1
V Praze dne 27. února 2001
Ředitelům muzeí a galerií:
Prostřednictvím webové stránky AMG zveřejňuji materiál ,,Sbírkotvorná činnost muzea", jehož
autorem je vedoucí oddělení muzeí a galerií OMG RNDr. Jiří Žalman. Nejedná se o metodický pokyn v pravém
slova smyslu, ale o užitečnou pomůcku pro každodenní práci muzea či galerie, čerpající jak z praktických
zkušeností, tak i z odborné, muzeologické, literatury. O její potřebnosti nás přesvědčuje současná intenzívní
diskuse nad aplikací zákona č. 122/2000 Sb. Proto Vám doporučuji, abyste text nechal(a) rozmnožit pro
všechny kurátory a správce sbírek.
Účelem textu je obrátit pozornost kurátorů a správců sbírek nejen ke každodenní, praktické práci se
sbírkami, ale i k obecnějším úvahám o muzejních (galerijních) sbírkách, jejich smyslu, k poslání muzea a
galerie, jejich vztahu k veřejnosti a správcům veřejných rozpočtů. Už proto, že zákon o ochraně sbírek by se
bez pochopení širších souvislostí mohl stát stejně samoúčelným, jako třeba ,,plány katalogizace" v osmdesátých
letech.
S pozdravem
Ing. Pavel Jirásek
ředitel OMG MK ČR
2
SBÍRKOTVORNÁ ČINNOST MUZEA
aneb dvanáct zastavení při každodenní práci kurátora
Jiří Ž A L M A N
Nechci ,,učit orly létat", nicméně pokládám za užitečné právě nyní připomenout
několik zásad či principů sbírkotvorné činnosti a úvah o jejím smyslu.
Právě nyní proto, že se v souvislosti s přípravou na zápis muzejních sbírek do centrální
evidence (CES) totiž ukazuje, že o této základní činnosti muzeí existují přinejmenším velmi
různé představy. Možná, že je tomu tak i proto, že o věcech, které jsou součástí každodennosti,
málo mluvíme, o věcech zdánlivě samozřejmých nediskutujeme. Mnohým nic nového nesdělím,
možná by zásady sbírkotvorné činnosti dokázali zformulovat lépe než já, zvláště třeba
absolventi kursu managementu sbírek v rámci nizozemsko-českého projektu MATRA. Nicméně
soudím z četných dotazů, které jsou mi kladeny v souvislosti s aplikací zákona č. 122/2000
Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy na seminářích, které vedu, že pro mnohé bude tato
,,příručka" v lecčem možná přece jen přínosem. Je určena především kurátorům sbírek
v muzeích, kurátoři sbírek v galeriích si jistě dokáží vybrat to, co se týká sbírek obecně, tedy i
sbírek výtvarného umění.
ˇ ZASTAVENÍ PRVNÍ ­ sbírkotvornou činností muzea není ,,sbírání věcí", ale je jí
,,tvorba sbírky".
Jak prosté, pokud víme, jaký je mezi oběma pojmy rozdíl. Je především v tom, že hodnota
souboru nasbíraných věcí ­ pekuniární i kulturní či vědecká ­ je více či méně součtem
hodnot jednotlivých předmětů, zatímco vytvářením sbírky vzniká hodnota zcela nová.
Jednak tím, že hodnoty jednotlivých předmětů se ve sbírce navzájem umocňují neboť jsou
tak se znalostí mnoha souvislostí vybírány, a jednak tím, že kulturní hodnotu sbírky
zvyšuje i vklad určité tvořivé činnosti sběratele-kurátora, která je hodnotou sama o sobě.
Vedle hodnoty ,,vytvořené" je sbírka i dokladem hodnoty ,,tvořící"1
. Muzeum, jako
profesionální sbírkotvorná instituce, by mělo sbírku v každém případě tvořit. O tom ale
ještě v dalších zastaveních.
ˇ ZASTAVENÍ DRUHÉ ­ sbírkotvorná činnost je v neposlední řadě správou obrovského
majetku, nepatřícího muzeu, ale občanům, kteří na ni ze svých daní ­ prostřednictvím
veřejných rozpočtů přispívají.
O každém majetku ve správě jakékoliv organizace, jejíž činnost je financována
z veřejných rozpočtů, platí, že musí být zjištěn, evidován a řádně spravován podle
příslušných předpisů. O sbírkách to platí rovněž! Zdánlivá samozřejmost, ale o důkazy,
že to není takto vnímáno vždy a všude, není, bohužel, nouze. V leckterém muzeu jsou
vzorně evidovány a optimálně spravovány stoly, židle, skříně, ledničky, počítače, kopírky,
1
Viděl jsem kdysi, jako kluk, sbírku několika stovek jizerských drahokamů - iserinů, která nebyla zajímavá ani
rozsahem, ani tím, že by obsahovala kameny zvláště velké, ale tím, že všechny měly v průměru 3 milimetry! Šlo
o celoživotní dílo jizerskohorského starousedlíka pana Passiga, povoláním antouška. Nevím, co ho vedlo
k tvorbě právě takovéto sbírky, na níž bylo asi nejhodnotnější právě to celoživotní ,,pábení". Před časem jsem se
pídil, zda sbírka ještě existuje, ale marně. Škoda.
