ALCHYMISTA

OSOBY
ALESSANDRO   DEL   MORONE
MARTIN   KORYCAN
MICHAEL   KORYCAN
ANNA   KORYCANOVA
EVA   KORYCANOVA
ONDREJ   BUBEN
TREST
SÁNY
KISCH
RUDOLF   II.
CHOVA   ALŽBETA.
Tftl   MĚŠŤANÉ
SLUHOVÉ   A   SLUŽKY
HLASATEL   A   PRŮVODCOVÉ   ClSAftOVI
PlSAftl
VOJACI
Alchymisté a hvězdáři (Tycho de Brahe, Kepler, dr. John Dee, Edvard Kelley, Marco Bragadino, Michal Sqdziwoj ze Skórska, Andrea Caravaggio, Filip Jakub Güsterhöfer, Tadeáš Hájek z Hájku, Eustach Shering, Sentinoha, Jan Budény)
DÉJSTVl   PRVNÍ
Scéna prvá
Alessandro, Eva a Buben, tento se zavázanýma očima.
ALESSANDRO: O něco málo vlevo. Ach, to je příliš. Minul jste se cíle!
BUBEN: Co na tom sejde? Snímá -pásku.
ALESSANDRO se směje: Vše.
EVA: Slíbil jste mi, že si nepovedete tak hlučně a že se nebudete smát na celé kolo.
ALESSANDRO: Vždyť se nesměji.
EVA: S vámi je těžká řeč.
ALESSANDRO: Nalezl bych vaše ústa i se zavázanýma očima.
EVA: Ticho!
ALESSANDRO: Už mne neuslyšíte. A co více, stanu se neviditelným. Zavazuje si pásku.
BUBEN: Nechme toho.
EVA: A proč?
BUBEN: Není mi do hry.
EVA: Co se ti stalo?
BUBEN: Nic.
ALESSANDRO: Oho, věc je v nejlepším a máme přestat?
BUBEN: Ba právě. Kdyby vás někdo viděl, řekl by, že jste do sebe zamilováni.
ALESSANDRO se směje: Měl by pravdu jen zčásti. '
BUBEN: Z poloviny?
ALESSANDRO: Jen potud, že Eva přichází do věku milenek.
BUBEN: Ale vy jste již svá milenecká období překročil?
ALESSANDRO: Ale kdež, počítám svůj věk vždy od počátku příhod.
109
BUBEN: Kdyby vás tak viděl Tycho!
ALESSANDRO: Nu?
BUBEN: Přidal by se k vašim odpůrcům.
EVA: Morone může být posuzován jen podle svých prací!-
BUBEN: Já vím, já vím.
ALESSANDRO: Proboha, mlčte přece, nebo vás v tu chvíli
chytím. EVA: Za slovo? ALESSANDRO: Kolem pasu.
buben: Pozor, pozor, panečku. Copak jste to říkal o neviditelnosti? Nezmenšil jste se ani o vlásek. ALESSANDRO: A ani o vlásek se nezmýlím. Uchopí Evu
za ruce a klekne před ni. Vchází Anna Koryčanová.
Eva se vymaní. ALESSANDRO: Poznávám váš krok,   vím,   kde   stojíte.
Věru, je stejně snadné uchopiti dívku v zápěstí jako
kord za jílec. EVA: Vy jste pošetilý! Klečíte před mou matkou. ALESSANDRO: Je to pravda?   Paní   Anna   Koryčanová
pracuje do páté hodiny. Jestliže vyšla, vrátil se hrabě
Martin z kaple. Je tomu tak?
Pomlčka. — Zeny exeunt. Paní dotčena, Eva v rozpacích.
BUBEN: Konec hry. Jářku, přestaňte, sejměte pásku. Smích. Vždyť odešly.
ALESSANDRO: Tak, to jsem ale provedl hloupost!
BUBEN: Proč? Eva po vás snad trošičku blázní — nu, to ona po každém.
ALESSANDRO: Eva? Ani zdání, brachu!
BUBEN: Ne? S radostí. Co vás tedy mrzí?
ALESSANDRO: Tvá sestra se pohoršila.
BUBEN: Podobá se, že ano. — Ale vy se nehněváte, Alessandro, co?.
ALESSANDRO: Já? Ale kdež, mne se to netkne. Jen abys ty, brachu, neztratil přímluvkyni. Dnes už je pátek.
BUBEN: Pátek nebo sobota, je mi to jedno. Mé věci nesouvisí s kalendářem.
110
•
^ESSANDRO: Chci dnes odjeti do Bologne. ÜBEN: Ach, do Bologne! — Panečku, jsem si jist, že vás zde budou prosit za odpuštění a že císař ještě rád odvolá svoji urážku. Prosím vás, takoví matematikové, . takoví hvězdáři! Nevidí si to na špičku nosu. ALESSANDRO: Buď jak buď, můj výpočet je správný. BUBEN: Přál bych si vidět, jak se budou tvářit, až nastane předpověděné zatmění. ALESSANDRO: Jsi však na holičkách. BUBEN: Dočista snad ne, a kdybyste se přimluvil — ALESSANDRO: Nesmysl. Pospíchám. BUBEN: Alessandro! ALESSANDRO: Jsem už syt tvé nerozhodnosti, vždyť ani
nevíš, co chceš. BUBEN: Být s vámi.
ALESSANDRO: Dobrá, venku stojí dva koně. — Nuže, ano .   či ne?
BUBEN: Hrabě mi odepřel částku, o kterou jsem ho žádal. ALESSANDRO: Nemohl jinak. BUBEN: Vy si myslíte, že pro to měl důvod? ALESSANDRO: Velmi dobrý. buben: To bych jej rád znal. ALESSANDRO: Můj  bože, hrabě je  přece chudý jako
chrt. BUBEN: Chudý, hrabě že je chudý? Vždyť má pět tisíc
jiter půdy! Pět tisíc jiter a peněz, že sám ani neví
kolik. ALESSANDRO: To je ovšem jiná. Nu, tím lépe. BUBEN: Kdybych měl desátou částku toho, co vydával,
mohl bych zůstati rok v Itálii. ALESSANDRO: Eh, nemluvme o cizích věcech. BUBEN: Cožpak, prosím vás, ztratil své zboží? Zabavili
mu je? ALESSANDRO: Nevím. Je v tísni. — Pomlčka, je slyšeti
kroky. — Slyšíš? Přechází podél  svých prázdných
truhlic. Střežil by je méně obezřele, kdyby byly plné.
Chudinka, přišel o všechno. Ztratil míru. Je potřeš-
těn.
111
BUBEN: Ne, mluví jako jindy, snídá, chodí do kaple, maJ
dobrý spánek. ALESSANDRO: Zbláznil se. Pomlčka. BUBEN: Ano, přechází. ALESSANDRO: Neliší se od svého bratra. BUBEN: Jděte  k  šípku,   Martin   a Michael. Směje ses ^ Jářku, buď jste se rozhodl, že mě dnes budete pinii J údivem, nebo se vám něco přihodilo. Alessandro: Rozhodl jsem se odejíti, a jestliže zůstanu, 1
nebude to proto, aby ses divil, hlupáčku. BUBEN: Alessandro, víte, jak vás mám rád. ALESSANDRO: Třesky plesky! S tím si na mne nepřijdeš. BUBEN: Co vám není zas vhod? Nemohu ani říci, že o vás
stojím. ALESSANDRO: K ďasu se slovíčky tolikrát omílanými. BUBEN: Jak mám s vámi mluvit? Co chcete? ALESSANDRO: To, co právě mám. Svou tvář, svého ducha, chviličku zdraví, dobrou smrt. BUBEN: A vaše práce? ALESSANDRO: Toť jeden ze způsobů štěstí. buben: A vaše milenky? ALESSANDRO: Toť druhý a třetí. buben směje se: Vy lehkomyslníku! ALESSANDRO směje se: Vy mudrci! BUBEN: Myslím, že mě nakonec přece do té Itálie dovolí. Volá. Anno! Prosím tě, jenom na chvíli. Anno! Čert ví, kde vězí. Anno! Vejde Anna Koryčanová. Už jsem měl strach, že ses rozhněvala. ANNA: Proč bych se hněvala? BUBEN: Nu, pro tu hloupou hru. ANNA: Ach ne —
BUBEN: Já říkal, že ne. Miláčku, prosím tě, Alessandro dnes odjíždí, přimluv se u hraběte, abych mohl jeti s ním. ANNA: Mluvila jsem již o tom, ale odmítl. — Pokud pak jde o moje vlastní mínění, jsem v té věci s manželem zajedno. Pomlčka. K Alessandrovi. Přeji vám cestu beze zlých příhod a šťastný návrat do Vlach.
112
SSANDRO: Má Itálie, hraběnko, se stře až k tomuto i domu. Sleduje běh slunce a je širá jako jeho záření.
-" Byl jsem zde doma.
ANNA: Jen z malé částí.
ALESSANDRO: Nikoliv. Odcházím váhavě. Můj klobouk dobře nesedí a plášť je těžší než sukno, z něhož byl ušit. Byl .bych rád, aby jel Ondřej se mnou. — Bo-Iognská universita zve vašeho bratra a mého přítele právě tak naléhavě jako mne. Dovolte mu to. Vrátíme se co nejdříve.
ANNA: Myslím, že je věc již rozhodnuta.
BUBEN: Však on by si dal říci.
ANNA: Hrabě Martin? Nu, zkus to.
BUBEN: Toť se ví!
ANNA: Ty jsi jako malý chlapec, Ondřeji. Může být při vážné práci k něčemu kloudnému? Já myslím, že ne. Pomlčka. Zde, pane, už nenajdete pomocníků. Pomlčka. Hleďte si italského díla tak horlivě, jako my boha a pokoje.
ALESSANDRO: Rozumím těm zdvořilostem jenom maličko. Řekněte mi to naplno, hraběnko. Povýšeným hlasem. Prosím vás, pane Bubne, vyjděte.
ANNA: Zůstaň!
Buben váhavě odchází. Pomlčka.
ALESSANDRO: Proč jste tak přísná?
ANNA: Rozhodla jsem se.
ALESSANDRO: Dříve, než jste splnila svůj slib!
ANNA: Co jsem vám slibovala? Nic, dočista nic. Ta žena, která řekla, že přijde za milencem, to jsem nebyla já, to já nemluvila, to byl cizí hlas. Podobá se, že mě bůh zkoušel.
ALESSANDRO: Doposud váháš, doposud pochybuješ, ty nejmladší sestřičko lásky? Bůh se nehněvá.
ANNA: Jsem příliš hříšná, abych dohlédla k nebi. Můj hlas se třese hanbou a není slyšán. Jsem příliš hříšná, abych zaslechla tichounký vzdech a zalkání duše.
ALESSANDRO: Miluji tě.
a                                                                           113
ANNA: Neuhájím svého stínu v přívalu světla. Nejsem
s to uhájiti své viny v přívalu štěstí. ALESSANDRO: Má přítelkyně, má krásná bludařko, má
odpadlice!
ANNA: Ne! Ne! Reči, propůjč mi výraznější zápor, než hýkají má ústa. Příkladové svatých, skytněte mi sílu, .   abych vytrvala. Chci potlačiti svou hříšnou lásku! Chci se vyznat ve veřejné zpovědi, chci křičet o svém provinění do síně služek! ALESSANDRO: Jsi uchvácena a všechny hlasy tvé duše volají současně. Krása sama vykupuje a nežádá si vy-; koupení. Žel, ta spanilá tvář tě neuchvátila. Neroze-^ znáváš v pohodě hlasů ani loutnařovu loutnu ani hlas zpěvákův. Nechť zní! Nechť zní hlasitěji! ANNA: Jdi pryč! Jdi pryč! ALESSANDRO: Neviňátko, sotva ses dotkla sandálů lásky.
Vždyť jsi ani včera nepřišla! Cekal jsem nadarmo. ANNA: Neměla jsem síly plniti slovo. Jsem nevěrná manželu a nevěrná své lásce. Moje modlitby minuly boží dlaň a klesají v hloubkách nebe. ALESSANDRO: Neobviňuj se, nepřemýšlej, nevyslov leč
to, co ti vnuká tvé srdce. ANNA: Milovala jsem tě! ALESSANDRO: Ach, sotva hlesnutí na můj křik. ANNA: Ne! Nemohu býti přinucena, abych tě následovala. Budu se bránit! ALESSANDRO: Rychle, koně jsou osedláni. ANNA křičí: Martine! Martine Koryčane! Chci ti říci —
chci ti říci — MARTIN vchází se svým bratrem: Nuže, oč běží? Jaká
příjemná novina, miláčku? MICHAEL hystericky: Paní hraběnka! K Alessandrovi.
Dobrý den! Proč křičíš? MARTIN: Nuže, co jsi mi chtěla říci, čeho si přeješ? ANNA:   Prosím  tě,  abys  přikázal  panu  Alessandrovi del Morone odejíti z našeho domu a nevraceti se. Pomlčka. MARTIN samolibě: Vidím, že se chystáte na cestu a tu
114
■ ^vám asi nebude zatěžko uposlechnouti toho rozmařeného přání.
ALESSANDRO: Nikoliv, rozmyslil jsem si to.
BUBEN: Vy neodjedete?
ALESSANDRO: Jsem hostem vašeho bratra, hraběte Michaele.
MICHAEL: Hostem, ty chytráku!
ALESSANDRO: Ještě méně, přejete-li si. Sluhovi. Sejdi dolů a řekni podkonímu, aby sňal s koní postroje a pustil zvířata, nechť jdou, kam se jim zlíbí. Hraběti. Rozhodnete-li, abych odešel, chci jíti pěšky. Je na vás, abyste mluvil, pane.
MARTIN k Anně: Máš opravdu vážný důvod?
ANNA: Tážeš se mne jako služky.
MARTIN: Nikoliv, jako dámy příliš mladé.
ANNA: Žádám, aby Alessandro opustil náš dům!
MARTIN: Slibuji vám, že se tak stane.
ANNA: Díky. Exit.
MARTIN: Porozuměl jsem vašim pracím jen zpola. Nestarám se o podobné věci a nebudu o nich soudit. Není to dávno, co jsem přišel z vesnice, straním se vašeho shonu, ale účast bratrova je mi zárukou, že vaše dílo nesměřuje proti Písmu.
MICHAEL: Nech toho. Neslibuji si od svého rozumu nic dobrého.
MARTIN: Oč jde?
MICHAEL: O kůži.
MARTIN: Šašku!
MICHAEL: Odtud se pozná pravý duch.
MARTIN k Alessandrovi: Jak jste se choval k mé ženě? Co jste jí řekl?
ALESSANDRO: Hraběnka je krásná.
MICHAEL: Dále! Dále!
ALESSANDRO: Neodpovím.
MICHAEL: Dále! Dále!
MARTIN křičí: Mlč, mlč, mlč!
MICHAEL: Je mi z toho křiklouna nanic.
MARTIN: Prosím tě, přestaň, dej si říci.
>•                                                                          115
MICHAEL: Ta důstojnost je příliš hluboká, sahá mi až po krk. Utopím se v tom. Vášnivě. Scípnu na vaši. hampejznickou hodnost. Vybuchne. Dům hrabat KoJ ryčanů je pelech! Pelech! Pelech!
MARTIN přidušeně: Ticho!
buben se zajíkavou odvahou: Já tomu nerozumím. Platí to obecně, či co jste chtěl říci?
MICHAEL: Nuže, určitěji. Můj bratr uzavřel smilný sňatek! Sňatek s ďáblicí.
BUBEN: To mluvíte o mé sestře?
MICHAEL: Ano, ano, ano!
BUBEN: Vy utrhači, vy chrapoune! Dá mu políček.
MARTIN: Vždyť je to blázen.
MICHAEL sklesle: To bylo již řečeno.
MARTIN: Budeš to opakovat.
MICHAEL: Vedrali jste se k mým svatým knihám jako příšery. Mučíte mě.
MARTIN: Ty stůněš, Michaeli. Myslíš si na něco jiného a tvůj jazyk sám křičí a sám utrhá —
MICHAEL: Nesnáším vás. Tebe, hrdopýšku, tvou ženu a tebe, ty usmívající se zvíře. Vybuchne. Vyjděte! Dej ho vypráskat ze dveří! Neoddychnu si, dokud za ním sám nepřirazím branku. Ven, ven! Pískej si cestou, směj se do hrsti, hvězdáři, alchymisto, svůdce, záletníku!
MARTIN: Nemyslete na odvetu, Alessandro del Morone. To, co řekl, padá na vrub těkavé a neklidné mysli.
ALESSANDRO: Byl jsem s ním deset měsíců a znám jej.
MARTIN: Slýchávám, že se vám dostalo mnohé pozornosti od dvorních učenců, a jsem si jist, že právem.
ALESSANDRO: Není to valné, pane. Císař o mně smýšlí špatně.
MARTIN: Budete se tedy snadno loučit.
ALESSANDRO: Nebyl jsem nikdy trudnomyslný.
BUBEN vrhá. se na rameno odcházejícího Alessandra: Alessandro!
MICHAEL: Ty, klacku, jsi mě udeřil do tváře.
BUBEN: Prosím vás, promiňte!
116
MICHAEL: Málo, příliš málo.
BUBEN: To byl jen hloupý rozmar. Moje sestra se vám omluví.
MICHAEL: Hňupe!
ALESSANDRO: Sbohem!
BUBEN: Vím docela jistě, že tím nic nemyslila.
MICHAEL: Budeš-li pak mlčet!
BUBEN: Nic, dočista nic, právě tak jako vy. Jste jenom rozhněváni, jste proti sobě popuzeni.
MICHAEL: Dost, dost, dost!
BUBEN: Prosím vás, úpěnlivě vás prosím, chci jíti s mistrem.
MICHAEL: S mistrem! Necením si ho ani trošičku.
BUBEN: Vím, že ho milujete, vím, že budete za ním volat, aby se vrátil. Vaše srdce to rozhodne po chvíli lépe.
MICHAEL: Mé srdce a hlava, kterou poličkují! S rostoucí zuřivostí. Eh, grešli za urážku! Alchymistovo zlato za ponížení!
buben plačtivě: Proč to říkáte?
MICHAEL: Ticho, ticho, Ondřeji. — Zřekni se ho, zřekni se toho zuřivce, není na něm zbla pravdivého. Láká nás jako podezřelé místo. Zřekněme se ho zároveň s milostí světa. Zřekněme se jeho počtu, který nás unáší, zřekněme se pekelného okouzlení. Ať padají rány na náš hřbet! Ať jsme účastni jiné moudrosti! Ať přijde léto Páně!
ALESSANDRO: Větřil jsem v tvém duchu zdroj vášnivosti a vír síly. Hle! Dnes si tebou ty vlastnosti pohrávají jako smítkem. Nuže, dej se unášeti, hněvej se,
spílej! MICHAEL: Ještě něco, ještě něco zbývá. ALESSANDRO: Promrhej dar, jehož se ti dostalo zajisté
neprávem. Popusť udidlo bláznivosti, které jsi skousl,
popusť udidlo, ať rozeklá tlamu tvé duše. MICHAEL: Měj se na pozoru! ALESSANDRO: Ba, je to tvůj poslední běh. PomZčka. Ci
váháš, nevrhneš se dolů ze srázu?
117
MICHAEL: Zhrublo srdce lidu tohoto a ušima těžce slyšeli a oči své zamhouřili —
ALESSANDRO: Tvá  víra je víra  v  nicotu a beztvarou smrt.
MICHAEL: Ne! V život! V moudrost boží! V Písmo!
ALESSANDRO: Svěřil jsem ti vědění, jako hospodář svěřuje mládenci klíče. Kéž bys je mohl vrátit. Kéž bys mohl vyprázdnit svou hlavu! Kéž bys mohl vytrhnouti ze své duše skvoucí stopu řádu, který tě oslnil! Jsi podoben nočnímu motýlu, který bloudí za zahlédnutým světlem.
MICHAEL: Má úzkost roste zpříma jako cypřiš. Zahynu. Je po mně veta.
ALESSANDRO: Setrval jsem zde málem rok a tys mi skýtal vše, čeho je třeba hvězdářům a kuchařům zlata. Společné dílo se blíží ke konci. Zanechávám ti je.
MICHAEL: Nechci! Zříkám se tvého umění.
ALESSANDRO: Zanechávám ti knihu o cestách hvězd a knihu o složení věcí. Střež oheň! Ať tě nepopálí!
MICHAEL: Chceš mě proklíti!
ALESSANDRO: Bloude!
MICHAEL: Chceš mi vnuknouti zatracující znepokojení.
ALESSANDRO: Jsem ti nakloněn. Návidím tě.
MICHAEL: Je mi úzko z tvého přátelství.
BUBEN: Zachovejte si jé.
MICHAEL: Vrhá je jako síť.
ALESSANDRO: Učil jsem tě poznávati.
MICHAEL vroucně: Mluvils pravdu?
ALESSANDRO: Tvá úzkost se nenasytí žádné pravdy.
MICHAEL: Prahnu po jediné.
ALESSANDRO: Přidrž se řádu, v němž tkví rozum.
MICHAEL: Rozum? Pomlčka. Proč se vychloubáš?
ALESSANDRO: Věříš, že se před tebou dělám lepším či
šťastnějším, než jsem?
MICHAEL:" Zdá se mi, že mě podvádíš. Bojím se, nerozumím ti. MARTIN: Na tom již nesejde. MICHAEL: Ty mě posloucháš?
118
MARTIN: Ano.
MICHAEL: Pak je čas, Vlachu! Hybaj! Hrabě trvá na svém rozhodnutí.
MARTIN: Je čas, abys už přišel k rozumu.
MICHAEL: Vskutku, musím se zmíniti o tvé mzdě. Martinovi. Jsem bez groše. Poruč mu vyplatiti tisíc dukátů. Pomlčka. Prohnali jsme své zlaťáky komínem. Nemám nic.
MARTIN: Jakže?
MICHAEL: Ani zbla.
MARTIN: To není možné!
MICHAEL: Nic snadnějšího než to.
MARTIN: Měls dvacet tisíc říšských dukátů!
MICHAEL:  Měl.
MARTIN: Což jsi opravdu všechno promrhal?
MICHAEL: Vše. Do posledního grošíku, do posledního zlatého prášku.
MARTIN: To není pravda!
MICHAEL: Koupil jsem měď a rtuť. Dal jsem dvakrát po tisíci knězi Třešťovi, aby je rozdal chudým.
MARTIN: Blbe!
MICHAEL: Tvá žena dělá totéž.
MARTIN: Tolik peněz!
MICHAEL: Máš jich více, než potřebuješ.
MARTIN: Peníze!
MICHAEL: Jsou to peníze těch, kdo pracují. Střež se je počítati!
martin: Nešťastníku!
MICHAEL: Víš, coměk tomu přimělo? Tvá nádhera, tvé zisky, tvé obchody s lichvářem Sáným. Kolik ze sta ti odvádí? Dej si na něj pozor! Je to liška a vsadím se, že zadržuje víc, než ti dává.
MARTIN: Michaeli, vím, že jsi ještě nedávno prodával vlnu.
MICHAEL: Vlnu? Ovce! Toť oněch sedm dukátů. Vezmi je, Bubne, a kup si péro za čapku, ať je dvůr hraběte ještě nádhernější.
martin: Blbe! Blbe!
119
MICHAEL: Co se staráš o peníze? Nemáš jich dost? Chceš ještě skvělejší prsteny, ještě nádhernější koně? Vašich deset švýcarských pacholků již nestačí?
MARTIN: Ondřeji, tys mne žádal o něco peněz na italskou cestu. Nemám je. Vydal jsem se. Zel, o nic opatrněji než můj bratr.
ALESSANDRO: Slyšel jsem už příliš mnoho, hrabě. MARTIN: Nemohu věc déle utajiti. MICHAEL: Žertuješ? MARTIN: Pokud se budete smát.
MICHAEL: Ty jsi chudý? Ty nemáš, čím bys zaplatil? Což je tato nádhera jenom naoko? Není to sloupoví z mramoru, nejsou ve tvých sbírkách mistrovská díla? Lžeš! Byl jsi bohat již tehdy, když jsi chodil za pluhem jako oráč. Skrblil jsi, skládals groš ke grošíku, dnem i nocí jsi běhal po polích, aby skončila žeň, než přijde bouře. Ty věčný chamtivce, ty že jsi chůd? MARTIN: Ano, rozumím věcem venkova. Miloval jsem pole a práci na polích. Byl jsem šťasten. Byl jsem šetrný a byl jsem zámožný, jako bývá dobrý hospodář. MICHAEL: Nuže, kde je tvůj poklad? MARTIN: Rozptýlil jsem jej mezi židy, mezi zlatníky, mezi kupce, kteří lžou. Rozptýlil jsem jej po stolech hostin, po cestách štvanic, po cestě bláznovství tak jako ty!
MICHAEL: Proč se ke mně připodobuješ? Vydával jsem peníze s lehkou myslí, rád a s rozmyslem. Prahnu po jiných věcech, než je statek a nádhera. Jsou mi na překážku. Odřekl jsem se jich. MARTIN: Jsou lidem na překážku, a přece jim pomáhají. MICHAEL: Nic o tom nevím. MARTIN: Býval jsi vždycky nevšímavý. MICHAEL prohlíží si bratra: Můj   bože,   ten  plášť,   to vzácné sukno, ten opasek! V Li ticích ses odíval jinak. Chodil jsi po domácku a každá prška ti spadla málem na nahý hřbet. Co děláš? Pomlčka. MARTIN: Ano. Uhodl jsi. Proto je mi třeba peněz a zlata a nádhery.
120
MICHAEL: Chudáku, tvé přezky odstávají a tvůj kabátec je pruhován jako od ran. Při jaké truchlivé koupi jsi smluvil svůj kord? Jdiž mi! Jsi ubohý, jsi stár a tvoje žena se směje.
"MARTIN: Ne. Ne. Ne.
MICHAEL: Pošetilče!
MARTIN: Zahrnul jsem ji šperky a věcmi nejkrásnějšími. Zahrnul jsem ji nádherou, kterou pohrdám, ale praví se, že můj dům je první mezi domy knížat. Vnukl jsem jí částečku své lásky. Způsobil jsem, že se usmála. Slyšel jsem její údiv a její díky.
BUBEN: Má sestra vás jistě miluje.
MARTIN: Ano, ano! Jsem si tím mnohdy jist.
