PANOPTIKUM (1906) Alexandr Blok (přkl. L. Kubišta) OSOBY Kolombína Pierot Harlekýn Mystikové obého pohlaví, v kabátech a médních šatech, později v maskách a maškarních úborech Předseda mystického shromáždění Tři dvojice milenců Šašek Autor Obyčejný divadelní pokoj o třech stěnách, s oknem a dveřmi. U osvětleného stolu sedí v hlubokém pohroužení mystikové obého pohlaví v kabátech a módních šatech. Poněkud opodál, u okna, sedí Pierrot v bílém kostýmu, zasněný, rozmrzelý a bledý, bez vousů i bez obočí, jako všichni Pierroti. Mystikové chvíli mlčí. První mystik Posloucháš? Druhý mystik Ano. Třetí mystik Nastane dění. Pierrot Té tmy a věčných mámení! První mystik Čekáš? Druhy mystik Ano. Třetí mystik Již se vše změní - za oknem vítr dal nám znamení. Pierrot Kde jsi, má nevěrná? Z ospalé ulice svítí stohlavá lucerna a mlčky jdou zamilované dvojice, ohřátý láskou... Ach nevěrná! Proč za poslední dvojicí groteskní v kruh zavřený nejdeme i my? Má kytara pod oknem ti zaleskni, kde se veselíš s přítelkyněmi. Zmíněním líce bledé, měsíčné, přilepím vous a obočí nalíčím. Slyšíš, Kolombíno - ubohé srdce mé tesklivě zpívá hlasem slavičím. Pierrot oživl, unášen fantasií. Po straně však vyleze před oponu znepokojený autor. Autor Co to praví? Velevážené publikum! Ujišťuji vás, že tento herec hrubě znevážil má autorská práva. Děj se odehrává v zimě v Petro- hradě. Kde se tu vzalo okno a kytara? Nepsal jsem drama pro komedianty! Ujišťuji vás ... Pojednou, jako by se zastyděl, že se tak neočekávaně objevil, schoval se opět za oponu. Pierrot (ani si nepovšiml autora; sedí a zasněně vzdychá) Ach, Kolombino! První mystik Slyšíš? Druhý mystik Poslouchám. Třetí mystik Již přichází z daleké země jako víla. První mystik O v očích prázdnota! Druhý mystik O jako mramor sám! Třetí mystik Ó, jak je přečistá, jak nevýslovně bílá! První mystik Stane tu před námi, a hovor zajde všem. Druhý mystik Zavládne svaté ticho. Třetí mystik Ano. První mystik Dlouho-li? Druhý mystik Hle, kosa stříbrná... Třetí mystik Halí se rubášem. První mystik Kdo as je? Druhý se nakloní a pošeptá cosi do ucha prvnímu. Druhý mystik Neprozradíš mne? První mystik (v nestrojeném úleku) O nikoli! Autor opět vystrčí poděšeně hlavu, ale hned zmizí, jako by ho někdo odtáhl zezadu za šosy. Pierrot (jako prve, zasněně) Přijď, Kolombíno! První mystik Slyšíš kročeje? Druhý mystik Slyším jen šum a vzdechy. Třetí mystik Kdo je mezi námi? První mystik Kdo za oknem? Druhý mystik Kdo za dveřmi? Třetí mystik Tak temno je. První mystik Posviť. Snad přišla, přišla již. Či zrak nás mámí? Druhy mystik (zvedne svíci) Zcela nenadále a bůhví odkud se u stolu objeví nadmíru krásná dívka, tváře prosté a mírné, matně bělostné. Je v bílém. Klidné oči hledí na vše lhostejně. Vzadu jí splývá zapletený vrkoč. Dívka stojí nehybně. Pierrot jako u vytržení zbožně pokleká. Jak zjevno, zalyká se slzami. Vše je pro něho nevýslovné. Mystikové se zděšeně zvrátili na lenochy židlí. Jednomu se bezmocně houpá noha. Druhý dělá podivná gesta. Třetí vypoulil oči. Když se po chvíli vzpamatovali, hlasitě šeptají: -Přišla! - Jaký má bělostný rubáš! - Té prázdnoty v jejích očích! - Bledá jako mramor! - A stříbrná kosa! - Toť smrt! Pierrot (to slyšel. Zvedá se pomalu, jde k dívce, bere ji za ruku a vede doprostřed jeviště. Jeho hlas je zvučný a radostný jako první úder zvonu.) Pánové! Chyba lávky! To je Kolombína, má nevěsta! Obecné zděšení. Mystikové spráskli ruce. Šosy kabátů se zakývaly. Předseda shromáž- dění přistoupí důstojně k Pierrotovi. Předseda Vy jste se pomátl. Celý večer očekáváme dění. Dočkali jsme se. Přišla k nám, tichá