3
vysavače prachu, smetáky ......, ale o sbírkách se to říci nedá. Často lze ve vztahu ke
sbírkám sledovat jakousi schizofrenii. Vyzdvihuje se jejich ,,nedozírná hodnota",
,,nezastupitelnost", ale na druhé straně se k nim někdy v praxi přistupuje jako k nepříliš
významnému ,,spotřebnímu materiálu". Zvláště pak k těm sbírkovým předmětům, které
nejsou pokládány za ,,kmenové", ale pouze za ,,doplňující", což je důsledek ,,sbírání" a
nikoliv ,,tvorby". Ne vždy si uvědomujeme, že k občanům, z jejichž peněz jsou sbírky
pořizovány, uchovávány a odborně spravovány, máme také povinnost kdykoliv skládat
účty z toho, jak si při správě jejich majetku vedeme a musíme být schopni to udělat
srozumitelně a jasně.
ˇ ZASTAVENÍ TŘETÍ ­ cílem tvorby, uchovávání, správy a ochrany sbírky je ona ,,nová
hodnota", tj. sbírka jako celek.
S tím možná každý souhlasí, ale zároveň si někteří kurátoři vysvětlují tuto zásadu tak, že
,,na nějakém tom předmětu nesejde". Takový názor je stejně scestný, jako kdybychom
řekli, že Pražský hrad je sice národní kulturní památkou, ale když spadne pár chrličů ze
svatovítského chrámu, nic se neděje. Je-li sbírkotvorná činnost ,,tvorbou sbírky", pak
každý jeden předmět je nezastupitelný, nedojde-li k překvalifikaci důvodů jeho zařazení
do sbírky na základě vývoje poznání a předmět se tak stane ,,přebytečným" nebo
nedojde-li k jeho zničení do té míry, že ztratí svou vypovídací schopnost a stane se
,,neupotřebitelným". Chrání-li se tedy sbírka ,,jako celek", znamená to, že zařazením do
sbírky je všem sbírkovým předmětům přiznán stejný význam ,,před zákonem". Nemohou
existovat sbírkové předměty druhořadé, jimž není třeba věnovat alespoň takovou péči,
aby byly zachovány a neztrácely svou vypovídací schopnost, byť by šlo o předměty, které
jako solitéry mohou mít hodnotu třeba i nevelkou. Pro sbírku tak mohou mít význam třeba
i torza předmětů, jejich kopie, repliky či modely atp. Nezaslouží-li si takovou péči,
neměly být do sbírky vůbec zařazeny, pokud k tomu došlo, mělo by dojít k jejich
vyřazení (pozor ­ to nemusí znamenat vyhození!). Tím se profesionálně vytvářená
sbírka liší od náhodně shromážděného souboru předmětů. Výsledkem sbírkotvorné
činnosti je zcela nová hodnota, která nevzniká pouze prostým součtem hodnot
jednotlivých předmětů, jak bylo připomenuto už v zastavení prvním.
ˇ ZASTAVENÍ ČTVRTÉ ­ muzejní sbírka určená k trvalému uchovávání není
,,studijní" sbírkou odborného oddělení
Povinností muzea je ­ cituji zákon ­ provádět výzkum prostředí, z něhož získává sbírky.
Jinými slovy muzeum provádí výzkumnou a vědeckou činnost, zkoumá přírodu a
společnost. K tomu vypisuje ústavní vědeckovýzkumné úkoly nebo se uchází o granty.
Skutečnost, že jedním z výstupů vědeckovýzkumné činnosti muzea bývá i doplnění sbírky
vede často k zatěžování sbírky studijním materiálem, který není a nemůže být součástí
sbírky ve smyslu zákona. Příčiny, proč tomu tak je, jsou dvě:
a) metodologicky chybná záměna vědeckovýzkumné činnosti za činnost sbírkotvornou
nebo slučování těchto činností, které mohou, ale nemusí souviset; vědeckovýzkumná
činnost je pouze jedním z možných prostředků (nástrojů) jak získávat nové přírůstky
do sbírek; cílem vědeckovýzkumné činnosti prvoplánově není akvizice, maximálně
snad prospekce ­ už proto ne, že dopředu nelze nade vší pochybnost zaručit, že
výzkum přinese doklady, které budou skutečně schopny zhodnotit sbírku, a proto do
ní budou opravdu zařazeny; akviziční činnost může probíhat i při absenci vlastní
činnosti vědeckovýzkumné, zkoumající prostředí, z něhož předmět pochází (např.
4
nákup předmětů, přijetí darů atp., tj. předmětů zpravidla již jednoznačně prověřených);
důsledkem tohoto chybného přístupu k muzejní vědeckovýzkumné činnosti, tj. onoho
směšování s činností sbírkotvornou, je snaha, aby každý výzkum, za každou cenu,
obohatil sbírky, má-li být hodnocen jako úspěšný, třebaže i z dikce zákona je zřejmé,
že ,,povinným" výstupem jsou poznatky o prostředí, z něhož jsou sbírkové předměty
získávány; to, samozřejmě, nic nemění na tom, že muzeum ­ právě proto, že je
muzeem - by mělo preferovat takové výzkumy prostředí, při nichž existuje reálný
předpoklad obohacení sbírek; sbírku, určenou k trvalému uchovávání autentických
dokladů s určitou mírou vypovídací schopnosti o přírodě či společnosti nelze
zaměňovat se ,,sbírkou" sloužící převážně jako studijní materiál, o němž teprve bude
případně rozhodováno, zda může či nemůže sbírku obohatit ­ a pokud o tom
rozhodnuto nebude, slouží vlastně ke spotřebě, byť třeba ve značném časovém
období,
b) bezradnost muzeí při nakládání se studijním materiálem, který byl v prvním plánu
předmětem výzkumu a tvoří jej pouze zčásti potenciální přírůstky do sbírek, a teprve
na základě výsledků výzkumu může být rozhodnuto zda a kolik předmětů je schopno
skutečně sbírky zhodnotit; tato bezradnost vede k tomu, že studijní materiál je
,,preventivně" zapsán do sbírkové evidence (zpravidla hromadně), včetně toho, který
nemá žádné předpoklady sbírku obohatit ani to nebylo důvodem pro jeho získání,
tento materiál představuje pro sbírku ,,ze zákona" balast; odstranit takový balast ze
sbírek je pak už přinejmenším komplikované a navíc zařazování a vyřazování
předmětů ze sbírek v krátké době vyvolává pochybnosti o kvalitě sbírkotvorné
činnosti, takže se raději vše nechá být; tento stav má nepříznivý dopad nejen na
sbírky, ale i na vědeckovýzkumnou činnost, protože původně studijní materiál, je-li
zapsán do sbírkové evidence, je vlastně pro další výzkum do značné míry
zablokován, protože nelze např. použít destrukčních metod výzkumu, navíc správu
sbírky neúměrně zatěžuje, když i na onen balast musí být uplatňován zvláštní režim
stanovený zákonem; argumentovat pro zařazení do sbírky okřídlenou otázkou: ,,na
vyhození to není, ještě se na to někdy někdo může podívat, tak kam to mám dát?" je
v rozporu se zásadami sbírkotvorné činnosti moderního muzea.