ALESSANDRO: Ba věru, hrabě.
MARTIN: Což vám neukázala dveře, když jste ji oslovil? Cožpak to není důkaz, že nedbá lichotek a řečí dobrodruhů?
MICHAEL: Snad, vskutku, máš pravdu.
MARTIN: Nedostává se mi jen peněz. Prahnu po zlatě a všechno ostatní mi bude přidáno.
MICHAEL: Nuže, zastav svůj statek.
MARTIN: Lítice jsou do poloviny již prodluženy.
MICHAEL:  Lítice?
MARTIN: Kupci Sánymu!
MICHAEL: To není možné!
ALESSANDRO: Ano. Zde je dluhopis. Koupil jsem jej.
MARTIN: Vy? Máte zálusk na moji půdu?
ALESSANDRO: Nebuďte tak zhorka nakvašen.
MARTIN: Nyní chápu, proč jste sem přišel. Chcete mi vžiti dům a statek. Chcete mi vzít ženu.
Alessandro: Váš dům? Vaši ženu? Což nejsou Floren-ťanky stejně sličné? Což se nevyrovnají římské paláce vašim stavbám? Přišel jsem do Prahy, aniž jsem znal tvé jméno. Pah, jsi mi k smíchu! To, co mě sem táhlo, byl dvůr alchymistů a hvězdářů, Tycho a Kepler, císař, který se vyzná v umění, jemuž jsem celým srdcem oddán. Praha je hvězdářskou metropolí a já jsem hvězdář.
121
Martin: Nuže, jdi za Tychonem, jdi k císaři a nech můj
dům na pokoji. ALESSANDRO: To není náhoda, že jsem zde uvízl. Vybíral jsem si a tys mi přišel vhod se svými způsoby. Strojil jsi hostiny a sám sis vedl jako poustevník. Tvůj kuchař svede slušnou večeři, ale proboha, co ty o tom víš? Což ses někdy dotkl jídla, jež jsme ti chválili? MICHAEL: A to tě baví?
ALESSANDRO: Když jsem u vás obědval   s   Edvardem Kelleyem a s Johnem Deem, hned napoprvé mi padlo do oka tvé podivínství. MICHAEL: A hraběnka? Alessandro: Řekl jsem si, že je krásná a že hraběte
opustí. MARTIN: Doposud jsi čekal nadarmo, krvavče. Alessandro: Nečekal jsem. — MARTIN: Co tedy chceš, co chceš? ALESSANDRO: Jsem zvědav na konec. MICHAEL: To je kruté. ALESSANDRO: Kruté? Ne, toť filosofův smysl pro závěr.
Cítím zde zkázu. MARTIN: Připravuješ ji, ale ještě se ukáže, kdo s koho. ALESSANDRO: Ty hrdopýšku,   mám  v  kapse  polovinu tvého statku a ty mě vyháníš? Vyhledáváš hádky a chceš mě urážet? MARTIN: Jaké horší jméno bych ti mohl dát, než je to, které sis sám prisvojil. Jsi lichvář a záškodník. Vpadl jsi do zad muži, v jehož domě bydlíš. To věru dojde podivu a chvály u paní, jíž se chceš zalíbit. MICHAEL: Vyžene tě podruhé a ještě rozhodněji. BUBEN: To není pravda! MICHAEL: Prosím tě, co o tom víš? BUBEN: Já tomu nevěřím! Já tomu nevěřím! MARTIN: Přestaň!
BUBEN: Alessandro, proč jim neřeknete pravdu? Vy jste přece nekoupil dluhopis?
ALESSANDRO: Ba ano. BUBEN: A proč?
122
ALESSANDRO: Chci mlčet o pohnutkách a o činech, které lidé zpravidla chválívají. Suďte sami, jaký mi skýtá zisk ten dlužní úpis. Jsem zchystán na cestu a kdo ví, kdy se vrátím. Co v Itálii s tím cárem papíru?
MICHAEL: Vždyť jsi řekl, že zůstaneš.
ALESSANDRO: A přece musím jet. Co nevidět nastane zatmění, které jsem vypočetl, a tvoje nástroje jsou nedostatečné. Dokud se císař po mně nezeptá, Tycho mě nepozve. Co mi tedy zbývá? Mám ztratit příležitost? Mám propást zatmění? Mám si hrýzti pěst, až nastane okamžik, na který čekám po dvě léta a o nějž po dvě léta vedu spor? Ne! Z cesty! Věc již spěchá. Jděte mi k šípku se svými příběhy!
BUBEN: Vidíte, hrabě, co jsem povídal! Alessandro! Kdež by ho napadlo zříci se třeba na chvilku své práce pro peníze anebo pro nějakou ženskou! Ne, na mou čest, kdo na to mohl přijít, že by se ohlížel za naší Annou!
MARTIN: Možná, že mluvíš pravdu. Snad ano a snad ne. Pomlčfco. A přece ti nemohu věřit. Jsi mrštný jako úhoř a snad jsi pletichář — což já vím, co jsi zač!
ALESSANDRO: Jaké štěstí, že nezávisím na tvém soudu.
BUBEN: Prodejte mu ten zápis zpátky!
ALESSANDRO: Proč?
BUBEN: Proto! Proto! Proto! No kolenou před Alessand-rem.
MARTIN: Co to děláš!
BUBEN: Protože není spravedlivo, abys měl vše. Protože ten papír má cenu polí a domu, který milujeme a jenž se ti nezalíbí.
MARTIN: Dost, dost!
BUBEN: Směň dluhopis! Vrať jej, či lépe roztrhej jej! Vždyť můžeš mít zlata, co srdce ráčí, vždyť jsi jej beztoho koupil za kov, jejž jsi udělal.
MARTIN: Ne, to je příliš, prosím jen, abys opět postoupil Sánymu svoji listinu.
ALESSANDRO: To není nejlepší, oč můžeš požádat.
MARTIN: Nechci nic víc.
123
ALESSANDRO: Dobrá! Bude se však zdráhat koupit ten
papír. MARTIN: Zvýším záruku. ALESSANDRO: Máš příliš velký strach. MARTIN: Nechci být v rukou dobrodruha. ALESSANDRO: Proti tomu jménu nic nemám. Nu, pospěš si. Kdepak ten chlapík vězí? Přiveď ho brzy, nebo si věc ještě rozmyslím. MARTIN: Dal jsi slovo.
ALESSANDRO: Ano, ano, jen jděte, prosím vás. MARTIN: Pojď se mnou, Bubne. Exeunt. MICHAEL: Jaká obludná vášeň! ALESSANDRO: Podobá se tvé vlastní. MICHAEL: Nesmysl! ALESSANDRO: Trápíš se, Michaeli, pro tytéž věci. Máte
v Cechách věru ohavné způsoby lásek. MICHAEL: Já že se trápím! ALESSANDRO: Pro Annu. Pro ženu svého bratra. Vím, že
ji miluješ. Tvé odříkání je rub lásky. MICHAEL: To není pravda!
ALESSANDRO: Tvá snaha poznávati pramení ve strachu před láskou. Ach, jaká ubohá náhražka. Vědění je méně než život. A dílo je méně než život. MICHAEL: A tvá alchymie a tvé hvězdářství? ALESSANDRO: Tof koně mého štěstí. Koně, které jsem
okoval. MICHAEL se směje: Ty hltoune! ALESSANDRO: Peněz? MICHAEL: Ty poberto!
ALESSANDRO: Ticho, příteli, jsi výmluvný jako havran. MICHAEL: Miluješ jeho ženu. ALESSANDRO: Ty ji rovněž miluješ. MICHAEL hystericky: Ani slova! Pomlčka. Ona tě odmítla. ALESSANDRO: Ano. MICHAEL: A co ti odpověděla Eva? ALESSANDRO: Netázal jsem se jí. MICHAEL:  Lháři.
124
ALESSANDRO: Ani zdaleka.
MICHAEL po pomlčce: Co jsi se nadomýšlel na svou moudrost a na své vědění.
ALESSANDRO: Nuže?
MICHAEL: Tlacháš jako hlupák a div že jsme tě nevyhodili ze dveří.
ALESSANDRO: Znám vás velmi dobře. Zůstal jsem klidný, protože ty jsi blázen a tvůj bratr ztratil rozum.
MICHAEL: Máš pravdu. Vážně. Urazil jsem tě, Alessandro?
ALESSANDRO: Pah, splatím ti to.
MICHAEL: Ty filosofe!
ALESSANDRO: Ty korouhvičko!
MICHAEL: Proč jsi koupil ten zápis?
ALESSANDRO: Již jsem to řekl. Byl jsem zvědav. Nahlédl jsem do vašich karet. Vím, z jaké hloubky vážíte svoje nesmysly.
MICHAEL: Proč, proč?
ALESSANDRO se směje: Řekl jsi, že jsem zvíře.
MICHAEL: Raději odpovídej.
ALESSANDRO: To je i na tebe přehnané.
MICHAEL: ProČ jsi koupil dluhopis? Chtěl jsi přivésti mého bratra na mizinu?
ALESSANDRO: Chtěl jsem mít na vás vliv, až půjde do tuhého. Jsem přece o poznání lepší než Sány.
MICHAEL: Mluv vážně.
ALESSANDRO: Není nic vážnějšího nad dobrý rozmar.
MICHAEL: Co teď uděláš?
ALESSANDRO: Co mě napadne.
MICHAEL: Odejdeš?
ALESSANDRO: Snad ano, snad ne.
MICHAEL: Kdo by tě zde mohl ještě poutat, Eva?
ALESSANDRO: Hraběnka, Eva, Buben, ty a konečně i hrabě.
MICHAEL: Vše jedním dechem.
ALESSANDRO: Vždyť jste si všichni podobni.
MICHAEL: Lituji, že ti nemohu zaplatit.
ALESSANDRO: Budeš-li pak mlčet! Na mou duši, je ti
125
dobře, jen když skládáš účty, ty nepodařený marnotratníku.
MICHAEL: Jsou to přece tvoje peníze.
ALESSANDRO: Nepřišel jsem na výdělek.
MICHAEL: To je mi jedno, ale já jsem se zavázal —
ALESSANDRO: Tvé závazky. Pomlčka. Vezmi si pero a piš! Michael poslechne.
MICHAEL: Tvé štěstí, Alessandro, podobá se štěstí holubů na vašich připražených náměstích.
ALESSANDRO diktuje, přecházeje: Na povaze lidské jsou zúčastněni v určitém poměru živlové. U lidí zasmušilých a strašících se převládá element vody a nedostává se jim živlu slunečního, to jest ohně. Pomlčka.
MICHAEL: To jest ohně. Dále.
ALESSANDRO: Ve všech mrtvých hmotách, v kovech a v kyzu bývá ztajeno zlato a tak tomu bývá i u lidí nepodobných bohu. Ale všem se dostalo vlastností slunce.
MICHAEL píše: Myslíš na lásku boží?
ALESSANDRO: Na soustavu. Piš dále. Diktuje. Řečená přirozenost není vždy zřejmá. Za životních zkoušek, které přicházejí od boha, seřadí se sluneční prach čili utajené vlastnosti zlata v řetězce, jež připomínají sluneční paprsek. Když se to stane, docházejí nešťastníci poznání a míru. To pak je smysl všech neštěstí a příhod. Bůh nás jimi navštěvuje, aby změnil to, co je v nás bezcenné, ve zlato. Neštěstí je jeho dmychadlo a bolest jeho žár. MICHAEL: Není to rouhavé?
ALESSANDRO: Nevyrušuj mě. Diktuje. Ti, kterým nebylo dopřáno ohně při zrození, a ti, jichž se stvořitel nedotkl podruhé, budou bodáni zlomky paprsků, to jest jehličkami zlata, a mrouce ve stínu budou zakoušeti nezměrnou touhu po slunci. Jiným hlasem. Pozor! To je příliš dlouhá věta. Přečti ji. MICHAEL: Ti, kterým nebylo dopřáno ohně — ALESSANDRO: Ano. Diktuje. Lidé temní budou prahnouti po znovuzrození, aby nezšíleli.
126
MICHAEL: Nechci pokračovati. Bůh se nezjevuje,'leč ve
vlastním slovu. ALESSANDRO: To je tvá živá víra. MICHAEL: V bibli. ALESSANDRO: To je tvůj svět.
MICHAEL: Nedám se již okouzliti.
ALESSANDRO: To říkají slaboši na celém světě.
MICHAEL: Myslím na svou nesmrtelnou duši. Trhá traktát. Pryč s tvými papíry! Pryč s filosofií, kterou sypeš z rukávu, kdykoliv ti mezi dvojími námluvami zbývá chvilička času.
Alessandro: Mluvím s tebou naposled.
MICHAEL: Vskutku?
ALESSANDRO: Tvůj bratr mi řekl, že jsi nemocen.
MICHAEL: Nepotřebuji tvých léků.
ALESSANDRO: Ani pomoci?
MICHAEL: Pociťuji hlubokou roztržku se svými zvyky. Bratrův dům se mi hnusí. Prahnu po bohu a je mi líto zříci se světa.
ALESSANDRO: Neznáš jej.
MICHAEL: Ach, světáku, to jsi ty, kdo mě zmámil. Napodoboval jsem tě.
ALESSANDRO: Já že jsem tě zavedl? Já, nebo tvá láska?
MICHAEL: Běda, volám po lásce boží a moje myšlenky sledují chlípnou ženu. Vidím ji, jak se obnažuje, vidím, jak ji přemlouváš, aby ti byla po vůli. Tys mi ukázal bratrovu choť. Ty mě podceňuješ, tys mě zavedl a bez tebe se již nemohu vrátit. Propůjč mi vědění, jež skýtá jistotu a zaplašuje pochyby. Dej mi nahlédnouti ke kořeni života a k výšinám shovívavého
nebe.
ALESSANDRO: Vždyť neslyšíš leč vlastní strach.
MICHAEL: Strach! Učiň, abych rozřešil tu hrůzu. Jímá mě i nyní. Ten hlas vychází z cizího hrdla. Pohybuji mrtvými údy, vidím tvář, jež mi nenáleží. Vidím tělo jménem Michael. Pomlčfca. Otče náš, který jsi na nebesích, pokyň, ať se vznese srdce žebrákovo zároveň se srdcem velmože života. Dej, ať se má duše spojí
s trupem, jejž opustila. Nechť můj duch a moje tělo je jedno vědomí a jediná vůle.
ALESSANDRO: Neděs se, to, co tě přepadlo, je slabost, jež zároveň s krví odnáší pohled až do středu srdce. Pomlčka. Hrůza, můj pošetilče, ti nevyrvala doznání o přátelství. To byla láska, jsme navzájem přitahováni nepodobností, v níž je nevyslovitelná shoda.
MICHAEL: Neřekl jsem, že tě miluji.
ALESSANDRO: Mlčme o tom.
MICHAEL: A přece!
ALESSANDRO vezme knihu: Cti na tomto místě.
MICHAEL: Anima humana plena laetitiae est, sed ipsi homines saepe res malas agunt et —
AL2BÉTA vcházejíc: To je on!
MICHAEL: Co chceš?
alZbéta zaražena: Nic. Promiňte, pane, ti lidé se ptají po Moronovi.
ALESSANDRO: Kdo je to?
Žalobci vejdou.
ALŽBĚTA: Já nevím. Nejspíše ti, kterým jste sliboval,
kterým jste dlužen, které jste okradl! MICHAEL: Morone? Hlouposti! ALŽBĚTA: Ne ne! Nic takového. Ať jim to řekne sám.
Vždyť je nestačím odhánět od vrat. MICHAEL: Tak, spíše bych věřil, že je privolávaš. Ta
služka ti, Alessandro, nemůže přijít na jméno. ALŽBĚTA: Což je o služku, jen si vyslechněte, co povídají. To je čistý pán, to je učenec! Víte, že způsobuje jalovost dobytka a že uhranuje? MICHAEL: Co dělá? Co dělá?
PRVNÍ ŽALOBCE: Blázní, pane. Strojí hostiny pro žebráky. Rozbíjí nádobky s vínem. DRUHÝ ŽALOBCE: Rozvrací manželství, miluje se s měšť-
kami a svádí poodrostlé děti. TRETl žalobce: Je to sodomita a lhář. DRUHÝ ŽALOBCE .Zná tajemství, jak vzbuzovati lásku. Přivedl moji dcerušku do neštěstí. Je ve spolku s ďáblem.
128
PRVNÍ A DRUHÝ ŽALOBCE: Vydejte ho soudu, pane! Vydejte ho soudu! TRETl ŽALOBCE: A jak si zodpovíš, co jsi udělal mně? ALESSANDRO: Tobě? Vám, vy obludy? Kdo jste? Kde jste se zde vzali? Nikdy jsem se ani neotřel o podobná strašidla! Slyšeli jste, že rozlévám víno a třesu stoly při hostinách, slyšeli jste, že platím po dukátu tomu, kdo napodobuje dobře kohoutka, a přicházíte, abych se nad vámi ustrnul? Ty si jdeš pro uznání? Ty chceš, abych tě politoval? Tobě je líto, že jsi chudý a já bohatý? Chcete mě napřed rozesmát a potom nastavit klobouk? druhý ŽALOBCE: Chyba!  To  je  chyba,   pane! Dnem i nocí se modlím, aby ti nejsvětější Panna skytla slávu a aby vstavila korunu na dosah tvé ruky. Dnem i nocí volám boha a o nic jiného neprosím, než aby tě zasáhl mor o chviličku dříve, než dojdeš cíle! Až budeš tak bídný, jako jsem já, až bude tvé jméno prázdné slovíčko, až tě vykradou noví a šťastnější hvězdáři, až budeš scípat žízniv a zježen hrůzou, ať ti naposled ještě sežehne rty mé jméno! ALESSANDRO: Vratislav Budény! To jsi ty,  hvězdáři, a s takovou jdeš na svého přítele! Co jsem ti udělal? Ztratil jsi ženu? Já ti ji neodvedl. Chodí tvá dcera s outěžkem? Ten, kdo ti ji svedl, nejsem já! DRUHÝ ŽALOBCE: Což jsi mě neuvedl v posměch? Nevyvrátil jsi všechno to, čemu jsem učil? Nezmocnil ses pozorování a výpočtů, které jsem s tebou sdělil, nezradil jsi mě? Cím bys byl bez myšlenky, kterou jsem pojal, která je moje, moje, moje! ALESSANDRO: Jaké myšlenky?
DRUHÝ ŽALOBCE: Říkal jsem, že se nejmenší částečky hmot a tělesa nebeská pohybují kolem pomyslného středu, že rozličnost hmot a rozličnost hvězd udává číslo vyjadřující rychlost a počet vzdálenosti. ALESSANDRO: Lžeš! Lžeš! To jsou má vlastní slova! Nedovedeš je ani opakovati a zkomolil jsi je. Jsi dvakrát tak starý jako já. Měls dosti času říci to, co sis přál.
5
129
Nyní však již mlč, závistníku, o tom, co prý sis myslel a co jsi prý zatajil až do té chvíle, kdy jsem to řekl já. Já vím, že se ti zdá snadninké, cos četl v mé knize. DRUHÝ 2ALOBCE: Nu ovšem, to jsi ty. Vždycky jsi dovedl mluvit a podržeti vrch. Vždycky jsi dovedl lhát a přelstívat. Buď proklet! A ať se splní, co jsem ti přál. Kéž bys zcepeněl na nejstrašnější smrt! PRVNl ŽALOBCE:  Jen zvolna, příteli, nesvolivej smrt dříve, než se skončí muka. Přeji ti dlouhou zábavu s pacholky katovými a potom hranici! Vždyť je to čarodějník! K soudu s ním! Na útrpné právo! VŠICHNI TRI žalobci:   Ať ho potrestají španělští otcové! Do vězení! Na smrt! MICHAEL: Zvolna, to je můj dům! Zde odpovídám já.
Kdo z vás je soudce? PRVNÍ žalobce: Všichni jsme nešťastníci, již volají po
spravedlnosti; soudcové doposud podřimují. druhý žalobce.- Nemám naděje, leč ve svatou církev
a v její hranice. ALESSANDRO: Jsem dobrý katolík a tento křížek mi dal papež za ochotné služby. Budu jej nosit zjevněji na paměť udavačům. DRUHÝ Žalobce: flekl jste, že ve svém domě si sám zjednáte pořádek. Proč tedy skrýváte toho dobrodruha?
PRVNÍ ŽALOBCE: Tak dobrý katolík, chránenec papežův v díře, o níž se dávno ví, že není katolická, ba ani tuze křesťanská!
MICHAEL: Dost, utrhači!
PRVNÍ ŽALOBCE: Komu utrhám? Přišel jsem málem plačky. Žaluji, že svedl moji dceru.
ALESSANDRO: Alžbětu?
PRVNÍ ŽALOBCE: Což musíš přemýšlet, než si vzpomeneš na její jméno?
ALESSANDRO: Co jsem jí sliboval? Polibky, objetí, která mi splácela, nic víc. U vás se rozumívá lásce jako úřadu, který se zastává až do pozdního stáří. Já o tom mravu však nechci ani slyšet. Moje milenky mě ne-
130
volají zpátky. Což, ty jsi rovněž přišel sám a tvoje
dcera o tom neví? Ano či ne? PRVNÍ ŽALOBCE:   Snad  tě  má  dosuď  ráda,  brání  mi,
abych tě vyhledal. ALESSANDRO: Dívky mívají raději milence než lásku,
ale to nelze říci o paních. DRUHÝ ŽALOBCE: Zpustlíku!
ALESSANDRO: Hrabě Koryčan se vrátil. Jděte již. MICHAEL: Nevíte nic o půhonech a o císařském soudu?
Je-li vinen, ať pyká! Ať pyká dvojnásob, neboť zlákal
i mne a vládne i mou myslí.
Vejde Martin, Buben a Sány.
MARTIN: Odkud jsou ti lidé?
ALESSANDRO: Jsou zdejší, jsou to měšťané.
MARTIN: Podobají se spíše tulákům.
MICHAEL: Ne všichni.
SÁNY: Rozkažte jim, aby se vzdálili. Nemohu před nimi —
MICHAEL: Snad jste mu křivdili, přátelé.
ALESSANDRO: Na tom nesejde, jsem dobré mysli.
MICHAEL: Mám dojem — myslím si, že se vám nedostává —
ALESSANDRO: Chceš jim dát peníze?
MICHAEL: Ne! U všech všudy, ne!
ALESSANDRO: Ba ano! Hází jim peníze. Hrabě Michael posílá příspěvek. Nu, sbírejte, a potom ze dveří. Ať jste již venku! Dřív než napočítám tři! Tleská do dlaní.
MARTIN: Podobá se, že jsme již všichni uvízli. Co chtěli?
ALESSANDRO:Uváděli jakési výčitky, ale nemají pravdu. Svět není stár a není přísný.
MARTIN: Kolik je vám let?
ALESSANDRO: Dvacet šest.
SÁNY: Věk větroplachů.
ALESSANDRO: Právě proto mám pravdu —
SÁNY: Ale mlčte přec! Hrabě chce skončit věc s půjčkou. Panečku, my máme jinou práci, než vás poslouchat.
9"
131
MARTIN: Můj věřitel je srozuměn. Vraťte mu dluhopis,
bude vám vyplacena částka, na kterou byl vystaven. SÁNY: Ano, hrabě'. MICHAEL: Jaká ochota! SÁNY: Nemohu ani jinak, pane. Hrabě Koryčan je můj
dobrodinec. Nerozpakoval jsem se nikdy vyplniti to,
co mi přikázal. ALESSANDRO: Však nic neztrácíš! SÁNY: Ze nic neztrácím? Což by hrabě mohl připustit,
abych ztrácel? Což by přivolil, abych dal něco v sázku? ALESSANDRO: K věci, k věci, příteli. SÁNY: Jsem chuďas,  ale potkalo mě štěstí, že smím sloužit panu hraběti.
ALESSANDRO: Máš mi vyplatiti 30 tisíc dukátů a přijmeš zpět úpis.
SÁNY: Na tutéž částku! Pane, co si to myslíte. Kdybyste prodával celé Lítice, nedostanete již 30 tisíc!
MARTIN: Co to mluvíš?
SÁNY: Časy se změnily, hrabě, a váš statek není již takový, jako býval. Zpustl. Obilí neplatí.
ALESSANDRO: Vyžeňte toho lichváře. Vždyť nenaléhám, abyste platil. Býval jsem často špatným dlužníkem a dovedu býti dobrým věřitelem.
MICHAEL: To je divné. Jak jsi přišel k takovému bohatství?
ALESSANDRO: Získal jsem je ve Vlaších.
MARTIN: Nepřijímám. Chcete si podržeti nade mnou
vrch. ALESSANDRO: Lituji.
MARTIN: Jsem rozhodnut. Pomlčka. Chci býti dlužen raději Sánymu než vám. Jakou zástavu si přeješ?
SÁNY: Byl jsem tak rád, že jsem se zbavil úpisu!
MARTIN: Připočti úbytek ceny k druhé polovině statku.
SÁNY: Co mi zbývá? Pomlčka. Musím požádati celé Lítice.
MARTIN: Jakže?
SÁNY: A ještě se budu třást o své.
MICHAEL se směje: To věru znamená dobrý obchod.
132
ALESSANDRO: Nic!
MARTIN: Uvykl jsem rozhodovati sám o svých věcech. Pomlčka. Podepíši.
SÁNY: Vždyť je to jenom na chvíli. Jenom nakrátko . a mezi sousedy. Nuže, hrabě Martin Koryčan se zavazuje splatiti do měsíce úhrnnou částku 30 tisíc dukátů — jinak propadne statek a přejde do vlastnictví podepsaného kupce Sányho. — To bych si věru ani nepřál.
MICHAEL: Ty dozajista nikdy nezchudneš.
BUBEN: Kdybych vám směl poradit.
MARTIN: Nevzdaluj se ode mne.
SÁNY: Já vím, že je to zbytečné, ale mezi kupci se to tak dělá.
ALESSANDRO: To jste se obrátili na pravého!
SÁNY: Dlužník kupuje a věřitel prodává.
MARTIN: Ukončeme to. Vysázejte peníze na stůl.
SÁNY: Jak jinak, pane. Počítá. To je peněz! Jeden, dva, tři, čtyři — nekoupil byste za tu částku dům? Ci usedlost blízko Prahy? Maličký zámek se zahradou, které není rovno?
