.^■^i ■ i mu iihJBHWWHW Richard Rorty (1931) studoval na univerzitě v Cbiragu a polom na Ynleově univerzitě. V roce 1969 uspořádal výbor klasických prací analytický' h filosofů Linguistic Turn (Obra/ k jazyku), v jehož předmluvě pronikavým způsobem rozebral myšlenku obratu k jazyku. Do všeobecného povědomí se doslal po vydání provokatívni knihy Philosophy nor/ f/ie Minor of Nahne (Filosofie a zrcadlo přírody; 1980), vr> které zpochybňuje východiska klasické analytické filosofie, oslavuje h!«1 sofy, jako j^ou Ouine a Sellors, kteří se podle něj lélo tradici snaží vymknout, a volá po sblížení analytické a kontinentální tradice; fi losofie se pro něj nyní stává už jenom zvláštním druhem literatury či literární kritiky. Pro své spektakulární zpochybňování běžně přijímaných názorů se stává vzorem pro filosofické rebely, zatímco filosofický establishment ho má spíše za povrchního exhibicionistu; v každém případě je v současné době pravděpodobně nejpopulárnějším filosofem U^A a jedním z nejpopulárnějších na cel«m světě. Od roku 1983 působí na katedře humanitních věd Virginské univerzity (v duchu svého přesvědčení, že filosofie v klasickém smyslu se stává překonanou záležitostí, dává přednost lomu, kdy? nemá s filosofií 'tabulkově' nic společného) Z množství jeho ča sopisecky publikovaných prací dosud vyšly tři výbory: Consequences of Pragmatism [Důsledky pragmatismu; 1982), Objoclivi ty, Relativism and Truth (Objekfiviŕa, relativismus a pravda; 1991) a Essays on Heidegger and Others [Eseje o Heideggerovi a jiných; 1991). V roce 1989 publikoval knihu Contingency, Irony and Soli darity [Kontingente, ironie a solidarita), ve které shrnuje své názory na osud filosofie, na úlohu intelektuálů i na liberální demokracii. 149 Zkoumání jako rekontextualizace: antidualistické pojetí interpretace* Rich mid Rorty Představte si lidské mysli jako sítě přesvědčení a přání, tedy postojů jutují maných k větám - sítě, které se neustále přepřádají, aby pojaly nové postoje k větám. Neptejte se, odkud se nová přesvědčeni a přání berou, Zapomeňte na chvíli na vnější svět, stejně tak jako na ono pochybné rozhraní mezi lidským já a světem, kterému se říká "vjemová zkušenost". Prostě jenom předpokládejte, že se objevují nová a nová přesvědčení a přání a že některá z nich kolidují s těmi starými. Některým z takových kolizí říkáme "nv/pory". jiným "napětí". Obojích se různými technikami zbavujeme. Můžeme třeba staré přesvědčení nebo staré přání prostě opustit. Nebo můžeme vytvořit celou spoustu nových přesvědčení a přání, kterými rušivý prvek opouzdříme, čímž kolizi mezi ním a starými přesvědčeními a přáními zmírníme. Nebo můžeme celou oblast přesvědčení a přání prostě odstavit, a tím zrušit - můžeme k větám, ve kterých se vyskytuje nějaké slovo (třeba slovo "Bůh", nebo "flogiston"), vůbec přestat zaujímat postoje. Pomocí známého triku můžete s přánimi zacházet, jako by to hýla přesvědčení. Dosáhnete toho tím, že budete s rozkazovacím postojem k větě S "Kéž by tomu bylo tak, že S!" zacházet jako s oznamovacím postojem "Bylo by lepši, kdyby tomu bylo tak. že S. než kdyby tomu bylo tak, že ne-S". Od teď ledy budu šetřit místem a vypouštět "a přání" a budu mluvit jenom o přesvědčeních. S lehčím srdcem to mohu udělat proto, že jako * 'Inquiry ns recontextuatization: An anti-duahst account of interpretation'. Objectivity Ucl «fill's;» and Truth [Philosophical Papers, Vol 1-. Cambridge: Cambridge University Press, 1991), !>'i* IVO. Tento český překlad byl původně otí&t&i ve Filosofickém časopise VZ. 1994, 358 S79 n Jede je přetištěn s laskavým svolením profesora Uovlyho a nakladatelství Cambridge university Press. 150 RlCHARIl RORTY dobrý pragmatista následuji Baina a Peirceho v tom. že považuji přesvědčeni za návyk)r činností. To znamená, že přesvědčení považuji za stavy připisované organismům určité složitosti - taková připisování pák umožňují tomu, kdo je činí, předpovídat chování těchto organismů a (především) o tomto chování zpětně vypovídat. Síť přesvědčení je t cd v třeba považovat ne prostě jenom za sebepřepřádající mechanismus, alf za mechanismus, který produkuje pohyby ve svalech organismu - pohyby, které uvádějí sám organismus v činnost. Tyto činnosti, tím že odhalují prvky okolního prostředí, produkují nová přesvědčení, která jsou zapřádána, a ta zase produkují nové činnosti, a tak dále tak dlouho, dokud je organismus naživu. Říkám "mechanismus", protože chci zdůraznit, ž.e tu není žádné já, které by nebylo totožné s touto sebepřepřádající sítí. Lidské já není ničím více než právě touto sítí. Pívat se na přesvědčeni jako na návyky činností znamená dívat se na já zvenčí. Z tohoto úhlu pohledu není žádný rozdíl mezi myslí a tělem kromě rylovského rozdílu mezi pohyby organismu a vnitřními stavy tohoto organismu, které je třeba předpokládat, aby bylo možné tyto pohyby vysvětlit a předpovídat. Některé z těchto stavů jsou stavy svalů nebo srdce nebo ledvin; jiné jsou stavy mysli. Ale nazýval je "mentálními" znamená prostě říkat, že to jsou stavy intencionálni, a to zase neznamená nic jiného, než že to jsou přesvědčení. Zaujme-li člověk tento dcweyovský postoj, bude přirozeně činit rozdíl mezi tím, čemu Dewey říkal "návyk", a tím, čemu říkal "zkoumání". Tento rozdíl je, podobně jako všechna Deweyova rozlišení, záležitostí stupně. Na jedné straně spekli a jsou situace, kde je potřeba jenom minimální přepředení - jako když člověk pohne levovi rukou, aby vzal vidličku, a když se přesvědčí, že vidlička není tam, ale na druhé straně talíře, pohne rukou pravou. Přepředení, které vyžaduje přijetí nového přesvědčení "Vidlička je na špatné straně", je obvykle natolik minimální, že si nezaslouží jméno "zkoumání". Někdy však, ve zvláštních situacích, způsobí získání tohoto přesvědčení přepředení tak dalekosáhlé, úmyslné a cílevědomé, že