ˇ ZASTAVENÍ PÁTÉ ­ sbírkotvorná činnost muzea je tedy činností navýsost odbornou.
Sbírka muzea, tedy organizace k tomu zřízené a alespoň minimálně k tomu vybavené
prostorově, technicky i personálně, by neměla být pouhým souborem předmětů,
nahromaděných v průběhu desetiletí či staletí jak činností sbírkovou, tak činností
vědeckovýzkumnou. Její hodnota ­ pekuniární i kulturní ­ není, jak již řečeno v zastavení
prvním, prostým součtem hodnot jednotlivých předmětů. Jejich hodnoty totiž v optimálně
vedené sbírce narůstají, jsou umocňovány přítomností ostatních předmětů, tj. vztahy mezi
nimi. Předmět, sám o sobě hodnoty třeba i nevelké, může neuvěřitelně zvýšit hodnotu
celé sbírky a tím vlastně i sám získává na ceně a významu. Jeho zařazení do sbírky ,tj.
zapsání do sbírkové evidence je jakýmsi ,,aktem uznání" jeho významu, je od toho
okamžiku chráněn zákonem, který nerozlišuje mezi gotickou plastikou, herbářem,
zlatým šperkem, krabicí dvoukřídlého hmyzu, unikátním psacím perem s iridiovým
hrotem a obyčejným ,,brkem", jímž se ovšem podepisoval třeba František Palacký.
Zařazení předmětu do sbírky je srovnatelné s prohlášením za kulturní památku ­
vyplývá z něj povinnost uplatňovat při nakládání s ním zvláštní režim. To ovšem
znamená, že jsou do sbírky předměty zařazovány na základě určitého záměru a výběru a
5
na základě znalosti všech těch souvislostí a vztahů s ostatními předměty, s místem
původu, s původní funkcí atp., k čemuž jsou sbírkové předměty doplňovány příslušnou
dokumentací. Odborná literatura toto všechno nazývá tezaurací. Jejím prazákladem je
selekce:
a) selekce při nabývání předmětů a jejich zapisování do chronologické evidence,
b) selekce při podrobnějším posuzování předmětů a jejich zapisování do systematické
evidence,
c) selekce při pravidelných inventarizacích (revizích sbírek), kdy jsou zohledňovány
vývoj poznání v tom kterém oboru, zjištění nových skutečností, které při zápisu do
systematické evidence nebyly známy a fyzický stav předmětu.
Jinými slovy ­ sbírka je živým organismem, který musí být uchováván ve své celistvosti,
ale zároveň - neustále a současně - narůstá, ubývá a jednotlivé předměty mohou být
vyměňovány za jiné. Tento proces skutečné tvorby sbírky může probíhat optimálně
pouze tehdy, je-li řízen kvalifikovaným kurátorem, má-li svůj management (viz kurs
managementu sbírek v rámci projektu MATRA). To je hlavní důvod, proč jsou v muzeích
zaměstnáváni kvalifikovaní odborníci s nejvyšším vzděláním. Pokud by šlo o pouhé
shromažďování předmětů, dokázal by to více méně leckdo.
