Tančila variace v Bajaděrce a PaquítĚ (1973, Paquita Ch. Olga Skálová). V triptychu Din-logy tančila v alternaci s Marií Slezíngrovou [Ch Daniel Wiesner 1981). Koketní Kolomb'm-ka z Pololáníkova Pierota byla dalši z rolí sympatické tanečnice (1981, Ch Daniel Wiesner]; Víla podzimu a Sestra Popelky byly příležitostí předvést zvládnutou techniku klasického tance, ale i výrazové schopnosti a hluboké zaujetí pro balet. V činoherní pohádce Jana Jílka Pták Ohnivák a liška Ryška tančila Ivana Kašparová postavu Ohniváka, kterou choreografka Olga Skálová komponovala klasickými tanečními prostředky v protikladu s dramatickou postavou lišky Ryšky [19SÍ, režie Oldřich Slavík); z dalších tančila Služku ve Flosmanově Zkrocení zlé ženy (1985, Ch Daniel Wiesner ]. h.), Přítelkyni v Délibesově baletu Coppéha [1983, Ch Jiří KyselákJ. Dnes vyučuje v Hudebně taneční Škole (od 1983 na tanečním oddelení konzervatoře) klasický tanec. Ve školním roce 1985—86 zahájila čtyřleté studium na Hudební akademii v Praze, obor taneční pedagogiky; obor metodiky klasického tance vyučuje docentka Astrid Štúrova, profesorka Božena Brodská teorii tance a divadla. Ivana Kašparová má přirozené pedagogické vlohy a dobrý vztah k posluchačům. A tak ústrojně spojuje ve své činnosti interpretační i pedagogické zkušenosti získané uměleckou tvorbou na jevišti — i v taneční učebné. literatura: ftkv: Hlasy mladých, S vel socialism ll [Pra ha j la. 5. 18B3; Dufková, E.: Variací? na Ičnia baletní. Program, roi. XLVlll, 1976. C. 1. sir. 36; lái: Sel jsem k divadlu. Setkáni í Ivanou Kašparovou, Program, roč. LVU, 1936, Ě. 8. sir. 239; osobní sdělení tanečnice. ED HORŇÁK JOSEF narodil se 12, února 1891 ve Vyškově, zemřel 23. listopadu 1975 v Brně. Scénograf, herec, režisér, dramatik, inspicietit Národního, později Zemského divadla v Brna, vedouc! malírny Státního divadla v Brně v letech 1919—1959. Nastoupil do brněnského divadla ještě za ředitele Václava Stecha, v května 1919 a stal se členem činohry s povinnou výpomocí divadelního malíře. Podobně jako jeho koPgu, herce, režiséra a scénografa Jaroslí.va Auers-walda pohltilo ho zcela věčně nově se ztvárňující divadelní prostředí a upsal se m-i svými rozmanitými schopnostmi hereckými, výtvarnými i literárními. Vyučit se divadelním malířem znamenalo praktíc- 35B ké spojeni několika vlastních tvůrčích ambio a otvíralo cestu k realizaci snu o divadle. Vyškovský rodák odešel k firmě malířů dekorací vídeňského Burgtheater Kautsky, pokračoval v učení u pražského Petránka, u R. Holzera v malírne Národního divadla a v kurzu na Uměleckoprůmyslové škole u arch. ]. Kotěry. Seznámení s divadelní praxí mu umožnilo putování s tehdejšími divadelními kočovnými společnostmi (Choděro-vy, Doubravského, Jeřábkovy, Trnkovy), první světová válka ho odvála na ruskou a později na italskou frontu a po návratu nastoupil svou nejdelší, nepřerušovanou divadelní praxi, čtyřicetiletou službu brněnskému divadlu. Nu večírku HanÉ v roci! 1919 — JbSEfí nornák uprostred '■■ : |jkQ koalierender při večírku Haně Vsicp mladého Hornáka v roce 1919 do souboru činohry tehdejšího Národního divadla 9 Brně byl souhlasný s počátkem nové éry této scény, kdy v čele operního souboru stál dirigent, skladatel a později i ředitel divadla František Neumann, dramaturgem činohry se stal Jiří Mahen, operu n činohru současné režíroval Rudolf Walter, po prvé se objevuje jméno tanečního mistra Jaroslava Hladíka, o výpravy se dělí Jaroslav Auers-wald s Františkem Schneibergem. Brněnská činohra začíná boj o soudobý divadelní projev, scénografie konci s popisným realismem a se zastaralou dekoratívnosti. Nadšenému divadelníku Horňákovi se nabízí paleta, maska i pero — využívá této nabídky a stává se oddaným sluhou divadelního umění. Hodnocení jeho činnosti není snadné; byl hercem, režisérem i dramatikem, od počátku divadelním malířem a stal se i inspieien-tem. Upadá již trochu v zapomenutí. Že vytvořil stovku větších i menších rolí [Dooiitt-le v Pygmalionu, Zima v Lucerne, hospodský v Maryše, Martin ve Vojnarce, Kožený v Našich furiantech a].], že pomáhal k rovnováze nízkého "rozpočtu divadelníl-o provozu i svou Činností literárné dramatickou jako autor dvaceti šesti her, čtyř operemích libret, jednoho libreta komické opery, že provedl řadu dramatizací a úprav zejména pro populární postavy brněnského divadla Matěje Křópaia a Jozéfka Melhobu, že se věnoval loutkovému divadlu Radost a později divadlu Jitřenka, že psal scénky pro rozhlas, tehdejší Radiojournal, dále povídky, kabaretní výstupy. Brněnská činohra uvedla například v roce 1929 v jeho režii a výpravě jeho hru Matěj Krópal v Africe [volně zpracovanou podle J. K. Tyla], v roce 1931 rovněž v jeho režií a úpravě Lordeovu a Chámovu hru Pan fa ráiř u ehudéeh a v roce 1933 v režii Františka Šlégra a výpravě Vladimíra Fojtíka další vlastní hru Jarmarečník, odehrávající se v autorově rodné Hané. Nejsnáze se k hodnocení nabízí jeho činnost jevištně-výtvarná, profese, kterou mu původně přidaii k činohernímu angažmá. Byl pro ni Školen a měl pro ni také všechny tvůrčí předpoklady, které realizoval — jako vášnivý milovník přírody, navíc i horolezec a turista — ve své tvorbě malíře—krajináře. Vedoucím malírny brněnského divadla se sice Stal až od roku 1945, pro předcházejíc! vzrušující období této scény mezi dvěma válkami však byl více než nominovaným vedoucím: byl nepostradatelným a jen těžko nahraditelným pracovníkem, který, podobno jako pozdější šéf výpravy Čeněk Jandl nebo Václav Skrušný byl vždy při ruce a dovedl pomoci v nouzi. Brněnské divadlo stále zápasilo ve dvacátých a třicátých letech se svou nepříliš utěšenou finanční situací, ne každé výpravě mohl být přidělen samostatný scénograf a tak často zachraňoval situaci Josef Horňák se svou schopností rychle a levně dotvořit mnohý náročný návrh scény či kostýmu nebo jej, a to obyčejmé v anonymitě, realizovat po svém. Hodně jeho zásahů tak zůstalo veřejnosti utajeno, někdy se i prezentovaly pod jménem výtvarníka, který je měl původně realizovat, pravým fosel HDrňák vpravo [tailore I191B) 359