už si to jméno zaslouží. Mohlo by například přivést člověka k odhalení, ž.e jeho hostitel není tím, za koho se vydává, ale drzým neznámým podvodníkem - odhalení, které člověka vede k přehodnocení jeho dlouhodobých plánů a nakonec i smyslu jeho života. K témuž dochází v důsledku přijetí přesvědčení, že se v Petriho misce vytvářejí neobvyklé obrazce usazeniny, nebo že se v průhledu dalekohledu objevují neočekávané skvrnv. To může vést buď k "reflexním" činnostem, nebo to môže způsobovat vědecké převraty Ca /. toho to způsobí skutečné, je dáno lim, *t:!E Zkoumáni jako rekontextnalizacp 151 jaká ostatní přesvědčení právě tvoří ton mechanismus, který se přepřádá. .lak se člověk pohybuje podél spektra od návyku ke zkoumání - od instinktivního přizpůsobováni záměrů rutinní kalkulací k revoluční vědě nebo politice počet přesvědčení přidávaných k síti nebo z ní odebíraných vzrůstá. V určitém bodě tohoto procesu se stává užitečným hovořit o "re-kontoxlualizaei". Cím jsou změny rozsáhlejší, tím větši použití máme pro výra/ "novy kontext". Tímto novým kontextem může být nová vysvětlující teorie, nová srovnávací skupina, nový popisný slovník, nový soukromý nebo politický cíl. poslední kniha, kterou člověk četl, poslední osoba, se kterou mluvil; možnosti jsou nekonečné. Všechny kontexty se ale dají rozdělit do dvou skupin: (a) nový soubor postojů, které člověk zaujímá k některým z vět, které byly v jeho report oá ru už předtím; a (b) zaujetí postojů ke zcela novým kandidátům na pravdivostní hodnoty, k větám, ke kterým dřív neměl postoje žádné. Tento rozdíl mezi dvěma smysly slova "kontext" zhruba splývá s rozdílem mezi odvozováním a imaginaci, a také s rozdílem mezi překladem a učením se jazyku. O odvozování mluvíme, zůstává li logický prostor fixován, není li zaváděno nic nového, co by se mohlo stát předmětem přesvědčeni. Vzorovými příklady odvozování jsou sčítáni sloupce čísel nebo procházení sorites či vývojovým diagramem. Vzorovými příklady imaginace jsou nová, metaforická užití starých slov (např. gravifas). vynalézání neologismů (např. "gen") a propojování textů, které dosud v 7,áAné souvislosti nebyly (např. Hegel a Genet [Derrida], Donne a Laforgue IRliotl, Aristoteles a Písmo |scholastácil, fômorsnn a gnostici [Bloom], Emerson a skeptici [Cavett], ko houlí zápasy a Northrop Frye IGeerfz], Nietzsche a Proust (Nohamas]).1 Toto rozlišení je ale opět záležitostí stupně, a bude činěno různě lidmi, kterým jde o různé věci. Představme si účetního, který rekonfextualizuje čísla podnikového výkazu daně / příjmu, protože si uvědomil, že by měla být jistá odečitatelná položka uvedena v tabulce H, a ne v tabulce M. Toto přesvědčeni nakonec, povede k tomu, že se účetní dopracuje k odlišnému výslednému řádku. Takový proces obvykle považujeme za chytré přeuspořádání předchozího materiálu, za chytré odvození z předchozích přesvědče- 1' Takové úspěšné propojeni je přikladeni prudkého nevědomého přepředení: člověk překryje jeden soubor přesvědčeni jiným a zjisti, že se navzájem magicky prost nupily a staly se osnovou n úlkem nové. živě mnohobarevné tkaniny Chápu to jako analogické tomu. co se drie ve snech, a luto analogii <-hápn jako pointu Pavidsonovy poznámky, že "metafora je snovým výtvorem iazvka". 6066 .- ._ Ä_ 152 Richard Kokty ní o obsahu daňových zákonů. Je v tom ale samozřejmě i stopa imaginace (jak naznačuje výraz "tvořivé účetnictví"). A obdivovatelé Derridy, jako jsem já, považují zase jeho reknntextualizaci západní metafyziky, jeho neo-logickou redeskripci této metafyziky jako "phallogocentrismu", za vzorový příklad tvořivé imaginace. Ale Derrídovi zarputilí kritikové to považuji za pouhé přeuspořádávání starých témat a hesel - jenom za předvádění starých kousků na starém jevišti, jaké k ničemu nevede. Hranice m^zi "racionalito«" a něčím jiným bývaJa tradičně vedena Ink, aby přibližně splývala s touto hranicí mezi odvozováním a imaginaci Racionální jsme, říká se, pokud se držíme logického prostoru daného na počátku zkoumání a pokud můžeme přesvědčení, která máme na konci zkoumání, podepřít argumenty, které se odvolávají na přesvědčení, která jsme zastávali na začátku. Před příchodem Kulma. Toulniinn. Feyeraben-da a Hansona se mělo často za to, že v tomto smyslu paradigmatický racionálními oblastmi kultury jsou védy o fyzickém světě. Mělo se za ti», že vědci procházejí vývojové diagramy označené jako "logika potvrzování" nebo "logika vysvětlování" a že se pohybují v logickém prostoru, ve kterém jsou všechny možné popisy všeho už po ruce. Nebyl li takový logický prostor k maní. nebo nebyl li zřetelný, nastupovala "pojmová analýza", je jímž úkolem bylo ho zpřístupnit a zviditelnit - přeložit každý nejasný obrat nějakým výrazem jasným, kde "jasný" znamenalo něco jako "přístupný každému racionálnímu zkoumajícímu0. Podle tohoto názoru byly za "iracionalistícké" považovány předkuhnov-ské návrhy, že by k tomu. aby bylo možné dělat historii vědy či antropologii, mohlo být potřeba naučit se nějakému novému jazyku, nebo že by mohlo být potřeba nějaký nový jazyk vytvořit, abychom niobii udělal po krok ve vědě nebo v politice. V předkuhnovské filosofii vědy bylo racionální zkoumání záležitostí vtělení všeho do jediného, široce dostupného, známého kontextu - přeložení všeho do slovníku daného souborem vět, které by byl každý racionální zkoumající ochoten považoval za kandidáty pravdivostních hodnot. Vědy o člověku byly nuceny se do tohoto kontextu vtěsnat, zatímco uměním bylo dovolováno požadavku "racionality" unikat. Představa byla taková, že být vědecký a být racionální jo zhruba totéž. Být vědecký je tedy záležitostí setrvávání v logickém prostoru, který tvoří svou podstatou privilegovaný kontext.2 2/ Toto předkuhnovské poj"ti toho, co to znamená být vědecký. "• kritizováno Dpwpypm na konri jeho Th« Influence