickými svíčkami. Odtud přišel osvětlený vánoční strom na veřejná prostranství v Německu (poprvé se objevil v roce 1924 ve Výmaru). Pod německým vlivem se rozšířil v jiných evropských městech. (Weber-Kellermann, I.: Das Weihnachtsfest, s. 128.)
306 Lábek, L.: Zvykosloví Plzeňska, s. 30.
307 Brněnská Rovnost ze dne 22. prosince 1948 informuje: „Slavnostní nadílka pod vánočním stromem republiky. V neděli uspořádaly místní organizace KSČ ... v Merhautově ulici 13 na nádvoří domu .přátelství' slavnostní vánoční nadílku. Pod vlastním vánočním stromem, jehož kmotrem a patronem je oblastní úřadovna Státní bezpečnosti, zahrála hudba SNB, děti zazpívaly, zako-lcdovaly, byl promítnut krátký film a vánoční děd opravdu bohatě podělil přes 200 dětí. . . Vzorným příkladem všem základním organisacím může být jejich sbírka pod vánočním stromem, jejíž výnos činí již přes 30.000 Kčs kromě věcných darů."
308 Móda tištěných vánočních a novoročních přání začala s kolorovanými dřevoryty brzy po vynalezení knihtisku. Jejich předchůdcem by mohly být grafické modlitební obrázky, které darovaly kláštery jako jednolistové kalendáře k Novému roku. Tištěné a malované novoroční písně a přání jsou známy od 15. a 16. století. Zvláštního rozvoje doznaly v období baroka. U nás se rozdávaly grafické lístky i při tříkrálové obchůzce (Zíbrt, Č.: Lístky, rozdávané při koled-
123
Václav nich obchůzkách Tříkrálových. Český lid, 14, 1905, s. 199; srov. Weber-Kel-Frolcc:        ujmami, I.: Dm Weibnachtsfest, s, 184, 188.)
Vánoce m ^ rotiině nikdo neschází od loňska. Neprostírá se ani pro nepřítomné. ,Dej " 'u^h" B"h> arjychme za rok zas tak sedai pohromadě!' řekne otec, nalévaje vína liduť °      a zavdávaje. Stařenka myslí, že narok už mezi nimi nebude. Už prý to jde s ní
s kopce. Nu, staň se vůle boží." (Herben, J.: Moravské obrázky, s. 157.) 510 K současnému stavu obyčejové tradice výročního cyklu v českých zemích viz
Frolec, V. (ed.): Výroční obyčeje. Současný stav a proměny. Lidová kultura
a současnost, sv. 8. Brno 1982.
124
SEZNAM ILUSTRACI
125
1. Mikoláš Aleš: Špalíček Prosinec, kresba
2. Mikoláš Aleš: Špalíček — ilustrace k úsloví „Mikuláš splachuje břehy4', kresba
3. Josef Lada: Mikuláš, anděl a čert, kvaš, 1948
4. Josef Lada: Vánoce
5. Antoš Frolka: Kok-dníci z Kněžduba na Štědrý večer, malba
6. Antoš Frolka: Svatí Tři králové z Veselí, malba
7. Mikoláš AleŠ: Špalíček — ilustrace ke koledě „My tři krále", kresba, detail
S.Josef Lada: S koledou, kvaš, 1948
9- Mikoláš Aleš: Vánoční stromek, kresba
10. Josef Lada: Okno se stromkem, kvas, 1948
11. Mikoláš Aleš: Špalíček — ilustrace ke koledě „Dědečku, dědečku", kresba
12. Antoš Frolka; Děvčata s novoročním koláčem v Tasově, malba
13. Josef Lada: Nový rok