MARTIN: Je to tak správné?
Z Alessandrova váčku vypadne několik mincí.
SÁNY sbíraje peníze: Vždyť jde o hotový poklad. Padne na kolena. Pane, tvůrce všehomír a, je to pravda! Není nad něho většího člověka. Ani král, ani císařové. Je tomu tak. Milosti, učiňte mě pacholkem při svém dvoře. Dovolte mi, abych rozdmýchával váš oheň.
MARTIN: Sílíš, Sány? Vskutku, vaše přítomnost, Morone, rozběsňuje.
SÁNY: Dovede proměňovati kovy ve zlato!
ALESSANDRO se směje: Příliš brzy!
SÁNY: Vidíte, vidíte! To je zlato. Poznávám je. Kouše do zlatáku. Nemohu se mýlit.
Martin s přemáháním: Co na tom, blázne.
SÁNY: Vidíte nápis? Líc a rub peníze? Ctěte! Dosud na
133
kolenou. Ve jménu otce i syna i ducha svatého! Toť
měďák, který je z ryzího zlata! Zlatý groš! MARTIN: To není možné. SÁNY: Chtěl bych být sluhou při tvém dvoře. ALESSANDRO: Vždyť je to jenom dětská hříčka. MARTIN s přemáháním: Ovšem, alchymisté nesvedou
nikdy nic vážného. MICHAEL četl v knize: Je to proti úradku božímu, jenž
rozdělil vzácné od sprostého.
ALESSANDRO: Záměr boží jest, z obojího podržeti jen první.
MICHAEL: Kdož ví. — Ale odpověz mi určitě, proměnil
jsi nějaký kov? ALESSANDRO: Ne, ale snad již zítra se mi to podaří. MARTIN vyhrkne: Podvodníku! SÁNY: Cožpak to není pravé zlato? ALESSANDRO: Nebuďte nespravedliví SÁNY: Podvodníku! Pomlčka. Ne, zšílel jsem. Dal jsem
si namluviti pitomost. To je zlato! Půjdu k císaři.
Zahrne tě poctami. Budeš mít, co se ti zazdá. ALESSANDRO: Táhni, hlupáku! SÁNY: Nemohu, nehnu se z místa. Půjdu za vámi. ALESSANDRO: Kliď se!
SÁNY: Císař vás vsadí do věže. Bude vás mučit. ALESSANDRO: Dovolte mu, aby odešel. Vystrčí ho. MARTIN: Je to pravda?
ALESSANDRO: Skoro.
MARTIN: Zdá se mi to nemožné.
ALESSANDRO: Co je nemožné?
MARTIN: Zlato! Proměna kovů!
ALESSANDRO roztržitě: Ach tak.
MARTIN: Vy se opravujete. Byla to lež?
ALESSANDRO: Arciže. Opět se zájmem. Vy máte pochybnosti? Pah, budete obrácen na víru.
MARTIN: Kdyby tomu bylo tak, jak praví ten blázen, přivodil byste úplný převrat.
ALESSANDRO: Ale ne. Bude to výsledek dlouhých prací a je očekáván po celém světě.
134
MARTIN: Ano. Ve věcech majetkových ano. Ten, kdo je
bohat, šel by zítra o žebrácké holi. MICHAEL: A kdo je chůd, může na obrátku zbohatnouti. ALESSANDRO: Co zde ještě chceš? SÁNY u dveří: Nic, čekám, až domluvíte. MARTIN: Kdyby tomu tak bylo. ALESSANDRO: Nuže! MARTIN: Nikoliv, nikoliv. ALESSANDRO: Přejete si něco? MARTIN: Ne. —
ALESSANDRO: Domníval jsem se, že chcete něco říci. MARTIN: Ano. Pomlčka. Chci říci. — Chci vás prositi na kolenou. — Jsi velkomyslný. — Jaká bída, že jsem ti
nedůvěřoval. — BUBEN: Vsadil bych se, že si tropíte žerty. MICHAEL: Ovšem, ovšem, že ano. BUBEN: Přestaňte, mám strach. MARTIN JcZečí: Pro utrpení Beránka, pro bídu starců! MICHAEL: Martine! ALESSANDRO: Hrabě! Hrabě!
MARTIN: Nevěřil jsem a spílal jsem ti, a přece mě nikdo nemůže zachránit než ty!
ALESSANDRO: Co chceš? Mám Sánymu vzít, co jsi mü před chvilkou znovu prodal?
MARTIN: Ne, ne, ne!
ALESSANDRO: Nerozumím ti.
MARTIN: Chci všechno! Bohatství! Svou ženu! Zlato, zlato, zlato, jehož jsi pánem!
ALESSANDRO: Co povídáš?
MICHAEL: Blázní! .
MARTIN: Za deset dnů pak splatím dluhy.
MICHAEL: Cím je splatíš?
MARTIN: Zlatem alchymistovým.
MICHAEL: Mluvíš nesmysl.
MARTIN: Chci s vámi vejíti ve spolek. Chci býti bohat. Učinil jsem váš hřích svým hříchem. Musím jíti s vámi.
ALESSANDRO: Nemám zlato.
MARTIN: Nelžete, ten groš byl zlatý. Cožpak se mohu
135
mýlit? Což se může v té věci mýlit Sány? Což byste jinak kupoval nazdařbůh zástavy? Vy přece nejste šílený!
ALESSANDRO: Ne, ne, ne! Nechci, abyste si myslil něco
podobného. Neumím dosud proměňovati kovy. SÁNY: To není pravda! MICHAEL: Proč to zapíráš? ALESSANDRO: Vezmi vás všechny ďas! MARTIN: Neodpírejte mi pomoci! Musím jít s vámi. MICHAEL: Do komnaty smrti. Do sklepem, kde opadává zlato ze zdiva, kde opadává zlato do tratoliště krve, jež se stře od stěny ke stěně. MARTIN: Chodíval jsem s psicí mezi poli a modlil jsem se. Ježíš Kristus stál ve středu nebes a bylo slyšeti tichounké hřímání. Jaro a léto přecházelo v jistotu sklizně. Byl jsem hospodář, který se nestraší. MICHAEL: Probuď se! Vstávej! Jaký to proklatý spánek. MARTIN: Nemohu. Pozbyl jsem štěstí býti sám. Láska mě odsuzuje sledovati ženu. Zůstávám s ní v tomto čeledníku, v tomto městě, kde to čpí zradou a smrtí. Jsem jako had, jenž vsoukal do své útroby srnu a nemůže se hnout z místa. MICHAEL: Pošetilče!
MARTIN: Vím, že ji milujete. Oba jste do ní zamilováni. Směje se. Jakž by ne. Vím to. Znám její pevnost. Poslala vás k čertu. Má přítelkyně, má paní, má dívenka! ALESSANDRO: To je přece pro vás dobrá zpráva. To vás nepobláznilo.
MARTIN: Eh, nerozumíte mi. Nemůžete mi porozumět. MICHAEL: Velmi dobře.
MARTIN: Vrátil jste mí opět naději. Nuže vyplňte ji.
Vyplňte to přání. ALESSANDRO: Jaké přání? MARTIN: Zlato!
Alessandro: Přisámbohu, nemám je po kapsách. Dejte
si zajít chuť. MARTIN: Teď se mi nevymkneš. ALESSANDRO: Slyším vás nerad takhle mluvit. Tasí kord.
136
jj£Ještě před hodinou jste mě.posílal kamsi na galeje,
a teď mě chcete držet násilím? MARTIN: Strpení. ALESSANDRO: Vari! MARTIN: Nechci se s vámi měřit. ALESSANDRO: Pusťte, ať vyjdu.
MARTIN: Přinutím tě, abys pracoval pro mne. Chci, abys j. mě zanesl zlatem. Pomlčka. Ty znalce pekel, ty arci-. ďáble, ty zastíněný strůjce nádhery! Obrať strusku a hlínu ve zlato. Dej, ať oblaka dští zlaté krůpěje. Prosím tě! Jsem nejposlednější z těch, kterým byla odepřena ženina láska a zboží a spánek a hlas. Nalož se mnou, jako se nakládá se žebráky. Hoď mi svůj váček. Ať zazní, ať cinkne u mých kolenou. Dej sem své zlato! Ještě palčivé, ještě řeřavé, ještě tekoucí! Dej sem své ohnivé zlato, aby se má ruka připálila jako beraní hnáty, jako hnáty hříšníků, jako ďábelský pazneht. buben: Hrabě! ALESSANDRO: Přestaňte! MARTIN: Svou duši!
Scéna druhá Světnice hráběnčina.
TRESŤ: To je slabost srdce. Uvedla jsi příhody vznešených paní. Hanbu, zhrzení a pád, pláčeš, ale nerozeznávám ve tvých nářcích nic, co si žádá odpovědi.
ANNA: Což jsi mi neporozuměl?
TRESŤ: Vím, proč jsi mě zavolala. Chce se ti hovoru, za něhož stékají sladké slzy. Prahneš zmenšiti svou vinu před bohem a já mám býti svědkem tvé malátnosti. Já, kněz, mám dosvědčiti, že ti ubývá sil, když padne pouhé jméno lásky, žes bojovala dobrý boj a vposled zoufající přece podlehla.
ANNA: Zel, lidská srdce nejsou ze spěže. Vždyť i k tobě
137
přistupuje anděl pokušitel. I ty hřešíš, i ty prahneš J po slovíčku útěchy. TREST: Modlím se, aby mi bůh propůjčil sílu nazývati ] hříchy jmény hříchů. Modlím se, aby mě božská spra- j vedlnost zdrtila těžkým životem, vazbou a mučidly I těla, aby se má duše zděsila věčné smrti, abych již ] klopýtající byl stržen uzdou anděla. V tu poslední I chvíli ať se ozve vůle, kterou vdmychl stvořitel, a ať je slyšán hlas Desatera zákazů a jediné Věřím v boha. ANNA: Prosím tě z celého srdce, neodcházej! Pomoz mi
vyváznouti. TREST: Nejsem prostředníkem božím. ANNA: Již dávno nejsem katolička. TREST: Dávno? ANNA: Od své svatby. TREST: Spatný začátek!
ANNA: Chci věřit. Chci se zachránit. Tvou pevností, pevností, která nepopustí ani o píď. TREST: Hle, slovo, jež ti přichází na pomoc. Buď pevná, neboť musíš. Složila jsi slib věrnosti a slovo tě zavazuje až po samu smrt. Musíš! Bůh ti to přikazuje. ANNA: Musím. Chci tomu ze vší své vůle. TREST: Ani zdaleka nepomysli na Alessandra. Je ti to zakázáno! Nesmíš se dotknouti jeho ruky, nesmíš na něho pohledět! ANNA: Odejde. Prosila jsem manžela, aby jej vyhnal.
Slíbil mi to. Ještě dnes dostojí v slově. TREST: Nuže?
ANNA: Vrací se mi dobrá naděje. Zhostím se svého stínu, své strašné lásky. Své slabosti, svých muk. Tma, kněze, nabývala podoby Alessandrovy, jeho tvář se znásobovala každým soumrakem a přeskakovala z hlavy na hlavu, když lidé přecházeli pod mými okny.
TREST: Nemluv o něm! Od té chvíle nesmíš o něm promluviti.
ANNA: To vše se již nevrátí?
TREST: To závisí na tvé vůli. Musíš způsobiti, aby zaniklo vše, co se protiví božímu zákonu.
138
ANNA: Kéž by byly moje skutky úměrné mému odhodlání. TREST: Bůh nesoudí podle skutků. Neboj se, sama spravedlnost je přemožena láskou boží. ANNA: Díky! Díky! EVA: Vejděte, však vás neukousnou. KISCH: Já vím, ale takhle se nechodívá, chce-li člověk
udělat dobrý obchod. EVA: To vím také. KISCH: Odložme to na zítřek. EVA: Vy strašpytle! Vždyť pro vás poslala. KISCH: Ten kněz! To je pravý poberta. Zhltl by nejra-
ději všechno sám. EVA hlasitě: Přivedla jsem vám klenotníka Kische. KISCH: Jenom abych nepřišel nevhod. ANNA: Jdeš mi něco prodávat? KISCH: Jak jinak, hraběnko. Řekli mi, že mě voláte. ANNA: Teď nemám čas. EVA: Tu to máme. KISCH: Počkám. — TREST: Přichází příliš často.
KISCH: Jen mi dopřej, abych "učinil ty ruce ještě krásnější, než jsou. TREST: Tvůj slib? Marnost a marnivost! Vedeš si jako
bezbožnice.
ANNA: Odmítla jsem dary svého muže, ale teď, když jsem se obrátila, chci je opět přijmouti.
TftEšT: Jaké jsou tohle způsoby? Jářku, pamatuj se.
EVA: Bezpochyby to jsou způsoby kněžské.
KISCH: To jsou řeči do prázdna a řeči bez podkladu. Jakýpak hřích. Anně. Přičiním se, abych nalezl ještě krásnější kameny.
ANNA: Nechci tvému přičinění důvěřovati.
KISCH: To je chyba.
EVA: Rozumí prý opravdu všemu druhu perel a chry-zoprasů a démantů.
KISCH: Nepochybuji, že máš pravdu, když mě plísníš, ale v té věci nade mne není.
139
TREST: Myslil jsi již někdy na jiné věci?
KISCH: Zhusta. Můj zpovědník mi říkává, abych nepřeháněl.
TREST: Tvůj zpovědník?
EVA: Jsi usazen.
KISCH: Pořádná víra a pořádná církev nám nebrání, abychom nejedli ze všech stromů, na nichž není vroubek. Skýtá nám obranu před hříchy a není přísná, leč na bludaře.
TREST: Kdopak má tak málo studu jako ty.
KISCH: A ještě jsem se zdráhal vejíti. Nebýt těch látek,
těch gobelínů a těch skvostů, které mohou být zítra
kdoví kde.
TRESŤ roztřepává látky: Tvůj rubáš bude věru nádherný. Vidím již červy tygrovati jeho nach a škor-pióna, který vyhledá z tvé očnice. KISCH: Ale říkej si, co chceš, takové látky nenajdeš po
celém světě. EVA: Co je na tom zlého?
TftESŤ: Vše, barva, která se vyvyšuje, křiklavá blázni-vost a drahota. Je tkána na osnovách hanby. Je hnusná jako zuby oběšenců. ANNA: To ti uklouzlo pěkné přirovnání. TftEST: Nezastavuj se na půl cestě. ANNA: Činím, seč jsem. Chci mu být vděčná. TftEST: Rozdala jsi něco chudým, ale máš stokrát víc. KISCH: Kdyby tomu bylo jinak, kdež bychom se dnes spolu svářili? Snad u prokurátora, což? Ten chlapík má peněz a duši stejně nesmrtelnou jako hrabata. ANNA: Mlčí
KISCH: Proč se nebrání?
TftESŤ: Jak můžeš mysliti, že se nebráním?
KISCH: Cím?
TftEST: Mlčením.
KISCH: To není nebezpečné.
TftEST: Vidím na vlastní oči, jak se ti snižuje hlava, utrhači.
KISCH: Na čem ti utrhám? Co na tobě mohu utrhnouti?
140
ANNA: Ticho, Kischi. Jdi, odkud jsi přišel!
KISCH: A moje zboží?
ANNA: Kupuji je.
KISCH: Vše? Beze zbytku? Tak, jak leží?
EVA: Nu, toť se ví, to se ví! Vždyť to přece slyšíš.
ANNA: Vyjímám jen tuhle čelenku.
EVA: Proč?
ANNA: Je příliš nádherná.
EVA: Ale kde, není! Ta se mi právě nejvíc líbí!
ANNA: Co stojí?
KISCH: Hned to spočítám.
ANNA: Peníze ti dá hrabě.
KISCH: Ach, milý pane bože, určí si sám cenu a už vidím,
že bude o polovinu menší než ta, kterou žádám. ANNA: Pojďme k němu.
Scéna třetí
Jeviště se zvolna otáčí, herci jdou, nesouce Kischovo zboží.
ANNA k Třešťovi: Tvůj rozum je velmi pomalý.
EVA: A o paních toho ví pramaličko. Kde by to také nabral.
ANNA: Věci nehřeší.
TftESŤ: A přece to byla zkouška.
ANNA:  Znám těžší zkoušky.
EVA: To nic není. Vsadím se, že mi otec dá ten zbyteček. Bylo by jej škoda vrátit. Ale je to těžké. Holá, strýce Michaeli, tatínku! Vcházejí. Otevřte nám. Koupily jsme plno krásných věcí. Zde jsou, čelenka, gobelín, čtyři prsteny, 7 loket látky a tady ten burnus. Nu, ale nejkrásnější je ta čelenka. To je drahocenná práce. A víš, že ji matka nechce?
Anna je překvapena, že Morone neodešel.
MARTIN k Anně: Až později. MICHAEL: Kdo to koupil?
141
KISCH: Hraběnka Koryčanová. Kdo jiný má kupovati než paní?
MICHAEL: To je moudré, Kischi. — A teď, když jsi prodal, kupuj. Dám ti padesát svazků ze své knihovny. Každý po zlaťáku! EVA: Ty prodáváš knihy? MICHAEL: Omrzely mě. TUEST: To je bláznovství. MICHAEL: Nemíti docela nic — to je to pravé. Budeme si
zpívat tam, kde jsme jindy věšeli hlavu. MARTIN: Opru se tomu nesmyslu. KISCH: Jakému nesmyslu? Zdá se mi, že je jen cena poněkud přemrštěná. ANNA: Nesmysl.
BUBEN: Já jí to řeknu. Já jí řeknu pravdu. MARTIN: Zakazuji ti to!
BUBEN: Jaký je z toho prospěch? Vy jste ztratili rozum. MARTIN: Již nazítří budu mít zlata, co srdce ráčí. KISCH: Co říkáte, pane, mám jít k vašemu správci, aby
mi zaplatil? EVA: A čelenka, je moje či ne? MARTIN: Ne.
EVA: Opět se na mne nedostalo. ANNA jí dává náramek: Vezmi.
MARTIN: Vy jste ji sama učívala držeti přání na uzdě. ANNA: Nejsem však podkoní proseb. Pomlčka. MARTIN: Chtěl bych se vám něčím zavděčit. — Slyšel jsem, že jsi koupil arabského koně. Slyšel jsem chválit to zvíře. Pomlčka. Přiveď je do mé stáje. Kupuji koně. Je váš, paní. Pomlčka. Můj správce ti zaplatí do tří dnů.
ANNA: Kůň? Venku se toulá osedlaný kůň. Jsme tu bezmála jako na pastvisku nepotřebných koní.
KISCH: Děkuji, hrabě. Děkuji, hraběnko. Sbohem, pánové.
EVA: To je Alessandrův mimochodník.
MARTIN: Poprosil jsem mistra, aby zůstal. Jeho práce
pomlčka získala důvěru nás všech. Přinese požehnání.
142
TREST: Požehnání!
ANNA: Důvěru!
BUBEN: Bude tu opět veselo.
EVA: A to se ví, že ano.
BUBEN oknem ven: Chytněte toho koně.
EVA: Tak, do stáje s ním. Do té ne. Raději do dřevěné,
ta je teplejší. TREST: Vyveďte Vlacha ze dveří! Vyštvěte ho smečkou! MARTIN po pomlčce: Kdo zde rozkazuje?
TREST: Zákon.
MARTIN: Tvé mravy se neshodují s mravy, které mám
na mysli. TRESŤ: Chceš, abych odešel? MARTIN: Zůstaň, dovedeš-li držet jazyk za zuby. TREST: Jdu. — Kdyby vrtkavost starců vedla válku s vůlí
dítěte, jež sotva procitlo, kdo myslíš, že by zvítězil?
MARTIN: Eh!
TREST: Dej bůh, aby zvítězilo dítě.
143
DĚJSTVÍ  DRUHÉ
Scéna první
Alessandrova světnice.
ALESSANDRO: Taková hezká holka, na mou duši bych se vztekl!
ANDREA CARAVAGGIO: Já vím, já vím. Pije. Ty jsi náramný podělkář. Ale to není vše.
ALESSANDRO: I čerchmanta!
ANDREA: Jakéhopak čerchmanta. Zavřela ti pěkně před nosem a utřel jsi hubu.
ALESSANDRO: Ale nemohu přece spávat sám! Směje se. To je psí zvyk.
ANDREA: Otaž se mne na radu.
ALESSANDRO: Tebe? Bubne, jak by to řekl náš hrabě Michael? Směje se.  Takového  nevěstkáře,  takového hampejznického převora? ANDREA: Mám v záloze moc dobrý příklad. ALESSANDRO: Kde a jaký? ANDREA: Ve své hlavě a to víš, že není z bible. ALESSANDRO: Co tomu říkáš? ANDREA: O nešťastném milenci. BUBEN: Ale nic, to nemá trvání.
ALESSANDRO: Na mou věru, aby se s vámi ďas srozuměl! ANDREA: Já mu rozumím. Chce říci, že to přejde. ALESSANDRO: Eh, dopalují ho příhody, ve kterých není
aspoň krůpěj věčnosti. Ano nebo ne? Jářku, v Cechách
musí být ve všem nějaká pravda pravdoucí, vem kde
vem.
buben: Vždyť žertuješ, to přece nebyla žádná láska. 144
-   ALESSANDRO: Má prateta mluví skoro tak jako vy. ANDREA: Dej jí pánbůh zdraví a nechte toho. ALESSANDRO: To bývala nádherná hříšnice, ale od času, kdy se pocítila babou, mele páté přes deváté a věčně křičí pánubohu do oken. ANDREA: Je bohatá?
ALESSANDRO: Bohatá, nábožná a zlá jak by smet. Poslala mi 3000 dukátů. ANDREA: Za to si jí vážím. ALESSANDRO: A kletbu. ANDREA: Chci ji přehlédnouti. ALESSANDRO: Hrome, Bubne, ožeňte se s mou ježibabou!
Anebo víte co? Namluvíme ji Michaelovi! BUBEN: Pročpak se jí Itálie nepostarala včas o manžela?
My u nás na takové obchody kašleme. ALESSANDRO: Je mi to líto, příteli. Ta stará dívka má jakési přednosti a po zdejším způsobu cítí v bukvici les. Co byste tomu řekli? Má hrůzu před světskou nádherou,   dostala   osýpky   při   četbě   nevázané   knihy a hedvábí jí způsobuje dávení! Chuděra, nemůže přitom nemysliti na housenky. Směje se. To by byla nevěsta podle vašeho vkusu. ANDREA: Vidím v tom znaky líbezného stáří. ALESSANDRO: Znaky zbabených hříšnic a zjunáčtělých
kajícníků.
buben podnapilý: Hájím to, co mě napadne, a kdyby se mi namanulo říci ti, že jsi Prášil, dozajista ti to řeknu.
Andrea: Já myslím, že ano.
BUBEN: Věř tomu nebo ne. Mně je to dočista jedno.
ALESSANDRO: Fi, že se nestydíš! Snad nechceš vyvolat nějakou pračku!
ANDREA: Ticho! Tady není žádná škola statečnosti.
BUBEN: Hned bych ti jednu vlepil,
ALESSANDRO: Víno se ti už nevejde do hlavy.
ANDREA: To bych řek. — E buona sera, vy osli s jeruzalémským rodokmenem! Jdu si po svém. Jdu za svou přítelkyní.
BUBEN: I vem tě ďas!
10
145
ANDREA se nemůže obléci: Ba, na mou duši mě vezme, i Onemocním zlostí, dostanu žloutenku. Hrom do toho! j Nemohu do pláště!
ALESSANDRO: Znám modlitbičku proti choleře, snad by I ti pomohla.
ANDREA: Sire, sire, sire, pánbůh ví, kdybych měl volit   ; své povolaní teď, když jsem rozvážlivý, chtěl bych   I se stát papežovým šaškem. Dal bych si zašít příklopec a jednou provždy bych vyprázdnil svoji zadnici.
BUBEN: Pane výběrčí, ty arciliško arcilišatá, vždyť sis zapomněl vypůjčiti dukát.
ANDREA: To je rozumná připomínka. Máš jej, můj parohatý anděle?
BUBEN: Kde bych jej vzal? A kde bych vzal parohy, když nemám ženu?
ANDREA: Fi, kéž bych ti za to mohl vmetnouti blechu do ucha.
BUBEN: Kdo jiný půjčuje než Alessandro!
ANDREA: Od několika dní je bez groše právě tak jako
my. Což, brachu? ALESSANDRO: Ba, doslova! BUBEN: A oněch 3000 dukátů? ANDREA: Přisvědčoval jsem, když jsi říkal, že je Prášil,
nebo ne? Nu, tudy na to. ALESSANDRO: Ty jsou už v prachu. Dostal jsem před půl rokem 3000, ale, příteli, čas a peníze plynou rychleji, než bychom si přáli. ANDREA: To je hospodářství! — Ale mně to pranic nevadí. Ba ne. Znal jsem v Ravenně biskupova almužníka, který býval věčně bez vindry. Víte, jak se utěšoval? Luskal si prsty v kapsách, říkaje, že je lepší nemíti nic, než míti přijití. BUBEN: A co je s pomocí, kterou jsi slíbil hraběti? ALESSANDRO: To vše je v pořádku. BUBEN: Jak to? ALESSANDRO: Bude, bude, příteli. Tycho mi poslal dopis,
mám prý přijet pátého února k němu do Benátek. ANDtREA: Do Vlach?
146
ALESSANDRO: Nesmysl, do českých Benátek k Tycho-\   novi. Což bych dojel za tři dny do Itálie? BUBEN: To je právě zatmění. ALESSANDRO: Ano. ANDREA: Nu, ty se neztratíš!
ALESSANDRO: Mluvili o tom již s císařem. Eh, nebojím se dočista nic o peníze, všechno zaplatím a ještě mi
zbudou. BUBEN: A na alchymii nespoléháš? ALESSANDRO: S tou věcí nepospíchám. BUBEN: Vždyť  máš  již hrudku  zlata.  Viděl  jsem  ji,
sotva jsi vylil dílo z kotlíku. ALESSANDRO: Mám — nemám, to není práce pro blázny. BUBEN: Proč jsi jim to tedy sliboval? ALESSANDRO: Dostojím v slově, ale první zlato mu nedám! ANDREA: To bys byl hlupák.
ALESSANDRO: Obrátím je na vlastní potěšení. Vždyť
je zlato slunce! Vdechnu je, rozptýlím je na Vlastní
potěšení do větru a bude zářit jako červnová pohoda.
