[KOMENTÁŘ 1 CHARAKTERISTIKA SVAZKU Tento svazek ČesKC kniZTTtce rlcní soustředěn k dílu jednoho spisovatele, ale přináší knihy Vladislava Vančury (1891-1942) Dlouhý, Široký, Bystrozra-ký a Rozmarné léto, první prózy Karla Konráda (1899-1971) Robinsonádu, Rinaldiua, Dinah a Arizonu Jaroslava Jana Paulíka (1895-1945). Textová příprava jednotlivých próz byla diferencovaná. Jestliže v případě obou Vančurových děl jsme se mohli opřít o spolehlivé kritické vydání ve Spisech V. V. (viz dále), Konrádovy a Paulíkovy texty dosud kriticky vydány nebyly. Trojice Konrádových próz přitom procházela během dalších vydání za autorova života stylovými i tematickými úpravami, zatímco Paulíkova Arizona vyšla za autorova života jen jednou. Po zvážení všech okolností jsme se rozhodli jako výchozí texty v případě K. Konráda (a samozřejmě i J. J. Paulíka) zvolit první vydání. Jde 0 kriticky ověřené čtenářské vydání. Jako už Pohádkové drama (1999) přináší tedy svazek texty několika tvůrců, kteří v jednom časovém období vytvořili díla obdobného žánru i zaměření. 1 když poetismus jako směr je spojován především s lyrickou poezií, s básníky Nezvalem, Seifertem a Bieblem, nestály další literární druhy a žánry jen v pozadí. Vedle programové esejistiky, divadelních her i hříček a filmových libret to byla právě próza, v níž se zformovalo originální vidění světa a vznikly stylové postupy, odlišné od tradiční iluzivní epičnosti, které následně obohatily vývoj povídky, novely i románu. Svazek neobsahuje pochopitelně všechna díla, která lze pod označení „poetistická próza" zahrnout. 578] :oc£L pála- w%\ Náležely by do něho také prózy Karla Schulze, Jiřího Mařánka, Adolfa Hoffmeistera, Vítězslava Nezvala... Při výběru se neřídíme ani formálním kritériem příslušnosti k avantgardnímu hnutí, tj. členstvím . v Devětsilu (Paulík členem Devčtsilu nikdy nebyl, Vančura v roce 1923 vystoupil). Vybíráme díla, která jsou pro dobový proud poetické prózy příznačná a která podle našeho názoru patří k vrcholům české literatury dvacátých let minulého století. Teigův první programový esej Poetismus vyšel v Hostu v červenci 1924, Manifest poetismu téhož autora v časopise ReD v červnu 1928. Do let 1924-1928, tedy do období vrcholu avantgardního poetismu, spadají také knižní vydání próz našeho svazku. Poetistická próza má však svou prehistorii. Nové dynamické vidění, které se zbavuje tradiční epické dějovosti a iluzivní realističnosti, zaznamenáme v české próze soustavně od přelomu 19. a 20. století - zejména u Šrámka, Dýka, Mahena a Demla. Dva tituly pak působily bezprostředně: Krakonošova zahrada bratří Čapků (vyšla 1918, časopisecky byly všechny prózy tištěny 1908-1912) a Mčsíc Jiřího Mahena v roce 1920. Krakonošova zahrada provokovala a inspirovala popřením všech vyšších idejí, dynamickým střídáním vypravěčských poloh a stylů, erotismem, hravou grotesk-ností. Součástí těchto drobných črt byly reflexivní pasáže a nečekané pointy. Mahenův Měsíc zaujal především svou předmluvou, polemikou proti „vichru Jediné Myšlenky, jakési Rozumovosti a střízlivosti čili tzv. jednoduchých linií" a obhajobou „čisté fantazie". Avantgardní estetika a poetika se ve dvacátých letech vyhraiiovaly v četných manifestech, polemikách a diskusích. (Dnes jsou přístupné v 1. svazku vybraných Teigových spisů, 1966; v 25. svazku Díla V. Nezvala, 1975; a v třisvazkovém souboru Avantgarda známá a neznámá, 1970-1972.) Prvním programovým vystoupením Devětsilu byl stejnojmenný sborník (1922). Nepodepsaný úvodní článek Nové umění proletárske, jehož autorem byl Karel Teige, se ještě hlásí k proletárske poezii, ale distancuje se od tradiční sociální prózy: „Ne povídky ze života bědnoty, ne obrazy šachet a huti, ale tropů a dalekých krajů, básně svobodného a aktivního života, které přinášejí dělníku ne skutečnosti, které drtí, ale skutečnosti a vidiny, které nadchnou a posilují!" Avantgardní orientace je ve sborníku patrnější v druhé Teigovč stati Umční dnes a zítra. Podle ní bude moderní literatura spjata s filmem - s jeho konkrétností, imaginací, dynamičností, dobrodružností. Na jaře 1924 Teige v Pásmu vyhlašuje program umění a díla, které „má svůj řád, svou vlastní řeč, nezávislou a samostatnou, úplný a specifický výraz. - Umění není ztělesněním světového filozofického názoru, ani volebním kortešem, ani stávkovým agitátorem, ale kulturou instinktů, satisfakcí zvláštních, lidstvu vrozených sklonů a nedefinovatelné potřeby lyrismu..." (Moderní umění a společnost). Píše zde také: „Čirá lyrika je jediným uměním doby. ... Čím kdo je více lyrikem, tím více je člověkem, a vice versa. Senzibilita, imaginace a emotiv-nost jsou pro tento lyrismus conditio sine qua non." Jsou to už v podstatě principy poetismu. V témže čísle Pásma je Schulzův esej Próza, podle něhož bude nutno „vymýtit: psychologizování, kresbu individuality, malomocenství, bolestínstvC. Po vzoru filmu a lyriky je mají nahradit telegrafická stručnost, lyričnost, kolektivita, aktivita, energie. Budoucnost prózy spočívá v lyrice, zatímco epič-nost je vyhrazena žurnalistice. 580 ] Následuje období vrcholného rozkvětu poeti: mu, který Teige vymezuje jako umční „Iežérn dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milos né", „hru krásných slov, kombinace představ, pře divo obrazů", „strůjce obecného lidského štés a krásné pohody" (Poetismus), Nezval jako „mete du, jak nazírat svět, aby byl básní" (Kapka inkoustu Poetistické knihy měly ztělesňovat poezii neje obsahem, ale i vnější úpravou - „v moderních bá nich rozkvete typografická vegetace, svobodr a živá jako nějaké kapradiny v pralese, či spíše jal údivné vypěstěné květiny v sadech" (Teige, Poe; pro pět smyslil). V roce 1928 vychází Václavkova kniha progi mových studií Od umění k tvorbě. V kapitole Zroí ní poetické prózy, věnované Vančurovi, shrni principy nového směřování. Epická próza poc Václavka dospěla k „popření slovesnélio druhu sel samým. Funkce referující, vypovídající o světu, jest di próze vzata, především kinem a žurnalistikou, kteri plní lépe. Próza dochází k opuštění epičnosti, děje logi> se rozvinujícího, zbývá jí jen funkce emotivní, poetiek Období po první světové válce tak vedlo i č kou prózu k hledání nových cest a k experimi tum. Obecně lze přitom vyčlenit dvojí hlavní si: řování. Na jedné straně se próza ocitá v blízke moderní žurnalistiky, inspiruje se věcností, mh ností, pohotovostí a zábavností publicistiky, kde simultánně střídají různé záběry. Nejznáměji příkladem jsou prózy Karla Čapka a dalších auti školy Lidových novin (Bass, Poláček, Lang Vedle nich však k tomuto proudu patří i rvi avantgardní a avantgardou inspirovaní - z auť našeho svazku nejviditelněji Karel Konrád v Rot sonádě, v různé míře i všichni ostatní, z dali například Marie Majerová v nedoceněné Přelu /(1932). Mohli se opírat o teorie ruské skupiny Lef a o zmíněné programové teze české avantgardy, ale také o převratný objev montáže v tehdejším filmu, novém a kultovním umění, označovaném za „desátou múzu" (Apollinaire). Podněty z žurnalistiky a filmu se promítly do kompozice, stylu, ovšem i do vnější úpravy próz: různé typy písma, uspořádáni odstavců a originální grafika oživují a dynamizují text. Druhým proudem prózy dvacátých byla díla blízká moderní lyrice. Stýkala se s ní asociatívností, která se neohlížela na lineární posloupnost v tematické a časové výstavbě, a expresívni meta-foričností, popírající tradiční popis a drobnokres-bu. Příznačná pro tento směr jsou díla Vladislava Vančury, zejména prózy Dlouhý, Široký, Býstrozraký a F. C. Ball, opět však platí, že jsou jím v různé míře zasaženy všechny prózy našeho svazku. Ani zde nebyli avantgardní autoři jediní, kdo těžili z asociatívnosti a metaforičnosti - stačí uvést díla Jaroslava Durycha a Lelia (1917) Josefa Čapka, aby bylo zřejmé, že směry poetiky a literárního vývoje se ani zdaleka nepřekrývaly s ideovými směry a občanskými názory spisovatelů. Oba prozaické proudy se namnoze protínaly a překrývaly. Byl jim společný radikální odvrat od realistické iluzívnosti, tradičního pojetí epiky, které bylo založeno na postupném vrstveni děje, neosobním způsobu vyprávění, zevrubném líčení prostředí, na psychologii postav a konfliktu hrdinů i jejich idejí, na spisovném jazyku vypravěče s mluvními prvky v dialozích. 1 když na tyto pilíře popisného realismu útočila mladá próza již od konce 19. století, až léta dvacátá je radikálně popřela a nahradila novými podněty: antiiluziv-ností a antipsychologičností, lakonickou zkratkou, 582] rychlými přeskoky děje, místa i času, zdůrai nim vnitřního hlediska, hravostí a metaforičm pestrým rejstříkem stylu od knižních výrazů a; vulgarismy. Tato poetika byla vyhraněná a experiment; Nemohla se stát trvalým základem vyprá prózy, stala se však její trvalou inspirací. 2 VANČUROVY PRÓZY 2.1 Geneze a vývoj textů 2.1.1 Dlouhý, Široký, Býstrozraký Kniha Dlouhý, Široký, Býstrozraký vyšla počá roku 1924 v pražském nakladatelství Kniha druhý Vančurův titul (prvotina Amazonský pr. objevila o několik měsíců dříve). Autorem c a výzdoby byl Silva Marvan. Všechny tři byly otištěny již před knižním vydáním: C svčta ve zmíněném sborníku Devčtsil (1922),: jící dvě, tj. Dlouhý, Široký, Býstrozraký a F. ( v příloze Rudého práva Dělnická besídka a 1922). Textové změny mezi prvním o a knižním vydáním jsou jen drobné, nez tematickou linii, týkají se stylistických úpra-Za autorova života kniha jako celek vydána nebyla, v roce 1930 však v Synkovi datelství vyšlo samostatné a přepracované Cesty do svčta. Toto znění přejaly i posmrtr Vladislava Vančury v roce 1959 (15. svazek > jící obě první autorovy knihy Amazonsk a Dlouhý, Široký, Býstrozraký, ed. Rudolf H; spisovatel). Naproti tomu následující Spi v roce 1985 se v celku knihy Dlouhý, široký zraky vrátily k původnímu znění Cesíy (1. svazek nazvaný První prózy a prvm ed. Miloš Pohorský, Čs. spisovatel) a její přepracovanou verzi z roku 1930 otiskly ve 4. svazku Povídky a menší prózy (tamže 1988, ed. Miloš Pohorský). Rozdíly mezi dvojí verzí Cesty do svita se netýkají dějové linie ani postav. Přesto však dokládají posuny Vančurova stylu. Obecně platí, že pozdější verze z roku 1930 je oproštěnější, tj. místy zbavená stylové nezvyklosti, a plynulejší. Uchovává ovšem základní znaky autorova jazyka, ale odstraňuje některé jeho krajní polohy - hovorové, vulgární a expresívni výrazy. Například ve druhé kapitole (vynechaná místa jsou označena kurzívou): „Ta svině je jako Marokánka." Na začátku páté kapitoly: „...v kůži zryté jako žlab kancův..." Na začátku osmé kapitoly: „Cent byl žumpa plná neřádu až po okraj." V deváté kapitole: „Na druhý den profesor Tetek vykuliv oči jako pavián zadnici hnal se k Ervínovi..." V přepracovaném znění mizí některé časové narážky, expresívni obrazy zkaženého velkoměsta a apoteózy dělnického zástupu. Například v prvním odstavci první kapitoly: „Jezero prostoru mezi pohořími nezní leda bouří a zástupem na prvního května. Malý poutník stál sám ve dni a v krajině, jež byly velkolepé..." Ve třetí kapitole je vypuštěna věta: „Městek stál před ní vysoký jako pěst zástupu, jenž ho viděl." V deváté kapitole: „Způsob mládí méně nestálý, než si myslí bytosti od narození staré, oni hastroši v tričku, kteří se prohánějí v Národních Revuích, jest nenáviděti buržoy." V téže kapitole: „... vítězná civilizace, již zástupové dělníků nesou jako modlu, zastaví zkázu a na pustině zbuduje Gent stonásob obludnější." Přepracované znění rovněž odstraňuje přerývanost syžetové stavby, je tedy intonačně plynulejší. Východiskem textu našeho svazku je stejně jako u všech následujících próz první knižní vydání. 5841 2.1.2 Rozmarné léto Kniha Rozmarné léto vyšla koncem roku 1926 z. veň ve dvou nakladatelstvích v Praze: u J Fromka jako 20. svazek edice Odeon a v Družs ní práci. Obě edice, pořízené ze stejné sazby, se tově neliší, obě graficky upravil a ilustroval J Čapek. Rozdílná je jen obálka, vazba a tiráž, \ odeonské vydání doprovází podtitul „humor: ký román". Za autorova života Rozmuniif léto už zi nevyšlo. Následovala až vydání posmrtná. Z všechna tři ve Vančurových spisech - j v Družstevní práci, Melantrichu a Svobodě druhé v Čs. spisovateli 1955, ed. Rudolf Havel. 1985 tamže ve zmíněném svazku První , a první pokusy, ed. Miloš Pohorský - otiskla Ví rův text bez Čapkových ilustrací. Některá vydání (většinou v Čs. spisovateli, napo v Českém klubu 1999) Čapkovy ilustrace uchi Vančurův text však nebyl kriticky ověřen (el podtitul „humoristický románek", uvozovac ménka u přímých řečí, která ve vydání z roki nejsou). Protože Čapkovy ilustrace považuje nedílnou součást textu, otiskujeme je i v : vydání. 2.2 Souvislosti 2.2.1 Cesta do světa Cesta do světa vybočuje, zdá se, z většiny pc kých próz a má blíže k některým pasážím ai Amazonského proudu (1923) a Pekaře Jana M (1924) s jejich důrazem na dělnictví, kázeň domělý boj. Postřehl to už Josef Hora v Rudém právu referoval o sborníku Devět byla próza poprvé otištěna, a konstatoval dvojí myšlenkový proud ve sborníku: jeden se opájí vnějším leskem velkoměstské kultury, druhý je hlubší a zákonnější - právě sem patří Vančurova Cesta do svita se svým závěrem. Téma „cesty do světa", spojené s touhou po dobrodružství, ale i s myšlenkovým zráním, se ve Vančurově díle opakuje (zejména hra Učitel a žiík, 1927; film Před maturitou, 1932; román Tři řeky, 1937). Zároveň je to motiv autobiografický, který sahá k autorovu bohémskému mládí. Osobní pozadí mají i jméno Weil (spolužák z benešovského gymnázia) a scény z gymnázia (viz též Pekař Jan Marhoul). Ve srovnání s prvotinou Amazonský proud se vyhraňuje Vančurův styl, především významové přelomy a zvraty, neočekávané konfrontace obrazů a představ. Platí to jmenovitě o metafoře, v níž se odvážně slučuje konkrétni s abstraktním: Posadili se a po žerdi ticha vyšplhala se pitvorná smČŠnost, svítíc zadkem. Výrazné je expresívni srovnáváni (negativních) postav se zvířecím světem: Paní Weilová ukázala rabínovi Ervínílv lístek pohlížejíc k nčmu jako krysa z vraku. - Na druhý den profesor Tetek vykuliv oči jako pavián zadnici hnal se k Ervínovi, podoben strašnému hasiči, jenž stříká pohlcené doušky disciplinárnOia řádu. Vedle výrazné vrstvy knižního jazyka, lexikálních a tvaroslovných archaismů, se objevuje opačná poloha, jazyk mluvený, místy až expresívne vulgární. 