A/7- 0* ' iii b*i ,..'■. .1 .•; ..11 ■ I . ' .. - ■:•'■■; . • ■ . : . . .. ..ti ,.'::.._;..'.■' ■■ . ' '■■ ' I ■ ■]•■' :. . .i; UM ■'■ ■ '■• I ' .':.,,.. ■ -i . ■ -i ■ ':■.. -.-^•J 202 ri/ r . /TM* /TYŽ. Básnivý patetík-y" ■ Vladislav Vančura, , , ■-■■.■■ ■■: ■.-.. • . ■ ! ' ■ .'-i ■■ . -, : :■..:. ■ ■ • ■ ■ ; - ■ ■ ' ' '■ . 1 ■ ,. ■ . :!; . . ■ ■ , • ■ Historické drama od avantgardního autora — to by mohlo vzbudit údiv, kdyby už předtím nebyl Vladislav Vančura, romanopiscem „Markéty Lazarové", jejíž děj, položený do dávné minulosti, je vsak prost jakékoliv bližší determinace historicky dobové. Obdobně v Alchymistovi neběží Vančurovi o historický svět v jeho dobové podstatě: sáhl po rudolfínském prostředí jen proto, že v něm nalezl vhodný rámec pro naddobový motiv své hry — pro konflikt renesančního člověka s českým národním charakterem a-životním ovzduším. Pro motiv, který se mnohokrát ozval v dějinách.českého ducha, který mys-litelsky inspiroval Martena k dialogu „Nad městem" a dramaticky Dvořáka ve „Václavu IV.", zejména pak Dýka v „Poslu": ale na. rozdíl od obou svých dramatických předchůdců odpoutává Vančura svůj motiv více od historické reality a umocňuje jej zároveň typičtěji a aktuálněji I u něho se však střetá severský český svět, zastoupený Šlechtickou rodinou Koryčanů, svět puritánsky a fanatický, úzkostlivý a hloubavý, barbarsky přízemní nebo mysticky extatický; ae slunným renesančním ^světem životní svobody a kultury, zosobněným zde v postavě mladého vlašského učence hvězdáře a umělce alchymisty Alessandra del Morone, svůdného milovníka žen a vína, neskru- 203 pulózně přímočarého dohrodruha lásky a života. Osobité jádro drama Ui tkví v tom, že tento jasný-a kladný člověk stane se naopak činitelem rozvratu v cizorodém okoli, v jehož lidech probouzí utajené běsy vášní a muk: to, co u něho je zdrojem harmonické svobody, jistotou nebo hrou, úsměvem štěstí, proměňuje se u jeho českých hostitelů v mučivou křeč a otrockou posedlost, v hrůzu pochybnosti a zoufání, v trýzeň hříchu a pokání. Zlato, s nímž Alessandro experimentuje s rozkoší umělce, stane se příčinou1! předmětem rozkladné hmotárske obsese starého hraběte Koryčana, který po něm uboze dychtí jednak z touhy po bohatství, jednak z lásky ke své mladé ženě (úprava pohříchu škrtla scénu, která tuto druhou pohnutku názorně ilustrovala), U bratra hraběte budí exaktní Alessandrovo bádání mučivě ňeúkojhóú; až v šílenství vybičovanou faustovskou touhu po metafyzickém poznání, která se sama s flagelantskou kajíéností děsí své rouhá vos t i i své .marnosti. A do bytosti puritánske ženy hraběte zasévá mladý Vlach nepřemožitelnou milostnou vášeň, jejíž hřích vrhá svedenou do krutého pokání a posléze ji vyhání z domu. Jenom její bratr Ondřej a nevlastní dcera Eva, jediné tato mladá dvojice odolává rozvratu, do něhož se hroutí Koryčanova rodina: Ondřej se vzchopí k mužnému odporu proti Vlachovi, kdežto Eva naopak opouští všechny pro Alessandra, jdouc bez výhrad za hlasem- svého srdce. Z lásky k ni dopustí se Alessandro alchymistického podvodu, jímž1 ošálí i'samého císaře, ale postaven před jeho soud, je osvobozen, když, chránenec Tychona de Brahe, dokáže při zatmění správnost svých'astronomických výpočtů. Odmítá císařovu nabídku, aby zůstal v Praze: opovrhuje tou p řek řesťan Stelou zemí, která zná jedinou vášeň fanatického;-extrémně* hloubavého rozumu a staví mlhavé, křečovité^absólútní-í: abstrakce mezi člověka a opojnou plnost á svobodu1 životév^ Vančurův „Alchymista" je netoliko dramatem české národní povahy, ale také její útočnou kntikoů;'ktěřá; s von tendencí zajímavě kontrastuje s autorovou r omano- j vou prvotinou „Pekař Jan Marhoul", Tato kritická tén!-v 204 m dence má vzápětí až schematicky jednoznačné rozvržení světla a stínu v základním- dramatickém pojetí, jemuž jinak nelze upřít hloubky.ani velkorysosti. Je to hra mohutné, u nás dnes tak vzácné hásnivosti: jak v románu, tak v dramatě vyznačuje se Vančura .patosem absolutna; je básnikem životních pratvarů, lidské element á rnosti, typických osudů. Jeho drama je světem tragicky vyhrocených kontrastů bez přechodů a bez odstínů. Ten základní kontrast Vančurovy hry připomene Shakespeara z „Kupce benátského*'; jinak zazní tu také známé motivy z „Faus-ta" a chvílemi, snad neprávem, jako byste poznávali i ozvuk z Brucknera. Motivicky vsak připíná se Vančurova hra nejblíže k Dykovu „Poslu": ale jaký rozdíl mezi oběma! Nabývá-li u Dýka vrchu dialektika myšlenky, u Vančury vládne..živelnost pudů; a vášní. Jeho postavy jsou lidé sveřepě dravi, horečně: extatiČtí nebo úpadkové chorobní. Jeho hra„—,toť jediné,f urioso vášně, posedlosti a křeče, které však-,posléze působi jednotvárně i — mechanicky. Vančurovo úsilí o typizaci zatěžuje některé jeho postavy lineárností, proměňuje je leckde v pouhé loutky. Jeho tvořivost soustřeďuje se především k ryzí, hieratické poezii slova, jehož patos je však mnohdy vzpírán výjevy, jež nemají daleko k rytírně. Vančura má tu několik nevšedních, dramaticky živých a intenzivních scén, ale také výjevy, jež v něm prozrazují opožděného následovníka Josefa, Jiřího Kolára s jeho siláctvím, stra-šidelností a jinou teatrálnosti. Nicméně zůstává tu jak básnické kouzlo, tak duchovní závažnost hry, jejímž uvedením Stavovské divadlo znovu dokazuje, že slib o rvýěení repertoární úrovně byl míněn vážně. „Alchymista" je třetí Vančurovou hrou, kterou po- iryét vstupuje na naši první scénu stejně jako hostujíci zisér večera Jindřich Honzl. Nemohl založit svou režii lak než na stylizaci, která sic mnohdy zabíhala do ex- 'presionistické extatičnosti a prízračnosti, ale zároveň je- 'vala tak intenzívní formové úsilí, že za ně v době dnešní Ě formové bezradnosti a vágnosti nemůžeme být dost vděč-» ^ňiifíHonzlova režie, v nejedné scéně osvědčivší bohatou 205 ■i rafinovanou jevištní básnivost, vyzdvihla především dramatickou dynamiku hry, leckde s akcentem až přílišným a s důmyslnou zálibou ve vertikálním řešení výjevů; yňtozrazujíc ruské zkušenosti režisérovy, s jedinečnou" vynalézavostí komponovala scény hromadné; zejména pak se zasloužila o účin básnického patosu Vančurova, zdů-razňujíc jeho vnitřní dramatičnost a vystríhaj í c se dekorativní samoúčelnosti slovní. Pohříchu dala se svést na několika místech zpěvního a hudebního podmalování k opernosti obvyklých režií „Fausta"a ve všech případech nezvládla úplně a bezpečně ani jednotlivé výjevy,' ani některé představitele. V ti tulní postavě .opustil Ed. Kohout své leckdy už jednotvárné lyrické moll a proměnil 6e v mužného hrdinu dobrodružné svobody, úderného tónu a přitažlivého jasu, strhující vášnivosti i prudké energie a pohrdavé suverenity. Hned poté jest vzpo^ menouti Rogozovy rafinované, nevšední charakteristiky patologicky dekadentního císaře, potom originálně stylizované chůvy A. Nedošínské, panenské'světelnosti si. Stěp-ničkové v Evě, dramaticky intenzivního výrazu- vášně -a zoufalství u pí Vrchlické v postavě- svedené hraběnky, nad jiné schematické.1 Zřejmě zápasil-místy s textem v roli hraběte Koryčana p. Vydra, který přes mnohé momenty dravého sevřeni a zvnitřnělého patosu ve scénách zimnič-né posedlosti nedospěl k výkonu ucelenému a výrazově bezpečnému; také p. Průcha, znamenitý v mimickém'výrazu horečné úzkosti a muky,.'zdál'se nám místy příliš zdůrazňovati fyziologické prostředky charakteristiky'na úkor vnitřního obsahu postavy. Mužikova stylizující výprava až na onen interiér v druhé"půli představení, který připomínal umrlčí komoru, vynikla šťastnou,'originální výtvarnou invencí, přimykající se jak'k ovzduší hry,' tak k režisérovým intencím. 1932 f ''" ' ' '"' ;; ■'' ''l ~ í> .-..-.ii-i ! ;i:" .i' i:-i i ~' Vladislav Vančura vrací se po 6vém „Alchymistovi" na Národní divadlo zatím jen odpolední hrou pro děti, dra- 206 % . matizaci R. L. Stevensonova proslulého dobrodružného románu Poklad na ostrově. Anglický spisovatel z druhé ■"půle minulého století navázal v něm na slavnou tradici L'Defoeovu, ovšem s tím rozdílem, že prost tendencí mra-tevóúčných adresoval svůj pirátský příběh I především g obraznosti, žádostivé tajemných dobrodružství, a nervům, dychtícím po vzrušujícím napětí. VI. Vančura, pokláda-|ľjící'se skronmě jen za upravovatele, zdařile rozvrhl romá-Lnový děj do čtyř dějství: není pochyby, jak blízká byla I jeho naturelu tato atmosféra chlapských pitek a bitek, f nicméně vzdal se v úpravě původního textu vlastního ^..výrazového slohu a — pamětliv snad také dětských di-' vaků — vzal zavděk mluvou jadrně oproštěnou. Osobitost í Vančurovy úpravy jest hledati především v jejím pojetí, '; které v Stévensonově příběhu vyzdvihuje sociálně mravní ideu a jímžse Vančurova dramatizace de facto proměňuje s y prebásnení románové předlohy. V souladu se svým společenským názorem'zaktualizoval Vančura její dobrodružnou historii v-názorné podobenství o tom, jak dravá touha po zbohatnutí rozvrací lidské soužití; jak zaslepená posedlost, zlatem odlidšťuje lidské bytosti, proměňuje je v zločince; stravuje a posléze ničí jejich vlastní životy; jak "se sobecká ziskuchtivost ráda maskuje předstíraným zájmem "nadosobním, jako zde u barona Trelawneyé ná-. rodní ctí-í a vlasteneckou láskou k Anglii. Stevensonův chlapecký hrdina Jim je pak u Vaučury hrdinou v tom smyslu, že nepodléhá svůdnému lesku zlata, že klade člověka nad poklad a lidství nad bohatství, že se mu podaří probudit ostatní ze zlatého opojení a spolu s nimi pře-\moci ty, kdož mu propadli. ^'Vančurovo pojetí,'jemně vkomponované do původní ivěřze, lze nazvat šťastným objevem. Je ovšem pochybno, tžda'tento mravně ideový smysl hry dostatečně vytane mla-řdiatvým divákům, jejichž zájem příliš pohlcuje nadměrné množství divokých výjevů pirátských a také dějová souvislost složitého příběhu, na1 scéně namnoze unikající. TJprava rovněž musila rezignovaťna mnohou básnickou jemnost