ˇ ZASTAVENÍ ŠESTÉ ­ jestliže cílem sbírkotvorné činnosti muzea je vytvoření sbírky,
smyslem této činnosti sbírka samotná není
Dobře vedená sbírka představuje vrcholnou formu uchovávání kulturních statků ,,in
fondo". Na rozdíl od jiné známé formy ­ uchovávání ,,in situ", se zde uplatňuje nejen
vypovídací schopnost jednotlivých předmětů (přírodnin nebo lidských výtvorů), ale
vypovídací schopnost celé sbírky, vytvářené s určitým záměrem, jak již uvedeno. Jde o
vypovídací schopnost o přírodě, o společnosti ­ stručně řečeno o světě. Využít tuto
vypovídací schopnost sbírky k získávání relevantních poznatků o světě
a zprostředkovat je ­ spolu se sbírkovými předměty ­ veřejnosti, to je teprve
skutečným smyslem sbírkotvorné činnosti veřejných muzeí. Pokud v muzeích ,,leží"
řada sbírek, z nichž dlouhodobě nikdo žádné poznatky o světě (geologii, floře, fauně či
dějinách státu, národa, regionu, obce, spolku......) nečerpá, není tento základní smysl
naplňován. Děje-li se tak z důvodů objektivních, např. proto, že aktuálně chybí finanční
prostředky, kvalifikovaní lidé, výstavní prostory apod., lze říci ­ alespoň, že se sbírka
uchovává, případně doplňuje, využita může být později, až se podmínky změní. Pokud se
tak ale děje z důvodů subjektivních, tj. využívání sbírek je podceňováno či odkládáno,
případně není ani zamýšleno, pak jde zcela jednoznačně o nepochopení významu sbírek
jako jednoho z významných zdrojů historické paměti nebo jde o zarážející neplnění
základních povinností muzea a nevyužívání jeho potenciálu a v důsledku vlastně o
zpronevěru veřejných financí. Žádné veřejné muzeum totiž nebylo založeno proto, aby
,,mělo" sbírku, ale proto, aby se prostřednictvím sbírky ­ zjednodušeně řečeno - znovu
a znovu pokoušelo dopátrat odpovědi na věčnou otázku ­ kdo jsme, odkud přicházíme
a kam směřujeme. To je skutečné zadání veřejnosti, proto jsou muzea z veřejných
rozpočtů, tedy z peněz občanů, financována. Schopnost sbírky vypovídat o světě je také
základním kriteriem pro výběr jednotlivých sbírkových předmětů, které jsou do sbírky
zařazovány nebo jsou ze sbírky naopak vyřazovány.
6
ˇ ZASTAVENÍ SEDMÉ ­ má-li být sbírka zdrojem relevantních poznatků o světě, což je
jejím smyslem, předpokládá to důsledné dodržování jistých pravidel.
Je-li sbírka odborně tvořena, spravována a uchovávána, ale není využívána, je to
chyba, ale většinou napravitelná. Není-li tomu tak, hrozí nebezpečí snižování její
vypovídací schopnosti o světě a tím je možnost jejího využívání omezena nebo dokonce
znemožněna, v nejlepším případě dočasně, v horším nevratně. Proto je nezbytná její
odborná správa. Už proto, že samotné uchovávání sbírek, tj. dlouhodobé, ale z hlediska
lidského věku trvalé, je činností jdoucí proti přirozenosti světa (žádná věc nemá ve svém
kódu ,,věčnost"!). A také proto, že samotný předmět, tj. bez jakýchkoliv doprovodných
informací, bez dokumentace původního prostředí, z něhož byl vyjmut, se může časem stát
jen věcí, vypovídající pouze ,,za sebe", tedy nesrozumitelnou a tudíž zbytečnou.
Proto je nezbytné dodržovat alespoň tato základní pravidla:
a) sbírka musí být skutečně tvořena, balast, který se jinak stává její součástí, podstatně
zatěžuje její správu ­ na úkor jejího využívání (tj. bádání o sbírkách, prezentace
pomocí výstav, programů a publikací)2
; přítomnost balastu ve sbírce vede také
k podceňování hodnoty celé sbírky a tedy i péče o ní,
b) každý sbírkový předmět musí být evidován a ke každému sbírkovému předmětu musí
existovat evidenční záznam; jeho obsah je dnes určen ustanovením § 9 odst. 1 písm.
d) zákona č. 122/2000 Sb., podrobnosti evidence dále upravuje vyhláška MK ČR
č. 275/2000 Sb., kterou se zákon provádí; pokud by evidenční záznamy chyběly,
vypovídací schopnost milionů sbírkových předmětů by se podstatně snížila,
c) v každém muzeu musí probíhat permanentní inventarizace sbírek, dnes rovněž podle
zákona a vyhlášky; sbírkové předměty totiž neničí jen špatná péče, krádeže a ztráty,
ale také nezájem; věřte nebo nevěřte, existují v našich muzeích ,,kostlivci ve
skříních", na které denní světlo nedopadlo desítky let, aby pak byly ,,nalezeny v
depozitáři" jako zcela zchátralé ­ tomu mají zabránit pravidelné inventarizace
(revize) sbírek,
d) každá sbírka musí být uložena a spravována tak, aby nedocházelo k poškozování
předmětů a jejich ztrátám; co je platná odborná tvorba sbírky, optimální využívání,
když sbírku poškozují vnější vlivy (teplota, vlhkost, biologičtí škůdci atp.) nebo je ze
sbírky za jedinou ,,zlou noc" torzo,
To jsou základní povinnosti každého vlastníka či správce sbírky. Všimněte si, že
s výjimkou toho, co je uvedeno pod písm. a), se tyto povinnosti vlastně neliší od
povinností každého vlastníka či správce jakéhokoliv majetku, byť by jím byl třeba sklad
hřebíků, vedeného ve ,,skladovém hospodářství".
Tato základní péče o sbírku ­ opět s výjimkou odborné tvorby sbírky ­ je zvláště u nás
často a zbytečně pokládána za superodbornou činnost. Udržovat sbírku v dobrém stavu
a dokonce v mnoha případech pořizovat i ony jednoduché, základní evidenční záznamy,
je schopen pod dohledem odborníka třeba i inteligentní zaměstnanec bez maturity.
Zapracovaný středoškolák je zpravidla schopen bez problémů pod dohledem odborníka
provádět jednoduché konzervátorské práce a monitorovat vnější prostředí. Na tomto
zjištění byl např. postaven proslulý plán nizozemských muzeí nazvaný ,,Delta". U nás se
často setkáváme se dvěma extrémy. Tím prvním je trestuhodné podcenění základní péče o
2
Přitom ale nepopírám, a z vlastní zkušenosti znám i případy, kdy určitý soubor předmětů se zdál být ve sbírce
balastem, ale po řadě let ­ na základě do té doby neznámých informací nebo na základě vývoje poznání ­ se stal
cennou součástí sbírky; mnohem častější je ovšem případ, kdy balast nikdy ničím jiným než balastem nebyl a
nebude; je to riziko a pravděpodobnost neúspěchu či úspěchu závisí na odborné kvalifikaci, ale i intuici kurátora.
