Substantiva
1
Substantiva
Na cestě do románských jazyků došlo ve jmenném systému k podstatným změnám. Mezi
nejdůležitější patří nahrazení systému pádových koncovek předložkami a vytvoření členu.
Nejprve se budeme věnovat substantivům. Řada věcí platí i pro ostatní jména (adjektiva,
zájmena), mají však navíc svá specifika. Proto se o nich zmíníme zvlášť.
ZMĚNY V RODU, ZÁNIK NEUTRA
Kolísání v rodu nebylo v latině ničím neobvyklým. Některá maskulina měla v plurálu staré
kolektivum na -a (iocus ­ ioca). Rovněž původní systém, ve kterém maskulina a feminina
byla životná a neutra neživotná, neodpovídal skutečnosti. Neživotná byla i řada maskulin a
feminin.
Objevují se tendence přiřadit neutra k maskulinům a rozdělovat jména na maskulina a
feminina podle formativních prvků (-a- feminina, -o- maskulina), např. jména stromů na -us
přešla k maskulinům. Některá neutra přešla na základě plurálu zakončeného na -a
k femininům, např.:
ˇ folium / folia > šp. hoja, it. foglio, foglia, fr. fueil/fueille, port. folho/folha ,,list";
ˇ lignum / ligna > it. legno/legna, šp. leo/lea ,,dříví";
ˇ fortia ,,statečné činy" > it. forza, šp. fuerza, fr. force, prov., kat. forsa, port. força ,,síla".
Tendence k dělení ,,maskulina na -o a feminina na -a" je pozorovatelná i mimo oblast neuter.
Některá feminina 3. a 4. deklinace, např. socrus, nurus, neptis, se analogicky připodobila k
ostatním femininům s a kmenem, např.:
ˇ socra > šp. suegra, st. fr. suire, suegre ,,tchýně";
ˇ nura > šp. nuera ,,snacha";
ˇ nepta > šp. nieta, kat., port. neta, prov. nepta nebo neptia > fr. nice, lad. etse nebo
nepotia > rum. nepoăta ,,vnučka".
V románských jazycích funguje neutrum jen velmi omezeně. Vyskytuje se u zájmen a
členu. Některá substantiva sice přešla k maskulinům, ale uchovala si původní tvoření plurálu
neuter -a. Z dnešního pohledu se tak jeví jako ,,nepravidelná". Jedná se např. o bracchium ­
bracchia > it. braccio ­ braccia, st. fr. braz ­ brace ,,paže". Plurál neuter na -ora se zachoval
v rumunštině, např. tempus ­ tempora > rum. timp ­ timpuri.
Podle Väänänena (1982: 184­185) nebyl zánik neutra rychlý. Přetrvalo podle něj až do
začátku románských jazyků (takový mezník je samozřejmě problematický, pravděpodobně
mluví o 7. ­ 8. století).
DEKLINACE
Redukce počtu deklinací
Latina měla sice pět deklinací, ale substantiv čtvrté a páté nebylo mnoho. Patřilo k nim však
několik důležitých slov, např. manus a dies. V latině (a to i v literární) se setkáváme
s kolísáním mezi první a pátou deklinací a mezi druhou a čtvrtou deklinací, viz dojice
planities/planitia nebo materies/materia. Situace pro snížení počtu deklinací byla připravena.
Substantiva čtvrté deklinace byla většinou maskulina zakončená na -us a přecházela tedy
ke druhé deklinaci. Substantiva páté deklinace byla většinou feminina a přecházela tudíž
k první deklinaci.
Výsledkem do románských jazyků je redukce deklinací na tři. Několik románských
substantiv se vyvinulo přímo z tvarů od páté deklinace, např.:
ˇ rem > fr. rien ,,nic";
Substantiva
2
ˇ faciem > šp. haz ,,líc, tvář" se vyvinulo přímo z páté deklinace, ale it. faccia ,,líc, tvář"
předpokládá tvar faciam od první deklinace.
