Valere Novarina IMAGINÁRNÍ OPERETA Překlad Michal Lázňovský OSOBY Zamlčený podmět, který se později stane Mužem z Onoho světa, Klytofonem, Mužem krve a Nezadržitelným romanopiscem. Smrtelník, který se stane Bližním Kalup, který se stane Teodrilem Dělný Svalovec, který se stane Polyhymnií Anastasie, která se stane Oinistrem Pantagonická žena, která se stane Ortodulem Nekňuba, který se stane Pantropem Svéhlavá žena, která se stane Adrastem Herec prchající před bližním, který se stává Exodurgem Děti hněvu ZAMLČENÝ PODMĚT Diváci naši operetní, bděte, neusněte! Zdi, vymezte horizont! Prkna, znamenejte svět! Vy, v řadách proti nám, zpátky ni krok! Vpřed taky ne! Strope, chraň nás před sluncem a přívaly dešťů, ty, čase, postůj! Vy vzadu, vystůjte nás! Publikum operetní, nestrp, abych dál proléval krev a rozmotával a smotával obvazy ze své zamotané hlavy, jak můžeš názorně spatřit! Publikum operetní, nedopusť, abych spustil hlavu, publikum operetní, zabraň mé hlavě! Zabraň operetě, publikum! Publikum operetní, nedopusť dopuštění! Nepřipusť spoušť na těchto prknech! Publikum operetní, neposlouchej mé řečnění, a přijmi moji „hlaAaAaAaAvu“. Na počátku byl mrtvý, který se vyjadřoval výhradně písní. SMRTELNÍK vstoupí Našel jsem zdechlinu zvířete – a zde lidskou: poznal jsem po očích, že je lidská. ZAMLČENÝ PODMĚT Setkání dvou herců, z nichž jeden se v očích druhého stane mrtvolou dřív než naopak. SMRTELNÍK Jsem mrtvý, který se vyjadřuje výhradně písní. Otevírám děj! A děj mi říká: NEVIDITELNÉ HLASY Dveře! Dveře! ZAMLČENÝ PODMĚT Dveřmi vstupuje muž, který se vrhá na svou sestru, aby jí vyjádřil svou hlubokou náklonnost. Odchází. Vstupuje muž s vytřeštěnýma očima. Vstupují těla, která mají oči, ve kterých lze číst. SMRTELNÍK Vstupuje bludné Já a mé niterné já se do něj vtěluje! ZAMLČENÝ PODMĚT Vstupuje muž, který má dojem, že se při vstupu minul se svým tělem. SMRTELNÍK Nacpal jsem se k smrti! ZAMLČENÝ PODMĚT Vyprávějte, jaká je, příteli! SMRTELNÍK Mý tělo, to je pech! si narazilo smrt, a tak v tom lítám sám. - Árie mrtvýho, co pěje píseň dokola, píseň prašná za všechny prachy: mám jí plný zuby, abych pravdu řek: „Zde spočívám Já sám, a proto nejásám že překročil jsem práh, kde vše je jen prach. Mě prach polykat nebaví: No co je to za snídani!“ ZAMLČENÝ PODMĚT Říkáš konec hned na začátku! SMRTELNÍK Místo hlavy mi nasaďte postavu třeba pomatenou, slitujte se nad tou dírou! ZAMLČENÝ PODMĚT Buď tak laskav, zbav vše své lidského obsahu. SMRTELNÍK Vstupuje prostá duše vtělená do páru hanovic, honavic, nohavic; vstupuje prostá duše vtělená do páru nohaha, honana, nohavic; vstupuje prostá duše v páru hovanic, covahin, ohavnic, vstupuje prostá duše v páru hova, nova, nic. Vstupuje prostě tělo, rozdvojené na tělo a na hlavu. ZAMLČENÝ PODMĚT Další kandidáti čtvernohé animality! SMRTELNÍK Vtom vstoupí dva herci, z nichž nezbyla než mrtvola s lidskýma očima. Následuje píseň o člověku, zpívaná člověkem, vrženým do světa, prosím... ZAMLČENÝ PODMĚT Hlavně aby se neprobudil! SMRTELNÍK Prach, poněkud pokleslá píseň zpívaná Ríšou Jitrnicou: „Jó, ty prachu, ty můj drahý prachu, brzy tě ze země budu hrýzt. Jó, ty země, ty má drahá země: Kéž bys chtěla ještě dál mě nýst. Jó, ty světlo, ty mý drahý světlo, nenechávej tmu se na mě snýst… Jó, ty prachu, ty můj drahý prachu, Brzy tě už zdola budu jíst. Ach, ty bído! živote, můj brachu, Rozprsknul ses mi jak miska hrachu… - Ó, duše má, jak vylízat se hodláš z týhle bídný situace-é-e Tak hlavu vzhůru a dej se do kupice zase-é-e… Buď statečná a silná zas, Přízemní nabídku odvrhni včas, Vláčet se světem, kde vleče se čas… Protože: Stejně brzy ležet budeš Kde už nic čekat nemůžeš Nikdo ani nevzdechne až i my dva zdechneme! Kdo nás pak zvedne, kdo nás sebere? Ledvaže nás oba život semele! Opono, teď ó-ponó: Mír dopřej kostem mým. Ó kos-mír-ným!“ (Mluví.) Nechci tam, musím tam, copak já s tím nadělám! (Zpívá.) „Jó, ty prachu, ty můj drahý prachu, Já tebe ze země musím smíst, Jó, vy prkna, světe, ty můj brachu, Proč mě nechceš ještě chvíli nýst! Ach, ty bído, živote, můj brachu, Rozprsknul ses mi jak miska hrachu. Ach, bída, miska má Je celá zlámaná… Hryzat hlínu, to máme od Adama! Moje hlava nebohá Rozpadne se, proboha, Z huby zbydou jenom zuby Prach mě sfoukne ze světa - Ale co je Za se ptám Co za životem… co je ta-a-a-a-am?“ (Mrtvý se uloží do své umrlčí pozice.) 2. V kolmých domech DĚLNÝ SVALOVEC Jmenuje se to zde Prčilice: tady si bydlíme dům. Když jsem bylo dítě, bylo jsem penzionované v penzionátu a muselo jsem dlabat dlabanec. ANASTÁZIE Jdeme tam bydlet. DĚLNÝ SVALOVEC Míříme do Prčilic. Kolik času spotřebujeme? Půldeviace, dvě pokuty, šestnáct chronometrů, osmnáct protomětřin, dvanáct bilo-liby-časosmírek. Ó, Čase, vzdáváme se ti oddaně! ANASTÁZIE Už přišel malý Smraďoušek? DĚLNÝ SVALOVEC Pachatel škod ještě nepřišel? ANASTÁZIE Prostor je těžký: těžký, těžký, těžký. DĚLNÝ SVALOVEC V mém těle právě proběhla prudká tělesná proměna. ANASTÁZIE Každý má tu svou; takových proběhne za hodinu šedesát. Život je úchvatný. A říkám to proto, protože je to dobře. DĚLNÝ SVALOVEC Vzpomínám, jak jsme jednou jedli jídlo, my živí jsme se živě živili, aby z nás jednou byly mrtvé mrtvoly. Těžký je prostor: těžký, těžký, těžký. ANASTÁZIE Život je tady: stvořený a zmarněný. DĚLNÝ SVALOVEC Dávám ti toto. ANASTÁZIE Tady máš ono. DĚLNÝ SVALOVEC Ty mi to dáváš? ANASTÁZIE Ne, já ti to nabízím. DĚLNÝ SVALOVEC Ano, prodej mi to! ANASTÁZIE Prodám ti to za osm. DĚLNÝ SVALOVEC Ne, já ti to nechám za tři sta třiatřicet… ANASTÁZIE Vezmu si osm z osmi a je to tvoje! DĚLNÝ SVALOVEC Jak mi to můžeš chtít prodat za deset, když to nechci? ANASTÁZIE Za osm je to tvoje, dám ti slevu dva. DĚLNÝ SVALOVEC Beru všechno, a jsem spokojen. ANASTÁZIE Já jsem převezená; a hle, jsem přeměněna! DĚLNÝ SVALOVEC Hlám. Hlám v sobě nespočet multikoidů; hlám spásonosku modrou – a dávám promluvit takto vzniklému nic… Vložím vše do bílé vsuvky z pravého umakartu. Srovnám své děti jedno pěkně za druhým, podle breviáře tělesných generací. Poskytněte mi svou krychli! ANASTÁZIE Zde můj kruh. Díky, vy kosočtveráku! Superkalhotově padnoucí do struktózy plodoflexu je více než přisávací: přilne a lépe drží v zatáčkách. Dejte mi ještě svůj kruh. DĚLNÝ SVALOVEC Ne, protože moje krychle je čtverec. ANASTÁZIE Vyprávějte mi ještě ten příběh trojúhelníku, na který udělalo tak silný dojem, že byl pozorován od základny. DĚLNÝ SVALOVEC Převálcujme mrtvého živým, který říká: Jen do toho! ANASTÁZIE Zplihloměr rukoidní se nevyrovná ztopometru perpetoidnímu: ano, ale přesto ho někdy dobře zastoupí. Občas nahradí jeho nedostatečnost, nicméně dávám přednost jeho soupeři: hadovníku rychloběžkóznímu, který nikdy nestojí tolik, aby nemohl stát více. DĚLNÝ SVALOVEC Odvraťme svou lidskou tvář a strčme ji jednou provždy do země. Ať už tam zůstane! ANASTÁZIE Vidím naši budoucnost jedině na čtyřech. DĚLNÝ SVALOVEC Zapěj tedy Chválu skutečnosti! ANASTÁZIE Zde je ta píseň - Chvála skutečnosti: „Má skutečnost je čtverhranná V ní bloudím pořád dokola A když vystoupám, že ji chytím Hned se zase dolů zřítím. Vězím ve svém vězení! Má kulečnost je vylhaná V ní bloumám třeba do rána A když až na dno sestoupím Hned do stropu zas vyletím. Sešrotovala jsem si vězení! Své vězení!“ Palička srstnatá je žádoucnější než paličák trdlovační, neboť její paličatost je mnohem niternější a taky proto, že v případě nehody se tak rychle nescvrkne. DĚLNÝ SVALOVEC Má bezpáteřní mícha myslí jen na vás: dovolte, abych váš apendix obepjal svým bajpásem! ANASTÁZIE Má dutálnost je hluboce přitahována vaší vypuklinovitostí. DĚLNÝ SVALOVEC Dovolte, abych svou animální objímkou obepjal vnější obrysy vašeho kosočtveráctví. ANASTÁZIE Nezdá se vám, že podoba těchto Pralidových Prazvyků je nyní poněkud nejasná? V naší zpustlé hrudi z nich zbyl jen prázdný balast. Když nám Bůh vstoupí do těla, znamená to, že už je mrtvé? DĚLNÝ SVALOVEC Cítí, že se s ním pojíme mrtvým tělem a opouští nás navždy, a už nikdy to nezkusí znovu. Tvé neužitečné formy už pro mne nic neznamenají. ANASTÁZIE Odkdy se trápíš ve své mrtvole, řekni, chlapče? DĚLNÝ SVALOVEC Trpím ve své trmvole už od doby, kdy nastal čas přesýpání. ANASTÁZIE Otevři mi svou dobře sečtenou lidskou tvář a podívej se na mne zpříma zevnitř, máš-li odvahu. DĚLNÝ SVALOVEC Chtěl bych prorazit otvor vycházejícím světlem – a zase zpátky! Chtěl bych na tom místě zanechat živý otvor: a nebo nějaké nic namísto otevřeného života. Ne, ne, ta nemoc lidského pindi, tady dole, to není dobré! ANASTÁZIE Dopřejeme vám teď minutku v krhavých pohledech. DĚLNÝ SVALOVEC Vy něco chcete? ANASTÁZIE Chtěla bych to raději dělat, než vám to prodávat. Za kolik byste teď ode mě koupil zbytek sypaného času? DĚLNÝ SVALOVEC Devět celých sedmnáct. ANASTÁZIE Jako by se stalo: a teď bych smlsla něco k smlsnutí. DĚLNÝ SVALOVEC Nadhodnota, píseň o podstatných předmětech: ANASTÁZIE Nadhodnota, píseň, která se obrací k předmětům. Kéž si ji vezmou k srdci, předměti! DĚLNÝ SVALOVEC „Vždycky když si koupím věci Postarám se o ně přeci, Já jim říkám: Mám vás rád! Proto vás chci kupovat! Ó, vy se mi líbíte! Však vy moje budete!“ ANASTÁZIE Píseň hlubokých talířů, zpívaná zvrhlíkem, co je zvrhnul. DĚLNÝ SVALOVEC „Když jsem se krutým světem ubíral, popelnicema jsem se probíral.“ ANASTÁZIE a DĚLNÝ SVALOVEC „Tvrdě se flákejme, nezpoťme si líc, Za břicha se popadejme nedělejme nic. Tvrdě se flákejme, nezpoťme si líc, Aby co za nic nestojí stálo mnohem víc! Tahle píseň není ležák ta se zhodnotí Do vyprodání zásob dobře poletí. O nadhodnotě zpívá bude prodejná, píseň, píseň, píseň, píseň, píseň prodejná!“ DĚLNÝ SVALOVEC Co chce říci tato píseň o nadhodnotě? Chce snad říci, že ztrácíme na hodnotě? „Ze všech sil se snažím sebe zhodnotit Však marnost se mě chystá brzy pohltit!“ ANASTÁZIE a DĚLNÝ SVALOVEC „Vyměňme si svoje statky, vyměňme si nic Ty si vezmi co je tvoje a mně nandej víc Říká, že je tohle Jeho: zobák otevři Koukej zobat, nepřestávej už ho nezavři! Zplna hrdla vyměňujme měňme z plných plic! A kdo makat víc nebude, nebude stát nic! Jde přeci o nadhodnotu! A co je víc?“ DĚLNÝ SVALOVEC Co chce říci tato píseň o nadhodnotě? Chce snad říci, že málo hodnotíme? ANASTÁZIE „Ach, co to vidím, ach co to cítím! Sotva se stáhnu, tvá hodnota klesá!“ DĚLNÝ SVALOVEC „Ach to ne, drahá, je to naopak: Když tvrdá valuta stoupá musí klesnout pak.“ ANASTÁZIE „Ano, stálo to za tu cenu kterou si odsedíme.“ DĚLNÝ SVALOVEC „Ať to stojí, co to stojí Kdo nehltá neobstojí Vždyť přeci na tom Náš osud stojí!“ ANASTÁZIE „A ten kdo se nezhodnotí Ten se rychle znehodnotí To je koloběh věčný!“ ANASTÁZIE a DĚLNÝ SVALOVEC mluví. Ať žijí věci! – Rebus rebus! – Zobejme po trošičkách! – Dej si dávku přítomnosti! – Hody nicoty! DĚLNÝ SVALOVEC Noc, změna osvětlení: Romance o nadhodnotě. ANASTÁZIE a DĚLNÝ SVALOVEC „Zplna hrdla budem zpívat, robit ničevo! ANASTÁZIE „… počkáme až dílo noci bude hotovo!“ DĚLNÝ SVALOVEC „… ve tmě všechno lépe zmizí…“ ANASTÁZIE „… v noci útrobách- ach-ach-ach…“ ANASTÁZIE a DĚLNÝ SVALOVEC „Všechno počíná a končí V noci útrobách!“ DĚLNÝ SVALOVEC „Jen pilně páchejme, nedělejme nic! Díky tomu zaručeně budeme mít víc!“ ANASTÁZIE „Má-li můj mazlíček do toho jíti řekni ach řekni co bude z toho míti!“ ANASTÁZIE a DĚLNÝ SVALOVEC mluví. Mám víc a ještě mi zbývá! – Páchejme tedy dále! – Nauč svá platidla, že čekání jim neprospívá! DĚLNÝ SVALOVEC „Nakupuju jenom to, co se rozbije Cpu se časem, co pomíjí Až se pomije! Míjení, míjení Není jiné řešení.“ ANASTÁZIE „Čas že bobtná, že nabývá že se hromadí minulosti že přibývá To mi nevadí.“ DĚLNÝ SVALOVEC „Směňuji vždy jen své tělo jež by pominouti chtělo, Ať mě nechá naživu, Nebo taky pominu!“ ANASTÁZIE a DĚLNÝ SVALOVEC „Tvrdě se flákejme, nedělejme nic… Čas nejde s námi, čas jde proti nám!“ ANASTÁZIE „Tak a z té nadhodnoty už zas nemám nic.“ Ach my dřevní Dříči, dřou nás až na dřeň, my jsme předvoj všech dřivých! Zmizme sami od sebe, než nás odsud vydřženou Pratodřeváci. 