A. N. nsLrnvskij; i cliyiräk si? spali [Díuafil» bratři Mrítikíi 1372] TťUéMfT GRAFOVÁ ZDEŇKA narozena 31. üervence 1886 ve Vrbně u Loun, zemřela 22. srpna 1976 v Brně, Česká herečka. Členka Národního divadla v Brne v letech 1919 až 1933, Zemského divadla v Brne v letech 1934 až 1942 a Státního divadla v Brně 1948 až 19B1. Vyrůstala v úřednické rodině, dětství prožila v Lounech, do měšťanské školy chodila v Pelhřimove a v Příbrami. Její divadelní počátky jsou spjaty s Příbramí, s tamním klimatem, bohatou činností divadelních ochotníků i častými zájezdy kočovných společností. Po zálibě v loutkovém divadle z nejranějšího mládí, přes školní recitování dostává se k prvním krůčkům na jevišti ve studentském představení Vrchlického Pomsty Catullovy [Akmé). K prvnímu setkání s profesionálním divadlem dochází při příležitostném pohostinském vystoupení společnosti Elišky ZollnerovĚ. Zaskakuje ve hře První láska korunního prince a mezi partnery její Káti Je i Václav Vydra. Ve společnosti Jana Hodra vystoupila už na pozvání v titulní roli Pailleronovy Myšky. Úspech přinesl i rodičovské svolení k soukromému studiu herectví v Praze a Grafová si zvolila Karla helénskeho. Zde se vybrou-síla mluva příští herečky, jejíž celoživotní předností pak bylo, že nikdy nepodléhala nedbalosti v jevištní řeči. Hluboce na mladou adeptku zapůsobila Hana Kvapilová a nesmazatelně ovlivnila podobu rodícího se herectví. Od roku 1907 vydala se jednadvacetiletá Zdeňka Grafová na pouť s Thespidovou károu kočovných společností. Tu první Jako 2t principál táhl Jan Evangelista Sedlaček u něhož pobyla od 15. 6, 1907 do 1. 11. 1907, Jako svou první roli si zahrála titulní roli Kvapilová Sirotka práva v Příbrami, Nedočkavá naivka vystřídala řadu kočovných scén. U loseťa Tuttra (1. 11. 1907 až 15. 7. 1908] se poprvé dostává k úkolu vyjádřit složitý ženský charakter, což se později stane hlavní doménou jejího herectví. Heh-belova Judita je prvním uceleným výkonem mladistvého talentu, který ocenila i kritika. U společnosti Františka Lešanskéhn (1. 8, 1905 až 1. (5. 1909] dostala Grafová příležitost k rychlému růstu ponejvíce v oboru mladodraraatickém. Než zakotvila u stálé pražské scény, vrátila se ještě ke společnosti ]. A. Sedláčka, aby se tu stala přední herečkou (15. 7. 1909 až 15, 7. 1912). Její repertoár se rozšířil nejen o role módních novinek, ale především o hrdinky Shakespearovy — Blaženu, Porcii a Descie-monu, Jímž mužsky protějšek vytvářel hostující Eduard Vojan. Zde také zahájila dlouhou řadu svých hrdinek psychologického ponoru Ibsenovou Heddou Gablerovou (1912). U východočeské společnosti Antoše J. Frýdy [1. 8. 1912 až 1. 7. 1913] hrála MarySu a opět s Vojanovým partnerstvím Porci! a Ibsenovu Hildu ze Stavitele Šolci esse. Od Července 1913 byla Zdeňka Gráfova ve svém prvním stálém angažmá v Lidovém divadle Uránie, kde působila plných šest let. Zprvu se vedle oblíbené Antonie Košne-rové velmi pomalu prosazovala a teprve nástup ředitele Václava Štecha v sezóně 1914/15 a pak odchod Košnerové uvolnily cestu, aby se s Mílou PaČovou děíila o přední místo v souboru. Třebaže zde hrála Gräíová s úspěchem také postavy lidové [Edo. z Gaz-diny roby, Anna z Jiráskova OtceJ a byla oblíbena z dětských představení v pohádkových bytostech [Popelka, Sněhurka, Síp-kouá Růženka aj.j přece se nejvýrazněji zapsala ve dvou postavách světového repertoáru. Její Desdemona a Margueritia Gau-thierová jsou současníky považovány za mimořádně působivé kreace, vypracované v symbolice hluboké citovosti s nevšední inteligencí, výjimečné v kontextu českého herectví. Přesto však talent Gráfové nebyl v Uránii v plné míře využit a herečka se snažila uplatňovat i v sérii pohostinských představení Sedláčkovy společnosti (11 představení na jaře 1919 mj. Táňa z Gorkého Měšťáků, Ofélie, Roxuna, Alaine z Revoluční svatby S. Michaelise aj.). Do Brna přišla Grafová začátkem sezóny 1919/20 jako Přivedl ji Stech, k.