Slovesa
1
Slovesný systém
Slovesný systém se ve svém celku zachoval mnohem lépe než jmenný. Pokud se podíváme
např. na italštinu nebo španělštinu, je to dobře patrné. Zatímco latinská deklinace byla
nahrazena systémem předložek, v oblasti konjugace se zachovaly osobní koncovky a počet
paradigmat je dokonce vyšší než v latině.
I u sloves jsou doloženy vývojové tendence, z nichž mnohé mají pokračování
v románských jazycích. Mezi hlavní z nich patří:
ˇ redukce konjugací na tři a přesuny některých sloves od jedné konjugaci ke druhé
(např. přesuny mezi 2. a 3. konjugací)
ˇ k některým nepravidelným slovesům se vytvářejí pravidelné tvary (*potere). Na
existenci takových forem usuzujeme někdy pouze na základě srovnání románských
jazyků.
ˇ hláskový vývoj u slovesných koncovek
ˇ některé tvary postupně zanikly (např. konj. pf., konj. impf.) a jiné získaly nové
funkce (tvar pro konj. plpf, ale i ind. plpf. získal postupně funkci konj. impf.)
ˇ vývoj nových forem: perfektum (předpřítomný čas, nejčastěji z habeo cantatum),
analogicky i další složené časy; nová forma pro futurum (nejčastěji z cantare habeo),
vznik kondicionálu (nejčastěji z cantare habebam)
ˇ nahrazení syntetického pasiva analytickým (laudatus sum se nasouvá na pozici
klasického laudor), reflexivní vazby, ústup deponentních sloves, která jsou
nahrazována aktivními formami
ˇ přesuny mezi přechodnými a nepřechodnými slovesy, nová neosobní slovesa, zvratná
slovesa
ˇ z infinitivů se zachoval pouze inf. préz. akt.; zaniklo ptc. fut., ptc. préz. přešlo
víceméně k adjektivům; zánik gerundiva, gerundium v ablativu získalo funkce
participia prézentu
ˇ perifrastické konstrukce
Tyto změny jsou plně doložené až v románských jazycích. V textech ovlivněných lidovou
latinou a v pozdně latinských textech se setkáváme spíše s náznaky těchto procesů, jejichž
význam je nám zřejmý pouze na základě znalosti románských jazyků.
Při podrobnějším zkoumání často zjišťujeme, že latinské texty se od klasické normy
neodchylují tak, jak bychom předpokládali. I v textech psaných velmi ,,špatnou" latinou se
např. běžně vyskytuje syntetické pasivum a klasické futurum. Velkou úlohu zde nepochybně
sehrála škola. U některých jevů spadajících do oblasti syntaxe je také třeba počítat s tím, že
změny v syntaxi trvají déle než např. v hláskosloví.
PŘESUNY MEZI KONJUGACEMI
Většina sloves si zachovala typ konjugace, jaký měla v klasické latině.
Produktivní byla zejména první a čtvrtá konjugace. To znamená, že nově vznikající
slovesa patřila nejčastěji do jedné z těchto konjugací nebo že některá již existující slovesa
k těmto konjugacím přešla.
Smíšený typ capio se celkem logicky přesunul ke čtvrté konjugaci, např. fugere > fugire >
šp. huir, it. fuggire, fr. fuir; mori > moriri > šp. morir, it. morire, fr. mourir.
Jak lze předpokládat, k největším přesunům docházelo mezi druhou a třetí konjugací,
čemuž nahrával hláskový vývoj (délka ztrácela schopnost rozlišovat význam, díky změnám
v otevřenosti a zavřenosti se např. -is a -es mohlo vyslovovat velmi podobně). Je to bohatě
doloženo příklady z románských jazyků, např. respondre > respondre > it. rispondere, fr.
Slovesa
2
répondre, prov. respondre, rum a răspunde; sapre > *sapre > it. sapere (s přízvučným e),
fr. savoir, prov., kat. saber.
Ve španělštině a portugalštině tyto dvě konjugace úplně splynuly a vyvíjely se stejně (na
rozdíl od francouzštiny): uendre, perdre > šp. vender, perder x fr. vendre, perdre; habre,
debre > šp. haber, deber x fr. avoir, devoir.
PRAVIDELNÉ TVARY
Jedna z tendencí působících v jazyce je snaha odstraňovat nepravidelnosti v systému. Místo
nepravidelných tvarů se objevují pravidelné vytvořené podle ostatních pravidelných forem.
Tento princip se nazývá analogie. Analogii vděčíme např. za to, že seznam španělských
sloves tvořících nepravidelně futurum není tak dlouhý, jak by mohl být (ačkoliv se nám to
nezdá).
Příkladem je např. *essere, *potere nebo *volere. Na pravděpodobnou existenci těchto
tvarů ukazuje svědectví románských jazyků.
Analogie však není zdaleka jedinou silou působící v jazyce. Výsledná podoba je
průsečíkem mnoha jiných tendencí a jejich vzájemných kombinací. Nepravidelnosti se spíše
zachovávají u slov, která jsou často užívána (lidé je neustále používají, nevzniká nejistota,
jak ,,se to vlastně řekne").
KONCOVKY
Změny v oblasti hláskosloví postihly také slovesné koncovky. Proti jiným případům má vývoj
koncovek svá specifika a nelze na ně pouze slepě aplikovat pravidla hláskového vývoje.
Někdy zde nedochází ke změnám, které probíhají jinde v jazyce. To souvisí s tím, zda
jsou koncovky nezbytné pro zajištění základní komunikační funkce jazyka. Pokud není
k dispozici alternativní řešení (např. fixace slovosledu), není možné se koncovek bez
náhrady vzdát. Jsme tedy svědky např. toho, že v koncovkách zůstává zachováno (nebo se
alespoň déle udržuje) koncové -s.