3. Radost v Pohledech NEKŇUBA Ponořme se na okamžik do myšlének a ušktněme je v hrdle. PANTAGONICKÁ ŽENA Už přišel malý Smraďoušek? Co robíš? NEKŇUBA Upadám do kontemplace tváří tvář veškerému ne-já. Od člověka k zvířeti jen krůček. PANTAGONICKÁ ŽENA Učiň ho! Pronikni hlavou do tajemství věcí tam! NEKŇUBA Už tam jsem, jsem tam! Studuji tajemství tamnějších věcí! A jak tam skrze ně na ně myslím, vrážejí se mi do hlavy. PANTAGONICKÁ ŽENA Vychutnejme chvíli tu beznadějnou chvíli. NEKŇUBA Ó, samoto před radostí, ó sólosamoto tváří v tvář náhodehrné náhodeheřehe: ó, časočasná rodoradosti! To bolí. PANTAGONICKÁ ŽENA Vždycky to bolí jen tebe! NEKŇUBA Bolí mě člověk a jeho stroj. PANTAGONICKÁ ŽENA Podal jsi dnes ráno své ruce něco k snědku? NEKŇUBA Stačilo, že jsem jí dal živou porci světa, aby si ji vzala svými prsty: ale nechtěla si ji vzít mými prsty. PANTAGONICKÁ ŽENA Říkám to jenom tobě – od ucha k uchu: od kojence, kdy jsem tak páchla, až po mrtvolu, co se v ní budu cítit tak mizerně, mi všechno lidské mezi tím bylo tak cizé… Mrtvý přejíždí jeviště na vozíku, který tlačí Kalup. PANTAGONICKÁ ŽENA Co to drží ve svých zoufalých rukou? KALUP Nápis, na kterém není nic napsáno. PANTAGONICKÁ ŽENA A co je psáno tam? KALUP Že si má ještě počkat. NEKŇUBA Tenhle mrtvý je k uzoufání. KALUP To je jako kdyby nastoupilo osm herců a jeden se hned od začátku začal považovat za mrtvolu, kterou se má stát teprve na konci. PANTAGONICKÁ ŽENA Co na to říká zesnulý? SMRTELNÍK se vztyčí. Od chvíle, co mám nohy na zemi, snažím se žít od podlahy. Mrtvý odjede. NEKŇUBA To jsou celí mrtví! Pomlouvají život, a přitom už si ani nepamatují, že ho žili, jenom na něj nadávají. A my, živí, abychom se úporně snažili jednat. PANTAGONICKÁ ŽENA Doktore! NEKŇUBA Ano, můj synu. PANTAGONICKÁ ŽENA Ano, má sestro. NEKŇUBA Luciáne! Já se nesnáším! Nesnesu se se sebou! A nesnáším svou nesnesitelnost! PANTAGONICKÁ ŽENA Ani potmě? ani po trojnásobně potmě? NEKŇUBA Rozžni světla v divadle hlavy bližního svého a uvidíš, zda vidí. PANTAGONICKÁ ŽENA a NEKŇUBA modlí se. A ať jeho hlava svítí nad námi i nad tváří jeho! A ať jeho hlava svítí nad námi i ve tváři Bližního jeho! PANTAGONICKÁ ŽENA Rozžni světlo v hlavě bližního. Kolikátý je dnes dvaadvacátý? NEKŇUBA Osmadvacet raz-dva-tři. PANTAGONICKÁ ŽENA V jakém stádiu je konflikt Antropoidů a Humaniádů? NEKŇUBA Ano. PANTAGONICKÁ ŽENA A kolik je hodin? NEKŇUBA Dvacet hodin 22, 33, 24, 35, 26. PANTAGONICKÁ ŽENA Státospřežní síly U.N.F.L.S.C.I.O. a odpadlíci z F.L.P.P.K.R.S. se střetli s protivníky, které do militarizované zóny vyslaly Babongisté z F.C.P.R.T.D.F.G.U. Pod přísným dohledem nezávislých pozorovatelů si navzájem způsobili značné ztráty – zatímco antropoidistické síly, spolu se silami nonadoistickými, se zmocnily zbytků humanidiánských jednotek, které pak, k dovršení potupy, předaly bobloidské armádě. NEKŇUBA Kolik je hodin? PANTAGONICKÁ ŽENA Kolik hodin je kolik teď? NEKŇUBA Přesně osm hodin čtyři a čtyři. Olafe, přestaň štěkat! PANTAGONICKÁ ŽENA Jak se vyvíjí konflikt mezi Unanoidy a Atropoponidiány? NEKŇUBA Nevyvíjí se. PANTAGONICKÁ ŽENA Ba jo. Pilafe, prosím tě, přestaň štěkat! NEKŇUBA V oblasti Malé-Velké Tartánie museli Kruciloidové čelit mnohostranné ofenzívě odporných sil, tajně vycvičených Milimikoidy, a zbytkem svých vlastních sil. PANTAGONICKÁ ŽENA A co se mezitím odehrává mezi kmeny Dod´lukrů, Nausikoforů, kteří se s nimi spojili – a Partalebovci, kteří si konečně hodlají vyřídit účty se svými odvěkými nepřáteli Partalebánci? NEKŇUBA Je tu čtvrthodinka, která si vyžádá patnácti minut vaší pozornosti: v Remcálii odštědřily periandroidistické síly, podporované parampliputoidistickými skupinami zdrcenou podrážku paleotidistickým okupičním silám, díky které mohla skupina SERUSODOLOSA otevřít potrubí Dubuk-Pitriot, které umožní přímé propojení s kanáloduktem Patala-Mumbasa, aniž by bylo třeba využívat málo bezpečného okolí bažin řeky Akapi. Bylo právě nejméně dvaadvacet hodin šest, dvanáct: v Mikro-Golgolastru se nanoidistickým skupinám podařilo proniknout ústupem, to jest zadržet v udrženém postavení postup multilaterálních pluninoidních sil – spojených se Seresedóny, v důsledku čehož dvanáct set třicet osm jich mělo během osmi minut proříznuté hrdlo. V Golgonii se antropódní síly vrátily na svobodné území, které opustily odešlé síly, a to způsobem retroaktivním. PANTAGONICKÁ ŽENA Jistě, ale mezitím? Co v západní Paraplázii? NEKŇUBA V osvobozené Paraplázii se ofenziva FOGEPA skončila tím, že po třistapadesátéosmé prodala tři sta tisíc litrů těžkého topného pomeje butrandino-utapalonézské vládě, která si tak zajistila šestasedmdesátiprocentní podíl na úvěrech, zhodnocených podle indexu. PANTAGONICKÁ ŽENA Je pravda, že na hranici malé a velké Tartanské Karubie náhrobní síly západo-západní Sereseto-dodloidie, berouce nohy na ramena, pokračují v ofenzívě proti klepto-parapeploidním silám a jejich skrytým nepřátelům? NEKŇUBA Naprosto ano a ne. Ale řekněte mi, lze opravdu přesně vyčíslit dnešní datum? A jakými čísli? PANTAGONICKÁ ŽENA V osm hodin, nula-nula-nula-nula osm bude přesně osm hodin nula krát dvě třičtvrtě na čtyři za osm. Ale jaká je situace v konfliktu mezi jižní větví Antropoidů a západní větví Humamadiánů? Je osum. NEKŇUBA Bohužel ne, už je bohužel dvacet tři deset. PANTAGONICKÁ ŽENA Toto je striktně přesné. ANASTÁZIE Ano, ale co se mezitím děje v našich příhraničních protozónách? HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM V Tartastru si Trancikratští Plornibiopomisté nechali vzít pěšáka od Mikamistů, kteří se nechali vystrnadit a připojili se tak ke svým pantogrumickým nepřátelům, kteří převálcovali – přežilo pouze osmnáct – Západní Vindikáty, tedy vlastní norto-sepiácké přeběhlíky a jejich Velocipidní síly. V Bitýnii nicméně Nausikantropové získali půdu pod nohama když SOMNICOTEC, která se připojila k perihumánním silám, podepsala smlouvu na šest set dvacet osm tisíc kilo-prutů s KAPITOL a.s. Výměnou za to má být dvanáct procent z práv na prodej lidí rozděleno zplnomocněnými inspektory v poměru k proměnám deleatického indexu příslušných zemí, ke kterému uvedená SOMNICOTEC odvodí příslušný index. ANASTÁZIE A co se mezitím děje na druhém břehu řeky Mobassa? HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Přechodné síly povstavších Galistrů se vrátily na vlastní území a spojily se s mnohobarevnými redukčními silami, ukončily hanebnou okupaci Lidopravců v městysi Vilinice-Karambol, kde běží fáma, že se povídá, že marno, vše marno! Naninoidské síly se vydaly na pomoc nešťastných obyvatel západního předměstí Butra. NEKŇUBA Je osm hodin, třicet dva minut: společnost COGI-FRANCE uzavřela kontrakt za sedmdesát tisíc zlaťáků se západozápadní společností CREPICRAPAD. V novém hlavním městě Lomaňarev-Poblanta, se v současné době počítají prozáření na desetitisíce. U příležitosti každoročních svátků v Bobonasérii si mnozí Mamlobušové odřízli hrdlo, a potom se nožem oloupali – jsou jich na stovky tisíc, přičemž pět tisíc devět set devadesát osm procent z osmnácti prstů zachráněných bylo systematicky vytrháno. Je devadesát hodin a dvacet a čtyři: ukazatele indexu PULAMBOT-DUBUK konečně dosáhly parity s indexem laboratoří PANACOTAL. PANTAGONICKÁ ŽENA Ale děje se něco jinak? NEKŇUBA V Západním Clantamphtonu, ve čtvrti Lilivy-Bodulon si inženýři společnosti BORNACOTRA rozpárali břicho a potom se metodicky vypreparovali – počítají se na několik desítek tuctů. V severojižním předměstí Bordelone se prolitá krev počítá na desítky, nebo stovky tisíc tj. hektolitr na centimetr krychlový. PANTAGONICKÁ ŽENA Jistě, ale já mám radši tu o rozmašírování princezny Bibi. KALUP Pijte Bublifuk! Spávejte s Dormosanem! Jezte Vitalox! Myslete na Polodion! Jezděte na Jell! Obouvejte Bosa nova! Počkejte si na Všelék! Žijte s Ramou! Na trápení Deprosan! Bydlete ve Bydlicích! Vystupte na Rysy! Spatřte Neapol a umřete! Překročte Rubika! Staňte se Kafkoměřičem! Žádejte Pradobýl! Občerstvujte se Bololokem! Navštivte Gulagoland! Horlopiduchu, Horlopiduchu, do roka a do dne! Zachraň se kdo můžeš! Žijte s B+C! Pijte Polopion! Dopřejte si Šmik-Šmak! Kupujte Majzl! Investujte u HHH! Používejte Gumosex! Volte vždy jen Já Sám Sobě! Jezte medvědy! Nejlíp chutná Utopenec! Nejlepší život je u Juliuse Delvíta! Podporujte Pantotátu! Žádejte Odpočívej v pokoji!: váš vrah chce pro vás to nejlepší! Nechoďte jinam než do Dlabej-City! Žerte nářez! Chtějte chrápat jedině v mramoru! NEKŇUBA Stejně mám ale nejradši tu o rozmašírování princezny Bibi. PANTAGONICKÁ ŽENA Tady ano, tady ano, tady ano! Tady! Tady ano, tady ano, tady ano! Tady! Tady ano, tady ano, tady ano! Tady! Tady ano, tady ano, tady ano! Zde! NEKŇUBA Ano! PANTAGONICKÁ ŽENA Zde pravil Bůh: Napadnu člověka skrze člověka. NEKŇUBA Poslechni! Hele! Poslechni! PANTAGONICKÁ ŽENA Co? NEKŇUBA Když zvířata mluví se zvířaty, jejich zvířecí dialog vždy probíhá prostřednictvím obrazů skutečných zvířat. PANTAGONICKÁ ŽENA Poslechni! NEKŇUBA Co! Poslechni! PANTAGONICKÁ ŽENA Co? Co? NEKŇUBA Myšlenka se dostala do křížku. PANTAGONICKÁ ŽENA Co se děje? Co ti řekl? Co se zase děje? NEKŇUBA Svět mi vnucuje své názory. PANTAGONICKÁ ŽENA Až budeme žít v podvojném světě, v samém srdci podvojného života, pak si také dopřejeme trojnásobný odpíchnutý podvrh! NEKŇUBA Jo, ale já bych se chtěl ještě jednou podívat na rozmašírování princezny Bibi. PANTAGONICKÁ ŽENA Mlčte už, abyste i vy skončil do tečky: ponořme se nyní do ujímání! PANTAGONICKÁ ŽENA a NEKŇUBA Kráčím stále k Bohu, poháněn žízní, a pozvedám k němu svou oholenou tvář. NEKŇUBA Přestávám myslet na své tělo: ukládám si ho do mozku. Zazpívejme si! PANTAGONICKÁ ŽENA a NEKŇUBA „Radujme se, jezme, pijme Močme, žijme bez přetvářky Na čí účet? – Budoucnosti! Pijme na ex, žádné nářky! A teď do mě nalijtée třicet osm litrů krrvée!“ 4. V domě automorfů Druhý průjezd mrtvého a Kalupa. KALUP Jen si piš, ty mrtvý, svůj jo a ne vzkaz. Jen zpívej, mrtvý, zpívej: a jestli zazpíváš, zase tě zamordujeme. SMRTELNÍK zpívá, dokud zase není zabit. Zmrtvýchvstávání, smrtelná píseň, kterou přednese jistý Ex. „Ožiji, ožiji! To je co mě opíjí! Ožiji! Ožiji! To mi dělá fajn! Vy to víte, já to vím Do světa se navrátím Ožiji! Ožiji! To mi dělá fajn! - To by se mělo dělat častějc!“ KALUP „Osude, osude, takhle to dál nepůjde Osude, osude, jaká smutná smrt! Moc se plete, milý mrtvý O životě dávno prd ví Nebude, nebude, s námi lízat med! SMRTELNÍK „Pořád čekat natažený! na to nejsem naložený Docela sám pod zemí, kde není nic k vidění! To je depka, to je bída Ať si nikdo nezastírá! Trávit tam vše-é-échen čas… Ach! Ožiji! Ožiji! To je co mě opíjí! Ožiji! Ožiji! To mi dělá Lust. Byl sem porád natažený, Z černé díry unuděný: Ožiji, ožiji! Nebude mi zle! To je šok, zmrtvýchvstát! Já to chápu, je to tak! Ožiji, ožiji, budu dýchat - just! Dýchání, dýchání Umírání zahání dýchání, dýchání je lék jak nezhebnout!“ KALUP a VŠICHNI zabíjejíce ho znovu. „Osude, osude, takhle to dál nepůjde Osude, osude, jaká smutná smrt! Moc se pleteš, milý mrtvýš O životě dávno prd víš Nebudeš, nebudeš, s námi lízat med! Ještě jednou vydej chrapot zaškubání, smrtelný pot, a pak zas, bububu, zakopem tě do hrobu!“ SMRTELNÍK „Zas mám být v země objetí, to ve mně budí dojetí Nechci tam, nechci tam nemám na to chuť! Zas žít hříšným životem Dlouho už tu nebudem! Ožiji! ožiji! to je co mě opíjí! Bez toho, bez toho, nemůžu už být! Umírající Mrtvý odjíždí. SVÉHLAVÁ DÁMA Jak animózní živá mrtvola! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Je mrtvá? KALUP Řekněme, že je mimo čas. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Tělo ještě vnímá? SVÉHLAVÁ DÁMA Ten uzlík, jenž pojí duši a tělo, byl zde na zemi svázán dost pevně? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Je duše k tělu poutána dost pevně? Ne, ne! SMRTELNÍK Běda! Běda! Běda! Běda! SVÉHLAVÁ DÁMA Nerodíme se směrem vpřed: jsme dětmi couvání. Jednoho dne jsem na pahýlku svého krčku zvedla hlavičku, byla jsem děckem a svět se mi zdál ohromný: Světe, řekla jsem mu, světe, buď mi zemí, naslouchej mi, ujmi se mne! MUŽ Z ONOHO SVĚTA I já tu sedím po tvém boku – a hle, vidíme noc, jež se nás chystá zhltnout. SVÉHLAVÁ DÁMA Přijde k nám zas jednoho dne, aby nás jako kdysi ukonejšila svou rozpoloužeností? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Čí je to dřevěné tělo mezi mnou? Chtěl bych teď po kolenou poodejít poonořen do poomyšlení. Musím se přiznat: jako dítě jsem často popadnul Pánaboha za šos a povídal mu: „K čemu je ti? Na co ti je mé tělo ti? jež ti zde spočívá ti?“ Když jsem ti byl ještě dítě, nešili ti mi tělem čerti, zato jsem ti povolával Pánubohu do pooken. SVÉHLAVÁ DÁMA Noc vás poohltí. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Hle ten dojemně světle růžový vůz: parkuje před naší brankou, zamčenou na dva západy v nás: parkuje před nitrem našeho uzavřeného domu. Jmenuje se automobil Fox. SVÉHLAVÁ DÁMA Fox 805, předpokládám. MUŽ Z ONOHO SVĚTA To je nepřesné, je to Fox 805. SVÉHLAVÁ DÁMA Zaplatil jste ho? A jestli ano, pak z čeho? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Z peněz, které jsem získal machinacemi s penězi, které jsem získal za velké peníze: plod mé práce, plod mého neštěstí, plod mého štěstí, plod mého neštěstí, plod mého štěstí plod mého neštěstí plod mého štěstí plod mého neštěstí plod mého štěstí. Z machinačních peněz, mého plodu mého času mého žití. SVÉHLAVÁ DÁMA Chceš říct z tvých vyložených výloh? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Ne-ne: za peníze hotové, žádný popsaný papírový papír! Plod mé svědomitosti. Zaplatil jsem je, docela úplně, časem svých výloh. SVÉHLAVÁ DÁMA Chceš říct na úkor tvých monstrózních výtrat. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Dostal jsem je tím, že jsem učinil gesto odchodu. Dal mi je výměnou za to, že jsem byl ochoten jít tu a tam až kdoví kam. SVÉHLAVÁ DÁMA Kdo on? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Ověř si svou myšlenkovou pozici nežli něco plácneš. SVÉHLAVÁ DÁMA Je sebereflektována. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Teď pozvi dědičné děti! Ach! Jsou mrtvé! SVÉHLAVÁ DÁMA Jsou mrtvé a přesto jsou živé: ještě nemohou přijít, protože jsme je ještě nepočali. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Počněme tedy, teď a tady, přede všemi dědičnými dětmi! SVÉHLAVÁ DÁMA Aj, to tělo psí! Jak mě pokousává! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Mé srdce je kus ledu. NEVIDITELNÉ HLASY Dveře, dveře! SVÉHLAVÁ DÁMA Dědičné děti, narodily jste se z nás? Je toto dům štěstí? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Nemohou říci ne. Mohou říci jen ano. SVÉHLAVÁ DÁMA Ano-ano-ano-ano-ano-ano! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Uvnitř jásavých domů blaho-bytujeme. Blaho-bytuji zásadně na vlastní náklady. SVÉHLAVÁ DÁMA Co je ti? co říkáš a co děláš? Co to máš v ruce? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Samočinnou akční ideu od firmy Pimplox. SVÉHLAVÁ DÁMA Zlom ji v zápěstí! Tvrdě! Udělej to! Zlom nás! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Chřřřřup! Smrt tobě – i mně! SVÉHLAVÁ DÁMA Ta dojemná převoznice skutkových podstat, označená trojitým kódem, poskvrněná krví od Pimploxe. Hle, odchází. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Díky ní přejdeme ke kilometrickým výkonům: podél stolů, podél dubů, podél platanů, pod zelení semaforů, na dálných dálnicích, v zářivě bystrých bistrech se uskutečníme. SVÉHLAVÁ DÁMA A kdepak složíme hlavy? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Spočineme v pokoji uvnitř sebe sama. V mramorovém loži. SVÉHLAVÁ DÁMA Kde? A nebudeme-li už spáti více? Kde? … Když jsme byli spali pod zemí, byla jsem se obývávala, že už bychom bývali byli nikoho nespatřili: to bychom byla bývala raději bděla. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Aj! Vaj! Aj! Vaj! Publikum operetní, kdybys vědělo, jak já ve mně trpím! SVÉHLAVÁ DÁMA Kde je to dítě, jež nám budiž svědkem, jehož seznam jsi mi špital do ucha? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Co to děláš? SVÉHLAVÁ DÁMA (Modlíc se.) Přeji všem nazítřejškům, aby vzešly. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Upozorníme teď ostatní, že tam nikdo není. SVÉHLAVÁ DÁMA Přeji nazítřejšku, aby vzešel. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Postoupíme k další postavě, říkajíce jí střídavě ano a bé. SVÉHLAVÁ DÁMA Přeji nazítřejšku, aby vzešel. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Automobilová píseň, zpívaná samočinně. „Nastartuji automobil Nejsem přece žádný debil A pak prudce vyrazím Pořádně se pobavím. A když nevím kudy kam Tak sanitku nabourám Nebo taky kamión Vždyť jsem přece šampión! Na tři prdy! Na pět pístů! Čtyři kola, čtyři gumy Kdo se takhle řítit umí Na šest válců osum piv! Raduju se, že jsem živ. Když se valím po ulici, tak si říkám, bacha Frici! Pochybnosti zaplaším Když pedál plynu přitlačím Tomu přeci rozumí Každý buran z okolí! „A když fáro svý umývám Spolu s ptáčkama si zpívám: Odtud shora zhodnoceno, Zmáknul jsi to, je to vono! A teď můžeš zase hned línejch chodců cedit krev! Na tři prdy! Na pět pístů! Do zatáčky si to hvízdnu! S nadstandardní výbavou! Řítím si to krajinou! Jde to dobře, jde to líp jen aby motor nechcíp! Jó, ale: Co mám ze všeho nejradě-ji, Před hřbitovem to zapíchnou-ti: „Zde zanechejte všech nadějí!“ a teď už nikdo ani hnou-ti! … Tady to nejlíp vědějí, že mrtvý chodci chodějí!“ - Strašlivé ticho! - A já zatím hltám život, řítím se jím tachoméééétrický-y! A startuju zasé na plný pecký-y! „A - po přechodu pro chodce, sere si to dvojice - Zařvu na ně: Hejbni kostrou! Přecházíš vole nebo co!? … Hele, mám tady ségru a ta je študovaná, jestli chceš něco vědět!“ NEKŇUBA Jdi do toho, Ricardo! MUŽ Z ONOHO SVĚTA „Vona zařve, potvora: Tvůj Leibnitz, to je bačkora!“: To si přece nedám líbit! Hořkej kalich jí dám vypít „Kam se sereš, monádo!?“ A už měla nahnáno! Pak zabrousím na Nietzsche, krátce jí to vylíče, Povídám jí: „Děvče švarný, S nadčlověkem to máš marný!“ A potom už jasně vím Kantem že ji dorazím! Ty to možná ještě nevíš, když ale po vlastních chodíš, banalita zkousne tě, pes po tobě neštěkne. Jó ale – Pak zas motor túruju a ještě při tom rýmuju: Lidi, hergot, neserte mě, mravní zákon, ten je ve mně! „Po čem moje srdce vzdychá? Pokud ještě vůbec dýchá?“ - Kam se vrtnout? Kampak jít? - Kdepak můžu zakotvit? „Na tři prdy! Na pět pístů! Šlápni na plyn, pusť mu žilou! - Všechno se hned lépe daří, když se čtyři gumy škvaří! Mastím si to na Bezons, přitom prohučím Toulon: a pak už na plný plyn řítím se do serpentin… - Třeste se značky, těšte se hroby! Až závory prorazím, popelnice naplním šrotem kol a koloběžek Co rozdrtil jsem fárem svým! Všechno se hned lépe daří, když se čtyři gumy škvaří! To je ale krásná věc Operetku zpívat přec! Kroutit volant při písničce, hejbnout kostrou, nožku stranou A pak vejít, co chceš více Do nicoty velkou branou! A sotva jste z toho venku: tak zas honem rychle zpátky! Bez varování rovnou refrén: Na tři prdy, na pět pístů, ať se čtyři gumy smaží… ! Jedem jedem jedem jedem, to je všechno zmatení-tení-ení-ní! Řekněte mi, číšníku: co je tohle za zmatek!“ Jestli tady dělám zmatek, řekněte to! „Všechno je to zmatení: tení, ení, ní, í!“ – Zadržte, brzděte! Ale gde sem to zapárkoval? „Tení, tení, tení, tení! tení, tení, tení, tení!“ SBOR HERCŮ „Rozejděte se, zpívající osobo! neboť vaše ztělesnění není přesvědčivé! Rozejděte se! rozejděte se! Rozejděte se: už vás tu není třeba!“ MUŽ Z ONOHO SVĚTA No tohle! tady se mi podřezává větev, na které visela moje postava! SBOR HERCŮ „Rozejděte se, zpívající osobo, protože vaše beztvarost je do nebe volající! Rozejděte se, zmizte odsud: není tu nic pro vás! Rozejděte se, zpívající osobo! Ušetřete nás své přítomnosti, rozejděte se: už vás nepotřebujeme! Rozejděte se: čeká se jen na vás! Rozejděte se, zpívající osobo a už se nezastavte… ! Chór odejde. SVÉHLAVÁ DÁMA Co to děláš? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Hmnf! hmnf! Čichat je lidské, neboť člověk je živočich. Živočich je živá bytost, protože ži-jest. Člověk je živočich, protože živoří. Člověče, ty jsi pořád cítit člověčinou! To už je moč! SVÉHLAVÁ DÁMA Ne, ne, i hmyš přeci trpí! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Kde jsi zapárkovala naše tělesné ostatky a potenciální dědice? Ve sklenicích, řekni? ve sklenicích? SVÉHLAVÁ DÁMA Ach, podívej, jak je rudá dvojbarevná! Přestaň krčit nos. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Co řekneš, až se zas v prkna obrátíš? SVÉHLAVÁ DÁMA A co bude z tebe? co řekneš ty? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Smrkněme si zde! SVÉHLAVÁ DÁMA Co ti teď říkají tvá vlastní prkna, jsou-li ještě ochotna se s tebou bavit? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Pojďme teď ruku v ruce hryzat hrobní hlínu. Jsme nešťastní lidé, zavalení štěstím. SVÉHLAVÁ DÁMA Zkopíruju své tělo rovnou do smrti, kterou myslí má mysl: a už nemyslím na ň. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Kdo je Ň? SVÉHLAVÁ DÁMA J. n.! Jestli Něchceš skočit z okňa! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Ně, ně. Třetí průjezd mrtvého. KALUP Co říká mrtvý, že píše ve svém poselství pro mrtvou schránku? Mrtvé poselství mrtvého praví: Ne, ne ne ne ne ne ne a ne. SMRTELNÍK drží cedulku. Ne ne ne ne a ano. KALUP Poselství mrtvého praví: (Obrátí cedulku; je na ní napsáno ŠKODA MLUVIT.) Ženy se modlí nad mrtvým. SVÉHLAVÁ DÁMA Ó má smrti, vzdal ode mne svou mrtvolu! ANASTÁZIE Mrtvý, vzdal si mi mne od své mrtvoly! KALUP Kdybych byl býval hercem, byl bych začal tím, že bych se byl zabil. PANTAGONICKÁ ŽENA Vzdal se mi mě svou mrtvolou, má smrti, můžeš-li, ale prosím tě, udělej mi to, udělej mi to! KALUP Ó smrti, zadrž svou záři! SVÉHLAVÁ DÁMA Přijď, vykupiteli, znič člověka a odnes mě dírou na mrtvoly! Přijď, viditelný obraze nahého člověka! 5. Sedm jedlíků u polyžroutů, potom Kalup jako náhle se zjevivší žrout. PANTAGONICKÁ ŽENA Proč jíte svou ruku? DĚLNÝ SVALOVEC Protože je to podle mé chuti to nejchutnější. NEKŇUBA Já také jím kus svého mrtvého těla. Ale ne ale ne ne ale ne ne ale ne: je živé, křičí! ANASTÁZIE Není částí tvého těla, dokud jsi nic nespolknul. DĚLNÝ SVALOVEC Teď jsem ho sněd: Ujde to, když není nic lepšího! Co že to vlastně ale je? Jeden kousek mého jediného těla: je to kousek mého těla jeden z jednoho. ANASTÁZIE Kousilíček tvého těla teď ze mě vychází a jde dovnitř. Kousni líček leze z těla a chce zevnitř ven. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Už vyšlo? ANASTÁZIE Ještě ně. SVÉHLAVÁ DÁMA Bude kousek mého těla žít v duchu v prostoru jinde? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Až vyjde, řekni mu, aby za námi přišel. ANASTÁZIE Jak ho pojmenujeme na Jmenovacím úřadu? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Zapíšeme ho: dítě Jan-Maria-František Mladší. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Nežer a pěj! KALUP (náhle se objeví). Píseň výživná, zpívaná s jazykem za zuby: „Ragů eklektické, to mi dodá šiku Ananas v plastiku, to je fantazie. Po čem bych se utlouk, je pendrekový pyré! A salát kaučukový, ten je vážně skvělý! Omeleta s nářezem hnula by i s pařezem Držky harmonikové, ty jsou miliónové!“ SVÉHLAVÁ DÁMA Nemám na tenhle eintopf ani pomyšlení! KALUP „Raděj však než stravu pestrou Nade vše mám tebe, sestro: Já svou sestru baštím, fakt! Ona má tak dobré srdce, Že ji láskou sním, Tak sem s ní – sem s ním!“ SVÉHLAVÁ DÁMA Mně jsou ale odporná ta klaunovaná vejce! VŠICHNI „Nedáš vařit tele V mléku jeho matky Nebudeš nám ty dobytku dělat v stravě zmatky.“ ANASTÁZIE „Otřepaná písnička mi z talíře zní Ten talíř nemá dno, tak kdo ji vlastně sní? Stydne mi tam písnička, co za nic nestojí… co vůbec nic nestojí a kdo ji sní, ten něco zví a nejlíp je jí rozumět, když se promlčí!“ Píseň, která potratila vlastní doprovod. VŠICHNI „Nedáš vařit tele V mléku jeho matky A neserveš košili z těla svého taťky!“ SVÉHLAVÁ DÁMA Ach ne, už nechci jíst těla! KALUP „To já zas: Biftek genetický shledávám praktický A haše z Mekmaše To je strava naše Omeleta předžvýkaná, ta je moje oblíbená Těstoviny azbestové, ty jsou vždycky jako nové A pak moučka rybí Ta mi ještě chybí Co mám ale nejradši, moje sestřičko, protože tě baštím – tvoje srdíčko!“ SVÉHLAVÁ DÁMA zpíváno velmi rychle: „Panebože, panebože já mám přání nesmělé Jen ochutnat trochu krve Z těla Stvořitele! Nejlepší je přec náš Pán! Který jako pelikán, Svým dětičkám nabízí Svoje tělo sám: Je to chléb bílý, A pro každého mám!“ MUŽ Z ONOHO SVĚTA mluví Ustupte! ustupte: tenhle chléb se nejí! Svéhlavá dáma odejde. VŠICHNI „Nedáš vařit tele V mléce jeho matky A nebudeš krájet vejce jinak než na plátky!“ NEKŇUBA Přijíždí kára života s posledními věcmi člověka, aby kárala naše děti, aby kázaly vystavět dům na rozmnožení stroje, který by se tázal těch, kteří právě procházejí kolem, kolik je právě hodin! ANASTÁZIE Šup a prd! A hlava v pytli! NEKŇUBA Šup a prd: už s hlavou do pytle! ANASTÁZIE Budu pojídat jazyky mužů a řeknu jim, každému do jeho pytle: tady je odměna za váš život. NEKŇUBA V domě potratovém přiznáváme kolébku. ANASTÁZIE Tlač, Hrdopychu! NEKŇUBA Děcko masité, staň se zas pánem řeže a přikaž svému mozku odvahu! ANASTÁZIE Odvahu, mozku. Odvahu, mozku. NEKŇUBA, na odchodu Ach! teď právě se jeden pes stal ubohou věcí v jedné nádobě, která se stala člověkem, který byl vržen. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Ticho, kluci! Prudké halucinační zablýskání. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Hleď: stará dobrá nebesa se rozdělila na dvakrát dvě! PANTAGONICKÁ ŽENA Prostor se rozkládá! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Vidíš? Světlo tmí. PANTAGONICKÁ ŽENA Ach ano, Vrtošíne. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Ticho, kluci! DĚLNÝ SVALOVEC Mám na tvém pohlaví rád to, jak temně dokáže vidět všechno černé. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Lední medvědění akčních bernardýnek už ani nehlesne. DĚLNÝ SVALOVEC Cinky-link. PANTAGONICKÁ ŽENA Strach-strach-strachy-strach: slyš život. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Skutečnost je podle mě všechno, co se dá skousnout. PANTAGONICKÁ ŽENA Strach-strach-strach-strach. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Strach-strach-strach-strach. Odvahu můj strachu! DĚLNÝ SVALOVEC Je to moje díra v mé tváři a je to moje pusa; je to má díra v tvé tváři a já se na ni věším cáry svých slov. PANTAGONICKÁ ŽENA Jezme lidskou stravu mimo lidský jazyk! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Do pytle! Do pytle! PANTAGONICKÁ ŽENA Jezme člověka kromě jeho jazyka. DĚLNÝ SVALOVEC Tady tam? co máš tam? ANASTÁZIE Tady i tam, strach mám z halucinací halucinační hmoty z halucinativního halucinátu. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Zbytek si domysli. DĚLNÝ SVALOVEC Potratit a vzkřísit mrtvolu navždy, to je úkol. ANASTÁZIE Zdechni, jambe jambyvší! Vaná-vaná! vaná jambe jambusovatý! - Toi to toi! Facciamo le corne : toi to toi! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Muž je zastaven ženou, do níž se nejprve vtělil – a se svým spojencem, ženou, udělá z toho, co bylo darem života mrtvé tělo, a to vyhodí na smetiště. Vyplodil výplod svého života. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Vykřesat z mrtvoly živého, který by žil, je to dost dobrý úkol pro toho, kdo by chtěl pokračování? PANTAGONICKÁ ŽENA Já prahnu po životě lidského prachu. A počítám, že na dně hrobu se konečně dopočítám božích měr. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Otvírám teď rovnou a bez okolků knihu svých pažravých antipostav s mrtvolnou tváří. II. jednání Jednání sentimentální. Kalup se stává Teodrilem; Nekňuba se stává Pantropem; Svalovec se stává Polyhymnií, Pantagonická žena se stává Ortodulem, Anastázie Oinistrem, Muž z Onoho světa se stává Klytofonem, Herec, prchající před bližním se stává Exodurgem. Svéhlavá žena se stává Adrastem. 1. Řeči stranou PANTROPOS Děkuji ti, že jsi měl tu smělost mě vyjádřit. ADRAST Ten rozchod by ti byl lhostejný, kdyby nepřišel tak pozdě. PANTROPOS Byl byste se snad chtěl mstít tou destruktivní láskou? (Zdalipak ustoupí?) ADRAST Jste bezpochyby přesvědčen, že vašimi falešnými výčitkami pohrdám? PANTROPOS (Už obrací.) Nepodaří se vám vnutit mi úhybný manévr. ADRAST (Milý zlatý, však o nic nepřijdeš.) PANTROPOS (Jeho msta je trik: budu dělat, jako že nic.) Dovol, abych ti toto ponechal na znamení poněkud předčasného smíření. ADRAST (Zatvrdil se.) Přisámbůh! (Situace se obrací v jeho prospěch!) PANTROPOS Obdivuji slibnou stránku této scény; i její špitanou část. (Ech, k ďasu!) ADRAST Je mi líto, že ve vás vyvolávám jen zdání přátelského odporu. PANTROPOS Jste u konce, anebo na počátku svých vypočítavých úvah? ADRAST (Už ho to zase bere.) Nevyčítej mi mou zjitřenou podezřívavost: začni mi zase tykat a už o tom nemluvme. PANTROPOS (Mluví do větru.) Mluvíte do větru. ADRAST (Potvrdím tu věc stejně jako on!) Nicméně vy jste ostatně neprokázal ani zbla umění zastírat své sklony neobyčejně přesvědčivou nechutí. PANTROPOS (Klatě!) Tyto vzpomínky jen odkládají dopad pádu jehož výsledek, ať už jakýkoli, je mi odporný v obecném i nejširším slova smyslu. ADRAST (Jen houšť a větší kapky.) Tato scéna nám nepřispívá. PANTROPOS (Má něco za lubem.) Zdá se, že hodláš v sebeobraně nemilosrdně zlehčovat všechny mé sebemenší naděje. ADRAST Bah, nehněvám se na tebe, že zatěžkáváš mé odpuštění marným předstíráním smířlivosti. (Je to nepřirozené, neobyčejně nepřirozené!) PANTROPOS (Zdá se, že mi neodpustil… Vida, vida, zrudlo mu čelo.) Ukončeme tento bezvýchodný spor, aniž bychom vyhlašovali vítěze a proberme si společně přehled uplynulých dnů: pondělí, úterý, středa. (Pokračování ať si domyslí sám!) ADRAST (Budu se tvářit, jako že věřím tomu, že mlčí. To mlčení ostatně dokazuje, že už nemá co říct.) PANTROPOS (Mě nedostaneš, chlapečku!) ADRAST (Ta sedla!) PANTROPOS (Budu předstírat lhostejnost: pochopíš proč, drahoušku?) (Dál už chodit nemusíme.) Další dva. EXODURGOS Zubaido Narpadinovno! TEODRILOS Ano, bárine. EXODURGOS (Probůh, to je paličák.) TEODRILOS (Je celý pryč.) Ach ale! Ale ach! EXODURGOS Tak pustí mne? (On mě nechce pustit!) Ráčil byste mě pustit? Další dva. POLYHYMNIA Co si o tom myslíte, Fjodoro Prachovovno? ORTODULOS Musím se ještě zeptat na názor doktora Dopopoviče Dopoprachovova. POLYHYMNIA Ivane Dionitriseroviči Pjotře, zopakujte nám, co v té předchozí scéně vlastně myslela Laborienovna Lariussievová? Prosím vás, neodpovídejte místo ní, Pavlovlevno Tupolevičová… Přišel plukovník? Ale, tady je starý Bubaškin! Můj Bože, už zas pil: Lopotkine, proberte se, Lopotkine! Návrat k předchozí dvojici. EXODURGOS Co si o tom myslí bůh? TEODRILOS Nic. „Ničevo.