2.2.2 Dlouhý, Široký, Bystrozraký a F. C. Ball Obě prózy dokonale naplňují poetistické představy (ač byly obě poprvé tištěny v Rudém právu, ne v devětsilovském almanachu jako Cesta do svéta). Nevycházejí ze souvislé fabule, ale střídají se 586] v nich fantaskní a groteskní situace (kritika je srovnávala s dadaismem). Nenajdeme tu příkré rozdělení světel a stínů, soud nad starým světem a vize nového života jako v Ccstč do svéta a v prvních dvou Vančurových románech (srov. haškovské líčení světové války v F. C. Ballu proti patetickým Polím orným a válečným). Jestliže v Cesté do svéta dominuje dčlnictví nad básnením, „stáří" nad „mládím", „rudá" nad „modrou", je v Dlouhém, Širokém, Bystrozrakém i F. C. Ballu hodnotová hierarchie opačná. Převládají různé podoby komiky, hravý humor, ironie, satira, groteskní nadsázka. Do próz se promítá dobový exotismus, okouzleni cestováním, filmem a sportem - zároveň jsou tytc avantgardní záliby jemně ironizovány. Poprvé se ve Vančurově díle objevuje prostředí hospod) s ovzduším chlapské družnosti, tlachání a osvobo divé představivosti. Farář Hoch v F. C. Ballu a jehi prokreslenější následovník abbé Roch v Rozmar ném lété jsou patrně inspirováni Rabelaisem a jeh bojovným mnichem, bratrem Janem. Stojí n počátku řady několika Vančurových postav, ktei spojují dar moudrosti ducha se smyslem pro přirc zené radosti pozemského života (poslední z nich kanovník a kronikář Kosmas v Obrazech z děj národa českého). V rovině stylu je v obou prózác viditelnější konfrontace odlišných dějový« pásem, přerývanost syžetovč stavby i obrazů; im ginace potlačuje logiku návaznosti. Připomenout je zřejmě třeba některé dobo narážky: Kotelka Biliárová - Popelka Biliáno' Š. Š. Věch - V. V. Stech, Tvrdí synové - Tvrdošíj F. C. Ball - S. M. K. Devětsil. Ben a Karel Bolomc měli nejspíš předlohu v bratrech Fragnerovj (prozaik Benjamin Klička byl vlastním jmen Fragner). 2.2.3 Rozmarné léto Podle Ludmily Vančurové a její vzpomínkové knihy Dvacet šest krásných let (1967, 2. vyd. 1974) vznikla próza vzápětí po Polích orných a válečných ~ jako oddych, ale i jako reakce na to, že kritika Vančuru označovala za básníka zmaru a děsu. Inspirací byla Zbraslav, kde Vančurovi žili, a její plovárna: „V Roz-nwrnéht létč)e plno veselí; je tu Zbraslav, plovárnička Lázeňského klubu s mistrem šůrou, a hlavně nálady krásných jarních dnů a letních dopolední, kdy na ještě prázdné plovárně se slunili a klábosili Vančura, Hugo Marek, právník Šimanovský a Antonín Šůra; paní Surová byla tehdyještě zdravá, baculatá porodní babička. Se Šůrou se věčně škorpila, trochu lázeňským hostům pro vyražení, trochu doopravdy. Záletnost paní Kateřiny je v knize docela přibásněna - o té ve skutečnosti nepadla nikdy ani zmínka, zatímco Šůra často slyšel špičky - nevím, do jaké míry oprávněné - o svých mimomanželských galantních sklonech, ale uměl své paničce s gustem a šťavnatě odpovídat. Major v Rozmarném létě- tomu byl předlohou mohutný, obtloustlý Hugo Marek, bývalý aktivní důstojník a milovník dobrého života; rád vypravoval, co kdy dobrého užil. A abbé je syntéza doktora Šimanovského s profesí právníka a povahou filozofa a autora samého. Ale myslím, že nezáleží tolik na předloze - nešlo o realistickou kroniku, ale o líbeznost řeky a Zbraslavi a o dobrý rozmar a chlapské kamarádství." Rozmarné léto je dnes nejoblíbenějším Vančurovým dílem. Výrok „tento způsob léta" i některé další se staly okřídlenými citáty. Zdá se, že k tomu vydatně přispěla Menzelova filmová adaptace (1968), která byla „nefilmově" založena také na ori- 588] ginálních promluvách Vančurových hrdinů. Pokusy o divadelní zpracování Rozmarného léta (např. E. Sokolovský na JAMU v Brně 1962, K. Štěpánek na pražských Vinohradech 1975) nebyly tak úspěšné. Ve dvacátých letech bylo Rozmarni? léto, pátá kniha už zavedeného a ceněného prozaika, spíše na okraji kritického zájmu. Próza byla považována za příležitostné odbočení od závažnějších témat. Z dobových ohlasu byly zajímavé recenze Josefa Čapka, jenž knihu ilustroval, a Josefa Hory. Čapek píše o „chaplinovské důstojnosti" aktérů a vymezuje humor knihy: „Nebudete se popadati za bři^\ cha. Tento rozmarný svět není světem komiků 1 a šprýmařů. Je to svět klidu a rozmarnost se děje, 1 kde je tento klid ohrožen. Málo stačí, aby klid byl vyšinut, a jakkoliv malé jeviště dějů, vše se vyšinuje s velkolepou vypravěčskou grandezzou" (Kmen 1926). Josef Hora v Rudém právu soudí obdobně, že Vančurův humor, „přestože je zdánlivě postaven na situacích, je filozofický" a založený více na originální slovní hře než na tématu. Tyto postřehy rozvíjejí pozdější analytické studie. Nacházejí dvě významové dominanty knihy, jednu v syžetu a druhou v hovorech postav, které konvenčnost prostředí a děje přesahují a dostávají se tak nad banalitu příběhu (Zdeněk Kožmín). Zjišťují na jedné straně nehybnost a na druhé dynamičnost, příslušnost postav ke kontextu řeči a ke kontextu činu - právě řeč osvobozuje z daného životního ' stereotypu (Alena Macurová). Vymezení humoru v Rozmarném létě potvrzují autorovy vlastní úvahy (Vančura patřil ke spisovatelům, kteří promyšleně reflektují svou tvorbu), především Poznámka o humoru otištěná na tři pokračování v Odeonu 1929-1930 (posmrtně ve svazcích Védomí souvislosti, 1958; a Řád nové tvorby, 1972). Humor podle [ r Vančury nespočívá v kupení komických situací, ale ve /shovívavé lásce. „Humor není smáti se, ale lépe věděti. ...humor, tof vláda nad city, barvami a náladami, je to šíře, v níž vše se vyrovnává, je to vahadlo, jež zvedne každé hoře. ...Lepší poznání a svrchovaný názor humoru předpokládá básnivost" Ve srovnání s F. C. Ballern je v Rozmarném létě méně aktuálních narážek (zřejmá je aluze na Nezvala a jeho Podivuhodného kouzelníka), více fiktiv-nosti a stylizovanosti. (Píša psal o tom, že postavy připomínají marionety.) Stylizace se týká zvláště promluv postav, obšírných monologů a dialogů, které ani grafická uvozovací znaménka neoddčlují od řeči vypravěče. To se týká též intonace a syntaxe, kde je využita humanistická či barokní perioda. Proti vznešenosti větné konstrukce s oslovováním, polemikou, řečnickými otázkami - to podtrhuje i členění na kratičké kapitoly s názvy, které ironicky dodávají textu důležitosti - bývá postavena nicotnost, komičnost či nadsazenost obsahu sdělení. Major Hugo kupříkladu dokládá nebezpečí vylévání vína příhodou z italského tažení, kdy sklepní prostory byly zaplaveny vínem a ... v nich utonuly některé pluky. Neplatí to však vždy. Například jiná majorova promluva - shledávám jakési zaujetí v těchto hovorech, a třeba by nebyly dosti ušlechtilé, připouštím je, neboť zaujetí jsou odlesk vášní. Co jest velikélio mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé? - se zřejmě shoduje s vypravěčovou intencí. Jindy reagují postavy rozporně. Antonín v kapitolce Zlořečení literatuře zastává názor, který Vančura sám ve svých přednáškách a úvahách ironizuje: Kdypak opět uslyším o slušných strastech duševních, kdypak se dočtu o vnitřních svárech? Kdypak vyjde krásné písemnictví z hampejzů? Kdy zanechá zpívání a hrubých všedních témat? Kdy se přikloní k ušlechtilým ctnostem 590] občanským? II Kdypak se shledám ve vašich knihách aspoň se stránkou o prodeji a koupi, se stránkou, jež pojednává o škodlivosti zaviněného úpadku, o lásce k vlasti, o zpeněžování dobytka a o melioraci? Kdy vyjdou nová Georgika? Kdy vyjde básnická kniha o síle tělesné a o zásadách agitačnlch v správném smyslu třídním? Avšak týž Antonín, snad ovanut duchem lásky a imaginace, v Úvaze o kouzelnících soudí: Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hravosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli, kteří nerobíce ani knih, ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby blábolili jako bůh a řadili věci v překvapující sled? II Abbé, nevidíte, že Amošlekje z rodu Publia Ovidia Nasona, jehoijste zhnětl svým ukazovákem? 11 Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy. ]e rovněž pravda, že čas, který se měřívá vězením, lze měřiti stopou -a hrome! Aí je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí1. Ukazuje se tak rozmanitost a víceznačnost života k němuž patří i denní banalita a jehož různé podob) nelze převést na abstraktní formule a jasné hodnotí cí soudy. Ostatně také závěr prózy s monologem par Kateřiny o tom, jak je krásné kouzliti ohně a po šíréi světí si pohrávati malými oblými věcmi a jak je krásné bý\ kadeřavým, není jednoznačný. Je v něm okouzlen nostalgie i trocha ironie. 3 KONRÁDOVY PRÓZY 3.1 Geneze a vývoj textů 3.1.1 Robinsonáda 3.1.1.1 Knižní otisky Konrádova prvotina Robinsonáda vyšla poprvé n jaře 1926 v pražském nakladatelství E. Janské jak 2. (a poslední) svazek Nové edice Hyperionu. Dc / fé K vé Karburátory — ale tomu ty, velebníčku, nerozumíš. Pamatuj si jen: Absolutno musí pracovat pro nás; musí být naše, musí být jenom naše. CapjseiCmi fili?" „Capisco," zašeptal páter Jošt. „Deo gratias! Joštíčku, teď otočíš na čtyráku jakojäável. Napíšeš pěkný úvodníček, kde sdělíš, že Svatá kongregace vzala zřetgMía prosby věřících a přijala Absolutno do lůna církve. Pane Novotný, taáy je o tom Apoštolský list; vysázejte to tučným trojcicerem na první strápjea Košťále, napište do lokálek, že president G. H. Bondy přijme v neděli z rirify arcipastýře svátost křtu, a k tomu radostné uvítání, rozumíte? A ty, JoštéTsedni a piš... Počkej, nějaké silnější slovo pro začátek." ^r „Biskupská Milosti, třeber: zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů..." ^^ „Dobrá, tedy piš-: zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů již po měsíce snaží sě-^vésti náš lid na bludné cesty. Veřejně se hlásá kacířský blud, že Absolutno^jéněco jiného než onen Bůh, ke kterému jsme od kolébky spínali ruce... rpésto? ... spínali ruce v dětinské víře... a lásce... Máš to? Tak dál..." DIVADELNÍ ŽIVOT DVACÁTÝCH LET Po zřízení samostatného státu byly dány našemu divadelnictví nové možnosti, protože byla Praha zbavena divadelního monopolu v souvislosti s tím, že se dříve poněmčelým městům — např. Brnu — dostalo konečně důstojné scény. Kromě toho vedle oficiálních divadel, podporovaných státem, zeměmi i městy, vznikaly scény neoficiální. Z nich bylo nejdůležitější Osvobozené divadlo, založené r. 1925 jako avantgardní scéna; hlavní význam však dostalo až v třicátých letech, a proto bude o něm promluveno až dále. Přes nové technické možnosti neodpovídala však dramatická tvorba novým příznivým podmínkám, které byly pro ni vytvořeny. V prvních poválečných letech se uplatnil na scéně — stejně jako v literatuře — vitalismus (hry Fráni Šrámka, např. Měsíc nad řekou; do této souvislosti se začleňuje i Čapkův Loupežník). Sociální hnutí vyvolalo hru řešící otázku vztahu mezi osobností a davem (Salda, Zástupové; O. Fischer, Orloj světa, Otroci), ale bez trvalejšího úspěchu. Největší ohlas měly hry bratří Čapků, které uvedly na scénu filozofické otázky, jako RUR nebo Věc Makropulos; blíže byly charakterizovány již výše. Oblibě se také těšilo realistické zobrazení lidí z předměstí, které podal František Langer (1888—1965) v dramatě Periférie (1925). Langer zaujal publikum dvacátých let i svižně psanými komediemi (Velbloud uchem jehly, Grandhotel Nevada, Obrácení Ferdyše Pišto-ry). Jeho činnost pokračovala ve stejné linii v třicátých letech (Andělé rr u vidce po díjvv^ StskuT JUMrtJturu, chem hra Jízdní hlídka (1935), líčící z hlediska vládní politiky hrdinství flr^f* obklíčené legionářské jednotky. V/ ) Avantgardní divadlo bylo podporováno ze starší generace někte- l^nkL*. rými fantazijními hrami J. Mahena (Husa na provázku, Nasreddin), jinak ' ! je ovlivňovala technika filmu a cirkus (záliba v klaunství). AfX *"T/ POHLED NA TŘICÁTÁ LÉTA Koncem dvacátých let došlo k přelomu v našem životě, dokumentovaném bolševizací KSČ, která znamená novou etapu v bojích za socialistický charakter státu. Tento přelom se ovšem projevil i v kulturním životě, zejména v literatuře. Zde se dál vyvíjely oba základní směry — proletárska literatura a avantgarda; první ústí do socialistického realismu, druhý do surrealismu, přičemž paralelně sílí v poezii tzv. absolutní lyrika a Spiritualismus. Kromě toho se pod tíhou hospodářské krize a rostoucího fašismu aktivizují síly, které stály drive víceméně ve středu, a vytvářejí pokrokovou protifašistickou frontu, stávajíce se tak souběž-níky úsilí komunistických spisovatelů. Aktivizuje se ovšem i pravice, ale ta nevydala literární dílo, které by přešlo do dalšího vývoje. Tyto proudy ukážeme na několika vybraných autorech: V. Nezvalovi (který vycházel z avantgardy), Fr. Halasovi (který představuje směřování poezie ke spiritualismu), M. Pujmanové (jedné z průkopnic socialistického realismu), V. Vančurovi (který vyšel z avantgardy) a K. Čapkovi (který dokumentuje sjednocování sil v protifašistickém boji). Díla všech těchto autorů jsou stále živou součástí naší literární kultury. Pochopitelně tvořili i další autoři a nebylo jich málo, pro omezené místo se jich však budeme moci dotknout jen okrajově. Kulturní život byl ovšem, tak jako vždycky, určen společenskou situací. Dočasná stabilizace kapitalismu v dvacátých letech spolu s hospodářskou konjunkturou měly za následek oživování sociálně demokratických doktrín o pevnosti kapitalistického řádu. Tyto tendence pronikaly i do KSČ, byla jim však učiněna přítrž na V. sjezdu r. 1929. Vyřešení vnitrostranické krize přišlo v pravý čas, protože roku 1929 propukla těžká hospodářská krize, která postihla všechny kapitalistické státy. Průmyslová výroba u nás podstatně klesla (téměř na polovinu) a to se projevilo v nezaměstnanosti a v klesání mezd. Dělnictvo se bránilo propouštění stávkami (do dějin vešla mostecká stávka r. 1932, která skončila vítězstvím pracujících). Světová hospodářská krize spěla k řešení imperialistickou válkou, --.nsírn útokem na Čínu a v Německu připravo- •» \i i______i,a;;1/-> lonnr val válku hitlerovský fašismus, který se dostal k moci r. 1933 volbou Adolfa Hitlera za říšského kancléře. Buržoazie se snažila vytvořit i u nás fašistický blok a pronásledovala všemi prostředky komunismus. Tak bylo zastaveno na třicet komunistických časopisů a na osmdesát dalších se nesmělo prodávat v trafikách a nádražních kioscích. V tomto prostředí byla založena Levá fronta jako nepolitický spolek; měla být „pracovním souručenstvím, jež chce účinně spolupracovat na moderní kultuře a bránit moderní názory proti konzervatismu a reakci". Čelnými členy byli F. X. Salda, V. Nezval, VI. Vančura, B. Václavek a další. Když byla KSČ téměř bez legálního tisku, Salda dal k dispozici Juliu Fučíkovi svůj časopis Tvorba. Přes všechno pronásledování však dostala KSČ ve volbách r. 1935 skoro milión hlasů. V této situaci dochází pod tlakem mezinárodní situace a zejména lidu k uznání SSSR československou vládou (1934) a k uzavření spojenecké smlouvy se SSSR r. 1935. Fašistické nebezpečí — vnější i