Je také nutné počítat s analogií, takže výsledky mohou být dosti nepředvídatelné.
Podívejme se na příklady změn koncovek:
ˇ u indikativu prézentu se objevují koncovky -es, -et místo -is, -it
ˇ u indikativu imperfekta 4. konjugace se vykytuje koncovka -ba- místo -iba- (pozdější
vývoj -ba-, -ba- na -a-, -a- o odtud k románské koncovce -ía ve šp. comía ,,jedl
jsem" nebo ,,on jedl")
ˇ v perfektním systému mizí hláska -v-, s čímž se běžně setkáváme i v literárně
propracovaných klasických textech. Tím se dostávají do kontaktu dva vokály, u kterých
dochází k různým kontrakcím (jazyk nemá v lásce hiáty), působí zde také analogie.
Výsledky mohou být při porovnání s výchozím tvarem překvapivé.
ˇ v některých případech nedošlo k analogickému vyrovnání a do románských jazyků se
tak zachovala původní perfekta na -s-, např. dixi > it. dissi, st. šp. dixe, st. fr. dis.
ÚSTUP NĚKTERÝCH FOREM, ZMĚNY VE FUNKCI
Na cestě do románských jazyků došlo k zániku některých forem. Ve většině románských
jazyků nejsou tvary pocházející z latinského indikativu plusquamperfekta aktiva,
indikativu futura II. aktiva, konjunktivu imperfekta a konjunktivu perfekta.
V některých oblastech mají však pokračování i tyto tvary, např.:
ˇ ind. fut. II. byl společně s konj. pf. základem pro subjuntivo (tj. konjunktiv) futura ve
staré španělštině
ˇ konj. impf. v sardštině
Slovesa
3
ˇ ind. plpf. má ve staré francouzštině a provensálštině význam prostého minulého času
(habuerat > auret), rumunština si vypůjčila 3. os. pl. plpf. pro perfektum (cîntară
,,zpívali"), ve španělštině a portugalštině přetrvaly tvary ind. plpf. formálně, ale
s novou funkcí jako subjuntivo imperfekta (amaverat > šp. amara ,,miloval by";
legerat > šp. leyera ,,četl by")
Konjunktiv plusquamperfekta s výraznou koncovkou -issem se zachoval do všech
románských jazyků ve funkci konjunktivu imperfekta s výjimkou rumunštiny. Doklady
najdeme i v pozdně latinských textech, kde se objevuje pro vyjádření ireality v přítomnosti a
zvláště ve vedlejších větách, např.: ita caput elisit ut vix vivens erigi potuisset (Greg. Tur.,
Mart. 19).
Podle Hermana má ústup a následné vymizení některých forem spojitost s vytvořením
nového vyjadřovacího prostředku ­ složených časů pro vyjádření předčasnosti podle vzoru
perfekta (viz níže). Tvary od perfektního kmene mohly vymizet, protože pro vyjádření
předčasnosti byly k dispozici jiné prostředky. Kromě toho k tomu podle něj přispěl i hláskový
vývoj. Vzniklo totiž velké množství podobných tvarů, které obsahovaly v koncovce r, např.
amaveris > amaris, záměny mezi amaverim a amarem. Konj. pf. byl navíc téměř identický
s fut. II.
VÝVOJ NOVÝCH FOREM
Mezi další důležité změny patří vývoj nových forem. Nejvýznamnější je perfektum typu
habeo cantatum (a analogicky vytvořené další ,,složené" formy) a futurum typu cantare
habeo (a analogicky vytvořený kondicionál cantare habebam).
Perfektum
Z románských jazyků známe čas složený z prézentních tvarů slovesa ,,mít" nebo ,,být" a
participia perfekta. Označuje se různými termíny ­ minulý čas složený, předpřítomný čas,
perfektum. Stejným způsobem je vytvořen i anglický předpřítomný čas.
S jistým zjednodušením si můžeme říct, že se používá pro minulé děje, které mají přímou
souvislost s přítomností. Kromě toho disponují románské jazyky i ,,jednoduchým" minulým
časem, který se používá pro minulé děje bez přímé souvislosti s přítomností. Jak bylo
naznačeno, jedná se o schématický model. V některých románských jazycích a dialektech se
šíří perfektum na úkor jednoduchého minulého času nebo naopak.
Jaká byla situace v latině?
Latina měla perfektum, které vzniklo splynutím indoevropského aoristu a perfekta.
Zahrnovalo v sobě dvě roviny: tzv. logické perfektum (vyjadřující souvislost s přítomností) a
tzv. historické perfektum (nevyjadřující přímou souvislost s přítomností). Existenci těchto
dvou rovin dokládají mimo tzv. praeteritopraesentia také některé případy souslednosti, kde se
perfektum některých sloves (např. didici ,,naučil jsem se, a tedy vím") chová jako čas hlavní.
Během vývoje latiny převážil význam historického perfekta. Na první pohled se zdá
logické, že zde vznikla určitá ,,díra" v systému, kterou bylo třeba obsadit novou formou.
Studium moderních i starších jazyků však ukazuje, že disproporci v systému nelze pokládat
za primární spouštěcí faktor pro vytvoření nové formy.Také v gramatických systémech
řady moderních jazyků se objevují nejrůznější disproporce a k žádné změně to nevede.
Jako příklad si můžeme uvést např. vyjadřování rysu ukončenost / neukončenost pomocí
zvláštních slovesných forem ve španělštině. Odlišné formy existují pouze v rovině minulosti
(tzv. indefinido ,,jednoduchý minulý čas" pro ukončenost a imperfecto pro neukončenost),
kdežto v rovině budoucnosti se tento protiklad nevyjadřuje.
