III. V. Republika zapouští své kořeny

Osnova:

III...... V. Republika zapouští své kořeny.. 1

III.a. Léta prezidentství G. Pompidoua.. 2

III.a.1. Volba. 2

III.a.2. Zablokovaná společnost 2

III.a.3. Těžké časy. 2

III.b. Prezident Valéry Giscard d'Estaing.. 3

III.b.1. Hledání "konsensu". 3

III.b.2. Tíha krize. 4

III.c. Střídání s levicí 4

III.c.1. Levice vítězí 4

III.c.2. Od "blahobytu" k obezřetnosti. 5

III.c.3. Kohabitace. 5

III.d. Prezidentské volby 1988: 5

0MAniž by nastala krize režimu, Georges Pompidou, pokračovatel politiky Ch. de Gaulla, je
vystřídán Valérym Giscardem d'Estaingem z centristické opozice, jehož snahy o reformu režimu
naráží na značná odpor.

0MGiscard d'Estaing je vystřídán socialistou François Mitterrandem.

0MJeho zvolení do prezidentského úřadu znamená politickou změnu, během níž po parlamentních
volbách v roce 1986 vznikne období tzv. "kohabitace".

III.a. Léta prezidentství G. Pompidoua

III.a.1. Volba

Nástupnictví po de Gaullovi, jež je faktickou zkouškou pro instituce V. republiky, má hladký
průběh. Volba proti sobě staví kromě kandidátů z levicové a krajně levicové opozice centristu
a předsedu Senátu Alaina Pohera a pravicového George Pompidoua, který se odvolává na
gaullistickou tradici a instituce V. republiky.

V prvním kole voleb získává Georges Pompidou 44,5% odevzdaných hlasů, čímž předčil Alaina
Pohera (23%) a Jacqua Duclose (21%). Komunisté, kteří jsou proti jakémukoli sbližování
socialistů se středem a jeho "atlantským" orientacemi zosobněnými v kandidátovi Alainu
Poherovi, vyzývají své voliče k neúčasti. Všichni však tento pokyn nenásledují a jestliže
v prvním kole byla neúčast 22,41%, ve druhém je mírně vyšší (31%). Georges Pompidou obdržel
58% všech odevzdaných hlasů, Alain Poher 42%. Tento úspěch poukazuje na schopnost gaullismu
přežít i po odchodu de Gaulla, a pokračuje tak dál v zakořeňování institucí 5. republiky.

III.a.2. Zablokovaná společnost

Jmenování radikálního gaullisty Jacqua Chaban-Delmase premiérem a vstup centristů do koalice,
otevření otázky tzv. "zablokované společnosti" /cf. DOCUMENT III.a./, která je obsahem
vládního prohlášení, svědčí o vůli k otevřenosti. Stát se snaží jednat v oblasti smluv
a pracovněprávních vztahů. Vládě se daří překonat sociální nepokoje a brojení levicových
skupin, a to i navzdory konzervativnímu křídlu gaullistické UDR[1]. Ta se snaží vymezit se
jako nezávislá a kritizovat příliš tvrdou politiku.

Ve stejné době prochází nekomunistická levice proměnou a seskupuje se okolo nové Socialistické
strany založené v roce 1969. Tato nová levice je již plně otevřena sbližování s komunisty.
V červnu 1971 v Épinay vstupuje François Mitterrand do Socialistické strany a stává se jejím
prvním tajemníkem. Po dlouhá léta bude mít tato strana nové přírůstky zejména ze strany těch,
kteří se v roce 1968 postavili proti zřízení a stávajícímu řádu.

Prezident republiky pokračuje v hlavních směrech de Gaullovy zahraniční politiky. Jediný posun
nastal pouze v otázce přístupu Velké Británie do skupiny zemí se Společným trhem. Ovšem i
tento krok již avizoval sám de Gaulle v roce 1969. V květnu 1971 Francie ustupuje od svého
veta a dovoluje Velké Británii, o níž se mínilo, že bude protiváhou NSR, aby přistoupla k
zemím EHS.

Georges Pompidou v naději, že si získá opoziční centristy a rozdělí levici (socialisté jsou
pro rozšíření Evropy) oslovuje 23. dubna 1972 Francouze v referendu o rozšíření zemí
Společného trhu. Ovšem výzva socialistů k neúčasti proměnila tuto prezidentovu snahu
v poloviční neúspěch. Pro ano se vyslovilo 68 % odevzdaných hlasů, ale pouze 36 %
potenciálních voličů, přičemž 39,5 % jich k volebním urnám vůbec nepřišlo a bílých či
neplatných hlasů bylo 7,1 %.