“ „Bůh-ne-mys-lí“ jak uvádí svatý Augustin ve svém spise O Trojici Boží. Bůh nemyslííííííí. EXODURGOS A co si o tom myslí Satanajev Ymomajevna Roger? Řeči stranou v šesti. ORTODULOS Jsem ochoten se s tebou smířit, když prokážeš aspoň čtvrtinu poloviny něžného polo-citového útěšného vznětu. EXODURGOS „Bohové, co si asi představují? Co si budou představovat?“ POLYHYMNIA Vzdávám se, ohromena ctnostmi zesnulého vzoru – zatímco vy si jistě snadno povšimnete, že nyní už mě nevyvede z míry žádný projev vaší neuvěřitelné lhostejnosti. PANTROPOS Chystám se litovat vaši, stejně jako většiny ostatních, překvapivou proměnlivost svědectví. Ale jaká je barva tohoto jablka? POLYHYMNIA Nelíbí se mi tahle nová hra, pohrdám jí. TEODRILOS (Jen ať se vykoupe v té depresivní omáčce.) EXODURGOS Jestli vás to uklidní… (Tak ať to ví, když už to ví!) ADRAST Zeptejte se zesnulého: zeptejte se na názor zesnulého! (Víc mu neřeknu.) ORTODULOS (Ani muk! Zabodoval jsem.) EXODURGOS Lopotkine! Lopotkine! (Teď je v pasti!) POLYHYMNIA Zklamal jsi mne jen napůl, když jsi mi veřejně připomněl tu strašnou chybu! EXODURGOS Tváří v tvář tomuto přívalu delikátních citů mě obviňuješ z hlubokého odporu, ale proč, proč? Proč já a proč ty? POLYHYMNIA Odpusťme si ty náznaky přechodných vztahů, které je mi zatěžko připomínat vašim uším ostrým kňučením na způsob: Mnvnmvnf! ADRAST Jen do toho! když jsou onomatopoia povolena! (Takhle z toho nevybředneme…) Takhle z toho nevybřednete! PANTROPOS Cítím, Ortodule, stejně jako ty, že to k ničemu nevede, snažit se napravit marnou lest záletného úskoku prudkými recidivami. (Konverzace nabírá zásadního obratle.) ORTODULOS (Všimněte si, že padá do jámy, kterou si sám vykopal!) Doufám, Pantrope, že zde vaše finty příliš nepřeváží… ADRAST (Zaskočil jsem jeho zklamání a to publikum pobuřuje.) ORTODULOS Už o tom incidentu nemluvme, mohu-li vás prosit. PANTROPOS Odcházím jinam. Do míst, která navštívím jen proto, abych se vzdálil z těchto. Odcházejí. TEODRILOS, sám. Samá pára, tož jsem zas utřel hubu! – (Ech co!) Samá pára, nic než pára! – Zmizte dřív, než bude pozdě. – (Jen ať si naběhne!) – Ach, vy mi věšíte bulíky na nos! – Ve jménu Alláha, prosím vás! – (Udělám tedy první krok sám.) – Při Mahómovi! U malého Budhy! – (Bože, jak je směšný!) – Vážně? Jsem směšný! … (Ach ano, ale to snad přeci ne! Zas jeden ztřeštěnec, co by chtěl vyklouznout!) – Tady vás zastavím! tady vás zastavím! – V podstatě to není špatný chlapík – (Přiznejme mu, co mu patří!) No tak, no tak! Jedem! jedem! – (Zadarmo to nebude.) Ach, můj Bože, odpusť mi, co jsem ze sebe udělal! – (Hrome!) Kam vítr tam plášť? (Hrome!) Ach, člověče, jsi cítit bytostí na sto honů! – Už jako malý jsem dostal nápad: vydal jsem se hledat gramatický zákon vzniku člověka: marně. – (Stojí to za tu námahu?) Ale ano ale ne. – Ach, mé svědomí, odtáhni mě odsud za rukáv, vyveď mě odtud! – Ach, hlubino ve mně: mlč! Odchází. Vstoupí Klytofon a Oinistros, následování Exodurgem. KLYTOFON Oinistrovi. Kdybyste se po mně svezl jako po starém schodišti, které už dávno čeká nachystané v přítmí a není dost dobře připraveno na váš tupý (ano, říkám tupý) spěch, myslel bych nakonec na váš odchod… Vaše totální zmizení mě nezbavuje žádné iluze, kterou jsem si sám o sobě mohl dělat. Myslel bych na vás stejně jako na nějakého psa. A v jistém smyslu, nemyslete si, že si o něm myslím něco dobrého! EXODURGOS Komplikujete si život! Komplikujete si život! KLYTOFON Oinistrovi. Pokoušel jste se mi naznačit, pane abbé, že náš dobrý král Richard, kdyby to byl věděl, by si byl mohl „pojistit“ či uchvátit ten trůn prostřednictvím někoho tehdy přítomného: interpretoval jsem to jako němé svědectví toho, že byste si přál, abych počkal, až bude nový guvernér přeložen do Tverska, ale on nebyl a to proto, že Edmonda si to prostě nepřála. Odjakživa. A k vaší velké škodě. Ale řekněte mi teď, Harlekýne, co vám schází, abyste se ještě jednou pokusil dokázat nám svými činy pravý opak? Přejete si, aby nás Argast stále sledoval plíživým krokem? EXODURGOS Komplikujete si život! Komplikujete si život! KLYTOFON Oinistrovi. Vždy jste mě potajmu ujišťoval o poutu, které vás víže k Zuzaně, Ariano; pochopil jsem, že jste naopak při té příležitosti chtěla odpoutat Gilbertu od jejího otce zlomením, zlomením onoho pouta…! Ale tu přichází Jan řečený Kolohnát. Takže se vás ptám, co si o tom máme myslet? OINISTROS Zbytečně si komplikujete život, můj milý Robertku. Návrat Pantropa, Adrasta, Teodrila a Ortodula, kteří neomaleně převálcují Klytofona a Oinistra. POLYHYMNIA vstupuje. Už nikdy laskavě nevstupujte s tím, že budete odtahovat předchozí postavy za nohy! ADRAST (Povšimněme si tohoto rysu.) Pokud milujeme kámen, můžeme se nadít chladné reakce. EXODURGOS (Jestli ho pálí tohle!) PANTROPOS Nikdy nesmíme mluvit o citech, které pociťujeme, protože city, které pociťujeme, necítíme… Víte, město Prčilice objevuji stejně jako vy. ORTODULOS Scéna se odehrává v Prčilicích. Vy jste s námi také v Prčilicích. Scéna se odehrává v Prčilicích, nikoli v Prchaticích! TEODRILOS Měl jste v úmyslu mu zanechat svědectví o své žárlivosti: ale bylo to ve skutečnosti vaše dítě, které vzešlo z toho nevázaného svazku. (Ach, ta dvojčata jako by si z očí vypadla!) (Tyhle dvě repliky byly zbytečné.) ADRAST Vy jste řekl „pauza“ a já rozuměl „kauza“. Nikdy jsem vás nemohl považovat za to, co byste byl měl – a kdybyste mě byl viděl: nebyl bych vás považoval za muže dobrého zrna, který se v zákulisí ohlašuje hlučným krokem. Ó Kamilo, kvůli vám mluvím páté přes deváté! ó, Kamilo, Kamilo! POLYHYMNIA Přeháníte! Všechno komplikujete! Vy se komplikujete se! PANTROPOS (Oceňte tu ironii.) (Vezměme to z druhé strany!) ORTODULOS (Nechám ho jednat.) Mám doktorát pozemských věd. (Vážně?) ADRAST a PANTROPOS (Ach, jaký podivuhodný muž!) OINISTROS Zdála jste se mi tehdy tak slaboučká, má drahá Kamilo… (Pokusím se zdolat její odpor!) ADRAST (Vyzkouším ho!) Vaše slzy nejsou žádný argument. Ani váš smích. OINISTROS (Jsem zvědav, jestli se mu to odvážíš říct do očí, milý Polyfone!) Vašim aspiracím chybí vzmach! (Budu předstírat překvapení: odvedu jeho pozornost: ne ne: pojmenuji spíš jeho mrtvolu!) PANTROPOS (Tak do toho!) OINISTROS (Ať se zmítá ve svých protikladech!) EXODURGOS (Dám mu vteřinku prostor, aby potupně vzkypěl!) OINISTROS (Už je v tom!) Ticho. Ticho! (Je v koncích.) Budu tvrdý. POLYHYMNIA (Na tyhle city mě nenachytá!) OINISTROS (Tu máš čerte kropáč: a ejhle!) (K ďasu, k ďasu!) TEODRILOS Ech, panáčku, už tě mám, ty darebáčku! (Můj úspěch se obrací proti mně.) OINISTROS Jste na špatné stopě. ORTODULOS (Pokusím se pokračovat…) (S jídlem mu roste chuť.) OINISTROS (Teď jen odolat!) Jsme pouze osm kilometrů od malého nádražíčka Postoloprtice-Vejprtice, kde by vše mohlo začít znovu, pokud přijdeme včas. POLYHYMNIA V kolik hodin jede další vlak do Moskvy? OINISTROS (Naletěl, on opravdu naletěl!) PANTROPOS Pane, jsem vám velice vzájemný. POLYHYMNIA Vy mně také, Pane. 2. Vstoupí Muž Krve, vláčející Bližního. MUŽ KRVE Podívejte se, co jsem našel… TEODRILOS Vy jste ho skolil? MUŽ KRVE Ne, ale podříznu ho. ADRAST Pro lásku boží, nedělejte to! MUŽ KRVE Spi, spi! Ukažte oči! Ach, ty se probouzíš, panáčku! OINISTROS Jdete na to zhurta! MUŽ KRVE Já nedělám z člověka žádnou vědu, jasný? (Pozvedne nůž.) Tak a teď vám tady vymaluju zátiší s mrtvolou. BLIŽNÍ Setrvávám v hlubokém mlčení a v duchu jsem s tebou. MUŽ KRVE Teď už nevím, co bych měl říct o svým vnitřním stavu, už bych to nedělal, protože už mi chybějí slova na vyjádření něčeho, co absolutně nesouvisí s ničím, co by se dalo nazvat lidským citem, smyslem nebo dokonce koncepcí. Jeden podřízne druhého. BLIŽNÍ Mezi námi muži, upadl jsem do ujímání tváří v tvář člověku, jenž není mnou. OINISTROS Od člověka ke zvířeti je jen pouhý krok. MUŽ KRVE Uříznu vám nožem hlavu. BLIŽNÍ My, lidé, my rádi vzájemně cedíme krev. MUŽ KRVE Jo, to děláme. Zpívej, že člověk není dobrý! BLIŽNÍ Ach to není, člověk není dobrý! MUŽ KRVE a BLIŽNÍ „Člověk dobrý není, to teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! Ach to ne! Člověk dobrý není, ne! To teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! To teda ne!…“ BLIŽNÍ A co teď? MUŽ KRVE Trochu si zakainujem a procedíme kreff. BLIŽNÍ Zde tvůj bratr: podřízni mu hlavu! MUŽ KRVE To ne, to ne, to ne, to teda ne! BLIŽNÍ Jsi můj bratr: tedy ti odříznu hlavu. Muž krve hojně prolévá krev Bližního. Krvavá fontána. Uprostřed akce se role vymění. MUŽ KRVE a BLIŽNÍ Originální, píseň mého učitele země. „Můj učitel země mluvil tuhle ke mně: Co je na člověku nejhorší - je muž! Nuž! Vyprázdněme jeho obsah už! Vymažeme muže To se přece může Začnem s ženou od začátku zbyde zase zvíře!“ OINISTROS Zastavte ten paskvil! BLIŽNÍ a MUŽ KRVE „Člověk dobrý není, to teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! Ach to ne! Člověk dobrý není, ne! To teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! To teda ne!…“ OINISTROS „K smrti ho zabijem, A už bude po něm!“ BLIŽNÍ „Chce mě zabít k smrti Už to pro mě smrdí! Brzy bude po mně to teda ... jo.“ OINISTROS „Ne ne ne ne ne ne ne: Člověk dobrý není, ne ne a ne! To teda ne! Ach, to ne: Člověk dobrý není! Ne!“ BLIŽNÍ „I když není posvícení A nenesu vinu Jak ze svině ze mě cedí drahou tekutinu!“ VŠICHNI „Ne ne ne! Ta tekutina není drahá, to rozhodně ne!“ BLIŽNÍ „Člověk není dobrý, to teda ne! Bratra s gustem vykuchá, Pak si ještě zajuchá, Že se země pevně drží - tak ji rozdupne.“ VŠICHNI „Člověk dobrý není, to teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! Ach to ne! Člověk dobrý není, ne! To teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! To teda ne!…“ MUŽ KRVE Člověk prostě má to rád, tak jako Kain Hlavičky uřezávat, tak jako Kain Prošpikovat bratra, to je přece fajn! VŠICHNI Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! Ani trochu ne!…“ TEODRILOS Podívejte na toho člověčáka! BLIŽNÍ „Lidské srdce, prázdná schrána Co jí prospět může více Nežli býti zakopána.“ VŠICHNI „Člověk dobrý není, to teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! Ach to ne! Člověk dobrý není, ne! To teda ne! Ne a ne a ne: člověk dobrý není, ne! To teda ne!…“ MUŽ KRVE Jestli má člověčák v dršťce ještě kousek místa, dám mu vypít řádný doušek mozečkové! TEODRILOS „Ale, říká člověčák: Já nepovstal ze zvířete, teprv k němu spěju!“ OINISTROS a VŠICHNI „Ano jo a ne ne ne: Tohle nemá ze sebe!“ VŠICHNI Ta ti ta ti taaaa ta ti ta to!“ TEODRILOS Klaplo nám to! VŠICHNI „Ano jo a ni ni ni Nejme přece dnešní-mi!“ OINISTROS Odcházím do lesa a oběsím se na tom, co z něj zbylo! (Odcházejí.) 3. Faux pas. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM vejde. Pojď, vyjdi ze své postavy. PANTAGONICKÁ ŽENA vstupuje Ne ne! Příliš ničím muže. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Pohleď, již jsme u zívající fontány, kde voda pryská troudem. A budeme brzy na té louce zelené, jedenáct metrů od chaloupky strýčka… DĚLNÝ SVALOVEC se objeví. Zadržte: zapomněli jsme na nachtanz! HEREC A PANTAGONICKÁ ŽENA A zapomněli jsme na přestávku! III. jednání 1. Krajinná diagonála. PANTAGONICKÁ ŽENA Ničím muže. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Pojď, vyjdi ze své postavy. PANTAGONICKÁ ŽENA Ne ne! Příliš ničím muže. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Pohleď, již jsme u zívající fontány, kde voda pryská troudem. Již brzy budeme na té louce zelené, jedenáct metrů od chaloupky strýčka, doma, a dvanáct minut od ztracených perspektiv! Před námi se otevírá pohled na kraj, pro který se užívá pomístní název Díra zapadlá. PANTAGONICKÁ ŽENA To tam jest Pludimírov, jsme již pouhé dva kilometry od Hrdlouřeže a zde se táhnou první chaloupky pohorské vesnice. Slyš jak česnečka do dáli šíří svůj patriarchální pach. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Tak tady tedy konečně naše cesta dospěla do pěti průsečnic osmi rovnoběžnic devatenácti z dvaadvaceti. Vychutnejme si ten okamžik jara… Co jest to Svjeť? Stojí na hlavě? Co jest před- a za-příroda? Či stojí na nohou? PANTAGONICKÁ ŽENA Já o tom nic nevím, narodila jsem se v Nemanicích, můj otec byl z Nicova a matka z Nedanic. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Jestli jste z Nemanic, poslechněte si tuhle písničku: „Vidím odsud Nemanice i se všemi řekami Viděl jsem až na Jindice, jako na dlani Už nevidím Nemanice i se všemi řekami Koukám pořád na Jindice, zato jako na dlani.“ Bytí jest mimořádně škodlivé. Pohleďte na ten mocný smrk: měří nejméně tři čtvrtě na dvanáct. PANTAGONICKÁ ŽENA Můžete nám teď ještě ukázat cestu na Prčilice? HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Vydali jste se po ní opačným směrem. PANTAGONICKÁ ŽENA Kterak jsme daleko? HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Asi osm. PANTAGONICKÁ ŽENA Mladý neduživý smrček se vytahuje vedle rozložité drobnolisté břízky. Jsme v tichém divadle, kde vzpomínáme předchozích lidi, kteří tu ukazovali své nitro. To zde někdejší herci seděli až čtyřicet dvě minuty, aby veřejně mysleli na nelidskou podstatu člověka, zde, kde je tak dobře venku a takový chlad uvnitř. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Proč se bojíte pod smrky? Může za to snad vůně smrků? PANTAGONICKÁ ŽENA Ne, může za to ne vůně smrků ne. Miluji prostor! Miluji extázi! Miluji čas! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Co miluješ? Mne miluješ? Mne-li miluješ-li mi řekni mi ty! PANTAGONICKÁ ŽENA Vysssávám muže až do dna jeho lidské podssstaty. A působí mi to nepochopitelnou rozkoš: a protoš… HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Tvá rozkoš je nepochopitelná. PANTAGONICKÁ ŽENA Ano, pociťuji nepochopitelnou rozkoš aniž bych dokázala říci proč. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Je ta tvá rozkoš nezměrná? PANTAGONICKÁ ŽENA Je docela malililinká. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM A přesto tě přesahuje!? PANTAGONICKÁ ŽENA Ano, a chci-li-li, přesáhne všechny meze. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Proč jsi si vnitřně řekla, že ti jednou pro vždy není nic po té hmotě, jež nás obklopuje? PANTAGONICKÁ ŽENA Odpusť, že se dnes nacházím poprvé tváří v tvář neznámému citu. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM A co mu říkáš? PANTAGONICKÁ ŽENA Já se s ním nebavím: Už samotný pohled na něj mne odrazuje. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Proč? Proč? PANTAGONICKÁ ŽENA Toužím skrýt ten cit přede všemi, neboť je příliš velkou radostí. A přesto nemohu zabránit tomu, aby ze mne nevyzařoval. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Vzpomeň si veřejně na svou sestru. (Pantagonická žena odejde.) Cukrkandla Poskvrněná byla ve skutečnosti má sestra Antropodruma Adamanassa Mojzesová. Jednoho červnového úterka přišla ke břehu Pantateleukerských vodopádů v posvěcenou hodinu, kdy noc omdlévala dni v náručí a kdy prchavý večer počal pableskovat velkolepostí bretaňského rozbřesku: místní lvové kroužili kolem místních tygrů, obklopeni desetitisícovým zástupem paviánů; a tehdy jsem přišel, nevědom si své nahoty; spatřil jsem svou sestru: vyhodil jsem do vzduchu hrsť prsti, jež nedopadla zpěť – a má sestra přišlať na mé srdceť, dlouze vydechnušivši čtyři nesrozumitelná slůvce. PANTAGONICKÁ ŽENA se vrací. Když za sebou máme zločin, nezbývá než vršit okolo sebe kamínky slov na kamínky slov. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Pohleď na toho psa, řeklo by se zvíře s krátkými rukávy. PANTAGONICKÁ ŽENA Chodil by po třech, kdyby si přiznal, že v sobě nosí čtvrt třetiny poloviny lidského vědomí, které jsme o sobě měli my. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Má sestro, aniž byste řekla slovo, dovedla jste mne právě na samu hranici lidského porozumění. PANTAGONICKÁ ŽENA Seď tiše u mých nohou. (Pauza.) Ve mně, v mém mozku: zde můj mozek. Stále jsem ho v sobě pěstovala jako živoucí památník neznámé myšlence. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Já dtto. Vždycky jsem špatně snášel, že je má lebka oblázkem uprostřed proudu mého myšlení. „Už ani nevím, jestli nemyslím jen kamenem…“ PANTAGONICKÁ ŽENA „Už ani nevíš co počít si máš se svým tělem…“ HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „Už ani nevím co ti říct, když pouhým prachem jsem…“ PANTAGONICKÁ ŽENA Víte… muži jen málokdy mluví sami se sebou, a nikdy s druhými, o věcech, které dosud nemají jméno. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „Nemám bratra ani sestru Smutně kráčím světem sám Dost hloupostí, Eduarde! Jednou si však povídám. Nevěstu si najdu někde Hlavu na to přece mám, Zkusil jsem to, zkusila to – A tak se v tom teď cachtám!“ PANTAGONICKÁ ŽENA … panenka moje… HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „… geneticky upravená…“ PANTAGONICKÁ ŽENA „Říkám si, že se to zvládne Ve dvou se to lépe táhne Kapitán mě rychle zmrazí: Sotva do kajuty vrazí:“ HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „… Pohov! Volno! Sednout! Žaluji za zrady a za hrůzy, Všechny, co ve znamení Medúzy Sami po vlastních se snaží dále plout!“ Kdybych měl sestru, zazpíval bych jí tuhle písničku. PANTAGONICKÁ ŽENA Zaplatím vám, abyste tu samou písničku zazpíval mně. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Mívával jsem kdysi sestru, které jsem rád hrávával zvečeraha na harmonikuhu. PANTAGONICKÁ ŽENA Opusťme tuto stagnující si-tu-a-á-cii-u. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „Dozvíš se drahá Eudoxie… PANTAGONICKÁ ŽENA „Ty přec víš jak s Eustachem to je… HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „Já měl bych si to za zlé, Že řekl jsem to, však běda… PANTAGONICKÁ ŽENA „Jen se mnou nepočítej že budu dělat medvěda…“ HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „Přesto ale jako kdybych tady někde slyšel to Rozkošné zviřátko - a jeho mručení!“ PANTAGONICKÁ ŽENA A přitom nic jiného Než příroda hluboko v nás to není! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM „Když je tak hluboko, proč musíme pořád nahoru…“ PANTAGONICKÁ ŽENA „Hlavně dávej pozor až poletíme dolů…“ 2. Zpěváci v delíriu Objeví se dva ze tří Bystrých bratrů: Dělný Svalovec a Nekňuba. BYSTŘÍ BRATŘI „To ne, to jistě ne Říkám sestřenko milá: V tom podfuk nebo klam se asi sotva skrývá!“ HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Hej, hola: ty, ano, ty tam! Odkud přicházíš, kdes byl před tím, než jsi přišel sem? odkud jdeš, tuplovaný člověče? BYSTŘÍ BRATŘI „Já nejsem ani zdejší, ani tamnější přišel jsem bůhví odkaď a nejsem včerejší: Já vlastně vůbec kdykoli jsem vzácně přítomný A do pryč prchám před časem vždycky na hony. PANTAGONICKÁ ŽENA Cítím, že bychom byli lépe udělali, kdybychom vás byli bývali vůbec nepotkali. NEKŇUBA stranou Vypečená trojička! DĚLNÝ SVALOVEC stranou Vypečená trojička! BYSTŘÍ BRATŘI Vraťte nám sestru! Boj s Hercem, prchajícím před bližním PANTAGONICKÁ ŽENA Přestaňte se bít a raději nám něco zazpívejte! BYSTŘÍ BRATŘI Ach to ne. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Co je tohle za podivnou zvěř? DĚLNÝ SVALOVEC Píseň lidí odjinud, rýmovaná ad libitum. NEKŇUBA „Říkali jí Holka brajgl…“ DĚLNÝ SVALOVEC Polidštěná píseň, ve zvěrském podání. NEKŇUBA „…Že se mě snažila vóblafnout Tak sem jí dal střéva próplachnout A tak se nemohla áni hnout, Když chtěla s jiným mi úplachnout. Jednou zase byla v pěkný kaši A tak mi povídá „Hele, naši“! Já jí za to sehrál pěknou frašku, A pak jsem si sbalil svojí tašku! A pak jsem žil už jen v Jindii! v úplný daleký zadní Jindii!“ DĚLNÝ SVALOVEC Na škrabačce postoperační píseň, zpívaná, dokud je ještě čas. „Říkali jí malá Bára byla to však velká pára…“ NEKŇUBA Na hekáni, od Valousiata. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM To je nechutné, takhle prožívat život. NEKŇUBA „Já jí říkal chobotničko moje, Vobjímala mě tak vášnivě! Na Kozích hřbetech! Na Pleši! Na Pleši! Jednou jí povídám: holka, víš, že takhle v ráji neskončíš?! Vona jen zavrtí pózadím a hned mě vytáhne ná Petřín! Kubíčka musíme vyvenčit jen! Von říká, když vylez z boudy ven: Já jsem ten plešatej s rolákem! A radím ti vezmi to hákem! Protože: Podle svatýho Jána Zlatopolenatýho: Nemá cenu dělat vůbec nic jinýho! Na Kozích hřbetech! Na Hekáni! U Kříže dřevěnýho! DĚLNÝ SVALOVEC „Když nám chyběl chleba od Okolků Dlabalo nám z žízně i z hladu Tak jsem házel zbytky bez okolků Dlabounům!“ HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM To je nechutné, takto vychutnávat život. PANTAGONICKÁ ŽENA Ach ano: ach ach. NEKŇUBA Píseň chromantická, předscénová, co se rýmuje na mol. „Filoktéta nikdy nečetol Na bicyklu když si to metol Teď si ale vzpomněl Kašodór: Já ho chci! Já ho chci! To je fór! Když se zase válel jak doma, Vzpomněl si taky na Platóna, A to celou dobu chrápal v krabici, Na ulici! V krabici! Když ho ale jednou v zubech vynesli: Kašodór řval jako na lesy Pak mu dali přes hlavu pytel Von by se byl radši neviděl, A tak si řek, že ho nikdo nemá rád, Šel na molo - a do vody spad! Byl na mol! Kašodór! Byl na mol! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM To je nechutné, takhle plnými doušky hltat život. PANTAGONICKÁ ŽENA Ach ano: ach, ach. DĚLNÝ SVALOVEC „Jmenoval se Riri Halama Kormidloval jenom nohama! Přezdívalo se mu Fifikus protože měl ruky jenom kus Mně říkali Honza Radobýl Že jsem slzel jako krokodýl!“ HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM To je nechutné, takhle splakat nad životem. PANTAGONICKÁ ŽENA Ach ano: ach ach. NEKŇUBA Píseň Marcela Jásama, přednesená Honzou Samosebou. „Říkali mu Marcel Jásám: I když jsem jim zpíval jako pěnice Dávali mi pít samý slívance Taky mě krmili bídně velice A hučeli mi rady dobrý Až do Eustachovy roury Prej: Když se chlapče rozpůlíš o bídu se podělíš A doktor mi navíc tvrdí, že mi pomůže! Ha! Tak to abych sebou hodil - Já se ještě nenarodil! Máma si mě z nosu nevycucala, Pif! Paf! Přímo na frontě si mě umotala! Bejt z abecedy sestavený Valný osud pro smeták není… ´Brejtro-´brounoc říkali mi Maso z mrtvol dávali mi. A říkali: Oreste, Copak z tebe vyreste: Dobře kousej, není vždycky libový maso, co na tebe zbyde z mrtvoly! Hej! Davajte! povídám: - Než sebou seknu do talíře Chci se nacpat jako zvíře Navrch sběračku popela! Popela z mrtvola! Z mrtvola! DĚLNÝ SVALOVEC „Já nejsem zrovna heroj antický Tak jsem životem proplouval vždycky! Když mi řekli, tak jsem volil Gustu, Co já zmůžu proti jejich gustu! A proč vám to tu vlastně vykládám? Když za zbytečný tohle všechno pokládám, Jo už vím: začal jsem mít nucení A je pozdě na mlčení! Když nepromluvím, bude křičet kamení! Zpívalo se to při harmonice, Já nedokázal poručit svý ruce, Ta potvora se zas cpe nahoru, Nahoru! Nahoru! Kdo je pro?! Všici! Chtěl bych toho ještě hodně říci Že vstanou brzy noví bojovníci A pak pudem zpívat s kladivama Jó, tahle písnička se zpívá sama! Kilinka lakinka kilanka kaka…“ PANTAGONICKÁ ŽENA Zaplatím vám, abyste nám tu písničku zazpíval ještě! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Ach ne! ach ne ne ne! NEKŇUBA Je to můj bratr. Zavraždil ředitele. PANTAGONICKÁ ŽENA Ale kdo jsi ty? ty, ano, ty! NEKŇUBA Já jsem Nekňuba. PANTAGONICKÁ ŽENA To není žádné jméno. NEKŇUBA Ach ano, já nemám žádné jméno. Já se cítím být celý v číslech, já už ani nevím, kdo jsem! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Ach, Nekňuba se nám rozplakal. PANTAGONICKÁ ŽENA Máš nějaké číslo? NEKŇUBA Ne ano. Ano ne ano. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Jak se tedy jmenuješ? NEKŇUBA „140! 810! BJ! F T! 704! 80! 8! 3!“ Zpěv člověka v tažených číslech a šifrované próze. Náhle se objeví Kalup, třetí z Bystrých bratří. TŘI BYSTŘÍ BRATŘI „Já svůj život stavím na bytí, Říkám si, že není nezbytí Aby to šlo pořád takhle dál: Jde jen o to abych nepřestal! Když mám ale občas recidivu, Tož si nejdřív přepočítám deskriptivu A pak šťastné číslo vylovím A krásné číslovky vyslovím 140! 810! BJ! FT! 720! 80! 139! 8! 3! Jde to se mnou od desíti k pěti Ach jo, to to letí, to to letí Samá šťastná čísla hromadím a před žádným se nezastavím Pak si něco koupím za to ono mě to zklame za to Už jsem zase s psýchou dole Neměls na tom viset vole: Počítejte se mnou!“ NEKŇUBA Dominiku, ty máš ale kliku! DĚLNÝ SVALOVEC Jdi do toho, Mikuláši! KALUP Vzhůru, bratři! TŘI BYSTŘÍ BRATŘI „V mém životě všechno klape, vůbec nic se neděje, Vždyť Co lze změřit, je smrtelné, v tom je má naděje! Podívám se do zrcadla Neubude vůbec nic! – Ba co víc! Rázem je nás na tisíc! Sotva jsem na kvadrát znásoben, Pozdravím se oním jménem jmen: 140! 810! BJ! FT! 720! 80! 139! 8! 3! 140! 810! BLJ! 803! 54! FB J4 62! 126! NB! 8B8! 3! 140! 902! BLF! 804! 51! FB J4 66! 127! RB! 8B8! 3! 140! 708! BLF! 806! 52! FB J4 66! 128! TB! 8B8! 3!“ PANTAGONICKÁ ŽENA Herci prchajícímu před bližním. Hoď mu repliku! (Kalup už zmizel.) HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Mluvili jste ke svému zrcadlovému obrazu. DĚLNÝ SVALOVEC Zrcadlovým zobrazem člověka skrzeva člověka je člověk. (odejde.) HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Nejsi ty Herec prchajícím před bližním? NEKŇUBA zůstává jediný z Bystrých bratří. Ne, to jseš ty. (Krátký zápas na zemi mezi Nekňubou a Hercem, prchajícím před bližním.) Já, já bych se chtěl oženit! PANTAGONICKÁ ŽENA A HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Jo a co my s tím? NEKŇUBA Chtěl bych se oženit, chtěl bych to zkusit: jen nevím s kým! Zastavte všechno! Zapomněli jsme na balet druhého jednání. DĚLNÝ SVALOVEC se vrací. Tady je! PANTAGONICKÁ ŽENA Ach, to tedy řekněte, jaké to soužení! Jaký to zmatek! ANASTÁZIE vstupujíc. Ach, to tedy řekněte, jaké to soužení! Jaký to zmatek! 3. Svatební akt KALUP, vstoupí. Tak tedy balet druhého jednání. ANASTÁZIE Co budete dávat? KALUP „Avudrujská víla“, aneb Ve víru protivenství. Následuje „Zkáza korábu Vysmolenyj“. (Tančí.) ANSTÁZIE A kde je ta víla? VŠICHNI Kdo jsou Avudrujci? Kde jsou víly? Zatímco Kalup tančí, vyslovují herci tyto dvě věty ve dvaasedmdesáti jazycích (Qui sont les Avoudrues? Ou sont les fées? - Tiniesse Avoudrues eissire? Ubi sunt fatae? Kede Avoudrues chine? Wo sind die Avoudrues? Matx´a te akutruetike? Ban ay tex-pukujetike etike? Tône Avoudruez daîmone? Ban ay te x-pukuj? Keimarousse talaipôroumône Avoudruez fta? Avoldrinarum fata, torrens laborans. Niat kabok Aboudri? Avoudrues fairy, followed by the wreck of the Jumping-down. A iogue nâ Avoudrues, Buoine inctare? Yôsei wa doko desuka? Zandra djaputlik Abodruk? Ham de welekue chy? Te chy nuk wan Awutru? Die Fee der Avoudrues, Strudelnder Sturzbach…) a smrtelník se objeví s otočnou cedulí, kde je na jedné straně napsáno VŠE JE ROZDĚLENO, a na druhé straně VŠE JE V SEXU. Konec tance. DĚLNÝ SVALOVEC Skvěle se vám podařilo obejít se bez tance. KALUP Nikoli: právě jsem tanec totálně znemožnil. DĚLNÝ SVALOVEC Jistě, ale málo se vám podařilo tancovat mimo své tělo. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Ještě tanec! Tanec! Ještě! Tanec! Tanec! Ještě! Ještě! (Repríza tance.) ANASTÁZIE Ach, to tedy řekněte, jaké to soužení! Jaký to zmatek! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Právě jsem se se svou sestrou dopustil nepostřehnutelné chyby. MUŽ Z ONOHO SVĚTA „Ale tady je svatba, šťastná svatba!“ napsala Markétka na první stránku svého docela nového modrého sešitku. „Kde jsou snoubenci?“ zeptala se Gizela Plassardová. ANASTÁZIE Kde jsou snoubenci? KALUP A DĚLNÝ SVALOVEC Tedy si necháme nadělat dvojníky z těch, co už jsou tady. DĚLNÝ SVALOVEC Jinak se narodí někde v Rakousku Zuzaně a Robertovi. (Zuzana, Svéhlavá žena, vzlyká.) ANASTÁZIE Ne ne ne ne! Budeme se brát pěkně podle abecedního pořádku! Herci se řadí podle abecedy: je vybrána dvojice Svéhlavá žena a Nekňuba. Mrtvý projede na svém vozíku, tlačeném Kalupem, se vzkazem v ruce. ANASTÁZIE Co říká? KALUP Říká: SMRTELNÍK Říkám to, jak to píšu: „Zabil mne muž, kterého vynásobila žena.“ ANASTÁZIE Ach! To je odporné. NEKŇUBA Pohřběte ho! PANTAGONICKÁ ŽENA Koukejte to rychle zpopelnit! SVÉHLAVÁ DÁMA Vzkřiste ho! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Pozdě! Už se to řeklo. KALUP Opakovaná věc je věc dvakrát řečená. Tak, a je to venku. A je po svatbě! Pokračujme ve svatbě. Mrtvý odjíždí. NEKŇUBA A SVÉHLAVÁ DÁMA Teď my! Teď my! ANASTÁZIE Kolik máte naplánováno dětí? jakého typu? jaké váhy, v jakém pořadí, za jakým účelem? a kolik? NEKŇUBA Osm. SVÉHLAVÁ DÁMA Žádné. NEKŇUBA Pokud si žádné neuděláme, rychle adoptujeme psa Medora. SVÉHLAVÁ DÁMA Kdo ho pokřtí? NEKŇUBA Znám jednoho pátera v Hágu, který to může udělat. Kdyby něco, můžeme klidně adoptovat ještě jednoho, druhého psa, a pojmenovat našeho prvního syna Medor – nebo si můžem rozříznout hlavu naštorc – nebo si můžu vyrvat žaludek a promísit ho s tvou slinivkou břišní, ano s tvou, má milovaná… s tvou slinivkou břišní… s tvou, má milá, s tvou. ANASTAZIE Ach, jak si ti budoucí manželé říkají hezká slůvka! NEKŇUBA zpívá „Ach ano, ty jsi překrásná, má milá, rozmilá Však dostanu tě až za rok …“ DĚLNÝ SVALOVEC ho přeruší Píseň ze staré pásky, kterou přednese Jojo z krabice na provázky. KALUP Pokleslá píseň zpívaná hodně nízko, následovaná komorní písní zpívanou v komoře: „Vždycky, když uvidím slečnu Lucinku stydím se za každou její myšlínku!“ SVÉHLAVÁ DÁMA Píseň otevřených oken, kterou přednese jeden zapomnětlivec. DĚLNÝ SVALOVEC Píseň bez zábran, přednesená bez uměleckého záměru a bez refrénu. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Píseň ticha, sborově promlčená. PANTAGONICKÁ ŽENA Píseň na rozloučenou, zpívaná přiškrceným hlasem. DĚLNÝ SVALOVEC Píseň s mnoha repeticemi, zpívaná jedním recidivistou. KALUP Píseň odposlouchaná z odposlechu. Píseň Péti Naslouchátka. První duo: Nekňuba a Svéhlavá dáma. NEKŇUBA, napodobující Ouvrarda „Ach ano, ty jsi překrásná, má milá, rozmilá Však dostanu tě až za rok, jak žádá tvá mamá. Rok, je ale dlouhá doba a já bysem chtěl Vypůjčit si něco zatím, jestli bysem směl! Třebas: Co chci je tvoje pusinka, tak pěkně růžová Ta vždycky sotva promluvíš, se na mě otvírá Co také chci, jsou nehty tvé, tak lehce svádivé Když vidím, jak se škrábeš někde, ztrácím rozum hned. Co chci jsou tvoje očička, tak černě chlupatá sotva se na ně podívám, rozkošně zamrká A chci tvé nožky láskyplné, dosud nevinné Je k nevíře, že zřely svět ve chvíli jediné. Já tohle všechno dostat mám prý za rok dlouhý až Tak mi něco zatím půjč - když ty to všechno máš!“ SVÉHLAVÁ DÁMA „Ty máš ruku velmi krásnou, máš dokonce dvě Což od tebe můj miláčku mě nepřekvapuje Na světě je spousta mužů Co maj rukou pár Požádám tě jen o jednu Až půjdem před oltár Co já chci, je rámě tvoje, rozložité tak Že dalo by se z něho klidně rovnou stolovat A já chci i tvůj raťafák, se špičkou zvednutou A taky tvoje podpaždí, co voní rezedou Chci tvou kůži na bradě, je jako písnička Jen se sama sebe ptám, jak ten rok přečkám…“ NEKŇUBA „Dej mi aspoň kousek předem, budu spokojen Půjč mi svý buclatý paže, budu unešen Zlíbám ti je stokrát za den a za to bych rád Kdyby jsi mi do pupíku chtěla bubnovat Dej mi taky svoje rety, kterým není rovno Dám ti na ně svoje rety a budem mít stejně Půjč mi svoje sladká ouška, potěším se tím že do jejich ďovírek si trochu posvítím Tak tohle je to, co bych chtěl Půjč mi to! DĚLNÝ SVALOVEC Píseň kapesníková, kterou přednese Žiži Větroduj. KALUP Píseň s kýtou ve vlastní šťávě, kterou přednese jeden vypečenej chlapík ze Znojma. PANTAGONICKÁ ŽENA „Říkali mi Mimi ze Strašecí,“ přednese jedna frajle odnaproti. ANASTAZIE Píseň bezcenná, kterou oprášil Honza Hejpočkej. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Anaxanarchos tvrdil, že žít a zemřít je totéž. Pantiochos, jeden z jeho četných žáků, šokovaný tímto tvrzením, mu odpověděl: Tak proč neumřete? – Právě proto, odtušil Anaxanarchos, že není žádný rozdíl mezi životem a smrtí. DĚLNÝ SVALOVEC Píseň k nepřežití, přednesená jedním, co ji přežil. ANASTÁZIE Píseň dramatická, prožitá pod sprchou. KALUP Píseň „Sbohem“ od bohéma z Baham, zpívaná v lanoví Víťou Kožíkem, provázená nazdařbůh marnými lamentacemi sboru, v podání našeho předního exkrementa. PANTAGONICKÁ ŽENA Nářek nad troskami života, lamentace s ostrahou, v podání hlasů svědomí. KALUP Píseň proti Bližnímu, zazpívám si sám. Druhé duo: Anastazie a Nekňuba. ANASTAZIE „Kamaráde námořníku, snad se mi to všechno zdá Snad si se mnou milej pánbůh jenom zahrává! Hle, jaká to nádherná jachta! Kam se ta tvá na ni cachtá! Taková není v celý maríně! Co by vypadala tak hrdinně! Tu přece každý lodník zná! Světovou pověst má: Je to koráb Vysmolenyj Žádnyj nejni tak vystrojenyj! To se klidně můžeš vsadit Mně nebude to vůbec vadit Je to krásnyj Vysmolenyj! Je to tak!“ NEKŇUBA „A co teprf támdlencto, nejni to slavnej Suprvrak?! To nejni žádná kocábka, Tu pozná každej mariňák To je panečku řádná škořápka!…“ ANASTAZIE „Jestli zas Nekňubo budeš večer mrtvý Varuju tě, já zvedám kotvy…“ NEKŇUBA „Poslouchej mě, Karličko, Dneska jsem přebral maličko…“ NEKŇUBA A ANASTÁZIE „Je to Supervrak, mocný Silovrak, Ten nejkrásnější nejkrásnější Mořský pták!… ANASTÁZIE „Ty piráte, ty mě houpeš…“ NEKŇUBA „Ty hloupá, nenuť mě, abych se pustil kormidla…“ ANASTÁZIE „Hele, kalupínku, jesli se ti třesou nožičky, říkám ti to na rovinu: koukej plavat! (Nekňuba omdlí.) Nech si svou počto-matiku! jdi si číst Denyse Areo-pagitu! a vykašli se na praktiku!…“ (Nekňuba se probere.) ANASTÁZIE A NEKŇUBA „Je to Suprvrak, Mořský vlkovrak, Nej nej nej nejkrásnější Oceánský pták!… HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Pantiochos potká jednoho dne svého mistra Anaxanarcha, který upadl do pankejtu a projde kolem něj, aniž by mu podal pomocnou ruku. „Mému Mistrovi, řekl si, je stejně dobře tam, jako kdekoli jinde.“ Anaxanarchos byl první, kdo si z hloubi své díry zatleskal, že má takového žáka. KALUP Píseň, která brnká na nervy, přednesená jedním neurotikem. PANTAGONICKÁ ŽENA V rozvalinách, píseň vycpávková, přednesená velmi latentně… DĚLNÝ SVALOVEC Anaxanarchos šel oznámit svému žákovi Pantiochovi smrt jeho syna. Když Pantiochos zprávu vyslechl, odpověděl chladně: „Věděl jsem, že jsem ho zplodil smrtelného.“ KALUP Epištola k nicotnostem, přednesená mnou. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Jakmile se od něj mistr odvrátil, propukl Pantiochos v pláč. Anaxanarchos zaslechl jeho vzlykot, vrátil se k němu a řekl: „Tvoje slzy jsou Pantiochu marné.“ – „Já vím, odpověděl Pantiochos, právě proto pláču.“ DĚLNÝ SVALOVEC Byla prý jednou jedna Athéňanka, která žila z kopřiv a bolehlavu až do stáří a tak jeden mohamedán, král Tartánie a Golgolastru, který chtěl přivyknout jedovatému masu, aby jím nikdy nemohl být otráven, se rozhodl z něj udělat svou jedinou stravu: nakonec byl tak nasycený jedem, že moucha, která se ho jen dotkla, padla v tu ránu mrtvá k zemi. A každý večer musel měnit ženu, protože svým dechem vždycky otrávil tu, která s ním strávila noc. Třetí duet: Dělný Svalovec a Svéhlavá Dáma. DĚLNÝ SVALOVEC „Tak poslouchej a připrav se a to, co chci mi půjč!… SVÉHLAVÁ DÁMA „Co já bych chtěla od tebe, jsou tvoje božská lýtka, vidět jestli podobná jsou mým a nebo býka…“ DĚLNÝ SVALOVEC „To, co já chci od tebe, je tvoje piha krásy, dovol abych hledat směl, kde ta se skrývá asi…“ SVÉHLAVÁ DÁMA „A já chci ještě od tebe tvůj krásný pankreas, vždyť druhý taký na světě by nenašel se as…“ DĚLNÝ SVALOVEC „To, co bych také ještě chtěl, je tvoje bránice, vždyť na tu se vždy, když se směješ, třesu nejvíce…“ SVÉHLAVÁ DÁMA „A to já bysem zase chtěla obě tvoje plíce když mě líbáš, duje to v nich jako v harmonice…“ DĚLNÝ SVALOVEC „Já velice bych od tebe chtěl čípek děložní, včetně toho, co mi k němu cestu umožní…“ SVÉHLAVÁ DÁMA „To já bych nade všechno chtěla tvoji štítnou žlázu, Tam našla bych snad svého štěstí konečně oázu:“ DĚLNÝ SVALOVEC „To, co bych ale nejvíc chtěl, je balíček tvých kostí, Navždy rázem bylo by po pocitu marnosti…“ SVÉHLAVÁ DÁMA „Po čem celou duší toužím je tvá raznice Ze všech nástrojů svě-ta mi chybí nejvíce…“ NEKŇUBA A co já bych od tebe chtěl je tvůj dvanácterník pro ten bych si klidně nechal rozbít i ciferník! SVÉHLAVÁ DÁMA „A mně zase hrozně bere tvoje oční blána do jejích dvou díreček jsem celá udělána…“ DĚLNÝ SVALOVEC „Co já bych také velmi chtěl je malý vibrijón, na kterém se skromně tyčí pyramidión!“ NEKŇUBA „To já bych zase nejvíc chtěl žlučový kanálek, kdyby toho nebylo, tak zlostí bych se vztek!“ DĚLNÝ SVALOVEC „Co já chci jsou tvoje střeva, nejsou dlouhý málo takže by se oběsiti na nich klidně dalo!“ NEKŇUBA „Malý zářez sedací vždy když u tebe vidím touha se mnou zmítá tak, že hluboce se stydím… SVÉHLAVÁ DÁMA „To co já bych po tobě chtěl, to jsou tvoje čéšky Protože ti pomáhají snášet osud těžký…“ NEKŇUBA „To co chci jsou tvoje víčka, obě z pravé kůže! ty ze mě vždy jedním mžikem udělají muže! (Ach její pohled! to je ale pohled!) To co chci jsou sfinží ouška, těch si každý všímá, ty kdybych měl, olizoval bych se za ušima! Ale nic mě tak nebere jako ten tvůj look, kam se na tu krásu hrabe prorok Habakuk! SVÉHLAVÁ DÁMA To co já mám nejradši, je když tvůj sval pohrudnico-jícnový radostně se k mým dutinám bradavkovým pojí; co chci, to je tvoje tvrdá hrana šupinatá, kterou moje mozkomíšní tepna má tak ráda… NEKŇUBA „Já bych zase strašně chtěl tvou dlážku žeberní, padne do ní dokonale má úžina faringo-nazální… SVÉHLAVÁ DÁMA „A co teprv potom tvoje jamka kyčelní, kterou chápe můj svazeček loketně-zápěstní… NEKŇUBA „A mě tak strašně bere tvoje chlopeň pylorická, jejíž funkce je tak neobyčejně praktická… SVÉHLAVÁ DÁMA „Co chci děsně, to je tvoje žíla podklíčková, která se k mému malému vestibuláru tak upřímně chová…“ KALUP A co klubíčko čichové, chrupavka bulboidní, a co teprve sval trubačský, výrůstek koronoidní; dutinečka klínovitá, kanálek Arnoldův? Co chrupavka vazivová, co jamka člunkovitá? a co hrbolek spánkový? a hrana prstenčitá? a epifýza kosti křížové? Lamela síťovitá? SVÉHLAVÁ DÁMA „Co ze všeho nejvíc chci, je tvá tkáň nervová, tu nenasytně vždycky hltám svýma očima - skoro stejně jako tvá křidélka vazová… NEKŇUBA „Co já chci, jsou tvoje žlábky kloubně-kladkovité, které jsou o tolik delší nežli jsou ty moje… SVÉHLAVÁ DÁMA „Také se mi velmi líbí tvůj sval pološlašitý, který vede k tvému napínači podvázky stehenní… NEKŇUBA „Tvůj vnitřní hrbol kloubní kosti holení zvaný „husí nožka“ láskou jednou sním, o tom celé noci už odmalička sním…“ HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM A DĚLNÝ SVALOVEC Sestupte, sestupte nebohé oběti, sestupte po cestě vedoucí do věčných pekel, ponořte se do nejhlubších hlubin propasti, kde všechny zločiny, bičované větrem, jenž nepřichází z nebes, vrou za burácení bouře; bláhové stíny, žeňte se za svými tužbami, svůj chtíč nikdy neukojíte a váš trest se zrodí z vašich radovánek. ANASTÁZIE Vyčkejme příchodu pravého lidství… Už přišlo pravé lidství? PANTAGONICKÁ ŽENA Až přijdou Děti hněvu řkouce: „My jsme Děti hněvu a říkáme vám…“, co to vlastně řeknou? ANASTAZIE Ať přijdou ostatní lidé doopravdicky! VŠICHNI Oddejme je! Oddejme je! NEKŇUBA Královno všech žen! Pastýřko intra muros! Světlo osmerkové! Prachu od hlavy až na paty! SVÉHLAVÁ DÁMA Bujení teurgické! NEKŇUBA Tváři všech tváří! Šoku permanentní! Kolouchu laňovitosti! SVÉHLAVÁ DÁMA Nádobo ctnosti! Nutnosti nejzazší! NEKŇUBA Průniku unikavosti! Monádo kanonická! Kruhu samobřezosti! Rozlehlosti sebesvírající! Pomalosti v plné rychlosti! SVÉHLAVÁ DÁMA Úlevné hromobití! Trumpeto revoluční! Lavino přijatelnosti! NEKŇUBA Panele nedobytnosti! Epidemie životodárná! Automate nepředvídatelný! Tisíciletá voso! SVÉHLAVÁ DÁMA Panno neočkovaná! Maximo všeho! Dojme stokrát neviděného! NEKŇUBA Naděje chudých! Bohatství nemajetných! Nezištná lásko k jistotě! Kasičko republiky! Ozvěno snů! SVÉHLAVÁ DÁMA Lahvice leydenská! Fiolíno! Fosfodulo! Lampulo! Ptyxi! Lampadofóro! NEKŇUBA „Můj dechu…“ SVÉHLAVÁ DÁMA „Tvůj dechu…“ NEKŇUBA „Moje noho…“ SVÉHLAVÁ DÁMA „Tvá noho…“ NEKŇUBA „Má sestro…“ VŠICHNI Prstýnky! prstýnky! SVÉHLAVÁ DÁMA „Tvá noho…“ VŠICHNI Prstýnky! prstýnky! NEKŇUBA „Mé srdce…“ VŠICHNI Prstýnky! Prstýnky! DĚLNÝ SVALOVEC Proč nezpíváš? KALUP „Neque – mutatis mutandis – mittatis margaritas vestras ante porcos. Nil novi sub sole!“ DĚLNÝ SVALOVEC Proč se neddáte oddat? PANTAGONICKÁ ŽENA Nejdřív jako ritornel, pak je z toho mizerné jódlování. „Pro mne je láska trápení jež unáší mne mimo sebe i od tebe mne odhání a jako širé moře zebe. Pro mne je láska mámení co odvádí mne pryč od tebe Ten dravý proud mne zahání láska jak širé moře zebe. Má lásko, ach ne… moje ústa Nevysloví tvoje jméno, Pro mě je láska nicota A jen díky tobě bude Mé já zachráněno. V nejhlubším já jsi ty-i-y! Mě láska v krvi utápí-i-í: A i o I i O i I a …“ SVÉHLAVÁ DÁMA A VŠICHNI „… A tak dále a tak dále, a tak dále a…! - aj čmeláčku, aj ty svíce, aj ty jasně záříš! ty mě celou rozpaluješ, až mě brzy spálíš!