vykupitelka. Navštívila nás smrt. Pierrot (zcela jasným, dětským hlasem) Pohádky já neposlouchám. Jsem obyčejný člověk. Mne neoklamete. To je Kolombína, má nevěsta. Předseda Pánové! Náš ubohý bratr se ze samého strachu pomátl na rozumu. Nikdy nepřemítal o tom, k čemu jsme se chystali po celý život. On nezbadal hlubiny a není připraven, aby v hodině poslední pokorně popatřil v tvář Bílé sestře. Buďme velkodušní, odpusťmež prosťáčkovi. (K Pierrotovi.) Bratře, zde zůstati nemůžeš. Rušil bys naši poslední večeři. Prosím tě však, aby ses ještě jedenkrát za- hleděl do její tváře: hle, jaký má bělostný rubáš; a jak je v tváři bledá; a tak bílá jako sníh na horách! V jejích očích se zrcadlí prázdnota. Což nevidíš stříbrnou kosu? Nepoznáváš smrt? Pierrot (po bledé líci přelétá mu rozpačité pousmání) Odejdu. Buď máte pravdu, a potom jsem ubohý blázen. Anebo jste se zbláznilí vy, a já jsem opuštěný snílek, kterému nikdo neporozumí. Hoj, kde jsi, vánice! Po ulicích mě vláčej! O té tmy a věčných mámení! Kolombína (jde ke dveřím za Pierrotem) Já tě neopustím. Pierrot se zastavil, je na rozpacích. Předseda žadonivě spíná ruce. Předseda Vidino vzdušná! My na tě čekali celý život! Neopouštěj nás! Objeví se ztepilý jinoch, převlečený za Harlekýna. Stříbrně zvoní na něm rolničky. Harlekýn (přistoupí ke Kolombíně) Když zimní den se zeseřívá, čekám tě, čekám s klekáním. Tobě má divá vánice zpívá, rolničkami ti vyzváním. Položí Pierrotovi ruku na rameno. Pierrot se skácí naznak a nehybně leží v bílém kostýmu. Harlekýn odvádí Kolombinu za ruku. Usmála se na něj. Nálada všeobecně poklesla. Všichni se bezvládně zavěsili na židle. Rukávy kabátů se povytáhly a zakryly i prsty -- ruce jako by v nich ani nebyly. Hlavy zalezly pod límce. Zdá se, že na židlích visí prázdné kabáty. Pojednou Pierrot vyskočí a uteče. Opona se zatáhne. V téže chvíli vyběhne na rampu před oponu rozčepýřený a rozčilený autor. Autor Vážení pánové a dámy! Velice se vám omlouvám, avšak odmítám veškeru odpovědnost. Tropí si ze mne posměch- Napsal jsem veskrze reálný kus, jehož jádro si kladu za povinnost vám v krát- kosti vyložit. Pojednává se v něm o vzájemné lásce dvou mladých duší. Do cesty jim vstoupí třetí osoba; nakonec však překážky padnou a milenci se nadosmrti spojí legitimním sňatkem. Nikdy jsem nepřistrojoval své postavy za komedianty. To hrají bez mého vědomí jakousi starou legendu. Já žádné legendy neuznávám, ani žádná mystéria, ani ostatní nechutnosti! Tím spíš ani zrakové halucinace; není právě slušné nazývat rubášem smrti ženskou košilku. Vždyť to je pohana dámského stavu! Vážení pánové... Před oponu se vysune ruka a chytí autora za límec. Autor s křikem zmizí v zákulisí. Opona se rychle rozevře. Ples. Masky krouží v tanci při tiché hudbě. Mezi nimi se procházejí jiné masky -- rytíři, dámy, šašci. Pierrot sedí smuten uprostřed jeviště na lavičce, na níž se obyčejně líbají Tannháuser s Venuší. Pierrot Pod lucernou jsem stál na chodníku a naslouchal, jak si šeptali, schouleni před světem do zimníků. Zmrzlé hvězdy je na oči líbaly a prstýnek jim vy kroužila stříbrná vánice, přisleplá a zlá. V temnotě jsem zřel... ona, celá bílá, měkce se naň usmála. A on ji, sladkou Kolombínu, posadil do saní vozkových. Hleděl jsem na ně, skryt v polostínu a bloudě v mlžinách voskových. Ach, prostřel své sítě na ni, ach, zvoní rolničky a smích. Když ji však zavinul, znenadání upadla na bílý sníh. A nebyla to jeho vina... upadla na bílý sníh. Neudržela se Kolombína, já zas neudržel smích! A jak skákal a rolničky hrály, kolem mé kartónové milenky mrazivé jehličky do tance se daly a já s nimi... O