vnitřní — však stále sílilo. Buržoazie uhýbala, ale KSČ se stavěla do boje proti fašismu a soustředila okolo sebe pokrokové síly všech stran. Přesto však došlo na podzim r. 1938 k mnichovskému diktátu, jímž byl náš stát okleš-těn, a 15. března 1939 (když byl den předtím utvořen tzv. Slovenský stát) obsadili zbytek Českých zemí němečtí fašisté a připoutali jej k Německu jako tzv. Protektorát. Komunistická strana, která byla již koncem r. 1938 rozpuštěna, přešla do ilegality, z níž vedla boj proti okupantům. Je pochopitelné, že za této vzrušené doby, v níž se často události přímo hrnuly, se literatura nebývalé zpolitizovala. Docházelo k tříbení duchů, a při tom se ukazovalo; že podstatná část spisovatelské obce stojí pevně na pozicích pokroku. Tak se vytvářela protifašistická fronta, k níž se přidávali i někdejší hlavní představitelé tzv. demokratického středu. Ale i mezi komunistickými spisovateli bylo třeba diferencovat. Cesta tu byla nejednou klikatá a plná omylů. Dokládá to i Vítězslav Nezval, okolo kterého se na čas soustředil český surrealismus. podložený přihlášením k socialistickému vývoji. Dobře charakteri-uje její poezii též výbor Pod milostnou lunou (1976). ^__^——- Úzkou tematickou základnu měl František BrjLü4stävTT900—1968), aujal však vroucností a sdělností. Debutovai-tďvdvacátých letech (Bílý ruh, 1924), ale své nadání plně rozvipaťaz v letech padesátých. (Výbor jeho prvních šesti knih podává-sblrka S uzlíčkem stříbra, 1947.) Tehdy via přínosem jeho melodjckaintimní a přírodní lyrika vytvářející proti-áhu tehdejším vulgaŕŕžujícím tendencím, které pronikaly i do poezie Večer u studny<--ř955). Vrcholem jeho poezie je sbírka Moře (1961). O někieíych dalších básnících (Täufer, Rybák, Pujmanová) bude romluvéřío ještě na svých místech dále. VLADISLAV VANČURA Podobný význam, jaký měl Nezval pro meziválečnou poezii, měl ro prózu Vladislav Vančura. Obecně bývá pokládán za „těžkého" auto-i, to však platí v plné míře jen pro jeho začátky. Postupně hledal větší iělnost a také pozdější vydání svých románů slohově „odlehčoval". Na )zdíl od Nezvala pěstoval jen prózu a drama; stejně jako Nezval se ajímal o film a projevoval i teoretický zájem o literární práci. Jeho stati :oretické a kritické byly souborně vydány teprve posmrtně (1972) pod tulem Řád nové tvorby. VI. Vančura se narodil r. 1891 v Háji u Opavy (jeho otec byl hospo-ářským správcem), dětství však prožil v Davli u Prahy a v Praze. Dva )ky chodil na uměleckoprůmyslovou školu, chtěl se stát malířem. Pak sak vystudoval medicínu, žil jako lékař na Zbraslavi, ale po několika ttech se vzdal praxe a věnoval se jen literatuře. Od založení byl členem •evětsilu a aktivně pracoval v KSČ. V krizovém roce 1929 se dostal do )zporu s vedením strany, ale nepřestával politicky pracovat v levico-ém duchu. Za okupace byl vedoucím podzemního Výboru inteligence, terý měl spojení s ilegálním ÚV KSČ. Zemřel na popravišti. Nebyla to všem jediná oběť na životě, která postihla naši literaturu; v koncentracích táborech a na popravištích umírali i jiní spisovatelé (Kratochvíl, aclavek, K. Konrád, Fučík), ale smrt Vančurova byla demonstrací fašis-ckého teroru. Když se jeho jméno objevilo v řadě jmen popravených lastenců na červených plakátech, vylepovaných za stanného práva, aždý Čech to pociťoval jako akt brutálního teroru proti pokrokové iteligenci a celému národu, který se nesmiřoval s okupací. (Vančurovu Vančura byl rozený vypravěč. Velmi si oblíbil renesanční autory, zejména Rabelaise. Od nich se naučil poctivé práci se slovem, s nimi ho spojuje i záliba v jazykových experimentech. Rád osvěžuje jazyk archa-ismy a neologismy, jakož i aktualizováním větné skladby; zvláště si oblíbil složité humanistické periody. Dovede být dobrácký, soucitný a zároveň drsně chlapský, nikdy však nesklouzává k banalitě nebo k obscénnosti. Jeho láska k vyprávění byla zároveň láskou k životu, ovšem k životu plnému, zdravému a dravému. S renesančními vyprávěči jej pojí i snaha po zachycení plnosti života a optimistický podklad světového názoru. V době, kdy mnozí propadali relativismu a skepsi, Vančura se snaží zobrazovat člověka celého, vnitřně nerozlomeného a celistvého. S Devětsilem pojil Vančuru v prvních pracích silný lyrický prvek, jakož i zájem o postavy z prostředí cirku, o blázny, námořníky a vůbec o motiv dalekých cest. Jeho první dvě knížky krátkých próz (Amazonský proud, 1923; Dlouhý, Široký a Bystrozraký, 1924) jsou poznamenány lyrismem do té míry, že lyrický živel pohlcuje epiku. K epice se však propracovává velmi brzo v románě Pekař Jan Marhoul (1924). Staví zde proti sobě vykořisťovatelský řád a dobrého člověka, který je právě pro svou poctivost a dobrotu usmýkán. Román působí spíš emocionalitou svých obrazů než dějem. Hrdina je pasivní, v době revoluční proletárske poezie to jistě nebyl hrdina vyhovující modelu pokrokového dělníka, ale román zaujal tím, že odhalil v působivých obrazech a velmi sugestivním stylem nespravedlivý společenský řád. Pekař Jan Marhoul je po nejedné stránce dílo pro poznání VI. Vančury klíčové, proto si ho povšimneme poněkud podrobněji. Sám příběh je vlastně nezajímavý (pekař, který pro svou dobrotu chudne), Vančura jej však dovedl povýšit do magického světla, tak jako kdysi povýšil na symboly prosté lidi ze Slezska P. Bezruč. Síla vypravování není tedy v ději (ten vlastně probíhá bez zápletek a bez dějového napětí), ale v hodnocení hlavní postavy. Marhoul je vlastně blázen, ale blázen radostný. Je cizí v kapitalistickém světě, protože „byl zmámen dobrotou", a nemá tedy měšťácký vztah k majetku. Žije příliš ve svém vysněném- světě dobroty: »Obraznost i skutečnosti jsou v Janovi pomíchány jako kvas a kouzlo v díži čarodějníkově, věčně kypí, věčně nabývají a přece nejsou nic než nesmysl ... Místo aby požádal peněz od svých dlužníků, jimž kdysi cpal kapsy, místo aby se rozpomenul na ty, kteří se válejí v penězích, Jan o hladu podělkoval a dlužil se grošíček ke grošíčku." Je měkký, a proto prohrává: „Býti dělníkem. Jan Marhoul nikdy jím nebude, nemá tvrdosti tohoto stavu." Město je mu nepřátelské — a Vančura nešetří temnými r J Městečko Benešov opírá se západním koncem o řeku, je malé, opelichané •-"a starobylé. Veselí kluci rvou zde na nárožích, a baby, žmoulající atrofickou čelistí jakýsi den dávr.o minulý, vlekou se čtyřmi ulicemi, jež se protínají na náměstí. Někdy tu břinkne řeznická bryčka o vylezlý kámen, tu se ulice ohlédne a vzdychá národním zaklením. Jindy jede pivovarský vůz a sedlák, setnina vojáků jako bystrá loď plyne se svahu a před ní se potlouká mátoha důstojník. Žaludské eso nad Pejsánkovým krámem hlásá, že tam lze koupiti karty; tento pekelník přemáhá ulici hráčským pohledem, a přece bledne, jako by scípal, neboť vášně města jsou neveliké. Tu a tam o dobytčích trzích některý sedlák prohraje koně i vůz a Starý Rejček shrábne slušný peníz. Tu a tam zpoličkují falešného hráče a opilec se skácí ze skřípající židle mezi chrchle. Snad jenom „Na Čápku" a ve „Svárovně" bývají rvačky, tu jen matně v kouři sotva hněvivém se třpytí vojákova čepel, když ostatní, majíce opasky omotány kolem paží, bez důrazu se rvou, jako by mlátili slámu. Město se podobá chlévu, v němž se chovají svině, některý kus strečkuje j jiný se válí ve svém prasečinci, chvále vládu a svatá náboženství. Zdá se, že :elé stádo má smyčku na noze a že je uvázáno ke kůlu, na němž slouha, bolestně smrkaje, vyřezal sprostým písmem jméno Benešov. Kdyby byl býval měl některý itarý soudruh Honzův obušek, jenž se snáší jako bystrý hrom! Kdyby žebrák Cašpar mohl vracet posměch a rány! Avšak nikdo se neozval a Kašpar byl )becní chudý a blbec. Od těch dob pak, kdy jej jakýsi prostopášný a scípavý ;viňák (jehož jméno není slovo, ale díra v lidské řeči) hnal o sázku třiatřicet cilometrů za svým kočárem, tento nevyrovnatelný běžec byl i mrzákem. Zdálo •e, že v městě jakási strašná sudba zbavuje ubožáky rozumu, aby je potom 'ydala na pospas všem bídám. Z ukázky je mimo jiné vidět, že Vančura buduje obraz z nerozvi-íutých epických motivů, a to mu dodává dynamičnost. — Marhoul je láb, protože je sám. Dobře si to uvědomuje jeho žena, když říká: „... a :dyby celé náměstí stálo kolem našeho hladu, volali bychom marně, edaže by všichni chudí řvali s námi." Proto, i když se Marhoul vzepře vému zaměstnavateli, stojí jen jako slabý jedinec proti síle a jeho zpoura je neúčinná. Do monumentality pozvedá Vančura prostou skutečnost svým sty-im, který obsahuje biblické monumentality, ale z pozice ateisty. Tak apř. sugestivně vylíčil smrtelnou Marhoulovu nemoc: Kdo nezná výhně bolesti, kdo nezná jejího vzteku? Ten, který trpí, není již lověk, ale skála nářků, kmen utrpení, hromada svalů, protkaných nervy, jež edou krutosti nejstrašnější. Kdyby všechny dráty civilizace se strhly hlasem obitého vojska, voláním tonoucí Lusitánie a křikem služky, jež vypila sírný jztok, tato bouře trýzně doburácí. Šílený bůh dávno uprchl z pustých nebes, ýmající křivule lučebníků jsou prázdny, pominula moudrost ředitelů světa a ma-;ký nesmysl vládne. Zbůhdarma, jako kdyby dětský povětrný mlýnek byl hnán -agánem, padal tento příval strastí, žádný chvat nebyl dosti prudký, žádná rych- mezi dvěma blesky svého utrpení Jan Marhoul mohl vykřiknouti, zapomínaje na vše mimo lože, jež bylo hroznější lože Záhořova: „Kéž bych odešel! Buď proklet tento konec nehodný pekelníka!" Z úryvku je vidět jako další zvlášnost Vančurova výrazu, že svým postavám, i když jsou to postavy lidové, dává mluvit „vysokým", téměř biblickým stylem. Tato monumentalizace se ještě zvyšuje v jeho dalším románě, Pole orná a válečná (1925). Zde je vidět Vančurův vývoj k plnokrevné epice, román je zalidněn větším počtem postav a také děj je složitější. Odehrává se hlavně v prostředí zemědělských dělníků ve středních Čechách v předvečer války a za války (tím časově navazuje na Marhoula, který se odehrává před válkou), ale zasahuje i na válečné pole. Hlavní postavou je zlý blázen, zemědělský dělník František Řeka, který se dopustí loupeže a vraždy. Nevyjde to však najevo, Řeka odchází na vojnu jako vozataj, je zabit a pochován jako hrdinný neznámý vojín. Vančura v tomto románě vyslovil svůj protest proti válce. Zajímavé je srovnání s Haškem, které se samo nabízí. Vančura svůj odpor monumentalizuje, stojí na pozici intelektuála, který vidí věci v nadhledu, a transponuje je do šílené vidiny apokalypticky zabarvené. Přečtěme si např. tento úryvek: Na všem pomezí lehla širá vojska a vlčí psi hleděli se skal a pahorků Karpat. Dunaj byl poset tonoucím vojskem, Belgie řvala své nářky a u Mazur-ských jezer chropot zdušených armád stoupal zprostředka bažin. Svist prchlivosti a hrozný vír, jenž vyvrací z kořene města, zlořečená síla a udatnost jednorožcova, okuté sochory, rokliny a příkopy naplněné dráty ostnatými, oheň, připlouvající letadla bijící k smrti, jedy a palba, útoky stínů, útoky věčně opakované až do konce! Blbnutí vojáků odolávající hrůzám lépe než slovu. Blbnutí dobytčí a sprosté, krev, jež se vrátí k zmatenému mozku ještě ze žump a z hno-jišť bitev! Na dvakrát sto tisíc padlo na pláních této hrůzy a desetkrát stotisícu pospíchá k válečným polím. Pluky Nikolajovy, vojska rakouská, vojska německá mění svá místa a okrvaveny hrůzami kvapí si vstříc. Tím, že zalidnil vypravování větším počtem postav, upravil si Vančura i cestu k jejich hutné charakterizaci. Dovede opravdu několika tahy výstižně vykreslit zevnějšek; židovského šenkýře například charakterizuje takto: „Holá tvář tohoto šenkýře podobala se pěsti, již přesahuje palec, skláněje se až k třetímu prstu. Byl olysalý, pohuhňával, když byl na rozpacích, neměl čela a dutý dráp sloužil mu za nos." Nebo si všimněme, jak líčí degenerovaného barona: „Baron podobal se věchtu, jenž se 1-£------1-----„ .-«^.Ul «IaJIíI T^Urt. **.£X «í-.rtírrllo 1171om weil- nuté brady; středem, čině prudké pohyby zezadu vpřed a shora dolů, spěl šlechticův nos, plný dechu." Hrůzu války zobrazuje Vančura tím, že vypravuje objektivně. Věci a události se mu jeví jako osudná nutnost, tj. jako něco, nač nemá jedinec, vláčený válečnou mašinérií, vliv. Například prostě konstatuje: „Rozdělili se o kus vepřového masa a Danowitzovi zbyl dílec nejmenší." Nebo: „Řemení a strojové součástky, které bylo možno odmontovati, vojáci složili do beden a odvezli zajisté nedaleko a zajisté tak, aby je cestou rozbili na padrť'; příslovcem „zajisté" vyjadřuje zde s hrůznou objektivností, že se dějí za války jako samozřejmé věci nejzrůdnější. Zmínil jsem se o lyrizaci. K jejímu vyjádření slouží zvláštní jazykové prostředky. Jen několik málo příkladů na Vančurovo přirovnání a na jeho metaforiku: „Jakási děvka, jdouc od barového pultu, nesla na čenichu úsměv, jako šašek nosí hůl." — „... noci jsou mrazivé jako výšiny a horoucí dny hoří v hranici slunce." — „Tato hanebná hospoda jest koráb a víno je moře plné utěšování." Tím, že Vančura komplikuje básnický jazyk, záplava metafor a přirovnání odvádí od děje a vypravování se stále zpomaluje. Zde je další zvláštnost Vančurova stylu. Retardace je oblíbeným prostředkem epiky, Vančura ji však nebuduje na dějových komplikacích jako starší próza, nýbrž na jazyku. Ke komickému účinu využil Vančura jazykové hyperkorektnosti /e své další prozaické knížce, Rozmarné léto (1926). Je to humoristické /yprávění, zase z maloměsta. Zde se Vančura nejvíce přiblížil hravému )oetismu, k němuž se hlásí i některými motivy a postavami (provazole-:ec). V ústech maloměstských lidiček, jejichž poklidný život uvede na )ár dní do varu příjezd provazolezce, zní hyperkorektnost jazykových >rostředků groteskně a odhaluje nicotnost jejich malého světa, malých užeb i trpasličích vášní. V třicátých letech se Vančura jako spisovatel mění. Přibývá dějo-ých prvků, a tím se jeho záliba ve vyprávění mění v zálibu ve fabulaci eboť se vyprávění stává epičtějším v klasickém slova smyslu. Současně e i zjednodušuje Vančurův slovní výraz. Nepřestává být sice „vančurov-ký", podržuje své charakteristické rysy, jak na ně bylo poukázáno, ale 'ančura již tak nehýří metaforami a přirovnáními a neopájí se jimi jako říve. Tím se — spolu se zesilováním, dějovosti — přibližuje čtenářstvu. ' této době stylově uhlazuje i nová vydání starších prací. Zesilování dějovosti signalizovaly již romány z rozhraní desítiletí, 'oslední soud (1929) a Hrdelní pře anebo Přísloví (1930). Hlavní posta- viníka dávného zločinu, přičemž se řeší složité problémy viny a trestu. Vančurovo vypravěčské umění dozrává během první poloviny třicátých let v románech Markéta Lazarová (1931), Útěk do Budína (1932), Konec starých časů (1934) a v knize povídek