originálu a nemohla zplna zachytit ani jeho su- 207 Ostatně ze stanoviska čisté kritického lze těžko spojiti žhavý sarkasmus a zesměšnění s ideovým plápolem. Představte si to dostatečně, abyste pocítili nemožnost této kompoziční disharmonie, A tak tento Švejk, který prošel a rozšířil se doma pod přezíravým pohledem kritiky, nastoupil svou triumfální cestu světem. i , /1929/ ■ adislav vančura I divadelní Vančura tak jako románový je především mohutná síla osvobozeného a očištěného slova. Jeho řeč je opravdovou řečí dramatického básníka, řečí postrádající plytkosti mluvy každodenní, slovo obnažené až na dřeň a zvučící s divokou pádností. Přirovnat Vančurovu divadelní řeč k dravému proudu bylo by možno jen pro sílu, s jakou se vás zmocňuje a unáší, ale jeho věty mají přísnou zákonitost a přesně vypočtenou nosnost dokonolé architektury. Je to řeč, která je pro divadlo objevem; zvukový ekvivalent, tak zanedbávaný a tak nezbytný u řeči divadelní, byl v ní uplatněn s jasnou samozřejmostí a bez násilí a slouží jejímu básnickému umocnění. Začínáme-li Vančurovou řeči, je to proto, že ona je nejsilnějším dojmem i kladem jeho nové hry,- Druhým počinem neméně významným je Vančurova snoha vysvobodit drama z moderní problematiky, z pološera hry citů a smyslnosti, re sutě psychologické drobnokresby, výlučnosti postav a psycho^ analýzy a vrátit je do světa elementárních dramatických hodnot, do světa nezmatených smyslů, pevných záměru a dravého prahnutí a dychtění, kde $ postavy se neobeplouvají, ale jsou v konfliktech vrhány proti sobě a srážejí se s třeskem jako zkřížené zbraně. Jeho «Alchymista" je drama sváru člověka jasného a cílevědomého, opojeného životem, rozumem a prací, 5 lidmi žijícími v úzkosti před zákonem božím, s fanatiky poznání, vězni viry a 34 | řf-ffrr -TT £ V r= hladovci hmoty a bohatství. Myslím, Že bychom křivdili Vančurovi, podkládajíce mu, že chtěl psát Ideové drama, řešící věčný konflikt mezi ohnivou, životu se vídávající rasou jižní a úzkostlivou, hmotárskou a rozumářskou rasou severní. Přiznejme mu ratlěji (a budeme mú blíže), že toto mu bylo pouhou záminkou, aby mohl postavit na jeviště chlapy takové, jak on Je miluje, v Jednoduchých, hrubých obrysech tesané dravce vitality, žiznivce činu a života v jakékoliv jeho podobě, chlapy a chlapy, jejichž každé slovo a čin kouří krví prudce tepající. A jejich konflikt je věčným konfliktem života: vždycky se bude srážet rozlet s rozumářskou bázni, jasný rozum s pověrou, prostá pravda s me-tafysickým fanatismem. V nás i mezi námi. Ale ■nikdo mu nemůže upřít, že v Alessandru del Moräne a v obou Koryčanech vytvořil postavy, jichž dramatická aktivito i údernost přerůstají vysoko průměr'haší tvorby. Jeho hra není všude stejně účinná a vyvážená, není vždy čistě dramatická a neřečnická, ale její klady převyšují její pochybení a omyly. Umělec Vančurovy básnické síly nemůže :še mýlit-bez užitku sobě a namnoze i ostatním. ■ Á'bylo by typicky českým hňupstvím chtít ho umlčet tam, kde jeho zásah může objevit úrodnou půdu ív1 úhoru -většinou sterilním, chtít umlčet básníka itarri, kde dáváme sankci autorům, jichž talent je "korouhvičkou ve větru konjunktury. /I 932/ ;fearel č a pe k ,. .-..■■.. ■ ■. Není spolehlivější mapy a podrobnějšího průvodce ■po umělcové životě nad jeho dílo. Vzpomínky přátel mohou-nám říci, jak žil. Je důležitější vědět, jak myslel ä co cítil. Život.uměleův je v jeho díle, " všechno ostatní je v7ce"~rreba- méně vsedni, více -nebo méně'zajímavá historie jednoho člověka. Vezměme si mapu, která je nadepsána Dílo Karla Čapka. Je-protkána bezpočtem cestf které nás 35 revui prostotou svých prostředků, tak dnešní jejich revue nejsou proto méně živé a méně současné a méně významné, že všechny ostatní revue zašly. Neboť stejně jako podstata VEST-POCKET-REVUE, tak i podstata revue CAESAR není v revuálnosti jako tvaru, ale ve fantasií, která hýbe, oživuje a orga-nisuje tento tvar, který uvolněné divadelní fantasii tak svědčí a v němž tato veselá a nespoutaná divadelnost našla zalíbení. Neboŕ to bude vždycky cílem umění, aby spojilo v díle dvě zdánlivě nesouměřitelné protivy: svoboda představ, které tryskají nevypočítatelnými ohňostroji, spojuje se s matematikou formy a zákonitosti — největší rozmanitosti a změn spojuje se s jednotností výrazu. V revuích Voskovce & Wericha se o to snažíme. Pokud jde o režii: ačkoliv Caesar a Antonius jsou osoby historické, je dovoleno přece Shakespearovi, aby je tradoval tragicky, Sha-wovi, aby prohlédl jejich komedii životní. Aniž bych přirovnával revui Caesar k Shakespearovi nebo Shawovi, jmenoval jsem oba autory, kteří si dovolili znásilnit historii svou tvořivou představou, abych - s formálního hlediska - upozornil, že revue, jejíž podstatou je zména - mění historii ještě překvapivěji. Neboř v ni se vystřídá Caesar jako bodrý paroháč 7. francouzského veseloherního dialogu a hned potom jako hlavní osoba prozaické buffonády, jejíž vážné okamžiky jsou takovými proto, Že dávají vzpomínat na vážnost současného života; tentýž Caesar se bez újmy na významu své role mění na operetní komickou šarži a v kontrastu na to přichází na jeviště jako romantická osoba v strašidelnější situaci, než by vymyslel sebekrvežízni-vější autor osudové hry z 19. století. A aby dívák byl v nejistotě až do samého konce o pravé historické podstatě Caesarove, očekávejte Caesara ve zcela nové uniformě, kterou byste si z jednoty děje nemohli naprosto vypočítat. A jako je to s Caesarem, tak je to i s ostatními hlavními osobami této hry, které dáváme název „revue" a kterou také tak fantaskně inscenujeme. A dái: nejen osoby jsou závisié na principu změny, překvapení a kontrastu, také situace polarisuje na všechny strany. Buďte jisti tou velkou pravdou, že kdo hledá, nalézá. Já sám tedy nalézám mnoho vážnosti právě v této Voskovcově a Werichově revui, a snad právě proto jsem se nikdy víc nenasmál s herci při zkouškách. Účinek komický tam sousedí s dramatickým a právě tím blízkým sousedstvím dodávají jeden druhému i intensity i půvabu. Myslím, že stejně jako Voskovec s Werichem, musíte se Í vy na tajemných a kouzelných místech své hry a svého jevištč bát, abyste se ze strachu mohli smát. A stejně jako oni, myslím, že musíte cítit naléhavost otázek přítomného okamžiku a všech dějů, které prostupují naše dny, abyste si s Voskovcem a Werichem mohli z nich tropit žert. Neboť to je to, co usměrňuje všechnu naší revuálni fantasii a všechna autor- V* ská a režisérska překvapení a změny. Že všemi rozličnými revuálními charaktery Caesara míříme za vyjádřením osobnosti zcela imaginární a přece také zcela konkrétní a současné, že revuálni a historické děje budou se nám zdáti analogickými tomu, co se děje dnes, jen proto, že tyto revuálni děje jsou tak velice římské a tak historicky reálné. Všechny změny, kontrasty a konflikty nápadů a fantasie jsou tím oprávněny, jak mnoho přinášejí bohatství nových pohledů na věčné divadelní situace a na neměnné historické události. Teligrafz S. III. ipji V. VANČURA A JEHO „ALCHYMISTA" Síla Vančurovy osobnosti má v sobě znaky objevitelů a obnovitelů. Jeho romány tvoří ostrý předěl ve výrazové nosnosti epiky - jeho nepřímé, ale přece energické zasáhnutí do filmového umění utvořilo hranici Českého filmu. Jeho hra „Alchymista", která se prvá dostává na velké jeviště pražské, má také znaky obnovitelské individuality. Vyznačím některé - chci vybrat 2vlášř ty, které jsou protichůdné obecnému názoru, jejž si vytváří doba, divák i posluchač - aby byla ukázána hrdá odvaha i mohutná tvořivost Vančurova, jež nechce vplout snadno a íehce do normální produkce divadla a divadelního básnictví. Každý obnovitel počíná od elementů — prvků své materie. Dxamaťičnost a divadelnost Vančurova staví své scény, svou hru, svou* báseň z prazákladů dění, které hýbou člověkem. Vznosná architektura jeho románů i jeho hry má bezpečnou konstrukci i základní sloupy. Jsou to elementární životní síly, které dmou a klenou dějství jeho hry. Všechny detaily, líbezné hříčky konversace, tichá nevyslovitclnost úpadkového impresionismu dramatického a divadelního - je nahrazena elementárním půdorysem jednoduchého děje o lásce, poznání a smrtí — ostrým obrysem postav, jež nesou rozpjatost hry a jež jsou zmítány nikoli chvilkami rozmarů a přání, ale silou vitality, běsem vášně, slepotou neukojitelné touhy, neústupností rozumového záměru. Vančurovy osoby a osobnosti hry trvají, jdou, mizí — neotáčejí se ani nevlají podle chvíle nebo potřeby autorovy situace. Tato vitální i rozumová záměrnost jeho postav činí osoby jeho hry látkou nové tragedie, jež zanikla v té chvíli, kdy Člověk na jevišti ztratil s Čechovem, Ibsenem, Shawcm osu jistot a směrů. Hry ticha a hry mlčení, hry směšného tragismu a tragického sarkasmu jsou pře- w . . ■ ,y tragikou, jež je bezpečna životem a vůli k Životu. Prostředek, ke kterému se obrací Vančura, aby přesel nepevnou půdu současné produkce dramatické, je ono vracení se k fysiologickým předpokladům bytí. Nad jeho jistotami se ovšem neklene smírná duha klasické tragedie, ani bůh jako centrum securitatis, které naplňovalo řádem tragedie křesťanských a katolických duchů. Kdosi napsal o Vančurovi, že jeho traglčnost je tragičnost dada. Tragika Vančurových postav, kterým mimo jistoty života nezbylo nic než prázdnota smrti, je tragikou moderního člověka a jeho názoru. Bezsmyslnost dční a žití, které rozvinuly Vančurovy tragické eposy „Pekař Jan Marhoul" a „Pole orná a válečná", tato bezsmyslnost jest vykupována v jeho hře „Učitel a žák" úsměvem z poznání. Ve hře „Alchymista" jsou dvě postavy, které odnášejí náš zájem přes tragický konec a neukojitelnost vášni: je to radost z díla, z cíle dělnického, pracovního snažení, 2 výsledku hvězdářské práce, který si odnáší alchymista Alessandro del Morone z chmurných Čech do slunné Itálie. A druhou, stejné dělnou