ANDREA: Měl bys mi zjednat sluhu, až budeš hotov,
nemá mi kdo přehazovat plášť přes ramena. ALESSANDRO: Tobě sluhu a Bubnoví dvě chůvičky, aby
mu čepýřily peří na čapce. BUBEN: Mně se zdá, že si z nás tropíš šašky. ANDREA: To bývá jeho obyčej, vidíš, jaký má falešný
obličej? BUBEN: vážně: To je vše, Alessandro? Alessandro: Více až zítra, až u pece, až u svých knížek. BUBEN: Někteří lidé tvrdí, že jsi podvodník. ALESSANDRO: To je přec mužné slovo! Na mou čest, že
ti při něm povyrostly vousy. BUBEN: Není mi do smíchu. ALESSANDRO: Hlupáčku! BUBEN: Tobě je všechno jedno. ALESSANDRO: Jen víno ne. — A tak trochu vyjímám
i vlastní práci. — To je věc mé cti! Ovšem pro vás, vy
překřesťanštění křesťané, to není leč zisk či ztráta.
10'
147
Scéna druhá Zasněžená zahrada.
CHÜVA: Nadala jsem mu proudníků a jiných takových
jmen, až mu zašla chuť. Kam by se dělo, prosím vás!
Vyhnala jsem panáčka ze dveří. ANNA: Dobře se mu stalo.
CHŮVA: Měl nohy celé černé od krve a samý chlup. ANNA: Cožpak chodí v tom mrazu bos? CHŮVA: Vždyť vám to říkám. ANNA: Ještě onemocní.
CHŮVA: Povídám, zdraví není než dobrý rozum. ANNA: Bětko, chtěla bych tomu člověku něco říci. CHŮVA: Komu? Snad byste s ním nemluvila I S takovým
střapáčem. Jen ho nechte být. Jak si ustele, tak si
lehne. ANNA: Já musím. Musím se s ním setkat. CHŮVA: Ježíši a Marie, snad nejdete k němu? ANNA: Jdu.
CHŮVA: Já už jsem stará ženská a neslyším, co jste to
povídala? ANNA: Nic.
CHŮVA: Br, to je mráz, to je hrozný mráz. Aničko, proč
jsi mi neřekla, kam jdeme? ANNA: Co je ti po tom. CHŮVA: Ty hloupá, snad bys mi nechtěla něco nalhá-
vat? Anna pláče. Ach ne, nic to není. Zkus to. Zatřes
hlavou, promni si oči. To po tobě hodil kouzly, nebo
ti nasypal prášek do střevíců. ANNA: Ne, teto, já sama se s ním chci setkat. CHŮVA: Jsem tvoje chůva a žádná teta. ANNA: Já vím.
CHŮVA: Nu, tak mě do ničeho nezaplétej! ANNA: Můžeš se vrátit. CHŮVA: Toť se ví, na to jsem čekala! Já jsem služka.
Mně po takových věcech nic není!
148
ANNA: Už si nemohu pomoci.
CHŮVA: Bůh nás přestal milovat. Nás obě. Ve jménu
otce i syna i ducha svatého. Od myšlenek není léku. ANNA: Hrozím se, Bětko, mám strach. CHŮVA: Odpřisáhni se té lásky, odpřisáhni se!
ANNA: Nemohu.
CHŮVA: Jaká hanba, jaké neštěstí! Anno, Anno, ty nevíš,
co děláš. ANNA: Miluji Alessandra. Ať shořím, ať na mne ukazují prstem, ať mě vlekou v kukle cizoložnice. Vzdorovala jsem, pokud mi stačily síly. Přemohla mě však láska. Učinila mě hříšnicí. Váš dům je pouhé stavení, v němž bydlí stíny, je jako márnice. Nechci se vrátiti. Byla jsem mrtvá a láska mě stvořila od paty k hlavě znovu. Jsem odhodlána, hrabě sám rozhodl. CHŮVA: Co to mluvíš, cožpak ses ho tázala? ANNA: Záviselo to přece na něm. CHŮVA: Drž jazyk za zuby. ANNA: Bětko.
CHŮVA: Co chcete, hraběnko? ANNA: Zříkáš se mne dočista? CHŮVA: Ano, dočista. — Mé srdíčko, kdybych věděla, co
mám pro tebe udělat! ANNA: Nesetkám-li se dnes večer s Alessandrem, dozajista zemru. CHŮVA: To se tak říká. ANNA: Zemru. CHŮVA: Já tomu nevěřím. ANNA: Zemru, zemru. CHŮVA: Eh, vy paličačko, tedy si zemřete! Viděla bych
vás raději mrtvou.
ANNA: Jsme pány osudů jen do jisté chvue.
CHŮVA: Prosím tě, pi^pč jsi mě sem táhla na takový mráz? Myslíš, že ti budu dělat zeď?
ANNA: Bylo mi úzko, Bětko, měla jsem strach.
CHŮVA: Copak už nejsi odhodlána, copak ses nerozhodla?
ANNA: Já nevím, pomoz mi, Běto.
149
CHŮVA: Bůh ví, že nesouhlasím, bůh ví, že jsem proti tomu.
ANNA: Cekej na tomhle místě a dej mi znamení, kdyby
někdo přicházel. CHŮVA: Ba, na mou věru, jedna poctivá panna je na
tisíc dívek a jedna počestná manželka na deset tisíců. ANNA: Sbohem!
CHŮVA: Já toho nestrpím! Pojď zpátky! Anno, Aničko!
Z domku alchymistova je slyšeti smích. — Jeviště se zvolna otáčí. Světnice Alessandrova.
Scéna třetí
Alessandrova světnice.
BUBEN: Někdo klepe.
ALESSANDRO: Ale kde, já nic neslyším.
BUBEN: Nepochybně klepe.
ANDREA: Hrome, tak netlukou císařští mistři, ani vikář.
To je prstíček slečinky, která prokřehla. BUBEN: Šest hodin. To není možné, u nás doma sedají
už asi k večeři. ANDREA: Je to pravda, že mráz uchovává svěžest milenek? Prý jim zahrocuje prsy a činí jejich objetí tak úzká, jako je límec oběšencův. ALESSANDRO: Ztraťte se, ztraťte se, přátelé. BUBEN: Ani nás nenapadne. Chceme ji přece vidět, ne? ANDREA: Nehnu se ani na krok.
BUBEN: Jakápak asi bude? Je to diblík s pohyblivou zadničkou, anebo dlouhonosá ovce, jež klade dolní čelist na prsa a hledí na milence s bolestnou výčitkou? ALESSANDRO: Jářku, ven, vy prachaso! ANDREA: JEh, pojďme, vždyť to tu beztoho páchne jalo-vinou.
BUBEN: Pojďme, abychom nepřetížili svoji trpělivost.
150
ALESSANDRO: Namoutě, byl bych vás musel vyhodit. Buben a Andrea exeunt.
ALESSANDRO: To jste vy, hraběnko!
ANNA: Přišla jsem za vámi.
ALESSANDRO: Konečně jsem se dočkal té chvíle.
ANNA: Mlčte! Je to trapné. Vítáte mě jako pobehlici!
ALESSANDRO: Nemohu sledovati vaše myšlenky.
ANNA: Chci vám je říci. Jedinou větu, slovíčko, Alessandro.
ALESSANDRO: Cožpak se mýlím? Domníváte se, že vám mohu v něčem poradit? Přicházíte mě napomenout, abych nezahálel?
ANNA: Ne, ne, ne!
ALESSANDRO: Nebojte se, Anno. Nerozvažujte. Jaký je rozum v těchto pochybnostech? Žádný, dočista žádný! Události se přiházejí samy o sobě.
ANNA: Jsem zde z vlastní vůle. Jsem zde, protože jsem
se rozhodla. ALESSANDRO: Moji celou mysl zabírá láska. Láska, tato hodina, tento soumrak, vy, má přísná milenko. Láska cbsahuje všechno mé srdce. Nemohu pociťovati neklid,
jsem šťasten. ANNA: Před chvílí jsem slyšela, jak jste se smál. S kým
jste to mluvil? Alessandro: Se svými přáteli. ANNA: S kterými přáteli? ALESSANDRO: Byl tu Andrea Caravaggio. ANNA: Andrea a můj bratr? ALESSANDRO: Ano.
ANNA: Jaká hanba! Snad stál na tom místě, snad jste žertovali o ženách, jež přemáhají svou lásku jako bolest. Snad jste žertovali ve svém nevědomí o trýzni, která se zdaleka podobá zdráhání nevěstek. ALESSANDRO: Paní hraběnko!
ANNA: Právě jsem řekla své jméno. Palčivé jméno běhen, jež chrčí v hrdlech kazatelů. Jste tak malomyslný, že je nedovedete opakovati. Mluvte, co vám říkám,
151
naučte svúj jazyk kázni, vyslovte je! Má láska se obrátila proti mému srdci a bůh mi ve své zuřivé spravedlnosti káže, abych vyslechla urážky z vašich úst. ALESSANDRO: Jaké osočování lásky, která je blažená a sdílná! Jaké strašení se, jaké zoufalství! Nepřestanu vás líbat, dokud se nezasmějete, nepřestanu se smát, dokud  nás  neunaví  skvoucí  štěstí.  Jsem odhodlán ukrádati vám kletbu za kletbou, jsem odhodlán vésti vaše myšlenky, jako psovod vodí psice. Již ani slovíčko, nestrpím, aby ses protivila úradkům božím. Buď pokorná, ten, kdo nám vdmychl lásku do srdcí a kdo nás svedl v této světnici, poslouchá. ANNA: Ne, ne, ne! V hodinu, kdy moje duše umírá, ještě tehdy, když se před mýma očima mihotá znaménko zkázy, když moje hlava a údy padají, ve svém smrtelném pádu a ohlušena vanem propasti, chci křičeti na poplach.
ALESSANDRO: Ach,   voláš   nadarmo.   Tento   ctnostný vzdech nenažene nebesům hrůzy a nejmenší děcko v ráji mávne za tebou rukou. Copak si myslíš, má drahá, tvůj anděl strážný by ti sám přidržel ruce a smál by se z plna hrdla. Sám duch andělů je pln milostných pletek a ráj se ozývá láskou, poštěkáváním samců a kvikotem, jenž se brání, aby se neubránil. Dej se obejmout, dej se políbit. — A nyní hlavu vzhůru, má milá. Vše ostatní již patří hranici! ANNA: Tiše, proboha, nerouhej se! ALESSANDRO: Chtěl bych vrhnouti do ohně této chvíle všechno, co mám. Své koktající knihy, a jméno alchymisty, který se doposud míjel cíle. Tvůj dům, tvé staré závazky a přátelství ze včerejška. Nechť to shoří, nechť nemyslíme na nic, leč na usmívající se ústa, svěží půvab tvých ramenou a nachýlené šíje. Hle, září. Okrajky vlasů splývají s ní v zlatisté pole. Oheň tě poznamenává, miláčku. Jsi ztracena pro šachty vašich  chrámů,  pro  ponurý ryk  vaší zbožnosti,  pro hrůzu a morový dech kněží, kteří, ať kráčí kamkoliv, jdou vždy po hrobech. Nechť zuří ve svém bláznov-
152
• ství, nechť volají zkázu staré kráse, je neproměnná ve své proměnlivosti. Je jako moře bouřné a jako moře tiché. Je stále táž.
ANNA: Ach, nemám jistoty, s kterou ty mluvíváš, a nedostává se mi dechu, abych tě následovala.
ALESSANDRO: Dej Se vésti.
ANNA: Naposledy se smím dívati vzhůru a sepnouti ruce.
ALESSANDRO: Poprvé vydechneš z plných plic, poprvé, ty mé žhoucí stvořeníčko, ty kajícnice s obrázkem lásky.
ANNA: Můj manžel se teď modlí. Můj bratr snad přechází před domem a má dcera si myslí na tebe.
ALESSANDRO: Dcera?
ANNA: Eva Koryčanová.
ALESSANDRO: Je málem tvého stáří, má sličná macecho.
ANNA: Miluje tě.
ALESSANDRO: Ach ne. A kdyby tomu tak bylo a kdyby mě milovalo bezpočtu nejkrásnějších dívek, nechci o tom nic vědět! Držím tě v náruči, tebe a vteřiny, jež právě odbíjejí.
ANNA: Má hořekující duše je ve tvém zajetí.
ALESSANDRO: Svěř se lásce.
ANNA:Ach, šalebné radosti a srdce příliš divá, příliš nádherná, abychom se jim ubránili. Všechna rozhodnutí jsou lhostejná a příkazy boží nemají síly mě zdržeti. Kdybych měla dvě duše, neváhala bych vrhnouti je do pekel. Ježíši Kriste, tvá zasažená hlava se zhrozí o posledním soudu mých přísah, tvé planoucí obrví se zavře, abys neviděl hříšnici nejbídnější. Vládce srdcí a králi lásky, proč tvoje přikázání nežhne a nepálí? Proč neobrátíš v niveč toto srdce? Proč jsi propůjčil sílu hříchu a slabost ctnostem? Proč jsi priostril zobák krahujcův a tesáky dravých zvířat, proč jsi znetvořil svá stvoření dříve, než vydechla?
ALESSANDRO: Tiše, miláčku, tiše, přítelkyně.
ANNA: Nevidím nic z oblohy ani ze světla. Je noc či soumrak?
153
ALESSANDRO: Jedna z proměn světa, ani počátek, aii
konec. Toť nepřetržité dějství krásy. ANNA: Ach, mráz skřípějící zuby. ALESSANDRO: Pohoda, která nás sbližuje. ANNA: Vánice.
ALESSANDRO: Sníh, anebo co se ti právě uzda. Jsem s tebou zajedno. Mluv tiše. Nepřeji si, abys plakala.
ANNA: Ach, vskutku.
ALESSANDRO: A nerouhej se, je to ohavné.
ANNA: Můj bože, co jsem řekla?
ALESSANDRO: Málo. Maličko, nic, zhola nic.
ANNA: Ach, jak je nesnadné mluviti s milencem.
ALESSANDRO: Jsou radostnější způsoby řeči; budeš se
smávat, a sotva se dosměješ, již mě políbíš. ANNA: Kdy se to stane? ALESSANDRO: Hned, za chvíli. ANNA: Ty na mne příliš pospícháš. ALESSANDRO: Pojď blíž!
ANNA: Ke, celičká země pod sněhem a luna přivádějící noc a mráz již vzešla.
ALESSANDRO: Úže, Úže!
ANNA: Vždyť stojíme již bok po boku.
ALESSANDRO: Nyní cítím, že ses usmířila.
ANNA: Nemyslím na nic z toho, co jsem říkala. Opravila
jsem svá slova a uvedla jsem je v souhlas s tím, co si
ty přeješ.
ALESSANDRO: Tvá ústa, tvá mlčící ústa, tvou skráň. Nastává tma a jeviště se otáčí.
Scéna čtvrtá Zahrada.
BUBEN nad stopou ve sněhu: To se ti snadno řekne, Bětko, ale mně ta příhoda vrtá hlavou. Zpropadená věc!
154
GHÜVA: Což aby sis vzal na pomoc biřice anebo rovnou satanáše. Co je ti po tom! Nic, panáčku, dočista
: nic!
BUBEN: Mně to nedá. A prosím tě, kde ses tu vzala? Co zde děláš, vždyť je už pozdě.
CHŮVA: Co dělám, he, lelkuji. Nemám nic lepšího na práci.
BUBEN: Pane na nebi, snad nechodíš i ty za Alessand-rem?
CHÜVA: Ty ničemo!
BUBEN: A to se podívejme!
BETA: 2e tě huba nebolí.
BUBEN: I bolí.
BETA: Od vína. Aby vás husa kopla, tebe i tvého Taliána. Vás byl čert dlužen.
BUBEN: Prosím tě, jen si zas nezačínej.
CHÜVA: Nu, já vím, já vím. Pojďme již domů, synáčku.
BUBEN: Kdepak, ani mě nenapadne. Počkám si, co se z toho vyklube.
CHÜVA: Jdi, jdi! Takový nesmysl. Proč by sis stavěl hlavu?
BUBEN: Proto, proto, že mě to baví.
CHÜVA: Ty kluku umíněná, ty motovidlo!
BUBEN: Jen dál, jen mě vyčastuj svou vyřídilkou. Beztoho se říká, že nad ni není.
CHÜVA: Nechme hloupých žertů. Je mi zima.
BUBEN: Vždyť tě nikdo nedrží, jdi si, kam chceš.
CHüVA: Prosím tě, pojď se mnou.
BUBEN: Ale ne, ale ne. Raději zůstanu.
CHÜVA: Nuže, když musíš všechno vědět, dostala jsem dukát od jedné pani, abych čekala, až vyjde. Nechce, aby ji někdo uviděl. Je to taková chudinka a trošičku napadá na nohu —
BUBEN: Jakže, Alessandrovy milenky kulhají a tobě platí po dukátech?
CHÜVA: Nu, ano, co je na tom divného? Kdybys ty mi dával měďáček, když něco podobného vyvedeš, měla bych už na Starém Městě dům.
155
BUBEN: Nesednu tak lined na lep, má milá.
CHŮVA: Pro mne a za mne.
BUBEN: Obě stopy jsou stejně hluboké a nezdají se mi
větší než střevíček Popelčin. CHŮVA: Styď se, ty slídile slidičská. Pomlčka. BUBEN: Bětko!
CHŮVA: Ne, ne, ne, to není pravda. BUBEN: Ty čekáš na Evu! Je uvnitř. CHÜVA: To není pravda, to není pravda! BUBEN: Ty hadačko, ty kuplířko, ty zlolajná lhářko! Je
to Eva, je to má nevlastní nef! CHÜVA: Pro lásku boží, pro krvácející srdce bohorodičky,
nenaléhej. Eva sedí doma při stole. Jdi, pospěš si, abys
j'i stihl dříve, než poodejde, abys ji viděl klidnou
a usmívající se.
Buben učiní několik rozpačitých kroků.
HLAS ZA SCÉNOU: Holá, kdo to tu přechází? BUBEN: Já, Ondřej. MARTIN: Kdo je to s tebou? BUBEN: Běta.
CHÜVA: Je tak krásný večer.
MARTIN; Vskutku, je krásný večer! Nevěrná, šklebící se luna a bludní chodci v noci, jež sama bloudí. Co chcete víc? Tobě se líbí, stařenko, ta pustá scéna? Ten městský sníh, který skřípe jako zuby zatracenců? Jdeš se snad nalokat hrůzy a chceš pokynout své patronce, aby přivodila zkázu na náš dům, ty katoličko? CHŮVA: Ví bůh, že se zaň modlívám. MARTIN: Jen strpení a vše se naplní. BUBEN: Nevidím pražádná znamení. MARTIN: Nic, nic, nic, ba ještě míň. Díváš se dobře. BUBEN: Už je noc. — Věru, jen tak namátkou mě napadlo, co dělá Eva, mluvil jste s ní, hrabě? MARTIN: Před chvílí.
CHŮVA: Pochválen buď pán Ježíš Kristus. MARTIN: Až na věky. Jdi spat. Ne, co jsem řekl, to nic nebylo. Vidím nerad, když mluvíš s Annou o věcech
156
své víry. Nech toho, chůvo. Hněvivě. Již dvakrát jsem to řekl a potřetí mluvím zas do větru. Jsi v domě stejná paní, jako já jsem pán. Což, chůvo, jsme již staří, nu, snad se dohodnem? — Ba, na mou čest, jsme málem přebyteční. KHÜVA: Já si to nemyslím.
BUBEN: Vy jdete k mistrovi?
MARTIN: Ano.
BUBEN: Bojím se, že vás nečeká.
MARTIN: Co povídáš? Proč se směješ?
BUBEN: Uvnitř je nějaká dívka.
MARTIN: Měj se na pozoru, ty mluvko.
BUBEN: Já za to přece nemohu.
MARTIN: Kdo ti řekl, že je to dívka?
BUBEN: On sám.
MARTIN: Zavolej, ať vyjde.
buben: Co mám říci?
MARTIN: Aby pospíchal.
BUBEN: Neměl bych snad zatlouci na dveře?
CHŮVA: Nu, to se ví, že ano, tluc a křič!
MARTIN: Ach, kde je věrnost, kde je bázeň boží!
buben: Alessandro, Alessandro! Holá! Hrabě si přeje s tebou mluvit. Slyšíš mě, Alessandro?
MARTIN: Hrabě Martin!
BUBEN: Hrabě Martin.
MARTIN: Snad již odešli.
buben: Ne, ne, ne.
MARTIN: Neodpovídá!
buben: To je láska! Ten člověk je úplně bez smyslů a nevidí ani neslyší.
MARTIN: Drzoun.
buben: Otevřete, otevři, Alessandro.
MARTIN: To není možné!
Na dveře dopadá rána za ranou, je slyšeti ztlumené volání: Otevři, otevři hraběti. Jeviště se otáčí.
157
Scéna pátá
Světnice Alessandrova. ALESSANDRO: Proč mi lomcujete dveřmi? MARTIN: Chci vejít. K ďasu! Popuzuje mě to, čekal jsem] jako hlupák.
ALESSANDRO:Užíváte neomaleně svého práva.
MARTIN: Pah, nepřišel jsem poslouchat napomínání. Proč; jste mě nechtěl vpustit?
ALESSANDRO: Nemám chuť vám to vykládat.
MARTIN: Vím to!
ALESSANDRO: Tím lépe.
MARTIN: Vím, že chcete utéci z Prahy, vím, že vás přemlouvá císař a král dánský. Licoměrníku, chceš se odkrást, chceš se ztratit, chceš dokončit jinde svou práci. V Dánsku, či u císaře, v Benátkách s tím lakomcem Tychonem, s tím pobertou, s tím beznosým pobertou.
ALESSANDRO: Kde jsi to sebral?
MARTIN: Vyptával jsem se, chodil jsem za tebou a dopídil jsem se všeho bez zbytečku. ALESSANDRO:Pak je mýto a poplatky ve větru. MARTIN: Věc zašla příliš daleko a na tom, shledáváte-li
mě směšným, už věru nesejde. ALESSANDRO: Ne, pane, na mou čest ne. Mohu vás ujistit, že věci, kde běží o vás, jsou mi dočista lhostejné. Vím, jakou naději spojujete s výsledkem mé práce. Nesměji se, ani ji neschvaluji. MARTIN: Zůstaňte!
ALESSANDRO: Vždyť jsem vám řekl, že neodejdu. MARTIN: Rozeznal jsem dobře císařské spřežení — ALESSANDRO: Ach, ano, to přijel Enderwalde. Sotva, že se mnou promluvil pár slov. Vyptával se, jak dopadl pokus z minulého pátku. MARTIN: Ach, páteční pokus! ALESSANDRO: Což jste s ním nespokojen? MARTIN: Příliš mnoho se o tom mluví. Měl jsem strach, aby vás nezlákali.
158
ALESSANDRO: Přestaňte! Nejsem váš sluha a nedal bych se ani chviličku zdržet, kdybych tomu sám nechtěl. Mám dobrý důvod zůstat tam, kde jsem.
MARTIN: A přece! A přece!
ALESSANDRO: Pusťte už z hlavy to bláznovství o mé zradě. Starého čerta dbám o to, kdo a kdy zbohatne z mé práce. Pane, ten, kdo má proměniti měď ve zlato, nečeká na mzdu a nemůže být okraden. Dejte si říci a přidržujte se toho.
MARTIN: Kolik pošetilostí bylo provedeno pro nic. Pro nic? Což na vás neplatí císařská přízeň, veliké bubny vnitřního nádvoří a slovíčko krásných paní? Což na vás neplatí všechen ten žvást, o němž se říká, že je podstatou slávy?
ALESSANDRO: Ne. Rozumím-li vám dobře, nemyslíte již několik dní leč na to, aby zlato, které vydobudu z cínových a měděných pruců, zůstalo na dosah vaši ruky.
MARTIN: Nemohu jinak, myslím jen na zlato.
ALESSANDRO: Cožpak jste skrblík?
MARTIN: Snad, nedbám o to, nemohu se pozastaviti nad názviskem, jehož se mi dostává ve chvíli, kdy mi běží o vše. Došel jsem údělu marnotratníka a údělu lakomce. Kdož ví, zdali mě nedonutíte, abych se nepro-hřešil ještě hůře. Nic naplat, pane, jsem k tomu odhodlán, jsem zuřiv a nepopustím, dokud si nezased-nete k práci.
ALESSANDRO: Jen zvolna.
MARTIN: Dokud vás nepřinutím.
ALESSANDRO: Kdybych chtěl poslouchat, mohl bych býti dvorním hvězdářem, jako je Tycho, byl bych knížetem mezi knížaty! Odříkal jsem se tohoto štěstí pro pýchu, kterou pociťuji, pro vrozený sklon k prázdni a pro nevázanost. Jsem hotov opřílbit tě za tvůj návrh tímhle plecháčem, ty lišáku, ty chrapoune, myslíš, že tebe budu poslouchat? Ty mě chceš nutit k práci, mne, jejž Jindřich nepřiměl, abych hnul prstem, když se mi zamanulo, že budu lenošit?
159
MARTIN: Král nemívá v ruce nůž.
ALESSANDRO: Chcete mi sedřít kůži? Vy, hrabě Kory-čane?
MARTIN: Má vůle není v souladu s tím, co jsem si prával. Je stržena nutkavějším rozkazem, než jsou rozkazy] života.
ALESSANDRO: Pah, málo strachu.
MARTIN: Necítíte praskání smrti.
ALESSANDRO: Lupe vám v kostech.
MARTIN: Toť srdce, jež stravuje samo sebe.
ALESSANDRO: Ach, vy viníku bez viny.
MARTIN: Jedna každá z mých myšlenek se rouhá.
ALESSANDRO: Chci jít spat, hrabě, chci být sám.
MARTIN: Nemohu, všechno mě poutá v této světnici, nemohu z místa. Nemohu z místa, neboť jsem se za-řekl svým malátným silám, nevzdálím se, kdybys mě zabil.
ALESSANDRO: Nemám už trpělivost.
MARTIN: Zbývá mi málo času.
ALESSANDRO: Jdi!
MARTIN: Myslíš, že vyběhnu ze dveří jako dítě, jemuž
pohrozili  prstem.  Myslíš,  že  dostačí  rozhněvati  se
a býti hrubý.