Luk královny Dorotky (1932). Děj Markéty Lazarové se odehrává ve středověku (autor čerpal z rodinné kroniky Vančurů z Řehnic) a je soustředěn okolo dvou rodin loupeživých rytířů v mladoboleslavském kraji. Syn rytíře Kozlíka Mikoláš unese dceru rytíře Lazara Markétu, která byla zaslíbena klášteru. Markétu „oslní láska" k únosci, láska silnější než život. Druhou milostnou dvojici představuje Kozlíkova dcera Alexandra a zajatý německý hrabě Kristián. V domnění, že ji Kristián nemiluje, Alexandra Kristiána zabije. Také Markéta ztratí milence — Mikoláš je popraven. Obě ženy však nesou pod srdcem děti; tím je naznačeno, že láska je silnější než smrt. Pozoruhodná je kompozice. Vypravěč je ve stálém styku s posluchačem (oslovuje jej apod.). Jeho osobnost je tedy stále přítomna, ale vystupuje jen jako průvodce, který odhaluje oponou zastřené děje. Tím dosahuje epické objektivnosti. Malý příklad: Hle, jak se stravuje a mizí pýcha loupežnického srdce. Kozlík se zastavuje, Kozlík váhá jako venkované, než zasednou ke svatebnímu koláči. Dívejte se však na Markétu. Pod záplavou nádherného vlasu se svíjí její žalostící mozek, mozek, v němž jako zoban štípe strach. Strach, strach a zoufání, Markéta chce zemříti. Pane a paní, kteří čtete, Bůh vnuká lidem takovou žádostivost života, žé mu důvěřujeme i v hodince smrti. Vzdáváme se tělu, jež je sochou boží, a činíme, co nám našeptává nádherné srdce. Markéta si drásá šaty a obnažuje svou ránu, nuže, vizte ty prsy. Jak jsou krásné! Její rameno je jako ohbí řek. Vizte to královské držení hlavy, na niž usedla krása jako orlice! Má-li však Vančura epickou objektivnost, nemá epický klid. Proto byla také Markéta Lazarova charakterizována jako baladické vyprávění. Konflikt lásky a dobových společenských konvencí vyznívá v Markétě Lazarové jako apoteóza vášně, jako přitakání přirozenému lidskému citu. Podobně vyznívá i Útěk do Budína, jenže zde je děj položen do přítomnosti a kromě toho zde Vančura prohlubuje svůj pohled tím, že na milenecké dvojici ukazuje rozdíl psychologie chudého děvčete a im-pulsívního zemanského synka. Dějová osnova je poměrně chudá: Naivní vysokoškoláčka Jana a její kolega z práv Tomáš Barányi vzplanou náhlou láskou. Je to láska bez výhrad a bez rozumové kontroly. Jana „milu-ip Rsránvihn a mimo lásku ie jí vše lhostejno" a Barányi „miloval Janu lC brady; středem, čině prudké pohyby zezadu vpřed a shora dolů, spěl šlechticův nos, plný dechu." Hrůzu války zobrazuje Vančura tím, že vypravuje objektivně. Věci a události se mu jeví jako osudná nutnost, tj. jako něco, nač nemá jedinec, vláčený válečnou mašinérií, vliv. Například prostě konstatuje: „Rozdělili se o kus vepřového masa a Danowitzovi zbyl dílec nejmenší." Nebo: „Řemení a strojové součástky, které bylo možno odmontovati, vojáci složili do beden a odvezli zajisté nedaleko a zajisté tak, aby je cestou rozbili na padrť"; příslovcem „zajisté" vyjadřuje zde s hrůznou objektivností, že se dějí za války jako samozřejmé věci nejzrůdnější. Zmínil jsem se o lyrizaci. K jejímu vyjádření slouží zvláštní jazykové prostředky. Jen několik málo příkladů na Vančurovo přirovnání a na jeho metaforiku: „Jakási děvka, jdouc od barového pultu, nesla na čenichu úsměv, jako šašek nosí hůl." — „...noci jsou mrazivé jako výšiny a horoucí dny hoří v hranici slunce." — „Tato hanebná hospoda jest koráb a víno je moře plné utěšování." Tím, že Vančura komplikuje básnický jazyk, záplava metafor a přirovnání odvádí od děje a vypravování se stále zpomaluje. Zde je další zvláštnost Vančurova stylu. Retardace je oblíbeným prostředkem epiky, Vančura ji však nebuduje na dějových komplikacích jako starší próza, nýbrž na jazyku. Ke komickému účinu využil Vančura jazykové hyperkorektnosti ve své další prozaické knížce, Rozmarné léto (1926). Je to humoristické /yprávění, zase z maloměsta. Zde se Vančura nejvíce přiblížil hravému joetismu, k němuž se hlásí i některými motivy a postavami (provazole-^ec). V ústech maloměstských lidiček, jejichž poklidný život uvede na )ár dní do varu příjezd provazolezce, zní hyperkorektnost jazykových )rostředků groteskně a odhaluje nicotnost jejich malého světa, malých užeb i trpasličích vášní. V třicátých letech se Vančura jako spisovatel mění. Přibývá dějo-'ých prvků, a tím se jeho záliba ve vyprávění mění v zálibu ve fabulaci leboť se vyprávění stává epičtějším v klasickém slova smyslu. Současně e i zjednodušuje Vančurův slovní výraz. Nepřestává být sice „vančurov-ký", podržuje své charakteristické rysy, jak na ně bylo poukázáno, ale Vančura již tak nehýří metaforami a přirovnáními a neopájí se jimi jako říve. Tím se — spolu se zesilováním, dějovosti — přibližuje čtenářstvu. ' této době stylově uhlazuje i nová vydání starších prací. Zesilování dějovosti signalizovaly již romány z rozhraní desítiletí, ^slední soud (1929) a Hrdelní pře anebo Přísloví (1930). Hlavní posta-ou prvního je slaboduchý Rusín, který chtěl emigrovat do Kanady, ale viníka dávného zločinu, přičemž se řeší složité problémy viny a trestu. Vančurovo vypravěčské umění dozrává během první poloviny třicátých let v románech Markéta Lazarová (1931), Útěk do Budína (1932), Konec starých časů (1934) a v knize povídek Luk královny Dorotky (1932). Děj Markéty Lazarové se odehrává ve středověku (autor čerpal z rodinné kroniky Vančurů z Řehníc) a je soustředěn okolo dvou rodin loupeživých rytířů v mladoboleslavském kraji. Syn rytíře Kozlíka Mikoláš unese dceru rytíře Lazara Markétu, která byla zaslíbena klášteru. Markétu „oslní láska" k únosci, láska silnější než život. Druhou milostnou dvojici představuje Kozlíkova dcera Alexandra a zajatý německý hrabě Kristián. V domnění, že ji Kristián nemiluje, Alexandra Kristiána zabije. Také Markéta ztratí milence — Mikoláš je popraven. Obě ženy však nesou pod srdcem děti; tím je naznačeno, že láska je silnější než smrt. Pozoruhodná je kompozice. Vypravěč je ve stálém styku s posluchačem (oslovuje jej apod.). Jeho osobnost je tedy stále přítomna, ale vystupuje jen jako průvodce, který odhaluje oponou zastřené děje. Tím dosahuje epické objektivnosti. Malý příklad: Hle, jak se stravuje a mizí pýcha loupežnického srdce. Kozlík se zastavuje, Kozlík váhá jako venkované, než zasednou ke svatebnímu koláči. Dívejte se však na Markétu. Pod záplavou nádherného vlasu se svíjí její žalostící mozek, mozek, v němž jako zoban štípe strach. Strach, strach a zoufání, Markéta chce zemříti. Pane a paní, kteří čtete, Bůh vnuká lidem takovou žádostivost života, žé mu důvěřujeme i v hodince smrti. Vzdáváme se tělu, jež je sochou boží, a činíme, co nám našeptává nádherné srdce. Markéta si drásá šaty a obnažuje svou ránu, nuže, vizte ty prsy. Jak jsou krásné! Její rameno je jako ohbí řek. Vizte to královské držení hlavy, na niž usedla krása jako orlice! Má-li však Vančura epickou objektivnost, nemá epický klid. Proto byla také Markéta Lazarová charakterizována jako baladické vyprávění. Konflikt lásky a dobových společenských konvencí vyznívá v Markétě Lazarové jako apoteóza vášně, jako přitakání přirozenému lidskému citu. Podobně vyznívá i Útěk do Budína, jenže zde je děj položen do přítomnosti a kromě toho zde Vančura prohlubuje svůj pohled tím, že na milenecké dvojici ukazuje rozdíl psychologie chudého děvčete a im-pulsívního zemanského synka. Dějová osnova je poměrně chudá: Naivní vysokoškoláčka Jana a její kolega z práv Tomáš Barányi vzplanou náhlou láskou. Je to láska bez výhrad a bez rozumové kontroly. Jana „miluje Barányiho a mimo lásku je jí vše lhostejno" a Barányi „miloval Janu r vodná, zběsilá a lítá". Milenci ujedou z Prahy do Budapešti (tj. do Budína), ale zasáhnou rodiče a příbuzní a dojde ke svatbě. Pak žijí mladí manželé na statku Tomášova otce na Slovensku blízko Martina. Tomáš se však Jany brzo nabaží a jeho otec zchudne. Jana odjíždí do Prahy dostudovat, Tomáš přijede za ní a nastoupí místo, ale manželství ztroskotá. Když je Tomáš hospodářskou intrikou zničen, odjede do Budína a tam se zastřelí. Román je dobře prokomponován a implicitní konfrontace dvojího útěku do Budína povznáší příběh nad banalitu běžného milostného tématu. K tomu přispívá ovšem zejména ideová náplň, protože román na jedné straně odsuzuje životní formy bohatého pražského měšťáctva a na druhé straně (Tomášův otec) pasivitu slovenského ze-manstva, které se nedovede vyrovnat s technickým pokrokem a s novými vztahy mezi lidmi, protože příliš tkví v minulosti. Román Konec starých časů zobrazuje v pokřiveném zrcadle ruského šlechtického emigranta, který vystupuje v prostředí poválečných zbohatlíků, hrajících si na novodobou šlechtu, v úloze moderního barona Prášila. Vyprávění je položeno do úst zámeckého knihovníka, který se dostal po převratu zároveň s vévodským statkem jako část inventáře do držby zbohatlíka Stoklasy. Vypravěč perzifluje na jedné straně nové agrární panstvo hrající si na šlechtu a na druhé straně ruské emigranty, kteří své šlechtictví ztratili. Výrazně se přitom uplatňuje i jazyková komika, např. v míšení korektního spisovného jazyka s hláskovými tvary obecné češtiny („... měli vojáky divoký z hladu a vládl tam u nich za-trachtilý nepořádek, protože Bolotov pil a vyhazoval spoustu peněz za ženský"), a odhaluje se úloha vypravěče. Jako příklad cituji pár řádků, v nichž vypravěč rozmlouvá se čtenářem: Se mi zdá, že mi dáváte znamení, abych přestal. Tane vám na mysli nějaká otázka? Dobrá, poslouchám. — Měl Stoklasa Michaelu rád? To bych řekl, pánové, měl ji nesmírně rád. — Chtěl ji provdat za mladého Lhotu? Ovšem, snažil se o to ze všech sil. — A co tedy odpověděl Pustinovi? Nic určitého. Mohu říci, že mu ji neodepřel. Povídky Luk královny Dorotky jsou zajímavé už tím, že se zde Vančura představil jako vypravěč krátké prózy, tedy v jiné podobě, než v jaké ho dosud čtenářstvo znalo. První ze šesti novel této sbírky zobrazuje francouzského spisovatele Maupassanta ve chvíli, kdy si uvědomuje prázdnotu naturalistické metody, ostatní jsou položeny do soudobých Čech, zčásti přímo do třicátých let. Klene se nad nimi lehkv rozmar: jednou se vypravuje o tom, jak děvče s milencem podvede starostlivého tatínka, jindy zase o ženě, která oklame rnorousovitého přestárlého manžela, jindy o tom, jak doběhl jeden tulák druhého, a jindy zase o po-škorpení a udobření dvou lékařů na malén^ městě/jen jednou vyústí rozmar do tragiky, ale to je vlastně nešťastná náhoda, která způsobila smrt jednoho ze dvou filutů. Dovršením Vančurových snah o rozsáh(ou epiku je román Tři řeky (1936). Osou děje je selský synek z Benešovska jan Kostka, jehož osudy vylíčil Vančura od narození až do zralého rn.užství. Poznáváme smutné dětství osiřelého a otcem nemilovaného dí%e, které vyroste v chlévě s pacholkem, pak jeho studentská léta, pobyt na frontě, útěk k Rusům, účast na revolučním vření v Rusku a konečr^ návrat domů na sklonku války. Tak Vančura zobrazil dobu od devadesátých let až do konce první světové války, nabitou převratnými události^ zmítanou třídními rozpory a revolucemi. Vančurův zájem je nyní zanořen na široké, celoevropské souvislosti a na všechny vrstvy společnou 0d následníka trůnu přes úředníky a sedláky až po dělníky a tuláky. O^olo Jana Kostky je seskupena celá galérie výrazných postav: jeho otec Emanuel, tvrdý a neústupný sedlák, pokrokový lékař Mann, neúnavný menševik Eberdin, putující od Sibiře až po Švédsko a Švýcary, tulák fCernohus, okresní hejtman, poctiví dělníci, zrádce dělnického hnutí atd., zkrátka celý mikrokosmos ukazující složitou společenskou strukturu. Pr0 takto široce pojatý obraz musel Vančura změnit i své výrazové prostředky. Jeho styl se zobjektivi-zoval a oprostil od metaforiky. Také komp0ZiCe se změnila; román je vybudován z krátkých uzavřených „záběrů^ připomínajících rychlým střídáním filmovou techniku. Ostatně Vanč^a se zajímal o film (jako celá naše avantgarda) a také se na filmové práci aktivně podílel. Největším Vančurovým románovým diiem měla být trilogie Koně a vůz, v níž chtěl zobrazit celou vnitřně diferencovanou českou národní společnost v letech okolo první světové války. Napsal však jen první díl nazvaný Rodina Horvatova (1938). Jeho děj se odehrává nedlouho před válkou, ale ve vzpomínkách starého inženýry někdejšího přítele Fricova a účastníka Pařížské komuny, sahá až k revolučnímu roku 1848. Aby mohl Vančura realizovat náročný úkol, ob^jmul svým pohledem řadu prostředí od velkostatku s čeledíny a služkami přes dělníky na stavbě dráhy, přes maloměsto a velkoměstský polovět i uměleckou bohému až po prostředí rakouských politiků. Jeho postavy jsou diferencovány co do věku i co do sociálního postavení a co do povah; najdeme mezi nimi dobráckého, ale i trochu fanfarónského statkáře, staromilného penzionovaného úředníka, bohémského umělce, neyykvašené studenty a slečinky na vdávání atd. atd. V tomto románě se \ančura dopracoval k realis- tickému podání nejen ve vidění světa, který zobrazuje v přímém osvětlení bez pokovujícího zrcadla, ale i v jazykovém výrazu. Práce na trilogii Koně a vůz byla přerušena tím, že v osudových měsících roku 1938 se Vančura plně soustředil na své poslední dílo, které mělo veliký politický i vlastenecký dosah, jak se ukázalo za okupace. Jsou to Obrazy z dějin národa českého, podávající v sugestivně vypravovaných a chronologicky seřazených výjevech naši národní minulost. Vančurovi bylo dáno dokončit jen první dva díly (1939 a 1940), zlomek třetího vyšel až posmrtně. Ale i z toho, co Vančura napsal (jeho vypravování sahá do let posledních Přemyslovců), je vidět velkorysou ideovou koncepci: nositele dějinného vývoje vidí autor v utlačovaných pracujících lidech, ale všímá si přitom i národní kultury (zde je nejlepší vypravování o kronikáři Kosmovi, které se rozrostlo v povídku). Obrazy posilovaly náš lid za okupace zejména poukazováním na ctnosti předků, kteří se dovedli ubránit náporu cizáctví. Vedle prózy pěstoval Vančura i drama. Prvním je Učitel a žák (1927), pak následovala Nemocná dívka (1928). Jsou to lyrická dramata přimykající se k avantgardní tvorbě. Pevnější tvar má Jezero Ukereve (1935), oslavující vědeckou práci a odsuzující kolonialismus, a Alchymista (1932), historická hra položená do doby renesance. Z pozůstalosti byla vydána veselohra Josefína (1950). Pro děti napsal Vančura knížku Kubula a Kuba Kubikula (1931). BOJE O SOCIALISTICKÝ REALISMUS. BEDŘICH VÁCLAVEK VI. Vančura byl obecně uznáván za největšího českého prozaika meziválečné doby. Hlavní problematika, kterou však literatura třicátých let řešila, byla otázka socialistického realismu. Sám termín se objevuje asi v polovině třicátých let (impuls k tomu dal první sjezd sovětských