Románské jazyky
1
Románské jazyky
Problematika spojená se vznikem románských jazyků se rozpadá na dvě základní části. První
částí jsou reálné změny v jazyce a druhou vznik písemných systémů, jmen pro jazyky a
vnímání vlastního jazyka jako odlišného od latiny a jiných románských jazyků.
ZMĚNY V JAZYCE A JEJICH PŘÍČINY
Jako každý živý jazyk, i latina se vyvíjela. Už na cestě z indoevropského prajazyka např.
sloučila aorist a perfektum, odbourala duál, redukovala počet pádů atd. Vývoj samozřejmě
pokračoval i v době, ze které máme písemné a literární doklady. Na cestě do románských
jazyků došlo ke změnám ve všech jazykových plánech ­ v hláskosloví, gramatickém systému,
slovní zásobě. Některé vývojové tendence, které se později uplatnily v románských jazycích,
můžeme sledovat už v archaické latině.
Je otázkou, jakým způsobem a tempem vývoj probíhal. Proti dříve rozšířené představě
vývoje postupujícího v podstatě stejným tempem po mnoho století prosazují někteří badatelé
názor, že v určité době se vývoj významným způsobem urychlil. Došlo k tomu
pravděpodobně v souvislosti se zmizením či alespoň oslabením jednotící normy1
v období po
pádu západořímské říše a s politickou fragmentací území bývalé římské říše.
Samotné změny v jazyce však nejsou dostatečným zdůvodněním vzniku románských
jazyků. V řečtině např. také došlo od klasické doby k řadě změn, přesto máme v současné
době pouze jeden jazyk ­ novořečtinu. Vzhledem k velikosti a různorodosti římské říše se zdá
být intuitivní vysvětlení, že vznik románských jazyků byl způsoben regionálními odlišnostmi,
které začaly nabývat na významu po rozpadu římské říše a celkovém zhoršení možnosti
vzájemné komunikace. Výzkumy však ukazují, že regionální rozdíly nebyly tak významné,
jak se obvykle předpokládá, ačkoliv nepochybně existovaly.
Proč se jazyk vyvíjí?
Otázka po příčinách vývoje jazyka nemá jednoduché a univerzální řešení. S jistým
zjednodušením můžeme rozlišovat dva typy příčin: vnitřní (důvody spojené se systémem
jazyka) a vnější.2
Striktní oddělování není samozřejmě možné, protože i změnu vyvolanou
systémovými příčinami realizují lidé.
Vnitřní příčiny
Mezi vnitřní příčiny patří různé tendence, které se v jazyce opakovaně objevují. Patří sem
např.:
ˇ tendence systému k rovnováze: snaha o pravidelnost systému;
ˇ tendence k ekonomičnosti vyjadřování: odstraňování redundancí (např. opakované
vyjadřování určitého prvku, např. rodu v češtině: ,,Ona to udělala sama"; ,,U řeky stojí
pěkná malá chata.") apod.;
ˇ potřeba expresivního vyjadřování, snaha o ,,průhlednost" formy;
Některé tendence jsou protichůdné. Na jedné straně se jazyk snaží omezovat redundance,
které však zároveň usnadňují komunikaci a zajišťují správný přenos informace. Konečná
podoba je pak výslednicí různých sil.
Tyto tendence jsou právě jen tendencemi, nikoliv zákony. Mohou se projevit, ale
nemusejí. Výsledek je vždy závislý na vzájemné souhře mnoha faktorů.
1
Viz Varvaro (1998: 74).
2
Viz Zavadil (1998: 18nn.).
Románské jazyky
2
Vnější příčiny
Mezi vnější příčiny můžeme počítat např.:
ˇ vliv jiného jazyka (pomineme-li slovní zásobu, bývá v konkrétním případě obtížné
vliv jiného jazyka prokázat);
ˇ společenské příčiny: vliv školy a různých jazykových institucí, vliv společenských elit
a literatury, politické souvislosti, společenská tabu apod.;
ˇ psychologii uživatelů: analogie ve flexi, metateze, asimilace či disimilace ve
výslovnosti, lidová etymologie apod.
I na obecné úrovni se lingvisté liší v tom, jakou váhu jednotlivým vnějším a vnitřním
příčinám připisují. Záleží také na tom, jaká zastávají teoretická stanoviska. Sociolingvista
bude pravděpodobně klást důraz na společenské faktory a stoupenec strukturalismu či funkční
lingvistiky bude vidět hlavní příčiny ve vnitřních faktorech.