Slovesa
4
Vývoj jazyka také většinou neprobíhá tak, že jedna forma zmizí a pak se hledá nová.
Často vedle sebe existují stará i nová forma, někdy i dost dlouho. Kromě toho obvykle je
k dispozici několik konstrukcí, z nichž by se mohla nová forma vyvinout.
Počátky konstrukce
Základem pro vývoj perfekta byly latinské konstrukce se slovesem habere a předmětem,
který byl dále rozvit predikativním1
participiem perfekta pasiva, např. libros emptos
habeo nebo domum constructam habeo. Tato konstrukce nebyla pozdně latinskou novinkou
ani se neomezovala na texty silně ovlivněné lidovou latinou. Podobné konstrukce známe i
z jiných jazyků včetně češtiny: ,,Už mám přečtených dvě stě stran" atd.
Konstrukce typu libros emptos habeo ještě nelze pokládat za doklady vývoje směrem k
perfektu. Jinak je tomu u konstrukcí habere se slovesy vnímání, např. auditum habeo či
cognitum habeo, kde je spojení mezi habere a participiem perfekta pasiva těsnější: cum
cognitum habeas quod sit summi rectoris...numen (Cic. Fin. 4, 11). Českou paralelou by
mohla být konstrukce ,,mám zjištěno". Možná bude pro někoho překvapením, že tato
konstrukce je relativně častá od Ciceronových dob.
Zabýváme-li se nějakým jevem, je vždy užitečné podívat se i na širší kontext. V případě
konstrukce habere s participiem perfekta jsou to např. tyto okolnosti:
ˇ Predikativum (doplněk) bylo v latině obecně více využíváno než v češtině, ať jeho
funkci plnilo participium nebo jiný slovní druh, např. substantivum. Jedná se o případy
typu Cicero consul, kde jsme nuceni při překladu do češtiny používat vedlejší věty,
případně ,,jako", ,,jakožto" apod.
ˇ Během vývoje latiny se zvětšovaly možnosti využití slovesa habere jako konkurenční
konstrukce slovesa esse s dativem nebo genitivem. Habere se tak vyskytuje stále více i
s abstrakty a od vyjádření prostého vlastnictví ,,mám" se posunuje k vyjádření
přináležitosti ,,něco ke mně patří".
Vývoj směrem k perfektu - gramatikalizace
Procesy vývoje nových forem se zabývá teorie gramatikalizace, která popisuje vývoj od
prvku s lexikálním významem k prvku s gramatickým významem. Z původně autonomní
lexikální jednotky se může stát např. pouhá koncovka. Gramatikalizace často nedospěje až do
konečného stádia (koncovka či úplné vymizení), ale zastaví se na některém místě pomyslné
gramatikalizační škály.
Na cestě k perfektu se habere stalo pomocným slovesem. Univerzální definici
pomocného slovesa platnou pro všechny jazyky světa nelze vyslovit. Opakovaně se však
setkáváme s určitými charakteristikami, které jsou pro pomocné sloveso typické. Vývoj
slovesa habere i celé konstrukce si můžeme znázornit v následujících bodech:
1. Výběr předmětu přešel z habere na sloveso v participiu perfekta pasiva: habere +
(předmět + participium)  (habere + participium) + předmět
O kombinaci s určitým předmětem ,,rozhodovalo" dříve sloveso habere. Nyní výběr
předmětu záleží na participiu perfekta. Tím se stalo, že se mohou v konstrukci
objevit i předměty, které nejsou s významem habere příliš slučitelné.
2. habere a sloveso v participiu získaly stejný podmět a stejného činitele
V příkladu libros emptos habeo jsou totiž podměty dva: jedním je ,,já" pro sloveso
habeo, druhým libros pro participium emptos (srov. konstrukci ak. s inf.).
V procesu gramatikalizace se podmětem participia stal podmět slovesa habere
(např. ,,já").
1
Termín predikativní participium by se do češtiny dal nejlépe přeložit jako ,,doplňkové participium", tj.
participium ve funkci doplňku.
Slovesa
5
3. Sloveso habere se začalo vyskytovat pouze v jednom čase, v případě perfekta se jedná
o indikativ prézentu.
Když se sloveso stává pomocným, přichází často o možnost využívat všech tvarů.
Nemůže se obvykle vyskytovat např. v imperativu. Toto omezení je ve shodě
s celkovou ztrátou autonomie, která je charakteristická pro proces gramatikalizace.
S postupem gramatikalizace se počet možností omezuje, konstrukce se fixuje do
určité podoby.
4. Došlo k porušení shody mezi participiem perfekta pasiva a předmětem, konstrukce
mohla fungovat i bez předmětu.
Jsou tedy možné konstrukce typu habeo emptum libros nebo habeo dictum.
5. Zvýšil se počet sloves, jejichž participia se mohou v konstrukci vyskytovat.
Vzhledem k původu konstrukce (,,mám něco, a to je nějaké") je logické, že se
v konstrukci nejprve vyskytovala tranzitivní slovesa. Nyní se v konstrukci objevují i
slovesa intranzitivní.
6. Sloveso habere ,,se zkrátilo". Odborně mluvíme o redukci fonetického rozsahu, který je
jedním ze znaků probíhající gramatikalizace.
Výše uvedené charakteristiky jsou zjednodušujícím modelem.
Na příkladu italského perfekta vidíme, že ke všem vyjmenovaným změnám nemuselo
dojít všude a ve stejné míře. V italštině je např. pomocným slovesem pro intranzitivní slovesa
,,být", za určitých okolností dochází rovněž ke shodě participia a předmětu či podmětu.