III.a.3. Těžké časy

Prezident republiky si přeje vzít na sebe opět iniciativu a 5. července 1972 na místo premiéra
dosadil Pierra Messmera. Tento představitel pravověrného gaullismu byl velmi blízký
Elysejskému paláci. Levice se sjednocuje pod Společným vládním programem, nicméně
v parlamentních volbách v březnu 1973 opět vítězí dosavadní parlamentní většina, jakkoli
s nižším počtem hlasů. Může za to nejspíš skupinka centristických voličů, jimž nebyl pochuti
onen Společný program. Vláda Sierra Messmera dostává novou podobu, když se Michel Robert,
dosavadní nejvyšší tajemník v Elysejském paláci, stává ministrem zahraničních věcí. Tato vláda
musí čelit krizovému období způsobenému jednak nesnázemi sociální povahy (stávka zaměstnanců
v továrně na hodiny Lip), jednak mezinárodní situací (válka, jež vypukla v říjnu 1973, proti
sobě opět postavila Izrael a arabské státy Blízkého východu a vyprovokovala další obavy nad
zásobováním ropou), ale i zhoršujícím se zdravím prezidenta republiky. Spekulace o příštích
prezidentských volbách jsou od této chvíle v plném proudu.

III.b. Prezident Valéry Giscard d'Estaing

III.b.1. Hledání "konsensu"

Když Georges Pompidou 2. dubna 1974 umírá, je přechodné období (tzv. "intérim") opět, stejně
jako 27. dubna 1969, zcela v intencích ústavy, vyplněno dočasným prezidentským mandátem
předsedy Senátu Alaina Pohera. Ovšem na rozdíl od roku 1969 disponuje sjednocená levice silným
protikandidátem pro příští prezidentské volby, jímž je samozřejmě Francois Mitterrand. Na
straně parlamentní většiny kandiduje Jacques Chaban-Delmas a ministr financí Valéry Giscard
d'Estaing. Ten je podporován zejména nezávislými republikány a gaullisty okolo Jacqua Chiraca.
V těchto prezidentských volbách s nebývale vysokou účastí obdržel F. Mitterrand v 1. kole 43,3
%, Valéry Giscard d'Estaing 32,91 % a Jacques Chaban-Delmas pouze 14,6 %. V druhém kole velice
těsně vítězí Giscard d'Estaing s 50,81 %, neboť se mu podařilo přesvědčit část voličů o své
vůli ke změnám. Z tohoto faktu lze vyvozovat následující: pokud k politickým mravům Francouzů
napříště přísluší živý zájem o prezidentské volby (vysoká účast v těchto volbách udivuje --
87,9 %), země je od nynějška rozdělena na dva tábory.

Nový prezident republiky, liberální představitel vysoké buržoazie, který si přeje vládnout u
"středu" a nalézt jistý "konsensus", bude vystaven tvrdému tlaku politického boje a bude muset
čelit velmi složité mezinárodní situaci vyvolané ekonomickou krizí a mezinárodním napětím.
Premiérem se stává Jacques Chirac, což je de facto prezidentova odpověď na jeho vstřícné
chování během prezidentských voleb, ale především důsledkem převahy UDR v Národním
shromáždění. UDR má však pouze jednu třetinu ministerských postů (vedle třetiny centristů a
třetiny neparlamentních ministrů), a prezidentem avizované "změny" jsou tak pouhými
symbolickými kroky, jež se snaží s větším či menším štěstím o snazší kontakty s Francouzi
samotnými. Prezident republiky se rovněž pokouší otevřít dialog s opozicí, ale bez většího
výsledku.

Nicméně i tak jsou přijata významná opatření. Zákonem z 5. července 1974 je snížena hranice
plnoletosti na 18 let, zákonem z 31. prosince 1975 je změněn statut Paříže, která dostává
voleného starostu. Mimoto Parlament přijímá 21. října 1974 rozhodnutí o revizi Ústavy, jež
navrhuje rozšíření na dalších 60 poslanců či senátorů právo až do nynějška příslušející pouze
prezidentovi, premiérovi a předsedům obou komor parlamentu předkládat zákon k posouzení
Ústavní radou před jeho veřejným vyhlášením. Toto opatření je příčinou čím dál častějších
intervencí do legislativní politiky ze strany Ústavní rady, která má za úkol dohlížet nad
ústavností zákonodárné činnosti. Proti svrchovanosti zákona, drahé republikánské tradici, tu
stojí jistý způsob vládnutí soudců, který je protiváhou vzešlou z liberální tradice.