n( Darwin on Philosophy', in 'llw Mi'lrllr Works "f -John fJe Zkoumám jako rekontexiualizace 153 My osvícení poslknhnovští filosofové jsme se už této představy zbavili. nezbavili jsme se ale ještě toho, co budu nazývat "realismem". To je představa, že zkoumání je záležitostí nalezení povahy něčeho, co leží vně sítě přesvědčení a přání. Z tohoto pohledu má zkoumání cíl, který není prostě rovnovážným stavem přepřádacího stroje - stavem, který splývá s uspokojením přání organismu, ve kterém je tento stroj obsažen. Pro nás pragma-list v naproti tomu neexistuje nic takového jako kontext, který by byl privilegovaný svou podstatou. Pro realisty existuje nějaký smysl, ve kterém předmětům zkoumání - tomu, co je vně organismu - přísluší nějaký vlast ní kontext, kontext, který je privilegován tím. že patří předmětu, a ne zkoumajícímu. Tento realismus nacházíme jak v "tvrdých", tak v "měkkých" vědách mezi antropology, kteří nemají rádi etnocentrismus,' mezi literárními kritiky, kteří nemají rádi dekonstrukci, mezi těmi příznivci lleideggera, kteří nedůvěřují Derridovi,1 stejně tak jako mezi těmi, kdo si cení "absolutnosti" přírodovědeckého popisu světa;' uvy. V»l. 4. fit. .Id Ann I'.oydston (Oarbondale. III.: Smithern Illinois Universitv Press, 1077). s M: "... přetrvává přesvědčení - i když historie ukazuje, že je to halucinare -, že všechny otázkv. které si lidská mysl postavila, jsou otázkami, které mohou být zodpovězeny prostřednictvím alternativ, přinášených s sebou otázkami samými. Intelektuálni pokrok však ve skutečností obvykle přichází skrze opuštění otázek i s alternativami, které předpokládají opuštění plynoucí z toho, že tyto otázky ztrácejí na životnosti i že se mění naše naléhavé zájmy. Neřešíme je; překonáváme je." a/ Viz Clifford Geertz, 'The Use-; of Diversity'. Wtéagtm Quarterly Review 25 (1980): a moje odpověď 'On F.thnocentrism A Reply to Clifford íJeerlz'. Objectivity Relativism nnil Truth. 4/ Příkladem jsou Hubert Dreyfus a John Caputo. Viz Dreyfus. 'Holism and Hermeneutik -'. Review o[ M et n physics 34 (ÍOSO); a Caputo, "Tlie Thought of Being and the Conversation of Mankind: The Case of Heidegger and Rnrty'. Review <>/" Metaphysics 3G (1983). RH 1-683, Oba články jsou přetištěny v Hcrmcneulirs and Praxis, ed. Robert Hollinger (Notre Dame. Ind.: Notre Dame University Press. 19flf>). 5/ Viz způsob, jakým Charles Taylor trvá na této absolutnosti ve svém článku 'Under standing in the Human Sciences', následujícím bezprostředné za Dreyfusovým 'Holism :\ni\ Ib-rineneutics' v tom čísle Review of Metaphysics, které je citováno výše v pozn. 4. Tyto dva články jsou následovány mým ("lánkem nazvaným 'A Reply to Dreyfus and Tavlor'. •i debatou mezi Dreyfusem, Tnylorem a mnou. Tam mám námitky proti pmmu "absolut nost", který Tavlor. podobně jako Rernard Williams, připisuje popisům poskytovaným pří rodními vědami Kritiku pozic zaujímaných Dreyfusern a mnou ve zmíněné debatě ie možné nalézt u Marka Okrenta. Hermeneutics. Transcendental Philosoph) and Social Seien W»\ inquiry 27. 2:i-45>. 42 17 ' .'jíK&i 154 Richard Rorty Naproti tomu pro nás pragmatisty je předmět zkoumání "konstituován" zkoumáním jenom v následujícím smyslu: na otázky "O čem mluvíš?" a 'To to jo, o čom chceš něco zjistit?0 odpovídáme tak, z*e vyjmenujeme některá z důležitějších přesvědčení, která zastáváme za současného stavu zkoumání, a řekneme, že mluvíme o čemkoli, o čem jsou tato přesvědčeni pravdivá. Modelem jo zde známé kontextualistické tvrzení, že neeuklei-dovským prostorem je cokoli, o čem jsou pravdivé určité axiomy." My pragmatisté vnímáme otázku "Ale existuje doopravdy nějaká laková vře?" jako nejapný způsob vyjádření otázky "Jsou nějaká jiná přesvědčení, kle-rá bychom měli zastávat?" Tato poslední otázka muže být zodpovězena jedině vypočítáním a doporučením takových jiných přesvědčení. Nepřijímáme tedy žádnou obecnou skepsi týkající se jiných myslí či kultur nebo vnějšího světa, zastáváme jenom konkrétní skepsi týkající se toho čí onoho přesvědčení nebo souboru přesvědčení - konkrétní návrhy toho, jak přepřádat.7 Jedním ze způsobů jak formulovat pragmatístický postoj je říci. že pragmatista uznává vztahy opodstatnení, které spojují jednotlivá přesvědčení a přání, a vztahy příčinnosti, které spojují tato přesvědčení a přání s jinými prvky vesmíru, ale žádné vztahy reprezentace. Přesvědčení nereprezentují nic takového, co by nebylo přesvědčením. Existují jistě vztahy bytí o, v zeslabeném smyslu, v jakém jsou riemannovské axiomy o rie-mannovském prostoru, v jakém mluví Meinong o neexistujících předmětech a v jakém je Shakespearova hra o Hamletovi. Ale chápeme li bytí o v takto umírněném smyslu, neexistuje žádný problém toho, jak může být přesvědčení o něčem neskutečném Či nemožném. Protože bylí o není záležitostí ukazování ven ze sítě. Termínu být o užíváme jako způsobu přivedení pozornosti k přesvědčením, která jsou zásadní pro opodstatnění ji- 6/ O důležitosti nceukloidovské geometrie pro antiesencialjstický, čím dál hravější, trn fi- losofie dvacátého violetí viz můj él.inok 'From Logic to Language to Plny". Proceeding* mul Addresses of Ihr American Philosophical Association 59 f 1980). 747-753. 