Pokud přejdeme ke konkrétním jevům v konkrétním jazyce, je situace ještě
komplikovanější. Stanovit, proč došlo k určité změně na určitém místě a v určitém čase, je
často velmi obtížné, ba téměř nemožné. Často se musíme spokojit s výčtem možných faktorů
a s odhadem jejich významu na základě různých informací (doklady změn, zprávy o jazyce,
připodobnění k modelům známým ze současnosti nebo z jiných jazyků apod.).
JMÉNA JAZYKŮ
Hned na začátku je třeba říct, že změny v jazyce a změny v postoji mluvčích k jazyku (tzv.
metalingvistické změny) nejsou totožné a nemusí se bezprostředně podmiňovat.
Problematická je samozřejmě už samotná hranice, kdy lze mluvit o jiném jazyku a nikoliv o
dialektu. Rozhodně to však není automaticky okamžik, kdy vznikne nové pojmenování.
Uveďme několik příkladů z dnešního světa. Pod jménem moderní arabština je
zahrnuta řada ,,dialektů", které nejsou navzájem všechny srozumitelné. Pro mnohé nevzdělané
mluvčí je mluvená spisovná arabština nesrozumitelná. Nikdo však nepochybuje o jednotě
arabštiny. Podobná situace je v čínštině. Pojmenování norština naopak vzniklo bez
výrazných předchozích změn v jazyce. Moldavština má ke spisovné rumunštině blíže než
některé rumunské dialekty. Pojmenování moldavština vzniklo pouze z politických důvodů.
Změny v jazyce také nejsou samy o sobě důvodem ke změně jména jazyka. Řečtina je
stále řečtinou i přes množství změn.
Pokud jde o latinu a románské jazyky, nemáme až do 9. století doloženo jiné označení
než latina. V té době existoval standardizovaný psaný jazyk používaný málo početnou
literární špičkou a velké množství lokálních forem mluveného jazyka, které ani nemusely mít
označení (podobně jsou jména pro kreolské jazyky teprve pozdějším vynálezem lingvistů).
V dokumentech koncilu v Tours se objevuje termín rustica Romana lingua (r. 813), který je
úzce spojen s Alcuinovou reformou výslovnosti. Označuje tedy především nereformovanou
výslovnost.
Vytváření jmen pro románské jazyky nespadá do karolínské doby, ale přibližně do let
1000­1300. Na různých místech k tomu dochází v rozdílné době a je to spojeno s psaným
projevem v daném jazyce a s politicko-společenskou situací. Zavedení jména pro jazyk je
těsně spjato s mocnými, ale málo početnými skupinami a s existencí psané podoby. jedná
se o změnu shora, kterou někdo prosadí svou autoritou.
JAK TO SE VZNIKEM ROMÁNSKÝCH JAZYKŮ BYLO?
Na tuto otázku neexistuje jedna všeobecně přijímaná odpověď. Badatelé různých
lingvistických specializací se snaží najít model, který by byl co nejpravděpodobnější.
Románské jazyky
3
Starší modely
Předpokládalo se, že existovaly různé regionální varianty latiny, ze kterých se již relativně
brzy vyvinuly jednotlivé románské jazyky. Každá varianta či dialekt měla své osobité rysy,
které pokračovaly do příslušného románského jazyka a které ho odlišovaly od ostatních
jazyků. Dokladem takových předpokladů je spor mezi badateli, kteří chtěli na základě
jazykových prvků dokázat, zda Egeria pocházela z území dnešní Francie nebo dnešního
Španělska. Svědectví koncilu v Tours bylo interpretováno jako konstatování toho, že existuje
románský jazyk odlišný od latiny. Tento jazyk však měl vzniknout ve více či méně
vzdálené době před koncilem.
Někteří lingvisté se domnívali, že na území římské říše existovala diglosie. Vedle latiny
měl existovat jakýsi protorománský jazyk, ze kterého se pak vyvinuly jednotlivé románské
jazyky.