7
sbírku, tím druhým je vytváření jakéhosi nimbu superodbornosti kolem této činnosti, na
níž je nejlépe získat vědecký grant.
Profesionálně vedené muzeum by ovšem mělo vykonávat ještě tyto další činnosti,
které může zajistit už pouze odborník s nejvyšším vzděláním:
ˇ Ke sbírce a jednotlivým sbírkovým předmětům shromažďovat doprovodnou
dokumentaci (viz tezaurace).
ˇ V systematické evidenci doplňovat základní evidenční záznam o další informace o
předmětu, o prostředí, z něhož byl předmět získán, o souvislostech s jinými předměty
atp. (viz tezaurace).
ˇ Na základě odborného zpracování sbírek získávat ony relevantní poznatky o světě,
případně sbírku uspořádat s vědomím, že jde o trvalý pramen přírodních nebo
společenských věd.
ˇ Zprostředkovávat sbírkové předměty a spolu s nimi poznatky o světě veřejnosti,
zejména na výstavách a prostřednictvím muzejních programů a muzejních publikací.
Tím vším je teprve skutečně naplněn smysl sbírkotvorné činnosti a také smysl muzea
jako odborné instituce a smysl vynakládání prostředků z veřejných rozpočtů na tvorbu a
uchovávání sbírek a na zaměstnávání odborníků se špičkovým vzděláním.
ZASTAVENÍ OSMÉ ­ centrální evidence sbírek (CES) není samoúčelným opatřením,
ale významným prostředkem ochrany sbírek muzejní povahy
Ve sjednocené Evropě, do níž Česká republika směřuje, jsou i kulturní statky zbožím,
jehož volný pohyb musí být zaručen (to je jeden ze základních principů, na nichž byla
Evropská společenství založena). Pro ,,zboží zvláštního charakteru a významu" však
mohou existovat výjimky. Ovšem jsou možné pouze tehdy, stanoví-li tak národní
legislativa členských států evropských společenství, která zboží, na něž se vztahuje
výjimka, přesně pojmenuje. To se v případě sbírek muzejní povahy stalo přijetím zákona
č. 122/2000 Sb. Na to navazuje ­ rovněž již Parlamentem schválený ­ zákon o navracení
nelegálně vyvezených předmětů kulturní hodnoty, když takovými předměty jsou i
sbírkové předměty muzeí a galerií vymezené zákonem č. 122/2000 Sb., a vedené v CES.
CES je zároveň seznamem kulturních statků, na jejichž ochranu, uchovávání a využívání
lze ze zákona požadovat finanční prostředky z veřejných rozpočtů, ale také vymáhat
nakládání s nimi podle zákonem stanoveného režimu.
CES také umožní rozlišit, v jakém režimu může být ten který předmět kulturní hodnoty
vyvezen do zahraničí, případně z jakého programu může být financována péče o něj.
ZASTAVENÍ DEVÁTÉ ­ nový zákon nekomplikuje správu a evidenci sbírek, naopak ji
zjednodušuje
Zákon č. 122/2000 Sb., snímá z beder kurátorů sbírek letitou povinnost převést
všechny sbírkové předměty, získané v předchozích téměř dvou stech letech, do systematické
evidence. Mnohé ze ,,starých sběrů" by sice do druhého stupně evidence převedeno být mělo,
ale už to není povinné, záleží na rozhodnutí odpovědných pracovníků muzeí. Tím se otevírá
prostor (čas, pracovní kapacity) především pro inventarizaci sbírek, pro vpravdě
sbírkotvornou činnost a pro využívání vypovídací schopnosti sbírek.
Zákon ani vyhláška také nestanoví, co přesně je nutné k evidenčnímu záznamu
v chronologické evidenci (v přírůstkové knize) doplňovat při zapisování předmětu do
8
systematické evidence (katalogizaci). Tam, kde kurátor sbírky uzná, že není nutné (nebo
není co) k původnímu evidenčnímu záznamu přičinit, nemusí si nic ,,vymýšlet" ­ to opět
značně zjednodušuje práci se sbírkami. Zápis do systematické evidence, který je povinný jen
pro ,,nové akvizice" po zapsání sbírky do CES, je tak především stvrzením někdejšího
rozhodnutí zařadit předmět do sbírky. Rozšíření evidenčního záznamu se dostává převážně
do roviny odborné práce se sbírkami.
ZASTAVENÍ DESÁTÉ ­ sbírka není určena k tomu, aby sloužila pouze jako
materiální zázemí pro badatelskou činnost kurátorů
Jde vlastně pouze o lapidární shrnutí toho, co bylo řečeno v předchozích zastaveních. Stojí
to však za zopakování. Sbírky mohou být dnes tvořeny pouze a jenom s přispěním veřejných
rozpočtů, tedy z peněz daňových poplatníků3
. A jim také musí sloužit.