“ VŠICHNI Prstýnky! Prstýnky! SVÉHLAVÁ DÁMA A VŠICHNI „… a tak dále, když tě vidím! můj krb plápolá! k nebi stoupá, všechno spálí! vzhůru plameni! aj! až zazní znamení! aj! pozor na uši! vzhůru korouhvi! aj čmeláčku …! VŠICHNI Prstýnky! Prstýnky! Prstýnky! Prstýnky! KALUP Píseň bílé křídy, zpívaná jedním degenerovaným šlechticem: „Aáa“; píseň staletá, v podání jednoho pamětníka: „Aáa“; píseň škapulířová, přednesená jedním fanatikem: „Aáa“; píseň poněkud tupá, zpívaná jedním strejcem: „Aáa“; píseň solitérní, v jedinečném podání jednoho jedináčka: Aáa“; píseň rajská, přednesená jistým Johnem Tomathem: „Aáa“; píseň trampská, čili „Trampoty Pepy Trumpety“, přednesená sama od sebe: „Aáa“. VŠICHNI Prstýnky! Prstýnky! Prstýnky! Prstýnky! SVÉHLAVÁ DÁMA A VŠICHNI „Aj! ty svíce zapálená! ajta ty jsi nádherná! húahúahúa hú! já jsem rozpálená!“ VŠICHNI Prstýnky! prstýnky! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM A DĚLNÝ SVALOVEC „Jak ve větru sfouklá svíce! to je smůla! co říct více!“ SVÉHLAVÁ DÁMA A VŠICHNI „Aj! Já tě pálím! moje bláno! oheň všechno spaluje! zadrž! vždyť mě upálíš! Dveře, dveře! Zuzano! Žužano!“ VŠICHNI Prstýnky! prstýnky! prstýnky! prstýnky! SMRTELNÍK Oidipova píseň, přednesená bez komplexu. „Jó, když moje máma ještě buben nosila tak večer si ho moukou vždycky natřela Na to jí můj táta jednou povídá jedna vrstva navíc ti dobře udělá! Jó, v krvi mě koupala, ve svý děloze A já netušil vůbec nic vo hrůze - Která na mě čeká za devět měsíců: Špluf: a najednou koukám, že už jsem venku! Potkal jsem tam mamku taťku, vypadali děsně, fakt, Aby si mě udělali, museli ty dva bejt dva! Pak jsem zbouchnul svoji matku, i když jsem v tom nevinně! A voddělat svýho taťku, to mi šlo jak po víně! Bratrance jsem nechal vycpat: jmenoval se Adrián A na naší tetě Blažce na tý si zas pochutnám Svoje rodný hodlám sežrat jenom tak bez přílohy! Z Albertýny jsem si ukous rovnou palec od nohy.“! ANASTÁZIE Sarx! Sarx! Sarx! Sarx! Sarx! Sarx! SVÉHLAVÁ DÁMA A VŠICHNI „… Žužano! Žužanko! rychle, mé poupátko, rychle se rozvíjej, hrdě se vypínej! Žužana, Žužana! Ó, ona ožívá! ó, jaká nádhera!“ VŠICHNI Prstýnky! Prstýnky! Prstýnky! prstýnky! MUŽ Z ONOHO SVĚTA „Mandolíny jsou nažhaveny! Zápěstí napružena!“ SVÉHLAVÁ DÁMA A VŠICHNI „… nebesa! roztrhněte svou peřinu! lavinu! poletuje sníh! a jak rytmicky! v rozuzlení! výři víří! ohně všady! vzhůru tedy! krev beránčí! kolosální! mléčná dráha, a jak září! velké plesku- třesku-bleskuuuuuuutááááníí-íí-í!“ VŠICHNI Prstýnky! Prstýnky! Prstýnky! prstýnky! DĚLNÝ SVALOVEC „A přesto všechno padá dolů!… do hrobu!… na smetiště!… lidské tělo!… jsi nič!“ ANASTÁZIE A KALUP Sarx! sarx! sarx! DĚLNÝ SVALOVEC „… vrať se do země! tělo pozemský.“ VŠICHNI Prstýnky! Prstýnky! Prstýnky! prstýnky! MUŽ Z ONOHO SVĚTA Prstýnky? Kampak se poděly prstýnky? DĚLNÝ SVALOVEC Ach, ale… ach, ale! jak je možné líbat potenciální mrtvolu?… Ach, ale! jak je možné hřát na srdci pytel střev?… Tělo smrti zaslíbené? zbožňovat ho, je to vhodné? HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Ne, ne, neřeknu: Zbožňuji tvé tělo, neboť příliš zbožňuji tvé tělo, pokud není příliš mrtvé. Opět projíždí mrtvý na svém vozíku. KALUP Zde ten mrtvý, jménem František Mrtvý, projíždí na svém vozíku už po enté! ANASTÁZIE Jak je to snadný, být mrtvý! - Ach, jak je snadné být mrtvé! SMRTELNÍK Dobře dávkovaná sexualita začíná u sebe, praví mrtvý. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Člověk opilý procházejícím stínem vždy pyká za to, že chtěl změnit místo. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Ten mrtvý nám odměřuje čas. ANASTÁZIE Budeme vyvěšovat nápisy i když už nevíme, kde jsme, ani proč by se měly vyvěšovat nějaké nápisy. Píšeš si nápisy? DĚLNÝ SVALOVEC S radostí budu zabíjet čas - kdybych měl čas mu rozbít palici na kousky, z nichž každý by obsahoval celý čas. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Co to má v ruce? KALUP Papír, na kterém je napsáno, co jest psáno. PANTAGONICKÁ ŽENA Kam míříš, Františku Vycezený? Mrtvý mává nápisem, kde je napsáno SEMPER ALIBI; Kalup ho obrátí a na rubu čteme VŽDY JINDE. ANASTÁZIE Jinde se svatba se životem konat nemůže. NEKŇUBA A SVÉHLAVÁ DÁMA Proč? HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM A DĚLNÝ SVALOVEC Protože co? ANASTÁZIE Protože to je… VŠICHNI Co? KALUP Protože tento mrtvý nemá žádné proč! Tento mrtvý nemá žádné proč? DĚLNÝ SVALOVEC Tak tedy, přátelé, zasebevražděme se! SVÉHLAVÁ DÁMA Ať jde každý do svého pokoje, tváří v tvář Bohu, do celibátu. NEKŇUBA Na mou věru! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Sebevražda, sebevražda! ANASTÁZIE A začněte vy! Vy dva milenci z ulice Marcadet! MILENCI Z ULICE MARCADET My jsme milenci z ulici Marcadet, kteří se zasebevraždíme docela sami a bez řečí. JEDEN Z MILENCŮ Rychle z mého okna! rychle z okna! ANASTÁZIE, s hlavou u země Ale slyším přicházet nový lid? TÉMĚŘ VŠICHNI Ne, ne! sebevražda, sebevražda! ANASTÁZIE Ale slyším přicházet nový lid, který se vůbec nechce zasebevraždit. TÉMĚŘ VŠICHNI Ne, ne! Sebevražda, sebevražda! DĚLNÝ SVALOVEC Ať si teď jde každý mluvit bezbarvým hlasem do samoty mluvení. NEKŇUBA Čím se odbarví hlas v mluvicí samotě? 4. Akt samoty, akt poněkud roztroušený. SVÉHLAVÁ DÁMA sama. Tak jsem začala samotařit a bít svou bytostí a hlavou o mříže svého pole působnosti, kde jsem sila proso, a sklízela drsnou, ba trpkou realitu, po celý dlouhý den, po celé dlouhé noci, až jsem si nakonec řekla: mlčení. Mé já je mrtvé. Když dám svému tělu příkaz, aby mě následovalo, poslechne mne bez rozmýšlení. Je to tedy účinné. Ale je to spravedlivé? Takže přeji zítřku, aby byl. Přejme zítřkům aby byly. ANASTÁZIE sama Světe, řeknu mu, napiš nejdřív sám před sebou své světlo: světe, řeknu mu ještě než ho zažiju, místo abys byl: počkej tu na mě! zalez přede mnou, světe! Počkej tu, světe, a zalez přede mnou. Vzkřis mne, světe! Naddesátníku, říkám svému singuláru, nic jste neviděl? přísaháte? Muž u díry odpovídá: vůbec nic. Viděl jsem nic: prázdnota je horší než plnota. Tak jsme se zmnožovali v množinách, z nichž vzešel a nesl se hlas. A tehdy mu povídám: Vzešlý hlase, zněj a nes se! podívej na život! - Táhněte za jeden provaz řekl, když ho zvedal: ale tady jsou peníze: rychle rychle rychle rychle rychle! PANTAGONICKÁ ŽENA sama Jak dlouho ještě bude trvat marnost lidského množení? Bude se konat tady, před zde? Ne, ne, nebude řečeno, že člověk není zde dosti mrtvý. Reprodukuji zde svět věrně? Člověk se znásobuje v člověka nikoli reprodukcí, ale lidským křížem. Zmnožený člověk, to je člověka až nad hlavu. V jednom človíčkovi je dost človíčkovství na tři človíčky – a ve třech člivíčcích, aby se z nich udělali dva člivíčci: ale jeden z nás je tu navíc: Já. Vstupuje já. Vyveďte třetího člověka zosobněného mezi námi. Já se vracím k tomu, když jsem řekla: Sestupme do hloubi našeho těla, kde se křísí mrtvola Boha. V nic je mrtvola všech věcí. Jedna věc je nic. Protože mrtvola je v zemi. Človíčkové stačí. Človíčku stačíte. KALUP Vstoupí žena s Mluvčí: jde k sobě a k ženě s Rychlopalkou Kvílivou; jde k sobě, kde jí prudký spánek utrhne hlavu. Přežívačnost spočívá ve zde. Můj panák nejsem já, je to můj panák. Převlékám se do člověka, abych byl ničím. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Odcházejí, aniž by si pamatovali, jestli si vzpomínají, co řekli: neboť i oni kráčejí k smrti s radostí: jsou to lidé. PANTAGONICKÁ ŽENA Jednoho dne spatříme sedmitisícihlasou fontánu. Nebo aspoň prohlásíme, že jsme ji spatřili. „A i o I i O.“ NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC vstupuje. Hrome!… (Konečně jsem v člověku!) SMRTELNÍK Zlý večer, přednese Jeroným Přerývaný. Na hudbu Pavla Jindřicha Veytze, zvaného Vejce, a slova Pepy Dabljú Trampoty. „Já sám si prackou potřesu, Vždyť co mi ještě zbejvá Jen ročních dob už střídání Je to, co se tu hejbá. Jen koukni na tu veverku, Co v bubínku se zmítá Běhat pořád dokola Je to, co svět nám skýtá! Tak otevři tu klec! A teď si běž kam chceš, Ono to nastejno vyjde nakonec vždy přec! Možná stačí jedna šňůra? jako řešení Ani kousek motouzu vo moc horší není. Za pomocí kompasu si vztyčím kolmici Žití - bytí - nezbytí vytýčím hranici…“ NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC Mohl bych vám v nastalé pauze přečíst začátek svého románu? Zrovna jsem dopsal román. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Můžete nám ho přečíst. NEKŇUBA Bude nám potěšením. KALUP Prosím vás. NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC „Román“. Je to román. Můžu? NEKŇUBA Jen do toho! NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC „Pohleďte,“ řekl Jan; „Buďte bdělí!“ dodal Jakub; „Zastaví se?“ zeptal se Petr; „Ano,“ odpověděla Marie; „Zastavíme ji?“ přidala se Josefa; „To jistě ne,“ odvětila Anna; „Pokračujme,“ pokračoval Jan Ludvík; „Zase,“ opakoval Matyáš; „Nikdy!“ odtušila Veronika; „Ať žije První akt!“ navázal André; „Ne dost blízko středu,“ upřesnila Claire; „Co se dá dělat,“ konstatoval Oskar; „A přesto!“ protestovala Soňa; „Mlčte!“ přerušila je Lucie; „Odcházím,“ prohodil Klovis; „Je pozdě,“ uvědomil si Jeremiáš; „Bolí mě nohy,“ svěřila se Armanda; „Miluji vás!“ prohlásil Gabriel; „Nevím, co říct,“ pomyslela si Albertina, „Pojďte rychle!“ přikázal Maximin; „Ne tak rychle!“ zezelenal Sebastián; „Podařilo se nám to napoprvé!“ chlubil se Modest; „Přesně tak,“ přitakal Boulardieu; „Netroufám si…“ zadrmolila Gertruda; „Jsou přezrálé!“ upozornil Šimon; „Vzdalte se!“ zaječel Alex; „To ne,“ prosila Laura; „Téměř ta samá,“ precizoval Yves; „Naprosto hladce,“ utrousil Čestmír; „Kromě paže,“ opravil ho Marius; „Kruté!“ zmodrala Rozina; „Úžasné,“ užasla Elodie; „Až do dna,“ zabědovala Viviana; „Pfes mívu,“ zablekotal Benedikt; „Mýlíte se oba!“ odpálil je Prosper; „Následující je bez druhé…“ petrarkizoval Hilarius; „Raději tu velkou,“ zvolil si Hektor; „Už nechci,“ zdráhal se Xaver; „Jen dál,“ nevzdával se Konstant; „Chybí mi metr,“ zalitoval Jan Robert; „Vypadáte dobře,“ zalichotil Bruno; „Haf haf!“ zaštěkal Basil; „Už osm!“ uvědomil si David; „Nezbývá žádná naděje…“ zazoufal Rodrigo; „Opatrně!“ upozorňovala Valérie; „Zelené jsou mnohem menší než žluté,“ komentoval Claude; „Marie Ghislaino!“ hulákal Viktor; „S radostí,“ souhlasil Leonard; „Jeden, to znamená jeden navíc,“ trvala na svém Julie; „Ale proč?“ kvičela Alína; „Všechno,“ odsekl Valentýn; „Naprosto všechno,“ opičila se Sylvie; „Au!“ křikla Letície; „Jen taktak,“ smířila se Virginie; „Nebyla jsem tady,“ bránila se Barbara; „Vylo-o-učeno…“ zakoktal Hubert; „Máte strach?“ zbledla Prudencie; „Prázdno,“ usoudil Eduard; „Spíš selhání bezpečnostních pásů,“ blábolil Michal; „Ubohá Roberta!“ zahořekovala Kateřina; „Ach, chudák Matyáš!“ přidala se Geraldina; „Já už nemůžu,“ zmalomyslněna Gisela; „Sedm tisíc šest set dvacet sedm,“ dopočítali se Virgil a Jiřina; „Kromě těch, které už byly vážně poškozené,“ objasnila Gloria; „Nešťastné dítě!“ dojala se Dora; „Je to foxteriér!“ potvrdil Antonín; „Naopak,“ zaútočil Firmin; „Rikitikitá…“ zanotoval Gérard; „Funiculi-funicula!“ vřeštěli Fernanda, Kevin, Julie a Hans; „Je mi zima,“ zachvěla se Denisa; „Já za nic nemůžu!“ vykřikoval Vavřinec; „Kolikátého je?“ poptával se Fernando; „Dnes je druhého,“ uvedla Alžběta; „Bylo prvního a bude třetího…“ vypočítávala Valentýna; „To je logické!“ ironizovala Gilberta; „Kašleme na to,“ řekla za všechny Penelopa; „Brodž de,“ souhlasila Frederika; „Jste nastydlá,“ diagnostikoval Alfons; „Břizdáváb,“ vyznala se mu; „Jsou příliš teplé,“ polkla Fabiena; „Je to tak trochu moje vina,“ uznával doktor Cordier; „Markéta s Yvonem!“ odhalil Tristan; „Naprosto vyloučeno!“ zoufal si Viktor; „Ale ano!“ přikyvovala Arleta; „Stop!“ zaječela Františka; „Nugáty?“ sbíhaly se sliny Agátě; „Vitam impendere motui,“ uzavřel Jean-Jacques; „Vy jste latiník?“ byla bez sebe Kristýna; „Markéta,“ zachvěl se Yvon; „Ohé o cangaceiro…“ omílala Jolanda; „A tady jsou dodatky!“ oznámila Armela důrazně; „Kenavo…“ lámal Ronald náhle srozumitelněji; „Milost!“ zamečela Blandine, viditelně v koncích; „Je to opravdu on!“ špicloval Jan Baptista úkosem; „Už nepostupujeme,“ zhodnotil situaci Aimé a zůstal stát na místě; „A ocitli jsme se v pasti!“ zaúpěla Henrieta, aniž by upřesnila v jaké; „Jako Gauvillovy krysy,“ žertoval Pablo a pokoušel se vyčíst pokračování z očí své sousedky; „Podobáte se jednomu z nich,“ vyprskla Klaudie na celé kolo; „Ano a ne,“ vykrucoval se William; „Sedm set padesát tři!“ ujišťoval se Benjamin, který překonal svůj vlastní rekord; „Buďte přesto opatrný,“ radil Jean-Colin čestně; „Napůl fík, napůl škorpión?“ zažertovala Korina, zaskočená tím anglosaským obratem, který, jak se zdálo, nabrala konverzace; „Zcela bez rizika,“ tvrdil Vilém, který se houby staral o možnou reakci publika; „Naprosto,“ podpořil ho Maxim a doufal, že se mu tak podaří ještě zkomplikovat tuto zbytečnou repliku; „Přesně,“ souhlasil Alain a myslel při tom na něco docela jiného; „Já ne!“ hájil se Fabián a přál si, aby se Romuald nedozvěděl o jeho návratu od švagrové; „Edmond…“ usmál se Lucián nepřesvědčivě; „Pod skalou je úhoř,“ uhádla Anais, zaujata tou věcí; „Příliš drahé,“ utěšoval se Amadeus a už popáté odmítl vytáhnout svou peněženku; „Jen jeden frank,“ žebronily Ninon, Klarisa a Faustina; „To je šejdířství,“ pohoršoval se Klaudius, když zpozoroval, že se dům může každou chvíli zřítit; „Byl jste u nich,“ naznačila Noemi, aniž by pomyslela, že to zasáhne Ginu; „Smažme to,“ smazala to Francina po zralé úvaze; „Máte pravdu jedna i druhá,“ rozsoudil je velkoryse Bertrand; „Dva a půl milimetru od středové osy,“ definoval Max pečlivě; „Rhodolýza nebo polylithióza,“ polekal se Tomáš, neuvědomuje si, že se tím blamuje; „Thomasitýda nebo hypolithióza,“ opičil se Gontrand; „Na mikron přesně,“ hašteřili se Maximin a Theodulos; „Přestaňte si z nich utahovat!“ hřímal Patrokles; „Blobnnobne…“ bublali Martin a Martina; „A vida!“ ujelo Bernadetě; „Jak se vám ulevilo!“ podivovala se Muna; „Silněji!“ zvolal Vincent, jako by si nevšiml dramatického obratu, který náhle nastal ve vztazích mezi jeho třemi švagrovými; „Slzy radosti!