Portugalské pomocné sloveso zase nevychází z habere, ale z tenere.
Datace vzniku perfekta
Otázka datace je problematická. Prvním problémem je stanovit, co už perfektum je a co ještě
není. Stejně jako v ostatních případech narážíme i zde na otázku, jaká byla situace
v mluveném jazyce a do jaké míry se odráží v psaných textech, které máme k dispozici.
Pinkster (1987: 213) zastává názor, že k vytvoření perifrastického perfekta došlo poměrně
brzy. Jistotu však nelze mít nikdy. Ačkoliv se konstrukce typu cognitum habeo objevují
častěji už od Cicerona, neznamená to automaticky, že nedlouho potom se konstrukce s habere
stala pevnou částí slovesného systému.
Ostatní ,,složené časy
Podle vzoru perfekta se vytvořily i další formy vyjadřující předčasnost. Jedná se zejména o
indikativ plusquamperfekta, futurum II. (předbudoucí čas), ale i o konjunktivy, minulý
infinitiv či minulé gerundio (tvar vzniklý z ablativu gerundia, má však i funkce participia
prézentu).
Kruh se uzavírá
Je zajímavé, že už ve staré španělštině existovala stejná konstrukce jako latinské habere +
předmět + participium, které se stalo základem pro vývoj perfekta. Jedná se o konstrukci se
slovesem tener ,,mít" + předmět + participium, která se používá i v moderní španělštině.
Existují i případy typu Te tengo dicho mil veces que... ,,Už jsem ti tisíckrát říkal, abys...",
které vykazují jistý stupeň gramatikalizace a shodné znaky s cognitum habeo.
Futurum
Tvary latinského futura I. se do románských jazyků nezachovaly. Jejich místo zaujaly
formy, které se nejčastěji vyvinuly z perifrastické konstrukce infinitivu a slovesa habeo, např.
šp. cantaré, it. canter, fr. chanterai. Kromě habere se uplatnilo i velle v rumunštině, dále
posse v okrajová rumunské konstrukci poate + inf. a konečně debere v 1 sardském dialektu
(depo kantare).
Slovesa
6
Není bez zajímavosti, že i klasické latinské futurum má perifrastický původ. V případě
futura došlo až k přeměně habeo na koncovku, jedná se tedy o vysoký stupeň
gramatikalizace. Např. ve španělských středověkých textech se však ještě dlouho vyskytuje
odděleně (cantar he místo cantaré), někdy jsou mezi infinitiv a pomocné sloveso dokonce
vložena osobní zájmena.
Počátky konstrukce
Latina měla vedle futura další možnosti, jak vyjádřit následnost, záměry do budoucna apod.
Jedná se především o tzv. opisnou konjugaci ­ participium futura aktiva na -urus v kombinaci
se slovesem esse. Ta měla kromě rysu ,,následnost" i další modální odstíny.
Směrem do budoucnosti jsou orientována také modální slovesa, srov. české ,,Chci to
udělat". Konstrukce modálního slovesa a infinitivu proto patří mezi kandidáty pro vytvoření
nové formy pro futurum. Není náhodou, že tento vývoj je doložen v různých jazycích světa.
K dispozici tedy byla konstrukce -urus sum a slovesa velle, posse, debere, habere
s infinitivem. Habere je z vyjmenovaných sloves ,,nejméně modální". Může mít řadu
významových odstínů, mezi nimiž jsou i ,,schopnost", ,,povinnost" a ,,nutnost". Možná je
překvapivé, že většina románských jazyků zvolila nakonec právě habere. Pinkster (1989: 316)
uvádí, že habere bylo vhodné pro perifrastickou konstrukci právě proto, že nemělo speciální
modální význam jako ostatní tři slovesa.
Doklady v textech, datace
Za první doklad románského futura bývá považováno daras ve Fredegarově kronice, kde se
už habere gramatikalizovalo na pouhou koncovku:
Et ille respondebat: ,,Non dabo". Iustinianus dicebat: ,,Daras" (Fredeg. 2, 62, s. 85, 32).
Toto pokročilé stádium gramatikalizace předpokládá předchozí vývoj, který však lze sledovat
v textech jen velmi mlhavě a s obtížemi. Zamboni (2000:129) uvádí, že by se v tomto případě
mohlo jednat také o jazykovou hříčku, kde by Daras bylo jméno města, ve kterém se událost
odehrává. Zamboni (ibid.) však zároveň píše, že to neplatí o dalším dokladu futura ve
Fredegarovi, o tvaru adarabo (Fredeg. 2, 83), který vznikl z předpokládaného *ad dare
habeo.
U dokladů habere s infinitivem se lingvisté snaží vystopovat, kde už habere nemá
modální význam a je pouze vyjádřením pouhé časové následnosti, futura. Jako první autor,
kde je možné takové konstrukce najít, se uvádí Tertullianus (2. pol. 2. stol. n. l.). Někteří
badatelé uváděli relativně vysoké počty takových případů. Pinkster (1987: 206) však tvrdí, že
u Tertulliana není mnoho případů bez modálního odstínu, jako možný cituje následující, i
když i zde je podle něho modální odstín možný:
reputo enim non esse dignas passiones huius temporis ad futuram gloriam, quae in nos
habet relevari (Tert., Resurr., 40: 84, 16)
Při pátrání po kořenech románského futura však nelze pominout i některé další
skutečnosti. Po celou dobu se v pozdně latinských textech vyskytuje nejen staré latinské
futurum, ale i perifráze na -urus esse, která rovněž do románských jazyků nepokračuje. Zde
je třeba spatřovat přímou souvislost s vlivem školy. Další zajímavou skutečností je, že i ve
středověkých textech se objevuje perifrastická konstrukce infinitivu a tvarů vzniklých ze
slovesa habere (např. he < habeo), nikoliv pouze tvary, kde se habere gramatikalizovalo do
podoby koncovky.