České muzejnictví je ,,geneticky" poznamenáno obdobím vzniku největšího počtu muzeí
v poslední třetině 19. století a první čtvrtině století dvacátého, kdy i malá muzea ,,opisovala"
model pražského Národního muzea a snažila se být především ,,badatelskými ústavy". Tomu
podřizovala desítky let i tvorbu svých sbírek4
, které ani nikdy neměly sloužit ani tak ke
zprostředkování veřejnosti, ale ­ k bádání. Tato torza mají nepatrnou vypovídací schopnost o
světě a často jde vlastně o sbírky ,,mrtvé". Vše je zapsáno do sbírkové evidence a nikdo nemá
odvahu s tím cokoliv udělat.
ZASTAVENÍ JEDENÁCTÉ ­ bez muzeologie to nepůjde.
Přijmeme-li předchozí zásady sbírkotvorné činnosti muzeí a ,,sbírání" povýšíme na
tezauraci (sbírkotvorný záměr, selekce, hledání souvislostí, evidenční záznam, průvodní
dokumentace atp.), ocitáme se zčásti ­ chtě nebo nechtě ­ mimo dosah přírodních a
společenských věd (mineralogie, geologie, paleontologie, botanika, zoologie, antropologie,
archeologie, historie, etnografie.......) a vyznat se v tom můžeme jen s pomocí určitých
poznatků, které jdou napříč obory. Tyto poznatky tvoří předmět muzeologie. Přenechme
odborníkům u nás tak oblíbené bádání nad tím, zda to je či není věda, stačí když si
uvědomíme, že veškeré ,,muzejní pábení" trvající u nás už téměř dvě stě let, by nikdy
nevzniklo, kdyby neexistovala imanentní lidská potřeba muzealizovat skutečnost. Projevuje
se ­ pokud víme ­ už od 2. tisíciletí př. Kr. Její realizace má své dobově podmíněné formy.
Počínaje koncem 18. století se dominantní formou stalo ,,kamenné muzeum", které
dokonce té muzealizaci (a také muzeologii) dalo jméno. Tak to je a vzdorovat tomu je
dětinské. Muzeum tu je proto, aby vytvářelo ­ potenciálně nebo reálně ­ obraz minulého
světa, abychom se lépe vyznali ve světě současném. Vytváření toho obrazu je samostatná,
specializovaná činnost, samostatná disciplína, jejímž počátkem a předpokladem je tvorba
sbírky, následuje proces získávání relevantních poznatků ze sbírky, vytváření toho obrazu ­
a nakonec odborně náročná komunikace muzea s jeho publikem, která vede ke
zprostředkování toho obrazu srozumitelnými formami veřejnosti. V tomto komplikovaném
procesu se nemohou uplatňovat pouze lidé s přírodovědným nebo historickým vzděláním.
Nezbytní jsou i lidé se vzděláním, umožňujícím orientaci v obecných problémech tezaurace,
3
O tom, jak málo si toto uvědomujeme svědčí např. i vystoupení jednoho z účastníků semináře k provádění
zákona, který se pozastavoval nad tím, ,,jakým právem chce ministerstvo vědět, co my máme ve sbírkách".
Vůbec mu nedošlo, že chce-li ministerstvo něco vědět, pak to, jak je spravován státní (krajský, obecní) ­ tedy
veřejný - majetek, na jehož správu a uchovávání mohou být ze zákona poskytovány i finanční příspěvky ze
státního rozpočtu.
4
Protože se v nich však rychle střídali kurátoři různých profesí, v řadě muzeí dodnes najdeme několik krabic
hmyzu, pár desítek herbářových položek, dvě krabice minerálů, tři krabice ,,zkamenělin" a tři plata mincí.
9
komunikace s veřejností, v sémiotice, psychologii, pedagogice........ České muzejnictví se
může s evropským i světovým muzejnictvím rovnat v bohatosti a hodnotě sbírek, v kvalitě
odborných pracovníků v jednotlivých oborech. Rychle dohání jisté zpoždění v kvalitě
depozitářů, dílen a laboratoří. Zaostává však ve vnímání toho ,,O ČEM TO VŠECHNO
VLASTNĚ JE", což se nepříznivě projevuje v kvalitě aktuální sbírkotvorné činnosti,
v kvalitě expozic, výstav a muzejních programů, v práci s veřejností ­ a stále také
v nevýrazném image muzeí ve veřejnosti.
ZASTAVENÍ DVANÁCTÉ ­ závěrečné
,,Orlům, kteří opravdu umí létat" se omlouvám, ostatním ­ ale nakonec vlastně i
,,orlům" - doporučuji se nad sbírkotvornou činností zamyslet. Slyším, jak mnozí možná
namítají, že mohou být stokrát ,,orly", ale co je to platné, když jsou ,,zavřeni v příliš těsné
kleci" (chybí peníze na činnost muzeí, na akvizice, chybí kvalifikovaní odborníci, které
nelze zaplatit, chybí prostory a technika...). Velmi dobře vím, že to až příliš často bývá,
žel, pravda. Přesto je dobře připustit i jinou pravdu, že ,,kdo chce hledá způsoby a kdo
nechce hledá důvody?" Nebo se zamyslet nad tím, zda se nevznáší v některých
muzejních pracovnách nad vrnícími počítači stále ještě až příliš často duch muzejníka-
sběratele z 19. století (při vší upřímné úctě k tomuto ctihodnému muži), který nedovoluje
cokoliv změnit na stereotypech, které se osvědčily už v první polovině, dnes již
předminulého, století.