spisovatelů v Moskvě r. 1934), ale úsilí o pravdivé zobrazení člověka viděného v jeho společenských vztazích existovalo jako živelný proud již dříve; stačí jen vzpomenout na výše uvedené práce I. Olbrachta a M. Majerové. Rozvoj realistické tvorby, která by byla stranická, potřeboval ovšem teoretické propracování, a naše cesta k socialistickému realismu nebyla ani krátká, ani přímá; bylo třeba se vyrovnávat nejen s ideovými odpůrci, ale zejména bylo nutno překonávat omyly teoretiků. K tomu je třeba ještě dodat, že problémy socialistického realismu neměly význam áiiiyďáLhl£Ijkně_ieoretickv; nešlo také o nějaký „směr" v starém slova rakter umění. Boj o socialistický realismus byl tedy součástí boje politického. Jak jsme již viděli, požadavek umění, které by nebylo jen negací panujícího řádu, ale které by bylo i konstrukcí, tj. které by napomáhalo novému sociálnímu řádu, objevoval se v naší literatuře od samého počátku dvacátých let. V popředí zde stál S. K. Neumann (stať Proletárska kultura, 1921). Manifestem této koncepce byla (také již zmíněná) přednáška Jiřího Wolkra Proletárske uměni, původně pronesená na schůzi kruhu Varu a pak otištěná (1922). Současně promýšlel tuto koncepci A. M. Píša a Eduard Urx. Důležitý je např. Urxův článek Umění a „umění" (1924), kde se ukazuje, že samo téma nezaručuje ještě umělec-kost díla a že se nesmí podceňovat formová stránka literárního projevu. V polovině dvacátých let se zdálo, že je wolkrovská koncepce proletárske literatury na ústupu, protože se vedení chopila takzvaná avantgarda, která pronášela své názory především ústy Karla Teigeho. Boj o socialistický charakter naší literární tvorby byl za této situace bojem za Wolkrův odkaz a z toho hlediska je také třeba chápat tzv. „boje o Wolkra". Pro další tříbení názorů byla důležitá tzv. generační diskuse na přelomu dvacátých a třicátých let. Tehdy připravil cestu k dalšímu promýšlení otázek socialistické literatury E. Urx kritikou knihy B. Václavka Poezie v rozpacích, kde autorovi vytkl především jednostranný sociologismus a dualitu „čisté poezie" a „účelné produkce". Urxův článek, nadepsaný Bedřich Václavek v rozpacích, byl důležitý tím, že se zabýval názory kritika, který soustavně propracovával koncepci socialistické literatury, a pomohl mu k názorovému vytříbení. Bedřich Václavek má klíčový význam pro naši literární kritiku třicátých let, kdy se otázky socialistického realismu dostaly do popředí zájmu. Narodil se r. 1897 v Čáslavicích u Třebíče v rodině lesního. Po gymnaziálních studiích v Třebíči nastoupil na vojnu a pak vystudoval filozofii (obor čeština - němčina) v Praze. Od r. 1923 působil v Brně jako středoškolský profesor, později jako knihovník v univerzitní knihovně. Horlivě se zúčastnil práce v KSČ. Pro jeho vývoj byla zvláště důležitá cesta do SSSR r. 1930, kde se zúčastnil Mezinárodní konference revolučních spisovatelů v Charkově. Protože byla Václavkova propagační činnost sovětské kultury a politiky nepohodlná vládnoucímu režimu, Václavek byl přeložen r. 1933 do Olomouce. R. 1940 odešel do ilegality, r. 1942 byl však zatčen a r. 1943 zemřel v koncentračním táboře. Těžisko Václavkovy literárněvědné činnosti bylo v literární kritice a estetice. Nebyl však kabinetní vědec, ale vykonával bohatou činnost —.,—(A„„ i0v,0 ctí,tí rn7trnušenvch po denících i časo- Časové období Věcná hesla Osobnosti Obsah 20. léta 20. století. Literatura česká - dějiny 20. stol. - poetismus v textu 1. Co předcházelo vzniku poetismu 2. Poetimus a Devětsil 3. Básničtí představitelé poetismu 4. Poetismus a divadlo 5. Poetismus a výtvarné umění 6. Závěr 7. Kalendárium poetismu I / Vytkl /tM ti;kfK v oM r\U. , i Prof. PhDr. Jiří Svoboda, DrSc, 1994 POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE ~1 I 3 1. Co předcházelo vzniku poetismu V dějinách české literatury představuje poetismus významné tvůrčí období. Nebyla to náhoda, že vznikl nedlouho po první světové válce. Lidé se dosud vyrovnávali s tragickými důsledky války, byli zatíženi bolestnými zkušenostmi z válečných let, prožívali intenzívně čas proměny: konec Rakouska a vznik Československa. Naše země se naplno otevírala světu, staré jistoty už neplatily, bylo třeba nacházet nové. Nově byly kladeny otázky po vztahu života a umění. Zejména v mladé generaci, která právě nastupovala do literatury, sílilo přesvědčení, že všechno musí začít znova. Nastal čas nových ideálů, nových iluzí, které se rychle vtělovaly do programů avantgardního umění. Mladí umělci chtěli vytvářet nové umění, které by vyjádřilo jejich tužbu po nové podobě světa. Chtěli větší tvůrčí prostor pro svoji tvorbu, byli přesvědčeni, že tvůrčí svoboda jim otevře cestu do budoucnosti. Nejen v literatuře, ale takřka ve všech oblastech umění se objevila řada originálních tvůrců, kteří hledali netradiční výraz, aby mohli pojmenovat své dojmy a, pocity. Avantgardní umění nechtělo vytvořit jen nový program, ale usilovalo o vytvoření nového slohu. Poetismus představuje tvůrčí snažení, které do situace na počátku 20. let ideálně zapadá. Vznik a další vývoj poetismu souvisí s moderními uměleckými směry v tehdejší Evropě, které se zformovaly ještě před první světovou válkou; především s italským futurismem, jehož zakladatel, italský básník Marinetti, vydal památný manifest futurismu. Název tohoto hnutí je odvozen z latinského slova futurus, což znamená budoucí. Futuristé hledali nové výrazové prostředky pro zobrazení světa moderní civilizace a techniky. Kladli důraz na dynamičnost moderního života; Marinetti ve svém manifestu zdůrazňoval, že je nutno osvobodit slova od mluvnických zásad. / POETISMUS V CESKE LITERATURE jedině tak budou moci působit i vizuálně pomocí různých typografických experimentů; odmítal proto interpunkci. Byl tu také vliv kubofuturismu, jehož hlavním představitelem v literatuře byl francouzský básník Guillaume Apollinaire. V širším smyslu navazuje poetismus na tradici, kterou v literatuře vytvořili tzv. prokletí básníci a která sahá dosti hluboko do minulosti, až k E.A. Poeovi, Ch. Baudelairovi, A. Rimbaudovi, A. Jarrymu a dalším. Důležité bylo působení poezie Rimbaudovy a Apolli-nairovy, zvláště jeho slavné básně Pásmo (jedinečně u nás přeložené K. Čapkem). Nelze pominout ani vliv dadaismu, který jako protest proti válce zformoval švýcarský básník Tristan Tzara. Slovo "dada" mělo vystihnout nejprimitivnější vztah ke skutečnosti a vyjadřovat tak spontánní odpor proti válce. Bylo také projevem revolty vůči morálce měšfácké společnosti. Stoupenci dadaismu byli přesvědčeni, že prázdnotu života je nutno zaplnit zábavou, maškarádou, karnevalem bez konce. Šlo o to nastavit tehdejšímu světu zrcadlo a až do absurdních poloh dovádět jeho konflikty a rozpory. 2. Poetismus a Devétsil Poetismus u nás vzniká původně jako umělecký program Devětsilu, organizace mladých umělců (nejen spisovatelů, ale i malířů, hudebníků, architektů, divadelníků), která se nekompromisně stavěla proti tehdejšímu světu. Tvůrčí orientaci Devětsilu podstatně ovlivnil teoretik a kritik umění Karel Teige, který ve svých statích a úvahách zdůrazňoval primát tvorby nového života před uměním. Český poetismus se od počátku vyvíjel svébytně, i když se inspiroval avantgardními uměleckými směry, které se převážně zformovaly v evropském uměleckém kontextu. Poetistická tvorba vyrůstala z poválečné základny proletárske literatury, její první projevy nacházíme v básnické tvorbě Nezvalové a Seifertově. Prvním signálem nastupujícího poetismu byla POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE 5 Nezvalova báseň Podivuhodný kouzelník. Poprvé vyšla ve sborníku Devětsilu v roce 1922. Umělecká aktivita Devětsilu se projevovala nejen v tehdejších literárních časopisech, ale i vydáváním sborníků, v nichž se soustředilo úsilí básníků, výtvarníků i teoretiků umění. Už v roce 1922 vyšel Revoluční sborník Devétsil a brzy nato sborník Život II. V Tei-gově studii, která je ve sborníku otištěna, se již předznamenala řada principů poetistického programu. Sborník Život II. ne náhodou dostal podtitul "sborník nové krásy". Jeho ideovým základem jsou dvě teze, v nichž je uložen základ poetismu jako nového uměleckého směru: "Nové umění přestane být uměním" "Nový duch - tof duch konstrukce" K těmto tezím můžeme ještě přiřadit další, vyslovenou mladými umělci jakoby jedním dechem: 'poetismus = umění dneška". Jestliže stoupenci poetismu chtěli učinit poezii dostupnou každému a tak s její pomocí dotvářet život, byli nuceni zvolit také jiný zorný úhel, z něhož pojímali život i svět. Pochopili poetismus jako protipól racionálního pojetí světa. Kde vládl rozum, technika, konstrukce, moderní stavby, mělo zůstat kouzlo zázraků, radost, citové bohatství, spontánní představivost. Nové slovo mělo být nositelem nového obrazu, poetismus měl otevírat člověku cestu k radosti, k tvůrčí svobodě. Básnická konkretizace poetismu byla zcela záležitostí tvorby Nezvalovy, Seifertovy, Bieblovy, Schulzovy a dalších. Nezval podal v dílech Papoušek na motocyklu a Falešný mariáš vlastní výklad poetismu: "Není pro mne pojmů. Pryč se syžetem! To vše jsem spatřoval každodenně v několika zlomcích vteřiny. Nosím vás s sebou bez filozofické souvislosti. To jste vy, jež mne vytváříte. Hle, / POETISMUS V CESKE LITERATURE to jsem já! Souhrn představ, těchto papoušků s kouzelnými jmény.'1' Nejen tvorba, ale život sám a samozřejmě i básnik je ovládán představami, novými obrazy, netradičním viděním světa. Základ poetistického programu, který pak skoro po celé desetiletí ovlivňoval umění české avantgardy, spočíval v těchto zásadách: - poetismus směřoval k novému pojetí člověka - odmítal redukovat člověka na ideologickou dimenzi - člověk byl pro stoupence poetismu složitou bytostí, mírou všech věcí - poetismus vlastně (neformálně) vyznával antropologickou filozofii, hlásil se k hedonistickému pojetí života 3. Básničtí představitelé poetismu Český poetismus se vyvíjel od počátku dosti svébytně, jeho in-spirátorem byl dlouho Apollinaire, inspirovala zejména jeho slavná báseň Pásmo. Jde o básnickou skladbu, která vyrůstala z atmosféry avantgardního umění a neopakovatelně vyjádřila rytmus moderní doby. Představuje řadu volně komponovaných asociací, které neznají hranice, volně se pohybují v prostoru básně a vytvářejí jedinečný obraz moderního světa: Praví že napodobí co uměl už Šimon kouzelník Křičí že zná létat má slouti záletník Andělé létají lehce kolem hezkého letce Ikarus Enoch a Eliáš Apollonius z Thyany Kol prvního letadla krouží u nebeské brány2' Přímo programovou manifestací poetismu se stala Nezvalova Pantomima, dosud neobvyklý typ básnické sbírky, založený "Nezval, Vítězslav: Papoušek na motocyklu. Pantomima. Praha, F. Borový 1924. In: Poetismus. Praha, Odeon 1967, s. 86. ^Apollinaire, Guiliaume: Pásmo (překlad K. Čapka). Praha, KLHU 1957, s. 144 - 150. POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE 7 nd volné montáži jednotlivých cyklů menších i větších básní, pantomimů nebo veršovaných hříček. Nezval tak demonstruje básnickou tvorbu, která má představit novou obraznost a tedy nové umění, jde mu o to, aby ukázal, jak značné rozpětí poetistická tvorba může mít. Básnikova představivost není ničím omezována, odvážně proto spojuje věci, které by v běžné praxi nikdo nespojoval a vytváří tak nová seskupení. Nezvalův Podivuhodný kouzelník představuje jeden pól této tvůrčí metody - druhým je Nezvalova Abeceda, V ní se plně uplatňuje hravost, její asociativní metoda ukazuje až k Rimbaudovi, k jeho Samohláskám. Rim-baudovy Samohlásky asociovaly barvy, od nich směřovala jeho představivost k obrazům reálných věcí. Rimbaud: A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh. A, černý korzet, plný rudých much, jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek, zátoka stínů; E, běl stanů, čirý vzduch, šíp ker a bílých králů, chvění vrásek; I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.3' Podoba písmen vyvolávala u Nezvala celý řetěz smyslově konkrétních představ, které navzdory své významové vzdálenosti nakonec vytvářejí pozoruhodný celek. Například asociace nad písmenem A "spojí" dva vzdálené světy Afriku a Vltavu, exotiku da-, lekých krajin i šeď starostí, které má člověk: A nazváno bud prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu!_____________ 3' Rimbaud, Arthur: Samohlásky (přeložil Lumír Čivrný). Já je někdo jiný. Praha, Čs. spisovatel 1962, s. 69 - 73. p í l ^POETISMUS V ČESKÉ HTERATUŘE Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí a člověk neví kam by složil hlavu4' Poetismus vnesl do básnické tvorby princip hry, odtud směřovala cesta i do dalších oblastí umění, k malířství, k hudbě a samozřejmě k divadlu. Nezvalova Depeše na kolečkách představuje prototyp pokusu o avantgardní divadlo, v němž hraje důležitou roli fantazie, záliba v exotice a spontánní lyrismus. Této poetistické tvorbě dal konkrétní výraz Jaroslav Seifert, který směřoval k poetismu od sbírky Samá láska a dosáhl jedinečné realizace jeho tvůrčích principů ve sbírce Na vlnách TSF. Seifert rozehrává v básni bohatství motivů, nechává volný prostor pro fantazii, dovede být humorný nebo emocionálně bohatý: Paříž je zrcadlo Evropy vidím v něm Váš úsměv stoupám stoupám po tomto žebříku k hvězdám v železných větvích růžová baletka hraje na kytaru unavený motýl usedá na růže v jejích vlasech Vaši hlavu v bílých obvazech vidím před očima věčně a je to k smíchu opírám se o lafetu starého děla tma zavírá přede mnou Průvodce po Paříži eolovou harfou je Eifelka slyš vítr událostí a krásy nadouvá plachty umění Ó mrtvý kormidelníku5/ Někdy převládne u Seiferta spontánní hravost, ve které hraje podstatnou roli nápad: Seifert, Jarosiav. ,925. In: Poetismus, Odeon 1967, s. POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE 9 Tvůj prs je jako jablko z Austrálie Tvé prsy jsou jako 2 jablka z Austrálie jak mám rád toto počítadlo lásky6' Nejproduktivnějšími léty poetismu byly roky 1926 a 1927. K poetismu se přidává řada dalších českých básníků, například Konstantin Biebl, který zaujal svými sbírkami Zlatými řetězy a S lodí, jež dováží čaj a kávu. Nezval vydává vrcholné poetistické sbírky Menší růžová zahrada, Básně na pohlednice. Nápisy na hroby a Akrobata. Seifertovi vychází sbírka Slavík zpívá špatně, VI. Vančura vydal novelu Rozmarné léto. Objevuje se Jiří Voskovec a Jan Werich s první hrou Vest pocket revue. V té době také Jiří Frejka zakládá vlastní scénu Dada, s lyrickými prózami přichází Karel Konrád, básnické sbírky poetistické ražby Abeceda lásky a Idioteon vydává A. Hoffmeister, E.F. Burian aj. Poetismem je poznamenána raná tvorba Františka Halase, Vladimíra Holana i Viléma Závady. Poetismus tedy vstoupil do období své zralosti, současně se však objevují první náznaky jeho konce. Svědčí o tom tragický životní pocit v poezii básníků, kteří vstupují do literatury koncem dvacátých let. 4. Poetismus a divadlo Divadlo není jen jednou z forem, v niž se poetismus prosazuje, moderní divadelní projev se přirozeně vyvinul z poetistické tvůrčí metody. Roku 1926 vzniká při Devětsilu Osvobozené divadlo, které inscenuje Nezvalovu Depeši na kolečkách, Apollinairovy Prsy Tire-siovy aj. Osvobozené divadlo uvádělo avantgardní hry, které odpovídaly koncepci antimonistického jevištního lyrismu, která ve skutečnosti naplňovala představu univerzální poezie. Když 6/ Seifert. Jaroslav: Guillaume Apollinaire, Na vlnách TSF. Praha 1925. In: Poetismus, Odeon 1967, s. 101. 