Vliv dalších konstrukcí na vývoj habere
Vývoj habere jako pomocného slovesa byl podle Pinkstera (1987: 208­209) ovlivněn
následujícími konstrukcemi:
Slovesa
7
ˇ ,,účelovou" konstrukcí habere + předmět + predikativní (doplňkové) gerundivum,
např.: aedem habuit tuendam (Cic, Ver. II, 1, 130). Tato vazba se používala i u jiných
sloves, např. u dare, kde gerundivum mohlo být nahrazeno infinitivem. To stejné pak
proběhlo i u habere:
dare aquam bibendam > dare aquam bibere
quid habes dicendum > quid habes dicere;
ˇ Gerundivum má nefaktitivní, tj. do budoucna orientovaný význam. Konstrukce
s habere se vyskytuje i s jiným nefaktitivním prostředkem, s vedlejší větou
s konjunktivem:
haec habui de amicitia quae dicerem (Cic., Amic. 104);
ˇ do budoucna orientovanými konstrukcemi slovesa habere a slovesného jména, např.
iter habere.
Kondicionál
Je doložena rovněž konstrukce slovesa habere v minulém čase s infinitivem, často
s infinitivem prézentu pasiva, např.: Nazareus vocari habebat secundum prophetiam (Tert.,
adv. Marc. 4, 8).
Těmito konstrukcemi se zdůvodňuje úspěch habere jako pomocného slovesa pro futurum,
Pinkster (1987: 211­212) to ale odmítá.
Z konstrukce typu cantare habebam se postupně vyvinul kondicionál ,,zpíval bych" (šp.
cantaría, it. canterei, fr. chanterais). Kromě podmínky vyjadřuje i následnost v minulosti.
Proti očekávání českého mluvčího však kondicionál není pokládán za způsob, ale za jeden
z časů indikativu. Je tak zřejmější sepětí s futurem i původem konstrukce.
PASIVUM
Latina vytvářela pasivum dvojím způsobem. V prézentním systému synteticky (pomocí
koncovek), v perfektním analyticky (perifrází složenou z participia perfekta pasiva a slovesa
esse).
Do románských jazyků se nezachovalo syntetické pasivum, které bylo nahrazeno
analytickým. Ve španělštině máme tedy tvary es cantado < lat. cantatus est ,,je zpíván"; fue
cantado < lat. cantatus fuit ,,byl zpíván" atd.
Komplikovaná situace v latině
Latinské pasivum se vyvinulo z media (medium je starší, pasivum vznikalo v ine. jazycích až
později), jehož koncovky zachovalo. Některá latinská tzv. pasiva mají mediální význam,
jedná se tedy spíše o mediopasivum. Gramatický podmět slovesa v mediu děj vykonává a
zároveň je dějem zasahován, případně je mu děj slovesa ku prospěchu. Příkladem takového
děje může být např. ,,mýt se", ,,dělat si (něco pro sebe)" atd.
Latinské pasivum může mít význam jak pasivní (podmět je dějem zasahován, ale
nepůsobí ho ­ není agentem), tak mediální (podmět je dějem zasahován a zároveň ho působí).
Příkladem pasiva s mediálním významem mohou být slovesa lavari nebo mutari. Také pasiva
s předmětem jsou ve skutečnosti media, např. induor tunicam ,,oblékám si tuniku"2
. V latině
existuje také reflexivní konstrukce slovesa v aktivu s osobním zájmenem (např. se vertere).
Ronconi (1959: 20) uvádí, že původně byl rozdíl mezi mediem a reflexivní konstrukcí
následující:
ˇ u media podmět nebyl vědomým vykonavatelem děje (excitari ,,probudit se")
ˇ u reflexivní konstrukce podmět byl vědomým vykonavatelem děje (se interficere
,,spáchat sebevraždu")
2
Ronconi (1959: 19­20).
Slovesa
8
V archaické latině mohlo být proto podmětem reflexivní konstrukce pouze životné
substantivum, neživotné pouze v případě personifikace. Později se však výše popsaný rozdíl
mezi mediem a reflexivní konstrukcí začal stírat a zvláště v císařské latině došlo k rozšíření
reflexivní konstrukce.
Kromě toho má latina i tzv. deponentní slovesa, což jsou stará media, jejichž aktivní
forma vymizela. Deponentní slovesa ztratila mediální význam, ale forma zůstala. Utor už tedy
neznamená ,,užívat pro sebe", ale pouhé ,,používat". Ztráta mediálního významu byla
pravděpodobně příčinou vymizení deponentních sloves. Některá slovesa si i v klasické latině
zachovávala deponentní i aktivní podobu, např. mereo / mereor ,,zasloužit si". U některých se
s aktivní podobou setkáváme až v pozdní latině. Podle Ronconiho (1959: 29) není zřejmé, zda
jde o nově vzniklá slovesa, nebo zda existovala, ale nemáme o nich písemné doklady.
Latinské pasivum slouží také k vyjádření neosobního významu, a to i u netranzitivních
sloves (itur ,,jde se"). Nejstarším prostředkem pro vyjádření neosobního významu však bylo
sloveso ve 3. os. sg. akt. (si in ius vocat, ito).3
Latinské pasivum perfekta mohlo mít dva významy: pasivní minulý děj i stav
v přítomnosti. Porta aperta est tedy znamená zároveň ,,Brána byla otevřena" i ,,Brána je
otevřená". Příležitostně se pro vyjádření stavu používá i spojení participia perfekta pasiva se
slovesy maneo, exsisto (které jsou v tomto případě synonymní), nebo s tvarem slovesa esse od
perfektního kmene (např. Porta aperta fuit.).