7/ Kritiku tohoto přístupu k obočnému skepticismu, který sdílím s Pavidsonem. je možné najít v článku Colina McGinna 'Radical Interpretation and Epistemology', in Truth and Interpretation: Perspectives on the Philosophy of Donald Davidson, ed. Ernest LePorp (Oxford: Blackwell, 1986). McGinn sdílí Nngelův nntiwittgcnsteinovský a antipeirceovský »á zor, že existují aspekty zkušenosti, které se vymykají jazyku, a vymykají se tedy kontexfua lizaci. Obecnější, volmi pronikavou diskusi obecného skeplicismu. a zvláště toho přístupu ke skepticismu, který je společný Nagolovi, Barrymu Stroitdovi a McGinnovi, podává Mi chap! Williams, Unnatural Doubts (Oxford: Blackwell. lí)!)2) Zkoumání jako rekontextualizace 1.56 nýcb přesvědčení, ne jako způsobu přivedení pozornosti k něčemu, co přesvědčením není. My pragmatisté musíme protestovat proti dvěma tradičním metodologickým otázkám (anebo musíme tyto otázky reinterpretovat): 'Maky kontext patři k tomuto předmětu?" a "Co to je, co dáváme do kontextu?" Pro nás jsou všechny předměty vždy už kontextualizované.8 Všechny už si s sebou nesmi své kontexty, právě jako si s sebou neue riemannovský prostor axiomy. Nemůže být tedy řeči o tom, že bychom předmět vyjjmiüi 7. jeho starého kontextu a prozkoumali bo tak, jak je, abychom zjistili, jaký nový kontext by pro něj mohl být vhodný. Řeč může být jenom o tom, jaké další oblasti sítě můžeme prohlédnout, abychom našli způsoby odstranění zbytkových napětí v oblasti, kde nás to právě pálí. Nelze ani odpovědět na otázku po tom, co to do kontextu dáváme, kromě nudného a triviálního "přesvědčení". Veškerá řeč o tom. že něco děláme s predmety, musí být podle pragmatistického chápání tobo. jak pronikáme "do" předmětů, parafrázovatelná jako řeč o přepřádání přesvědčení. Takovým překladem se neztratí nic než úspornost, stejně tak jako se nic neztratí, parafrázujeme li s Peircem řeč o předmětu řečí o praktických důsledcích, které bude mít ten předmět pro naše chování. Jakmile opustíme tradiční opozici mezi kontextem a kontextualizova-nnu věcí, ztrácíme jakoukoli možnost dělit věci na ty, které jsou tím, čím R> Srovnej například s tvrzením Anthony tliddense. že "sociologie, na rozdíl od přírodních věd, pojednává o preinterpretovaném světě, kde je tvorba a reprodukce významových rámců samotnou podmínkou toho, co se snaží analyzovat, totiž lidského společenského chování: 'o jo důvod, proč je ve společenských vědách dvojitá hermeneutika" (New Rules oj Sociological Method, s. IRR). Tat'i pasáž je pochvalně citována Ilnhormasem [Theory <>( Communicative Action. Vol. 1. s. 110). Habermas ji komentuje tak. že "Giddens hovoří >» dvojité* hermeneutice, protože ve společenských vědách nepřicházejí problémy interpre-tativniho porozumění do hrv až prostřednictvím závislosti popisu dat na teorii a závislosti jazyků teorií na paradigmatu; problém porozumění existuje již pod prahem tvorby teorii, je totiž již v získáváni dat, a ne až v jejich teoretickém popisu; protože každodenní zkušenost, která může být transformována do vědeckých operaci, je již sama strukturována symbolicky, a je tedy nepřístupná pouhému pozorováni". Mou reakci na lhibermasovu poznámku je. íe je to právě "závislost popisu dat na teorii", co způsobuje, že je "pouhé pozorováni" pojmem stejně tak nepoužitelným v Natur- jako Gcisteswissenschnflm Giddensova "dvojitá" hermeneutika mi nedává smysl o nic větší než i'-ii blízká příbuzná, totiž Quinova ■'dvojitá" neurčitost překladu. Tento poslední pojem byl podrobně kritizován Ohomskym, Putnamem i jinými, a mnou v článku 'Indeterminacy of l ranslation and of Truth", Synthese 23 (1972). 443 \<\2. 9946 BHHl Ifiii RlCflABF) RiiK'IY jsou, nezávisle na kontextu, a ty, které jsou na kontextu závislé - jakoukoli možnost rozdělit svět třeba na pevné predmety a ohebné texty.* Nebo, jinak řečeno, jakoukoli možnost rozdělit svět na interní a externí vztahy, nebo na vlastnosti, které vycházejí z podstaty jejich nositele, a ty, které z ní nevycházejí - a ovšem i na věn", které jsou svou podstatou vztahy, a věci. které jsou svou podstatou nosil eli vztahů. Jakmile se totiž díváme na zkoumání jako na přepřádání přesvědčení, a ne jako na objevování podstat předmětu, nemáme nic, CO bychom mohli považovat za samostatné, nezávislé entity, kromě jednotlivých přesvědčení - jednotlivých postoju k větám. Ale ty se k tomu už vůbec nehodí. Protože přesvědčení je tím, čím je, jenom díky svému postavení v síti. Jakmile vidíme vztahy "reprezentace" a "bytí o" (které někteří filosofové pokládají za "fixující kontext" přesvědčeni) jako to, co vyrůstá z dané kontextualtzace lěchln přesvědčení, stane se přesvědčení pouhou pozicí v sítí. Jo schopnosti «ílě reagovat určitým způsobem na určitá přidání nebo ubrání V tomto smyslu je podobné hodnotě nebo valenci věci - je to jenom dispozice různým způsobem odpovídat na různé stimuly.9 Připadá li vám takové rozpuštění zkoumání do sebepřepřádající sítě domněnek hloupé, uvědomte si. že je přirozeným a přímým důsledkem zobecněného anticsencialismu. Antiesencialismus je. jak poznamenal Sa- V originále hard lump!; ami squíshy texts Pozn překl. 9/ Za analogii mezi doxastH-kým obsahem a hodnotou vděčím Danielu Dennetlovi. Vp své knize Tlm Inlrntinrwl Stance (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1987), s 208 říká: "Propozic«, jako způsoby "měřeni" sémantické informace co do obsahu, se ukazuji hýl spíše jako dolary než jako čísla. Otázka 'kolik to stojí v amerických dolarech?' může být užitečnou otázkou uvádějící věci na společný jmenovatel i přesto, že se často stane, žr odpověď zkreslí sku tečnost. která nás zajímá: a stejně tak nám múze i otázka 'jakou propozici (ve Standard ním Rámci P) to uchovává/přodává/vyjadřuje?' posloužit jako cenné, do jisté míry syste matické, i když často prokrustovské, měřítko. .Jenom naivní Američané si t.u první otázku pletou s otázkou 'Kolik to stoji ve skutečných penězích?', a stejně naivní hv bylo považovat nějaký standard propozic, jakkoli dohře zavedený, za byť jen přihlížení ke způsobu, jakým je sémantická informace skutečně rozéleňována. Zádně skutečně, přirozeně, univerzálni jednotky ekonomické hodnoty, ani sémantické informace neexistuji" Představme si otázku "Kolik to stoji ve skutečných penězích?" jako paralelní stejně naivní otázce "K jaké vétě skutečného jazyka - Jazyka Rozumu, noho -Jazyka Přírodv. nebo .Ja-zvka Pozorování - je tato dispozice k chování postojem?" nebo "K j.'kč částí skutečnosti -skutečnosti jak skutečně je - je tato dispozice k chování zaměřena?' nebo "Do iakého kon-bextU tato dispozice skutečně patří?" ■Oj|ii"'ir—.iii>njiMyn - ■■ ■■....... - ........ Zkoumání jako rekontextualizacc 157 mufil Wheeler,10 principiálním bodem konvergence mezi analytickou filosofii a filosofií kontinentální. Totéž hnutí mysli, které vedlo Whiteheada a Quina k tomu. že ohrnuli nos nad Aristotelem a relativizovali dělení na substanci a vlastnost, vedlo i TIcidcggera k výroku, že Západ začal zapomínat Bytí, když Rekové začali rozlišovat mezi "že" a "co" a mezi jevem a skutečností." Vede Dennetta i jiné filosofy k odmítnutí toho, co Evans nazval "Russellovým principem" (tedy: "subjekt nemůže o ničem utvořit soud, pokud neví, o jakém předmětu jeho soud je").12 Anliesr-ncialistická filosofka* se těší na den. kdy budou všechny pseu-d<»problémy vytvořené esencialislickou (řadicí - problémy vztahu jevu ke skutečnosti, mysli k tělu, jazyka k faktum - zrušeny. Domnívá se, že se všechny tyto tradiční dualismy /.hroutí, jako už tolik domin, jakmile se zhroutí rozlišení mezi esencí a akcidentem. Rozlišování mezi skutečností a jevem vidí jako způsob poukazování na to, že nějaký soubor vztahu, nějaký kontext je svou podstatou privilegovaný. Rozlišení mezi myslí a tě lem vidí jako způsob poukazování na to, že lidské bytosti mají nitro, které je mimo dosah jazyka (Nagel. McGinn), nebo k jehož podstatě patří 10/ Viz Samuel Wheeler. 'The Extension of Deconstruction". The Monist f.9 (198G). 3-21 [Český překlad 'Ro?šíření dekonslrukce". Filosofický časopis 44 (10%); pozn. překl.], zvláště s. 10: "V jistém smyslu je nejpřekvapivějším vyjádřením myšlenky společné Quinovi a iWridovi to, že veškeré myšleni může být nanejvýš psaním mozku či psaním ducha, a oha tyto druhy zápisu dávají texty, s nimiž jsou přinejmenším z hlediska hermoneutikv stejné problémy jako s oslní nimi texty " Když je tato myšlenka, u Davidsona. oddělena or| (Juinova nepodstatného fyzikalismu. stává se konvergence mezi Derridou a Davidsonem Zřejmou. Viz Wheeler. 'Indeterminacy of French Translation: Derrida and Davidson", Truth and Interpretation: Perspectives on the Philosophy of Donald Davidson, 477-491. 11/ Martin Heidegger. Nietzsche. II, s. 11 n. "Co-byti (dos Was-seUt, to ti estin) a že-byti [das Dass sein, to estin) se ve své rozdílnosti odkrývají spolu s rozdílnosti, na které vždy spočívá metafyzika - s rozdílností, která se ustanovuje poprvé a ve své konečnosti (i když schopná transmutace až po bod nepoznatelnosti) v platónském rozlišeni mezi pravým by tím [ontós on) a ne-bytím {mé on)" Na konci s. 15 Heidegger říká: "Oo-bytí a Že-byti se spolu s rostoucí nezpocbybnilelnosti ztotožněni Býti s jsoucností jsoucen [die wachsende Fraglosigkeit der Semendheit) mČMii v prázdné 'pojmy reflexe", a tak získávají ještě větší silu, úměrně tomu. jak začíná hýl sama metafyzika brána iako samozřejmost," 12/ Garelb Evans, The Varieties of Hcfereiice (Oxford: Clarendon Press, 1982), s. 89. Viz Daniel Dennett. 77ic Intentional Stance, s. 200. 210. * O virtuálních reprezentantech jednotlivých filosofických postojů hovoři Rorty střídavě v ženském a mužském rodě. Volha konkrétního rodu nemá žádný blubši smysl Pozn. překl 158 Fi It'll Altli RORTY intencionalita (Searle), která uniká rekontextualizaci, Vidí rozdíl mezi jazykem a faktem jako způsob sděleni toho, že nějaké kousky jazyka mají speciální vztah - vztah přesné reprezentace - k něčemu, ro je lim. čím (o je. nezávisle na jazyce, nezávisle na jakémkoli popisu. Esencialistický filosof, ten. kdo se chce držet pojmu "z podstaty vychá zející, na kontextu nezávislé vlastností", říká, že ono "to", které /koumá ní uvádí do kontextu, muni být něčím prekontextuáíním. Antiesencialisf-ka odporuje a trvá na tom, že jde o kontexty skrznaskrz, ('iní to tak. že říká, že zkoumat věci můžeme jenom prostřednictvím popisu, že něco popisovat znamená uvádět to do vztahu k jiným věcem a že "chápat věc samu" není ničím, co by předcházelo kontextualizaci, že je to v nejlepším případě focus imaginarius. Je to představa současného chápání všech možných způsobů, jak může být ta věc popsána, všech možných kontextů, do kterých by mohla být uvedena. Jo to nemožná představa porovnání všech nekonečně mnoha možných přesvědčení, která by mohla být, při určité možné interpretaci, nahlédnuta jako přesvědčení o této věci.13 Esencialista namítá, že popisy se mohou měnit od popisujícího k popisujícímu, zatímco popisovaná věc nikoli. Obviňuje nntiesencialistku z to ho, že zaměňuje řád bylí s řádem vědění, že je "verilikacionistkou". Trvá tedy nadále na otázce: co to je. co je uváděno do vztahu s něčím jiným? Na relativizování a kontextualizování, říká, není nic spalného, ale vztahy vyžadují nositele. Dříve nebo později se musíme dozvědět, čím tito nositelé jsou, čím jsou svou podstatou. Jakmile se dozvíme tohle, budeme musel připustit, potřebu tradičního dualismu. Protože pak budeme mít oporu pro to, co je skutečné, a ne jenom zdánlivé, co je lim. co se jazyk snaží přesně reprezentovat, co jsou svou podstatou mysl n tělo a jaký je doopravdy jejich vztah. Na takovou otázku po lom. čím jsou nositelé těchto vztahů, jaké věci to jsou, které jsou donekonečna rekontextualizovány, musí antiesencialistka odpovědět, že cokoli může být. považováno za nositele vztahu nebo muže být rozpuštěno do množiny vztahů k jiným věcem, podle toho, jak je to práv" potřeba. Vždy tu budou nositelé, kteří jsou ve vztazích, ale kteří to jsou, záleží na účelu kontextualizace, kterou právě provádíme. Můžete 13/ Viz Hilary Putnam. lirprrsmtatin;: an " ja/vr (mlřeba Spousts uspořádávám, abychom dnli smysl osíori7ivní definici ■■«" ■..... Zkoumaní jako rckon trxtualizacp 165 jsou na tomto procesu nezávislé. Nebo si tohle můžete myslet alespoň o světě