Novější modely
Později se však začal prosazovat jiné přístupy, které se staví proti ranému rozštěpení latiny na
jednotlivé románské jazyky a celkově jinak pojímá situaci v latině i konstituování
románských jazyků. Proti původním představám se ukazuje, že latina byla obdivuhodně
jednotná i přes všechny regionální rozdíly, které bezpochyby existovaly. Řada změn v jazyce
se objevuje na dokumentech z celého území římské říše bez ohledu na to, jaké prvky
převládnou v příslušném románském jazyce. První zprávy o významnějších regionálních
odlišnostech pocházejí podle Hermana (1997:140n.) z 5. století, rozdíly však nebránily
v porozumění. Löfstedt (1980: 119) uvádí pro dialektální odlišnosti v textech 7. ­ 8. století.
Jednota latiny také trvala mnohem déle než se předpokládalo. Ani církevní autoři se
nezmiňují o tom, že by porozumění textům mohly ohrozit odlišnosti v dialektech. Požadují
pouze pomalé čtení a pečlivou výslovnost. Podle Varvara (1991: 47) nelze existenci diglosie
dokázat a pokládá ji za nepravděpodobnou. Rovněž odmítá reálnou existenci
protorománského jazyka, je to podle něj jen intelektuální konstrukt.
Představa A. Varvara3
Varvaro (1991: 46nn.) znázorňuje situaci v latině jako pevnou, ale elastickou kopuli, pod níž
působí různé síly (inovace, expresivita, odchylky atd.). Tato kopule představuje normu, která
umožňuje bohatství variací, protože je souvztažným bodem pro všechny variace. Ty byly
podobné a byly s normou neustále konfrontovány. Latina tedy byla jedním jazykem
s množstvím registrů a variant.
Na udržování normy měly významný vliv společenské elity a prestižní centra.
Vývojové tendence měly šanci na větší rozšíření pouze v případě, že byly akceptovány
elitami. Např. vliv keltského substrátu byl pravděpodobně z těchto důvodů velmi omezený.
Po zmizení zastřešující normy se společný souvztažný bod ztrácí, a proto dochází k
úbytku variant a k příklonu k některým z nich. K tomu došlo v důsledku politických a
společenských změn v období po pádu západořímské říše. Neprojevilo se to všude stejně
rychle. Tam, kde senátorská aristokracie měla silnou sociální pozici, kde fungovaly nadále
školy, kde se intenzita obchodního a kulturního styku snižovala pomalu, zaujala lokální forma
jazyka pozici normy později, protože to nebylo tak nutné. Naopak v oblastech izolovaných,
s probíhající romanizací nebo vystavených invazím byl vývoj rychlejší.
3
Alberto Varvaro je významným romanistou působícím v Neapoli.
Románské jazyky
4
Představa R. Wrighta4
Wrightův pohled je v řadě bodů podobný představě A. Varvara. Klade důraz na celkový
společensko-historický kontext a stav známý z moderních jazyků. Situaci v latině Wright
(2002: passim) často srovnává s dnešní angličtinou, která je vzhledem k velkému rozšíření po
celém světě velmi dobrým příkladem.
Také Wright zastává názor, že na území římské říše existoval pouze jeden jazyk, který
byl uvnitř velmi diferencovaný a bohatý. Staví se tedy proti konceptu diglosie. Tato jednota
trvala podle Wrighta velmi dlouho. Ještě ve 13. stol. byla západní románská Evropa
chápána z jazykového hlediska jako dialektálně rozrůzněná, ale v zásadě jednotná oblast.
Také v dnešní angličtině jsou značné rozdíly, přesto zůstává stále jedním jazykem. Rovněž
jazyk, kterým se mluvilo v západní románské Evropě mohl podle něj zůstat jednotný (nezáleží
samozřejmě na tom, zda by se jmenoval latina nebo třeba románština či úplně jinak).
Jak a proč došlo k diferenciaci? Wright (2002) klade rozštěpení na jednotlivé románské
jazyky do souvislosti jednak s Alcuinovou reformou výslovnosti a jednak s politickou situací.
Alcuinova reforma a karolínská renesance
Zhruba v období vlády Karla Velikého se ve Francké říši odehrává tzv. karolínská
renesance. Panovník se snažil o pozvednutí vzdělanosti a za tím účelem shromáždil na svém
dvoře řadu vzdělanců z různých míst Evropy.