Kromě politických reforem jsou přijaty i reformy dotýkající se oblasti chování a mravů. Ty
chtějí dát jasnou odpověď na emancipační a individualistické tendence typické pro ducha doby.
Zákon ze 17. ledna 1975 o dobrovolném přerušení těhotenství je přijat "názorovou většinou",
která sjednocuje levici a malou část vládní většiny. Ministryně zdravotnictví Simone Veilová
se zasadila o prosazení tohoto zákona, který činí potrat beztrestným, jako "menší zlo"
(>> comme un moindre mal <<). Potrat je od této chvíle vnímán jako "výraz nejvyšší tísně". Zákon
z 11. července 1975 usnadňuje rozvodovou proceduru. Naopak plány na ekonomické a sociální
reformy ztroskotaly.

III.b.2. Tíha krize

Část parlamentní většiny projevuje svou zdrženlivost před prezidentskými plány. Čím dál
častější zásahy prezidenta do přímého chodu věcí, rozdílný pohled na postoj, který si má
Francie udržet v otázce hospodářství, rozkol v názoru na Evropu (12. července je v Bruselu
přijata dohoda o volbě Evropského shromáždění (Assemblée européenne) všeobecným hlasovacím
právem), všechny tyto důvody předcházejí demisi premiéra 25. srpna 1976. Ten nezvyklým
způsobem veřejně prohlašuje, že nedisponuje nezbytnými prostředky k tomu, aby zastával své
funkce.

Jacques Chirac je vystřídán Raymondem Barrem (Raymond Barre), profesorem politické ekonomie,
bývalým místopředsedou Komise Evropských hospodářských společenství (Commission des Comités
économiques européennes) a od ledna 1976 ministrem zahraničního obchodu. Prvním úkolem pro
tohoto nestraníka, který na sebe vzal i břemeno ministerstva financí a hospodářství, byl boj
proti inflaci. Prioritou se stává měnová stabilita a vyváženost zahraničního obchodu. V této
politice přísnosti je premiér vystaven kritikám i v rámci své parlamentní většiny. J. Chirac
se staví do čela gaullistického hnutí překřtěného na RPR (Rassemblement pour la République --
Sjednocení pro republiku) a které zaujímá kritický postoj vůči vládě. Proto se Raymond Barre
během svých několika vlád až do května 1981 utíká ke článku 49-3 ústavy, podle nějž je
předkládaný text zákona přijat, pokud vyslovení nedůvěry nezíská potřebnou nadpoloviční
většinu hlasů. Značně živé třenice v rámci parlamentní většiny proti sobě staví RPR a UDF[2],
která vzniká v předvečer parlamentních voleb roku 1978. Tento volební kartel slučuje
pokračovatele nezávislých republikánů Republikánskou stranu (Parti républicain) a
Sociálnědemokratický Střed, jenž se zrodil ze spojení křesťansko-demokratických centristů
s radikály (rozuměj radikály, kteří na rozdíl od Hnutí levicových radikálů neakceptují dohodu
mezi socialisty a komunisty.

V září 1977 ztroskotaly snahy o vyjednávání o Společný program. Důsledkem bylo rozdělení
levice parlamentních voleb v roce 1978. V těchto volbách předčili socialisté komunisty poprvé
od války. Pozornost na sebe ovšem neupoutala vláda Raymonda Barra, které se ani přes úsporná
opatření nepodařilo zabránit masivnímu nárůstu nezaměstnanosti, nýbrž nadcházející
prezidentské volby. Kampaň do těchto voleb provázel rozkol jak na straně levice, tak na straně
pravice.

Stávající prezident je stále velmi činný ve vnitřní politice, ale jeho hlavním polem
působnosti je politika zahraniční. Jakkoli pokračuje ve orientaci svých předchůdců, začíná se
projevovat především jako nedůsledný, zejména pokud jde o neoblomnost ve vztazích k SSSR. Budí
zdání o vůli k dialogu se SSSR, když se 19. května 1980 setkává s Brežněvem ve Varšavě. Na
tomto setkání by nebylo nic špatného, pokud by mu nepředcházela vojenská invaze Sovětů do
Afghánistánu, což francouzské veřejné mínění velmi těžce neslo.