Nakonec ještě rozvedu některé praktické podrobnosti sbírkotvorné činnosti muzeí,
povýtce na základě některých dotazů, které dostávám při diskusích s řediteli muzeí a
kurátory sbírek na seminářích:
ˇ Zvláště ve velkých muzeích, ale nejen tam, se zdá být tíživým problémem ona bezradnost, jak
nakládat se studijním materiálem (viz Zastavení čtvrté). Nejedná se pouze o ,,sběry" přírodnin, ale
také třeba o náhradní díly pro opravy historické techniky v technických muzeích, o střepový
archeologický materiál atp. Je zarážející, že na tento problém, který se netýká sbírek a nebyl tedy
řešen v rámci přípravy zákona č. 122/2000 Sb., nikdy nikdo důrazně neupozornil, natož aby byl
např. z iniciativy těch muzeí, která to nejvíce trápí, vypracován návrh na řešení, podložený
právním rozkladem.
ˇ Dotaz: ,,Mám tomu zákonu rozumět tak, že ve sbírkové evidenci mají být zapsány všechny
sbírkové(!) předměty?". Když tazatelka zjistila můj údiv, snažila se účinek svých slov zmírnit: ,,Já
nemyslím ty cenné, ale takové ty krámy, však to znáte." Ukázalo se, že těmi ,,krámy" myslela
bezcenné trosky ničím nezajímavého dřevěného a proutěného nábytku, zapsané do přírůstkové
knihy v roce 1963(!) ­ i podle zápisu se jednalo o trosky už tenkrát. Pominu-li skutečnost, že ty
věci neměly být do sbírky zřejmě vůbec zapsány, 37 let(!) nikdo nenašel odvahu (nebo čas?) je ze
sbírky vyřadit, případně vybrat ze souboru jen to nejcennější a opravitelné!
ˇ Dotaz: ,,Jak mám postupovat, když mám ve sbírce řadu totožných čísel, ale pod každým je jiný
předmět?" Následuje udivený, nevěřící pohled, když připomenu, že evidenční číslo (přírůstkové či
inventární) je jedním ze základních znaků identifikujících sbírkový předmět, ,,i když všechno
ostatní selže", tj. např. v případě a několika zcela identických předmětů, a tudíž je nemyslitelné,
aby nebylo v rámci jedné specializované sbírky jedinečné.
ˇ Dotaz první: ,,Mám kvalitní kopie unikátních věcí a historická falza, patří to do sbírky?". Dotaz
druhý: ,,K čemu je ten zákon, stejně si každý může zařadit do sbírky co chce. Neměla by být
stanovena nějaká kriteria, co do sbírky patří a co ne?" Tazatelé, oba dlouholetí kurátoři sbírek
10
z významných muzeí, jakoby vůbec netušili, že ten, kdo sbírku tvoří, je právě kurátor! Na něm
leží odpovědnost, on je za tuto práci placen, on je odborníkem, on má povinnost se dále vzdělávat,
znát problematiku, znát sbírky jiných muzeí atp. Jen a jen kurátor musí nejlépe vědět, zda do
sbírky patří i konkrétní kopie, replika, model a které originály do ní zařadit, které vyměnit a které
vyřadit. Jen a jen kurátor tedy rozhoduje o tom, co je sbírkový předmět a co jen studijní materiál.
Protože ale žádný kurátor není neomylný, probíhají inventarizace (revize) sbírek, které provádí
inventarizační komise a prakticky v každém muzeu působí poradní sbor pro sbírkotvornou činnost.
V každém případě však platí, že sbírky v českých, moravských a slezských (ale i evropských a
světových) muzeích jsou především obrazem práce, odborné kvalifikace a zodpovědnosti desítek
kurátorů několika generací. Výjimkou snad bylo, a to ještě jen pro některé sbírky, normalizační
období 70. ­ 80. let minulého století, kdy se ,,důrazně doporučovalo" co sbírat a co nikoliv.
Jedinou korekcí toho, co bude do sbírky zařazováno je dnes plán sbírkotvorné činnosti, chcete-li
manažment sbírek, zpracovaný na základě analýzy toho, co už sebráno bylo, na základě
prospekce prostředí, v němž se potenciální sbírkové předměty vyskytují, znalosti problematiky....
Ani ředitel muzea, ani správce CES (ministerstvo) tuto odpovědnou činnost nemohou suplovat!
Zodpovědnost ředitele muzea spočívá pouze v tom, že pro muzeum získá kvalitního kurátora,
bude po něm požadovat zpracování manažmentu sbírkotvorné činnosti, znalosti o tezauraci.
Případně nechá navržený manažment sbírek oponovat. Odpovědnost správce CES (ministerstva)
spočívá v kontrole toho, zda a jak je na přírodniny či lidské výtvory zařazené kurátory do sbírek
uplatňován zvláštní režim nakládání s nimi stanovený zákonem ­ tedy v kontrole toho, jak jsou
využívány finanční prostředky z veřejných rozpočtů na správu, evidenci a ochranu sbírek.
ˇ Dotaz: ,,Zákon nám ukládá preparovat, konzervovat a restaurovat sbírky, ale na to my nemáme ani
lidi, ani laboratoře, ani peníze, co tedy máme dělat." Tazatel přehlédl, že povinnost, kterou uvádí
je v zákoně doplněna ještě slovy ,,..je-li to třeba k jejímu trvalému uchování.". Konzervace,
preparace a restaurování není samoúčelnou činností. Slouží k tomu, aby byla zachována
vypovídací schopnost předmětu o přírodě nebo společnosti ­ a tedy důvod, proč je ve sbírce
zařazen a uchováván. Schopnost vypovídat, samozřejmě, souvisí s fyzickou podstatou předmětu.