V písemném projevu se tehdy používalo starého latinského pravopisu (míra správnosti
samozřejmě závisela na vzdělanosti pisatele). Při čtení psaného textu se však používala
každodenní výslovnost mluveného jazyka, která od doby vzniku pravopisu prodělala řadu
změn. Wright (2002) uvádí, že situace se mohla podobat dnešní angličtině, jejíž pravopis se
děti učí po celých slovech. Zároveň upozorňuje, že je mylný všeobecně sdílený názor, že tzv.
fonetický5
pravopis je lepší než pravopis nefonetický nebo než obrázkové písmo. Wright
(2002: 321) upozorňuje, že fonetický pravopis je snazší pro psaní, ale těžší pro čtení.
Z objektivního hlediska tedy nebylo potřeba žádnou reformu provádět.
Mezi učenci na Karlově dvoře měl významné postavení Alcuin, který byl pověřen revizí
liturgických textů, s čímž souviselo i stanovení standardizované výslovnosti. Z té doby (cca
z r. 799) pochází také jeho spis De Orthographia. Alcuin pocházel z Britských ostrovů, kde se
nemluvilo románským jazykem, a proto se latinu všichni museli naučit jako cizí jazyk. Při
čtení se zde logicky používal princip ,,jedno písmeno ­ jedna hláska", který Alcuin využil při
své reformě výslovnosti. Byl vypracován nový systém výslovnosti a duchovním bylo
nařizováno, aby liturgické texty tímto způsobem předčítali.
Důsledkem reformy bylo, že bohoslužby přestaly být srozumitelné nejen pro zcela
negramotné, ale pro všechny, kteří neovládali reformovanou výslovnost (Wricht 2002: 347n.).
Platilo to i o kázání, která si kněží nesměli sestavovat sami, ale museli je číst ze sbírek
kázání.6
Tento nepříjemný aspekt vedl k tomu, že koncil v Tours v roce 813 nařídil pronášet
kázání v rustica Romana lingua, čímž se mínila nereformovaná výslovnost umožňující
porozumění pro všechny věřící. Zmíněný výrok koncilu v Tours tedy není dokladem toho, že
by si elity uvědomily existenci nějakého nově vzniklého jazyka odlišného od latiny. Jazyk byl
stále jeden, ať ho nazveme latina nebo románština. Nová byla uměle vytvořená výslovnost
psaných textů.
Reformou výslovnosti se nicméně otevřel prostor pro vznik nových pravopisných
systémů a na to navazující rozštěpení dosud jednotného jazyka. Reforma je také obvykle
4
Roger Wright se významnou osobností zabývající se pozdní latinou a románskými jazyky. Svým dílem přinesl
nové pohledy na vývoj latiny a konstituování románských jazyků. Působí v Oxfordu ve Velké Británii.
5
Fonetický není v pravém slova smyslu žádný pravopis. Tímto termínem se označuje princip ,,jedna hláska ­
jedno písmeno", který je v praxi více či méně realizován.
6
Viz Wright (2002: 140n.).
Románské jazyky
5
pokládána za mezník, od kterého se z jazykového hlediska datuje středověká latina. Nejednalo
se samozřejmě o jediný rok, ale celé období. Wright opět provádí srovnání s angličtinou a
ukazuje, že kdyby se např. Britové rozhodli udělat reformu pravopisu, mělo by to
pravděpodobně podobné odstředivé důsledky jako Alcuinova reforma.
Reformy tohoto typu se v tomto světle jeví jako problematické. Neblahé důsledky měl i
,,návrat ke klasické latině" v období renesance a humanismu, který z latiny definitivně udělal
mrtvý jazyk.
Vliv politických elit
Wright (2002: 32nn. a 349nn.) si dále všímá role, jakou sehrála při vzniku románských jazyků
politika a raně středověký nacionalismus. Nacionalismus nelze chápat stejně jako dnes.
Důležité bylo zejména začlenění do určitého politického útvaru (srov. německy mluvící
obyvatele českých území, kteří se pokládali za Čechy).
V raném středověku docházelo ke konstituování různých politických útvarů, jejichž
představitelé měli zájem vymezit se proti okolním útvarům a vybudovat tak svou identitu.
Jedním z nástrojů pro dosažení tohoto cíle se stal i jazyk. Začaly se vytvářet pravopisné
systémy, které měly podtrhnout odlišnost vlastního jazyka od jazyka sousední země. Není
třeba zdůrazňovat, že představa o zásadní odlišnosti jazyka na obou stranách administrativní
hranice je v dané situaci absurdní. Wright (2002: 35č) uvádí, že někdy se záměrně
stanovovaly jiné znaky pro hlásku stejně vyslovovanou v obou sousedních jazycích.