Systém pádů
Podíváme-li se do románských jazyků, na první pohled vidíme, že došlo k významným
změnám.
Stav v románských jazycích
Většina románských jazyků má jeden tvar pro singulár a jeden pro plurál. Tyto formy se často
vyvinuly z původního akuzativu singuláru a plurálu, např.:
ˇ amicum > šp. amigo ,,přítel", amicos > šp. amigos ,,přátelé";
ˇ amicam > it. amica ,,přítelkyně", amicas > it. amiche ,,přítelkyně".
Proto se v etymologii románských slov často uvádí latinské slovo ve tvaru akuzativu. Některé
románské formy se však vyvinuly i z jiných pádů. V italštině a rumunštině vychází např. tvar
plurálu maskulin 2. deklinace systematicky z latinského nominativu plurálu (lat. caballi
,,koně"> it. cavalli, rum. cai ,,koně").
Také některá další jednotlivá substantiva vycházejí z původního nominativu­vokativu, a
to hlavně jména osob (např. deus > šp. dios ,,bůh" nebo homo > it. uomo ,,člověk").
Redukce tvarů pouze na dva (jeden pro singulár, druhý pro plurál) neproběhla všude. Ve
staré francouzštině a provensálštině se zachoval systém dvou pádů: jeden tvar pro podmět
(starý nominativ) a druhý (většinou starý akuzativ) pro ostatní pády. Tento systém byl však
omezen pouze na maskulina typu murus a výběrově na některá další substantiva (např.
turris > st. fr. tors, turrem > tor ,,věž"):
lat. stará fr. lat. stará fr.
sg. nom. murus murs pl. nom. muri mur
sg. ak. (obl.) murum mur pl. ak. (obl.) muros murs
Systém dvou pádů u některých substantiv francouzština během svého vývoje opustila.
Rumunština rozlišuje dodnes 2 pády u většiny feminin: nominativ-akuzativ a genitiv-
dativ (nom.-ak. doamnă < domina(m), gen.-dat. doamne < dominae). Dále má vokativ na -e:
doamne < domine (nom. domn), Petre < Petre (nom. Petru). Jeho latinský původ však není
podle Väänänena (1982: 197) jistý.
Vztahy mezi slovy, které latina vyjadřovala pomocí pádů, vyjadřují románské jazyky
pomocí předložek, případně slovosledu.
Stav v latině a možná vysvětlení změny
Zánik systému latinské deklinace se vysvětloval hláskovými změnami, které způsobily
rozsáhlou homonymii mezi pády a přivodily následný krach celého systému, který si vyžádal
vyvinutí nových způsobů vyjadřování. Podle novějších výzkumů však vývoj ve fonetické
oblasti nemohl být sám o sobě prvotní příčinou tak rozsáhlé změny. Pomocí hláskových
změn se také nedá vysvětlit eliminace některých pádových koncovek (např. -orum, -arum),
které byly foneticky stabilní.
Nevyrovnanost systému
V souvislosti se zánikem latinské deklinace se upozorňuje na nevyrovnanost latinského
systému samotného (Herman 1997: 64). Při vývoji z ine. prajazyka latina zjednodušila
jmenný systém. Zredukovala počet pádů z 8 na 6, ablativ absorboval lokál a instrumentál,
lokál v některých případech také splynul s genitivem (Romae ve významu ,,v Římě"). Vokativ
byl téměř ve všech případech roven nominativu. Některé tvary, které se ještě v archaické
Substantiva
3
latině lišily, vyústily do jedné podoby (např. dat. oi a abl. od > ). V plurálu měl dativ a
ablativ vždy stejnou koncovku, ze systému zmizel duál.
Systém byl nevyvážený i v tom, že např. ve 2. deklinaci se lišil gen. a dat. sg., ale v 1. ne
a naopak 2. měla shodný dat. a abl., ale první ne. Kromě toho pády neměly přesně vymezené
funkce a mnohdy se překrývaly. Prostým pádům dále konkurovala spojení s předložkami.