ALESSANDRO: Mám na vybranou tucet dobrých ran.
MARTIN: Zůstanu, vím, že k tobě přijde dnes v noci Tycho. Vím, že jste si smluvili tajnou práci. Vím, že jsi již sestrojil kahan, jehož plamen je palčivější než hranice. Mám již vše, čeho sis přávaL Císař je napjat a Tycho de Brahe chodí za tebou. Ten hrdopýšek, ten, jemuž prý není rovna ve hvězdářství i v matematice.
ALESSANDRO se směje: Kdo to říkal o dnešní noci?
MARTIN: Michael.
ALESSANDRO: Je to dočista blázen.
MARTIN: Podrž si všechna tajemství svého umění. Budou ti padati k nohám a dostane se ti všeho, nač si pomyslíš. Královské milostnice budou plakati na tvém rameni. Budeš přijímán s nebývalou nádherou a bisku-
160
Srpové ti budou pochlebovat. Kdekdo bude držet tvůj
fe třemen a každý tisíckrát zapře, proč to dělá. Proč to
t, dělají? Proč před tebou padám na kolena? Řekni to
slovo, řekni ten vznešený důvod, o němž se nemlu-
vívá právě tak, jako se nemluví o důvodech lásky.
Řekni je, chci je slyšeti z tvých úst.
ALESSANDRO: Nač myslíš, hrabě?
MARTIN:   Slyším dupání davu, jež se podobá zemětřesení. Jdou v zástupech jako kobylky a hlas jim bloudí v hrdle. Jdou křičeti před tvými okny. Lidé, ! zvířata a věci neživé se budou třásti před jejich kvílením. Jejich chřípí již navětřilo zlato, to, co je nejmocnější, to, proč se umírá, to, nad co není. Cenu království a cenu žen, podstatu lásky, manželského míru a štěstí. ALESSANDRO: Proboha, hrabě, nekřičte! MARTIN: Vždyť mluvím o sobě. To jsem já, kdo přišel ječet o zlatě, to jsem já, kdo sípe jako dravý pták. Přidej mi o plíšek, o malé zrnko zlata víc za to, že nelžu. ALESSANDRO: Zticha, povídám. Nedáte-li za jinou, zavolám vašeho bratra, aby vás odvedL MARTIN: Zlato pro starce, jenž ztratil vládu nad svým duchem. Zlato pro hraběte, jenž nedbá cti a vydírá, aby se obohatil. Zlatý prut manželu, který vydírá lásku na své choti. ALESSANDRO: Mlč! Mlč! Martin tlumeně: Strojil jsem hostiny a pořádal dostih
za dostihem. ALESSANDRO: Hola! Je někdo nablízku? Slyší mě někdo?
Hola! Lidičky! Sem,   jářku,   do   zahradního   domku
alchymistova. Martin: Ve jménu boha otce i syna i ducha svatého
amen. Pane trestajících zástupů — ALESSANDRO: To jsi ty, chůvo?
hlas: No, vždyť je světlo jako ve dne, copak nevidíte? Alessandro: Zavolej hraběte Michaele! HLAS: Já vím.
n
161
ALESSANDRO: Domnívám se, že v něm není ztajena pral žádná moc. Nebuďte zaslepen, toť pouhé tušení slunce, tof pouhý znak.
MARTIN: Buď zticha, neüachej!
ALESSANDRO: Co chceš?
MARTIN: Vstaň, vezmi klíče od skříně s látkami, jimž jsi dal jméno aurium, vstaň, rozdmychej pec!
ALESSANDRO: Teď V noci? MARTIN: Ty se zdráháš, ty nechceš? ALESSANDRO: Nechci!
MARTIN: Ba ne, ba ne, ty nerozumíš svému srdci, ty žertuješ. Což bys mohl o jediný den oddálit štěstí, které zažehne tento dům? Což bys stál jako netečné zvíře vedle řinčících nádob, vedle křivulí, které vyskakují vzhůru, vedle hmoždířů, otřásajících se jako krátery sopek? Hle, škubající se hmota, jež úpí a stená. Hle, rozechvělé žiloví země. Na tvých mísách se pohybuje kapička krve. Přihlédni blíže, přihlédni, jak mi uniká. Krev, zlato, krev, zlato! ALESSANDRO: Nedám se pohnout ani křikem ani zběsilostí. Až se mi uzda, učiním to, co sám chci. MARTIN: Což nejsi alchymista? Alessandro.- Ano, alchymie je moje hra. MARTIN: Hra!
ALESSANDRO: Hra. Umění. Kdybych se nad tebou slitoval, kdyby mě tvoje posedlost dojímala, kdybys mě mohl pohnouti k milosrdenství, dal bych ti spíše peníze než zlaté dílo. martin: Neprosil jsem tě dosti pokorně. ALESSANDRO: Pracoval jsem o těchto věcech v obdobích štěstí, prodlužoval jsem svoje pokusy, zakoušeje rozkoš a krásy, o nichž se ti nezdá. Pronikal jsem k tajemství blíž a blíže, a nyní, když je na dosah ruky, bych se měl vrhnouti střemhlav k peci, abych dokončil dílo? Proč?
MARTIN: Závisí na tom život. Život starce, život nešťastníka, který pláče. Alessandro: Pro tebe? Pro ztřeštěnce, pro hňupa, který
162

žšílel stařeckou a chlipnou vášní? Pro žárlivce bez rozumu, pro zhýralce? Hnusíš se mi!
MARTIN: Je ti odporná myšlenka, že tyto ruce objímají Annu, že spím po jejím boku, po boku paní, která na tvoje otázky odpovídá jenom z přinucení a jež tě vyhnala?
ALESSANDRO: Ano, miluji tvou ženu.
MARTIN: Vím to již pět dnů. Kupoval jsi mé Lítice. Blázne, domníváš se, že je zamilována do statku a že by mě opustila? Jsi již vyléčen?
ALESSANDRO: Vrátil jsem je.'
MARTIN: Vrať je podruhé. Jakou má cenu umění, které se skrývá? Cenu hříčky, cenu samolibosti, cenu lži!
ALESSANDRO: A cenu štěstí, cenu myšlenky, s níž nepospíchám na kupecký trh. Vezmi tě ďas!
MARTIN: Přeceňuješ své síly, Alessandro. Jsi. v mých rukou. Snad sis podržel vrch v odpovědích, snad jsi hbitější, pokud jde o kord, ale k mé straně se přiklonila smrt.
ALESSANDRO: Nemám strach.
MARTIN: Protože jsi mi neuvěřil. Jsem hotov tě zabít.
ALESSANDRO: Ubráním se.
MARTIN: Mám smluvené znamení se svými Švýcary.
ALESSANDRO: Přijímám každou hru. Vezme Martinovu pistolku. Začneme, hrabě. Kolikrát se píská?
MARTIN: Ještě je příliš brzy. Ještě jsme nedomluvili.
ALESSANDRO: Přeji si to. Rozkazuji ti!
Martin píská.
MICHAEL vejde: Co to tropíte za hluk? Co tě to posedlo? Proč se potloukají ti pacholci po zahradě? Co s nimi máš?
Martin z okna: Táhněte domů! Táhněte spat! Pomlčka. Ještě je brzy.
ALESSANDRO: To jsem rád, žes přišel. Je málem bez sebe. Je příliš vesel.
Martin: Tak jako že jsem živ, tak jako že tě volám jménem, Alessandro, jako že dýchám, již tě nepustím!
iľ
163
ALESSANDRO: Chce, abych teď dokončil pokus. MARTIN: Teď, právě teď, nechci již čekati ani chvíli déle.f MICHAEL: Co na tebe tak těžce doléhá? ALESSANDRO: Láska mu připaluje duši. MARTIN: Láska! Ty mluvíš o lásce? Ty, zpola chlapeček'
a zpola dívenka, ty budižkničemu, ty hloupé, prázdné
fintídlo!
MICHAEL: On, právě on, dej si pozor, aby nebyl mistrem v těch věcech. Jen trochu přemýšlej! MARTIN: Pah! "
ALESSANDRO: Odveď ho! A moje klíče sem! MARTIN: Ach tak, má někde v komoře schovanou děvku z nevěstince a to jej tak příliš vynáší ve vlastních očích. Na mou čest, nechtěl jsem tomu věřit, ale je-tomu tak. MICHAEL: Kdo tady je?
MARTIN: Chvilku jsem si myslel, že ho přišel navštívit Tycho a že se skryl, zatím co já jsem tloukl na dveře. ALESSANDRO: Mám toho právě dost. MICHAEL: Na rozdíl od tebe já začínám. Kdo tady je? ALESSANDRO: Nikdo! Nikdo! Nikdo! Kdyby to byla nevěstka, ty starý tupohlavce, rozkázal bych jí, aby utíkala nahá po sněhu. MICHAEL: Kdo je to tedy? ALESSANDRO: Nikdo, kliď se už! MICHAEL: To se mi líbí, na mou čest. ALESSANDRO: Co se ti líbí? MICHAEL: Jak ses dopálil.
ALESSANDRO: Eh, to mě nepřivedlo z míry. Jen aby nezačal znovu zuřit. MICHAEL: Vždyť nezuří. ALESSANDRO: Vskutku, je to s ním již dobré. martin: Velmi dobré.
ALESSANDRO: To je chvíle, na kterou čekám. Dobrou noc! Dobrou noc!
Michael otevře dveře. Veřejí zmítá vítr. MARTIN: Dobrou noc. Zvolna se vrací.
164
ALESSANDRO: Co! K ďasu! Mordie!
MARTIN: Neodvažuji se dát ti jméno, vím, že jsi rozhněván, ale přece se vracím.
ALESSANDRO: Proč, můj bože, proč, co tě posedlo?
MARTIN: Zlato, láska.
ALESSANDRO: Láska!
MARTIN: Chceš mě srazit do propasti? Nuže, zřítíme se spolu. Držím tě pevně.
ALESSANDRO: Nerozumím.
MICHAEL se chechtá: To je kouzlo prostých lidí, to si
nepřisvojuj. ALESSANDRO: Jsem hotov se brániti, jsem hotov vymlátiti vás ze dveří. MICHAEL: Mluvko! Ne, to se ti povedlo! To sis zchladil zlost, ty čaroději s rozparkem. Neodpírám ti dovolení, aby ses znovu do mne obul. Opásej se svým papežským cingulem a řež hlava nehlava. Ty výre, ty zleh-čovateli svatých věcí, ty, který lžeš jako ďábel. Co jsi mi říkal o nočním nebi? Jaké nepravdy jsi snul s tím bláznem Koperníkem, nač jsi mu přisvědčoval? Ty blázne bláznivý! Pravíš, že já jsem se minul rozumem, a ukazuješ na mne přes rameno. Což, je to posměch? Směješ se, že tě poslouchám, že chodím za tebou, že jsem tě prosíval, abys mě učil?
ALESSANDRO: Uvidíš, že tě to bude mrzet, Michaeli.
Michael: Pah, ani stín.
Alessandro: Jaký má smysl ta tvoje veselost?
MICHAEL: Ach, žádný jiný, brachu, leč abych tě donutil státi mi v slově.
ALESSANDRO: Což i ty máš nakvap?
MARTIN: Mluvil jsi příliš dlouho, slíbils nám zlato! Zlato, slyšíš, co ti povídám. Chci je už mít, už přišel čas. Už nesnesu těch odkladů. Mám hrozné pochyby, jsem příliš důvěřiv.
ALESSANDRO: Rozuměj mi, ty přece nejsi z těch lehkých
hlav — MICHAEL: Naopak, právě naopak. ALESSANDRO: Kolik již bylo mezi námi zlosti, a přece —
165
MICHAEL: A přece, přece ti pravím, že jsem syt tvéM vykrucování. Ukaž, cos říkal. Zde je tvůj oheň, zde jsou tvé dryáky. Jednej již, spal moji nevěru, postraš mou duši rázem proměny, dej mi jistotu, skytni mi vědomí, jež váží víc než život. ALESSANDRO: Což, ty jsi stejný blázen! MICHAEL: Chci znát! Chci znát!
ALESSANDRO: Ach, toto volání, tyto otázky. Což já znám smysl věcí, což jsem se někdy vydával za něco víc nežj za alchymistu a za hvězdáře? Já mám před tebou vy-í dávati počet ze své práce? Ne! MICHAEL: Vzbudil jsi ve mně trýznivou potřebu mysliti
o těchto věcech, svrhl jsi závrať do mé duše. ALESSANDRO: Což jsi nezšílel ze svého strašného boha, v jehož rouně jsou zaťaty hnáty mučedníků? Což jste ty a tobě podobní nevymyslili tuto příšeru sveřepější a méně křesťanskou než cařihradští psi? Jdiž, rouhači, jdiž, blázne s myslí, jež vlaje jako cár. MICHAEL: Chci znát! Chci znát! ALESSANDRO: Jenom ve shodě s bohem a s jeho světem
můžeš zvídati. MICHAEL: A třeba bych se rouhal a třeba bych dal svou
duši na pospas, chci znát, chci znát! MARTIN: Otče všehomíra, dej mi sílu, abych mohl viděti tvou moudrost, jež zůstává oděna vnějškem a mámením tak, jako je Škubající se maso a štítivá pleteň cév pokryta kůží.
ALESSANDRO tlumeně: Vyrazte okno! Slyšíte mě? Můžete odpověděti?
MICHAEL: S kým to mluvíš?
ALESSANDRO: S milenkou.
MICHAEL: Chci, abys otevřel dveře!
MARTIN: Otevři!
ALESSANDRO: Ne! Pomlčka.   Myslíš,   že  mě   přiměješ, abych, tě poslouchal? Já, lepší šlechtic, než jsi ty?
MARTIN: Neměřme svoje slechtictví.
Alessandro: Úsluhu  za  úsluhu.  Žádám jen,  abyste drželi na uzdě svou drzost, a ujmu se práce.
166
MICHAEL: Kdo je to?
ALESSANDRO: Dáma!
MARTIN: Dáma! Dáma z ulice!
MICHAEL: Máš pravdu. Eva spí.
MARTIN: Eva! Eva spí!
ALESSANDRO: Nuže, k dílu.
MARTIN: Díky! Díky! Má bída se obrátí v čistotu zlata,
v ryzost, v bohatství! MICHAEL: Fi, chrapoune, udav se svými dukáty. ALESSANDRO: Rozkřesej oheň!
MICHAEL: Co mi řekneš? Pouhé slovíčko. Co uvidím? Nic, leč to, že se cosi mrtvého obrátí ve věc stejně mrtvou. Tvé zlato je struska a popel. Pastýř srdcí o něm nic neřekl. Není to důležité. A přece! A přece nemohu zatajit touhu věděti to málo. ALESSANDRO: Zlato, ach   zlato,   příteli!   Neběží   přece
o cenu, kterou mu přiřkli kupci. Běží o vlastnosti. Michael: Vlastnosti věcí! ALESSANDRO: Ryzí vlastnosti věcí! Michael: Chci je poznat! Chci poznat tajemství boží! Chci znát jediné slovíčko tvorby! Chci věděti! Chci znát! MARTIN: Neotálej! Pospěš si!
ALESSANDRO: Však se již dočkáš. Jsem si jist svou věcí. MICHAEL: To není nic, to není zhola nic! martin: Pak budou  hlasy z pekel  šlehati  před  tvůj
trůn — ALESSANDRO: Co říkáš? MARTIN: Mistře, mistře — ALESSANDRO: Chceš couvnout? MARTIN: Ne! Natisíckrát ne!
Alessandro: A kdyby z mé práce nevzešlo nic, zhola nic než výsměch?
MARTIN: Ne! MICHAEL: Ne!
ALESSANDRO: A zatracení duše? Martin: I smrt je lepší.
Michael: Věrnost, můj bože, věrnost myšlenkám a věrnost duchu, který nehřeší. Ci je to hřích? Ci je to
167
hřích, či je to zatracení? Nechť zemru, nechť se zhrou-j tím do šachet špíny, nechť mi úd po údu ohořívá, nechť moje krev zhnisá a nechť mlaská v mém srdci odporná jícha bojišť, nechť plamenná panna přitiskne svoje slabiny k mým slabinám, nechť mě obejme ta nestoud-y nice, ta chlipná samička démonů. Nechť mě spálí,,; nechť sžehne moji zježenou kůži, chci znát, chci znát,' 1 chci znát!
ALESSANDRO: Nesnesu to již, Michaeli, kdo ti vnukl takovou zuřivost?
MICHAEL: Můj bůh, bůh s přečnívajícími tesáky, bůh, jehož huba je plna zubů, takže řada první přikrývá řadu druhou a třetí. MARTIN: Všechna shromaždiště zlata se vyprázdnila a všechna pýcha plyne s povětřím, jsem chůd a nic mi nezbývá leč duše, kterou setne záhuba. Jen stiskni její chřtán, ty divá jezdkyně, ty, jejíž plášť je pokryt stříkanci, ty tygřice, již zpruhovaly stíny, ty rozdmy-chovačko všech vášní, ty, kterás přivodila lakotu, ty prapříčino pádu, lásko, lásko, lásko! Alessandro: To všechno děláš pro ni, to všechno pro svou ženu?
MARTIN: Láska je trpělivá, láska nezná nenávisti — ALESSANDRO: Duchové temnot, vše,   co  se  příčí boží moudrosti, vše, co jest strašné, vše, co je pobláznilo, odstup od mé práce! Ať je má ruka jako ruka tesařova, ať zvolna přitesává, ať se neukvapí. Ať bláznovství a zpupnost neosedlá mou mysl, ať ji vede bůh a mírnost Mariina. Amen. Je slyšeti vážný a tichý sbor andělů, v němž převládá harfa a zvony. Kéž je bůh milostiv a kéž jim odpustí, těm dobrým chlapíkům, kterým se zalíbilo píti, všem, kteří milují tu zem, jež pomine, buď milostiv a žehnej, laskavý Hospodine! A sladké Jezulátko je věcně provázej a Panna Maria jich viny umenšuj! A jejich hříchy všetečné jim zhola nevaďtež, toť vlastnost písku a zemské hlíny též, z níž byli stvořeni.
MARTIN A MICHAEL zpívají za doprovodu trub, mono-
168
- tónně: Meč hrozný v rukou Pána našeho zle zkruši
$ člověka každého, jenž rouhavě a zrůdnou žádostí po božské prahl přirozenosti.
ALESSANDRO: Vrhni do plamene olej! Ještě víc, ještě víc!
MARTIN: Hoř, plaň, hoř, plaň!
ALESSANDRO: Ještě něco zbývá, ještě se nenaplnila formule mudrců.
MICHAEL: Co? Ještě strašnější rouhání? Mám křičeti ještě zpupněji? Ne, nemohu, věřím z plného srdce v moudrost evangelia a kinu ti. Kinu tvému umění.
ALESSANDRO: Přilévej zvolna soli.
MARTIN: Jsi hotov?
MICHAEL: Vychází zlato, zdaří se ti ten pokus?
MARTIN: Pokus? Dílo!
MICHAEL: Byla to dřeň hmoty? Byla to ona škubající se látka? Ona podstata vlastností?
ALESSANDRO: Rozdmychej oheň! Zvedni křivuli! Sem všechny zelené soli kovů! Půl unce lučavky a špetku syrského prachu!
MARTIN: Kotlík překypuje. Pozor!
ALESSANDRO: Zlato učiní povlak nad směsí a její teplota stoupne o tolik, co vydá louč. Hle, povrch nádoby se již
třpytí!
MARTIN: Zlato, krev světa, nádherné slunce všehomíra, klíč lásek, příčina nářků a příčina štěstí.
Alessandro: Nyní ochlad celou nádobu v kotlíku sněhu, aby zlato změnilo skupenství.
MARTIN: Co je to?
ALESSANDRO: Ustupte!
MICHAEL: K ďáblu! Výbuch. Smích obou bratři.
MARTIN: Poražen! Bez naděje!
MICHAEL: Poslední artikule tvého podvodnictví. Souhrn všeho, co jsi věděl a co jsi nám namlouval.
ALESSANDRO: Nic víc než nehoda.
MICHAEL: Snad-jsi ji nepředvídal?
ALESSANDRO: Byl jsem neopatrný, zkazil jsem práci šesti měsíců — své křesťanské dílo. — Pro vás, pro vaši zbrklost, hlupáci!
169
MARTIN: Vše! Vše! Vše!
MICHAEL: Hle, svraštělá zřítelnice vševidoucího boha,
hle, výsměšný a zešílevší pohled, hle, sloupy, vidění M
Ach, kam se skryji, kde se skryjete? ALESSANDRO: Mé jméno na jihu a na západě je v sázce.:
Přehnal jsem léčení. Můj plamen příliš žhnul. Koliky
jen strávím nocí, než budu opět tam, kde jsem byl]
před hodinou. MICHAEL: Ty dosud věříš? ALESSANDRO: Jakž bych nevěřil? MICHAEL: Podvodníku! ALESSANDRO: Mlč!
MICHAEL: Chci ti to opakovat! Jsi šašek!
ALESSANDRO: Uvidíme!
MARTIN: Je konec vychloubání.
ALESSANDRO: Jaká slova naleznete, až vám zazvoním zlatem, až vám je naliji do dlaní, až budete hrýzti svou kořist. Tato noc je však vaše. Spílejte, vztekni se, skřípej zuby a zlořeč až do únavy.
MICHAEL:  Lež!
ALESSANDRO: Nepřemlouvám tě, abys mi uvěřil. Ne-přemlouval jsem tě.
MARTIN: Neodříkáš se své práce?
ALESSANDRO: Nemohu. Nemohu věšet hlavu nad nezdarem. Což se mám zříci svého auria jen pro rozmary ohně? Což závisím na vaší víře, či na podpoře, již jste mi skýtali? Ta pec je tvá, látky však, ty jsou moje I Po dva dny se můžeš z plna hrdla smát. Třetí den patří mně! Dokončím své dílo.
MICHAEL: Jsi pevný ve svých záměrech!
ALESSANDRO: Pochybuješ? Ach, méně, než bys chtěl. Znáš příliš dobře moje aurium!
MICHAEL: Znám.
ALESSANDRO: Ty strašpytli, vím o tvé dvojakosti. Vím, že prahneš po vědění a současně se ho děsíš. Vím, že sis chvíli přál, aby se pokus zdařil, a sotva sis to pomyslil, již jsi svolával boží blesk, aby mě zabil. Eh, ty víš, kdo jsem, před tebou neobhajuji svou pověst.
170
MICHAEL: Snad. Z poloviny snad mluviš pravdu.
MARTIN: Tvá zvídavost, tvé jméno mezi lidmi? Pah, na-. stokrát chci být oklamán a kdekdo ať mi utrhá, jen kdybych získal tu, kterou jsem ztratil. Vím, že mne nemiluje. Zahrnul jsem ji bohatstvím a dvakrát proměnil svůj způsob života. Jen pro ni jsem se zamiloval do zlata. Jen pro ni hřeším.
MICHAEL: Cožpak se neděsíš, cožpak neznáš boží bázně?
MARTIN: Teď už je pozdě.
MICHAEL: Běda, nezbývá než lítost a pokání. Přehořký lék, jejž nazývají trestem.
MARTIN: Teď, když jsem všechno ztratil, teď že mám litovat, teď prosit, ještě ve smrti být směšný? Zhřešil jsem kvůli lásce a hřích a blízkost smrti zveličily mou vášeň. Odstupte, kněží, pryč se zákonem, vari, vzdal se, anděle, s knihou, vzdal se od duše, která přihořívá, jež chce navěky hořeti za jedinou chvíli, za okamžik
lásky.
MICHAEL: Padl, padl Babylón ten veliký, a učiněn jest příbytkem ďáblů a stráží každého ducha nečistého.
ALESSANDRO k Anně, která se skrývá: Prchni, prchni pryč, skoč oknem, otoč si hlavu šátkem, ten, kdo tu mluví, je hrabě Koryčan a zšílel.
MARTIN: Lež na lež, podvod na podvod, chci vršiti hřích na hřích, chci se vpeřit v peklo!
ALESSANDRO: Pusťte mě ze světnice, dám ti, co chceš, měřici zlata, krkavče. To, co se dnes nepodařilo, podaří se zítra. Jsem si tím jist, věc je již nabíledni. Někde vězí maličká chybička, pramalé smítko, nepatrný prach, můj výpočet však je správný a to, co vím, vím jistě. Nu, uklidni se, blázne bláznivý!
MARTIN: Ach ne, ach ne, nemohu čekat na zítřek. Ztratil jsem viru, nevěřím. Obtěžkej svou duši, tak jako já ji obtěžkal, staň se zjevným podvodníkem, ty tajnůstkáři. Řekni, že se ti všechno zdařilo a že máš zlato ve svém kotlíku. Roztav ten prsten! Hle, zlato, které jsi vyrobil, mistře nad mistry. Ještě dnes rozhlásím tvou slávu, nechť se moji Švýcaři dají do bubnování, nechť
171
řvou, až jim bude přeskakovat hlas. Mistr Alessandro" del Morone, italský šlechtic a toho času host a věrny přítel hraběte Martina, vyrobil unci zlata! MICHAEL: Ta první unce patří císaři. Pošli mu ji, ty tvůrce zázraku.
ANNIN HLAS: Mně to rve prsa, nesnesu to již, omdlévám. ALESSANDRO: Pryč! ANNIN HLAS: Nemohu.
MARTIN: Ta nevěstka je naše svědkyně. Slyšíš mě, ropucho? Slyšíš ten hlas, jenž dovede být něžný a ne-kráká vždy tak jako dnes? ALESSANDRO: K čemu ten podvod? K čemu ti to bude? MARTIN: K čemu? Ach, bloude! Všichni městští kupci mi budou vnucovati své peníze, císař mě zahrne přízní a bohatetvím, Sány bude klečet před mým prahem. Ty jsi cizinec, ty jsi můj host, tys pouhé nic, nic, chrt v mé smečce, stvůra, umělec, za nějž já ručím! ALESSANDRO: Blbe, blbe! ANNIN HLAS: Umírám! MICHAEL: Kdo je tam vedle? MARTIN: Pobehlice. MICHAEL: Ten hlas — ALESSANDRO: Je to cizinka. MICHAEL: — znám velmi dobře.
ALESSANDRO: U čerta, skolím vás, jestliže jen pípnete! martin: Ta paní je cizinka?