Vývoj a možné příčiny
Ani v případě pasiva si nelze představovat, že by formy syntetického pasiva nejprve zanikly a
mluvčí by pak začali hledat, čím je nahradit. Staré a nové formy existovaly nějakou dobu
vedle sebe, teprve potom staré postupně vymizely.
Podle Greena (1991: 89nn.) sehrály důležitou roli dvě konstrukce: konstrukce se
zvratným zájmenem a konstrukce participia perfekta se slovesem být či významově
blízkými slovesy (manere, stare, existere apod.). Rozhodujícím krokem v gramatikalizaci
reflexivní konstrukce bylo podle Greena (ibid.) její rozšíření k neživotným podmětům.
Zpočátku se jednalo o metaforu. O gramatikalizované formě můžeme mluvit v okamžiku, kdy
mluvčí již metaforu nepociťují. Kdy k tomu došlo, je však na základě textů téměř nemožné
určit. Progresivní byla také slovesa ve 3. os. sg. aktiva s neosobním významem. Jak bylo
řečeno výše, jedná se o velmi starou konstrukci.
Podobně jako u futura, existovalo i v případě pasiva několik způsobů vyjádření vedle
sebe. Během vývoje se postupně prosazovala reflexivní konstrukce a participium perfekta se
slovesy ,,být", kdežto syntetické pasivum bylo na ústupu. Green (1991: 90n.) uvádí, že
v Glosas Emilianenses se v glosách syntetické pasivum již neobjevuje. Přibližnou představu o
fungování systému s více způsoby vyjádření pasiva si můžeme udělat i na základě dnešních
románských jazyků (např. španělštiny), kde je k dispozici reflexivní konstrukce i ,,být" +
participium perfekta.
Stanovit jednoznačně důvody tohoto vývoje a popsat jeho průběh není snadné a vždy se
bude jednat do jisté míry o hypotézu. Neobstojí zde vysvětlení založené převážně na vývoji
hlásek. Hláska r, která je pro koncovky syntetického pasiva typická, byla stabilní, takže by
nedošlo k narušení srozumitelnosti v důsledku hláskového vývoje. Podobně je tomu např. u
jmenných koncovek -orum, -arum. Jako u řady jiných změn, jeví se jako nejpravděpodobnější
kombinace různých faktorů ­ systémové, sociolingvistické i fonetické. Výstižným shrbutím
problematiky je název Greenova článku How would one know?
3
Ronconi (1959: 31).
Slovesa
9
Datace změny a doklady v textech
Doba a přesný průběh změny nejsou zcela jasné. V pozdně latinských textech se pasivum
vyskytuje zcela běžně. Stejně jako v jiných případech zde můžeme spatřovat vliv školy, která
dbala zvláště na pravopis a morfologii.
John N. Green (1987: 88) cituje Politzera, podle něhož v Galii v 7. a 8. století se pasivní
formy už v mluvené řeči neužívaly, ale byly stále ještě srozumitelné jako určitý druh
archaismu. Dokládá to tím, že na rozdíl od některých jiných koncovek jsou pasivní koncovky
psány správně, což poukazuje na to, že se je pisatelé naučili ve škole.
NOVÁ NEOSOBNÍ SLOVESA
Pojmem neosobní slovesa většinou označujeme jak slovesa pro meteorologické jevy (pluit,
ningit, tonat atd.), tak slovesa typu constat, decet, licet apod. Zařazení těchto sloves do jedné
kategorie je však nepřesné, protože zatímco pluit je bezvalenční, constat je jednovalenční a
licet může být i dvojvalenční. Pokud tedy používáme tradiční termín neosobní slovesa,
musíme si být vědomi těchto rozdílů.
Během vývoje latiny se objevují nová neosobní jednovalenční slovesa, která často
vznikají z tranzitivních sloves. U některých z nich je patrný vliv řečtiny. To je případ
konstrukce est + infinitiv ,,lze / je možno", která je kalkem řeckého ,   se stejným
významem a je doložena už od Terentia. Nakonec však převážilo potest.
Mezi nejvýznamnější nová neosobní slovesa, která mají pokračování do románských
jazyků, patří habet a facit.
Habet
Do románských jazyků se vyvinulo jako šp. hay, fr. il y a, port. há, kat. hi ha, it. vi ha, ci ha.
Má význam ,,někde něco je", ,,někde něco existuje". V latině se habet se používalo pro místo i
čas:
habet in bibliotheca... librum elephantinum (Vopisc., Tac. 8, 1) ,,v knihovně je kniha..."
ex quo hinc profectus est, habet annos XIV (Hist. Apoll. 31) ,,je to 14 let, co...".
Vývoj proběhl pravděpodobně takto:
habet bibliotheca librum... ,,knihovna má knihu" (knihovna je podmětem) >
habet in bibliotheca librum... ,,v knihovně je kniha" (knihovna je označením místa).
Podle Garcíi Hernándeze (1992: 167) přispělo k rozšíření těchto konstrukcí také to, že např.
substantiva označující místo (domus, arca) nejsou vhodné jako podmět pro habeo, a proto se
přesunují do lokativní konstrukce (domi, in arca, in bibliotheca). Na novou konstrukci s habet
působila i obvyklá konstrukce s esse. Dále je třeba také připočíst šíření slovesa habere na
úkor esse v jiných kontextech (v situacích typu ,,něco patří k něčemu", např. nomen mihi est,
apod.).
