1978], Giouanny [Verdi, RigoleUo I960) a Modistky [Strauss. Ružový kavalír 1985). V brněnské opeře dosáhla znamenitých výsledků pod dirigentem Václavem Noskem a režiséry Oskarem Linhartem a Milošem Wasserbauerem. Po dobu umělecké činností hostovala Milada Šafránková často v inscenacích Smetanových oper v Národním divadle v Praze [kde v roce 1951 a 1959 odmítla z rodinných důvodů angažmá] a s českým repertoárem vystupovala například i v Katovicích v Polsku. S brněnskou operou absolvovala úspěšně řadu zahraničních zájezdů (Španělsko. NDR, Řecko, NSR, Lucembursko, Švýcarsko apod.]. Koncertní činnost vyvíjela Milada Šafránková již v Ostravě [Beethoven, Dvořák, soudobá hudba); kromš jiného se účastnila pravidelných pondělních večerů písní z podnětu dirigenta Rudolfa Vašaty, V Brně s ohlasem koncertně prováděla písňový repertoár a spolupracovala se Státní filharmonií (Dvořák, Beethoven, Mozart, Janáček, Mono, Pololáník, Křívinka aj.). Literatura a prameny: ed; K na r 02 en i na m Milady Šafránková, PROGRAM SD Brno, duben 1978, 5. 314; Eugenie Dufková: Uraeleeká jubileum, PROGRAM SD Brno, duben 1972. s. 12; CHS II-, 1965, s. 674; Almanachy brnenského Státního divadla (1974, 1975); Šedesát let Státního divadla v Ostrave (1979); kritiky a články v tisku; archivní materiál uloženy v historičkám oddálení státního divadla v Brně, soukromý archiv a sdělení Milady Šafránková. ava HOSPODSKY KAREL f&UiMtyL r narodil se 14, 3. 1900 v Praze, zemřel 15. B 1966 v Brně. Český divadelní herec. Clen Národního, Zemského a Státního divadla v Brně v letech 1929 —1966. Hercovo jméno není pseudonymem, Jak se někteří domnívali, když vešlo ve známost, že pochází z rodiny hospodského. Jeho otec Karel Hospodský byl skutečně hostinským WÄ|3"M Wě^M Karel Hospodsky jako cepurný s Marií Pavlíkovou v roli Jeleny Ntkolajevny Protusovevé v Gorkého hře Děti a slunce [SD Brno laS6) a vedl mj, restaurační oddělení proslulého pivovaru U Rozvařilů v Praze na Poříčí. Malý Karel nahlédl do kouzelného prostředí divadla jak v nedalekém šantánu U Zpěváčků (tam spíše kradmo], tak v divadle Uránie nebo ve Vinohradském, kam ho otec už v útlém věku brával s sebou, jako šestnáctiletý učeň se stal členem ochotnického kroužku s názvem Brabenci a jeho veselé povaze byly nejblíže komediální role. Nezaměstnanost, která pak čekala čtyřiadvacetiletého úředníčka Pensijního ústavu na Vyšehradě po návratu z prezenční služby, obrátila jeho kroky do ciziny, do Francie. Rok strávil v Paříži a v Bretani (1925 — 1926) v nejrůznějších příležitostných zaměstnáních a byl to rok nabitý životními zkušenostmi, které se staly trvalým zdrojem tvůrčí inspirace Hospodského. Po návratu do Prahy prostřednictvím přítele, herce Emanuela Sulce dostat malé úložky ve SvandovĚ divadle, seznámil se s mladou filmárskou generací, statoval ve filmu Batalion. Na radu režiséra Roven- V roli pana juwlnlského s Helenou Kríickovou — pani (owialskuu ve FreJrově Panu jowi;iLském (sn Brno 19551 809 v rol; skotského krále Dunkana v Shakespearovi Mokbľthu (SD Brno 1959) ského se rozhodl pro hereckou dráhu a začal ji u kočovné společnosti Františka Langa, divadelníka pokrokového zaměření a znalého soudobého divadelního světa. Původně byl přijat pro obor mladého milovníka — jeho první rolí byl však Stčpán Palet v Tylově Janu Husovi (1926], ale velmi záhy objevili v mladém „kandrdasovi" talent pro konverzační komiku. Ostatně byla to doba, kdy vzešla hvězda Vlastu Burianovi, zářil Saša Rašilov, Ferenc Futurista, k Hospodského generaci patřil i Eman Fiala aj. Snaha objevit nového komika vedla i Jiřího Plachého, aby ani ne za půl roku angažoval adepta herectví k České komorní scéně. Začátkem roku 1928 stal se Hospodský cleném stálého Švandová divadla na Smíchově. Když pak po půl roce přebíral toto divadlo Vlasta Burian, přijal začínající herec vybídnutí Ja- V MahenovĚ liře otcové a deil jako Fiala s Jaroslavem Loksou v roli advokáta Stérby (SD Brno 1SS7) 810 na Škody, aby šel s ním do Jihočeského národního divadla v Českých Budějovicích. Působil tam jen jednu sezenu, neboť v době silné hospodářské krize, kdy byly rozpouštěny divadelní soubory ve světě i u nás, bylo i toto divadlo v jižních Cechách koncem sezóny 192o729 uzavřeno. Pro Hospodského to byla sezóna zkušenost! s malými postavami, s figurkami drobných lidiček nebo postavičkami komediálního rázu. Začal sice baronem Radoveským z Tylova Bankrotáře, diváckou pozornost upoutal rytířem Ondřejem Zmrzlíkem, komickou postavičkou Shakespearova Večera tříkrálového (1928), ale jeho doménou se stalí sluhové všemožného typu a druhu. Ostatně všimla si toho i kritika, že „p. Hospodský vůbec dovede takové íigurky a figury trefit na 100 %". Na pozvání šéfa brněnské činohry Rudolfa Waltra a Františka Kliky, který si režíroval Fenclovu úpravu motivů z Dobrého vojáka Švejka, kde hrál také hlavní roli, objevil se Karel Hospodský na brněnském jevišti už o vánočních svátcích 1928. Hrál Či prihrával Klikoví jako vojín Baloun. Když na jaře dokázal na rýchlo zastoupit onemocnělého Karla Urbánka v Pirandelově Nové kolonii, uzavřelo s ním ředitelství divadla smlouvu pro příští sezónu 1929—1930. Poprvé jako člen Činohry vystoupil Karel Hospodský ve Staré boudě na Veveří v pátek 23. srpna 1929 v postavě generála Hasdru-bala v SherwoodovĚ Cestě do Říma. I když uplatnění pohledného mladého muže kolem třicítky bylo jistě široké, vycítil především pedagogicky zkušený Rudolf Walter, že síla herce je v tvorbě charakterů, a to z nejrůznějšího prostředí. Nebyly to zprvu žádné velké úkoly, spíše etudy v nejrůznějších polohách; teprve postupně se rozšiřoval Hospodského „akční rádius" a závěr prvního desetiletí na brněnském jevišti ho zastihl už v úloze absolventa mistrovské herecké školy. Přirozeně, že to byla škola hereckého realismu tak, jak se rozvíjel v tradicích původně kočovných společností Českého venkova, jež posléze zakotvily jako stálé divadla mimopražská. V tom nebylo ještě koncem dvacátých a na počátku třicátých let velkého rozdílu mezi scénou plzeňskou, olomouckou nebo brněnskou. Tehdy se teprve začaly tyto specifičnosti regionálního divadelního výrazu v jisté míře formovat. Předností, kterou šéfrežisér Rudolf Walter oceňoval u nového herce, byla jasná a čistá jevištní mluva. Ostatně brněnské divadlo dokázalo dlouho udržovat na výši právě tuto stránku jevištního projevu a Hosjiodský v poválečných letech patřil k oné „staré generaci", která si na kultuře jevištní řeči zakládala. Co však herectví Karla Hospodského chybělo téměř zcela, byla patřičná dávka „patetického realismu1', jak nazýval Walter své tíhnutí k preferenci slovního jednání, deklamace, a což pak zřetelně předal některým svým žákům, napr. Zlatomíru Vackovi nebo Miroslavu