ALESSANDRO: Kdokoliv, paní nebo děvka, nedbej o to, hrabě, vždyť ji stejně neznáš. Pah, máme jiné věci na práci. Souhlasím s návrhem. Rozhlas, že jsem vyrobil zlato. Budeme lháti sotva den či dva. martin: Což není opravdu všechno ztraceno? ALESSANDRO: Není, nem, není! MARTIN: ó, můj anděle, kterého jsem opustil. MICHAEL: Ustaň, tvá žena se tě navždy zřekla. Mlč, mlč! MARTIN: Snad přece, snad přece se zachráním. MICHAEL: Odchází a ty nadarmo bodáš svoji duši. MARTIN: Má záchrana, mé zlato! ALESSANDRO: Máš pravdu, budiž, snad.
172
MARTIN: Propůjč mi svůj jasný hlas. Dej, ať jsem slyšán ./jako líbezný zvon. Zlato, zlato, zlato! Alchymista nalezl ryzí zlato! Volá oknem. Holá! Bergu, vezmi své oděnce před císařův hrad a volej, že v mém domě vyrobil Alessandro Morone zlato. — Hlasy císařova města, hlasy země, hlasy zemědílů, křičte dnem i nocí.
Troubení a bubny, hlasy. Je slyšeti vyvolávání Švýcara: Alessandro del Morone vyrobil první unci zlata!
ANNA: To jsem já. Tvá žena.
MARTIN: Kdo to je? Kdo mluví? Kdo to mluví?
ANNA: Děvka. Cizoložnice, jež byla tvou manželkou.
MARTIN: Ach! To je její hlas. Její tvář!
MICHAEL: Nestoudnice!
ANNA: Poslouchala jsem. Slyšela jsem tě.
MARTIN: Mne jsi slyšela? Smích. Tím lépe! Tím lépe!
ANNA: Byla jsem u svého milence.
MARTIN: Mlč!
ANNA: Podvedla jsem vás.
MARTIN: Nechci nic vědět! Neprosím se tě o hnusná tajemství. Pomlčka. Zel, doposud tě miluji, ty ďáblice, ty ropucho! Ach, stenám láskou a zahanbením. Sám hříšný, sám prokletý tě proklínám, děvko! Pomlčka. Což, poslouchala jsi dobře? Neušlo ti ani slovíčko? Slyšela jsi, jak jsem lhal, jak jsem prosil, jak jsem se zřekl boha a jak jsem naříkal nad svou chudobou? Co jsem to křičel? Ze nic nemám, že jsem už vydal všechen majetek, abych ti mohl koupit to, co se ti líbilo, že prahnu po novém zlatě a že jsem uvrhl svou duši do pekel, jen abych získal zlato.
Vzdalující se hlas: Morone vyrobil zlato.
MARTIN: Zlato pro tebe. — Jsi krásná a na mne kývá smrt. Vem si to zlato, odejdi s milencem. — Jdi pryč! Jdi pryč!
173
ANNA: Chci zůstat, abych odpykala svou vinu. MARTIN: Což je už po lásce? Nu, neodpovíš mi? Vlach se tě nasytil, či rozhodla ses sama, že změníš milence? Není dost krásný? Není ti dost mlád? Jeho podvody snad nenesou tolik, kolik potřebuješ? ALESSANDRO: Proč jí to říkáš? MICHAEL: Mlč!
MARTIN: Ty jsi zde? Ty na mne mluvíš? Ty ses nepropadl?
ALESSANDRO: Vem rozum do hrsti. Svou ženu jsi již
ztratil. A ať spíláš a ať ji trýzníš, už se nevrátí. MARTIN: Nikdy!
ALESSANDRO: Lásky končívají, cq chceš? Jaká je její
vina?
ANNA: Morone, nemluvte o mém provinění. ALESSANDRO: Provinění?
ANNA: Ta věc je vážnější, než je váš duch. — Vím, co jsem zavinila.
MARTIN: Chci s tebou býti sám. Odejdi! Ven, ven, ven!
ALESSANDRO: Už zase začínáš! Teď, když tvoji Švýcaři řvou po městě, že se mi podařilo vyrobit zlato, teď, když jsi spoutal svoje osudy s mým uměním?
MARTIN: Mlč!
ALESSANDRO: Chceš si hrát na tyrana, chceš nás trestat
za to, že jsi stár? MARTIN: Neprosil jsem o zlato sám pro sebe a nyní se ho zříkám. Zříkám se podvodu! Proč ještě teď, když vše je ztraceno, mám lhát? ALESSANDRO: Rozkazuji ti to. Jsi ještě málo zostuzen? Chceš podstoupiti novou pohromu? Císař teď slyší volání tvých stráží. MICHAEL: Kdo je to císař? Šílenec.
ALESSANDRO: Tvůj pán! Ten, který vládne vašimi životy.
MICHAEL: Nemám strach.
ALESSANDRO: A kdyby on odpustil, já neodpustím! MARTIN: Ztratil jsem všechno a nemohu se bát než božího soudu.
174
ANNA: Nemám práva, abych ti radila, střežím se popudit tě prosbou, a přece nemohu mlčet. Proboha! Setřes se sebe tu sklíčenost a vinu! Probuď se, vstávej! Zavrhni . Morona a mne, svou hnusnou choť. Ztrestej nás, ztřeští, tej slabochy, již před tvou vážností a před tvým vroucím citem jsou jako třtiny. MARTIN: Jakou útěchu bych našel v ranách? Ba, žádnou, ■'žádnou! ANNA: Máš ještě jiné lásky. Tvá dcera, Lítice, tvůj bratr
a tvůj dům.
MARTIN: Eva? Řekli mi, že jí Vlach rovněž spletl hlavu.
. Je toho příliš mnoho. Nerozumím vám. Napřed se oddáte svým milencům a potom, jak se zdá, je vám líto manželů a otců. — Ne, volím raději smrt než pláč před dveřmi vašich ložnic.
MICHAEL: Nebudeš čekati dlouho. Slyším, jak přichází.
ALESSANDRO: Kdo?
MICHAEL: Smrt!
MARTIN: Nechť vejde. Pojď blíž, má přítelkyně. Pojď ke mně blíž, utěšitelko.
ANNA: Proklínám okamžik své slabosti. Chci být živa, chci smýti svůj hřích. Chci býti služkou svého manžela, chci se pokořit, chci vykoupit svou duši.
MICHAEL: Což tě chce zabít? Zij! Ztučni!
MARTIN: Nechci, aby trpěla víc, než je potřebí.
ALESSANDRO: Nuže?
MARTIN: Jestliže dobře rozumím, přeje si, abys odešel.
ANNA: Ano. Ano.
MARTIN: A zříká se tě.
ANNA: Ano.
ALESSANDRO: Lituji, paní, že se rozcházíme. — Byli jsme příliš nepodobni a snad již od počátku našeho přátelství se připravoval tento konec.
ANNA: Jděte, jděte co nejrychleji!
ALESSANDRO: Hrabě Koryčane, řekl jsem, že nestrpím, abych byl vláčen před císaře v poutech jako podvodník a lhář. To, cos dal rozhlásit o proměně kovů, to je tvá myšlenka, tvůj podvod. Pomlčka. Snad za týden,
175
snad za dva budu hotov se svou prací a zachráním tě. Slibuji ti to. Však do pátého února chci mít klid a volnost. Do zatmění je všechen čas jen můj. Potom si postav stráž k mým dveřím a třeba ve dne v noci mě hlídej. Od toho data nebudu dělat než zlaté dílo. Souhlasíš?
MARTIN: Mám přikývnout? MICHAEL: Ne f Ne! Ne! Ať shoří! ANNA: Ano! Ano! martin: Souhlasím.
176
DĚJSTVÍ  TftETl Scéna první Slavnostní síň.
SLUŽKA: Pánbůh ví a pánbůh ví, že dneska nestačí celičké tele na tu večeři. DRUHA SLUZKA: Co tele, holka, řekni takhle stádo. SLUŽKA: Tak já to řeknu, proč by ne, což máme ještě
škudlit, cožpak nám sejde na nějaké té krávě. TftETÍ SLUŽKA: Houby, houby, houbičky. SLUŽKA: Tak vidíš, miláčku, kdopak by dneska počítal! SLUŽKY: Já ne, já ne, já ne! SLUHA: Vy písklata, vy ječidla! SLUŽKA: Copak se ti na nás nelíbí? DRUHA SLUŽKA: Mluvme raději o tom, co se mu libí. TRETÍ SLUŽKA: Copak je to? SLUHA: Tvá hvězda, miláčku.
SLUŽKY: Ach, ach, ach, ty kujóne, ty kluku kousavá! SLUŽKY: O jé, o jé, to se mu povedlo! SLUHA: Ta sedí, panečku! SLUŽKA: Bodejť bych ležela. sluha: Ta ťafka.
SLUŽKA: Leda to. Ty mluvíš v hádankách. SLUHA: Nu, chceš-li se poddat —
SLUŽKA: Namoutě, to aby člověk nosil okolo krku zpovědníka, nebezpečí číhá na každém rohu. SLUŽKA: Toť se zná.
SLUZKA: Když valach dodělává, nejhůře kope. SLUŽKY: I vem ji kulíšek, ta ho nabrala. Smích. Valach -smích - strejdo - smích. Kdy to na vás prasklo? Co to s vámi udělali? SLUHA: Eh, eh, eh, totéž mi říkala jedna upejpalka a uz
12
177
mi to neříká. Už přestala. Ale kdepak, miláčkové, obrátím každou hezkou holku na svou stranu.
SLUŽKA: No, zaplať pánbůh, že ne naruby.
SLUHA: Já bych vás přived všecky na mlíko.
SLUŽKY: To je pajda s velkým nosem.
SLUHA: A sedni, sedni!
SLUŽKY: My o tebe nestojíme, ty partyko, jen si to nech, nech si všechno, co máš.
SLUŽKA: To bych si dala s takovým obejdou. Pah, poprosím našeho milostpána, aby mi přenechal nějakou tu unci zlata a každý cechovní mistr se ještě rád olízne.
SLUŽKA: My jsme teď, jářku, bohatí!
SLUŽKA: U nás ve sklepě je dobrá tuna zlata.
druhá SLUŽKA: Co to meleš, holka, kde by se nabrala tuna.
TRETÍ SLUŽKA: Ba jo, bude toho tolik, jenže je to ještě nepovedené.
SLUŽKA: Jak to, nepovedené?
SLUŽKA: No, že to nemá náležitou jiskru.
SLUHA: To bych se podíval, zdali má nebo nemá. To je zlato, ryzí, ryzí! — Zlato, a nemá prý jiskru!
SLUŽKA: Já jsem si to přece nevymyslila.
SLUHA: Tak bych to neopakoval. Ježíšmaria, takové zlato!
SLUŽKY: Kdo ti to nakúkal?
SLUŽKA: Co, co, co? Ze je padělané, že se netřpytí?
SLUŽKY: Ha, ha, ha, zlato za nic nestojí, zlato se netřpytí! Ty couro nevděčná, to říkáš o zlatě! Ty nevděčnice, mít je, já bych ti posvítila.
SLUŽKA: Je ho tam dobrých dvacet měřic. Viděla jsem je. Holky drahé, bylo mi do pláče a ještě teď mě pálí v hrdle. Je to tak nádherné!
SLUŽKA: Co je tak nádherné?
SluZky: Nu, zlato, nač se ptáš? Zlato, zlato, zlato.
SLUŽKA: Ono se to snadno řekne, ale —
SLUŽKA: Co ještě máš?
SLUŽKA: Má to zatrachtilý vrub.
178
SLUŽKA: Aby ten váš mistr Aleksandera nebyl nějaký
" rohatý.
SLUHA: Rány Ježíšovy, to by byla jiná. Mě to už taky
' trochu napadlo. Já všemu hned tak nevěřím. Já na
všechno neskáču. SLUŽKA: Ono to není dohromady  tak  zlé.   Hromádka
zlata, kousíček mrtviny. SLUŽKA: Já jsem hlupačka, ale svou nesmrtelnou duši
bych za to nedala. SLUŽKA: Tys to neviděla, ty nic nevíš, ty nevíš, jaká je to záře. Tolik zlata. Hlína a kamení a prach, všechno je proměněno ve zlato. SLUŽKA: Kam tohle povede?
SLUHA: Mít moc zlata? Ono konec konců k ničemu není. Ba ne, proto nám nepůjde láska lépe k duhu. A co se tkne Žaludku, to se tím nespraví. SLUŽKA: Ty umřeš raději chůd a ježatý, což? SLUHA: A ve dvou, na posteli.
SLUŽKA: Vemte na něj metlu a sešvihejte ho, neposedu. SLUHA bráně se: Přestaň, mé zlato, má holko hezká, mé zlato, zlatíčko. Vejde Eva. EVA: Prosím tě, prosím tě, přines mi hrst sněhu. He, jen tak, nemusíš všechno vědět. A co okouníte, co je na mně divného? SLUŽKA: Ten chlapík tady vedl všelijaké řeči, a jestliže
jste to slyšela — EVA: Ne, copak řekl? SLUŽKY: Eh, o tom zlatě povídá. EVA: O zlatě, to věřím,  kdopak by o  něm nemluvil.
Vždyť ani nelze mlčet. A co vám vykládal? SLUŽKY: Tak, hlouposti. EVA: To že jsou hlouposti! Však si počkáš, než se to bude
říkat o zlatě. SLUHA: Počítám nějakých deset let. EVA: Jak to, deset let? SLUHA: No, on si to přece nenechá pro sebe, ten náš
12'
179
mistr. — A jak to řekne, tak mu to každý vytroubí a naseká se toho zlata habaděj.
EVA: A to je jedno, z toho se nestřílí. Ale ten první, panečku, ten, kdo to má ze své hlavy! Ten, kdo to vy-: štrachal bůhví v jakých jedech a čmoudech, ten je víc než tři císařové. No, je nebo ne?
SLUHA: Jak by nebyl, vždyť může třeba žít sto let, ale nějaký háček to má taky.
EVA: Jaký?
SLUHA: Což jestliže se v tom svém učení rouhal nejsvě-tější trojici?
EVA: Ty jsi ale hlupák. Bůh požehnáva jen takovou práci, která je mu milá. Jen s boží pomocí nalezl zlato. Zlato, které zastupuje štěstí a jasnou povahu a odlesky nebes a všechno, co zbylo z ráje.
SLU2KY: To že je zlato? Mně se zdá, že je to rovnou hřích.
EVA: Vy hlupačky, zlato, zlato a slunce je bez poskvrny.
Ať se celý svět o to hádá, Alessandro již zvítězil. SLU2KA: Jak to, snad nezaskočil pánaboha? služka : To já nevím.
JINÁ služka: Zlato, zlato, zlato, to jsou taková slova. Viděla jsem zlaté peníze, zlaté prsteny a zlaté křížky, ale zlato samo? To jsou taková slova! SLUŽKA: To říkají všelijací lidé, na které naléhá lakomství jako hrom. SLUŽKA: Pozor, pozor! • SLUŽKA: To je on.
SLUHA: Jářku, ztraťme se, on je hned na nůž. služka: Ale, ale! SLUHA: Cožpak, ty jsi Vlaška! služky: Rukulíbám, milosti, rukulíbám! EVA: Zrovna jsem vás vychválila až do nebe. ALESSANDRO: Do nebe! Zdá se mi to příliš brzy. Chci být
ještě dlouho živ. EVA: To věřím. Co je u vás nového? ALESSANDRO: Nechte, prosím vás, na pokoji alchymii. Beztoho tomu nerozumíte.
180
EVA: To je toho. Myslíte, že jste jediný, kdo může něčemu rozumět? ALESSANDRO: Konec konců na tom mnoho není. EVA: Náhoda, což? Potkalo vás krátce štěstí. ALESSANDRO upřímně: Ale ovšemže. Směje se. A potom ;     cosi směšného, ne, to vám řeknu až zítra. EVA: Opravdu nic než náhoda? ALESSANDRO: No, tak snadné to přece nebude. EVA: Kdežpak by bylo! To je strašná práce!
Je slyšeti troubení.
ALESSANDRO: Co zase mají?
EVA: Vás! Zlato! No přece vás!
ALESSANDRO: Je mi to protivné.
EVA: Jen ať troubí. Víte, připadá mi to jako ve válce. Jako v den stvoření růže. Mazlivě. A zatím bylo stvořeno zlato.
ALESSANDRO: Mluvíte o věci déle, než mi je vhod.
EVA: Mně se to líbí.
ALESSANDRO: A což kdybych se přiznal, že je to všechno pouhý výmysl?
EVA: To víte, že by vám nikdo nevěřil.
ALESSANDRO: I kdyby to byla pravda?
EVA v rozpacích: Jaká vás to zas napadla hloupost. Můj otec má přece hrudu zlata, které jste před jeho očima vylil z retorty. Potom má zvon a kdoví co všechno
ještě má.
ALESSANDRO: Ty tomu věříš? Směje se.
EVA: Na mou duši, to jsem si oddechla!
ALESSANDRO: Vy jste ták vážná a ve všem vidíte hřích.
EVA: To bych neřekla, ale ty vaše žerty jsou nepovedené, vy slavný člověče.
ALESSANDRO: Slavný neslavný. Co se změnilo? Nic, mám týž kabát a tytéž ruce.
EVA: Co se vám uráčí, čeho se vám zachce. Císař teď jistě o vás mluví.
ALESSANDRO: Ten hlupák.
EVA: Pane na nebi, což jste tak zpychl?
181
ALESSANDRO: Vypočetl jsem zatmění a to je práce dloul hých let a dlouhých pozorování. To je důležitá a ne-vývratná skutečnost, na níž se ukáže, kdo je šarlatán a kdo je hvězdář. EVA: Zatmění, pah, co je to proti zlatu! ALESSANDRO: Stokrát a tisíckrát je to víc. EVA překvapena: A císař to neví? ALESSANDRO: Div mě nevsadil do věže. Přidržuje se
pitomých zásad hvězdopravců. EVA: O tom já nevím docela nic. ALESSANDRO: Zbývají mu právě dva dni. Pátého února
se naplní to, co jsem řekl. EVA: Ne, Alessandro, vy si všeho tak málo vážíte. Sotva jste vydobyl zlato, již zase nový úkol? Není to příliš, nem' to nad lidské síly, není to netrpělivé dílo? Můj otec ještě   v Líticích říkával, že kvap a shon je nepřítelem štěstí. ALESSANDRO: Snad je to pravda, miláčku. EVA: Ano, ano, ano. ALESSANDRO: Klid, štěstí, čas opět nalezený, čas, jejž
vracíme bohu. To nem' můj způsob, miláčku. EVA: Pročpak mi pořád říkáte miláčku, což jsem vaše milenka?
ALESSANDRO líbá jí ruce: Přál bych si to. EVA: Jistě?
ALESSANDRO: Z celého srdce. EVA: Z celého srdce. ALESSANDRO: Miláčku!
EVA: Ach, já tě miluji už mnoho týdnů. Ale již dva dny, od chvíle, co to přišlo s tím zlatem, co je z tebe takový slavný hromadník, již dva dny tě miluji méně. ALESSANDRO: Tomu nerozumím.
EVA: Zdá se mi, že si na něco vzpomínáš, že ti tane to slovíčko na jazyku a že je nevyslovíš a že si nikdy nevzpomeneš. Prosím tě, nezávisí na tom nic důležitého? ALESSANDRO: Co je důležité? EVA: Především lidský život. ALESSANDRO: A láska?
182
EVA: To je totéž.
ALESSANDRO: Ale jdi!
EVA: Pane, bez žertu, kdybych vás neměla ráda, nezále-„• zelo by mně tuze ani na světě. Potom byste si pro mne i?, a za mne mohl dělat zlato třeba ze zaječích stop. ALESSANDRO se smíchem: Což se ti to nezdá samo o sobě
i nádherné?
EVA: Samo o sobě? Nu, je to správné, ale když ty jsi při
tom, tak je to nádhernější. ALESSANDRO: A kdybych nebyl alchymistou? EVA: To by bylo to nejlepší. ALESSANDRO: Ach, ty můj miláčku. EVA: Příteli, je to nutné, prodírat se takto k polibkům?
Víte, že jsem rozdrásána málem do krve? ALESSANDRO: A víte, že  mi   tahle   rozmluva   rozdírá srdce? Proč aspoň chvíli nemlčíte, abych vám. mohl říci, že vás miluji. EVA: Už jsem tichá jako pěna. Polibek. ALESSANDRO pokorně: Vyslovuješ jméno láska jinak než
všichni ostatní. EVA: Hlasitěji. ALESSANDRO: Beze strachu. EVA: To dozajista. ALESSANDRO: Má drahá, má drahá!
Vchází Anna Koryianová.
ALESSANDRO: Hraběnka.
ANNA: Tvůj otec by jistě s tebou nesouhlasil.
EVA: Myslím, že to dá hodně práce. Ale což ty?
ANNA: Morone má několik milenek.
EVA: To není pravda!
ANNA: Ano.
EVA: Kdo ti to řekl?
ANNA: Já sama jsem byla poslední z těch nešťastnic.
EVA: Vy?
ANNA: Ano.
EVA: Ty jsi ji opustil? Ty ses jí zřekl, protože máš rád
183
mne. Teď právě před chvílí mě o tom ujistil. Poj mlčka. To je kruté. Alessandro, vy neřeknete nic? ALESSANDRO: Bude to vhodnější? Nevím, nepřemýšlel jsem o věcech lásky a nehledal jsem pro ně důvodu. Lidé milují, když se jich dotkne láská, a zlhostejní, když minula. V těchto příhodách není zajisté nikdo viníkem a nikdo obětí. Nemohu za to právě tak jako vy. Přeji vám ze srdce štěstí. ANNA: A Eva?
ALESSANDRO: Jsem jí okouzlen.
ANNA: Býti okouzlen! Oč je to méně než mír duše! Než poklid děvečky, která se sklání nad valchou, než čisté svědomí, než holá pravda, než drsná, nesličná a hrubá j skutečnost. EVA: Nemohu než opakovati, že ho miluji. ANNA: Zapřísahám tě, Evo, mluv dříve se svým otcem
a ani slovíčko neříkej bez jeho souhlasu. EVA: Nu ovšem, jak bych mohla takovou věc zamlčet. ANNA: Nevěř okouzlení a lásce, která ti našeptává, že
nepomine. ALESSANDRO: Máte pravdu. Štěstí se přelévá jako čas a jako čas má býti přijímáno. S radostí, pokud trvá, a bez zármutku, když se skončilo. EVA: Ty mluvíš také o konci?
ALESSANDRO: Podstata štěstí je proměnlivost, na niž se zhusta naříkává. Zalkl bych se i rájem, jenž trvá, aniž se pohne, jenž opakuje jednu myšlenku, který si vede jako skot a zpívá jako kolovrátek. Zalkl bych se bezvětřím stálosti a nesvobodou, která mluvívá o věrnosti a na obrátku z dobrých milenců udělá stvůry nebo věrolomniky. EVA: To se podobá smlouvě. Příteli, nechtěla jsem na
tobě vymáhati přísahu. Nepřijala bych ji. ALESSANDRO: Ani kdybych se k ní sám uvázal? EVA: Ne. Znám tě příliš dobře. ANNA: Nebojíš se?
EVA: Jak bych se mohla bát? Proč? Ze vzbuzuje lásku? Jak jinak, vždyť jej miluji.
184
ALESSANDRO: A že jsem nestálý? EVA: Milý pane, slyšel jste už něco o mně? To se po-jr divíte! Jsem zamilována asi po desáté! ALESSANDRO: Ne! To bych byl nikdy neřekl! ANNA: Snad ani nevíš, že tě miluje můj bratr. EVA: Uhodla jsem to. ANNA: Promluv s ním! EVA: Až zítra, i- ANNA: To je to nejmenší, co můžeš udělat. EVA: Musím se obléknout k večeři. ANNA: Nikdo na ni nepospíchá. Odejde. EVA: Polib mě ještě jednou, ještě jednou, než přijdou ti
protivní lidé. ' ALESSANDRO: Buben je můj přítel. EVA: Můj také. To není mnoho, mám-li milence a ty milenku. buben vejde: Chcete mi něco? ALESSANDRO: Ano, Bubne. EVA: Nemůžeme ti zatajit tu novinu. buben: A to je vše? A to je vše?
ALESSANDRO: Paní hraběnka si vzpomněla na tvoji náklonnost k Evě — BUBEN: Ach, to je staré vypravování. ALESSANDRO: Tím lépe. BUBEN: Přeji vám štěstí.
ALESSANDRO: Věř mi, Bubne, ta věc mě tížila. BUBEN: Jaká věc? Nevím o ničem! — Rostl jsem s Evou a zachovám ji v živé paměti. — Však já se nezblázním proto, že odchází, a ještě méně pro tebe! ALESSANDRO: A naše učení? Naše matematika? BUBEN: Ba právě, tu mám nejvíc na mysli. Nechce se mi mluvit o něčem jiném, nemohu, nechci vás poslouchat. Jdi, utec, prchni, hrabě Martin a Michael tě proklíná! ALESSANDRO: Chceš se k nim přidat? BUBEN: Ne, jsem ti povinován vděkem. — Učil jsi mě po
celých deset měsíců a já jsem tě měl rád. ALESSANDRO: Díky za shovívavost.
185
BUBEN: Směj se, zlehčuj si mě jak chceš, byl bych nevděčník, kdybych to nebyl řekl, a byl bych bázlivec, kdybych vzápětí nedodal, jak si živě přeji, abys byl ze dveří. — Jsi dobrodruh a hejsek, jsi špatný učitel, jenž si necení ani za mák své práce, máš zřetel leda k rozkoši a tvoje práce leží v sutanách. Co si troufáš udělat? Nic! Nic! Nic!
ALESSANDRO: Hu, příteli, jde z tebe strach!
BUBEN: Laciná odpověď.
ALESSANDRO: Mluvíme o práci, ve které nevítězí ten, kdo nejlépe odpovídá.
BUBEN: Dílo, dílo, dílo se ti již nepodaří!
EVA: Ty utrhači! Což nedokončil právě svou práci? Nevylil zlato? Jak, vždyť ještě chladne, vždyť ještě ne-ztuhlo a ty s ním takhle mluvíš? S Alessandrem? S mistrem?