ť ditel Vy pře stává telné místo v ností hrát jak dinky komplikován lá třiatřicetiletá herečka, Otto Čermákem Václav Uránie zaměnil za ře- Národního divadla. ä 26. 8. 1919 v Čs. hry Ten, který do- i získala nezastupi- precizní schop- rzační, tak i hr- ologickych po- loh moderního ženství. Toho využíval I. Mahen v cyklu komorních her v Redutě, kde v sezóna 19X9/20 svěřil Grafové Minu v Hubertové VinĚ, Markétu ve Fannině první hře od G. B. Shawa, Reginu z Curelova Tance před zrcadlem, Shawe z Bjornsonovy Rfkavicky, Jutti z Heibergova Balkonu. Když k tomu přistoupily úlohy Elľda Wan-glouá z Ibsenovy Paní z námoři, Tamara z Hamounovy stejnojmenné hry a některé další role, byl nástup nové herečky skutečně impozantní. Od svých prvních kroka na brnĚnském jevišti našla zde také věrného kritekého siedovatele v Karlu Elgar-tu Sokolovi, který zanechal z této doby řadu velmi sugestivních popisů jejich hereckých postav. Období tezón 1919/20 až 1932/33 palfí k nejplodnějším etapám hereckého umení Zdeňky Grafové. Za necelých čtrnáct roki odehrála zde na 150 rolí vétš nou trpících hrdinek převážně moderního, ale i klasického repertoáru, rozehrá-vajíc především psychologicko-', komplikovanost ženské duše, v čemž byla následovnicí psychologického realismu Hany Kva-pilové. Grafová vynikala především ve studiích postav Ibsenových. Díky své štíhlé postavě i neobyčejně svěžímu zjevu, mohla postihnout rozpěti od čtrnáctileté Hedstičky z Divoké kachny (1923). přes Soluen/u [1928] k Elvsteäové z Hedy Gablerové [1927), k Mokřině z Císaře a Galilejského až po Ellidu Wanglovou 11919] n největší svťij úspěch této etapy Agnes z Braudn (1928]. Smysl pro postižení nejjemnějších záchvěvů ženského nitra propůjčila Grafová i postavám z ruského repertoáru Nataše z Uražených a ponížených [1931], Líze z Živé mrtvoly Jl!i2ŕJ] a především Čechovově Máše (1925] velice oceňované diváky í kritikou. Stejně tak to byly i postavy dramatiky Čapkovy v neuvěřitelném rozpětí od naivní Mimi (1920] přes motýlici Clylhit [1922, 1927], Helenu v RUR (1927) k žene" Alter Egově [1927] a k Emílii Many (1922], Své zkušenosti zúročila ve stále se prohlubující interpretaci Desdemonu [1922) a dalších pas tav Shakespearových — Herm'ony ze Zimní pohádky, Rosalindy z Jak se vám libí, s níž vystupovala na Hílarovo pozvání v Národním divadle v Praze 27. 1. 1924, Rosaliny z Marné lásky snahy (1922) Violy z Večera tříkrálového (1926] aj. Stejně tak uplatňovala své herectví, virtuózni zvládnutí hlasu, přirozenou noblesu a eleganci v dlouhé řadě her konverzačních a salonních, které přebírala brněnská dramaturgie z Prahy, a rozšiřovala svůj okruh i o role z podsvětí, vyjevujíc s psychologickou jistotou nejen jejich vnitřní vášně a běs, ale l bídu na níž byla vinna společnost. Bylo jasné, že tu dozrál osobitý a jedinečný zjev Českého divadla. Není se co divit, že se Zdeňka Grafová rozhodla na jaře 1933 odejít do Prahy, kde na Vinohradech působil Její manžel, režisér Bohuš Stejskal. Tento krok jí Štěstí nepřinesl. Zasloužené místo v Národním divadle nedostala, životní svazek se po Jíiko Uuleinea ve hře vtkturn Dyk;i zmoudřeni duna Qui jut n {ZE^msitr dt vadli» t Urnp. 19JJ7] desetiletém trvání rozpadl a zbývala pohostinská činnost v Plzni, Hradci Králové a při filmováni. V roce 1934 volí Grafová návrat do Brna. Zahájila zde uovou tvůrci periodu násilně přervanou v roce 1942. Herečka se krátce před svou padesátkou definitivně rozloučila s dívčími postavami, aby na dlouhou dobu se staly její doménou téměř výhradně ženy středního věku. Jsou to trpící matky i ženy krutě pronásledované životem, zápasící i prohrávající. Jde nejen o Alžbětu z legendárního Skřivanova Richarda lil [1940], Gertrudu z Hamleta (1936], lokasté, matku a ženu Sofoklova Oidipa (1937], Lady Milfordovou z Okladů a lásky (1937], Dulcíneu z Dykova Zmoudření (193Ö), o sugestivně podánu Donu Annu Luisu z Piran-dellovy hry Život, který jsem ti dala, nebo Milenu Matušouou