KLIKA FRANTIŠEK narodil se 10. prosince 1996 v Praze, zemřel 15. února 1956 v Praze. Český divadelní a filmový herec, Činoherní režisér a herecký pedagog. Ctěn činohry Zemského divadla v Brně v letech 1924—1941 a Českého lidového divadla v BrnĚ v letech 1942 — 1944. Je z generace herců, k níž patřili Zdenek Štěpánek, František Kreuzmann, František Slégr a která prošla tvrdou školou u kočujících divadelních společností, kde musel herec spoléhat především sám na sebe. Výsledkem této soběstačné průpravy byla na jedné strane profesionalita, která nesle-vuje a nepovolí Improvizaci, na straně druhé však také jistá okázalá, do sebe uzavřená svrchovanost, která jen těžko přijímá podněty a které proto někdy hrozí stereotypnosť ve volbě výrazových prostředků. Když se od sezóny 1924 — 1925 stal Klika nově angažovaným členem Národního divadla v Brně, měl ve svých osmadvaceti letech za sebou několikaleté působení u Divadelní společnosti R. Lince. Svou hereckou individualitu v oboru převážně charakterním však mohl upevnit teprve během svého brněnského angažmá. Zastihl ještě éru ředitelování Štechova, po ní éru Neumannovu, kdy byl šéfrežisérem činohry Ru- dolf Walter, a konečně [po krátkém intermezzu Zítkově) éru Václava Jiřlkovského, která skončila počátkem listopadu 1941, kdy byl Jiřikovský zatčen gestapem. Jako herec a režisér zůstal Klika v Brně až do osvobození v květnu 1945. V posledních válečných a okupačních sezónách byl činoherní soubor součástí Českého lidového divadla v Brně, které hrálo pod záštitou Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÜZ]; z nařízení Pracovního úřadu ze dne 1, 9. 1944 byli nakonec členové a zaměstnanci Českého lidového divadla v BrnĚ nasazeni na nucené práce do brněnské Zbrojovky, S brněnským divadlem se Klika rozloučil režií Mahenova Janošíka [premiéra 27. května 1945 v divadle Na hradbách] a pak odešel do Přerova, kde po jednu sezónu (1945—1946J působil v Hanáckém divadle. Po příchodu do Prahy hrál nejprve v Činohře 5. května [1946 — 194Ü] a pak se stal členem nově založeného Divadla Státního filmu, kde se mohl znovu uplatnit i jako režisér. Po zániku této scény hrával pak už jenom ve filmech. Zemřel nedlouho před svými šedesátinami. Byl rovněž autorem divadelní příručky jak uytuořím masku, která se dočkala několika vydání, naposledy v roce 1945, František Klika byl ve své době herec vpravdě nepostradatelný, schopný obsáhnout široký repertoár rolí vážných a komických, zvláště vsak tragikomických, jak o tom svědčí zejména Klikový postavy molierov-ské a z nich zvláště Harpagon, na druhém pólu pak třeba Haškův Švejk. Rejstřík Kliková repertoáru měl neobyčejné rozpětí, protože se pohyboval kolem dramaticky za- Se Zdeňkou Poláčkovou a Antoni ne m ]urečkou l u pru k L ŕ úd i v amurské opereta Z pivovarská iB-hrádky (Zemské divadlo v BrnS, 1940] 373 hliněného svĚta pokřivených, rozporných a dvojznačných postav. Vedle Harpagona a Švejka to byla zejména postava Kohouta, rodinného tyrana ze Svobodovy veselohry Poslední muž, která zaznamenala jak u kritiky, tak u řadových diváků mimořádný ohlas. Podobne jako jiní členové hereckého souboru [Václav Baloun, Jaroslav Lokša, František Šlégr nebo Stanislav Hojný] uplatňoval se i František Klika čas od času jako činoherní režisér: během svého brněnského angažmá nastudoval přibližně dvě desítky představení. Bývaly to režie v běžném slova smyslu herecké, vycházející z názoru, V titulní roli Haškova Dübrühn vojáka Švejka (Na růdní úlvaillu v BrnĚ: 19ÍS1 Že zkušený herec musí být více ménl samočinně zkušeným režisérem. Z hlediska dramaturgické volby představovaly v tehdejším repertoáru obvykle okrajovou záležitost, jak je ostatně parmo ze samých titulu: Svatební cesta. Vykutálený paroháč, Kostelní myška, Dvě šťastná srdce, Máma se musí