Samozřejmě i nadále existovalo množství dialektů a variant. Vývoj by však patrně pokračoval
jinak, kdyby se politické elity nesnažily vymezovat pomocí jazyka.
Tyto skutečnosti korigují představu, že vznik románských jazyků byl způsoben pouze
reálným vývojem jazyka z lokálních variant, které byly navzájem natolik odlišné, že z nich
vzniklo množství románských jazyků.
Také dnes můžeme pozorovat snahu vymezit se pomocí jazyka. Wright uvádí příklad
bývalé Jugoslávie. Srbština a chorvatština jsou v podstatě jedním jazykem, srbština se však
zapisuje cyrilicí a chorvatština latinkou. V souvislosti s válečným konfliktem došlo ke snaze
oba jazyky pokud možno co nejvíce odlišit, a proto se např. začala znovu používat některá
archaická slova.
Dalším příkladem může být Španělsko, kde se každá oblast snaží mít svůj vlastní jazyk,
pokud je to jen trochu možné. Na území Španělska jsou tři větší románské jazyky. Vedle
španělštiny je to katalánština a galicijština, která má blízko k portugalštině. Kromě toho tam
jsou pokusy vzkřísit některé dialekty a dát jim status jazyka. Jedná se např. o asturštinu,
leónštinu či valencijštinu. Autonomní oblasti se patrně domnívají, že jim vlastní jazyk přinese
i politické výhody, které má zejména Katalánsko, ale i Galicie a Baskicko. Vzhledem
k problémům s nacionalismem ve Španělsku je to celkem logická úvaha.
Románské jazyky
6
ROMÁNSKÉ JAZYKY A PRVNÍ PÍSEMNÉ DOKLADY
Románské jazyky se dělí na dvě velké skupiny: východní a západní. Mezi západní patří
jazyky Galie, Hispánie a severní Itálie, mezi východní zbytek Itálie a jazyky Balkánu. Některé
jazyky jsou na pomezí a lze je zařadit do dvou skupin (katalánština, dalmatština).
Rozlišovacím kritériem je zachování koncového -s a sonorizace intervokalických -p-, -
t-, -k- na západě, kdežto na východě -s mizí a k sonorizaci nedochází. Pro západní jazyky se
také předpokládá silnější přízvuk, který měl způsobit např. ztrátu koncových vokálů tam, kde
se na východě zachovaly.
Zamboni (2000:102­103) proti tomu představuje dělení na severní (Galie, severní Itálie)
a jižní (Hispánie, Sardinie, střední a jižní Itálie, Balkán) jazyky. Nepoužívá fonetická, ale
gramatická kritéria.
Severní jazyky Jižní jazyky
podmět je příznakový předmět je příznakový
partitivní konstrukce akuzativ s předložkou
klitická obligatorní osobní zájmena není nutný podmět
shoda participia perfekta ve slož. časech není shoda participia perfekta ve slož. časech
pomocná slovesa ,,mít" i ,,být" ve slož. časech pouze sloveso ,,mít" ve slož. časech
Podrobnější přehled románských jazyků a dialektů je uveden např. na http://www.orbilat.com
nebo v různých publikacích věnovaných románským jazykům.
První písemné doklady
Je jistě otázkou, co pokládat za první doklad románského jazyka. Zde se přidržíme tradičního
pojetí a uvedeme stručně přehled prvních dokladů velkých románských jazyků.
Francouzština
Za první doklad se považují tzv. Strasburgské přísahy. Jedná se o souvislý text z roku 842
nebo 843. Přísaha je zahrnuta do latinské historie (celkem slušná stylistická úroveň), jejímž
autorem je Nithardus, vnuk Karla Velikého.
Obsahem je obnovení spojenectví Ludvíka a Karla (synové Ludvíka Pobožného) proti
jejich bratrovi Lotarovi. Ludvík přísahal německy a Karel francouzsky, aby přísaze rozuměli
vojáci z vojska toho druhého.
Text je dochován jen na jednom rukopise o cca 150 let mladším, ale přepis je
pravděpodobně dost věrný.