madono z lepenky! Šli jsme s písní ulicí snovou: ,,Ach jaké hoře, jaký žal!" A nad milenkou kartónovou zelenavý třpyt se rozléval. Dotud, než roztál na úsvitě, s Harlekýnem bloudil jsem. Choulil se ke mně jako dítě, péro mě lechtalo pod nosem. Šeptal mi: ,,Bratře, máme jednu cestu, neodloučíme se tolik dnů. Budeme truchlit pro nevěstu, pro tvou nevěstu z kartonu..." Pierrot smutně odejde. Po chvíli se na téže lavičce objeví první dvojice milenců. On je v modrém, ona v růžovém, masky jsou v barvě šatů. Oba se vidí v kostele a hledí vzhůru, do kupole. Ona Ach milý... ,,skloň se", říkáš mi tiše. K báni obracím pokornou tvář. On Hledím v závrati do nesmírné výše - tam, kde červánky lijí svou zář. Ona Hle, v kupoli vetché pozlátko hasne, mžikají svaté obrazy. On Jak je mrákotné naše zasnění krásné... Nevinné oči zavřela jsi. (Políbí ji.) Ona ...Ach, postava temná k sloupu se chýlí a kývá na mne ošidně. Lekáš mne, bojím se tě, milý! Pod pláštěm v bezpečí ukryj mne. (Mlčení) On Pohleď, jak svíce tiše plápolají, jak červánky zalévají chrám. Ona Ano. S tebou je sladko, s tebou jsem v ráji. Tobě, můj milý, tobě se oddávám. Přitiskne se k němu. První dvojici zacloní divákům tichý rej masek a šašků. Do tanečního víru vtrhne druhá dvojice milenců. Nejprve ona, v černé masce a vlajícím rudém plášti. Za ní on, celý v Černém, pružný, v rudé masce a černém plášti. Prudké pohyby; on ji stihá, hned dohání, hned zas nadbíhá. Pláště víří. On O, nech mne! Neštvi, netrýzni mne již! Nevěsti černý úděl života! Svým vítězstvím se honosíš. Strhneš masku? Pohltí tě temnota? Ona Pojď za mnou! Dostihni mne! Jsem vášnivější než tvá nevěsta! Pojď blíž - jsem smutnější - pružnou rukou obejmi mne! A vypij do dna mou temnou číš! On Jiné slíbil jsem lásku vášnivou! Ty jsi mne planoucím zrakem oslnila, tys mne zavedla v uličku bludnou, šálivou a smrtícím jedem otrávila! Ona Nelákala jsem tě - jen za mnou vlál můj větrný plášť, můj ohnivý druh! Ze své vůle ses odhodlal vstoupiti v můj zakletý kruh! On Nelekám se černokněžníka! Sejmu masku! Bez tváře budu tu! Mou tvář jsi setřela, zavedla mě v temnotu, kde na mne kýval - stín černého dvojníka! Ona Jsem volná! Má cesta vede k vítězstvím! Pojď za mnou, jiné cesty není! Ohnivou stopou půjdeš, vím, a budeš se mnou v blouznivém chvění! On Jdu, v pokoře před osudem. ; Vlaj, ohnivý plášti, a větře, duj! Na cestě neblahé tři vsak budem: ty - a já - a dvojník můj! Zmizí ve víření plášťů. Za nimi jako by se prodral z davu kdosi třetí, dokonale podobný milenci, celý jako svíjející se jazyk černého plamene. Mezi tančícími páry se vynořila třetí dvojice milenců. Sedí uprostřed jeviště. Středověk. Ona, zádumčivě skloněna, pozoruje jeho pohyby. On -- celý přísný, veliký a zádumčivý, v kartónové přilbici -- kreslí před ní na podlaze kruh obrovským dřevěným mečem. On Rozumíte hře, v níž hrajeme nikoli poslední úlohu? Ona (tichou a zřetelnou ozvěnou) Úlohu. On Víte, že masky učinily naše dnešní setkání kouzelným? Ona Kouzelným. On Vy mi tedy věříte? O, dnes jste krásnější než kdy jindy. Ona Jindy. On Víte vše, co bylo i co bude. Pochopila jste smysl kruhu, který jsem zde nakreslil. Ona Nakreslil. On O, jak úchvatná je vaše řeč! Vy, jež jste postihla mou duši! Co všechno říkají vaše slova mému srdci! Ona Srdci. On O věčné Štěstí, věčné Štěstí! Ona Štěstí. On (s povzdechem úlevy a vítězství) Den je nablízku. Již se krátí tato neblahá noc. Ona Noc. V tu chvíli si jeden šašek usmyslí, že ztropí nějaký kousek. Přiběhne k milenci a vyplázne na něho jazyk. Milenec se rozpřáhne a udeří šaška do hlavy těžkým dřevěným mečem. Šašek se přehnul přes