10 POETISMUS V CESKE LITERATUŘE )svobozené divadlo opustil Jiří Frejka a E.F. Burian, dostali v něm příležitost Jan Werich a Jiří Voskovec, který byl v té době znám jako autor několika poetistických textů. Jejich Vest pocket revue znikla sice původně jako studentská hra a byla vytvářena jako lěs klaunství, dadaistického humoru, parodie a lyrismu; od sa- lotného počátku měla značný úspěch. Pod vedením Wericha Ja Voskovce Osvobozené divadlo založilo u nás tradici avantgardní divadelní tvorby. Bylo založeno na spontánní umělecké improvizaci, která se opírala o konkrétní divadelní text. Každé představení bylo zčásti muzikálem a humorem přímo nabitým situační komikou. Upldtňovaly se v něm slovní hříčky, parodie, vtipy_jZpo-čátku režíroval představení Honzl, po jeho odchodu začali naplňovat repertoár Osvobozeného divadla Werich a Voskovec. Na Vest pocket revue navázala Smoking revue. Potom následovaly revuálni parodie na dobrodružnou literaturu a film, jako Fata morgana. Ostrov dynamit aj. Ve 30. letech se Osvobozené divadlo vyvinulo v politicky aktuální satirickou scénu. 5. Poetismus a výtvarné umění Vzájemné ovlivňování jednotlivých oblastí umělecké tvorby bylo typickým znakem Devětsilu a projevilo se přirozeně i v poetismu. Už na samém počátku 20. let malíři představovali významnou složku avantgardní tvorby. Byl tu vliv Bohumila Kubisty a Tvrdošíjných. Brzy malíři hledali vlastní cestu, jejich modelem se stal celnik Rousseau, který ve svém výtvarném projevu směřoval k poetickému primitivismu. Tato orientace se projevila v tvorbě malířů většinou sdružených kolem Devětsilu, například v tvorbě Süsse, Šímy, Teiga, Hoffmeistra, Wachsmana a dalších. Výtvarný projev malířů, kteří se představili na Jarní výstavě v květnu 1922, byl pojmenován jako poetický naivismus. Vedle už jmenovaných sem patřili malin Muzika, Piskač. POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE 11 Malíři odmítali tradiční pojetí obrazu a hledali jednotu malby a poezie. V dalších letech pokračovali v rozvíjení lyrického naivismu, vznikla Nová skupina, která ve výtvarných projevech směřovala k poetické malbě. První skutečně výtvarnou realizací poetismu byly obrazové básně, tvořené jako svérázné koláže a reprodukované převážně v časopisech Disk a Pásmo. Další podněty byly hledány v lyrickém kubismu, magickém realismu; zde se postupně umělecky vyhraňují osobnosti J. Štýrského, Toyen a F. Muziky. Štýrský a Toyen už ve své tvorbě pnpravují půdu pro vznik surrealistické malby 30. let. 6. Závěr Poetismus vytvořil novou obraznost, důsledně založenou na rozvíjení představ a uvolněné fantazii. Značně přispěl k vytvoření moderního básnického jazyka. Básnickou tvorbu pochopil a také realizoval jako zvláštní hru; usiloval o to, aby byly překonány přehrady mezi tvorbou a životem. Pronikl do všech oblastí umělecké tvorby, měl především blízko k jejím moderním formám. Inspiroval se nejen avantgardním uměním, ale skutečnostmi, které přinášel i všední život, lidovou zábavou, cirkusem, hrou. Jeho stoupencům se podařilo objevit nové zdroje emotivnosti, která obohatila moderní českou poezii, vyjadřovala senzibilitu soudobého člověka. Poetismu šlo nejen o nové umění, o moderní umělecký výraz, ale - jak bylo tolikrát zdůrazněno v jeho programech a manifestech - i o nový životní sloh. 7. Kalendárium poetismu - vznikl US Devětsil - začal vycházet časopis Orfeus - K. Čapek vydal Francouzskou poezii nové doby 1920 5. říjen 12 POETISMUS V CESKE LITERATURE !1 l. únor 922 1923 1924 23. březen 1925 1926 koná se první recitační matiné Devětsilu K. Teige vydává staf Obrazy a předobrazy J. Seifert vydává prvotinu Město v slzách I. jarní výstava Nové skupiny a Devětsilu K. Teige vydává staf Umění dnes a zítra V. Nezval vydává prvotinu Most Život II. Sborník nové krásy Vychází 1. číslo Disku V. Vančura vydává prózy Amazonský proud J. Seifert vydal sbírku Samá láska V Brně vychází 1. číslo Pásma je ustaven Brněnský Devětsil K. Biebl vydává sbírku Věrný hlas V. Nezval vydává Pantomimu V. Vančura vydává povídky Dlouhý, Široký, Bystro-zraký a novelu Pekař Jan Marhoul Při divadelní sekci Devětsilu vzniká Osvobozené divadlo K. Biebl vydává sbírky Zlom a Zloděj z Bagdádu J. Honzl vydal Roztočené jeviště V. Nezval vydal Falešný mariáš J. Seifert vydal Na vlnách TSF V Osvobozeném divadle se hraje Nezvalova Depeše na kolečkách Premiéra Apollinairovy hry Prsy Tiresiovy A. Hoffmeister vydává Abecedu lásky V. Holan vydává sbírku Blouznivý vějíř K."Konrád, Robinsonáda V. Nezval vydal Abecedu V. Nezval vydává sbírku Menší růžová zahrada J. Seifert vydal sbírku Slavík zpívá špatně V. Vančura vydává novelu Rozmarné léto POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE 1927 - Vychází 1. číslo ReDu - Jarní výstava Devětsilu - F.X. Salda otiskuje v Tvorbě staf O poetismu - V. Nezval tiskne v ReDu Návěstí o poetismu - K. Biebl vydává sbírku S lodí, jež dováží čaj a kávu - F. Halas vydal sbírku Sépie - V. Nezval vydává Akrobata - V. Závada vydává sbírku Panychída - K. Teige vydává knihu Stavba a báseň 1928 - Vychází sborník 9 básníků Devětsilu - K. Teige vydává v ReDu Manifest poetismu - V. Nezval a K. Teige vydávají Manifesty poetismu - Výstava Štýrský - Toyen 1929 - Vychází 1. číslo Vest pocket revue, časopis Osvo- bozeného divadla - K. Biebl vydává Nového Ikara - V. Nezval vydává Kroniku z konce tisíciletí - J. Seifert vydal sbírku Poštovní holub 12 POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE 1921 í>. únor 1922 1923 1924 23. březen 1925 1926 - koná se první recitační matiné Devětsilu - K. Teige vydává stát Obrazy a předobrazy - J. Seifert vydává prvotinu Město v slzách - I. jarní výstava Nové skupiny a Devětsilu - K. Teige vydává staf Umění dnes a zítra - V. Nezval vydává prvotinu Most - Život II. Sborník nové krásy - Vychází 1. číslo Disku - V. Vančura vydává prózy Amazonský proud - J. Seifert vydal sbírku Samá láska - V Brně vychází 1. číslo Pásma - je ustaven Brněnský Devětsil - K. Biebl vydává sbírku Věrný hlas - V. Nezval vydává Pantomimu - V. Vančura vydává povídky Dlouhý, Široký, Bystro-zraký a novelu Pekař Jan Marhoul - Pn divadelní sekci Devětsilu vzniká Osvobozené divadlo - K. Biebl vydává sbírky Zlom a Zloděj z Bagdádu - J. Honzl vydal Roztočené jeviště - V. Nezval vydal Falešný mariáš - J. Seifert vydal Na vlnách TSF - V Osvobozeném divadle se hraje Nezvalova Depeše na kolečkách - Premiéra Apollinairovy hry Prsy Tiresiovy - A. Hoffmeister vydává Abecedu lásky - V.jHolan vydává sbírku Blouznivý vějíř - K. Konrád. Robinsonáda - V. Nezval vydal Abecedu j ľ^270' vydává sbírku Menší růžová zahrada - V. Va^? VydC" ^'^ Slavík ^'^ Špatně lra Vydáva novelu Rozmarné léto POETISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE 13 1927 - Vychází 1. číslo ReDu - Jarní výstava Devětsilu - F.X. Salda otiskuje v Tvorbě staf O poetismu - V. Nezval tiskne v ReDu Návěstí o poetismu - K. Biebl vydává sbírku S lodí, jež dováží čaj a kávu - F. Halas vydal sbírku Sépie - V. Nezval vydává Akrobata - V. Závada vydává sbírku Panychída - K. Teige vydává knihu Stavba a báseň 1928 - Vychází sborník 9 básníků Devětsilu - K. Teige vydává v ReDu Manifest poetismu - V. Nezval a K. Teige vydávají Manifesty poetismu - Výstava Štýrský - Toyen 1929 - Vychází 1. číslo Vest pocket revue, časopis Osvo- bozeného divadla - K. Biebl vydává Nového Ikara - V. Nezval vydává Kroniku z konce tisíciletí - J. Seifert vydal sbírku Poštovní holub PÍJoha 6 ů^a o Uouxemícfch - «dWov voncu». nos, c.tob,J a na «. p^o-ow ,eách «edd,ce dob ^ ^^ íÄ» v ^^ľneP^dvorP-'^os, se ** ľTo W WW°',be| „dv jejioh nevino zn šejd»rem. jen íeC našeho rozrnnoz»l »eg 0 z odvahy té*' dosfl polcdy. £52^~ I POETeMU^«^!^^-------~~77^ o**> NdSbbd. .e- po. si. «*»■ ™*^ S °P« Anlon^totoW P Kdo mluví o W°*£_ v mé pBocnno*. PměW =»PP°U - ° hIOm v6m „. ^oníne. n*. podobného no IW* takového řekl. POETISMUS V ČESKÉ LITERATURE :asové období 20. léta 20. století. écná hesla Literatura česká - dějiny 20. stol. - poetismus >sobnosti )bsah v textu 1. Co předcházelo vzniku poetismu 2. Poetimus a Devětsil 3. Básničtí představitelé poetismu 4. Poetismus a divadlo 5. Poetismus a výtvarné umění 6. Závěr 7. Kalendárium poetismu . © Prof. PhDr. Jiří Svoboda. DrSc, 1994 POETISMUS V CESKE LITERATURE 27 Použité prameny Avantgarda známá a neznámá. I.. II., III. Praha, Svoboda 1971. Čapek, K.: Francouzská poezie a jiné překlady. Praha, Čs. spisovatel 1957. Chvatík, K. - Pešat, Z.: Poetismus. Praha, Odeon 1967. Nezval, W. Z mého života. Praha, Čs. spisovatel 1959. Použitá literatura Chvatík, K.: Avantgarda a Strukturalismus. Orientace 2, 1966. Nezval, V.: Dílo XXIV. Manifesty, eseje a kritické projevy z poetismu. Praha, Čs. spisovatel 1967. Struktura a smysl literárního díla. (Soubor studiD- Praha, Čs. spisovatel 1966. Sus, O.: Český poetismus a divadlo. Divadlo 8, 1964. Salda, F.X.: O nejmladší poezii české. Praha 1928. Teige, K.: Svět stavby d básně. Výbor z dila. Sv. I. Praha, Čs. spisovatel 1966. 17.2 Poetismus; surrealismus Umělecký směr poetismus vznikl v Praze r. 1923 jako avantgardní umělecký a životní program. Prosadil se ve skupině Devětsil po odeznění vlny proletárskeho umění. Charakteristické znaky: • Apolitiěnost jako opozice proti ideologii proletárske poezie • Inspirace lidovou zábavou (cirkus, varieté, kino, exotika, cestování; postava námořníka a černocha, oblíbeným městem byla Paříž) • Okouzlení emocemi a okamžikem • Pocit spontánnosti, hravosti, štěstí a radosti ze života jako obrana před racionalitou světa • Básnický experiment, působení na všechny smysly a pocity čtenáře • Zrušení logických vazeb, volná asociativnost Česká poezie od konce 1. svět. v. do konce 2. svét. v. Mezi hlavní představitele poetismu patřili Nezval. Seifert, Biebl, Hora a v počátcích tvorby Závada a Halas. Literami teoretik Karel Teige (1900-1951) ve stati Poetismus označil tento směr za umění „žit a užívat". (V próze je vliv poetismu patrný ve známém Vančurově18 Rozmarném létu.) Koncem 20. let poetismus slábl. O slovo se hlásil surrealismus. Čeští surrealisté navázali na Bretona15, Arago-na15, Éluarda15, kteří s novou metodou měli již desetileté zkušenosti. ? K. Teige: Nové uměni proletárske (1922) Uměni, které přináší poetismus, je ležérni, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné. Není v něm ani špetky romantismu. Zrodilo se v atmosféře jaré družnosti, ve světě, který se směje, co na tom, slzi-li mu oči. Převládá humorná letora, od pesimismu . bylo upřímné upuštěno. (...)je ukazatelem cesty, : která odnikud nikam nevede, točí se v nádherném vonném parku, neboť je to cesta životem. Hodiny tu přijíždějí na rozkvetlých růžích... Poetismus (...) není světovým názorem, tím je nám marxismus, ale životní atmosférou, a to jistě ne atmosférou pracovny, bibliotéky, muzea... Literáti si uvědomovali sociální bídu, hospodářskou krizi, ale i rozpory vnitřní (vědomí a podvědomí, protiklad snu a skutečnosti, jedince a kolektivu). Chtěli vytvořit absolutní realitu (nadrealitu), a člověka tak vymanit z pout předsudků a konvenci. Charakteristické znaky: • Odmítnutí války, náboženství, fašismu • Revoluce pojatá jako prostředek dosažení sociální spravedlnosti • Úsilí o co největší obraznost nezávislou na vnější realitě • Inspirace halucinacemi, snovými zážitky, potlačovanými sexuálními představami • Záliba v bizarnosti, hrůze, šílenství • Iracionalita, nahodilost, popření logiky, odložení stereotypů • Důraz na lidskou sexualitu (inspirace Freudovou psychoanalýzou) • Psychický automatismus - zachycení stavu lidského podvědomí bez zásahu autocenzury • Zrušení veškerých pravidel verše (rytmus, rým) Vůdčí postavou poetismu i surrealismu byl V. Nezval. Literárním teoretikem obou proudů se stal K. Teige. 