Ve španělštině můžeme pozorovat, že původní předmět (librum > libro) bývá posléze
vnímán jako podmět. Místo había 3 chicos (,,byli tam tři kluci") se pak objevuje shoda
v plurálu habían 3 chicos.
Sloveso ,,být" nicméně zůstává nejběžnější v jazycích západní Evropy (hic est, there is, es
ist, c´).
Facit
Pro čas se používá i facit:
defuncta est u[bi] ficet (=fecit) de Abrilio (=Aprili) di[e]s XV (CIL XIII 3507).
Toto užití se zachovalo do západních románských jazyků, v některých jazycích společně
s habet:
šp. hace/ha mucho tiempo
port. faz/há oito dias que partiu
Slovesa
10
fr. ­/il y a longtemps
it. molto tempo fa/­; oggi sono (fanno) cinquanť anni da quando...
V latině jsou rovněž doloženy případy, kdy se facit objevuje ve spojení s počasím:
numquam fecit tale frigus, numquam fecit tales aestus (Aug., Serm. 25, 3, 3)
V západních románských jazycích má tato konstrukce podobu např. hace frío ve španělštině,
fa freddo v italštině a il fait froid ve francouzštině.
Podle Garcíi Hernándeze (1992: 165-166) byla slovesa habet a facit pro označení plynutí
času ovlivněna řečtinou, kde se od helénistické řečtiny používají v tomto významu slovesa
 a  . Obzvláště často k tomu dochází v biblické a patristické řečtině. Podle Garcíi
Hernándeze (1992: 170) vznikla nová neosobní slovesa v pozdní latině pod vlivem řečtiny,
ale dále se vyvíjela uvnitř latiny, a proto se ujala.
JMENNÉ TVARY SLOVESNÉ
Porovnáme-li počet latinských jmenných tvarů slovesných se stavem v románských jazycích,
je patrné, že v této oblasti došlo k mnoha změnám. Některé formy byly nahrazeny jinými a
některé jmenné tvary zanikly úplně.
Uvedené informace zohledňují hlavní vývojové trendy, ne detaily jednotlivých
románských dialektů.
Infinitivy
Z latinských forem infinitivů pokračuje do románských jazyků pouze infinitiv prézentu
aktiva.
Forma infinitivu perfekta aktiva na -isse sice do románských jazyků nepokračuje,
vyvinula se však analytická forma minulého infinitivu podle vzoru ostatních složených
forem (habere + participium perfekta pasiva). Stejně jako u ostatních pasivních forem, došlo
ke změně i u infinitivu prézentu a perfekta pasiva, pro které vznikly analytické formy (šp. ser
amado ,,být milován" a haber sido amado ,,že byl milován").
Infinitivy futura zanikly bez náhrady. S ústupem akuzativu a nominativu s infinitivem
se výrazně omezily i možnosti jejich využití a staly se v podstatě přebytečnými, respektive
vyjadřování tohoto časového vztahu u infinitivu se stalo ,,zbytečným luxusem".
Participia
Latinské participium prézentu stále více získávalo charakter adjektiva. Už v klasické
latině známe případy původních participií (např. sapiens), která se stala ,,normálními"
adjektivy.
Jak se pozná, že se z adjektiva stalo participium? Obecně lze říci, že vykazuje stejné
charakteristiky jako ostatní adjektiva ­ lze ho např. stupňovat. Některá participia prézentu se
gramatikalizovala na předložku, např. šp. durante ,,během". Funkce participia prézentu
postupně přecházely na ablativ gerundia, který je např. ve španělštině či italštině běžně
používán.
Participium perfekta se do románských jazyků zachovalo, a to jak po stránce formální, tak
funkční. Některá románská participia vycházejí z latinských ,,nepravidelných" participií (např.
it. fatto a šp. hecho z latinského factum), v jiných případech došlo k vytvoření analogických
tvarů (např. šp. defendido místo lat. defensum). V některých případech se úkor koncovky -itus
šířila koncovka -utus. Odtud pak italské dovuto, creduto, avuto, venduto; starofrancouzské
deü, creü; rumunské crezut či starošpanělské perdudo, tenudo.
Participium futura aktiva se do románských jazyků nezachovalo. V pozdně latinských
textech se s ním však běžně setkáme.
Slovesa
11
Gerundivum, gerundium a supinum
Obě supina zanikla. V některých případech se místo supina užívá infinitivu.
Rovněž gerundivum jakožto prostředek vyjádření nutnosti, náležitosti atd. se do románských
jazyků nezachovalo.
Progresivním se naopak ukázal být ablativ gerundia, který se sbližoval s participiem
prézentu. Ablativ gerundia i participium prézentu měly v některých kontextech blízký
význam. Maraldi (1994: 142) uvádí, že participium prézentu a gerundium se vedle sebe
objevují už u Vitruvia4
a že v pozdější latině gerundium nahrazuje participium prézentu
i v absolutních konstrukcích s vyjádřeným podmětem. Ablativ gerundia se stal
použitelnějším, protože si ponechal své charakteristiky a získal některé rysy participia
prézentu. Mohl se tak vyskytovat např. i v některých pasivních větách. Jeho expanzi mohla
podpořit také skutečnost, že byl ,,jednodušší", protože nevyžadoval shodu.
Další formy gerundia (nebo gerundivní vazby) se sice do románských jazyků
nezachovaly, ale byly v některých případech nahrazeny infinitivními konstrukcemi. Infinitiv
je na jedné straně na ústupu jakožto součást akuzativu/nominativu s infinitivem, na druhé
straně se objevuje se začíná rozšiřovat i do oblastí, kde nebyl v klasické latině běžný.
Objevuje se např. v konstrukcích s předložkami (typu ad + infinitiv). O progresivnosti
tohoto způsobu vyjadřování svědčí četné polovětné infinitivní konstrukce v románských
jazycích. Na cestě do románských jazyků nabývá na významu také zpodstatnění infinitivu.