banálně inforkulfurního zboží střední velikosti. Začnete-li ale číst historii vědy nebo etnografii, začnete možná pochybovat o tom, že tento princip platí i o těch divných věcech, o kterých se píše v těchto knihách. Pak můžete dospět k tomu, že budete říkat, že Aristoteles hovořil o něčem, co neexistovalo - o něčem, co lze nejprve identifikovat jenom jako "to. co Aristoteles nazýval kinesis' - a že o něčem jiném, co neexistuje. hovoří Polynésané ("něco, čemu říkají mana"). Tentýž oseni-ialislický instinkt, který vás vedl k přijetí Russellova principu, vás ale může vést k přijetí principu Parmenidova: nelze hovořit o tom. co neexistuje, de-li lomu tak, budete hledat nějaký zvláštní druh existence, který by mohlo mít to, co nemá existovat: subsistonci. nebo pojmovou existenci, nebo roprezentaciouální existenci, nebo mentální existenci. Nebo snad "jazykovou existenci" - takovou existenci, jakou mají věci "konstituované jazykem". Uspokojen tímto pojmem, stanete se pří vržencem Diltheye a rozdělíte svět na ne-jazykově-konsliluovanou oblast přírodních věd :i iazykově-konstituovanou oblast věd o člověku.B Avšak i my antiesencialisté. kteří nevěříme ani Russellovi, ani Parme-nidovi a kdo nerozlišujeme mezi předměty nacházenými před procesem utváření přesvědčení a předměty vytvářenými během tohoto procesu, můžeme kulturu stále dělit způsobem, který je blízký Taylorovu diltheyovské-iiin rozdělení. Můžeme dělit předměty na ty, které v nás ta přesvědčení, která se jich týkají, vzbuzují v podstatě přímými kauzálními prostředky, a na ty ostatní. V případě předmětů onoho druhého typu jsou relevantní kauzální spoje bud' velmi nepřímé, nebo vůbec neexistují. Většina zboží střední velikosti patří mezi předměty prvního typu. -Jsou to předměty, je-ji'hž jména se brzy objeví v průběhu kauzálního vysvětlování toho. jak jste přišli k určitým přesvědčením a přáním - totiž k těm, která vyjadřujete větami obsahujícími právě tato jména. Například pátrání po příčinách, které nás všechny vedly k získání přesvědčení a přání týkajících se Gorbačova, nás rychle povede zpět ke Cíorbačovovi samotnému. Naproti 18/ TytéS parmenidovské úvahy vas mohou ve filosofii přírodních věd přimět k tomu. stát so van fr.isspnov^kvm inštrumentalistovi - nechat člověka "konstituovat" a "přijímat" atn-my, alo "nacházel" n "věřit we" stoly Nebo vás mohou vest k tomu. že budete postuloval t"!ik světů tnut court, kolik jo pojmových světu, a fikat tedy spolu s Kühnem, že Aristoteles n Ctfllflpo žili v rwtných Bvěteeh -':ik van Frassenúv. lak Kuhnúv návrh rnzehírám v Plánku '|s Nahnal Sripnre a Nntural Kind"?', Objectivity, Relativism »">' Truth 04 72 99 166 líini um Routy tomu vysvětlení, jak došlo k tomu, že máme určitá přesvědčení a přání týkající se štěstí, cudnosti a Boží vůle. nás zpět k lěmlo předmětům nepovedou. (Nebo nás k nim povedou, ale jenom na základě teorií nemate« riální kauzality, jako jo Platónova nebo Augustinova.) Totéž platí o přesvědčeních a přáních týkajících se neutrin, čísla p. kulatého Čtverce, many a kinesis. Kauzální vysvetlení loho, jak jsme získali přesvědčení a přání, která vyjadřujeme větami obsahujícími jména lakových věcí, obvykle nebudou hovořit o těchto věcech samotných. My antiesencialisté se nedomníváme, že tohle ukazuje, že by melo ři !■> p nebo ctnost cudnosti jiný druh ontologického statutu, než je ten. který mají Gorbačov a králíci. Jakmile se zbavíme představy, že cílem zkoumání jo reprezentovat předměty, a nahradíme ho názorem, že zkoumání směřuje ke koherentnímu uspořádání přesvědčení a přání, stává se parmenidovská otázka, jak můžeme přesně reprezentovat to. co neexistu je, irelevantní a stranou jde i představa, že pravda muže být jediné o tom, co je skutečné. Jediný pojem "předmětu", který tedy potrebujem'', je pojem "intencionáJního předmětu", Intencionálním předmětem je to, k čemu odkazuje slovo nebo popis. K čemu odkazuje, "jistíte tak. že k tomuto slovu nebo popisu připojíte jazykový význam. To zase uděláte tak. že buďto přeložíte jazyk, ve kterém se toto slovo nebo tento popis výsky tují, anebo, jeli to nutné, tak že se tomuto jazyku naučíte. Otázka, jeli tento jazyk pro vaše účely užitečný, je z hlediska predmetnosti irelevantní stejně tak jako otázka, má-li předmět nějaké kauzální účinky. Antiesencialisté se na předměty dívají jako na to. o čem je užitečné mluvit, abychom se vyrovnali se stimulacemi, kterým jsou vystavena naše těla. Všechny předměty, včetně Quinových "stimulací", jsou tím. co Quine nazývá "posity". Jste-li ochotni vzdát se představy, že můžete najít něco, co není positem, a smířit se s tím, že tvoření positů je předcházeno už jenom stimulacemi, a nikoli poznáním (tedy ne třeba "neroncktovuným po znáním", "perceptuálním poznáním" či "poznáním vlastní zkušenosti"), pak se můžete vyhnout představě, že jsou některé předměty konstituovány jazykem, a jiné ne. Rozdíl mezi banálně interkulturními předměty a před mety kontroverzními se stane rozdílem mezi předměty, o kterých musíte mluvit, když chcete pojednat o běžných stimulacích vyskytujících se u vašich blízkých, a předměty, kterých je třeba, má-li se pojednával o nových stimulacích vyskytujících se u nových známých (například aristotelovců, Polynésanú. avantgardních básníků a malířů, lidí. kteří uvádějí texty do nových imaginativních souvislostí atd.). Zkoumám jako rekontexttializaee 167 Co jsem dosud navrhoval, se týkalo toho. jak zachytit, něco z Tayloro-vych rozlišení, aniž bychom o čemkoli mluvili jako o "konstituovaném jazykem". Jak i«' to s jeho rozlišením mezi pozorováním domorodé kultury a účastnčním se jí? Konkrétněji, jak je to s jeho tvrzením, že Davidsono-vo pojetí radikální interpretace, založené na pravdivostních podmínkách. nebude fungovat, protože "nemůžeme přiměřeně chápat, čím některé / těchto pravdivostních podmínek jsou, aniž bychom trochu chápali jazyk"19 - to znamená, aniž bychom byli předtím účastni užívání tohoto jazyka? To je výzva, ke které se Davidson staví čelem. Klade sám sobě otázku "Muže hýt teorie pravdy verifikována na základě evidence, která byla k dispozici dříve, než interpretace začala?"20 a odpovídá na ni následujícím způsobem: Ano, jestliže (a) můžeme identifikovat nějaké chování domorodců jako braní věty za pravdivou, a jestliže (b) použijeme Princip vstřícnosti.