Katalánština
Poměrně brzy (od 9. do13. stol.) se objevují jednotlivá slova. Až do 13. stol. psali katalánští
básníci provensálsky, katalánsky psal až Ramon Llull (1235­1315).
Celý prozaický katalánsky psaný text je fragment knihy kázání, který pochází z konce 12.
a počátku 13. století.
Španělština
Za první doklady španělštiny (respektive kastilštiny, která se ze všech dialektů později nejvíce
rozšířila) se pokládají dvoje glosy. První se nazývají emiliánské a jsou v rukopise, který
obsahuje kázání a životy svatých. Pochází z kláštera San Millán de la Cogolla (na severu
Španělska), asi z 11. století. Druhé se jmenují siloské. Pocházejí z kláštera Santo Domingo de
Silos v Kastilii a byly napsány v 11. století. Dříve se pro oboje glosy uváděla datace 10. stol.,
nyní se badatelé kloní ke století jedenáctému.
Románské jazyky
7
Dalším dokladem je seznam sýrů z kláštera v Rozuela z období kolem r. 980, který
obsahuje prvky leónského dialektu.
Portugalština a galicijština
Tyto dva jazyky se ze začátku nerozlišovaly. Jednotlivá galicijsko-portugalská slova se
objevují v 9.­12. století. Galicijsko-portugalština byla jazykem lyrické poezie, a to i
v Kastilii. Kastilský král Alfonso el Sabio psal své verše v galicijštině ještě ve 13. století.
První doklady napsané celé v galicijsko-portugalštině se objevují od konce 12. století.
Italština
Za první doklad italštiny se pokládá tzv. Indovinello Veronese (hádanka z Verony) z přelomu
8. a 9. století.
Dalším významným dokladem jsou tzv. Placiti Capuani. Jedná se o čtyři přísahy
zasazené do latinského textu, z nichž nejstarší je z roku 960, další z roku 963.
Rumunština
Historický kontext rumunštiny byl odlišný. Rumuni žili v byzantsko-slovanském prostředí.
Oficiálním jazykem byla nejprve řečtina, po příchodu Slovanů a vytvoření slovanských
knížectví také slovanština (staroslověnština nebo stará církevní slovanština), a to ve státní
správě i církvi.
První známé dokumenty ve slovanském jazyce pocházejí z pol. 14. stol. První doklad
psaný celý v rumunštině, který se zachoval (nepochybně ne nejstarší), je dopis z r. 1521, který
se týká jednoho z tureckých tažení. Začátek a konec dopisu jsou ve slovanském jazyce, je
psán cyrilicí, kterou Rumuni přijali a používali až na malé výjimky až do pol. 19. století.
LITERATURA
HERMAN, József. (1997). El latín vulgar. Traducción, introducción, índice y bibliografía de
M.a
del Carmen Arias Abellán. 1.a
edición. Barcelona: Ariel, 1997.
LÖFSTEDT, Einar. Il latino tardo. Trad. Giorgetti, Carmen Cima. Brescia: Paideia, 1980. (švéd.
orig. Late Latin 1959)
TAGLIAVINI, Carlo. Le origini delle lingue neolatine : introduzione alla filologia romanza. 6
ed. interamente rielaborat. Bologna : Patron, 1982. xlii, 681. ISBN 88-555-0465-7.
VARVARO, Alberto. (1998). Documentazione ed uso della documentazione. In La transizione
dal latino alle lingue romanze. Atti della Tavola Rotonda di Linguistica Storica, Universit
Ca' Foscari di Venezia, 14­15 giugno 1996. Herman, J. (ed.). Tübingen: Max Niemeyer,
1998. s. 67­76.
VARVARO, Alberto. (1991). Latin and Romance: fragmentation or restructuring? In Latin and the
Romance Languages in the Early Middle Ages. Wright, R. (ed.). London: Routledge, 1991.
s. 44­51.
WRIGHT, Roger. A Sociophilological Study of Late Latin. Turnhout: Brepols, 2002. viii, 389.
ISBN 2-503-5133.
ZAMBONI, Alberto. Alle origini dell'italiano : dinamiche e tipologie della transizione dal
latino. 1. ed. Roma: Carocci editore, 2000. 226 s. Universita; 213 (linguistica). ISBN 88-
430-1653-9.
ZAVADIL, Bohumil. Vývoj španělského jazyka 1. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 298 s.
ISBN 80-7184-541-8.