a dělnickou nadějí, která vykupuje a otvírá se nad tragedií slepé vitality nešťastných bratří Martina a Michaela - je neproblematická aktivita mládí Bubnová, které spěchá za dílem, za tvůrcem, za tím, kdo si „vede jako muž, ba lépe, jako ten, jenž něco vykoná". Tímto vyznáním, které utváří modernost Vančurova, vyznačuje se také novost hry, jež přestává' být osudovým zápolením individua s bohem, ale která nad tragikou nesmyslného dění pudů, běsnění smyslů a metafysických odvah vznáší hodnoty vyšší, hodnoty, jež jediné mohou vykupovat bezcílnost narození lásky a smrti; práce, dílo, tvar nových skutečností. * Tragický konflikt „Alchymisty"? Navazuji na článek 2 posledního čísla Národního divadla: „Vančurovi jde o zvláštní a typické české drama, o konflikt renesančního člověka jižní kultury a smyslnosti s českým puritánskym prostředím. Jeho alchymista a hvězdář Alessandro del Morone přichází do Čech z jihu, z Itálie, a je napojen radostí ze života, velkou kulturou a zběsilou vitalitou. Ale tento jasný člověk mění se v severské zemi v ďábla, který rozdmýchává v lidech zhoubné a pustošivé vášně. Jeho poselství radosti a p02nání se tu mění v roz-vratné evangelium démonů... Je to jen zdánlivé historická hra. Vančura napsal dramatickou báseň, v níž postihl jednu z velkých osudových krisí českého člověka. Děj, jejž tu ztělesni], je nadhistorický a tedy typický. Konflikt severské země s jižním typem a světovým názorem." * 160 Věci, o které vede zápas český sever s renesančním jihem, jsou rozděleny v typických osobách a osudech. Přesné věděni a jasný počet italského hvězdáře rozněcuje severskou analogii žízně po poznání: kacířské a revoltujíd faustov-ství, jež se sápe na prapríčiny a metafysické podstaty všeho. Nádherná forma užívání života rozbouří Český pendant: tuhou a slepou touhu po hmotě, statku a zlatem vykoupené lásce. Zpěvný a oslňující Alessandrúv hold lásce je jižní? romanci vedle baladické její ozvěny v Čechách: sváru a náboženského boje v lásce Anny. Alessandrovo obrácení ke slunci a životu táhne za sebou příšerný stín českého zatmění a smrti: stín Rudolfův, jeho umělecké Í životní malo-moci, zbídačení a strašidelné tmy hrobu. Mládí, jež se odvrací od tohoto sváru severu a jihu, je jedinou nadějí synthe-sy kultury a života - vědomi a pudu : Eva a Buben. Každý jinak míří za činem a dílem. 2a účinnou láskou, láskou naplněnou prací. * Elementární základy, které upevnil Vančura ve své dramatické stavbě, povyšují jeho hru nad niveau současné dramatické produkce tím, že ji zdvihají do nového názorového vesmíru jistot, že kolem nich trvá klid řádu. Řád je Vančurovi předpokladem každého umění. Jeho lapidární definice zní: Umění jest organisace práce. Organismus, jenž vzniká z této pracovní organisovanosti, je tedy novým dílem, je také novou skutečností, jež má své zákonitosti a svou logiku. A logikou jeho dramatu není naturalistické sřetězení slov a události do jevištního zpodobení „příběhu ze života" - logikou hry je rytmisovaný sled přízvuků a dvihů básně v Činech i slovech. Ku provedení „Alchymistou" zmocňuje se jeviště opět básník. Řeč, která se měnívá často na jevišti ve žvást, nabývá u Vančury znovu básnické stavby a zákonitosti. „V běžném životě užíváme slov ne tak, jak vyjadřují skutečnou podstatu věci, nýbrž tak, jak věci označují a prakticky dovolují, abychom si nad nimi osvojili vládu. Skýtají nám jakousi... valutu stejně všední, jako valutu peněžní. Ale básník neužívá slov tímto způsobem. Neužívá jich pro užitečnost, ale aby vytvořil ze znících přeludů, jež mu dává slovo k disposici, obrat, stejně líbezný jako srozumitelný." Volím tento citát z Claudela, abych významem slov Í jejich autorem vyznačil příbuznosti, které trvají mezi francouzským a naším básní-kem-dramatikem. Slovesné dílo, kterým je dramatická báseň, překvapuje naši vnímavost řečí, 161 jež má všechny předpoklady pro to, aby se stala materiálem tohoobřadu, kterým je divadelní hra. Povyšuje slovní projev herců nad sdělné mluvení, cílí k uchvácenu a dojetí Češtinou, kterou vybavuje Vančurova invence z prazákladu čisté češtiny: z českobratrských překladů bible a zase z primitivních výrazů lidové mluvy. Tyto dva elementární zdroje jsou formovány dikční silou, která nemá analogie v moderní české literature. Vyvstává před námi slovesná architektura, jež je předurčena pro tragický vznos divadelní řeči, která má sílu magického zaklinadla, mohutnost těch prostředků, kterými obchvacovala středověká mystericsvé posluchače a diváky. Vrátit slovu moc zaklinadla, přivést je až k tomuto primárnímu tvaru, kdy se stává slovo jen materiálem emoce a jež tuto emoci sugeruje tvarem i hlasem, v tom je obdobné úsilí o zdi-vadelnění, • Neherec a nedivadelník si nedovede představit, před jaké těžké úkoly je tu postaveno české jeviště. Jestliže Němci i Francouzi mají přesně vypěstěnu řeč jevištní, u nás naopak hledělo se k tomu, aby se stíraly rozdíly mezi mluvou jevištní a obecnou. Pracovalo se vědomě na ochuzení výrazového bohatství mateřštiny. Reprodukujíce Vančuru, píicházíme s novými požadavky na herce. Uvolnit slovo z pojmovosti - z významu i prízvuku, který mu dává všední život - i uvolnit slovo a větu z expresívnosti - která ničila jeho hudební a zvukový tvar. „Nejdůležitější mimo vzruch je mi hudebnost. Správná artikulace, příjemný hlas, který v rozhovoru splyne s ostatními ve výrazný koncert, jest mé duši dostatečným darem, nezávisícím nikterak na smyslu slova" (Claudel). Snažili jsme se držet stále tento požadavek v práci na Vančurovi a opřeli jsme celé úseky scén o zvukovou a hudební působivost slov, výkřiků a hlasových shluků, kontrastně komponovaným proti projevu jednotlivců. Vycházejíce takto z básníka, ze slova, opouštíme - stejné Vančura ve své hře - realističnost postav, rolí i situací tam, kde se hra vzne'se nad děj a utkví v kráse básnické apostrofy, nebo ve chvění tragické hrůzy. * f Snažili jsme se o celek, organisovanost, řád. Dnes ve srážce tolika směrů je toto snaženi o to nesnadnější a pro divadlo o to obtížnější, oč je právě divadlu nutnější. Program Národníku divadla kpwmfft „Alchymisty", listopad 1932 162 V& W JAKO HLAVNÍ DBjOVÉ FIGURY ^_ K inscenaci „Osia a stínu" na Osvobozeném divadle Nová hra Voskovce & Wericha se po zpěvoherní methodě „SvĚta za mřížemi" obrací k útvarům dramatickým, ke komedii aktuální nejen atmosférou událostí a afér, nýbrž aktuální i charaktery postav a jejich dějovými proměnami. Od volného seřazování scén vede Voskovcova & Werichova cesta přes „Caesara" nutně k „Oslu a stínu". V přesném obryse dějovémjsou tu hybnými silami nikoli revuálni náhody - ale dějem J^ý^c^osoby^hy^aj^e^^c^ jež jsou ostře~k"rešlěny na pozadí historie a jejichž obrys se neztrácí ani ve složitosti zápletky. Voskovec & Werich ovládají nejen role komiků, ale rozšiřují.svůj Pptfed fla $v& a aa.jidi. Vytvářejí dramatický druh, který již není revui ani hrojL-sVipixju Objevuje se, že jejich humor je svého druhu názorem, iľ]t způsobem, jak interpretovat tento_svět Lidé na jevišti nepřestávají být lidmi a jejich reálná špatnost i jgSeSľ^tecni bltáanepřeš távábýtjpatn o stí a bídou, deformuje-li ji humor Voskovce & Wericha pro' divadlo; Voskovec & Werich vzdalovali se dosuď ve svých .hrách a komice dějovosti, Vzdalovali se kausality. událostí, vytvářejíce svou komiku z náhod, z nelogických sestav, z inspirace okamžiků. Vstupovali obyčejně na scénu, když lidé a věci dostali se do ostrého a nebezpečného sporu, že jen dva neúčastní Honzové, spadlí s mésíce, mohli.se v nepřátelské palbě dvou stran pohybovat takbezšta"-" rostně a bezelstně^Ti dva básničtí cWni^pro něž užlteČMŠTnuttio^tTzlkóny " jsou nepochopitelnou věcí a kteří se bez racionální logiky brání světu spontánním okamžitým nápadem, popudem srdce a představou, vyvolanou z hlubin dětské bezprostřednosti - tijjyli ,„jednánť' - s^mi>ejejmah\. Osel a stín představuje nám sice tvtéž fomflcfi aľe mnohem zapletenější do děje. Voskovcův Skočdopolis a Werichův Nejezchlebos tentokrát svým sporem rozohní boj ostatních. Oba jsou zase zosobněním anonymního lidu. Taxikářem a pokoutním zubařem, jejichž životní ctižádost je jedině v tom, být živ. Dva mírní dobráci stávají se osou nejprudšího zápasu o moc. Myslím, že málokteré thema by mohlo lépe charakter! s o vat situaci dnešního člověka, jenž v krisích a válečných nebezpečích, v bídě nezaměstnaných zoufale se otlouká o železné svěry hospodářských nutností. Nejen tato hra, ale i předešlé skladby autorů Osvobozeného divadla nejsou ^nebyly nikdy komposicí jediné techniky,, jte^ájnostje v tom,.