Doležalovi. Hospodský byl samouk a řídil se svým instinktem. Třebaže byl hercem dosti širokého, bohatého rejstříku, přece jen v základu jeho herectví byl obraz drobné lidové figurky, videné „zespoda", kreslené s láskyplným humorem anebo v psychologické složitosti s pocitem jemného smutku. Zprvu to byli sluhové, drobní řemeslnící, někdy vesničtí, jindy městští ba velkoměstští darebáčci. postavičky vytvářené stále mistrnější technikou a hlubší charakteristikou, jadrnou přirozeností a životní pravdou. Pozoruhodností této části jeho herecké práce jsou postavičky spjaté s okrajem velkoměsta, s periferií. Měl pro ně mimořádný cit, snad to dělala i zahraniční zkušenost z pařížského prostředí. Vzbudil jimi soustředěnou pozornost jak diváků, tak í kritiky, hrál jich desítky a za zaznamenání stoji kasarský pomocník Jo [Bourdet. Bouračka 1937], role, v níž vzbuzoval soucitné sympatie pro člověka nuceného žít na okraji společnosti. Vyděrač Ha-nes (A. a M, Pachnerovi, Cherubín], byla znalecká studie příslušníka periferie, jehož dovedl znamenitě charakterizovat slangem, argotem i patřičnou intonací. Základní bází tvůrčího typu Karla Hospodského byla im-pulsívnl herecká bezprostřednost. Stala se jeho předností, sférou z níž těžil i v pozdějších letech, kdy už měl dost zkušeností a ovládal hereckou techniku tak bezpečně, že by si mohl dovolit tvořit téměř suchou cestou. Byl „živým" hercem, který sice nad lecčíms pohrdlivě mávl rukou, ale vždy se snažil přistupovat ke svým jevištním kreacím nápaditě, bez šedivosti a tuctovosti. Jeho charakteristiky byly ve své vynalézavosti přesné, jeho humor většinou chápavě laskavý, byt uměl podat výstižnou karika-turní kresbu, v níž nechybělo ani ostřejších tahů satiry. Jadrnost lidového humoru jej neopouštěla ani v druhé půli jeho života a herecké kariéry, v těch o něco více než dvaceti letech po roce 1945. Mohl tu navázat na mimořádně silnou postavu siláka Lájoše z Wernerovy tragikomédie Komediant Hermelín [1932], na otce Sergeje ze Skvarkino-va Cizího dítěte (1935), na postavu vězně Melichara, kterou ztělesnil v Langrově Dvaa-sedmdesátce (1937) se sugestivní silou, a na řadu dalších kreaci, jak je vytvořil v meziválečné době. Bylo jich na 200. I když počet vytvořených rolí je v období po roce 1945 méně než poloviční (za dvacet let je to necelá stovka], jsou to úkoly vesměs závažnější, uplatňující hereckou vyzrálost a psychologicky realistickou kresbu v klasickém i soudobém repertoáru. Jeho Vojnický, strýček Váňa z Linhartovy inscenace nastudované 13. června 1945 byl hereckou studií osvobozeného človeka — člověka vnitřně bohatého a krásného, který má možnost nalézt smysl svého života. Mistrovským kouskem byla episodka z Klímovy Ohnivé hranice (1949), kdy se na scéně objeví starý Němec Gruber — střídmě, avšak 'výrazně zpodobený starý, udřený dělník, nemající dost sil, aby se vzepřel nacistům. S mímo- Karel Hospodský jaku advokát Krogstad s Jarmilou Läznickovou v roli Nory ve stejnojmenném Ibsenové dramatu {SÜ Brno 1355) řádnou dávkou charakterizačního humoru postihl Hospodský např. knížete z Langrova Obrácení Ferdyše Pištory (194B). Do historie hereckého výkladu starého Lízala z Maryši se zapsal Karel Hospodský osobitým způsobem právě ve srovnání se svým předchůdcem Josefem Skřivanem i se svým následovníkem Josefem Karlíkem, Roli hrál ve dvou inscenacích — 