BUBEN: Zlato, zlato alchymistovo! Příliš často o něm mluvíval s pohrdáním. Zdá se mi, že dávno věděl, jak se proměňují kovy, a že zatajil to umění.
EVA: Proč by je byl tajil?
buben: To je dovednost šejdířů a kupců.
EVA: 2vást!
BUBEN: Alchymistické umění hraničí s podvodem, pracuje ruku v ruce s chytráctvím a čaruje, místo aby poznávalo.
ALESSANDRO: Kde jsi to sebral?
buben: A konec konců nevyrobí nikdy zlato, ale novou sloučeninu, jež se mu podobá.
ALESSANDRO: Uvidíš!
buben: Přisámbohu, nemám leč víru v jasný rozum a té se nezřeknu. Kdybys byl tvůrcem, držel by ses düa a nezběhl bys pro rozkoš lásky ä pro peníze.
ALESSANDRO: Děláš z nouze ctnost.
buben: Na tom nesejde, čím jsem se poučil.
ALESSANDRO: Dost, Bubne, pro dnešek již dost.
buben: Slíbil jsi pomoc hraběti a sám jsi uvízl v tom zlatě. Dnes ti ověří dvůr alchymistů transmutaci a odvede tě u vítězoslávě k císaři.
186
EVA: Ano, to se dozajista stane.
BUBEN: Budeš první či druhý mezi těmi, jimiž jsi kdysi pohrdal. Budeš říkat to, co je císař ochoten slyšet a co se mu líbí.
ALESSANDRO: Ne, ani zdání!
BUBEN: To jsou mravy, jimž se nevyhneš.
ALESSANDRO: A k závěru, copak ty uděláš?
BUBEN: Poprosím Keplera, abych směl pracovati s jeho žáky.
ALESSANDRO: Keplera? Nemá žáků. Odmítne tě.
BUBEN: Má dva a já budu třetí! Pomlčka. .____._ ALESSANDRO: Ta  cesta,  příteli,   není  snad nesprávná.
•  Kepler je přízemní duch, vidí však dobře a dobře po-
£ čítá. Je hnidopich, nemá vůbec vznětu, a přece se mi ■~      •  zdá, že samo hvězdné nebe přiměšuje záři k jeho výpočtům.
BUBEN: Chceš mu něco vzkázat? -----   ALESSANDRO: Přeji vám oběma zdar!
BUBEN exit.
ALESSANDRO: Libí se mi, vedl si jako muž, ba lépe, jako ten, jenž něco vykoná.
-'
Scéna druhá
|
Světnice Martinova.
ANNA vcházejíc: Musím ti říci —
MARTIN: Proč jsi tak běžela? V domě již mohou býti
hosté. ANNA: Bylo by lépe, kdybys tu večeři odřekl. MICHAEL: To půjde stěží. MARTIN: Ne —
ANNA: Jak chcete, jak si přejete. MICHAEL: Co zas máš?
ANNA: Souhlasím. Nesnažím se o nic jiného ... MICHAEL: V tom to nevězí. ANNA: ... než abych učinila nesnesitelné snesitelnějším.
187
■   ->
MARTIN: Co se ti zdá nesnesitelné?
ANNA: Já sama! Já sama!
TREST chce odejít.
ANNA: Zůstaň!
TREST: Mám poslouchat tvé vytí?
ANNA: Útěchu!
TREST: To, co je nejsnadnější. To, co je nejsladší.
martin: Není to útěcha, že jsem ti odpustil? Ze znovu
doufám, že mám naději, že důvěřuji životu, který se
obnovuje?
MICHAEL:  Ne.
MARTIN: Věřím z plného srdce, že ji opět získám.
ANNA: V tu chvíli nejde jen o moje hříchy.
MICHAEL: Co se stalo?
MARTIN: Což není ještě konec, což na nás dopouští bůh novou zkoušku a nové soužení?
ANNA: Eva si dala slovo s Alessandrem. Miluje ho a chce s ním odejít.
MICHAEL: To tě pálí!
MARTIN: Probudili snad tvoji žárlivost? Sžíráš se, potlačuješ pláč? Chtěla bys, aby zůstal někde nablízku a bez milenky? Chtěla bys na něho kývnout, až otrne žal, který jsi způsobila?
ANNA: Věděla jsem, že mi neuvěříš. Máš k tomu dobré právo. Máš pravdu.
MARTIN: Ach ne! Ach ne! To mluvila má bolest, mé zoufalství, můj neklid.
ANNA: Chci snésti všechen žal, který jsem způsobila. Ať padne na mou hlavu prokletí a nejstrašnější nadávky! Zpronevěřila jsem se bohu, svým slibům a manželu. Pomlčka. Kdybych žila do pozdního stáří, přec mě bude pálit ten hřích; ještě v hodince smrti a v chropotu bude slyšet můj pláč.
MARTIN: Myslím, že jsme již z nejhoršího venku. Brzičko ■tady zavládne mír. Vdechuji jej. Cítím, jak vniká oknem vítr, přinášející krásnou pohodu.
MICHAEL: Lidé, bídníci, jejichž srdce je jako tlama šelem, my, hnusní přátelé, kterým se nedostává všeho
188
mimo nízkost, my jsme ti odpustili a bůh by váhal? TRESŤ: Mlč!
ANNA: Navždy mi bude připomínat — -MARTIN: Což jsi neřekla, že odchází? Cítím úlevu, ba
jsem již šťasten. TREST: Odchází s tvou dcerou! MARTIN: Snad byla do včerejška ještě dítě. TREST: Co uděláš?
MARTIN: Nemohu snésti tu tíhu! Tu tíhu! TREST: O čem mluvíš? Vstaň! Přiveď ji! Ať se vrátí! MARTIN: Já sám za ni odpovídám. Já sám. ANNA: Zamilovala se bezelstně, tak, jako milujeme v nevinném věku. MARTIN: Máš pravdu. Přivleku ji. Od té chvíle se nesmí
hnout z místa. Při večeři se ani neukáže, nevyjde ze
světnice bez mého vědomí. ANNA: Nezaměňujte můj hřích s její láskou. MARTIN   padá  do  křesla:  Nemohu,   jsem  stár,  jsem
k smíchu. Moje choť je mladá a krásná, nemiluje mě ř-'v a já ji nutím, aby zůstala. lidé si vypravují, že jsem ji
málem uloupil. Ach, všechno jsem ztratil pro tuto
pozdní lásku. Svůj statek, spásu, mír a vposled dceru! 'i Mluvil jsem příliš k své ženě a nyní nemám sil, abych
opakoval, co jsem již řekl. TREST: Jsi věru výtečný milenec, shovívavý a vždy pln
naděje. MARTIN: Já vím, já vím. Nestarám se o svou dceru.
Nechť ji přivedou. MICHAEL: Ty se stydíš! Ty se před Evou stydíš!
Třeší mluví do síně.
MARTIN: Dvakrát jsem změnil způsob života. Zřekl jsem se své vesnice a vedu si po způsobu velmožů. Za rok jsem vydal více peněz než předtím za dvě desetiletí.
íťMICHAEL: Zas o penězích,
ImartiN: Je to bez konce.
;TREST: Hle, tvoje dary. Vrať je těm kupcům. Vrať jim je!
Ianna: Vrať jim je, ať nepřipomínají —
189
MARTIN: Jsou nedotčeny!
ANNA: Přijímala jsem je, protože je to snazší, než odmítnout.
TREST: Cáry!
MARTIN: Ten omyl zaplatím příliš draze.
EVA vchází: Dobrý večer.
MARTIN: Slyšel jsem, že sis zvolila milence.
EVA: Ano. Kdyby ses byl netázal, byla bych ti to řekla sama. Mám to ted pořád na jazyku.
MARTIN: Naneštěstí je tvoje volba špatná. Morone je dobrodruh.
EVA: Říká se, že jím byl.
MARTIN: Nepřeji si, aby ses s ním stýkala.
EVA: Se svým ženichem?
MICHAEL: S ženichem?
MARTIN: Nic o tom nevím. Nic podobného jsem ti ne-řekl.
EVA: To pravím přece já.
MARTIN: Ještě mám tolik síly, abych tě přidržel k poslušnosti. Ještě jsem živ, ještě jsem neumřel!
EVA: Přeji ti dlouhý věk, avšak o svých věcech rozhoduji sama.
TREST: Odcházím. Kdybych byl já tvým otcem —
EVA: Pusťte mě, blázne! Blázne, blázne, blázne! Vím, že je vám můj ženich solí v očích, že vás zděsil širý svět, který se zračí v každém jeho slově, že nesnášíte volnost, smích a štěstí člověka z jihu, z něhož září slunce. Zdá se mi, že nad ním plane jako koruna.
MICHAEL: To je dětinské trestati dívku, která takto mluví.
EVA: Vím, že vám způsobil Morone hoře, a rovněž vím, že vás zahrnuje zlatem.
TREST: Chtěl bych ti rovněž něco říci.
EVA: Neposlouchám, nechci nic slyšet. Miluji Ales-• sandra! Můžete mi radit a zakazovat a bránit ze všech sil, miluji Alessandra! Odchází.
MICHAEL: Jak ji chcete napomínat? Má stokrát víc pravdy než my.
190
TREST: Co?
MICHAEL: Než já, než Martin. Oba jsme zhřešili láskou.
TREST: To není důvod.
JVUCHAEL: Miloval jsem Annu Koryčanovou. Miluji doposud ženu svého bratra.
ANNA: Proč to říkáte? Proč právě nyní? Není dost dusno v tomto domě?
MICHAEL: Chci se vyznat. Mlčel jsem dvě léta a nacházím úlevu, když mluvím o své vině zpříma a bez obmyslnosti. Chtěl jsem být knězem a nestal jsem se jím jen proto.
MARTIN: Tiše! Slyším, že někdo přišel. Již dost té hanby.
ANNA: Jste bledý.
MARTIN: Jděte za mou dcerou. Prosím vás o to.
ANNA exit.
TREST: Na té večeři trváš?
MARTIN: Nemohu jinak I
MICHAEL: Pah!
MARTIN: Budu opět tím, čím jsem býval. Setřesu malát-nost jako sníh a roztaje jako sníh. Zena se mi již vrátila, teď získám peníze a přemluvím svou dceru. A když ji nepřemluvím, vsadím ji do světnice a postavím za dveře stráž!
MICHAEL:  Co je ti?
MARTIN: Unavil jsem se.
TREST: Místo zákona božího byl dosazen zákon světský.
MICHAEL: Byl dosazen, byl dosazen. Kým? Kdo způsobil tu strašnou záměnu?
TREST: Ďábel. Ďábel nemohl přemoci Krista a vzal na se podobu starce a učinil se náměstkem božím.
MICHAEL: Jaká hrůza, jaké šílenství. Kdybych o tom nepochyboval, kdybych věřil z plného srdce, zvedl bych válku a ležel bych před Římem, až bych ho zabil.
TREST: Ty blázne, obec křesťanská je obec bez násilí. | MICHAEL: Blázne, blázne, blázne, budete mi tak říkat až do konce. Budete mi tak říkati všichni, kdo máte ústa. Pah, kde je záruka vaší moudrosti a mého ne-
191
rozumu? Vykladači a vykladači, vy jste si stvořili bibli, v níž není ani krve ani života, v níž není než bolest a nevůle a bezvládí, které je jako smrt. Pryč s tou knihou, pryč s hnusným apokryfem umrlců, pryč se školomety, již chodí mezi slovíčky jako potkani.
TftEST: Což ses neodpřisáhl?
MICHAEL: Ano, ano, ano. Přísahal jsem, věřím na Ježíše Krista a jeho živé slovo, věřím s bratřími, s prosťáčky země, s vojskem božím.
TftEST: Nasákl jsi latinskými knihami, učením světských filosofů a nám, jimž slovo je zákon, spíláš školometů? Ty vlku, jemuž strach ochromil tlamu, ty světáku, jemuž zalehly uši pravdou? Podobně, jako se přihodilo Pavlovi, který neviděl od svého obrácení mnoho dní. A jako byl Pavel světský pán, tak jsi i ty světský pán a budeš vykládati Pavla Pavlem a Písmo Písmem. Já však a mně podobní vyznáváme Ježíše Krista a zákon boží.
MICHAEL: Světský pán! Rozdával jsem peníze a statky a jsem chůd.
TftEST: Já vím, že jsi rozdával, ale byly to tvoje statky, tvá země, tvé peníze? Nenáleží to všechno bohu, stvořiteli nebe a země, lidí a stád a všeho, co jest? Nenáleží tvůrci jeho plod?
MICHAEL: Máš pravdu.
TftEST: Jakou naději skládáš ve své skutky? Ba, žádnou, žádnou neskládej! Zřekni se své urozenosti, která vyrostla z potu a z bolesti sedláků, zřekni se hraběte Martina, zřekni se modloslužebníka, jenž stojí po krk ve vlastním hrobě.
MICHAEL: Nemohu, ach, nemohu.
TftEST: Zřekni se učenosti, jež vede k nevěře, zřekni se umění, neboť ono jest nejbezpečnějším úkrytem ďáblovým.
MICHAEL: Nemohu.
TftEST: Zřekni se zvídavosti.
MICHAEL: Ne, ne, ne!
TftEST: A hříšné lásky.
192
MICHAEL:  Ano! MARTIN: Ach! JSÍICHAEL: Jaké tresty si pro mne vymyslíš? Jaká mu-
čidla bys mi přisoudil? TftEST: Žádná, hrabě, žádná, Milosti. MICHAEL: Myslíš, že jsem se rouhal? TftEST: Neposlouchal jsem. MICHAEL:  To je pouhý stín mé viny. Slyšíš netopýří
křídlo ďáblovo, jež bije nad mou hlavou? Řekl jsem i  stokrát víc, proklel jsem boha na nebesích, připojil
jsem strašnou lež k řetězci lží, rouhal jsem se a bylo ~    slyšeti chechtání, když jsem domluvil.
MARTIN: Michaeli! Michaeli! .-MICHAEL: Jaký souzvuk, jaká blažená shoda nás víže.
Což vědí o takové lásce tito halamové příliš poctiví . a příliš prostí duchem? Co víte, vy andělští kolohnáti, , vy šťastní sprosťáci, vy přímé duše, vy, kteří nosíte y své srdce jako kyrys, což víte o bratrství hříchu? MARTIN: Předříkávej nám modlitbu Páně. TREST: Jsem k tomu hotov. Otče náš, jenž jsi — HLAS:  Kněze! Kněze! Kněze! MARTIN A MICHAEL: Otče náš — ANNA vejde: Vracím se. TRESŤ: Odpusť nám naše viny — ANNA:  Slyšíš? TRESŤ: Slyším tě a jdeš mi nevhod. Pánové tvého domu
se zřekli boha a on mi káže, abych se naposled s nimi
modlil. Na této modlitbě teď záleželo víc než na vojště,
které dobývá panství nad Turky. ANNA: Nesmím již přikleknout. Nezadržela jsem ji. MARTIN: Běda!
MICHAEL: Dívka a podvodník, dívka a rouhač! MARTIN: Nechť se cukrují ti krkavci, nechť se jejich
ujetá hruď dme pro lásku, pro chlipnou lásku, vždyf
nikdo nevolá, jen polomrtvý stařec, jen stařec bank-•; rotář a podvodník.
ANNA: Snažně vás prosím, abyste mi rozkázal odejíti. MARTIN: Kam'vás mám poslat?
13
193
ANNA: Kamkoli. Odejdu se svým bratrem. Nesnesu to
již. MARTIN: Nemohu, věřil jsem, že se vrátíš, a všechno
jsem dal v sázku. Dnes večer přijde císař do mého
domu. Proto jsem vás nutil, abyste zůstala až do noci
u večeře. MICHAEL: Co na tom sejde? Císař necísař. Což nejsme
ztraceni? MARTIN: Ne, přisámbohu, doposud ne! — Jestliže vzešla
někomu škoda, chci ji nahradit, chci žít, chci konat
pokání, chci čekat na pomoc Alessandrovu. MICHAEL: Já ne, já ne, já nechci, nemohu. Ztratil jsem
víru ve vědění alchymistů a v moudrost světských
knih. Třeští, dokončils svou báseň? TREST: Ještě ne, synáčku, měj strpení. MARTIN:  A já vám přikazuji, abyste byli večer při
stole! Já si to přeji, já, hrabě Koryčan!
Scéna třetí Hodovní síň.
SEDZIWOJ: To je cavyků, prosím vás, co si to hrabátko myslí?
DR. JOHN DEE: Se mi zdá, že si zde vyhazují ženské z kopýtka.
GÜSTERHÖFER: Ale vem ďas služtičky, využily příznivé chvíle, když zde nikdo nebyl.'
KELLEY: Počkám ještě vteřinu, ale nic déle.
CARAVAGGIO: Nestříhejte ušima, vy chlípníku.
SENTINOHA: Jsem odkázán jen na to, příteli.
BRAGADINO: Ti dva — Tycho a Kepler —
SEDZIWOJ: Já vím, knížata vědy! To jsi již říkal aspoň tisíckrát.
CARAVAGGIO: Prosím vás, patříte vy k vinařům nebo k učencům?
SENTINOHA: Já jsem alchymista každým coulem.
194
■
BRAGADINO: Nesahejte nám na něho, vy odpustkáři, to je paroháč Sentinoha.
SENTINOHA- Což já, já sedím poslední, až u zdi. "CARAVAGGIO- Domácí pan si nevšímá svých hostí, hej,
S Eustachu, přivítej pány jeho jménem.
SHERING: Já, až naprší! Pamatujte si, pane, že můžeme mluvit za hrabata, jen pokud jsou chudá, to jest — jen pokud můžeme mluvit nadarmo. Sám za sebe vám toho však naslibuji, co srdce ráčí.
GÜSTERHÖFER: I jdi, ty kůže!
DR. JOHN DEE: Prosím vás, proč má ten kluk takové sta-_   rostlivé čelo?
SEDZIWOJ: To? To je řecká móda. Kdybyste si přál, císa-
; řův chirurg vám je zřásní právě tak stehem varhánko-vým. Někteří z těch chlapíků jsou šlechtici a jiní se narodili pod hlávkou zelí.
MLADÝ MESTÁK: To není možné.
STARÝ MESTÁK: Povídám ti, že je to on!
MLADÝ MÉSTAK: Takový hnidopich, hádá se o slovíčko.
STARÝ MESTÁK: Tak vidíš, to je ten tvůj Kepler. Panečku, ten se v tom vyzná, ten se umí dopálit.
KEPLER: Nesmysl, je to čirý nesmysl!
HLASY: Co to povídá? Co to povídá?
KELLEY: Nakonec popře i jednotnost hmoty.
KEPLER: Nic takového!
GÜSTERHÖFER: A to bych řek! Jakápak jednotnost, když máme čtyři nestvořené a nezničitelné prvky. To už je i ten Empedokles lhář a podvodník?
HÁJEK: Nekřičte, nekřičte! Nechte ho mluvit!
KEPLER: A nevěřím na transmutaci, paralela sedmi kovů a sedmi planet je blbost! Paralelismy — nesmysl — východ s purpurem — měď se přeměňuje cínem a zinkem — to znáte již od Aristotela, to není alchymie — f - nová látka — nic se zlatem —
TYCHO: Dost. Ticho! Ten, kdo mluvil, je můj přítel, je to hvězdář a já ve věcech hvězdářských s ním vždycky souhlasil. Ba, mohu říci, že mě lecčemus naučil a současně že mě tu a tam pohněval právě tak jako vás. Já
■
I i3-                                                                         195
ovšem jsem trpělivější a ani jsem necekl, když mi ze-psul celou astrologii.
HLASY  smích: Štval na něho celý svůj psinec.
TYCHO: Naše přátelství nic nerozdvojilo a nic je neroz-dvojí.
HLASY: Proč nám to povídá?
HLAS: Protože má hubu.
TYCHO: Proč se teď hádáte? Věc je prý hotova.
HLASY: Nu uvidíme, uvidíme.
TYCHO: V učení alchymistickém se zřejmě nevyzná. Jednou mi řekl, že je mu protivné.
HLASY: Dost, dost o tom zrzkovi.
BRAGADINO: Ty chudinko, ty na Tychona Brahe.
SEDZIWOJ: To budu rád vidět, co nám tu ukáží.
CARAVAGGIO: Jářku, večeři! Večeři!
SENTINOHA: Já mám už taky hlad.
HAJEK: Má prý jakýsi zvon a volné zlato ve třech podobách.
SHERING: Kde, k ďasu, vězí?
HLAS: Ti zpychli!
HLAS: Nevídáno!
BRAGADINO: Pěkně mi to vyfoukl právě před nosem. Mohl jsem býti zítra či pozítří hotov.
GÜSTERHÖFER: Pah, tvé zlato, to je jako korintský kov, z něhož se dělají přezky k opaskům.
DR. JOHN DEE: Konečně! Nu, to to trvalo!
Vejde Martin, Michael a Anna.
MARTIN: Přál jsem si přivítat vás první, a přece přicházím pozdě. Tychone de Brahe, vám patří čestné místo a vám.
TYCHO: Díky, hrabě. Dřív než vás pozdravím, chtěl bych se obrátit k dámám.
HLASY: Kde je Morone? Hluk a smích. Což, kdyby tak byl utekl!
TYCHO: Císař jim příliš popustil, těm nevázancům.
MARTIN: Kde je Alessandro? Před chvílí jsem s ním mluvil.
196
HLASY: Alessandro!
' ALESSANDRO vchází s Evou: Tisícerý dík. To bylo příliš hlučné, pánové, hospodařte svou chválou, ať vám vystačí aspoň na týden. "KEPLER: Jen na dva dny, to budu věru zvědavější.
ANNA řc Martinovi: S Evou!
ALESSANDRO: Vy škrtile, chcete mi utrhnout i na hlomozu.
MICHAEL: Je ztracena! Opouští nás. Vidí ji Martin?
ANNA: Ovšem, že ji vidí.
MARTIN: Pan komoří! Vítám vás ve svém domě.
HLASY: Ten se naparuje! -SEDZIWOJ: Ba věru, na mou čest!
EVA: Proč všichni stojíte, proč se ho nevyptávají, proč _  jím netřesou jako stromem, z něhož padá ovoce? Ach, nejkrásnější zlatá jablka.
DR. JOHN DEE: Zlatá jablka? O tom jsem slýchával, že
í byla příčinou sváru.
EVA: Co, svár v této naší věci? Ach! Zdá se mi, že není vyloučena válka či křižácké tažení.
ALESSANDRO: Poshovte mi.
HLASY: Ticho, ticho, čímpak nás vyčastuje? ALESSANDRO: Et  primům ignem  se vertere in auras
aeris, hinc imbrem igni, terramque creari. HLAS: Nechte si to! To je staré, to je Lukretius! HÁJEK: Raději nám řekni, příteli, jak sis vedl, he? HLASY: Zlato! ALESSANDRO: Byl bych vás nezval, kdybych vás nemohl
přesvědčit. Zvon, který slyšíte, je ze zlata. Ulil jsem .jej.
HLASY hluk.
ALESSANDRO: Teď mluvím já! HLASY: Teď jsi na soudě. |eva: Soud? üNNA: Proč odpovídáš za něho?
Tak, jenom tak. Protože ho miluji. TA: Vidím to. JTIN: Prosím vás —
197
ALESSANDRO: Abych se vyhnul vádám hned na počátku, chci odložiti různosti víry, názoru i mínění a ukázati věc samu. Na tomto místě není moudrosti, jež by chránila před zlou vůlí.
SENTINOHA: Co říká? Já ho nevidím.
BRAGADINO: Ale říká, že jsou všichni proti němu.
ALESSANDRO: To ovšem nejsou slovíčka, jež za mne bojují. Jsou to skutečnosti. Ticho! Zvon, který slyšíte, je zlatý zvon. Ráz, dva — He, pochybovači, lidé chabé víry, natahujete uši? Zbystřete svůj sluch! Hle, jak se tím zvukem ježí chlupy na vašich boltcích! Rozeznáváte dobře? Nemýlí vás vaše slidičské ucho?
SEDZIWOJ: Na mou duši se nezastaví až v Bordeaux!
SHERING: Ticho! Ticho!
CARAVAGGIO: Vyveďte ho!
ALESSANDRO: A tyto pruty.
HLASY: Dvě stě tisíc!
SÁNY: Pusťte mě k němu!
HLASY: To je posedlý ďáblem.
SÁNY: Milosrdenství, milosrdenství s ubožákem. Neza-hánějte mě, dovolte, abych setrval.
HLASY: Kdo je to?
SÁNY: Ten, který viděl, ten, který zkoumá zlato a váží zlato. Pane, rozhoď mezi ně své zlaté groše, rozházej to, co ti propadlo mezi prsty, nechť se servou, nechť slyším trhati se kůži na jejich hřbetech. Smích. Nechť si ta chamraď vjede do vlasů.
ALESSANDRO: To se celkem vyrovná.
HLASY: Nerozumíme. Co tím chce říci?
KEPLER: Tycho de Brahe! Tycho!
TYCHO: Vyznávám podle pravdy, že má tato hmota vlastnosti zlata.
KEPLER: To není důkaz!
HLASY: Prubířský kámen! Lučavku!
KEPLER: To všechno nic není. Ať řekne, jak!
ALESSANDRO: Jest či není pralátka, z níž povstaly prvky skládající zemské hmoty? Jest či není? Hluk. Nuže, různost hmot záleží jen ve velikosti či malosti ele-
198
mentových partikulí, v jejich klidu ä pohybu, formě,
poloze a vzájemném vztahu. HLASY: Slyšte!
ALESSANDRO: Podařilo se mi odvoditi rytmus těchto po-~měrů a vyjádřit jej číslem. Odtud nebude již hmot
přesně uzavřených, ale proudění elementů. Pralátka - se bude přelévati z tvaru do tvaru. HLASY: To je dobře řečeno! ALESSANDRO: Člověk byl učiněn pánem hmoty. SÁNY: Svléknu staré nuzáctví a budu se třpytiti od hla-s. vy k patě. Však mě již nepoznáte! Smích. Já jsem podsunoval jezdcem, to jest závažím na přezmenu, já — býval lakomý! Smích. Jaká hanba! HLASY: Cára je táž. Nad každou pochybu je to zlato! BRAGADINO: Před žhoucím pokladem, v svitu ohně a j| lamp —
HLASY: Copak? Copak se ti stalo, pitomečku? BRAGADINO: Kdo to uráží? HLASY: Zmizte, zmizte do pekel! Mám náramné nutkání
natrhnout mu kaťata. ALESSANDRO: Nuže, ano či ne? TftEST: Stůjte, stůjte, vy mudrcové, vy, jejichž moudrost
má hřebeny pýchy, stůjte vy, jejichž chléb je podvod.
