iERAUS VLADIMÍR
Narodil se 28. Července 1905. Český Činoherní herec. Člen Zemského divadla v Brně v letech 1932—1941.
Berounský rodák, přerušil studia na filosofické fakultě v Praze a po soukromém hereckém studiu u Anny Suchánkové nastoupil 1927 angažmá v činohře Slovenského Národního divadla v Bratislavě a Košicích, kde setrval do 1929. Zde už mimo jiné vytvořil Polixena v Zimní pohádce (1928). V dalším působišti. Národním divadle moravsko-slezském v Ostravě (1929— —1932), se uvedl „štíhlým a malebným" knížetem Václavem v Lomově Svatém Václavu [1929], po němž následovali von Zeiten v Giraudouxově Siegfriedu (1929), An-piel v Zeyerově Sulamit (1930), Lucius ve Větě za vetu [1930], Marius v Malajském Sípu [1931], Petruchio (1931) aj. Všude tam „tvárným, mocným hlasem" a „vášnivým vypětím gesta" poukazoval mladý Le-raus k romantické podstatě svého herectví, jehož heroický patos omezovala a zjemňovala výrazná „měkkost". V Ostravě se účastnil i pokusu o založení avantgardního Studia.
Dalších devět let strávil Vladimír Leraus v Zemském divadle v Brně. Zde se setkal s režisérem a hercem Josefem Skřivanem, s režiséry Alešem Podhorským, Antonínem Klimešem, Josefem Škodou, mladým Karlem Jernekem i seniorem Jaroslavem Kva-pilem, hrál tu vedle začínající Vlasty Fabiánové a Karla Högra. Byla to léta Le-rausovy vzepjaté umělecké tvořivosti na špičkových hereckých úkolech. Ač ]eště ne třicetiletý zařadil se rychle mezi přední herce souboru, získal diváckou popularitu i přízeň kritiky. Tento tvůrčí vzestup se i zde realizoval hlavně v romantickém a romantizujícím klasickém i moderním repertoáru: Telegon ve Vrchlického Odysseovi (1932), Alessandro ve Vančurově Alchymis-
tovi [1932], Orsino ve Večeru tříkrálovém (1933), Othello (1933), Mahenův fáno'sik [1934], Stojmir v Radúzovi a Mahuleně {1934), Orin v 0'Neillově tragédii Smutek sluší Elektře (1935), Ferdinand v Úkladech a lásce (193B), Don Manuel v Dámě skřítku (1936), Oidipús (1937), Don Juan v Puškinove Kamenném hostu [1937], Obe-ron ve Snu noci svatojánské (1937], Tyr v Zeyerově Neklánu (1937], Albert v Gio-nových Rozsévačích (1938], Ulyx v Sala-crouově Neznámé z Arrasu (1938), Čapkův Loupežník [1939), Honza v Princezně Pampelišce (1938) — akcentem na českou sílu tu Leraus v zářijových dnech 1938 manifestačné promluvil z duše svých diváků — Pelops v Hippodamii (1939), Alba v Donu Carlosovi (la40), Arbenin v Lermontově Maškarádě (1941], ďAnnunzio v Menzelově Appassionato (1941). Uplatnil se však i v inscenacích realistického a konverzačního repertoáru typu Maryši (Francek, 1934], Jízdní hlídky /Matějka, 1935), Te-tauerova Veřejného nepřítele (Landa, 1933), Toužení pod jilmy (Eben, 1936], Obrácení Ferdyse Pistory / Ferdy š, 1938). Základní herecké charakteristikon zřetelně vyplývá z úsudků kritiky, podle níž Tyra „zestatňuje obvyklým svým mužným způsobem, poměkčiv jej ušlechtilostí křesťanskou", Francek je „uvážlivější, zuřivost by neodpovídala Lerausovu přirozenému dobráctví", slovo je jinde „pečlivě mluvené", hlas má „zářivý akord", postava „nepropadá tvrdému realismu, ale zůstává světelná", mužnost je „lahodná, hřejivá, junácka, šumivá", výkon „vyznívá plněji v pasážích lyrických"; naopak padá výtka „malé přizpůsobivosti fyziologické". Tedy herectví velkých ploch a obrysů, budované na souhře mužného zjevu a vznosného hlasu na jedné straně a měkkého lyrismu na straně druhé.
nthello   v   Shakespearovi   Othellovi   (Zemské   divadla v Brne. 1333)
315
Dan     fj-. i L ] 11 í i ■     v    DykuvĚ     ZmnurirEMtí     duna     Quijota [Městská divadla pražská, lä43|
V roce 1941 — zároveň se dvěma rolemi v komorních společenských filmových příbězích, v Modrém závoji a Gabriele — přešel Vladimír Leraus do pražských Mestských divadel. Našel tu ještě za války svou romantickou tvář v Donu Quijoiovi v Dýko-vĚ Zmoudření {1943} a v Myrtillovl v trilogii Hippodamie (1943—1944]. V prvých poválečných letech přiřadil k nim pak jeS-tě Neveuxova Thesea (1946), Richarda Duď geona v Shawove Pekelníku (1946), Oberaná ve Snu [ 1947 ], Přemysla v Lomově Děvínu [1948], Sujského v Borisi Goduno-vovi (1949). Poválečný vývoj českého divadla stále méně přál typu herectví, s nímž
Vladimír Leraus vítězil v Brně. Příklon k realistické rirobnokresbě přispěl k prohloubení a znlternění jeho hereckého výrazu, i když na plochách menších herec-ckých úkolů. Jen Čas od času vrací se ještě Vladimír Leraus i v Národním divadle — kam byl angažován v roce 1952 — ke svým starým rolím, k Pelopsovi ve Smíru Tantalově (1958), k Stojmírovi v Ra-dúzovi a Mahuleně [1955), je Chórem-Ča-sem v Zimní pohádce (1965). Jinak však se Le-rausuv repertoár proměňuje směrem k realistické dramatice Gorkého (Škrabotov v Nepřátelích, 1954; Zykov v Rodině Zykovo-vých, 1959; Železnou ve Vasse Zeleznovové, 1963; Zvoncov v Dostigajevovi, 1964), Čechovově [ Versinin ve Třech sestrách, 1955), Jiráskově (Kopecký v Otci, 1956; MuŠketýr v Lucerně, 1964 a 1976; ]an Vel-var v Janu Roháčovi, 1968), Tylově fSimon v Kutnohorských havířích, 1953; Tamáš ve Strakonickém dudákovi, 1956; Bohuslav v Jiříkovi vidění, 1956], Stroupežnického f Dubský v Našich furiantech, 1953 a 1970), Čapkově (Kriig v Bílé nemocí, 1957] atd. Většinou jsou to postavy zřetelných realistických obrysu a příkladného mluvního gesta, postavy výrazně divadelně Cítěné. Proto též — spíš než ve filmu a v televizi — uplatňuje se Vladimír Leraus v rozhlase a Jako recitátor.
Za svou hereckou činnost v Národním divadle byl Vladimír Leraus 1958 poctěn vyznamenáním Za vynikající práci a roku 1965 jmenován zasloužilým umělcem.
Literatura: Kolár, Roben: Roli lorda Rolfa hrál Vladimir Leraus, Záběr 31. 8. 1973: Ureas, Jiří: Vladimír Leraus a Český film. Záběr 1. 3. 1974; Kutina, Jiří; S Vladimírem Lerausem v Podobra-dech, Lidová demokracie 25. 7, 1.980; Divadelní referáty 2 umělcova osobního archivu.
Zykov v Gorkého Rodině Zykovových [Národní divadlo Praha, 1939]
SIR