rampu a zůstal tak viset. Z hlavy se mu řine proudem brusinková šťáva. Šašek (pronikavě křičí) Pomoc! Krvácím brusinkovou šťávou! Chvíli se potácí a odejde. Hluk. Shon. Veselé volání: Pochodně! Pochodně! Pochodňový průvod! -- Objeví se sbor s pochodněmi. Masky se tlačí jedna přes druhou, smějí se, skákají. Sbor Smolné krůpěje do soumraku padají s lehkým praskáním! Tváře, v mlze skryté zraku, obestřely se světélkováním! Krůpěj za krůpějí čistou dští, jiskra za jiskrou srší prudce! Kde jsi, nezkrotný a zářící, plamenný náš vůdce! Harlekýn vystoupí ze sboru jako koryfej. Harlekýn Ulice spící, ulice zasněžené s blouznivým bloudem prochodil jsem tmou. Prozřely oči mé, vzdorem zanícené! Bílý vichr zpíval nade mnou - ach, plnými doušky moci dýchat a dýchat... a do světa jít... A v mrtvé, mrtvolné prázdnotě noci veselý hodokvas si vystrojit! Zde nikdo netroufá si tušit vesnu, byť nám i nad hlavami táhla snad. Zde všichni jsou smutní, všichni žijí ve snu a nikdo neví, co je to milovat. Zdráv buď, světe! Jsem opět na tvém česnu, v tobě vždy cítím cosi blízkého... Půjdu dýchati tvou vesnu do tvého okna zlatého. Skočí oknem. Obzor zračící se v okně je pouze namalován na papíru. Papír se protrhne. Harlekýn letí po hlavě do prázdna. Protrženým papírem je vidět jen jasnějící nebe. Noc se schyluje, vzchází ráno. V rozlévající se záři červánků, zlehka kolébána prvním jitřním vánkem, stojí Smrt v dlouhém bílém rubáši, s matnou ženskou tváří a s kosou na rameni. Kosa stříbrně svítí jako obrácený měsíc, hasnoucí na úsvitě. Všichni se v úleku rozprchli do různých stran. Rytíř klopýtl o dřevěný meč. Dámy poztrácely květiny po celém jevišti. Masky ztrnule k sobě schoulené, jakoby ukřižované na stěně, připomínají figuríny z národopisného musea. Milenky ukryly tváře do plášťů svých milenců. Profil modré masky je na jitřním nebi jemně vykrojen. U nohou mu klečí ustrašená růžová maska a tiskne rty k jeho ruce. Jakoby ze země vyrostlý, Pierrot kráčí zvolna přes celé jeviště, vztahuje ruce vstříc Smrti. Jak se k ní blíží, počíná její zastřená tvář ožívat a pokrývá se ruměncem. Stříbrná kosa se tratí v poléhavé jitřní mlze. V záři červánků v okenním výklenku stojí s tichým úsměvem v klidné tváři krásná dívka, Kolombína. V okamžiku, kdy k ní dochází Píerrot a již se chce dotknout rukou její ruky, vynoří se mezi ním a Kolombinou hlava triumfujícího autora. Autor Velevážené publikum! Přece nemám prohráno. Dosel jsem opět svých práv. Vidíte, že překážky padly. Ten pán proletěl oknem. Nyní už jen budete svědky šťastného shledání dvou milenců po ^ dlouhém odloučení. Vynaložili sice mnoho sil na zdolání překážek^ zato nyní se spojí na věky! Autor chce spojit ruce Kolombíny a Pierrota. Vtom však se všechny dekorace vznesou a odletí do výše. Masky se rozprchnou. Autor zůstane sám, skloněn nad Pierrotem bezmocně ležícím na prázdném jevišti, v bílém kostýmu s červenými knoflíky. Když se autor vzpamatuje, rychle uteče. Pierrot (nadzvedá se a pronáší žalostně a snivě) Kam jsi mě zavedl? Ach já ubohý! Na pospas osudu zanechals mne tu. Nuže, Pierrote - na nohy a jdi si hledat nevěstu. (Zámlka) Odešla... s čistým jasem jitřenky (s druhem, jenž rolničkami vyhrával). Upadla do sněhu (byla z lepenky) a já se jí smál, a já se smál... Ležela na sněhu, bělostná a mdlá, a my skákali a vedli svou. Vstát už ani nemohla, byla přec kartónovou nevěstou. A tak tu stojím, líc mi povadla - ale smát se mi, to se stydíte. Co dělat. Ona upadla... Mně je smutno. A vy se bavíte? Pierrot zádumčivě vytáhl z kapsy píšťalku a zahrál píseň o své bledé líci, o trudném životě i o nevěstě své Kolombíně.