Někdy se používalo prostého pádu, jindy pádu s předložkou a v některých případech bylo
možné obojí.
Herman (1997: 65 ­ 66) nicméně uvádí, že rostoucí chaos ve funkcích pádů i jejich
fonetické podobě by sám o sobě nestačil, kdyby byla nominální flexe nezbytně nutná pro
srozumitelnost. Z toho důvodu se zachovaly např. slovesné koncovky, ačkoliv byly vystaveny
stejným vývojovým tendencím ve výslovnosti jako jména. Jestliže si jazyk mohl dovolit pády
výrazně zredukovat a následně ztratit, musel mít místo flexe k dispozici jiné prostředky.
Podle Hermana (1997: 73) to byly především předložky.
Nevyrovnanost systému se uvádí jako příčina změn i v jiných případech. Lingvisté však
upozorňují na to, že i stabilní systémy (např. španělština nemá subj. fut.) často vykazují prvky
asymetrie, a proto to nemůže být hlavní důvod. Obecná vlastnost jazyka (tendence
k vyrovnanosti) nám navíc neříká, proč došlo k určité změně na určitém místě a v určitém
čase.
Důležitost pádů v latině
Pinkster (1991a: 78nn.) obšírně zkoumal funkci pádů v klasické latině. Uvádí, že často nemá
příliš smysl rozlišovat různé ,,významy" pádů, ty nabývají větší důležitosti spíše u některých
příslovečných určení. Pokusně odstranil z latinského textu pády a zkoumal jeho
srozumitelnost. Ukázalo se, že pády nebyly ve většině případů pro porozumění nezbytně
nutné. Význam věty je do značné míry určen predikátem, se kterým se mohou kombinovat
jen určitá slova, jejichž počet bývá relativně nízký. Pády samozřejmě porozumění usnadňují i
v případě, že nejsou nezbytné. Pinkster uvádí, by se pádům měla přisuzovat mnohem menší
důležitost než je tomu v tradičních a školních gramatikách. Mnohem větší roli hraje ve větě
význam sloves a jmen.
Podle Pinkstera právě relativně malá důležitost pádů vysvětluje, proč se románské
jazyky mohly obejít bez pádů, aniž by byla ohrožena komunikace. Pády byly nahrazeny
systémem založeným na předložkách a slovosledu.
Proč právě akuzativ
Problémem je také vysvětlit, proč v některých jazycích nakonec převládl akuzativ na úkor
nominativu. Akuzativ měl v pozdní latině tendenci získávat funkci univerzálního nepřímého a
předložkového pádu. Dlouho se však rozlišoval nominativ a akuzativ (viz výše). Herman
(1997: 68) vysvětluje konečnou převahu akuzativu vlivem oštiny a umberštiny, které měly
nominativ plurálu první deklinace na -as. Takové nominativy jsou doloženy i v latinských
archaických textech. Následně podle něj došlo vlivem analogie a deklinací, kde byl nominativ
a akuzativ plurálu stejný, k rozšíření akuzativu jako jediného pádu i u jiných deklinací. Tato
hypotéza se však vzhledem k problematické roli substrátů jeví spíše jako nepravděpodobná.
Zamboni (2000: 105) nabízí jiné vysvětlení. Zatímco v klasické latině byl akuzativ
příznakovým1
pádem a nominativ nepříznakovým, došlo během vývoje, zjednodušeně řečeno,
1
Dvojice příznakový ­ nepříznakový: příznakový prvek má proti nepříznakovému ,,něco navíc". Zatímco
nepříznakový prvek v sobě může zahrnovat i příznakový, naopak to nelze. Ukážeme si to na slovní zásobě: pes
je rodu mužského a fena rodu ženského. Plurál psi může označovat psy i feny, ale plurál feny nemůže označovat
psy ­ samce. Maskulinum je nepříznakové a femininum příznakové. Podobně rodiče (otec + matka) jsou rodu
mužského, slovo rodičky je pro tento význam nepoužitelné. Příznakovost nefunguje jen v lexiku, ale i
v gramatice.