Že^prqměňují stále techniku. Přecházejí z dramatického výstupu~do árie, z"pantomimÍckého ' 1 poválečných zbohatlíků. Tragikomické děni vidi; čtenář očima zámeckého knihovníka a vychová-tele Spery» panského slouhy, který umí podle potřeby měnit své názory. Panstvu se jednak' koří, jednak je podvádí a zesměšňuje* Proerasuje věak i avé hříchy a hodnotí sebe i okolí ,\ \ stejným metrem. Nastavuje zrcadlo bohatým a doplňuje je zároveň sebeironii« Josefina Lidová veselá hra, blízká Shawovu Pygmalionu, oslava lidového charakteru a veselého a tápavého mládí. Na jedné straně jsou tři lidoví muzikanti, z nichž mladá potulná zpěvačka Josefina se dostala náhodou po svém úspěšném vystoupení na konzervatoř. Jejich protikladem je bohatá fííhová a dcerou Irenou, z jejichž urážlivého a vypočítavého prostředí Josefina utíkác Sympatie lidi na konzervatoři jsou na straně Josefiny, jen student Valenta kolísá nejen mezi pány a chudými, ala i mezi Irenou a Josefinou, které přece však nakonec dává přednost. Hra je psaná až pro dobu po osvobozeni*, Programově ukazuje, odkud budou do českého umění přicházet talanty, kde je třeba hledat nadané mladé lidi. Nacisté Vančuru ubili drive, než stačil dát hře dofinitivní tvarfv D* 0 SITUACI NÁRODA A HLEDÁN f JEHO ŽIVOTNÍHO SLOHU Poslední ooud Kniha, konfrentující svět zakarpatských Ru- sinů se světem Prahy, je dokumentem solida— - 56 - rity prostých lidí, lhostejno zda učených, prostých nebo nejprostších. Primitivní a dobrácký silák Pilipaninec se stal při pytláctví účastníkem vraždy lesníka. S kroužkem krajanu ■se chce vystěhovat do Kanady, ale je v pražské karanténě zdržován. Ujímá se ho podivínský hvězdář a filozof Weil, který s ním bydlí a. opatřuje mu práci u známých piskařů. Pili-panincovi jde práce dobře. Seznamuje -ae se švadlenkou Odetou, i kdyi ho ve vystěhovaleckém táboře miluje již niadora, nejkrásnější dívka z Pilipanincovy vesnice. Pilipaninec, okouzlený Prahou, přátelstvím druhů, zcela podlehne Odetinu kouzlu, ale nápochopl její hru. Aby jí imponoval a ukázal, že není chvastoun, zapálí mlýn a při zachraňování dvou starců téměř uhoří. Mezitím strachem téměř umírá starý Uejgeě, který je skutečným vrahem lesníka* Naléhá na Pilipanince, aby utekli i s penězi, které zpronevěřilo Po dopadeni předstupuji před soud, který je podivuhodně velkorysý) odsuzuje za zabití jen Uejgeše - Pilipaninec je za žhářství odsouzen na tři roky* Román konči smírně. » Markéta Lazarová Baladický, opojný román z rytířského a lapkov-skóho středověku, ve kterém je vypravěč prost ředníkeni, který komentuje skutky i myšlenky postav* Jde o příběh dvou šlechtických rodů, které jsou na scestí. Kozlík se nebojí se svými syny postavit ani královskému vojsku, ale přesto hledá pomoc u souseda Larara, stejného lapky. Ten se ale ukáže jako bázlivec a lišák« Kozlíkovi lidé vypálí Lazarovo Obo-řiště, ale sami pro bezpečnost musejí opustit - 59 - Roháček. Ke královským pronásledovatelům se přidává i Lazar« Mikoláš, syn Kozlíkův, Lazarem potupený, se znovu vydává na obnovované Obořiště, znovu je pustoší« Sváže Lazarovy syny a unes© i jeho Štvrtou dceru Markétu, zaslíbenou bohu, kterou ještě téže noci učiní svou silenkou«, Mezitím co se zajatý mladý hrabě Kristián sbližuje s Kozlíkovou dcerou Alexandrou, Markéta se propadá do pozemské lásky k Mikolášovi« který so jí zastal i proti svému otci. V strašná bitvě 3 královským voj skem, které s© zúčastní i Kozlíkovy dcery, je pobita většina Kozlíkových lidí; Kristián však zůstává nerozhodný« Zbyli synové se ještě pokusí zajatého Kozlíka osvobodit, ale to je už marné. Kozlík je stát a ostatní jsou oběšeni« Markéta, která unikla z bojiště s Kozlíkovými lidmi, odchází ke svému otci, aby tam čekala na svého milence» Je však vyhnána a na cestě za Mikolášem, kterému porodí syna, vidí jeho popravuo Se svým synem odkojí i syna Alexandry, které v návalu hněvu zabila Kristiána a sama, odsouzena na smrt, si bere život« Markéta nevyužívá Lazarova odpuštění a odchází se ženami Kozlíkova rodu; vychovává syny, v nich ae sváží láska s ukrutností, jistota s pochybnostmi. Celé dílo je polemikou s českým nudným a bezvýrazný» životem« Rozhodující je v něm Marko-tina láska, v jejímž světle je život nádherný a slavný« Čtenář se jen krátce domnívá, že čte historický román. Brzy poznává, že Vančura volil středověk.proto, aby knihu mohl zalidnit postavami překypující životní silou, zemitoBtí, lidmi statečnými, neurvalými a bezuzdnými ve své lásce i nenávisti« - 60 títěk do Budína Příběh Jany Myslbekové, pražské vysokoškoláčky z nižší střední vrstvy a slovenského zemana Tomáše Baránya, začíná láskou na první pohled« Jana, ač se zdá romantická až ztřeštěná, ač utíká s milencem do Budína a žije s ním na statku jeho, otce někde u Martina, ná přece jen přísné vychování, odpovědnost a obětavost v krvi« Tomáš je lehkomyslník, vzplane, je prudký, něžný a pozorný dokud miluje, ale je nestálý. Když Barányové přijdou o statek, dostává v pražské bance reprezentační zaměstnání« Avšak ve světě, kam nepatří, bez prostředků, o které přišel, v dluzích finančních i milostných, nemůže žít a končí sebevraždou« Jana, která dostudovala práva, se nakonec sbližuje s Tomášovým otcem a román končí začátkem románu nového, láskou v jiné podobor klidnou, veselou, rozdávající* Vančura postavil do protikladu maloměštáckou rodinnou šetrnost a zeman8kou mentalitu a konfrontoval i národní povahy« Obdivuje silné city, oheň i zaujetí východu, ale vidí i jeho postupné měštáčtění« Nade vše v Životě staví lásku« Jana, i když přišla o Tomáše, ztratila matku, prožila mnoho krušných chvil, není nakonec ubohá« Naopak, příběh ústí novou štastně milující dvojicí, Janou a Štěpánem, kterému láska navíc vrací i mládí a činorodost« Alchymista. Drama o stavu národa, je téměř nezávislé na Ben Jonsonově předloze. Vančurův alchymista Alessandro del Morone je skutečný učenec, i když chce také vyrábět zlato, který do Cech - 61 - přináší inspirativní a strhující přiklad jižního životního slohu« Promenuje všechno na co sáhne a s čím se potká, Martin začíná avou honbu za zlatem, zlata je žádoucí i Michael, ale má strach x jeho vlivu na běh života; z puritánske manželky v hříšnici se promění i Anna« Mění se proto, že alchymistu přijímají s výhra-damio Zato Eva a Buben ho přijímají bez výhrad, Eva nalézá dokonce odvahu odejít s alchymistou do Itálie, Buben se vrhá na vědeckou dráhu« Autor vystavuje tři hrdiny hry, tři česká asketické povahy, jižnímu ozáření a je vidět, jak byly jejich zásady vratké. Hrdina hry Alessandro, má v sobě mnoho z nemorálnosti a cynickosti dobrodruha, ale od svých protikladných partneru, hloubavců a moralistu, přitom vsak chamtivců, se liší svou svobodomyslností* Hra, zdánlivě o jediném, zda Alessandro z 6ech odejde nebo ne, ukazuje i radost z díla, z pracovního úsilí* Zde je smysl hry, přes konflikt vášní a protiklad dvojí národní povahy^ ■ Rodina Horvatova První část připravované románové trilogie, která se měla jmenovat Koně a vůz a obsáhnout oaudy statkářaké rodiny od doby před první světovou válkou až do současnosti. Autor dovedl v prvním díle děj do světové války, ale převážně jde teprve o expozici postav, Nositelem rodových tradic na jihočeském venkově je strýc Edward, očitý pamětník revolucí 1848 a 1871, bývalý rakouský úředník, který si uchoval -svojs čeěství. Jeho synovec, statkář Vojtěch, je zadlužený dobrák, člověk rozkošnický, nepři-pouštějící si starosti« Jeho žena zachraňuje co se dá. Pět jejich děti, je pět osobitých - 62 - ■ povah, pět typů. Homán je dále zalidněn studenty, maloměstskou inteligenci, dělníky stavějícími železnici, politickými reprezentanty okresu a nechybí ani ukázka předválečné Prahy, E, REAKCE NA POLITICKÉ* UEZINAROZHÍ NAPĚTÍ A OHROŽENÍ Jezero Ukerove V době, kdy již nebezpečí fašismu ohrožovalo Evropu, vystoupil Vančura se svou výzvou k solidaritě lidstva, proti ponižování člověka v jakékoliv podobě» Ne náhodou spojoval autor -lékař fašismus s nemoci. Víra v sílu lidského ducha žene francouzského lékaře, někdejšího misionáře, k hledání příčiny spavé nemoci, která u středoafrických jezer hubí bělochy i černochy* Pro lékaře je dobrou Školou lidská solidarita, bez rasových přehrad, pomáhá mu v boji s koloniální politikou, kterou přináší kapitalismus. Drama vrcholí ve chvíli, kdy lékař, sám nemocí zasažený, se dozvídá, že prostředek proti spavé nemoci byl objeven a že má na tom i svůj podíl« Autor se v díle zodpovědně zamýšlel nad vztahem, který se vytváří mezi historickou nutností a kolísavosti jedince a mistrným dialogem se snažil burcovat z lhostejnosti« Tři řeky Autor se pokusil zachytit Českou společnost v její konkrétní podobě a delší časové perspektivě,v celém sociálním rozvrstvení a napětí. Slabý chlapec Jan, který se narodil - 63 ní s opravdovou bídou vykořlsf ováných to ovse' žádná chudoba nebyla) si udržovala sebevédo a hrdost. Otek do Budína postavený na nákolí! kerém Kontrastu ilvotntho prostředí, společeo ská psychologie I národní povahy Je remanent pokračujícího autorova hledáni lepšího životního slohu. Na rozdíl od Mark Sty Lazarové, ponofené priUS hluboko do minulosti. Otek do Budín ukazuje, v souladu s logikou historického vý voje, 1 naprostou nezpůsobnost Šlechtického 21 votntho slohu obohatit nebo dokoncs napraví) pranýfovanou mSStáckou přítomnost. O tom čtenáfe přesvědčuje další dB] románu" události následující po velké ,,svatebnt" kapit~ le, na niž naposled zazářil barányovský sví Hospodářství na Vydře Je zastaralá, obchod1 zdatnost Barányů malá a dravost věřlielskáh bankovnictví bezohledná, srovnatelná Jan a n~ prostou neod poved n ostí Tomášovou. TomáS zra zuje Janu a zpronevéřuje peníze, přesná d no pa dá du pasti, kterou na naho nastražil zdánllv dobromyslný a bohatý Brehm v naději, že š konečná zmocni svá Švagrová taný. Jejíž krása nezávislost 1 mládí ho od samáho začátku dráž dl a vyzývají. Torná S nevidí Jiného východísk než sebevraždu. Na Janu a )e)l zkouiené, a via neztracené mládí je moc Brehmových pěné krátká. Sbližuje se s „nenapravitelným popira tělem peněz" stářím Baránym a v závěra le « vidíme Jako milence; Jana dostudovala práv~ a pracuje, zchudlý, ale nezlomený Štěpán se „vrhl do devatera podnikáni, z nichž se mnohé ztroskotalo"; 1 on se živí prací, a ne po méífáčku obchodem a z práce Jinoch. Román Otek do Budína Js dílo nikoli aték od skutečnosti, ale návratu k ni. Vančura v nSni nejenom zrevidoval svou zdrženlivost vůči zelenému mládí, na náž se nemaže vymlouvat Tomáš, a silná omezil svá zaujetí pro zemanatvoi neschopné vzdorovat náporu méšfácké .podnl" vostt. ale taká se radlkátnét rozešel s Iluzi ■ „chlapáckých meäiaclcb". Po mnoho kapitol c zdá, že takovým chlapáckým mäSťákam Je rehm, „přísný hejtman svých ptsařO", ve spo-"ěčnosti veselý kumpán, velký Jedlík, který ne-srkává upejpavá ze sklenice, chlapík, který ^dovedl složiti kozla ranou na komoru". Jeho .itah k milencem se zdá pln porozuměni a vel-orysostl. Viím, co dálá a co má rád, od radost-'ého užlvntelství daru svéta až po zálibu v klábosení, připomíná Skočdopola, Vyplampána, Z&-iebouchu a vypravéče s převislým knírem z Hrdelní pře, eutor ho vypodobnil