v Hilbertově O boha, ale i o současné typy z her slovanského repertoáru i sovětské dramaturgie jako paní Zoe z Bulgakovovy hry Byt paní Zoe [1935]. Věra Nikolajetma z A-fínogenovovy hry Kde vlaky nestaví [1936], atd. Zmenšuje-li se počet rol! v této osmileté etapě k počtu něco přes šedesát, neznamená to, že by intenzita hereččiny práce poklesla. Gríifová našla své místo v řadách levicových umělců udávajících umělecký i politický profil toho nejlepšího, co se v Zemském divadle té doby dalo. V roce 1942 opouští s ostatními divadlo a věnuje se svému pedagogickému poslání na divadelním oddělení St. konzervatoře v Brně, které vykonávala od r. 1926 do r. 194B. Je s podivem, Že divadlo v osvobozené vlasti rezignovalo na umělecké kvality Zdeňky Grafové a herečka nebvla angažována do zdeľikjt Gräfnvá tin íulu^raíit 7a\hUV;\ Mhiařika n ni-ku 1932 nově vytvořeného souboru činohry Zemského divadla. Tlak kritiky i umeleckých kruhu donutil vedení divadla poskytnout možnost pohostinskému vystupovaní. V této době herečka prekročivší už šedesátku stále ješlě neměla v repertoáru stařeny a babičky, ueboŕ svým zjevem a především hlasem, hyla ješlě v plné životní sile. Po Wildeově Bezvýznamné žene [1946) vrátila se k prohloubené podobě dávné své Sophie z Rollandovy Hrv o lásce a v Černém milenci V. Rence dominovala jako králounu Barbora způsobům jedinečným, znamenající vrchol lélo etapy jejího herectví. Teprve po Únoru 194B hyla Zdenka Grafová povolána do svazku brněnské činohry a působila zde dvanáct sezón, od svého dvaašedesátého až do Ětyřinsedmdesátěho roku. Ztvárňovala zde role nejen dramatických stařen a babiček, ale ještě i půvabných paní jako Runěvská z Višňového sadu (1952). a svůj svazek s Činohrou St. divadla ukončila představením líadůze a Mahuleny, kde se 28. 1. 1961 rozloučila postavou Nyoly. Na jeviště se pak ještě čas od času vracela, jak jí 10 umožňoval její někdejší žák, ředitel Divadla bratří MrĚtíků, Milan Pásek [Starenka v Maryši 1967, Jevdokina z Hore z rozumu, 1970). Na JAMU pedagogicky působila od r. 194B do r. I960. Přestože natočila vlastně jen dva filmy, s Vančurou r. 1933 Na sluneční strano Rezkova, a r. 1937 Filosofickou historii jako Roubin-kouá, natočili filmaři zdařilý herecký medailon, kde je mnoho z jejího herectví zachováno. Til V r. 1929 dostala Z, Grafová společně s I. Vojtou a M. Pačovou státní cenu pro umění v oboru herectví, r. 1953 Cenu osvobození města Brna, 25. září 1953 byl jf udělen Rád práce, 12, prosince 1954 byla jmenována zasloužilou umělkynf- Zdeňka Grafová patří k předním postavám českého herectví. Její figurační tvárnost byla značně rozlehlá, třebaže se jí vymykaly postavy ryze komické i typy prostých lidových Žen. Velice jemná, kultivovaná, vnitrně noblesní a velice skromná herečka byla svou podstatou silně dramatickým typem, který třebaže obsáhl i rovinu půvabných dívčích naivek, bytostně inklinoval, zvláště v první etapě brněnského působení, k psychologicky komplikovaným ženským charakterům především dramatiky Ibsenovy, Strindbergovy, ale i Čapkovy, Hilber-tovy. Bývá zařazována v etapě svého zralého herectví do středu své generace mezi heroinu žulové tvrdosti Leopoldu Dostálovou, od níž se odlišovala měkčími a lyričtější tůny a Annu Sedláčkovou, s níž měla společnou vnitrní eleganci a mistrovství jevištní konverzace a od jejíž křehkosti ji odlišovala oduševnělá lyričnost. Li i era tura: Herectví Zd, Crtitovď byla vunována po-murnu roxsáhla pozornost, shrnující monogram jako dipl. práci vypracovala r. 1961 Jitka Ježkovu na fil. fak. UJEP; dále P. Frankl, Zdeňka Grafová, na rys hartickeha profitu, index v. 1933. air. 5H: ]. LiSkutin Inlerprmka moderního žľrseví. Divadel [í í zápisník I, 1945 48: D. Jeřábek, Herecká osobnost Zdenky Gráfovo. Divadlo i. 1949: ). H svrŕuk. Cosia herecky k pravdu, Divadlo X 195:!, z. srna, Nňvniiv Zdenky Grufnvé, ľrojsnim i XLI1I, 1872, Ě. 5. sír. Ifi aj ZS Edenkn Grafová v r neu 1925