1950 v režii Milana Páska, 1955 za vedení Aleše Podhorského. Prohloubil-li Skřivan tradiční pojetí Lízala jako selského furianta ještě drsností venkovského naturelu hamounství, tj. důraz tu kladl na vykreslení první půle hry. Hospodského Lízal je daleko silnější ve své druhé půli. Herci se tu podařilo postihnout oscilaci mezi negativními rysy bohatého sedláka a lidsky kladnými momenty; proces zaprodávání Maryši má měkčí, bohatší stupňováni, neboť tomuto Li-zaloví už záhy dojde temná myšlenka, kterou se nutí zaplašit, že to všechno špatně dopadne. Politováníhodná troska rozpolceného vědomí vlny, tušící budoucí konce, je otřesný obraz Lízalova závěru. Za tuto kreaci dostal herec krajskou cenu Josefa Skřivana. Psychologicky studii v Koreninoví [1953] předcházela kreace siatkáře z Višňového sadu (1952). pana Loyala z Tartuffa (1953) aj. Vrcholem této psychologicko realistické kresby Hospodského bylo několik rolí koncem padesátých let, kdy Aleš Podhorský prodloužil etapu existence tohoto divadelního názoru na brněnském jevišti. Vynikající komediálně stylizovaný Canciano v Budského režií Goldoního Čtyř hrubiánů (1957) spolu s lichvářem Rrogstadem z Ibsenovy Nory (1955) rozvíjejí šířku Hospod ského charakterizační palety. Jestliže bychom v té humorně lidské poloze neměli přece jen Bil zapomenout na výkon v Poláchově Rozumu do hrsti (1950], kde jako stařeček Vojtech herec udělal doslova úspěch inscenace, pak druhý pól v těchto letech vrcholí postavou statkáře Lyňajeva z Ostrovského Vlků a ovcí. Je to postava z rodu Oblomova, směšná a přece nakonec politováníhodná. Všech' no hercovo úsilí směřuje k postižení co nejširší škály prostředků, jak vykreslil v podstatě jediný rys hlavní postavy, t], její duševní i fyzickou lenost. Třebaže soupis rolí v letech šedesátých obsahuje radu úkolů drobnějších i vděčných [Doolittle, Pygmalion 1961, aj.], nově formulující se divadelní názor nepřinesl už Karlu Hospodskému úkol, v němž by mělo příležitost zazářit jeho herectví v mimořádné podobě. Poctivě sloužil tam, kde bylo potřebí — ať v roli Ásraela z Nebožtíka Nasredina 19B3, Heinze v Ďáblovi a pánubohu (1964) anebo v sedláku z Peera Gynta, jenž byl roku 1966 jeho rolí poslední. Vynikající hlasové kultury a citu pro slovo Karla Hospodského využíval velmi bohatě rozhlas. Brněnské studio nabídlo po roce 1945 více než 500 nejrůznějších příležitostí, v nichž mohl herec uplatnit svůj talent. Vedle dramatických rolí — hry Mahena, Preis-sové, Klicpery, aj. — bylo to veliké množství pořadů pro děti, dětských pásem a pohádek. Karel Hospodský dělal tuto práci pro děti rád, ostatně to dokazuje i soupis jeho divadelních rolí, zvláště ze třicátých let. Karel Hospodský patři k výrazným představitelům realistického herectví, které převládalo na brněnské scéně od 30. do konce 50. Karel Hospodsky v rolí Faráře a Zdenka Grafová v roli Jely ví' Vojnovicove Ekvlnokci |SD Brno 1956) let. Patří do řady reprezentované jmény Josef Skřivan, Jaroslav Lokša, František Slégr, mezi přední představitele mužského herectví této etapy. Literatura: Závodskv. A. - Kare] Hospodsky. Divadelní noviny 1958 c. 9.. Blažková Zd.. Karel Hospodský, dipl. prace DV FF UJEP. 1961. Archívní materiál, uložený v historickém oddělení SD v Brny. zs Jako Lízal se Zdenkou Zelthamlovou v roli Maryši ve stejnojmenném dríímaLu bratři Mr.Uíkii Isn Brno 1956| 812