zcela zřetelná obrazu milovníku fldla, plti a nekonečných čí, Jaké měl vždy rád. V záveru románu se káže Brehm náhle Jako zlý, vypotftavý, nejod-ornSJšl Intrika o. Jeho velkoduSnost nebyla nei est a past, Jeho dobromysl nos t nic než maska a oklamáni obétl, Jeho spoleEenskost néstro) růdná vůle stále Jen bohatnout a „uchvacovat "yíe, co se dá uchvátiti". Chlapácké měšťáctvl se ■ázalo Jako skrznaskrz podlé. Tomáä mrtev a s nim celá feudální pýcha nadeje, Brehm odhalen a v nám zdlskredlto-áno' chlapácké méíféctvl, kam se v takové 'hvill obrátit? ■ 'Vladislav Vančura se JeStě Jednou vrací k řeči ezte a k minulosti, tentokrát Je však Jeho rdlnou nikoli šlechtický zbojnik nebo nějaký chlapácký méSfák, ale učenec z časů. kdy se věda probírala na avSťz alchymie a kdy astronomie nemnoze splývala s astrologii. František Götz požádal v dubnu 1931 Vančuru o adaptaci Alchymisty Ben Jonsona. Vančura místo adaptace napsal zcela původní hru, Jejíž titulní postava inenl žádný prohnaný podvodník (k podvodnleví se dostane Vančura pozdéjl v Konci starých časů], ale naopak skutečné vzdelaný a čestný qhlaplk, který Je do role podvodného výrobce 87 k ] it t a stržen okolnostmi, vášn&mL okolo seb 1 v sobě a ob ceny in tnlnůnlm, ža promenování kovů ve zlato Je tajemství, jehož rozřeSaní jej (a on má) už na dosah ruky. Tomuto Alessan-^ dru del Morone, jemuž Vančura propůjčil ne\ které rysy alchymisty ScoLty a také astronoma] G lordu nu Bruna, neumožnila ovšem ani basnl-j" ková fantazie, aby prekonal fyzikální zákonijj tos t L Alessandro noprnmönl Kov ve zlato, nlcmÔ-a ně má alchymisticky dar promöftovat lid.. £ nit] niií sa setká. Ve styku s }eho ^lanskou, shmeči né palčivou osobnosti se maní Martin a Michael] [ jmény těchto dvou : . -m ■. í i se měla Jmenovat^ původně celá hra) 1 Martinova Zena Anna: Mar;: tin propadá touze po penězích a zlatu, Michaeli faustovské žízni po vedeni 1 hrůze z riÉho, Annal se Stává hříšnici. Ctnost puritánska rodiny je rychle rozkotána, ale Alessandrova mise nen| jen takto destruktivní, mladším postavám Jíry,' Anninu bratru Ondřeji Bubnoví a AnnlnS noí vlasmi dceři Lvů Korycanovů dává uhrančivý Ital pozitivní Životni přiklad. V Evě roznflcujej schopnost velká Lásky, v Ondřejovi zaníceni pro] vödu a tlilo. Alessandro není zdaleka Jen einlief lem rozvratu v překřesianstélo zemi» ale 1 iniciátorem plnůjSlho, volnéjšlho, mtenzívnájšíhů života. M a rozdíl od Doktora našel Alessandro» žáka vytrvalého a důsledného. Doktor v Učltelj a žáku pobýval v janovE domů deset let, a pfe ce se mu řák nakonec vymkl z rukou, Alessan^ drn uřll Bubna „celých deset měsíců" a vyučin ho dokonale, vychoval bo k pravé samostatnostíj které se dovedla vzepřít 1 mistrovi. , Dá se Mel. ze Doktorovo „znovu a lépe" ze závěru Učitele a žáka našlo své naplno ni v Alesí sandrovl, v alchymistovi, který vede a vychojj vává Jen Jakoby mimochodem,- kdy í Žije svflf život; vychovává, strhuje k následováni svýa odvážným Eivotem a (vůrčl posedlostí. Pro Čtenáře a dlvéky z doby, kdy hře Alchyi Lista (19321 poprvé vyšla tiskem a kdy ji N padni divadlo nastudovalo v režii Jindřicha Ho "ale, byl obran „alchymisty4*, povýšený na obr, Tin i li jí. zcela srozum! t e!nýH Půldruhého rol před premiérou a masle před tlm, než se div [delni dramaturgie obrátila na Vančuru s nav hem, aby upravil Jonsonovu komedii pro m £deml jeviště, vedena k tomu zdarem Nezvnloi adaptace nalderonovy Schovávanú na schodec [otiskl F. X. Salda ve svém 2 Ů písníku sta f Z i paymle moderní poezie. Navázal v til na Kit audav termín „alchymie slova" Jako na „met lůru nnobyčcjTíř ftfaslnou" pro označeni .^voi Ěostl výrazne básnická" a pro uvedení ,,do díh gebo lépe do laboratoře moderního básníka": „Jde opravdu u moderních básníků o laborati nich y mističkou; jtte o to, jak z hrubých a lat pych kovů všedního života dobýt zlata, z běží Dluvy dorozumívací drahého kovu básnickét Bferše." ťAutorita Saldove byla u nás na začátku tř |ítfch let tak obrovská, ža Sald ň v sou hlt .Rlmbaudovým ztotožněním poezie a olehym: hy byl sám o sobe stačil, aby obecenstvo roh .932 už z názvu Vančurova nového 411a vádě)' fae aspoň v jednom svém.plénu bude „týkat oezie a Jcjlbo posláni v žlvotflT Avšak Sald Eebyl sám, kdo u nés prosazoval rimbaudovsk ujetí poezie. Jako slovní alchymie. Nezval u fe Pantomimů nazýval asociaci ulehymístko ychlejSi než radlo a pojmy poezie a a lehy ml GloŽU do jedné roviny, aby t nich učinil syne hynKj ve svém Edisonovi. Vančura sám psi (»alchymistově „poněkud básnivénT podvodnh „jež misi pravdu se lží a zaméůuje obraz i skutečnosti PU Saldy, na nůmí Vančuru nejvíce uchvact lla Jeho odvaha [psát o ní ve sborníku F. > aldovi, 1933), najdeme . vysvůilení nejenoj f-dobovému chápáni poezie jako alchymie, nt jenom potvrzení, že se nemýlíme,' když v Ales| sandrovl, podobně jako v kouzelníku Arnoštko-J vi, spatřujeme básníka; Salda'nám také nepřímo dosvědčuje, že Vladislav Vančura neútočil ná větrné mlýny, ani se nevyrovnával s nějakým svým osobním problémem, když* konfrontova' básnivého učence Jiskřícího Životni radost s protestantsky zachmuřenými Čechami, s „pře křesťanštěnými křesťany", když Alessandrovým ústy konstatoval, že „v Čechách musí být v všem nějaká pravda pravdoucí, vem kde vem"' a když Jeho Alessandro vmetl českému císař ■do očí: „Jste chladní a přísní a žádná vášeň se váš' nedotkla, mimo jediné a právě ne]zhoubnějŠí| mimo vášeň rozumu. Mě poblázňuje život, vá úvaha." Vančura v Alchymistovi neřešil svůj osobu problém. Jeho podobně Jako Alessandra vzrušo;' val vždy více život než mudrování o něm. Nebyl z lidí, kteří „věčně uvažuji; kteří se trápí a vej o literatuře v březnu 1932) a jímž se dal pre-a když jeho Alessandro vmetl českému císařjllKvědčit, že cesta vědy a poezie může být spolec-4o očí: |Ěá- Ostatně k témuž závěru docházel ve stejné ,Jste chladní a přísní a žádná vášeň se váM/Robě i Vítězslav Nezval, když ve Zpátečním nedotkla, mimo jediné a právě nejzhoubnější;! mimo vášeň rozumu. Mě poblázůuje život, vás] úvaha." Vančura v Alchymistovi neřešil svůj osobnfl problém. Jeho podobně jako Alessandra vzruš oj val vždy více život než mudrování o něm. Nebyl z lidí, kteří „věčně uvažují, kteří se trápí a vel ndou pro slovíčko války". Právě, naopak. Těže« KP^ňy. Vančura ve své hře rozvinul a domyslil nesl nedostatek životní plnosti a obavy z na Salda nám dosvědčuje, že strach z životní p]f nosti byl u nás v meziválečném období Ještf pořád hluboce zakořeněn. V rozhovoru s Viléj lístku psal v jednom z básnických dopisů: „Náš rok jde ruku v ruce s vědci..." Alchymistou se Vančura vrátil ke své dávné yŠlence o neslučitelnosti tvorby a peněz, avšak ghra má význačné místo nejenom ve vývoji své-pío autora, ale též ve vývoji České literatury Eabývajicl se „Českou otázkou", otázkou národní jpěkteré postřehy dramatu Arnošta Dvořáka Král »Táclav IV., Martenova dialogu Nad městem a giry. Viktora Dýka Posel. Nejpodstatnější je vztah rk dílu Dykovu, které rovněž konfrontovalo mem Závadou pro Rozpravy Aventlna (na po^ pochmurné Čechy s poslem jiného životního složím 1927) upozornil, že „měli jsme á máme na3|Eua 1 slohově do značné míry anticipuje hru všecku míru a slušnost" v Čechách mnoho „prja Kančurovu. V jednom podstatném se však Vah: testantismu hluboce podezíravého ke., vší životni|Kura s'Dykem rozchází: v pojetí štěstí. Dykovu plnosti, síle a radosti tvůrčí". Už Salda tak^^öslu je jím moc, Vančurovu alchymistovi toůr- rozpoznal nesmiřitelnost této podezíravosti ■ poezie. Do třetice se Saldy můžeme dovolat i při o jasňování, proč Vančura na prahu třicátých leť zvolil hrdinou svého díla a nositelem lepšího^ životního slohu básnivého učence (k jehož ži % práce a láska. Alessandro mluví jedním de-;hem O- štěstí a o hře tak, jako ta slova pospo-u vyslovoval poetismus. Alessandro označuje a podstatu štěstí „proměnlivost, na niž se hustá naříkává", a jako by právě četl úvodní tovídku ATna7nr»<:;Vpbo nrnuHu o5* «*•**!-----«jj Vraťme se na okamžik jeatě k Československé rumové společnosti Ta Hledala cesty k uskutečnění Jednot I Ivých částí svÉlió programu Jindl rich Hanzl, který se zabýval take filmem prakticky l teoreticky (režíroj vul dva filmy Voskovce a Wericha: Pudr a benzín, 1931; Peníze nebo žil vol, 1932). vypracoval osnovy dvouleté Školy filmového herectví, založeni na metodě K. S. Stanislavského. Poté společné s Otakarem Vávrou navrhl osnovy jednoleté školy pro výchovu filmových režisérů, která by bylí Jejím pokračovaním, a posléze I osnovy jednoletého scenári stick é V kursu.'"J Válka, nacistická okupace realizaci jejich návrhů znemožnili Uplatnily se až r, 1947, kdy byla v Praze otevřena PAMU. Nejzáslužnějším činem Československé III mové společnosti byli r. 1942 Ilegální vypracování plánu budoucího znárodnění teskoslovenj ského filmu. A zde Jsme pfímo u práce Vladislava Vančury. Po rozpustení Československé (za okupace České) filmové spatečl nostl se pevný kádr jejích členů nadále scházel v pražském Mánesu -na půdé Klubu umělců, jehoZ byl tehdy Lubomír Linhart tajemníkem a spojkou s ilegálním vedením KSC. Odtud vyšel na podzim roku 1941 podnět k vytvořeni Národné revolučního výboru inteligence Vančura bel váháni pfijal Jeho předsednictví. Výbor byl organizován na základě zkul seností někdejší Levé Ironty. Byl rozdělen podle oboru do rady skupin] Členové těchto skupin se většinou vzájemně neznali, aby se tak nebeží péči vyzrazení zmenšilo na minimum. Vančura byl vedle předsednictví celého výboru i vedoucím Jeho literární sekce. 2a tlím byl členem výboru! Jindřich Elbl, předseda filmové skupiny. 