vdát aj. Jen výjimečně se setkával s dílem tak nebo onak pozoruhodným jako bylí Bartošovi Hrdinově naší doby (1927), Schönherrova Ďáblice (1927), Vachkův Lišák Stauinoha {192Ö ], Svobodův Poslední muí [1932], Za zvláštní zmínku stojí Kli- kovo nastudování Dobrého vojáka Švejka [192tí] ve vlastní scénické opravě, kde zároveň vytvořil jednu ze svých nejproslulejších hereckých postav. K Svejkovi se znovu vrátil o pět let později, a to v píi-vodní hře Dobrý voják po 250 letech (1933), kterou napsal ve spolupráci s Bohumírem Poláchem. Do širšího diváckého povědomí se František Klika zapsal svými postavami filmovými. Třebaže s filmem začal spolupracovat dosti pozdě, až v letech kolem své padesátky, zaujal diváky i kritiku téměř v každé z oněch dvou desítek větších i menších rolí. Poprvé na sebe výrazně upozornil ve filmu Otakara Vávry Šťastnou cestu [1943) jako jeden z profesionálních karbaníků v tajné herně. V pistolnické frašce z divokého západu Pancho se žení (1946), druhém a posledním filmu režiséra Rudolfa Hrušínského, dostal výjimečně příležitost uplatnit své herecké schopnosti i v poloze komediální. Umělecky nejzávažnější hýla role komisního přednosty ve filmovém debutu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými (1947), kde se před kamerou znovu setkal s hereckými kolegy ze svého brněnského Franci v Periferii rramiškii Langra (Náríiiiní rli-varlln v ľniíí. 1928} 374 püsobeni: s Karlem Högrem, Františkem 5 lágrem n Milošem Hájkem. Kliková spolupráce s filmem nabyla na intenzitě nü roku 194H, kcly se stal členem nově vzniklého souboru Divadla státního filmu; na jeho scéně se pak uplatňoval nejenom Jako herec, ale příležitostné i jako režisér. Až na několik netypických výjimek byl ve většině filmu nucen hrát negativní postavy — bývalé nacisty, kolaboranty, kapitalistické příživníky a odpůrce socialistického zřízeni. I na malé ploše několika scén a bez dostatečné opory v textu vytvářel Klika tyto postavy s takovou věře hodností, že to někdy až narušovalo ideový záměr tvůrců: kladní hrdinové těchto filmů půsn- Lišak stEiu:nt}hij ve stejnojmenné bfn Emilu vaahka [Narudni rtiv.irtln v Hnu':. 19Í8) S Eduardem Dubským [Ylevo] a Kurtem Högrem Ivpruvo] ve filmu Mrtvý mezi živými 113471 bili pak jako neživotná schémata vedle působivě zahraných antagonistů v Klikově ztělesněni. Ve filmu režiséra Václava Ga-jera Pan Habětín odchází (1949) to byl nacista Jannícke dosazený za okupace do továrny na chemické sklo; v Kubáskově vesnickém dramatu Žízeň [1950] velkostatkář Beruida, zneužívající následků katastrofálního sucha pro své nekalé záměry; v dalším Kubáskově filmu Zvony z rákosu [1951), situovaném do druhé poloviny minulého století, podnikatel Moc, který si z bídy rá-kosácké chudiny vybudoval blahobytný život; ve filmu Unos [1953] režisérske dvojice Kadár-KIos zkrachovaný kavárník Řezníček, jediný z cestujících dopravního letadla, který byl zasvěcen do akce únosců. Poslední film s Klikovou hereckou účastí, Rudá záře nad Kladnem, kterou režisér Vladimír Vlček natočil podle románu Antonína Zápotockého, byl do kin uveden až po hercově smrti. Prameny a íiteralura: TauJ, K-. Padesái let Českého Národního divadla v Brnu, Brno 1934: Kura. A.: Činohra Divadla 5. května. Divadelní zápisník 1, 1945—1946, str. 425n.; Balvín, j.: Moravské divadlu mezi dvěma válkami a jsho režie. (Disertační prúce filosofické fakulty v Brné, 1948; Bundálek, K,: Po stopách pokrokových tradic Ěinohfy, in: velkj pocnodeň. Sborník k pětasedmdesátému výročí stálého českého divadla v Brné, Redigoval Artur Zá-vodskjr. Brno 1959. str. 19—28; Týž; Kapitoly '£ brnenské dramaturgie, Brno 1965, zvi. kap. O souručenstv! umění a života, sir. 55n.: putování múzy Thálie. Sto lei Stáleno českého divadla v Brně. 18S4-1964. Brno 1985. VK 375