17.2.1 Devětsil Almanach narok 1914 kvůli válce zapadl a cestyjeho protagonistů se po ní z politických příčin rozešly. Důležitým podnětem i zdrojem inspirace pro novou básnickou generaci se staly Čapkovy18 překlady francouzských básníků, hlavně však Apollinairova15 Pásma. Nejvýraznější českou meziválečnou skupinou byl umělecký svaz Devětsil, založený r. 1920. H lásili se k němu básníci (J. Wolker, J. Seifert, V. Nezval, F. Halas, K. Biebl), prozaici (jeho 1. předsedou se stal V. Vančura), literární teoretikové (K. Teige, B. Václavek), malíři (Toyen, Jindřich Štýrský, Adolf Hoffmeister, František Muzika, Josef Šíma), architekti a divadelníci (Jindřich Honz), Jiří Frejka, V+W18, Jaroslav Ježek, E. F. Burian). Program Devětsilu zformuloval Karel Teige. Ve vývoji avantgardního sdružení lze rozeznat dvě fáze: proletárske umění a poetismus. Koncem 20. let existoval Devětsil už jen formálně. Manifestem Devětsilu se stala Vančurova18 předmluva k Seifertově sbirce Město v slzách (1921): .Nová, nová, nová je hvězda komunismu, jeho pospolitá práce buduje I nový sloh a mimo ni neni modernosti." Česká poezie karikatura A. Hoffmeistra 17.2.2 V. Nezval Legendou české literatury, členem Devětsilu a vůdčí osobností avantgardy byl všestranně nadaný Vítězslav Nezval (1900-1958). Jeho tvorba je pestrá, nejpodstatnější je však jeho přínos v oblasti lyriky. Typické rysy Nezvalovy poezie: • Hravost, lehkost, optimismus • Imaginace, asociační princip, spontánnost, experiment, hudebnost verše • Vliv moderní evropské literatury, osobní vztahy s francouzskými surrealisty • Podivuhodný kouzelník (1922) - báseň předznamenávající poetismus, forma apollinairovského pásma, ústřední postavou je kouzelník, který se ocitá v různých situacích: revoluce jako dobrodružství, exotika, sny, představy, radost, štěstí • Pantomima (1924) - první významná básnická sbírka poetismu, syntetické působení na všechny smysly, pestrá grafická úprava, princip asociace; proti popisnosti a patosu '125 Česká poezie od konce 1. svět. v. do konce 2. svět. v. J. Seifert: Rozhovor (ze sb. Jablko z klína) Ubal jsi mne na čelo či ústa, i nevím - zaslechla jsem jenom sladký hlas a tma hustá obklopila úžas polekaných řas. i. Seifert: Barikáda z rozkvetlých kaštanů (úryvek; ze sb. Přilba hlíny) Všude to bylo jiné. U nás po ránu stavěli barikádu z rozkvetlých kaštanů. Strom padal za stromem jak lustry rozsvíceně a lidé lehali si mlčkv do plamene. : (-) Tři umírali; stromy a květ s nimi zmíraly rovněž s těmi raněnými. Uprostřed boje odnesli je stéži, Ve 30. letech Seifertovu poetiku charakterizuji intimní prožitky, absolutní lyrika smyslového a citového okouzlení, láska k životu, vzpomínky na dětství, mládí, na matku; chlapectví, každodenní zážitky, melancholické zabarvení, prokládáno humorem a sentimentem. • Jablko z klína (1933) - intimní lyrika, vzpomínky na maminku a dětství, máchovské motivy • Ruce Venušiny (1936), Jaro, sbohem (1937)- intimní poezie, melodičnost • Zpíváno do rotačky (1936) - verše reagující na aktuálni společenské a politické otázky doby, o fašistickém vraždení ve Španělsku, pocit odpovědnosti za osudy národa • Zhasněte světla (1938) - básnická reakce na mnichovskou zradu, láska k vlasti • Vějíř Boženy Němcové (1940) - sbírka z doby okupace, autor se hlásí k B. Němcové'0 v roce jejího výročí • Světlem oděná (1940), Kamenný most (1944) - oslava domova, Prahy jako symbolu národní identity i jako města autorova dětství • Přilba hlíny (1945) - motiv pražského povstání a osvobození Po 2. svět. v. vznikla tato Seifertova díla: • Šel malíř chudě do světa (1949) - verše inspirované kresbami Mikoláše Alše ke Slabikáři • Píseň o Viktorce (1950) - osud B. Němcové'0 a Viktorčin, hledání nových možností poezie, odklon od melo-dičnosti a písňové formy, které byl mistrem • Maminka (1954) - melancholie i harmonizace života, písňová intonace, vroucnost, zájem o detail • Koncert na ostrově (1965) - změna poetiky po prodělané chorobě, prozaizace verše, vzpomínky na dětství a mládi, kouzlo žen a Prahy nazírané „černým zrcadlem" smrti • Odlévání zvonu (1967), Halleyova kometa (1967) - životní zkušenost stáří, proměna poetiky (příklon k volnému verši, zdrsnění výrazu) • Morový sloup (1971) -trpká básnická bilance života • Deštník z Piccadilly (1978), Býti básníkem (1983) - intimní a reflexivní lyrika, události básníkova života, vzpomínky lehce ale ty stromy, ty tam dodnes leži. sebeironické, prozaizovaný verš • Všecky krásy světa (1979) - esejistické lyrické vzpomínky Seifert předsedal v letech 1969-1970 Svazu československých spisovatelů. Pro záporný postoj k „bratrské pomoci r. 1968" nepatřil za normalizace mezi oficiálni spisovatele. Roku 1984 obdržel jako jediný český spisovatel Nobelovu cenu za literaturu. 17.2.4 K. Biebl Lyrický básník Konstantin Biebl (1898-1951) byl představitelem proletárske poezie, poetismu i surrealismu. S Nezvalem a Seifertem byl nejvýraznějším zjevem české avantgardy 20. let, ač se k ní připojil až v r. 1925. Typickým znakem jeho veršů byla hudebnost, hravost, kultivova-nost, básnická zkratka (minimem slov na minimálním prostoru dosahuje maximálního účinku). Po převratu r. 1948 se Biebl potýkal s depresí v kontextu s tendencemi vyžadujícími od něj odsouzeni vlasmi poetistické tvůrčí etapy a splynuti s dobovou patetickou politickou lyrikou. • Cesta k lidem (1923) - básně napsané se strýcem Arnoštem Ráženi • Věrný hlas (1924) - proletárska sbírka s motivy poezie srdce, věnována památce J. Wolkera • Zlom (1925) - proletárska poezie s náznaky poetismu • Zloděj z Bagdádu (1925) - poetistické verše, ústředním motivem smrt milované dívky, zvukové a optické vjemy, uvolněni básnické fantazie «,„...., ,, ,-,,.-., i . . _____ . ,.,,,, K. Biebl: Akord (ze sb. Zlatými řetězy) • Zlatými řetězy (1926)-poetismus: cestovaní,prohnaní snu area- _ , ,.,.,.. ,, . .i,i, - r • i • ■ . Spi myrty s mírnými listfa'i mirnvnu stíny lity, důraz na zvukovou stránku lexika (napr. eutonicka výstav- .. ,,.,. ., , , ., , », ..«■■■• ■ . , ., •■ spala stará zahrada jak íasan v snach ba verše v básni Akord, asociační princip i slovní komika, oproti ľ,, ,, , _„. • J u , ..... a lybiz vybízí rty ř ilipmv Nezvalovi střídmost) /. ' , , r ' .... tráva vstala zrána na hradbách. *r- F' K. Biebl 127 Česká poezie od konce 1. svět. v. do konce 2. svět. v. : V. Nezval: Edison (úryvek) (...) bylo v tom však něco krásného co drtí odvaha a radost z života i smrti (...) Naše životy se nikdy nevrací umíráme v troskách iluminaci jako jepice a jako blesky hromů už se vznáší světla mezi listím stromů už se chvěje v sněhu elektricky' drát už se blíží doba světlých promenád už se budou hledat duše pod rentgenem jako ichtyosauři pod neogenem už se blíží k ránu zlatá rqfije už jsme svědky kinematografie už nám budou zaháněti vypínače strašidelné stíny hazardního hráče už se nesou výkřiky a tleskáni už se Edison svým hostům ukláni 'Akrobat (1927) a Edison (1928)- básně z konce 20. let uzavírající poetistickou kapitolu; společně s Podivuhodným kouzelníkem se staly součásti Básní noci (1930) Skleněný havelok (1932) - mizí hravost (vlivem hospodářské krize, politického napětí v Evropě), již náznak surrealismu Sbohem a šáteček (1934) - lyrická mozaika dojmů z cesty do Francie a Itálie; příroda, smyslové okouzlení, fantazie, hra se zvukem veršů; básník přemýšlí o české národní povaze R. 1934 v Praze oznámil Nezval vznik Surrealistické skupiny mani-festačním sborníkem Surrealismus v ČSR (básníci Teige, Biebl, malíři Štýrský, Toyen, sochař Vincent Makovský, režisér Jindřich Honzl). R. 1938 skupinu rozpouští se zdůvodněním, že se v ní projevují protisovětské tendence a že skupina po tvůrčí stránce naplnila své poslání. K. Teige v tomtéž roce zhodnotil přínos tohoto uměleckého směru ve stati Surrealismus proti proudu (1938). K dalším sborníkům patří Surrealismus v diskusi (1934) a Surrealismus (1936) Žena v množném čísle (1936), Praha s prsty deště (1936), Absolutní hrobař (1937) - surrealistické sbírky, v nichž Nezval užíval asociativní řetězení představ, volná pásma obrazů, střídání úhlů pohledu. Nejvýznamnější témata: žena. Praha; smyslové a emocionální okouzleni, prolnutí minulosti s přítomností; vytváření automatických textů Pokusy o surrealistickou prózu: Neviditelná Moskva (1935), Ulice Gít-le-coeur (1936), Pražský chodec (1938) 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936)-anonymně publikovaná sbírka, forma villonské balady Matka Naděje (1938) - vlastenecký vztah k zemi jako paralela vztahu k matce překonávající těžkou nemoc Pět minut za městem (1940) - německá agrese, úzkost, naděje, vědomí národních tradic, ve sbírce báseň Óda na návrat K. H. Máchy - manifestační převoz Máchových10 ostatků z Litoměřic na pražský Vyšehrad r. 1939 Hra Manon Lescaut (1940) - oslava české řeči, napsáno na motivy románu abbé Prévosta* z 18. stol. Historický obraz (1939-1945) - třídílný cyklus veršů z doby okupace, květnové povstání v Praze, oslava příchodu Rudé armády Poemy Stalin (1949) a Veliký orloj (1949) - angažované verše poznamenané patosem budovatelského nadšení Zpěv míru (1950) - reakce na studenou válku Z domoviny (1951), Křídla (1952) a Chrpy a města (1955) - intimní a občanská lyrika Hra Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956) -problém války a míru 17.2.3 J.Seifert Člen Devětsilu, básník, publicista a překladatel Jaroslav Seifert (1901-1986) pocházel z pražské dělnické rodiny. Záhy se stal redaktorem levicových novin i nakladatelství. R. 1929 podepsal tzv. manifest sedmi komunistických spisovatelů a odmítl nové vedení strany v čele s Gottwaldem. • Město v slzách (1921), Samá láska (1923) - proletárska poezie z 20. let, touha po šťastném životě a radostných smyslových pocitech • Na vlnách TSF (1925: télégraphie sans fil - bezdrátová telegrafie) - poetistická sbírka, inspirace pařížskými atrakcemi, neony, nočními kavárnami, bulváry, zajímavá typografie (užití různých druhů písma), jejímž autorem byl K. Teige. • Slavík zpívá špatné (1926) -poetismus, dozvuky 1. svět. v. („...jsou mrtvi nepřátelé, jsou mrtvi kamarádi, jsme mrtvi všichni..." z básně Staré bojiště, Balada ze Champagne: „...byl to den hrozný, byly ještě horší, přišla válka, přišli vojáci. Zakopali děla na vinici mezi hrozny..."), cestování - básně Moskva, Mésto Leninovo a závěrečná báseň Lenin • Sbírka Poštovní holub (1929) - krása života, hravost, mistr kantilény V. Nezval: Švábi (byla cenzurou vyřazena, vyšla až po r. 1945) Hnusní černí mstiví zlí Všude se nám rozlezli J. Seifert Česká poezie od konce 1. svět. v. do konce 2. svět. v. Bieblovou velkou inspiraci byl pobyt na | Cejlónu, Sumatře a Jávě i svatební cesta do : Afriky. Manželství se však zanedlouho stalo j formálním. Po 2. svět. v. byl Biebl nařčen • z kolaborace a poté sledován a prověřován. • S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927) - poetismus; prožitky z cesty na exotický Cejlón a Jávu; půvab místních žen, tropická příroda; básník vzpomíná na domov a v odloučeni od něho začíná za exotické považovat rodné Čechy • Nový Ikaros (1929) -jeden z vrcholů poetismu, čtyřdílná polytematická báseň, převládá volný verš, prolínání časových rovin i místních scenerií - zážitky z dětství, války, cestováni i milostné vzpomínky; Ikaros je symbolem básníka, který se lehce vznáší prostorem a časem, je schopen obejmout celý svět a snaži se zachytit rozporné pocity moderního člověka ' Zrcadlo noci (1939) - surrealistické verše (autor byl členem Surrealistické skupiny) • Bez obav (1951) - básně z let 1940-1950, sociální, budovatelské i protifašistické motivy 17.3 Katolický proud Vedle Členů Svazu moderní kultury Devětsil, brněnské Literární skupiny z 20. let a Surrealistické skupiny 30. let se uplatnila i linie katolická se spirituální koncepcí literatury (časopis Archa, Akord, Řád, Tvár, Vyšehrad). Hlásila se k dílu Březinovu14 a Demlovu. Značný význam pro ni měly historické studie Josefa Pekaře (1870-1937) a Josefa VaSici (1884-1968) o českém literárním baroku. Editorem, překladatelem a literárním kritikem této orientace byl např. Bedřich Fučík (1900-1984). Pro rozvoj katolické literatury měla značný význam nakladatelská činnost Josefa Floriana (1873-1941) ve Staré Řiši na Vysočině. Pečoval o výtvarnou a grafickou stránku tisků a v edici Dobré dIlo vydal práce teologické, vědecké, filozofické, beletrii původní i přeloženou (sám přeložil přes 60 knih. především z francouzštiny). Po skončení války byla řada katolických autorů obviněna z kolaborace, komunistická justice mnohým z nich i jejich rodinám cíleně ničila život (Zahradníček, Kostohryz, Křelina. Knap ad.). Dalšími katolickými básníky byli např. Klement Bochořák (1910-1981). V. Renč20, Z. Rotrekť0 a Ivan Slavík (1920-2002). \<-.\s rv Vítězslav Nezval (1900-1958) Edison (1928) Báseň jednoho z našich nejplodnějších slovesných tvůrců meziválečného období. Těžiště Nezvalova díla spočívá v lyrice. Na jeho začátku stojí sbírka Most a báseň Podivuhodný kouzelník (obojí 1922), ale důležitější postavení zaujímá až Pantomima (1924), považovaná za první významné básnické dílo poetismu. Ve 30. letech, počínaje Skleněným havelokem (1932), opouští Nezval poetistickou hravost a ve sbírkách Žena v množném čísle. Praha s prsty deště (obě 1936) a Absolutn hrobař (1937) naplňuje estetické požadavky surrealismu. Na dobu okupace reaguje vlasteneckými verši, jak doklá dá soubor Pět minut za městem (1940) či cyklus Historický obraz (1939-1945). Po roce 1948 píše angažovanot poezii v duchu komunistické ideologie (poema Stalin a Velký orloj, obojí 1949), ale v závěru svého tvůrčihí života se Chrpami a městy (1955) vrací k intimní lyrice s prvky melancholie. Součástí Nezvalova rozsáhlého díl; jsou i experimentální prózy (např. Dolce far niente, 1931) a dramata (nejznámější Manon Lescaut, 1940). Nezva je rovněž autorem řady manifestů, esejů, překladů z franc, poezie a memoárů Z mého života (posmrtně, 1959). Celková Charakteristika Báseň, ovlivněná doznívajícím poetismem, patří k vrcholům autorova prvního tvůrčíhc období. Básník zde zhodnotil své dosavadní umělecké zkušenosti v oblasti výrazové i významové výstavby Odvážná obraznost, celé trsy neobvyklých metafor se zde slučují s „máchovskou výmluvností" (Ame Nováky a pečlivě vykrouženou formou. Nejedná se o typickou avantgardní oslavu technické civilizace a jejího hrdiny geniálního amerického vynálezce, neboť do prvoplánového okouzleni moderním světem neustále pronikají refré-novitě se opakující motivy smutku a existenciální úzkosti ze života i smrti, signalizované už vstupním veršem („Naše životy jsou truchlivé jak pláč") a vyúsťující v ambivalentní životni pocit. Struktura básně je sevřena subjektem lyrického mluv- tjj Tisicjablek spadlo na nos zeměkoule čího, jehož situace je přiblížena v první a závěrečné části; dodává tak celé kompozici textu rámcující charakter. Edison je znázorněn jako hrdina moderního věku, který navzdory nepříznivým okolnostem dokázal zasáhnout do světa druhých lidí a elektrickým světlem doslova prozářit jejich životy._________ IvHBiľrTl Báseň se skládá / pěti části. Část prvni má funkci prologu, v němž lyrický mluvčí spatřuje svůj truchlivý stín hráče-sebevraha. Ve snaze zbavit se náhlých chmur otevírá a jen Newton doved těžil ze své boule tisíc lidi mělo epilepsii a jen svatý Pavel uzřel hostii tisíc hluchých lidí bloudi beze jména a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena tisíc šílenců již táhlo zámořím a jen Nero doved zapáliti Rím tisíc vynálezu jde k nám na sezónu jenom jeden z nich však byl ten Edisonův staré noviny, v nichž se dočítá o novém Edisonove vynálezu. Následující části básně jsou zčásti jakýmsi útržkovitým „životopisem" slavného vynálezce, či přesněji básnickou heroizaci jeho práce, vnímané ovšem spíše jako dobrodružství nebo poezie. Jako svatý Pavel „uzřel" hostii, Newton objevil gravitační zákon či Nero dokázal zapálit Řím, také Edison svým vynálezem žárovky vstoupil do historie jedinečných činů, které navždy změnily svět. V páté části dochází k propojení protikladných pocitů úzkosti a smíchu, jež společné utvářejí náš život a jež se k sobě vážou podobně jako světlo a stín, den a noc, rub a líc. (Nejdůležitější stylotvorný prvek představují metafory, řazené k sobě volně, bez interpunkce, asocia-sobem. Bary jsou připodobňovány monstrancím, lyrický mluvčí se označuje jako „piják světel nočních bárek na Vltavě" apod. Časté anaforické spojování veršů vyvolává dojem, jako by jeden básnický obraz vyvolával další, a společně tak vytvářejí celé řetězce představ. Oslovení (často i neživých předmětů, které jsou takto personifikovány) dodávají zvláště závěrečným veršům vznosný litanický charakter. Okolnosti vzniku díla I Edison vznikl během básníkova pobytu u rodičů v Dalešicích na podzim 1927. Knižné vyšlo dílo poprvé samostatně r. 1928, od r. 1930 pak jako součást souboru Básně noci (společně s básněmi Smuteční hrana za Otokara Březinu, Podivuhodný kouzelník, Signál času. Silvestrovská noc a Neznámá ze Seiny). Poesie je Nezvalovi živel, tedy něco objektivné-ho a daného; ty můžeš se jen ponořit na vteřinu do něho, zachytit jeho krůpěj, vynést ji do vzduchu, tak aby zahrála duhou, která za vleřinu zhasne, utonout na vteřinu v čemsi vyššim, af je to moře podvědomí, at je to jezero snu, af je to řeka smyslnosti, jen v takovém sebezapomenut! je štěstí- Je to pojetí poesie zcela hedonistické, zcela epikurejské. (F. X. Salda) IV básni se najedná straně završují podněty, objevené užcivi-lislickou poezií S. K. Neumanna, na straně druhé předznamenává „melancholický obrat", který vstoupil do české poezie s počátkem 30. let u básníků, jako byl F. Halas, V. Holan nebo J. Zahradníček. Částečně tedy zaujímá obdobnou pozici jako časově souběžná a v tomto směru ovšem důslednější Panychída V. Závady (i 927). Celek Nezvalova díla vyvolává prakticky podnes rozporné reakce. Je oceňována básníkova dovednost a jazykové mistrovství, současně jsou však zaznamenávány hluboké kvalitativní propady, reprezentované zejména jeho angažovanou poválečnou poezií. Ani Nezvalovy postoje občanské nebyly vždy zcela jednoznačné. Přes své komunistické zanícení se v 50. letech, v době mohutného tažení proti katolickým básníkům, zastal J. Demla. Pod ironizujícím názvem Podivuhodní kouzelnici, | záměrné odkazujícím na podobně znějící titul výše uvedené Nezvalovy básně, vydal v Londýně roku 1987 A. Brousek antologii angažované I poezie z období stalinismu, a odkryl tak jednu I z nejsmutnějších kapitol české literami minulosti. 