1 Existence výboru byla na jaře r. 1942 prozrazena. Vančura a Elbll byli zatčeni. Linhart unikl pronásledováni včasným odchodem do ilef>a-| ily na Slovensko. Krutým represállím, k nimž nacisté po atentátu nal Meydrlcha přikročili, padl za oběť mezi prvními Vladislav Vančura! (1. června 1942). f Vančurovy zásluhy o Český film jsou veliké. Jeho Jméno musejí nasi! f.lmaPl vyslovovat s uefvySSím uznáním a s úctou. Tím vlče bije do očí ne-f příjemná skutečnost, že žádný román, žádná povídka, žádné drama Vlál dislava Vančury nebylo za jeho života zfilmováno. Teprve v posled-i nich letech naše kinematografie splatila tento dluh k jeho dílu Ale jenoml zčásti. Byla zfilmována Markéta Lazarová, Rozmarné léto a Luk královny! Dorotky. Dřivé či později měl by se nás" film vyrovnat s Vančurovými dílem Obrazy z dějin národa Českého Patrně touha promlouvat svým dílem k přítomným lidem přímo vy. volat odezvu, jaké dosahuje u lidového publika film, vedla Vladislava Vančuru k pokusům o drama a k zájmu o divadlo. A byla to bezpochyby také Vančurova schopnost zpřítomňovat si děje a nazírat osoby díla lako živé bytosti, kterě stoji blízko (což je základní talentový předpoklad každého opravdového dramatika - vzpomeňme jenom slov V K Kile-pery o tom, Že se mu vSechno, co vidí nebo čte, bezděčně mění v divadlo] která vedla Vančuru k dramatu a k divadlu. Pokusím se v hrubých rysech načrtnout dvacet let Vančurových snah o drama a moderní divadlo,") přičemž budu postupovat zhruba chronologicky a hlavní pozornost chci věnovat ve spisovatelově díle v/tahňm mezi lilmem, dramatem a divadlem. Podkladem k poznáni Vančurovy dra- _Řy nám bude .14. svazek spisů Vladislava Vančury — Hry. který ýdání připravil Rudolf Havel a k nčmuž doslov napsal Jan Mukafov- |Hned předem nutno konstatovat, že svazek Hry neobsahuje vSechny matické texty, které Vančura napsal. Ve spisovatelově pozůstalostí _Ě1 Jsem veršované drama lason, o itčmř. piSe takú Ludmila Vančurová řsvých vzpomínkách, a torzo nenazvané komedie. Do souvislosti Van-'pvy dramatiky musíme také zařadit úpravu hry Josefa Jiřího Kolára ažský žid. . KPrvnfm Vančurovým pokusem v oblastí dramatiky byl lason, veršo-ná hra z mytologie. Je to básnická tragédie a měla to být zřejmě jistá doba Euripidovy Medey. Vystupují tu lason, krétsky král, jeho manka Eurykleia, Heres, syn lasonův. Herakles, Theseus, Medea, princezna Ôlchldská, jsji'otec, lasnnovi plavci, Argonauti a lid valchářů, koželuhů Jbarvlřů v Kolchidé. Dochoval se sešit, v němž jsou Vančurovou rukou npsiíuy 4 scény. Tento neukončený pokus o tragédil musíme klást ně-' hdo let 1916-1917.") iTeprve po lasonovi následuji LatlnStí klasikové, které Jindřich Honz! i Jíti.y 1. ročníku časopisu Otázky divadla a filmu. Děj této hry probíhá tídvoře římského císaře Augusta, kde básnici Verglllus, Horatíns a Ovi- j s závodí o pfízeíi císaře a císařovny. Na přímluvu dvorní dámy Co-, „nyikterá je milenkou Ovídiovou, vymůže císařovna literární cenu to-, hútobásníkovl. Ale pak žárlí na Corinnu a promluví Augusta, aby Ovidía řypovědčl z ßinia. Tato Jednoaktovka je persííláží studentská čelby ítatých klasiků a římských postav (Cicero zemře tím, že mu. když nepře-' ane mluvit, zavážeti ůstaj. V dialogu, který má spád, najdou se slovní I říčky. Napf. Cicero praví: „Nam lam dám vám..," Jako by i teto Van- 1 irovy persifláže dýchlo na čtenáře něco, co později, počátkem třlcálých I (t, naplno zaznělo z Caesara v Osvobozeném divadle. i Další Vančurův dramatický pokus se jmenuje Několikerá žasnou- i enl. Vančura ho uveřejnil r. 1920 v 2. ročníku SlbeniČek. Na malé ploSe aktovky spojil Iři páry, přičemž se v dialogu psaném shakespearovským . blankversem vysmál soudobým kefasům. V 2. ročníku Časopisu Cesta (1920) vySla Satyrská komedie. I lídyř, | i vystupuji antičtí bohové Dionysos [odéný Jako cikán) a Sílen (vévo- , _Ův zpovědník), odehrává se děj v Itálii za renesance. Starý vladař Clon-£iaga se snaží překazit vévodovi ľarnesemu sílatek, kterým by získal zlo-řttlost. Vévoda sám se zesměSnl, mysle ve svých Šedesáti lotech na lásku, rOslava mládl, vlna a veself Je hluvním tématem této komedie, pravém tu ; vyzývá dívkai Zpívej, komu sloitil lilas! Mali len, fota myslí nu nidmi. prost myšlenek a přáni clmnuivých. ÍHudbu k tčto lyrické komedii, jak ve své knize vzpomíná Ludmila Vencu-"rova, složil student Vladimír Polívka. Vančura tedy zřejmě pomýšlel na provedení hry. Ve Vančurově pozůstalostí je torzo [13 stran strojopisu] komedie, :která nemá název. NámĚt se váže k lékařské praxi, jsme v čekárně ordl_ nace kde rozmlouvají o svých neduzích různi pacienti, mezi mim také sedlák Dostaví se i babička, o níž se praví, že je dcera poslance. Přijde nikoli jako pacientka, ale aby doktora Valentina odvedla k svatbě, lorzo hry Je psáno jamblckými verši ll-14slablčnýmlT sdruženě rýmovanými. 1 1 !, Tor«; můžeme datovat pravděpodobně rokem 1921 či 1925 a situoval Ca savě pŕod dve poetické Liry, JlmlŽ se Vančura pokoušet dobýt divadla před Učitele a žáka s Nemocnou dívku. Do r. 1924 spadá Vančurova činnost divadelnĚ recenzentská. Po|ednaij jsem o Vančurovi divadelním kritikovi a divadelním teoretikovi na variču-' rovském večeru pořádaném pobočkou Lílerárnévědné společnosti v Olo mouci ti příležitosti Václavkovy Olomouce r. 1967, Tento referát je otlš I6n spolu s dalšími dvěma od Jiných autorů v brožuře Tři studie o V. Van čurcvl.lítJ Odkazuji na něj a zde Vančurovy divadelně kritické náhledy jenom shrnu Vančura odlišoval drama [neboli — jak j é ve dvacátých letech pojí mal — scénickou báseů) od divadla, které drama přeměňuje na jevišti V nový, syntetický tvar umelecký, přitom mu vždy šlo o to, aby vznikaly inscenačně moderní, soudobé hodnoty, lhostejno, zdali se tak děje na zá kládě textu starých Či úplná no vý c h.__VanČura... pohlížel na divadle Jako na instituci, která slouží uměni, která neposluhuje úkolům vzdělávacím natož aby vegetovala v trapném područí finančníků. Divadlo, nemí-lí za ostávat za vývojem, must podle ného neustále umělecky experimentoval Ve svých článcích [napsal 17 referátů a Z'glosy] věnoval Vančur" pozornost všem základním složkám inscenace (dramaturgii, autorovi tex tu, režii, Jevištnímu výtvarníkovi, hercům). Zajisté nikoli pokaídé v stejném rozsahu. Ale vždycky tak, aby vynikl základní problém té které Inscenace. Přísné posuzoval Vančura dramaturgický výběr her. Ptal se, proč ta či ona hra přichází na scénu, jaký záměr byl s ní sledován. Na drom~ kladl tyto požada vitýma by bylo dramatickou básní, aby se v něirfčharait ter postav projevil činy. nebo f nálada drama nevytvoří. Vančura doved "bystře"zhodnotit lTva~IItý~režle,ocenil K.H. Hllara a poznal počínající úpadek Jaroslava Kvapila. Vančura, který byl výlvarnč nadán, uměl ovšem po soudit scénografii. Od hořců požadoval, aby méli smysl pro prostor, čas [i patřičnou dikci. Jejich tvorbou se Vančuru obšírněji nezabýval, 1 když vime, že JI — Jako v případě Eduarda Vo|ana — vysoko oceňoval. Při vsí subjektívnosti Vančurových divadelně kritických soudů nemůžeme nevidět. Že vyslovovaly vfce nežli názor jedné osoby: srovnejme např. Vančurův nepříliš velký respekt před komediemi íihawovýml nebo Jeho úctu k renesanční plnosti Shakespearově. Vančura uměl statečně nazvat věci pravým jménem (tak tomu bylo v případě slavené Anny Sedláčkové, u niž postrádal kázeň a řád) a chabou úroveň některé složky, zejména dramatu, s ironii doslova popravit (při uvedeni Sardouovy hry na Vinohradech se táže; „jest České divadlo v takové louži, aby nesmyslná Fedora mohla něco znamenati?"). Divadelní kritiky, jimiž navázal na svoje kritiky týkající se výtvar-niclvl, psal Vančura zkratkovitou, hutnou formou a nĚkdy je vyhrocoval do aforismu, je škoda, že Vančura novinovou divadelní kritiku po květnu r. 1924 opustil. Byl by na tomto poli nepochybné vykonal užitečnou práci. Nicméně Vančura se jako esejista později vracel k otázkám dramatu o divadla, v článku Hospodařeni s věcmi uměni") ohradil se proti simplifikujícímu názoru, který by chtěl považovat divadlo za osvětový ústav nebo muzeum, a zdůraznil nutnost pokusných scén. přesvědčen, že „každé nové představení Je experiment, a pokud Jim není, je zhola zbytečné". V druhé polovině třicátých let vracel se Vančura — s výjimkou příležitostných zásahů do divadelního dění [např. v otázce nástupce K. H. Hllara v Národním divadle11) nebo v případě útoku Miroslava Rutteho ji> •Honzla a Vančuru, jen k zásadním problémům divadelním. Tak :př. se zamyslil nad vztahy jeviště a publika a připomněl, že divadlu [bylo vždy skutečností sociálni,15) vyzvedl význam malých divadel [pře-[devälm Burianova D a Osvobozeného divadla) jakožto podněcovalelň vý-,e,!1) v Poznámce o humoru Osvobozeného divadla21] bystře ukázal, ze 'evuích Voskovce a Wericha se vedle základní dramatické koncepce kyluje plán porušováni této koncepce, který obnažuje divadelní me-anIsmus, á podtrhl nutnost předscén v tvaru jejich Inscenací. ^Chceme-ll vyšetřoval poměr filmových poslupů ve Vančurových drahí, bude dobré, když si alespoň letmo připomeneme siluacl divadlu eátých a třicátých let v tomto ohledu. ?V čele pokusů o uplatněni filmu na divadelní scéně stál v Evro|iě ín Piscator, tvůrce politického divadla. Zavedl na scénu pohyblivý |Kinematografický přistroj se tnu stal důležitým prostředkem insce-Bertolt Brecht zprvu zařazoval do svých Inscenaci významný ek němého filmu — titulek, promítaný před každým obrazem hry. ových titulků užíval I sDvélský divadelník Vsevolod Mejercltold. Sich divadelníků uplatnil filmovou projekci E. F. Rurian — např. 34 v Inscenaci hry Chceme žít [podle románu Karla Nového); nebyla ak fotografická projekce a film nebyl jenom prostředkem ilustruji **a)e rovnocennou složkou, stmclujlcl se s ostatními služkami v organu jednotu. Obrození divadla filmem |>cstuloval u nás v článku z r. ;Fllm spasí divadlo Václav Tille") .Film ovlivnil herecké a režijní výkony. Uvědomil si to pomérnĚ záhy * íahen. [V jeho Režisérově zápisníku z r. 1922 jsou o tom doklady.) fen posílá např. herce do kina, aby poznali, jak se pracuje s detailem, ívypadá dobrá hra očlme apod. iXBCXle-puetlsmu, okouzlen! mladé generace filmem, projevily se také turových básnických dramatech, jimiž vstoupil na srénu. Bylo to ijfifl"lD27'hrou"TJčli[;l e ?.