* Druhá podmínka znamená říci, že se náš způsob života se způsobem života domorodců již překrývá do tak velké míry, že už jsme automaticky, zadarmo, pozorovatelé-účastníci, ne pouze účastníci. Davidson se domnívá, že toto překrývání vede k redukci interkulturního případu na případ intrakullurní - to znamená, že se s nejtajuplnějšími aspekty chování domorodců (jazykového i jiného) učíme zacházet stejným způsobem, jakým se to učíme u tajuplných aspektů chování atypických příslušníků naší vlastní kultury. K takovým příslušníkům patři kvantoví fyzici, metafyzici, náboženští fanatici, psyehotici, Oscar Wilde, paní Malapropo-vá a lak dále - všichni ti lidé, kteří vyjadřují paradoxní přesvědčení a přání pomocí (převážně) známých slov našeho rodného jazyka.'1 Můžeme si představit, že se Davidson Taylora ptá: připouštítc-li, že se můžeme naučit řeč kvantové mechaniky nebo že se můžeme naučit, rozumět paní Malapropové na základě toho, že se naše jazykové chování a jazykové chování Plancka nebo Malapropové tak podstatně překrývá (plus trochy zvědavosti a imaginace), proč se domníváte, že jsou věci o cokoli 19/ Ch. Taylor, "nicori'-s of Meaning', s. 275. 20' Donald Davidson, 'Radical Interpretation', in Inquiries into Truth und Interpretation (Oxford: oxford University ľross. 1981), s. 133. 21 0 analogiích mezi malapropistny a metaforami vi? D. Davidson, 'What Metaphors M'-an'. v jeho Inquiries into Truth nnd Interpretation; D. Davidson. 'A Nice Dorangprnont ■ I Rpitaphs', v I^Porove sborníku ritovaném výže; a nun ř.lánpk 'Unfamiliar Noises' v diu h" řásti Ohjectiťitv RrlnHvism und Truth 8914 168 KlľllAlfli RORTY těžší nebo jakkoli jiné například v případě, o kterém přemýšlíte vy. tedy v případě barbara ve starověkých Aténách?-2" V případě Plancka zjistíme, o co mu jde. tak, že mu klademe otázky a nasloucháme jeho odpovědím, včetně otázek o tom, co myslí daným výrazem. Spokojeni s tím, jak mu rozumíme, jsme. jakmile shledáme, že se s ním hádáme o kvanta jako s bratrem. V případě Malapropové, stejně tak jako v případě někoho s těžkým cizím prízvukom, so dohadujeme, co asi tak říká. prověřujeme naše dohady tak, že odpovídáme na to, co by podle nás bývala měla říci, a tak si postupně osvojujeme schopnost rozuměl jí bez toho. abychom si při tom uvědomovali nějaký zmatek nebo nějaké vyvozování. Nedělali ľer-šané zřejmě totéž, když se snažili srovnat s Atéňany? Platí-li tohle za "účastnění se", a ne jenom za "pozorování", pak je pojem "pouhého pozorovatele" prázdný. Quine a Davidson si nikdy nepředstavovali, že by mohl radikální překladatel svou práci dělal bez stimulování responsivního chování domorodců lépe, než by mohla třeba mořská bioložka dělat tu svou, aniž by stimulovala své mlže. Oba ale mohou popírat, že by se on potřeboval do těch svých vciťoval více než ona do jejích. Zdá se mi, že Taylor chápe Davidsona jako jakéhosi afomistu, někoho, kdo nejenom, jak říká, "vidí význam úplně v termínech reprezentace.'1 22/ Bezprostředné za pasáži o pravdivostních podmínkách, kterou jsem citoval výSe, Taylor píše: "jako pozorovatelé z nějaké totálně despotické kultury, kleří se objeviti v klasických Aténách, stále slyšíme ' i slovo 'rovný' a s ním spjaté 'podobný' (isos, komoins) Umime I ni o sinvn aplikovat na tyče. kameny a snad i na domy a lodi: protože existuj dostatečně přesný překlad do našeho vlastního jazyka (pfrštiny) A znánu- i jedni zpfisoh. jak je aplikovat na lidské hytosti, známe například fyzickou podobnost neho rovnost výšky. Je ale jeden zvláštní způsob, kterým tato slova užívají Helénové, a ten nás mate ..." Taylor pokračuje: "Našim prohlémem teď není jenom to, abychom pochopili, že jde o užití metaforické. Dá se očekávat, že nám taková véc nebude neznámá ... Co nám ale dosud nedošlo, je pozitivní hodnota tohoto způsobu života. Nechápeme ideál lidu svobodných občanů. .. Nevidíme, jinými slovy, vznešenost takového druhu života. ... Abychom tedy porozuměli, rn tato slova reprezentují, abychom je pochopili v jejich reprezentující funí. i. musíme jim rozumět v jejich artikulačně-konstitutivni funkn. Musíme vidět, jak mohou do dat určité artikulaei horizont zájmů" (s. 275-277; moje léčky nékdv znamenají vypuštěni odstavce nebo i větší části textu). 23/ Ch.Taylor, 'Theories of Meaning", s. 270. Viz také s. 255: "Div.it se na teorii jako na teorii pozorovatele je jiným způsobem připuštění primátu reprezentace; protože x tohoto hlediska by teorie také měla hýl reprezentaci nezávislé skutečnosti." Davidsonovy p íd< ■' práo' učinily jeho antírepteatentacionališraus zřetelnějším, než tomu bylo v rlňnr.írh které rozebírá Taylor. Zkoumá n i jah<> rekontextualiza.ee 1(59 ale kdo předpokládá, Že člověk muže reprezentovat malý kousek skutečnosti, aniž by současně reprezentoval spousty skutečnosti. To ale pomíjí hol ismus, který Taylor a Davidson sdílejí, a fakt, že oba dva mají stejně malé použití pro RusscIKiv princip. Davidson je přesvědčen, že jedno přesvědčení můžete mít jen tehdy, máte-li jich spoustu, a že jeden kousek chování můžete interpretovat, jenom můžete-li jich interpretovat spous-lv ' Stejně tak není pravda, že by Davidson viděl význam v termínech re-pic/onlace. znamená li to, jak říká Taylor, ž,p "přiřazuje tomu, co je řečeno, to. co je, takovým způsobem, že to spolu s vhodnými hypotézami o lidských přáních a úmyslech dává vhodná připsání postojů k propozicím mluvčím".'