Hlas země se sdružil s hlasem zvířat a naříká a obchází
města s naříkáním. HLASY: Co je to, u všech všudy! Jářku, samé: pane, nadchni mě, pane, volám tě. Samá opilost ducha, ale po
řádném víně ani vidu ani slechu. TREST: Láska mě pudí plakati před vámi. HLASY: Jen si zadudej! jř HLASY: Sem na má prsa. Dáváš přednost rejtarům či
kojným? TREST: Ach, uvázali jste se v nerozlučné přátelství se
smrtí.
Ba, na mou duchu, tihle bratrští by nám zjeli j^hřbet, kdyby tak mohli. !Y: K věci, k věci! Zlato v antimonu!

199
HLAS: To jsi jakživ neslyšel?
ALESSANDRO: Sledovati tuto cestu je velmi obtížné. Najdete ji vypsánu v knize, kterou dokončím do pěti dnů. Nedůvěřivý šepot. Vaše tajnůstkářství se stěží prodírá k tomuto prostému dílu, k této znící věci, k těmto prutům. A přece jsou, leží tu, jsou, jako já jsem. Kdybych shromáždil polovinu zlata, kolik ho mají zlatníci ve městě, nemohl bych ulíti ten zvon.
HLOMOZ: To je pravda. Mluvte rozumně, usuzujte!
TREST: Tělo světa se trhá na čtyři obzory a škvíry země vzrůstají nářkem. Má krajina, mé město se níží a propadá, avšak já sám vytrvám a můj hlas bude zníti až do konce. Smiluj se, králi, jenž jsi neměl ani koruny ani zlata, smiluj se, nevřazuj hříšníky mezi zatracence a skytni jim víru, která by je obrátila na cestu pravou.
HLAS: Otevři!
HLASY: To je císařská garda.
SÁNY: Schovejte zlato! Neprozraďte se! Běda, běda!
HLASATEL vchází: Císař si žádá, hrabě, abys vpustil prosebníka. Pocestného, jenž vážil svízelnou cestu. Chce mluviti s mistrem.
MARTIN: Kde je? Půjdu mu v ústrety.
HLASATEL: Není třeba, abys na to myslil.
HLASY ÚDIVU.
hlasatel: Stane se jen to, co si přeje císař. Poutník, jenž vejde, je jeho host. Návštěva platí tobě. Jsi přece Alessandro?
ALESSANDRO: Nu ovšem, arciže. Není mi to však'valně po chuti, přijímat návštěvy tak znenadání.
HLASATEL: Přijmeš jej co nejuctivěji!
ALESSANDRO: Jak se mi zachce.
HLASATEL: Jak rozkazuji!
HLASY ÜDIVU;
ALESSANDRO: Rozumím.
HLASATEL: Zhaste světla! Tmu! Tmu!
JEDEN Z PRŮVODCŮ: Tiše, tiše, dobrodruzi.
JINÝ PRŮVODCE: Není nás ani slyšet.
PRVNÍ průvodce: Takový hluk snad může způsobiti li-
200
bost kotlářovu uchu, na mne je příliš silný. Příliš zdravý. Smích. SBOR: Na sklonku dne pak něžná Medea — DRUHÝ PRŮVODCE: Dost! HLASATEL: Rozkazuješ, aby se průvod vrátil. PRVNÍ PRŮVODCE: O pochodeň méně! HLASATEL: Odstupte stranou! ClSAR: Mistře!
ALESSANDRO: Hledáš alchymistu či alchymistovo zlato? ClSAR: Toho, jenž rozumí věcem života i smrti. ALESSANDRO: Co mi chceš a kdo jsi? Tvoje šaty jsou _ cizokrajné.,
ClSAR: Mlč, mlč, mlč! Slyšel jsem o tvém umění a mých skrání se dotkl mohutný   dech   naděje.   Pospíchám, abys mě uzdravil, pospíchám a smrt zdvojnásobuje ;  moje spěchání. ALESSANDRO: Já nejsem lékař. -ClSAR: Ach, je čas, je svrchovaný čas. ALESSANDRO: Kdo vrací život a zdraví? Mluvíš to, co si .  nemyslíš.
ClSAR: Neotálej! Vidím již, jak se podél zdi řadí stíny a jak se válejí v zápolení o můj plášť. To není plášť, to je mé vlastní tělo! Běda, to chvějící se chřípí, na něž vtiskl mor svůj slizký polibek, to strašné chřípí jde blíž a blíž. Slyším cvakání zubaté čelisti a na mých prsou si drásá strach a hrůza cestu k srdci. ALESSANDRO: Zešílel. ClSAR: Spásu, spásu, spásu!
SÁNY: Jděte svou cestou, překročte jej, Milosti. Podobá se krabu a nerestným housenkám. Kdo ví, na jakém hnojišti si uhnal smrt. ClSAR: Vrhal jsem se v úprku na všechno vědění a moje knihovna rostla do nekonečna; což naplat, nenalezl jsem čaromocné slovo. Vysál jsem samu kost a dřeň umění, nevykoupilo mě. Umru! ALESSANDRO: Neváhám ani okamžik učiniti vše, co je
možné. ClSAR: Děkuji ti, poroučím ti to!
201
SÁNY: Život a zdraví, tof jsou pouhá stébla na proudu zlata.
ClSAR: Pro živého boha, pomoz, pomáhej uniknouti propasti a blátivé hlíně, v níž se přehazuje štír a chňape po svých údech. Vpeřil jsem se do zlata až po temeno hlavy, ani jiskřička nevstoupila do mých žil! Hledal jsem lék ve slunečním svitu, ale moje mysl se stala neklidná, jako je zvířecí zřítelnice, a ustupovala obnažujíc strašné kameny paměti. Od toho času nevycházím leč za noci.
SÁNY: Kdo je ten temný příchozí?
HLASATEL: Neznámý poutník.
prvý PRU VODCE: Nemocný.
ClSAR: Ty jsi opět obnovu ryzost hmoty, ty odděluješ zrno od plevy, cenné od bezcenného, slabost od zdraví, ty jsi vmetl tolik blankytu do černi zoufalství, že září jako obloha, ty jsi způsobil, že můj strach poodstu-puje, že křičím, že se mi nezlámaly kosti, když jsem sepjal ruce.
MICHAEL: Dost, pane, vstaňte!
ClSAR: Obnov ve mně radost.
HLAS: Ticho! Sláva, sláva Alessandrovi, ať žije Morone! Ať žije hrabě Koryčan!
MICHAEL šeptem: To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosiL
HLASY: Co je to? Kdo to klábosí?
HLAS: Hola, holá, střežte se malomocného.
MICHAEL: To volám já, Michael. To volám já.
HLASY: Sláva Michaelovi.
MICHAEL: Zrádci, zrádci, zrádci!
ClSAR: Co se stalo?
MICHAEL: To jsem já, Michael, hříšník, jehož údové hnusem a hrůzou odstávají. Nachýlil jsem nádrže hanby.
MARTIN: Běs!
MICHAEL: Nachýlil jsem nádrže hanby.
ALESSANDRO: Mlč!
202
MICHAEL: To vše je lež, krvavá lež.
HLUK, HLASY: Kdo si to s námi hraje? Jaký žert!
MICHAEL: Lež, která ode mne odpadáva. Nechť je viděti — bídné kosti, nechť vzbouřím váš strach.
HLASY: Světlo! Světlo! Je to vrah či blázen?
MICHAEL: Zlato alchymistovo je lež! Jeho umění je lež, jeho hvězdářství je lež! Jeho víra je lživá! Je podvodník a hadač —. Hluk, smích.
HLASY: Teď mu doslova věřím. Biřice! Právo!
MICHAEL: Podvedl jsem vás.
HLUK, HLASY: Světlo! Rozsvěťte! Vzplane světlo.
MARTIN: Vyznávám se zároveň se svým bratrem, vyznávám se před bohem a před vámi, vy mudrcové, vyznávám se, že jsem vás podvedl. Zlato vystavené na odiv je zlato taškářů a zlodějů.
HLUK, HLASY: Blázen, filosof? Ovšem, ale zde se stalo něco záhadného. Držte toho chlapíka. Utněte mu ruku. Meč, meč na poberty!
MICHAEL: Dopřejte mi všech bolestí, jež skýtá zatracení, popřejte mi toho palčivého štěstí a hanby a zajíkavého pláče, popřejte mi pocelů muky a trestů, o nichž se nezdá soudcům. Miloval jsem ženu bratrovu a vrhal jsem se na její stín jako šakal. Můj hřbet je pln otisků střevíce a zašlých škrábanců. Mé kosti jeví růžence svalků po zlomeninách. Běda, doposud stojím zpříma, doposud lžu, doposud nejde leč o posměch, který mě zraňoval a trýznil.
MARTIN: Bratře!
MICHAEL: Já sám jsem příčina neštěstí. Já jsem je přivodil.
HLAS: Rouhal se. [MICHAEL: Rouhal jsem se. HLAS: Pes!
■.HLAS: Ne, ne! Největší taškář a mizera doposud mlčel.
IjMlCHAEL: Ach, věděti, znáti! To vše je snad dáno těm, kteří milují.
|martiN: Těm, kdož jsou pokorní.
3Y: Nesmysl! Ukončete to! Vsaďte je do věže!
203
ClSAR pokyne: Pochodeň! Nastane ticho, scéna intensivně osvětlena.
ALESSANDRO: Slyšel jsem, že se obviňují, učinili to právem. Což já, neprovedl jsem nic jiného než to, oč mne žádali. Můj rozmar podlehl jejich zběsilosti. Pravda, vedl jsem si jako hlupák. Nemohu než počítati s vaším odsudkem. Tu mi není útěchou nic než jedno jediné.
hlasy: Co je to? Copak je to?
ALESSANDRO: Ať odmítnut, ať přijat s nadšením, buď tak či onak, já vím, co vím. Já jsem vypočetl zatmění a našel rytmus čísla a jsem tak blízek pravdě o transmutaci, že se mi tají dech. Ach, přijít na kloub věci, být tam, kde právě jsem teď já, což, pánové!
HLAS: Nesuďte lidí jako andělů.
ClSAR: Slyšel jsem.
HLASY hřmoť. Císař!
ClSAR: Netrpělivý.
PRŮVOD odchází.
HLASY: Kati na vás, vy luzo!
204
EPILOG
Otáčející se jeviště představuje nesčetně císařských komnat. Je viděti trpaslíka, klec na papoušky, rozbité torso a konečně Rudolfa, lezoucího podle zdi. Vpravo hvězdárna, v pozadí (o několik schodů níže) soudní dvůr.
ClSAR: Nevěřím.
TYCHO: To nejsou věci víry.
CÍSAŘ: Nevěřím.
TYCHO: A přece to není hňup.
ClSAR: Nemám rád podobných chytráků.
TYCHO: Kepler a já jsme přesvědčeni —
ClSAR: Zavři okno!
TYCHO: Je zavřeno, Milosti.
ClSAR: To světlo mi tají dech, dusím se jím.
TYCHO: Nemine dne, abyste nezkusil nových léků, to vám neprospívá.
ClSAR: Nemine dne, nemine dne.
TYCHO: Milosti, rozkázal jste, aby se dnes dostavila ta stvůra na soud.
ClSAR: Tak, právě tak. Směje se. Odkdy nevěříš na
•  léky?
TYCHO: Nevěřím jenom na léky dvořanů.
ClSAR: Hlupáku! Jaký pitomý šprým.
TYCHO: Nechtěl jsem vás rozesmát.
ClSAR: Rozesmát, kde je v tom všem zdravý rozum?
TYCHO: Ti lékaři vás rozjítřují a vnukají vám jenom nevíru. Pomlčka. Hvězdář se snaží na sebe upozornit.
TYCHO: Milosti! '". ClSAR: Na tomto místě není zákona. ĚTYCHO: Ach — £ ClSAR: Ty tomu nerozumíš.
TYCHO: Ne.
^ClSAR: To platí o okrscích, které jsou vyhrazeny malo^
:  mocným smích, vedle toho se říká totéž- o císaři smích.
205
TYCHO: To jsem neslyšel.
CÍSAŘ: Ve hněvu smích a když se rozpláče. Smích.
TYCHO: Mám zavolati písaře a komoří?
CÍSAŘ: Eh, jakýsi básník chválil všemohoucího Pána za
to, že byla stvořena bolest. Ach, bolest! TYCHO: Nechť vejdou. Písaři vcházejí, klaníce se. TYCHO: Sedněte! To je zbytečné, císař se nedívá. Ostatně
se mu tvá opičí tvář náramně oškliví. SLUHA: To abych si zrovna vypůjčil i hlas z nebíčka. CÍSAŘ: Zavřít! Zavřít okna! JEDNOTVÁRNÝ HLAS: Páni a stavové tohoto království
prosí a pokorně tě žádají, Milosti, abys přiblížil svého
ducha příhodám a rozepřím, a vyslechnuv strany se
svářící, dal průchod svému mínění a svým odsudkem
zdrtil viníka. CÍSAŘ  zaklepe znenadání holí na stěnu a zasměje se:
Dále. Dále! A po zásluze ochránil — JEDNOTVÁRNÝ HLAS: A po zásluze ochránil — ClSAR: Dále, rychleji. Nemám už staré trpělivosti, ta
tam je císařova dobrota. TYCHO: Hni se! Ať je to s krku. To není žádná kloudná
práce. Vchází voják s taseným mečem, rodina Kory-
čanů a Alessandro. HLASATEL: Vejděte! Na svá místa! K věci! K věci! JEDNOTVÁRNÝ HLAS: Věhlasný učenec Alessandro del
Morone, autor deseti knih porůznu vydaných, autor
knihy „O věcech přírodních", kterou čtlo a pochválilo
Veličenstvo císař Rudolf — CÍSAŘ vstává: Dost! Ven! Všichni pryč. ALESSANDRO: Císaři!
ClSAR: To jsi ty! Vydal jsi mě na posměch. ALESSANDRO: Nevěděl jsem, že se věc donese k tvému
sluchu. ClSAR: Kdo psal Tychonovi? MARTIN: Já, Veličenstvo. ClSAR: Proč?
MARTIN: Doufal jsem získati peníze. ClSAR  s úsměvem: Tycho ti měl opatřiti peníze?
206
MARTIN: Vypočetl jsem si, že bude mluviti před Vaším Veličenstvem a že vás získá.
CÍSAŘ: Tychone, tys věřil Alessandrovi? "TYCHO: Je to na slovo vzatý hvězdář a filosof.
CÍSAŘ: A podvodník.
ALESSANDRO: To i ono. i CÍSAŘ po chvíli: Mlč!
MARTIN: Já a můj bratr Michael jsme jej přemlouvali.
CIS AR: Kdo je obžalován?                                          ,
MICHAEL: Já nikoliv.
TYCHO: Ti dva.
CÍSAŘ: Proč přicházíte s celým průvodem. Kdo je to
A děvče?
TYCHO: To je dcera Martinova. Má v tom stejně prsty.
CÍSAŘ: Ta dívka?
EVA: Jsem alchymistova nevěsta.
MICHAEL: To není vše —
CÍSAŘ: Nejsem již zvědav. Vzdalte se, jsem hotov se sou-
S..dem. Ty, Alessandro, budeš tak dlouho uvězněn, do-
U kud se ti nepodaří to, čím ses vychloubal!
EVA: Milost, milost, císaři!
MICHAEL: Toť jenom polovina spravedlnosti.
TYCHO: Běda, to dobře neskončí.
CÍSAŘ: Polovina spravedlnosti! Toť právě míra omylného troupa, který se přitovaryšil k soudcům a rozmlouvá s podvodníky jako se sobě rovnými. To právě sluší šaškům, které lehounce napálíte ve shromáždění šarlatánů, to je mi dozajista vhod, to na mne patří. To na mne patří! Rozhněván. Na kolena! Stráže!
EVA: Rozhněvali jsme císaře a jeho hněv rozpojuje prsty milenců. To je důležité.
TYCHO: Ticho, nezdvořačko!
EVA: To je důležité.
-CÍSAŘ: Co to povídáš?
EVA: Vím, že se bojíš smrti, vím, že se držíváš ve spaní
I praporu nad hlavou.   Po  čelednících  se  vypravuje
|  o tvé malomoci, ukrutníku!
207
TYCHO: Zahubíš se.
EVA: Ukrutníku!
MICHAEL: Srazí nám hlavy.
Cis AR: Ano, přisámbohu!
EVA: Nikdy se nedovíš tajemství alchymistova, jenž ví, jenž zná, jenž ti je zatajil!
Cis AR: Ano či ne? Maličko dostačí, abych přikývl, maličko, abych se rozhněval či propukl ve smích.
MICHAEL: Chci políbiti místo odsouzenců, jako vyhnanec líbá pomezí, neuhýbám, neprosím, chci, abys dal dopadnouti svému hněvu.
ClSAR: Ty se doznáváš?
MICHAEL: Podle pravdy.
ClSAR: Jaká je tvoje vina?
MICHAEL: Rouhal jsem se. Prahl jsem poznati věci ne-poznatelné. Miloval jsem lačně a bez čistoty srdce. Ve chvíli pak, kdy —
ClSAR: To jsi byl ty, kdo první vykřikl na večeři alchymistů?
MICHAEL: Ano, Veličenstvo.
ClSAR: Řekli mi, že jsi blázen.
MICHAEL: To je obecné mínění.
ClSAR: Neslyšel jsi, že se vypravuje totéž o císaři?
TYCHO: Veličenstvo, rozkázal jste, abych je předal stráži —
ClSAR: Odvolávám, pokud jde o tohoto odvážlivce.
ALESSANDRO: Prosím o lhůtu jedné hodiny.
ClSAR: Hodiny? Pouhé hodiny?
ALESSANDRO: Ano.
ClSAR: Nic VÍC?
ALESSANDRO: Jsem jist, že mně skýtá dostiučiněni.
ClSAR: Poznávám, že jsi drzoun a sprostého ducha.
ALESSANDRO: Jen chviličku! . EVA: Ano, ano!
ClSAR: Co ty o tom víš?
EVA: Nastane zatmění.
TYCHO: Zatmění, které vypočetl. Věřím, že se nemýlil. Je novoluní, Slunce a Měsíc jsou právě v konjunkci.
208
■     Měsíc vstoupil na své dráze mezi Zemi a Slunce. Jeho stín padá na Zemi a sune se od místa k místu. CÍSAŘ: Jak jsi to vypočetl? ALESSANDRO: Slunce a Měsíc se setkávají v uzlech svých
drah. CÍSAŘ: Nuže, sečkejme. Kolik je hodin? TYCHO: Zbývá kratičká chvíle. EVA: Alessandro!
ALESSANDRO: Což zbývá nějaká pochyba, což kolísám? ^ Nejsem si jist? Váhám, chvěji se, mé dílo je na pochy-e bách? Což ducha zastiňuje tajemství? Což jsou i moje
—-----smysly obluzeny a moje poznání je jenom přibližné,
(t což jsem se zmýlil?
_EVA: Ne. Vidím, že se stmívá, vidím, že nastává soumrak. ClSAR: Pojď ke svým přístrojům. Alessandro: Dopustil jsem se podvodu jen proto, že
jsem si byl jist pravdou. TYCHO: Tomu nerozumím. ALESSANDRO: Nezáleželo mi na ničem jiném. EVA: Neprohřešuj se. :  ALESSANDRO: Na ničem jiném leč na díle, jež rostlo den po dni. MICHAEL: Šťastlivce!
ALESSANDRO: Ve shodě se vším, co je krásné, ve shodě s láskou. V     EVA: Miláčku!
ALESSANDRO: Bohat, a přece chůd! EVA: Škubněte sebou, tělesa nebeská, poskoč, zvířetníku, |      ať se ozývá řev a bučení tvých stád! ;   ALESSANDRO: Vesel, někdy  milován   a  věčně  zamilovaný, MICHAEL: Hříšník bez výčitek.
Šeří se.
»■ALESSANDRO: Ach, jsem vykoupen! ;EVA: Jaká úleva!
ii H
209
ALESSANDRO: Tychone Brahe!
TYCHO: Příteli!
ALESSANDRO: Již ubývá světla.
EVA: Hle, sluneční srpeček.
ALESSANDRO: Mizí, rozpadá se ve světelné body a mizí.
CÍSAŘ: Běda! Běda!
EVA: Vodu!
CÍSAŘ: Bůh sám vykonává svoji spravedlnost. On jediný trestá, on přivodí zkázu a válku s morem, očistí zemi a její lid.
MICHAEL: Nabude opět své slávy.
ALESSANDRO: Hle, tmavý kotouč na olověném nebi.
TYCHO: Protuberance, červené plameny na okrajích měsíce.
CÍSAR: Běda! Je slyšeti výkřiky a zmatek ve městě.
MICHAEL: Země bude napájena krví a všechna útěcha prchne.
MARTIN: Všichni bezbožníci se utekli k moci zlata, hle, trestající anděl, hle, zbroj, v níž je oděn, hle, čepel jeho trestajícího meče.
HLASY zvenčí: Hurá! Peklo se zdvíhá proti městu! Dnes platí naposledy zlato!
TYCHO: Nechť stráž zatlačí ten hlouček.
HLAS zvenčí: Zmenšete viny viníků.
HLAS zvenčí: Císař zemřel! Císař zemřel!
CÍSAR: Slyšíte?
hlas zvenčí: Vezmi ho ďábel! Byl šílený, v jeho hlavě hnízdili moroví ptáci.
CÍSAR: Věřím v boha!
HLASY zvenčí: Hurá, zachraňte se! Od této chvíle už nic; neplatí.
ALESSANDRO: Stůjte.' Nebojte se! To divadlo věru nic neznamená.
HLASY zvenčí: To prý nic neznamená.
ALESSANDRO: Je dokonale známo. Bylo vypočteno a popsáno do puntíku. HLASY zvenčí: Běda, osudná hodina zahřmí co nevidět.
ALESSANDRO: Jen chvíli.
210
EVA; Což kdyby vskutku nevyšlo? Neřekl jsi, že se to t     stane?
ALESSANDRO: Ne. Jsem si jist. TYCHO: Chvíli!
VZDALUJÍCÍ SE HLAS: Země bude převrácena až do základu. MICHAEL: Utišení, mír, utišení. ALESSANDRO: Za krátkou chvíli se změní podívaná. EVA: Probůh, co se stane? ALESSANDRO: Jakmile pronikne první paprsek, budou
poskakovati po zemi světla. Vzdálený hluk, CíSAR: Ó, Pane, ty se smiluješ! -—=-EVA: Vše, jak jsi řekl.
TYCHO: Zasvítává. .—^ClSAR: Splněno. Opět světlo.
rEVA: Můj miláčku! To tys přivodil tak*hrozné věci. TYCHO: Ach, ty hvězdářko! EVÁ: Jestliže jim tak dobře rozumí. ""TYCHO: Ba, doslova. CíSAR: Přeji si, abys zůstal. ALESSANDRO: Ano', Veličenstvo.
ClSAR: Jsem slab, unavil jsem se. Ty nejsi podvodník. ^ALESSANDRO: Ne, Veličenstvo. -qlSAR: Nevzešel ti konečně z věci žádný prospěch. ALESSANDRO: Měl jsem milenku v tom domě a nechtělo | -  se mi odejíti. í CíSAR: Nyní ji ztratíš. ■EVA: Půjdu s ním, Veličenstvo.
se rozkašle: Vzduch, hlt vzduchu. rCHO: Nevíš radu? )RO:Ne. Je mi trapno vás viděti. Vy jste vlastně původci Fľtoho, co se stalo.
UTIN: Já jsem to způsobil sám. i: Chci, abys věc odpykal. PCHO: Je málem žebrák. Jeho žena ho opustila.
Je nešťastný, je chabý jako mdloba, je rozjítřen [a. pln jakéhosi sváru. Co tě to bolí?
211
MARTIN: Život. To bídné živoření.
CÍSAŘ: Jde z tebe strach. Jsi málo krásný, málo zábavný a tvoje duše se zajíká. Můj bože, jaké stvůře se to podobáš. Koho mi připomínáš? Jsi zsinalý jak smrt, jsi zsinalý jako já.
TYCHO: Veličenstvo, unavujete se,
ClSAR: Na smrt.
TYCHO: Přejete si, aby odešli?
CÍSAŘ: Nechť tedy jdou.
MICHAEL: Bez trestu? Cožpak se bojíš?
ClSAR: Ty se mi podobáš méně. Jsi méně přísný.
MICHAEL: Já?
CÍSAŘ: Jakkoliv jsi blázen.
MICHAEL: Ach!
CÍSAŘ: Alessandro, chceš zůstat v Praze?
ALESSANDRO: Mám jakousi při v Itálii. Jsem z Lombardie. Stýská se mi již. Stýská se mi v těch chmurných Cechách, v té zemi bez vzletu a bez lásky, mezi lidmi, již věčně uvažují, kteří se trápí a vedou pro slovíčko války.
TYCHO: Jakže? Což jsou tak zhorka nakvašeni?
ALESSANDRO: Och ne, och ne. Jste chladní a přísní a žádná vášeň se vás nedotkla, mimo jediné a právě nejzhoubnější, mimo vášeň rozumu. Mě poblázňuje život, vás úvaha. Martin a Michael jsou blázni z rozumu, bludaři z přílišné víry a zrazení milenci pro přebytek lásky. Vždy budou přiměšovati úvahy k svým citům. Vždy budou taviti myšlenku žárem svého srdce. Vždy budou poraženi ze dvou důvodů.
CÍSAŘ: Dobrá, dobrá. Slyšeli jsme, že jsi horší filosof než hvězdář. Ještě jsi však neodpověděl. Chceš zůstat či ne?
ALESSANDRO: Toužím po Itálii.
CÍSAŘ: Co jemu sejde po zlatě! Vidíš, můj příteli, odvádí ti dceru.
EVA: Nehněvejte se na mne!
MARTIN: Co mi zbývá?
CÍSAŘ: Pochybnosti. Noční strach.
MICHAEL: Písmo.
212