ňk —"pro Osvobozuiié d Iv n dl o mzijne inislu- I Jindřich Honzl, Vančurův přítel, s nímž mimo jiné navštívil koncem 24 a v lednu 1D2S Paříž, a za necelý rok — opět na scéné Osvobo- dlvadla a zase v režii llonzlově — hrou' Nemocná dívka, řédstavu dramatu, kterou uskutečňoval Vančura v těchto svých podrobně vypsal v Článku Poznámka o nevém divadle.") Pro popěni tehdejší Vančurovy" poetik y dramatu stojí zato ocitovat z tohoto ku dlouhé pasáže' ;j,Tvary nového divadla naznačujú luská tvorba, avšak drama teku ~ud na svého básníka. Opakujíce to, co bylo v divadle již vykonáno, i aspoň zdaleka se dobereme základních předpokladů budoucího dra-i. Divadlo je crganlsovaná náhoda, překvapeni a výjimečnost, jehož ÍECTrloglčnosr Jsou vymezeny básnickou hranicí. Jo ledy zbytocno ítršT~Vzestup"ný příběh ó lásce, lidských právech, osuJu, vině Či ;a spravedlnosti, ale bez exposice je tvořiti takové scénické kóny, jež -vyvěraly z lásky, zla atd., v pohnutém sledu antlthese. Nově drama počínati tam, kde končí dnešní, když nás ve třetím aktu dokonale Ťvědčílo o mravní bezúhonnosti, lásce či zlobě svého hrdiny. Aí je starého dramatu Jakkoliv graduváua, bývá přece v podstate lial. Drama nově bude zníti současně několika kóny Jevištními. Jež pu v žádoucím poměru k vlastnímu dějslvl, aby je jiodepřely buď trastem nebo obdobou. Tento požadavek vyplývá z prcstrannosli scě zbavené všech dekorací, z potřeby diváků viděti půvab tělesných po-"rdovednost a krásu," B8D 27 „Novů divadlo lze st představit Jako dynamický kolektiv, jenž má svrchcvanou schopnost jednati v jednohlasné scéně a opět zníll jako orchestr mnchohlasnýml proměnami a asociacemi. JteC dramalu nemůže se pcdnhatl ferl jevištní pře, ale bude to báseň apostroľujlcí diváka, báseň vytvářející doj, v námi vso, co se nedá demonstrovati, bude zavrženo. udá se hýli pravdĚpodobno, že nové scéna se apělné rozhodne pro rylmo-vanou fee již proto, že je spádná a nevsedni. To nemluví pro lyrické I drama, ale tam, kde lyrika sama bude hrát, stane se důležitou složkou I divadelní právě tak jako všechny hodnoty, jež v mohutném proudu přl-'vnáši živol." - 1 "------Ccilelí a žáku i Nemocne dívce venoval Vladimír Dostal studii Dvojí ■ dramatické „podobenství o cínu".") Jeho výklad. že v Učiteli a Žáku slo : c básnickou polemiku s určitou skupinou v naší avantgardě [jmenovité ;- s Karlem Teígem], vyvrátil Josef Gallk na vančurovském večeru r, 19B7 ' v Olomouci."I Gallk pĚkné dovodil, že Vančura přejal po formítlni stránce : podobenstvi Čapkova Loupežníka a svým Učitelem a žákem oponoval ! Čapkovu Adamu stvořiteli, v nějž zatím zmoudřel někdejší Loupežník, Učitel a Žák je báseň o sedmi scénách, z nichž jenom Čtvrtá (do-i mněla vražda z rukou Janových), jinak klíCovÉ místo hry. |c předvedena v divadelní akci. V Nemocné dívce Jde o záchranu lidského života, líru se nerozplývá do'neurClté budoucnosti jako Učitel a žák, ale končí úspě-chemlékařů, kteří jsou "zde zastoupeni trojici: panovačným profesorem, který je představitelem zabehaného chodu svSta, faníarůnským Křlka-vGu. který věři v Cín a meč, a lékařem-básnlkem Kolovratem, který obé i stanoviska vyrovná. Drama je soustředěno k jedné zápletce a uskutečňuje požadavek jednoty času a mista. Pokus rozbit tuto jednotu na konci druhého a na zaCátku třetího déjstv! uvedením lidového živiti řezniků a pe-' karů, event, studentů v přednáškovém sále se příliš nezdařil. Tyto výjevy patři k hluchým místům hry. Vítězslav Nezval si povšimnul ní při premiéře hry, že Vančura se snaží uplatnit zde některé tilmové postupy. Napsal: „V druhém jednáni užívá Vančura vymožeností, jež objevil Illmi ' směšováni a prolínáni skutečnosti leálne se skuteCností, jež znázorňuje představy."») Obů Vančurovy hry vynikají básnickým jazykem, který často přechází v hyperbolízovaný patos. Dialog je stálu nedivadelní, řeC postav výrazové nediferencovaná. Ukázalo se. že Vančura, chce-il pokračovat v tvorbe dramat, musí zménlt metodu. VanCura si to uvedomil r. 1330, když zhlédl lioir/lovo nastudování Učitele a žáka v Brne. Napsal tehdy v dopise llonzlovi; „jsem 'li zavázán i za poučeni, Jehož se ml dostaíu, že jsem pochopil svůj dosavadní omyl a konečnou zásadu drnmallCnostl."11) j —S""novým dramalenf — je to Alchymista — přichází Vančura až r. 1932. Tímto rokem začíná jeho spolupráce s Činohrou Národního divadla v Praze, k niž dal podnet n o niž usiloval dramaturg František Golí. Vančura napsal mezitím romány Poslední soud (13E9), Hrdelní pře (1930) a Markéta Lazarová [1931). Máme zachováno Vančurovo svědec-1 tvt z doby, kdy tvar jeho dramatu nebyl ještě zcela ustálen a sama hra nesla ještě název Martin a Michael. Vančura píše; „Hru Martin a Michael napsal jsem pod dojmem z četby Ben jonsona. i Knihu ml dal před Časem František Gölz. Slo o přepracováni, ale zmeny, 1 které jsem navrhoval, sahaly prills hluboko, a tak jsem ve shodč s dra-: mat urgent v6ci zanechal a napsal nové drama. Měl jsem už dávno spa-1 denc na divadlo, ale představoval jsem si je jinak než poradní sbory. Ne- 33 mohli jsme se dohodnout. Ostatne doposud není rozhodnulo .mi u Al.-In mistovl. Götz je si však (1st, že hra bude realizována. PfibĚhy alchymisty Scolty a ostatní příběhy hry jsou historicky Ji nom pravděpodobné. Utvářely je spise polřeby divadla než snaha reši českou otázku. Moderní chemie nemá o alchymistech práve nejhorší m nfiní, a tak by bylo možno leckterou jejích myšlenku ve hře rehahillu valí. Neměl jsem však na mysli nic jiného než zaujati Scottovo, jeho op: mismus, požitkářství a ponékud básnlvé podvodnictví, jež misí pravdu s lží a zaměňuje obrazy za skutečnost. Uvěřil jsem, že tyto vlast nos mohly přinést mnohý konflikt a ta pravděpodobné přísné Koryčany ro: běsnily."1') Už z toho, co Mká VanCura, dá se zřetelně soudil o spojeni látky nov hry s látkou románu Konec starých časů 11934), hlavně s postavou Mi galrogova. Středem děje dramatu Alchymista je Alessandro del Marone, Um bardan, alchymista, jemuž nechybí rysy dob rod různost í n ne in oral nos t Má rád život, ženy, víno. Jeho milenkou je nejprve manželka hrabete Mai tina Anna a poté Lva Koryčanová. Postava alchymisty kříži zájmy Mai tina prahnoucího po zlatě, I jeho bratra Michaela, nemocného lásko k Evč. Ve hře se toči všechno duní ckolo otázky, odejdc-ll Alossamli zpět do Itálie. Nakonec k tomu dochází. Alessandro pravi: „Stýská se m v těch chmurných Cechách, v té zemi bez vzletu a bez lásky, mezi lidmi ;-jlž věčně uvažují, kleři se trápí a vedou pro slovíčko války." V tomť : smyslu Je tedy hra Alchymista oslavou radosti ze žlvola a polemikou proi ry. přísnému českému životu, polemikou nikoli nepodobnou oné z Dykov. ■ dramatu Posel. Režisér Jindřich Honzl vyzvedl však v inscenaci hry [v, Stavovském divadle r. 1032) myšlenku radosti z d/la, z tvořivé práci z výsledku hvězdářské prácn. která dává Žívolu smysl. Touto myšlenkou ,*■ Jak víme, okouzlil Alessandro mladého Bubena. Stavebně ju Alchymista, drama o třech dějstvích, palme nejiep.š ■ hrou Vančurovou. Vančura dovedl již plasticky zobrazit nCkleró liti ■ [např. shakespearovsky vypracovanou chůvu, lichváře), i když ani zdi řjr-se ještě nevyhnul schematizaci při charakterizováni (Mariin mysli Je ■ nom na ziato). Zlom v Jednání Anny Je náhlý: napřed se oddala müenc ._•-. a pak manžela lituje. Zřejmě tu ve Vančurovi doznívá vliv romantičke teorie dramatu. Mluva poslav se drží uprostřed mezi někdejší básnlckm I řeči a mezi řeCi denního života. VCly se zkrátily, ale i tak zůstalo jeslí dost výrazu knižních a archaických, kterů dnes působí s nechtěnou gro teskností. Když např. Anna praví: „ftcCl, propůjC ml vfrazuEjäl zápor, ne! i'": hýkají má ústa." I | R. 1930 bylo hráno v Národním divadle další Vančurovo drama |c ,- ~i zero Ukereve. Ale Jeho zrod sahá sedm let dozadu. Bylo to totiž, jak jsen :^f již podotkl vpředu, původně filmové libreto, které se nazývalo Lerhar Kfgus a kleré VanCura uveřejnil r. 1923 v 3. ročníku iíedu. ',; Děj se ve filmovom libretu odehrává v nitru Afriky, na pobřeží ji: ú"ŕ* žera Viktoria Njassa, kde francouzský misionář Forde bojuje se spavin* ■ nemocí, zvanou v řeči domorodců Ldálanegulo, Fordovu stanici navštívila igHmise slavného německého lékaře Kocha. Forde Informuje Kocha o svém "fiobjevu zvláštních červičků. které nalezl v krvi lidí postižených spavwi !; nemoci. Koch si pak ve své berlínské laboratoři ověří, že francouzský mi I sionáf m či j>ravdu. Naléhá na vládu, aby vyslala do Afriky pomocnou vý-I právu. Zatímco Koch bojuje v německém |)arlamentě o vysláni pomocné -'; výpravy, bojuje Forde s novými pří|>ady onemocněni. Zkouší vyhubil smr- J3 lonosnou mouchu tse-tse vypálením vegetace v širém okolí. Ale posléze Je súm iiLiiKrrhi.ni bodnut. Sledujme toto místo ve Vančurové scénáři: „Z bzučícího roje zbývá Jediný ohavný hmyz, Jenž, zatímco bledne obraz evropských hor, pomalým letem se snáší a ssaje na Fordové ruce. Naplňující se musí bříško [detail). Misionář procitá a bez prodleni si otevře ránu hlubokým křižem. Tratolläte krve v podobě mapy jezera Spavé nemoci. Koch odkládá preparát, mezi jehož skly je kapka podobného tvaru, a jede do parlamentu. Poslanci za naprostého nezájmu hlasuji pro povolení potřebných peněz na vysušení močálů a vymýcení křovlsk v Ugande. Je rozhodnuto 1 o pomocné výpravě." Ale tím nebyl problém spavé nemoci vyřešen. Dodatečné se totiž zjistí, že navrhovaný lék Asoxyl jmsobt oslepnuti. Koch a jeho Japonský pomocník Hata hlodají dokonalejší léky. Forde nevi o neblahé vlastnosti Ascxylu. Chce přimět domorodce, aby se dali léčit, vpichne si Injekci Asoxylu a oslepne. Usilovné hledání nového lehu jo konečně korunováno zdarem. Salvarsnn létl spavou nemoc bez negativních průvodních