Substantiva
4
k přehození2
: nominativ se stal příznakovým a akuzativ nepříznakovým. Akuzativ pak
,,zvítězil" právě proto, že byl nepříznakový, a tudíž všeobecněji použitelný.
Toto tvrzení však zůstává na poli hypotézy.
Závěr
Otázka po příčinách změny deklinace v konkrétním čase a prostoru není dosud uspokojivě
vysvětlena. Jak upozorňuje Wright (2002: 307n.), nevystačíme zde pouze s argumenty čistě
jazykového charakteru. Je třeba brát v úvahu i společensko-historické faktory. Změna tak
velkého rozsahu mívá více příčin, které se vzájemně kombinují a doplňují. Svou roli mohla
sehrát jak nevyrovnanost systému, tak fonetický vývoj nebo větší ,,průhlednost"
předložkových konstrukcí apod. Ani v tomto případě neexistuje jednoduchá a jasná
odpověď na otázku, co způsobilo přechod od systému pádů k systému předložek a slovosledu.
Stav v textech
V textech ovlivněných lidovou latinou a v pozdně latinských textech dochází k záměnám
pádů. Podle Hermana (1997: 65) vyvrcholil chaos v používání jednotlivých forem nejpozději
v pátém století. Lze vystopovat určité tendence, které jsou však velmi všeobecné a rozhodně
nejsou pravidlem:
ˇ záměny dativu a genitivu, místo posesivního genitivu se např. objevuje dativ;
ˇ akuzativ se od starých dob rozšiřuje na úkor ablativu u deponentních sloves typu uti a
na úkor dativu u sloves parcere, persuadere, studere, nocere, servire;
ˇ akuzativ se stále více používá po různých předložkách, hlavně na úkor ablativu
ˇ akuzativ má tendenci stávat se univerzálním nepřímým a předložkovým pádem
ˇ dativu stále více konkuruje konstrukce ad + akuzativ, která je v této funkci doložena
už u Plauta;
ˇ partitivnímu a posesivnímu genitivu konkuruje konstrukce s de;
ˇ ablativ nahrazován předložkovými konstrukcemi s in, cum, per, propter;
ˇ nominativ a akuzativ se rozlišují na nápisech z mnoha oblastí, nicméně je i řada
příkladů jejich záměny (hlavně u feminin 1. deklinace);
ˇ vyskytují se i ustrnulé formy, např. genitivy typu martyrorum (tj. dies) ,,svátek", tituly
a epiteta (např. regnante dominus Leoprando, viro excellentissimo rege in Italia) nebo
některé lokativy (Brundisi > it. Brindisi, Florentiae > it. Firenze).
LITERATURA
HERMAN, József. Vulgar Latin. Přel. Wright, Roger. University Park (PA) : Pennsylvania
State University Press, 2000. xiv, 130 s. ISBN 0-271-02001-6.
PINKSTER, Harm. (1991). Sintassi e semantica latina. Torino: Rosenberg & Sellier, 1991.
Holand orig. 1984.
VÄÄNÄNEN, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982.
419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0.
WRIGHT, Roger. A Sociophilological Study of Late Latin. Turnhout: Brepols, 2002. viii, 389.
ISBN 2-503-5133.
ZAMBONI, Alberto. Alle origini dell'italiano: dinamiche e tipologie della transizione dal
latino. 1. ed. Roma: Carocci editore, 2000. 226 s. Universita; 213 (linguistica). ISBN 88-
430-1653-9.
2
Souvisí to s různým způsobem vyjadřování pádových vztahů, s tzv. ergativem a absolutivem.