III.c. Střídání s levicí

III.c.1. Levice vítězí

Prezidentské volby proti sobě staví kandidáty všech velkých politických formací. Jestliže
první kolo přineslo značný propad komunistického kandidáta a menší rozdíl mezi odstupujícím
prezidentem a kandidátem socialistů než se očekávalo (François Mitterrand (25,84 %) Valéry
Giscard d'Estaing (28,31 %)), druhé kolo překvapilo vítězstvím Mitterranda, jehož kampaň se
nesla v duchu "klidné síly" (>> force tranquille <<). François Mitterrand získal hlasy nejen
celé levice včetně komunistů a ekologistů, ale svůj hlas mu dala i část gaullistů, kteří již
dříve pojali nedůvěru vůči politice Valéryho Giscarda d'Estaing.[3] Odstupující prezident je
určitě do jisté míry obětí opotřebovanosti systému i únavy francouzské společnosti z pravicové
politiky, nicméně jeho protikandidát se zdá být daleko spolehlivějším a důvěryhodnějším,
zejména pak je-li jeho podpora ještě méně odvislá od náklonnosti komunistů , než tomu bylo
před 7 lety. Francie si tedy zvolila 1. levicového prezidenta v přímém hlasování a instituce
V. republiky zvládly tuto zatěžkávací zkoušku bez větších potíží. F. Mitterrand jmenuje vládu,
do jejíhož čela staví socialistu Pierra Mauroy. To ještě více přispívá k jeho důvěryhodnosti u
Francouzů, kteří jej volili. V nově vypsaných parlamentních volbách vítězí socialisté a jako
jediná politická strana zaznamenávají masivní nárůst volebních preferencí. V tomto
mnohostranném úspěchu demokratické levice lze spatřovat jistou únavu a rozpaky francouzské
společnost nad dlouhým setrváváním politické pravice u moci jakož i touhu po nové sociálně
zaměřené politice.

III.c.2. Od "blahobytu" k obezřetnosti.

Nová vláda Pierra Mauroy čítá ze 44 členů 4 komunistické ministry. Jejich přítomnost, jakkoli
omezená, svědčí o vůli prezidenta republiky přizvat k vládě všechny zástupce levice a uvést
tak v praxi nejdůležitější rysy svého programu.Jde o politiku, jež si klade za cíl opětovně
nastartovat ekonomiku a mít přitom na zřeteli sociální opatření, včetně boje
s nezaměstnaností. Je znárodněno několik průmyslových podniků a největších bank.
Prostřednictvím důležitých zákonů se dále rozvíjí proces decentralizace a jsou jimi rovněž
ošetřeny pracovní poměry v oblasti podnikání.

Jakkoli je zpočátku socialistická vláda podpořena spokojeností veřejného mínění ("stav
blahobytu"), musí velmi záhy čím dál více čelit nesnázím ekonomického charakteru. V červnu
1982 je nezbytné přijmout plán přísných opatření, která byla na jaře 1983 ještě zpřísněna.
Přílišná ideologizace některých plánů stejně tak jako neschopnost některých ministrů způsobila
odliv voličů, který bylo lze vycítit již v prvních doplňovacích volbách na počátku roku 1982 a
který se ještě více prohloubil během komunálních voleb v 1983. Konečně ani vztahy mezi
socialisty a komunisty nejsou nijak růžové, i když se komunisté aktivně podílí na vládě.
V červenci 1984, několik týdnů po veřejné manifestaci proti návrhu zákona o soukromém
školství, jenž byl vnímán jako útok na svobodu vzdělání, povolává prezident nového premiéra --
Lautenta Fabiuse. V tomto momentě komunisté odchází z vlády. Politika přísnosti a modernizace
naráží na čím dál větší odpor.

III.c.3. Kohabitace.

Ve volbách v březnu 1986 získává opozice RPF a UDF 44,7 % hlasů, což jí zajišťuje jen těsnou
většinu křesel v parlamentu. Tato konfrontace s názorem francouzského obyvatelstva potvrdila
vzestup FN (Front national) (9,80 %) s již tradičně xenofobní rétorikou a ústup Komunistů PCF
(9,60 %), za což tato strana vděčí špatné pověsti, již se dostalo SSSR v tomto období,
relativně zastaralému programu a zejména kampani namířené proti socialistům (PS). Režim V.
Republiky tak poprvé zakouší soužití dvou diametrálně odlišných politických postojů na
nejvyšších ústavních místech : mezi prezidentem republiky a parlamentní většinou. François
Mitterrand pověřuje Jacqua Chiraca sestavením vlády. Ten se ihned vydává na politickou cestu
liberalismu vyznačující se zejména privatizací znárodněných podniků. Prezident se od této
politiky distancuje.