-'0 Nepřirazuje tomu, co je řečeno, to, co je. Spíše uvádí do vztahu to, co je, s tím, co je řečeno (např. že Kurt obvykle říká "Es rejr net", jenom když prší, "Ich bin ein Esel", jenom když vypadá zkroušené aid), a používá těchto vztahů jako evidence pro hypotézy o pravdivostních podmínkách. To není o nic více proces přiřazování či reprezentování, než je jím fyzikovo užití makrostrukturálních vztahů pro účely inspirování nebo potvrzení hypotéz o mikrostrukture. Co já tvrdím, je to, že kntismus snímá prokleti z naturalismu a že člověk může být tak naturalistický jako Davidson, pokud si dává pozor, aby byl tak holistický jako Taylor. Být naturalistou je tedy v tomto smyslu být takovým antíesencialistou, který, tak jako Dewey, nevidí žádné zlomy v hierarchii komplexnějších n komplexnějších zvládání nových stimulací -v hierarchii, která má dole oméby přizpůsobující se změnám teploty vody, uprostřed tancující včely a šachisty dávající mat a na vrcholu lidi podněcují«! vědecké, umělecké a politické revoluce. Co se ztrácí na takovéto quasi-skinnerovské úrovni abstrakce - na úrovni, na níž vidíme veškeré zkoumání jako záležitost vyrovnávání se s inkohprencemi, které jsou mezi přesvědčeními vytvářeny novými sli-mulacemi? Co se ztrácí, je vše to. co nám dovoluje vést filosoficky zajímavou dělící čáru mezi vysvětlením a porozuměním, nebo mezi vysvětle- '21/ Pěkné Vyjádřeni tohoto holismu je možné najit v závěrečném odstavci Pavidsonova článku 'Reality without Reference' z jeho knihy Inquiries into Truth and Intnprrtation. Odmítá tam (s. JIT») to, co nazývá "stavebnicovými teoriemi", kvůli "snaze dodat každé větě bohatý obsah přímo na základě ih* sémantické evidence-" a konči výrokem: "Reference však odpadli Nehraje žádnou zasadni roli ve vysvětlování vztahu mezi jazykem n světem." Stejně i ik odpadá, tvrdil později Davidson, "reprezentace". 25/ Cli Taylor. Theories of Meaning*, s. 253. 170 RirtiARn Routy ním a interpretací. Tu i** www nrávií to. co my äntiesAnctalisté fhccmv ztratit. Co doufáme získat? -Jakkoli je to divné, \v^n'\ In tiir jiného n««ž l'>. t'n chce Taylor získat s využitím diltheyovského dualismu: hradbu prut i ro. dukcionismu, proti představě, že lidské bytosti nejsou "nic než" neon podlidského. Všimněte si toliž, že jedním důsledkem lohn, když so v/d.-í me chápání pravdy jako přesnosti reprezentace neho i.dco koresp«ndonrf« s tím. jak věci samy od sobi* isnu, je, že my prngmafilé nemůžeme dělil kulturu na části, které tulo úlohu plní dobře, a na Iv. které ne. Jsme le dy hluší k skinnornvským útokům na pojmy jako "svoboda" ;i "důstojnost", jsme hluší k výzvě "seientismu". Skinnerovská. ale holistická, n.-itii-ralizace teorie zkoumání f- sehnu přináší nemožnost, hrát vážně skinne rovský redukcionismus. Díváme h" se na zkoumání jak > na rekonloxluali zad. nemůžeme brát vážně chápání některých kontextu j-*kn svou podstatou privilegovaných, jako protikladu k tomu, když je chápeme jenom jako užitečné pro nějaký určitý účel Zbavíme*!} se myšlenky "různých metod příslušných povaze rázných předmětů-' (např. jiné pro jazykově konstituované předměty a jiné pro Iv. které jazykově konstituované nejsou), obracíme r»o#imo«5| od "požadavků předmětu" k požadavkům cíle. '-•'.-•rému má určité zkoumání sloužit. Účelem je přeladil filosofickou debatu z metodologickoonío|oe;ické vlny na vlnu eticko-politickou. Protože nyní se debatuje o tom. jaké cíle slojí za I o. aby byly dosahovány, které jsou důležitější než jiné, a ne o tom. k jakvm cílům nás zavazuje popVtata lidství nebo skutečnosti. Pro antii-sonciali-Ju spolu všechny možné cíle souté/í za stejných podmínek, protože žádné z nich nejsou "zásadněji lidské" než jiné. Lze trvat na tom, že "touha znát pravdu", chápana jako touha re-kontextualizov.it, a ne jako (podle Aristotela) touha znát e etici, patří k podstatě člověka. Ale lo je jako říkat, že k podstatě člověka natři užíval vraliprst. Nemáme n.a vybranou než tento prst používal, a nemáme na vyhranou než užívat naši schopnost rekontextualizoval. Ať se děje cok"li, budeme dělal obojí. Z ctiH;n-po!itického úhlu pohledu se n\o dá říci. že In, co je charakteristické ne pro celou lidskou rasu. ale jenom pro jeü nejvyvinutější, nejsofistikovanější část - sečtělé, tolerantní, v/dělané příslušníky svobodné společnosti . je touha vysnít, si tolik nových kontextu, kolik je jen možné. Je to touha h*H ve svém přizpůsobování se tak mnohostranní, jak ío jen jde. jenom tak pro radost Tato t mih a se ukazuje spíše v umění a literatuře než v přírodních vědách a to mě svádí \ irI.■ l Zkoumáni jak<> rekontextttalizace 171 n:i<ů kulturu jako čím dál tím více poetizovnnou a říkat, že se čím dál více posouváme, od scientismu. klorý vadí Taylorovi, k něčemu lepšímu.20 Jako správný antiescncialisln ale nemám žádné hluboké premisy, o které bych se mohl opřít a vyvodil, z nich, že je U) tak skutečně lepší - ani dokázal, naši vlastní nadřazenost nad minulostí, neho nad současným ne-Zá-padem Vše, co mohu udělat, je rekonlextualizovat různá hnuti ve filosofii i jinde, abych je předvedl jako stupně v příběhu poetizace a pokroku.27 2U/ Tnylorúv článok 'The Diversity of Goods' (obsažptiý v jnho Philosophical Pfífwrs, Vol 7.) chápu iako skvělý príspevok k loto poelizaoi. V Taylorovýrh spisprh jo však napěli - napěti, kloro považuji za nošťastně nristotolnvskě n protikladné k žádoucímu, domi-ni'ilninui napěli liPRoluvskómn -. kUuo ho vodo k potřebě tforic "já" jako i-ire op?. Re-hopřppřádanho ínorhanisnni Vodo ho lo k tom«, že chrp něco jako mplafyziikou. stojně l.iV jak« dpi)."kraliik'iu. svobodu ?.'i' 'ImI.i pi'ii-1 i "i>'H'lÍ7;ui. kultury" jsoni se pokusil podrobněji vyjádřit v 3. kapitolo svě knihy Coiilniacnry. Inmy and Solidarity (Cambridge: Cambridge University ľľ"-s. insíl).