Situace v textech
Výše uvedené informace rozhodně nejsou popisem situace, se kterou se setkáme v pozdně
latinských textech. Mluvíme-li o tendenci participia prézentu stávat se adjektivem,
vyjadřujeme se z hlediska stavu v románských jazycích. V pozdně latinských textech se
naopak participií prézentu vyskytuje velké množství, dokonce více než v klasických
latinských textech. Participia přitom nevykazují ve významnějším měřítku ztrátu slovesných
charakteristik. Setkáme se s případy, kdy je užití participií více méně shodné s klasickým
územ, ale i s ,,vykloubenými" konstrukcemi, jejichž význam je někdy nesnadné odhalit.
Množství participií se přičítá také vlivu řečtiny a biblických textů. Opět se zde setkáváme
s významným vlivem školy a literární tradice.
Také v případě ostatních jmenných tvarů slovesných nelze očekávat velké množství
dokladů svědčících o změnách. Jedná se spíše o jednotlivé případy, kterým bychom bez
svědectví románských jazyků pravděpodobně nepřipisovali velkou váhu. Některé jsou
doloženy i v dřívějších vývojových etapách latiny, byť jsou to záležitosti spíše okrajové.
LITERATURA
CENNAMO, Michela. On the reorganization of voice distinctions and grammatical relations in
Late Latin. In De lingua Latina novae quaestiones: Actes du X
Colloque International de
Linguistique Latine Paris­ Srves, 19­23 avril 1999. Moussy C. et al. (ed.). Louvain:
Peeters, 2001. s. 51­65.
GARCÍA HERNÁNDEZ, Benjamín. Nuevos verbos impersonales en latín tardío e influencia
griega. In Latin vulgaire ­ latin tardif III. Actes du IIIme Colloque international sur le
latin vulgaire et tardif (Innsbruck, 2­5 septembre 1991). Iliescu, M. ­ Marxgut, W. (eds.).
Tübingen: Max Niemeyer, 1992. s. 159­172.
GREEN, John N. The collapse and replacement of verbal inflection in Late Latin/Early
Romance: How would one know? In Latin and the Romance Languages in the Early
Middle Ages. Wright, R. (ed.). London: Routledge, 1991. s. 83­99.
4
Maraldi (ibid.) cituje z Vitruvia čtyři příklady užití ablativu gerundia.
Slovesa
12
GREEN, John N. The Evolution of Romance Auxiliaries. In Historical Development of
Auxiliaries. Harris, M., Ramat, P. (eds.). Berlin: Mouton de Gruyter, 1987. s. 257­267.
HEINE, Bernd. Auxiliaries. Cognitive Forces and Grammaticalization. New York: Oxford
University Press, 1993.
HELTTULA, Anne. Studies on the Latin Accusative Absolute. Helsinki: Finnish Society of
Sciences and Letters, 1987. Commentationes Humanarum Litterarum 81.
HERMAN, József. Vulgar Latin. Přel. Wright, Roger. University Park (PA) : Pennsylvania
State University Press, 2000. xiv, 130 s. ISBN 0-271-02001-6.
MARALDI, MIRKA. Some remarks on the historical development of the ablative of the gerund
in Latin. In Papers on Grammar IV. Calboli, G. (ed.). Bologna: CLUEB, 1994. s. 141­164.
MOLINELLI, PIERA. Absolute Structures in Late Latin. In De lingua Latina novae quaestiones:
Actes du X
Colloque International de Linguistique Latine Paris ­ Srves, 19­23 avril
1999. Moussy, C. et al. (ed.). Louvain: Peeters, 2001. s. 473­484.
MOLINELI, Piera. Sequence of tense and mood selection in Late Latin. In Papers on Grammar
V. Calboli, G. (ed.). Bologna: CLUEB, 2000. s. 123­150.
MOLINELI, Piera. The evolution of subjunctive (mood and tenses) in subordinate clauses from
Latin to Romance. In Estudios de lingüística latina. Actas del IX Coloquio Internacional
de Lingüística Latina. Universidad Autónoma de Madrid, 14-18 de abril de 1997. García
Hernández, B. (ed.). Madrid: Ediciones Clásicas, 1998. s. 555­570.
PINKSTER, Harm. Some Methodological Remarks on Research on Future Tense Auxiliaries in
Latin. In Subordination and other Topics in Latin: Proceedings of the Third Colloquium on
Latin Linguistics, Bologna, 1­5 April 1985. Calboli, G. (ed.). Amsterdam: Benjamins,
1989. s. 311­326.
PINKSTER, Harm. The Strategy and Chronology of the Development of Future and Perfect
Tense Auxiliaries in Latin. In Historical Development of Auxiliaries. Harris, M. ­ Ramat,
P. (eds.). Berlin: Mouton de Gruyter, 1987. s. 193­223.
PINKSTER, Harm. The Development of Future Tense Auxiliaries in Latin. Glotta, 1985, 63, s.
186­208.
PINKSTER, Harm. Tempus, Aspect and Aktionsart. Aufstieg und Niedergang der römischen
Welt, 1983, 29.1, s. 270­319.
Ronconi, Alessandro. Il verbo latino: Problemi di sintassi storica. Edizione rinnovata e
ampliata. Firenze: Felice le Monier, 1959.
VÄÄNÄNEN, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982.
419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0.
ZAMBONI, Alberto. Alle origini dell'italiano: dinamiche e tipologie della transizione dal
latino. 1. ed. Roma: Carocci editore, 2000. 226 s. Universita; 213 (linguistica). ISBN 88-
430-1653-9.