Jevů. V Evropu oslavují Fordu, bojovníka se smrtí. Filmové drama Lethargus odhaluje zoufalé životni podmínky domorodců v koloniální zemi a ostře kritizujú nezájem evropských vládců tyto pomery napravit. Zdůrazňuje Internacionál nos l pokrokových myšleneK a skutečné vedy sloužící lidstvu (Francouz Forde, Nemec Koch, Japonec Hatal. Celé dílo je provanuto silným sociálním cítěním s harevnými lidmi. Po formální stránce je Lethargus mistrovskou ukázkou literárne rumové techniky. Mimořádné hloubky filmového výrazu dosáhl Vančura uplatnením kopky krve v podobS mapy Jezera Ukeieve; ihn nápndllé překlenul prostor. Obdobné silná Je scéna oslepnut! misionáře Forda. Filmové drama Lelhargus je důkazem, že volnost praco s prostorem a Časem, kterou poskytuje íllm — na rozdíl od vetší sevřenostl v divadle — vyhovovala Vančurovu v podstate epickému naturelu a že výrazové prostředky filmu mu byly bytostné blízké. Po letech se Vančura k tematice spavé nemoci vrátil a námět znovu zpracoval — v divadelní hru Jezero Ukereve. Srovnáni dramatu a filmového libreta potvrzuje." že Vančura měl k filmu blíže nežil k divadlu, V dramatu vybudoval řadu vedlejších dějů — a na ty se pak maně přeneslo těžiště hry. Základní téma boje proti spavé nemoci, ve tilmu baladicky sevřené, ztratilo tím mnoho na své působivosti. V divadelním tvaru se více než o spavé nemoct pojednává o Ferdově domorodé manželce Lee a jejím vnitřním konfliktu mezi láskou k misionáři a pocitem povinnosti k ctel, k sourozencům, je zde dále zápletka politická atd. Vančurova hra je vytvořena na principu polyscénické dějové simultaneity. Razení scén a výstavba dialogů zůstaly celkem ve formě filmové. Inscenace léto myšlenkově velmi závažné hry je krajně obtížná. Ukázalo to např. letos nezdařilé provedení v brněnském Divadle bratři Mrštíků. S íllmovoslí hry si ani dramaturgyně aul režisér nedovedli poradit. V třicátých letech obírá se Vančura divadlem v článcích publicistických i zúčastňuje se také organizační práce na půdě divadelní. Je činný v Dramatickém klubu, plně doceňuje společenský význam divadla. Zřejmě J* ■ to souviselo s Hillerovýin uchopením moct v Nemecku a s narustajli I nebezpečím fašismu u nás. R. 1937 podlil se Vančura na přípravách k založení návštěvní ■■■ Obce Lidové divadlo. V dubnu r. 1337 píše do prvního programu Lidoví divadla článek Scéna hledá své obecenstvo. Podtrhl zde myšlenku, české novodobé divadlo šlo stejnou cestou jako národ a že ani dnes to nemůže být Jinak, protože jde o jednotu jeviště a hlediště: „Příton doba Je dramatická a svým způsobem í veliká. Za našich dnů se opěl i lioduje o pokroku lidstva ČI o jeho zvratu, za našich dnů se opět rov. duje o živote ČI smrti národů. V podobné dramatické hře nemůže kü> divadlo místem pouhé podívané a sleduje opět své velké posláni. Sin hledá tedy své obecenstvo. Oslovuje vás a žádá, abysle s ní, s pokorí dělnici kullury, vytvořili divadelní obec, která by k palčivým Otázkám i odpovídala jasně ANO a NE. S vaší účastí a s vaším zájmem stane se vadlo opět jevištěm, jímž kráčí život.""I Posledním Vančurovým dramatem je Josefina. Vznikla v těsném s sedstvf Obrazů z dějin národa českého, jako jejich kontrast, jako ji oddech při práci. Hra o Joseflně má hrdinkou mladou dívku •/■ Podolí, teř pouličního hudebníka, zpěvačku, klorá v důsledku nopal i'nfi nřtiu vnikne do konservatoře hudby a staue se její žákyni. Juk tu nniuyslil Shawovu hru Pygmalion? Josefina je vylíčena — zejména též uži Slangu — jako člověk zdola, který je v průběhu veselohry vyslaven r Kným" zkouška m. josefina není sama. Vedle ní slojí jejf strýc a teta, d profesoři a žactvo konservatoře. Scény studentů v jistém smyslu navána způsob uplatněni scén studentů v Nemocně dívce; Jsou ovšem v |n Tině mnohonásobně rozšířeny. Joseflnou, hrou, která vyzařuje jas a optimismus, třebaže byla psí ■^nejhorších chvílích druhé světové války, vrcholí Vančurovu cesia m (r.lecká k české skutečnosti. Vančura, obávaje se o osud svého riilmľ |lv případě, že bude zatčen, rozdal strojopisné oklepy svým |>hili;liiin u Edepsal hru pseudonymem František Kozdcrn. Josefina nebyla ovšem zprvu zamýšlena Jako divadelní hru. Ví: :. sovatelově pozůstalosti se zachovala filmová jjovldka Děvče z uli Stopy ftlmovosll, a to silné, můžeme na dramate Josefina shledat. Na na tom, jak Vančura Ulmove podává scény studentů jako hlasy rüzir, skupin. Jak střídá svůj pohled — Jakoby pohled kamery. Zamýšlím sr-Jpat ve zvláštní studil tvar filmové povídky Děvče z ulice s tvarem li íijtuace je o to zajímavější, že Vančura iie[>ovaŽoval poslední verzi sví rukopisu za konečnou. Poslyšme, jak vzpomíná Ludmila Vančurová na poslední loučení £vým manželem, když byl zatčen. „Loučili jsme se dole v hale. Ted js> Jtonečně směla slyšet hlas svého milovaného muže. Hekl ml. abych b; Klidná — co jiného mohl říkat —, abych dala dohromady poslední rui plsy, že tam je í několik lužkou psaných stránek, lucre vyj>adaji ja fatržky — a ty Že patří k joserině".11] Rl Ve spisovatelově pozůstalosti Je vskutku svazečok listů — IG str, Južkou psaných. Vančura si na nich poznamenal nové znění dialogů I Vančurova tvorba byla přetržena násilně; kromě toho jej! poslei |slovo, Josefina, bylo vyřčeno ve chvíli, kdy se pod vlivem dějinných U( lostí rýsovala přeměna zjiůsobů Vančurovy umělecké práce. 8 Snad se ml podařilo prokázat hlavni myšlenku: Vančura byl svý: ■ valoieuim epik (třebaže ho nĚkterI kritikově v prvním údobi Jeho tvorb : prohlašovali za čistě lyrického patetika]. Práce s prostorem v epice m u něho mnohem bltže k práci s prostorem ve filmu neíli k práci s prosto 1 rem v divadle. Jeho epická vĚla může hit beze umĚny transformována d prostoru filmového. Ne tak už do prostoru divadelního. Slovem: Vančur | byl spíše dramatikem typu filmového nežil divadelního. A co fiel na sám závěr? Vančurovo dílo není dvacet úevSt let autorově smrti něco muzeálního. Svědči o tom mimo jiné zfilmováni t jeho děl v posledních letech a neztenčený ohlas Jeho děl u čtenářů, z jména mladých. Vančura je nám blízký svým přesvědčením o sourodos dělníkovy práce a pláce umělcovy, názorem, Ze umělecké dilo je tolik ; úzkým výsekem práce celého společenského organismu. Dovolte, abyc i o lom citoval Vančurova slova, napsaná již r. 1931: „Báseň není zj : venl, ale dílo těžké a nevelikě jako dělnická práce. Revoluce prostupuj ■ svěl, řád nové tvorby vzchází."5*] Vančura Je nám příkladem mužnosti, odvahy a statečnosti. Úryvek ■ který přečtu z ]eho príspevku pro sborník k pětaSedesátinám F. X ! Saldy [r. 1332), jako by psal Vančura o sobě; „To, člm mne F. X. Salda pfedevälm uchvacuje, je odvaha. Obhajuje právo myšlenky s pevnosti, je" j se nikdy neodchyľuje a nikdy nezpozdlla. jestliže se téměř všichni splso i vatelé potřeStilt, sloužíce kdejakým pánům z periférie uměni, vyznav '|šalda jedinou služebnost: duchu a tvorbě. V dobách tak dokonalen '.úpadku mužných mravů zachoval si F. X. Salda sám schopnost mluviti 'plným hlasem".") Vančura dovedl „mluvit plným hlasem". Přejme si, aby ve švům díle promlouval k nám plným hlasem stále. !| Rozhledy i>o literaturo I 11932), í. 4, s. 25. :|V. Vančura. Vedomí souvislosti [uspoľúdult A. a I. Sumářovi J, Prnbn 195B, s. 29. 3J 1, Vanřuroví, Dvacet šest krůsnQch let, Pruhu 1367, a. 23. *] Panoramu r. XX], 1945,3,49. *| Vli. L. V ,i li č u r ou á, s. BI. °| Srov. A. Zavodský, přátelství herce a básníku, Otuzky dlvucllu n r Umu, Tnaulrnllu et dnematog rupli tea II, Brnu 1071. s. 369—IUI. 'I Pisk. 1915. í. 2. s. 11—12. ■) K. B I p 1) 1, nila V. Praho 1954, s. 249—251. " j I "ľ nc1 šlfrnu V. V. v und C In I pMInze Ccskŕbo kIuvii ze dno 21. srpna IFI20, pWnh.i S u t Im, s. n. ") Víz. [.. V n n t u r d v i, s. BB. »I Rozpravy Avenllna IX, 1933—1934, s. »8. >2| Smv, zpt-avu o lom v i i; ,i :;m- r. Vil. ;■';:■ r. 271—272. t3j Ci t:.'. í:í ■.-. lo^i: u-.:: i> filmové společnosti plsti Lulximfr LLnhurí v rukoulsiiĚ prací Devcl síl Vladislavu Vančuru, "J Panorama r. XV, 1937, s. 292. ,5j Byl zpracovati podle divadelní hry Jaroslava Tuiullfc Strašidelná teličku. tcl Jindřich Honil — Olaliar Vávrů, flaurhufeme Skatu pro uljcuotiü Jilmového dorost«. Zlín 1919. L'l Podrobnou unulýzu dramatiky Vladislava Vančury zameruf zde nepodávam. Jednak proto, io |l hýlu včuoväna pozornost ve stati. Kterou doprovodil J. Mnk.M.iv-.Ký svazek Vančurových tím-, u vo slutích VI. Dostálu. Jednak nrolo. za se JI iiuuou podroLme obírat jim; pMspovky na leto konferenci. IB| Mam v úmyslu torxo básnického dramatu lason publikoval. Proto tuto hru zde |enom pťLpoinInum. •■• jřaij Vančura - divadelní kritik a teoretik, hti I« Klutlifj n V. VuuCiirovJ. Ol»-ř1970, s. 2B—42, nmn r. VU, 1929, s. 129—136, WnJ promenády. Lidový noviny. 11. IV. 1935. potuprácl tfárotíniho tllvtidla s Hanzlem, NärodhT osvobozeni. 1. lil. 1930, " í hledů iťé obecenstvu,, Program Lidového divadla, duben 1937, *sn*m divadle, Pravo lidu 19. iL 193Ů n 20. 11. 1930. et let Osvobozeného divadla, Praha 1937, s. 24—2(L ~Vavy Avcmtlna, 1931. s. 74. "scéna. r. 1. 1929. C. 1, &- 19— ZO. iHäralura. r, Hi. E. Z. Jfl GalíJíQvn studia DramatIckč intermezzo otítlCmíi v ph pome nule püliU-" — Tri sULiUe o Vladislavu Vanťurovi. dplni program Osvobozeného divadla tf premiéře Nemocny d [vity, s. 1—3; ;V Díle XXIV. t Vladislava Vančury Jindřichu Hontlovt. Vydal Stepati Vlaíín ve Sborníku Nrt- o inugpa v Prózo, rada C. sv. X, 1965. s. 179. i a Michael, Panoramou r. 9, 1932. fi. 12. &. 199. yflpo zů sborníku Lidové divadlo. ?rftti(i 1947. s4 24. |Ľ V a n C u r o v d. s. HÄ. L ■o miiQ milou povUinostl srdečne podéJtovm p.int MiJDr, Ludtnllo Vančurové . ie ml uhiOínLlíii prostudoval prtslufinnu Část pozůslalo^lL VliuJi^hiv.i VnuCiiry. " notié tvorby, pfudnUuvci ke slíliro |afinlava SulTort^ii MC 4o v slv^itti. FrfbhJi 1921, ,:podepsúno: Davits IL hat sbomlJí F. X. Siildovl, ľr.ihn 1933, s. 133.