Tu je třeba udržovat alespoň v takovém stavu, aby vypovídací schopnost neklesala. Základní
konzervace a preparace nemá tedy předmět ,,vylepšovat", ale zajistit jeho uchování event.
vystavování a zajistit, aby případně nebyl zdrojem nepříznivých vlivů na ostatní předměty. Teprve
restaurování může směřovat ke změně stavu předmětu. Náročnost těchto činností závisí na
materiálu a na stavu, v jakém je předmět do muzea přijímán, případně na stavu, který je zjištěn při
inventarizaci. Jsou předměty, které prakticky žádnou konzervaci ani preparaci dlouhodobě
nepotřebují, většině předmětů lze zajistit zcela vyhovující péči pouze základním, vstupním
ošetřením, případně pravidelnou, hromadnou desinsekcí či desinfekcí (plynování, zmrazování,
vkládání desinsekčních prostředků atp.) ­ a udržováním odpovídajících podmínek v depozitářích či
v expozicích. Pouze zbytku se týká povinnost preparace, konzervace, případně restaurování, a to
ještě zpravidla jednou za dlouhé období. Kurátoři sbírek mají tendenci konzervaci a preparaci
buď podceňovat nebo naopak ji provádět za každou cenu. Optimální je takový přístup, který
zajistí uchování vypovídací schopnosti předmětů a jejich využitelnost (zejména pro vystavování).
Zanedbání takové základní péče je porušením zákona, a naopak je třeba uvažovat i tak, že řada
konzervátorských či restaurátorských zásahů může představovat i nežádoucí zásah do autenticity
předmětu a vypovídací schopnost paradoxně může i snižovat.
ˇ Dotaz: ,,Z titulu nového zákona o sbírkách na nás chcete, abychom dělali spoustu práce, dokonce
hrozíte sankcemi, ale dostaneme také víc lidí a tedy i více peněz? Jinak je to všechno nereálné!"
K tomu lze přičinit dvě poznámky:
! S výjimkou jednorázového ,,nasypání" údajů o sbírkách do CES a jednou za tři měsíce zaslání
žádosti o provedení změn v CES (je-li co měnit) ze zákona neplynou žádné nové činnosti, které by
dosud muzea nemusela(!) provádět podle dosavadních závazných norem. Jen jsou tyto činnosti
(evidence, ochrana, inventarizace..) konečně míněny opravdu vážně a jsou vymahatelné! Naopak
­ zákon řadu činností zjednodušuje (viz Zastavení deváté). V muzeu, kde byla a je péče o sbírky
prováděna podle dosavadních předpisů, bude ,,najetí" na režim podle zákona snadné. Tam, kde
tomu tak nebylo a není, bude nutné péči o sbírky věnovat zvýšenou pozornost a zavést konečně
pořádek. Nic méně a nic více. S vědomím, že péče o sbírky je jednoznačnou prioritou práce
muzea, protože dobře vedená kvalitní sbírka je základním předpokladem jakékoliv jiné práce
muzea! Jinými slovy ­ budou-li muzea se vší odpovědností vykonávat to, co měla dělat už
11
nejméně 40 let (21. prosince 1960 byly vydány první Směrnice pro správu sbírek v muzeích a
galeriích, navázaly na ně Směrnice pro správu, evidenci a ochranu sbírek v muzeích a galeriích
z roku 1983, které ­ jako závazný metodický pokyn ­ platí až do zápisu sbírky muzea do CES,
nejpozději však do 12.5.2002 ) vyrovnají se bez problémů i s požadavky plynoucími ze zákona č.
122/2000 Sb.
! Z uvedeného plyne, že pro plošné navyšování stavu pracovníků není nový zákon důvodem.
Nicméně ­ péče o sbírky podle nového zákona v konkrétním a vyargumentovaném případě může
takovým důvodem být, a je na ředitelích muzeí, jak toho budou využívat.
ˇ Dotaz: ,,Chcete po nás pro CES seznam sbírkových předmětů, copak ty statisíce ­ a v některých
případech i miliony ­ evidenčních záznamů je v lidských silách přepsat? Zákon, resp. příloha č. 1
zákona, uvádí, že součástí bodu 5 žádosti o zápis do CES je i ,,charakteristika sbírky" a v ní se
uvede i ,,seznam sbírkových předmětů, případně výčet evidenčních čísel..". Pro muzea z toho
plyne, že na zvláštní příloze k žádosti uvedou výčet evidenčních čísel, nikoliv seznam předmětů!
To, jak to udělají, je popsáno v metodickém pokynu, který všechna muzea obdržela. Proto jen
připomínám: není třeba vypisovat každé číslo zvlášť, jde-li o souvislé řady čísel, v takových
případech stačí uvést první a poslední číslo řady (např. E 223 ­ E 896 nebo 1/99 ­ 334/99 apod.).
CES nemůže odmítnout výčet evidenčních čísel na papíře (pro ty kdo nemají počítač), ale všechna
muzea zdarma obdrží počítačový program ,,CESík", jehož prostřednictvím bude moci být
proveden transport evidenčních čísel z muzea do CES (na disketě, elektronickou poštou) formou
textové zprávy. I rozsáhlá sbírka, obsahující několik oborových ,,podsbírek" a třeba statisíce
evidenčních čísel sbírkových prostředků, bude moci být transportována jedinou textovou zprávou
na jedné stránce, pokud je evidována v souvislých číselných řadách. Mýty o tom, že na
ministerstvo budou muset být zasílány mnohasetstránkové přílohy popsané jednotlivými čísly či
dokonce popisy předmětů se zakládá na neznalosti věci. K větší informovanosti ministerstvo
zorganizovalo semináře pro ředitele a kurátory sbírek - ve všech čtrnácti krajích.
V Praze, 28. února 2001