“ plesali Roland, Matyáš, Pavla, Delfína a Marcel; „Vůbec ne,“ zlehčoval Edgar, který už zapomněl na neodůvodněné nepřátelství, které Zefyrína po tři dny živila vůči Jean-Michelovi; „Co je moc, to je moc,“ bouřil se Julián; „Čumák!“ štěkala Aude a nepostřehla, že mezitím naskočila červená; „Všichni stejní,“ generalizovala Izabela; „To je Leon!“ zařval Robert; „Acapulco…“ prozpěvovala si Petruška; „Jedenapadesát procent,“ konstatoval Jacques-André a už se viděl v čele podniku; „Je to Riotton!“ prohlásila Adelína, i když si myslela pravý opak; „Nebo spíš čtyřistačtyřka,“ přisadila si Sandra, která si neuvědomovala nebezpečí; „Sandra si neuvědomuje nebezpečí,“ omílala Vivette, potutelně se usmívajíc na svého švagra; „Va-len-tý-na…“ pohvizdoval si Rudolf; „Vyhněte se tomu průchodu,“ doporučovala obezřelá Tereza; „Bernadetto,“ zajíkal se už velmi zamilovaný Lukáš; „Leda že … jedině kdyby…“ tápala Marie-Claire a třikrát změnila názor; „Musíme tlačit!“ opakoval netrpělivě Jean-Pierre, vzteky bez sebe; „Ne tak rychle!“ vřískala slastně Charlotta; „Zkuste to ještě,“ naléhala Magdalena o dvě vteřiny později; „Jeho pes prý se jmenuje Pokání!“ prskala Colette, spokojená se svým objevem; „Jsem sám,“ vedl si svou Didier a dělal jakoby nic; „Buďte trpěliví,“ kázala Olga shromážděnému davu; „Překrásné děvče!“ ocenil ji na první pohled Arnold; „Na dva prsty Cointreau?“; „Ne, díky,“ otřásl se Said; „Jaké panorama!“ zvolala nadšeně Kapucína, objednávajíc si třetí whisky; „Všechny zkrachují,“ obával se prezident komory advokátů; „Jedině když včas změníte jejich těžiště,“ uvedl věc na pravou míru Aldo Fulcarelli; „Dělal jste cirkus?“ odhadovala Flóra; „Jsem bratrem trpaslíka Homunuse a jsem hluchoněmý,“ naškrábal akrobat; „Je to podfuk,“ znepokojoval se Damián; „Vše je v pořádku!“ uzavřel Regis, příliš brzy sám sebou spokojený; „Mělo by se změnit prostředí,“ navrhl Ronald, aby něco řekl; „Řekněte třiatřicet!“ vyšetřoval doktor Medard; „Hhchttn! hhchttn!“ zakašlala Lili; „Je to pěkná bronchitida!“ potvrdil praktický lékař; „Kde jsou toalety?“ zašeptala Benedikta; „Letadlo!“ vzplanula Violeta s očima obrácenýma k nebi; „Až tak daleko od Aše!“ zamyslela se Edwiga a znovu si zapálila cigaretu; „Nebe jako od Canaletta,“ dělal se zajímavým Théo, jako by tomu rozuměl; „Naprosto rovný,“ určil Ignác; „Postupuje a nepostupuje,“ formuloval Zenon, aby přilil oleje do ohně; „Tento návrh je nepřijatelný,“ prohlásil František, aniž by ho jen na okamžik napadlo pochybovat o tom, že by mu jeho sousedka po levici mohla protiřečit; „Že by se František bílil?“ přeřekla se Felicia; „To spíš vy!“ odtušil jmenovaný přesně v téže chvíli, kdy si před číslem 137 Eva pomyslela, že vyhledá Franze, aby se věci jednou provždy vyjasnily; „Už je neházejte!“ mumlaly Nikola a Annie podrážděně; „Ještě mnohem horší než Strastiplná dobrodružství Vendelína Lapáčka!“ bručel Serjoža; „Skvostný okamžik!“ protahoval se Denis; „Zloděj!“ oznámila Alieta, aniž by pozvedla hlas; „Jsem kompromitována!“ zachvěla se Marie Petrovna; „Ale ne, tohle už přeháníte!“ urazila se Dulcinea; „Zapomeňme na tu malou nehodu a vraťme se na začátek,“ nabídla Kamila; „Vraťme se k naší věci,“ navrhl pastor Lachenal; „Jste si jist svými výpočty?“ smál se Izák; „Plus mínus,“ vykrucovala se už dost podnapilá Michaela; „Tak rozhodneme se?“ posmíval se zase Richard; „Príma!“ vrtěl se Hugues s jednou rukou nedbale položenou na karosérii třistačtyřky; „Pozor na pád!“ varoval Felix, který si uvědomoval, že už zase má pravdu sám proti všem; „Je tam kód,“ vysvětloval Ada, aniž by hodlal cokoli prozradit; „Ne víc než bajka o trojúhelníku beze stran,“ transponoval Fausto, nepochybuje o tom, jakého významu nabude tento výrok od zítřka v mysli všech zúčastněných; „Pěknou neděli!“ uzavřel Edmond a nebál se, že udělá botu; „A pěkné pondělí,“ dodal Roman, aby vypadal; „Vraťme se k naší věci,“ znovu navrhl Teodor Lachenal; „Hermelín!“ vykřikl Toto, chechtaje se z plných plic; „Jsem v sedmém nebi,“ dojala se Sofie Buikalová, aniž by chápala příčinu; „Číšníku!“ zahalekala Manon; „Žádná procházka růžovým sadem,“ bručela Blanka, zaplavená štěstím; „Hrome!“ hromovala Solange se špetkou žárlivosti; „Čtyři centimetry od nás!“ chvěla se Angelika v hloubi svého pomněnkového pohledu; „Je to akorát,“ kasíroval číšník; „Nádhera!“ zvolal okouzleně Jeník, když na Mařenčiných šatech objevil podezřelou skvrnu; „Ještě se zastavím,“ váhavě vycouval Gerald; „Prostě mistrovský kousek,“ tropila Eva hlouposti a krčila rameny; „Roberto,“ hihňala se Gladys, obracejíc oči k nebi; „Varujte se Anatola!“ vytruboval Alexandr, který měl podezření, že ho nechali čekat záměrně; „Přeháníte!“ vybuchla Eglantýna, zatímco jí Robert hryzl palec; „Už nic neřeknu,“ odmlčela se Justýna; „Tohle už nikdy nedělejte!“ vyjel Jules a obrátil se na podpatcích; „Takový balík!“ vrčely Amélie a Uršula, hluboce otřeseny; „Vítězství,“ prohlašoval Frederik, který si byl sám sebou čím dál tím méně jistý; „Bude to osm?“ předpovídala sladce Yveta; „Přijďte mě navštívit,“ dodala si odvahy Désirée, pečlivě si malujíc oči; „Moje první a poslední depka,“ utrousila Serafína, stále hlouběji upadající do trudnomyslnosti; „Hotové plácnutí mečem do vody!“ bručel huhňavě Lionel, zatímco z kaštanů Lucemburské zahrady opadávalo první listí; „Naprosto s vámi souhlasím,“ prohlašovala Rose, aniž by ji něco takového napadlo; „Rolando,“ zavrkal Daniel se silným burgundským přízvukem; „Jsem nadšený!“ rozkládal Mikuláš, opřený o barový pult; „Už toho mám dost!“ dupal Xaver, otáčeje nožem v ráně; „Půjdeme raději spát,“ potáceli se Jindra, Líza, Berenika, Beatrice a Eusebius; „To špatně skončí,“ zaprorokovala si Maržolena, „Hotová mana!“ vyhrkla Laura; „Co to je?“ ptal se Ernest; „Obal není původní,“ poznamenal doktor Gauthier, navlečený do svého nového pláště s kohoutí stopou; „Nicméně je v podstatě ošklivý,“ trvala na svém Mireille; „Ehm,“ uklouzlo Korentinovi; „No to…“ zkoumal půdu Cymbelín; „Mlčím,“ zadudal Jean Yoland; „To nevím,“ zvažoval Nestor; „Semopilýý…“ šněroval si to Bonifác; „Špžaounčchch!“ zřítila se Karolína; „Pozor, schod!“ varovala Prudencie; „Ach, pardon,“ uprdl se Filibert; „Kyselá tvář zmenší naběračku,“ ufrkl si pavián; Eriku, těch sedm potřebuje klid a dobrého sklepníka,“ špitl rotmistr Robillard; „Je to přesmyčka?“ zavětřil Kajetán; „Milovník divadla Nó bydlí ve Frýdlantě nad Jevišovkou,“ trumfoval jeho protějšek; „Incest při pastvě vyvedl Kolombínu z míry,“ přitakal Pierot; „Anhäuffungseffekt!“ kýchl Bernard; „Was ist das?“ vyřkli Leon, Ráchel, Helena, Cedrik, Noelle, César, Boris, Muriel, Leopoldýna, Aneta, August, Natálie, Sylván, Francelína, Lýdie, Anatol, Angelín, Paul, Dorotea, Líza, Karola, Konstantin, Josef, Porfyrij, Alexandrýna a Dominika; „Zastavte ho!“ nařídil Ježek; „Pozdě!“ prohodil Pantalon; „To je konec,“ vyznala se Edmonda; „Smutný výčet!“ zalitovali Růženka, Sasanka, Konvalinka, Řeřicha a Květoslav; „Ot azoi!“ vydechl Adam; „Bože!“ rouhal se Rafael; „Ničeho se nebojte; buďte bez obav,“ prohlásil Ocelový oj; „No vida!“ pronesl mechanicky Picard; „Co se stalo, nemůže se odestát!“ uzavřel Viktor; Balbulus dal vytesat na svůj hrob: „Přátelé, pravím, milujete-li mne, pravím, dejte vytesat na můj hrob, pravím, těchto šest slov: „Já já jsem vvvvám to ppřece řříkal, že jsem vážně nnemocný!“; „Jdeme!“ řekli všichni; „Žil jsem věčným zvracením skutečnosti,“ povídám já; „Mlčte už!“ uzavřel Dominik-Marcel; „Nikdy!“ odtušil Mrzout; „Pokračujte dále,“ navrhla Eva Marie. PANTAGONICKÁ ŽENA jako vodnář Pojďte se očistit od toho přívalu slov. Po osm následujících replik ho polévá vodou. NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC Chtěla jsi se mne zeptat, co měl znamenat ten rozhovor. VODNÁŘ Ne. NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC Voda znamená… VODNÁŘ Ano. VODNÁŘ A NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC, společně Ano. – Ne. VODNÁŘ Voda je také tok vody, který znamená ducha vody, který tě zaživa zaplavil a svými slovy pozvedl pod mými kroky. NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC Voda je také tok slov. VODNÁŘ Ano: voda je také tok vody. NEZADRŽITELNÝ ROMANOPISEC Ne. Voda je také tok vody, označující ducha vody, z níž jsem byl vytažen živý. KALUP Vzhledem k tomu, že struktura lidské řeči je politováníhodně falešná, obrátím to: To obrátím falešná politováníhodně je řeči lidské struktura že tomu k vzhledem. OTMÍTÁRBOÁNŠELAFĚNDOHÍNÁVOTILOPEJIČEŘÉKSDIL ARUTKURTSEŽUMOTKMEDELHZV. ANASTÁZIE Pojď mimo jazyk lidí: povšimni si rovnováhy jedněch a druhých v rozlohách prostoru. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Nemohli bychom teď, kdybychom našli trochu času, tak trochu překřtít vše živé? KALUP A ANASTÁZIE Ne. NEKŇUBA Nechť vstoupí slovo. PANTAGONICKÁ ŽENA Vstupuje slovo. Celé zakrvácené. SVÉHLAVÁ DÁMA Vstupuje zakrvácené slovo a říká nám: Vstupuje slovo a říká nám, že nás vyslovilo. DĚLNÝ SVALOVEC Nemůžeme se obrátit do obráceného času – a přesto víme, že se čas obrací; nemůžeme vidět vesmír naruby – ale můžeme z druhé strany jazyka slyšet, že se nám prostor ukazuje. KALUP To tvoří postavu, do které vciťuji svého člověka. A přesto jsem to já. ANASTÁZIE Je v lidském zjevu něco, co jsem vždy odmítala; a to i ve vaší tváři. KALUP Proč jsem ze svého dřeva? a prostoru? MUŽ Z ONOHO SVĚTA A ty? KALUP A prostor? MUŽ Z ONOHO SVĚTA To je povzbuzení a úleva. Opereta je krev a maso. 5. Příchod Dětí hněvu. NEKŇUBA Vstupte! hejno podivných dětí! HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Proč na sobě máte ty ozdoby? KALUP a ANASTÁZIE publiku. Udělali jsme si je svými noži! Udělali jsme si je svými noži! SBOR DĚTÍ HNĚVU „To nejsou ozdoby, co nám tak sluší! To máme na sobě jen svou kůži. I když nejsme ze světa, ocitli jsme se ve světě: My jsme praví lidé, my lidujeme. Bratři, snad jednoho dne zbavíme zemi lidské přítomnosti?!“ MUŽ Z ONOHO SVĚTA Zaplaťte za operetu! (Rychlé vybírání peněz do misky od sboru Dětí hněvu.) ANASTÁZIE Ach, jaký to zmatek! SVÉHLAVÁ DÁMA Co představujete? 22 DĚTÍ HNĚVU „My vždy představujeme jen sami sebe.“ PANTAGONICKÁ ŽENA Vy jste lid? DĚTI HNĚVU „A-nóo!“ MUŽ Z ONOHO SVĚTA Co přicházíte dělat sem, do tohoto divadla? HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM Na „lid“ se nerýmuje na nic lepšího, než „To chce klid!“ DĚLNÝ SVALOVEC Co takhle „stít“? KALUP … hle, podívejte, jak ten lid zrudl zlobou! ANASTÁZIE Ach, jaký to zmatek! DĚTI HNĚVU „My jsme děti hněvu.“ SVÉHLAVÁ DÁMA Co chce ten lid? ANASTÁZIE A PANTAGONICKÁ ŽENA Čertanatebe! Čertanatebe! SBOR DĚTÍ HNĚVU „Lid si žádá lidovou zábavu! - Idoly k nakousnutí, ke zbožnění a ke svržení! - Vzhůru cvalem, přes ruiny hrobů! - Vzývejme Venuši! Rozbijme svět, který beztak leží v troskách! - Čiňme činy! Své noci, své hodiny, své čtvrthodiny!“ KALUP A SEDM POSTAV mluví přes sbor „Ach, jak zbožňují! Ach, jak boří! – Jak svou kůži dávají všanc, v boji s člověkem! – Jen do toho! ať nás ho zbaví! – Pryč s hmotou! Konejme kony! – Oběti! žoldy! – Mysleme na myšlení! – Budujme zbořené! – Šedesát na hodinu! – Zvěcněme věci chronologické! – Ať žijí časy! Ach, to jsou věci! KALUP A SEDM POSTAV vytvářejí ofenzivní proti-sbor. „Starý lide, nový lide! Vrať se do hrobu! Zpět do své kolébky!“ ANASTÁZIE Já sama tvořím jeden svůj lid! – Opravme hmotu! Množme se! – Má hodina, má minuta! – Žijme hned teď! – Ať žijí kolibříci! NEKŇUBA Co si o tom myslí lid? 22 DĚTÍ HNĚVU, se sevřenými rty „Mmm-nnmmmnn mmm nnn mmmnnn.“ ANASTÁZIE Co si přeje lid? KALUP 14 procent lidu hodnotí kladně cukroflex, 2 procenta jsou přesvědčena, že Julius Bambludus je lukrativní, 13 procent konzumuje karbolopetrax, 3 procenta se domnívají, že produkty označené Jan Bambluder jsou povzbuzující, 1 procento pociťuje poklop, 50,2 procenta se diví, že vůbec něco spíš je, než že vůbec nic není, 19 procent uznává užitečnost integrovaného přerušovače, 15 procent je schopno přednést svůj životopis pozpátku, 0,02 procenta jí jedenáct a půl piškotu denně, 19 procent tvrdí, že v člověku pociťují polární chlad; 98 procent si žádá, aby u nich byl okamžitě proveden nový průzkum. MUŽ Z ONOHO SVĚTA Je možno provést okamžitě nový průzkum tohoto lidu, aby se vědělo, co si tento lid myslí? JEDNO Z DĚTÍ HNĚVU Lid uznává na 11 procent způsob, jakým je na něm průzkum prováděn! KALUP Ticho! Lid musí mít odvahu si nyní přiznat, že má v úmyslu odejít. ANASTÁZIE Ano, ano: lid musí mít odvahu jít sledovat pokračování ze zákulisí. KALUP Jděte, jděte, jděte se postarat o své pokračování. DĚTI HNĚVU „Před operetu! tak hloupou! tak hloupou! Před operetu! tak hloupou, tak hloupou! kčertulidulidulidej – cotětulidulidulije! – koukej vykulidolidovat! JEDNO Z DĚTÍ HNĚVU Pánové, račte: lid se vrací do své demokracie. KALUP, ANASTÁZIE A SBOR HERCŮ „Zdravím vás, ohniví bretonští sboristé! Svým oslnivým zpěvem jste zachránili konec téhle o-perety!“ DĚLNÝ SVALOVEC Okamžik! (Sbor se zastaví na prahu dveří.) Jsou mezi vám nějací adepti reality? SVÉHLAVÁ DÁMA Kolik reálných zájemců o realitu je reálně mezi vámi? ANASTÁZIE Kdo z vás je adeptem aspirujícím na reál? Několik Dětí hněvu zvedne prst; herci na ně zaútočí. Nastane krátká bitka, po které následuje náhlé usmíření. Sbor je vytlačen ven. DĚTI HNĚVU na odchodu. „Ach! už aby přišlo lidství! aby se zjevil člověk! Ach! už aby přišlo lidství! aby se zjevil člověk!“ Mrtvý naposledy projede na svém vozíku; je vytažen z rubáše. ANASTÁZIE Co to má v ruce? KALUP Nic. SVÉHLAVÁ DÁMA Na rubáši má něco napsáno! Roztáhnou rubáš: je to transparent s nápisem LÁSKA JE VIDOUCÍ. PANTAGONICKÁ ŽENA Pane, odpusť nám, že jsme to neviděli. Pane, odpusť nám, že jsme nic neudělali. Pane, odpusť nám, že jsme to neřekli. SMRTELNÍK Vše, co dřív stálo, teď leží v troskách. Pane, odpusť hercům, že nejednali. HEREC PRCHAJÍCÍ PŘED BLIŽNÍM A co teď? KALUP Zastavte tu operetu. DĚLNÝ SVALOVEC A co teď? MUŽ Z ONOHO SVĚTA Mlčení. SMRTELNÍK Tak jo. konec