III.d. Prezidentské volby 1988:

François Mitterrand se staví od prvního kola prezidentských voleb jako kandidát celé levice a
hned v 1. kole získává 34,1 % hlasů. Umisťuje se před svými rivaly : Jacquem Chiracem z RPR
(19,9 %) a Raymondem Barre (16,5 %), za nímž nestojí ani zdaleka celá UDF. Jean-Marie Le Pen,
kandidát FN (Front national), činí hlavním tématem své kampaně bezpečnost a otázku imigrace.
Získal 14,4 % hlasů. Odstupující prezident je tak bez větších potíží znovu zvolen ve druhém
kole s 54 % hlasů. Designuje adepta moderního socialismu Michela Rocarda premiérem a
rozpouští Národní shromáždění. Volby dávají socialistům jen relativní většinu a premiér, který
umožňuje vstoupit do nové vlády i jistým osobnostem ze středu a členům "občanské společnosti",
získává většinovou podporu jen díky neúčasti voličů a podpoře komunistů či centristů.

Michel Rocard je pramálo podporován prezidentem republiky. Ten je velmi citlivý na názor
veřejnosti a takřka se nevyslovuje ke snahám o reformy. François Mitterrand, který si přeje
více levicovou politku, nahrazuje 15. května 1991 Michela Rocarda Edith Cressonovou, první
ženou v této funkci. Jí se ovšem příliš nedaří prosadit se a vydobýt si jistou autoritu.
Přitom ekonomické a sociální nesnáze se neustále zhoršují. Po regionálních a kantonálních
volbách v březnu 1992 ji na postu premiéra nahrazuje Pierre Bérégovoy, až doposud ministr
financí. Ve sběhu událostí, jimž dominují jisté vládní aféry ohledně veřejných zakázek a
vzestup nezaměstnanosti, se premiérovi daří jen těsně získat podporu pro podpis Maastrichtské
dohody o EU (Le traité de Maastricht sur 1'Union européenne) v référendu z 20. září 1992.

V parlamentních volbách 21. a 28. března 1993 dosahuje levice nejhoršího skóre v parlamentních
volbách od počátku V. republiky (>> le plus bas score de la V^e République `a des élections
législatives << (H. Portelli)) - 30,76 % hlasů (z čehož 19,2 % PS). Oproti tomu získává na síle
pravice 44,12 % hlasů a Front national 12,52 %. Způsob přidělování křesel přivodil nebývalý
úspěch pravici. Prezident republiky jmenuje premiérem Edouarda Balladura, a Francie tak
vstupuje do druhého období kohabitace. Průběh této druhé kohabitace bude ještě harmoničtější,
než jak tomu bylo v případě té první.

Nová prezidentská kampaň v roce 1995 přináší opět nezvyklý jev, neboť proti sobě staví dva
kandidáty, kteří vzešli z gaullismu: premiéra Balladura podporovaného UDF a Jacqua Chiraca.
Ten v prvním kole nedosahuje ani 20 % hlasů a socialista Lionel Jospin se umisťuje před ním.
Ovšem v druhém kole Jacques Chirac vítězí, když získává 53 % hlasů. Ihned povolává Alaina
Juppého, aby sestavil vládu.

Reformy v oblasti sociálního zabezpečení iniciované premiérem se nesetkávají s pochopením ve
společnosti a jsou příčinou závažných sociálních nepokojů. Jakkoli jsou tyto nepokoje
především dílem zaměstnanců ve veřejném sektoru, názorová většina je k premiérovi čím dále
více kritická. Vytýká mu zejména voluntaristický způsob vládnutí a neschopnost řešit stále
kritický počet nezaměstnaných.

Vzhledem k vládní krizi rozpouští prezident 21. května 1997 Národní shromáždění a vypisuje
nové volby. Ty se konají 25. května -- 1. června 1997 a udivují mírou neúčasti a nezájmu ze
strany voličů (31,5 %). Rovněž nebývalý vzestup Front national je alarmující. Premiérem se
stává Lionel Jospin a Francie vstupuje opět do období kohabitace.

-------------------------------

[1] Union des démocrates pour la V^e république (Unie demokratů pro 5. republiku).

[2] Union pour la démocratie française (Jednota za francouzskou demokracii).

[3] Máme zde na mysli především rozporuplné setkání s Brežněvem v Moskvě a ještě podezřelejší
podporu a poté účast na svržení císaře Střední Afriky Bokassy 1.