17. Česká poezie oo konce 1. svét. v. oo konce 2. svět. v. Jaroslav Seifert (1901-1986) Jablko z klína (1933) První Seifertovy lyrické soubory Mesto v slzách (1921) a Samá láska (1923) se nesly ve znamení proletárske poezie. Vliv poetismu se projevil ve sbírkách Na vlnách TSF (1925, s typografickou úpravou K. Teiga), Slavík zpívá špatně (1926) a Poštovní holub (1929). Ve 30. letech se autorova poezie zintimňuje a výrazově zprůzračňuje, jak dokládají knihy Ruce Venušiny (1936) a Jaro sbohem (1937). Reakcí na mnichovské a válečné události jsou sbírky Zhasněte světla (1938), Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná (obě 1940), Kamenný most (1944) a Přilba z hlíny (1945). Uprostřed 50. let vydává Seifert známou sbírku Maminka (1954). V závěrečném tvůrčím období, reprezentovaném např. tituly Koncert na ostrově (1965), Morový sloup (1971), Deštník z Piccadilly (1978), Býti básníkem (1983), se básník ohlíží za svým životem. Seifert je rovněž autorem vzpomínkové knihy Všecky krásy světa (1979). Byl redaktorem levicových novin, pracovníkem nakladatelství i překladatelem._____________ g»=iyiV:«JTCTCi?Biff^ Básnická sbírka jednoho z našich největších moderních básníků, nositele Nobelovy ceny /a literaturu (1984). Jestliže v proletářském a poetistickém období si Seifert oblíbil především volný verš, a občas se dokonce po vzoru Apollinairových Kaligramů uchyloval i k různým typografickým experimentům, počínaje Jablkem z klina se básník těchto účinných efektů vědomě zříká. Rozchází se s exotickými motivy, provokativními gesty a mnohomluvností. Usiluje naopak o „vnitřní" intenzitu výrazu, který na první pohled působí až překvapivé tradičně, nenápadně. Hloubka a umělecká přesvědčivost Seifertových veršů však spočívá právě v prostotě, zdánlivé samozřejmosti, nepatetičnosti (byť s občasnou tendencí k sentimentálnímu nádechu). S básníkovým odklonem od vnějškové efektnosti souvisí také střídmá metaforika jeho básní, ve kterých se často projevuje inspirace lidovou písní. ITSWWTi yri,-i-v --ni-ij.-L-T jě uchvácen životními radostmi, ale došla- fgi Dívce, která bydli u hřbitova Žárlím na anděly a na všechny kříže, poslouchají tě, když sedneš k pianu; žárlím na anděly, letí k oknům blíže, když jdeš večer spat či vstáváš po ránu. A pak žárlím na ty nebožtiky v hrobě, v jejichž hlavách vidíš svíčky zhasínat, že tak blízko mají všichni k tobě a tak blízko tebe mohou spát. vuje se u něho i vědomí konečnosti lidské existence, jakkoli je schopen smrt vplétat do něžných vyznání (báseň Dívce, která bydlí u hřbitova). Lásku spojuje také s pocity bolesti, někdy i hořkosti (např. báseň Píseň). V básni Matka a dítě vystupuje maminka v pozici lyrického mluvčího; tatínek je vzdálen tomuto světu mateřství, v jeho světě straší „čerti zlí a rohatí". Báseň Rozhledna na Petříně otevírá apostrofa Jarmily, postavy z Máchova Máje. Častý výskyt andělů (také v podobě soch) prozrazuje vertikální pnutí v Seifertových básních, které však setrvává u náznaků. lľaWWT?B!»Tvľi-.iivi,-.iv- tp-L-imm ivi^m j,» 7-,tntv,.nn v,. ^ť,i,v L-■.■/,!,idenňosti ■ niž se běznosi obecná *"■<-'■■•-mitelnost snoubí s vědomím jedinečnosti a prožitkem zázračného okouzlení. Básník opěvuje krásu žen, domov a dětství, vyjadřuje stesk nad nezadržitelně uplývajícím časem, proti němuž vzdoruje kouzlem vzpomínky. Název sbírky signalizuje dominantní přítomnost milostné tematiky, která je uchopena hned v druhé básni Jarní pouť. Spojení jara a lásky patří ke konstantám básníkova světa, je vyjádřením naděje a radosti ze života. Některé básně mají povahu vyznání milované dívce, jiné jsou spíše lítostivým ohlédnutím za odvátou láskou. Smrt je vnímána jako bolestná, smutná součást života, jako jeho přirozené zakončení. Básník ji nepojímá metafyzicky nebo mysticky, spíše jako by ji vtahoval do života, chápe ji jako jeho nedílnou sou- m _ , . .———--------------■—„ . ■;, .,,,... ... . , c -j. ., ■ ,, _,■ ., ... ., Ml Seifert chce býti dnes. rozumim-li dobre. cast (jakkoli bolestnou). Seifert nem básníkem smrti, nybrz básníkem M dot)[ým umĚlcerTli který pracuje se vš, umé. žiyoja, jehož barevností se nechává fascinovat. I leckou svédomitosti a se vším uměleckým i důmyslem a důvtipem. (...) Rozmáchlost | gest a papírovost póz z prvního obdob! politické revolučnosti popřevratové jistě nikdy neuspokojovala hlubších duchů, právě jako I v laciném obrazoborectvl Erenburgově ne-I mohl jsi nikdy vidět silu, nýbrž jen siláctvi. | Že se odvracejí dnes nejlepší mladi lidé od , povrchu k nitru, že chtějí pracovat do hloub-I ky bez fráze a teatralistiky, je nutno jen vítat. (F. X. Salda) eifertův verš charakterizuje podmanivá melodičnost, ěvřrosrríázyk je nesložitý, využívá prvků z oblasti hovorové mluvy. Stylistická působivost básní spočívá v důmyslném uplatňování principu opakováni. OKOLNOSn VZNIKU DÍLA Po proletářském a poetistickém „prologu" se Seifertův básnický výraz právě v této sbírce ustaluje a prakticky až do poloviny 60. let zůstává neměnný. Jablko z klína je ovšem také svébytnou reakcí na krizi avantgardního modelu, jímž koncem 20. let procházelo české básnictví, s výjimkou surrealismu. Zatímco V. Hulán. F. Halas či J. Zahradníček pěstují zádumčivou reflexívní lyriku, Seifert upřednostňuje tradiční témata, vyjadřovaná se zdánlivou leh-kostí, která je ovšem výsledkem obdivuhodné formálni bravury.______ i< ll'lal Dílo J. Seiferta si uchovává svou čtenářskou oblibu inj. i pro svou sdělnost, kterou však rozhodně nelze zaměňovat s plochou proklamativností. Seifert byl považován za významnou uměleckou autoritu zástupci mladších generací (V. Havel). Na jeho poetiku navázal např, M. Florian. 17. Česká poezie od konce 1. svět. v. do konce 2. svět. v. V letech 1969-1970 vykonával J. Seifert funkci předsedy Svazu československých spisovatelů. Diky své morální autoritě získal pro tuto instituci značnou společenskou prestiž. S nástupem tzv. normalizace se však básník, který vyjádřil otevřený nesouhlas se sovětskou okupací, stal nežádoucí osobou a do konce 70. let zůstal zakázaným autorem, publikujícím pouze samizdatově nebo v exilových nakladatelstvích. lOnstantin Biebl (I898-1951) S LODÍ, JEŽ DOVÁŽÍ ČAJ A KÁVU (1927) Jedno z nejznámějších a zároveň nejtypičtějších děl českého poetismu z pera příslušníka seifertov-sko-nezvalovské generace. Prvotinu Cesta k lidem (1923) napsal Biebl společně se svým strýcem A. Rázem. Po souborech Věrný hlas (1924) a Zlom (1925). navazujících na wolkerovskou „poezii srdce", následuji poetistické sbírky Zloděj z Bagdádu (1925) a Zlatými řetězy (1926), v nichž převládají motivy touhy i elegické tóny. Čtyřdílná polytematická báseň Nový Ikaros (1929) je umělecky intenzivní výpovědi využívající látky z antické mytologie. Zrcadlo noci (1939) shrnuje básníkovu tvorbu surrea-listickou. Občanskou lyriku obsahuje sbírka Bez obav (1951). Biebl byl také autorem teoretických stati o surrealismu. Pľ*ľvňffľ!vľBnSnrBj Kniha je především oslavou nekonečného prostoru a exotických dalek. Autor seji svým okouzlením krásami rozlehlého světa, mládí, lásky a touhy definitivně přihlásil k poetismu. Bezprostřednost a citová exponovanost básnického gesta je spojena s asociativním řazením nesourodých obrazů a představ, jež vytvářejí překvapivá sousedství. Na rozdíl od robustního Nezvala, jehož vzrušující řetězce metafor připomínají ohňostroj plný barev a oslnivého jasu, Bieblovu obraznost poněkud tlumí a zjemňuje melancholická, snivá nálada a jakási vnitřní nejistota, křehkost. Tuto charakteristickou polohu Bieblovy poezie vystihl F. X. Salda, jenž básníka nazval Pierotem, který spadl z Měsíce, a cítí se proto nejistým „na této divoce roztočené planetě". Kromě lyrického subjektu, jehož očima se díváme na prostor rozšiřující se až do závratnosti, se v básních objevují postavy, které tento prostor zabydlují. Jsou to milenci, jdoucí večer k lesu, dívky, jež lyrický mluvčí kdysi miloval, nebo básníkův otec. zubní lékař. Popisy žen se zužuji na symbolický detail (rty, prsy apod.) nebojsou oslovo-vány pomoci obecných výrazů (společnice, ženo, Japonko atd.). ,,. r?Wlfffyi51 Šbiřká se skládá ze tří částí. V první části, nazvané Začarovaná studánka, se ocitáme v krajině básníkova dětství a dospívání, ve Slavětíně u Loun. Jméno obce se dokonce přímo objevuje hned v prvním verši titulní básně. Prostor, vyznačený kaplí, alejemi stromů, lesem nebo šumějícími lány polí, je vlastně malým vesmírem, zdůvěměným vzpomínkou. V další části, jejíž název se shoduje s názvem celé sbírky, zdůvěměni nahrazuje touha zdolat obrovské vzdálenosti: prostor se rozšiřuje až do tropických oblastí v Indickém oceánu. Okouzlení z cest je umocněno opojením z krás Javanky Ráno jdou na passar prodával ananasy aby jim voněly ruce až budou si na noc rozplétat vlasy A když je rozpletou osud všech Javanek usednou tiše před chatou , s očima k moři a s hřebenem nazpátek končin dosud nespatřených a z nespoutaného karnevalu nočních pitek, divokého tance i neznámých žen. Třetí část Protinožci začíná apostrofou žhnoucího rovníkového slunce. Zázračné opojení se mění v závrať, do níž vstupuje nostalgická vzpomínka na domov, který se uprostřed pralesů paradoxně jeví jako exotická země. kde se střídají roční období, kvetou třešně a rostou jahody. ILESXEuS Přestože básně na pn ni pohled postrádají \ nější formální kázeň I strofy mají nepravidelný počet veršů různých délek, interpunkce většinou chybí), vyznačují se zvýšenou rytmičnosti i zvukovými kvalitami (hudeb-nosti). Nejdůležitější úlohu zaujímá básnický obraz, jemuž se formální prvky místy jakoby dodatečně přizpůsobuji. Objevuje se řada vtipných metafor, přirovnání i slovních hříček: klas je označen jako žezlo země, měsíčky pomeranče připomínají turecké šavle, koruna muškátu se rýmuje se slovem „dukát" atd. Lexikální vrstva jazyka vstřebává velké množství exotického výraziva. Okolnosti vzniku díla Exotika fascinovala prakticky všechny avantgardní umělce. (Podle mínění literárního historika J. Opelíka na tuto fascinaci poetistických umělců exotickými kraji osobitým způsobem reaguje K. Čapek v románu Povětroň.) Bieblova sbírka však nebyla jen výsledkem literární stylizace. Stojí za ni vzpomínka na dalekou cestu na Jávu, kterou básník jako jediný z příslušníků své generace podnikl. I Bieblova poezie, která představuje nepochybně jeden ze základních kamenů avantgardní poezie meziválečné doby, byla s výhradami vnímána konzervativním A. Novákem, ocenění se naopak dočkala od F. X. Saldy. Stejného námětu, jaký nacházíme v jeho básni Nový Ikaros, použil F. Hru-bín v Proměně (1957); také zde se antický mýtus stává podobenstvím o moderním světě. Po roce 1948 byl Biebl pozitivně hodnocen pro svou angažovanou poezii, zatímco jeho tvorba meziválečná byla komunistickými ideology odmítána. Tato schizofrenní situace citlivého Biebla - který se snažil být podobné jako Nezval s totalitním režimem konformní, ale současně nemohl zamlčet vlastním uměleckou minulost - vážně poznamenala a patrně i přispěla k jeho tragickému rozhodnutí spáchat sebevraždu. Velikost básníků je nezměnitelná pouhým okem, tak jako běh ponorných řek; jako tajemstvi gejzírů. A způsob tvorby Bieblovy, řád jejího zrodu, měl cosi až nápadně obdobného s horkými vřídly, darmo se jim nepo-divoval v Karlových Varech. I Konstantin Biebl byl vzácným umě-I leckým zjevem i v tom smyslu, že jeho tvůrčí činnost nebyla poháněna 1 žádným větrným mlýnským kolem, do I jehož lopatek duji ctižádost a ješitnost I (Karel Konrád) I K blízkým přátelům K. Biebla patřil i J. Wolker, jemuž Biebl věnoval svou sbírku Věrný hlas. V roce 1922 spolu strávili část prázdnin v Dalmácii Bieblův příběh z 1. svět. v., kterou prožil na balkánské frontě, inspiroval Wolkera k napsáni povídky Ilda (1921). 17. ČESKÁ POEZIE OD KONCE 1. SVĚT. V. DO KONCE 2. SVĚT. V. V^fj*^ Svalin £ ř fl**M> «tft. Bořivoj Srba: Brněnské divadelnictví a česká divadelní avantgarda (úvodní slovo) .........................5 Světlana Medulánová: Inscenační tvorba Jindřicha Honzla v Národním divadle v Brně (1929-1931)........13 Pavel Hanák: Connellyho Zelená pastviska v zakázané brněnské inscenaci Aleše Podhorského z roku 1935 ............................................................................29 Bořivoj Srba: Halasova dramatická adaptace Laforgueova Čtveráka Pierota ..............................39 Hana Pospěchová: Film-Star revue: pokus takřka Osvobozený? Jeden z ohlasů revuí Voskovce a Wericha v meziválečném Brně ............................81 Viktor Prudik: Hostováni Osvobozeného divadla v Brně ve dvacátých a třicátých letech ve světle divadelní kritiky ...................................................................................105 Obrazová část .................................................................................................113