Syntax
1
Syntax
Wright (2002: 10, 31) upozorňují, že změny postupují v různých jazykových plánech různou
rychlostí. Syntax patří mezi oblasti, kde k nim dochází nejpomaleji.
Wright (2002: 10, 186 et passim) píše, že na rozdíl od hláskosloví nebrání změny
v syntaxi často porozumění a komunikaci. Také starší formy zůstávají srozumitelnými,
ačkoliv bývají postupem času vnímány jako archaické.
Proti hláskosloví a deklinaci byla syntax na okraji zájmu antických gramatiků. To však
automaticky neznamená, že se v textech bude objevovat syntax odpovídající mluvené řeči.
Pomineme-li skutečnost, že psaný projev není nikdy přesným obrazem projevu mluveného, je
třeba počítat i s působením literárních vzorů apod.
Zmíníme se o absolutních konstrukcích, akuzativu s infinitivem, užívání konjunktivu a
spojek ve vedlejších větách a o slovosledu.
JMENNÉ KONSTRUKCE
Vývojové tendence směřující k románským jazykům můžeme sledovat zejména u
infinitivních konstrukcí. V pozdní latině se také setkáme s různými absolutními konstrukcemi,
které se v klasické latině prakticky nevyskytovaly nebo patřily mezi okrajové.
Akuzativ s infinitivem
Latinský akuzativ s infinitivem1
je sám o sobě zajímavým fenoménem. Ve srovnání s řečtinou
se ve své klasické podobě řídil přísnějšími pravidly (viz povinnou přítomnost akuzativu při
shodném podmětu infinitivu i řídícího slovesa). I v klasické latině se však vyskytovaly
konstrukce, které tato pravidla nerespektovaly (např. Mihi licet esse otioso.).
Vedle akuzativu s infinitivem existovaly další možnosti vyjádření obsahové oznamovací
propozice. Z hlediska lidové a pozdní latiny a vývoje do románských jazyků je nejdůležitější
konstrukcí vedlejší věta s quod. V klasické latině se vyskytovala pouze po některých typech
predikátů (tzv. verba affectuum), ale postupně se začala rozšiřovat i k dalším typům.
V pozdně latinských textech se vyskytují vedle sebe obě konstrukce. Užití jedné či druhé
možnosti však není zcela nahodilé. Podle Hermana (1997: 107) se věta s quod objevuje
v případě, že následuje po řídícím predikátu.2
Akuzativ s infinitivem může naopak stát před
predikátem i za ním beze změny významu. Četnost výskytu konstrukce s quod a akuzativu
s infinitivem je u jednotlivých autorů různá. Herman (1997: 107) uvádí, že zatímco v 3.-6.
stol. se na 10 akuzativů s infinitivem objevuje 1 věta s quod, po pádu impéria počet vět s quod
prudce stoupá. V textech Ze 2. pol. 1. tis., které jsou silně ovlivněny lidovou latinou, již věty
s quod převažují.
Kuriózní je případ Augustinových Confessiones. Při popisu doby po obrácení stoupá
podíl vět s quod ve shodě s autorovým přesvědčením o nutnosti přiblížit jazyk obyčejným
lidem.
Na šíření věty s quod se mohlo podílet více faktorů. Podle Harrise (1978: 220) byla
vážnou nevýhodou akuzativu s infinitivem neschopnost infinitivu vyjádřit modální a
vidové významové odstíny. Roli sehrálo podle něj i to, že ostatní typy obsahových vět
používaly až na výjimky spojkové vedlejší věty. Proti akuzativu s infinitivem byla věta s
quod ,,průhlednější" a jednoznačnější. Předpokládá se rovněž vliv řeckého  ,,že", které
se v řečtině mohlo použít i tam, kde v klasické latině stál akuzativ s infinitivem (např. po
slovese ,,říct"). Nešlo však o prosté převzetí, spíše o posílení pozice vedlejší věty s quod.
1
Stranou ponecháváme nominativ s infinitivem, který však s akuzativem s infinitivem těsně souvisí.
2
Výjimkou může být předřazení věty, která je silně zdůrazněna, srov. ,,Že ten film začali dávat už včera, tak to
teda nevím."
Syntax
2
Podle Hermana (1997: 107) mohly šíření věty s quod napomoci i určité změny ve slovosledu,
zvláště vyšší počet sloves uvnitř věty. Tím přibylo pozic ,,za slovesem", kde se věta s quod
mohla uplatnit.
Věta s quod vytvářela už v klasické latině spojnici s důvodovými větami (srov. ,,chválím
tě, že" a ,,chválím tě, protože"). Důsledkem toho je pronikání důvodových spojek quia a
quoniam do obsahových vět oznamovacích.
V románských jazycích vedlejší věta akuzativ s infinitivem téměř úplně vytlačila.
Románské spojky (např. šp. que, it. che) pocházejí z některého tvaru od základu qu-. Tyto
spojky mohou mít řadu významů a často jsou součástí různých složených spojek typu šp.
porque ,,proč".
Infinitiv po předložce
Na jedné straně infinitiv ustupuje v konstrukci akuzativu s infinitivem, na druhé straně se
stává součástí nových konstrukcí s předložkami. Infinitiv se postupně začal uplatňovat tam,
kde klasická latina užívala gerundium či supinum. Místo ad cantandum se tak občas
můžeme setkat s ad cantare atd.
V románských jazycích existuje množství různých infinitivních konstrukcí. Nelze tedy
mluvit o tom, že by infinitiv a jmenné tvary slovesné byly neproduktivní. Došlo spíše
k přeskupení a přetvoření systému.
Absolutní konstrukce
Také absolutní konstrukce patří mezi prvky, které nebyly progresivní. Dnešní románské
jazyky sice mají absolutní konstrukce, ty jsou ale omezeny na psaný projev a ani tam se příliš
často nevyskytují. Pro studium pozdní latiny jsou však důležitější staré fáze románských
jazyků. Ve staré francouzštině se např. vyskytoval akuzativ absolutní, ale po redukci pádů na
jeden nebylo možné konstrukci odlišit, a proto téměř zcela zanikl. Zbylo pouze několik
ustrnulých forem typu Dieu aidant.
Očekávali bychom, že se trend ústupu absolutních konstrukcí bude projevovat v pozdně
latinských textech. Opak je pravdou. Během prvních staletí našeho letopočtu vzrůstá obecně
užívání participií v textech. Předpokládá se zde i vliv řečtiny, zejména bible a jejích
překladů.
Absolutních konstrukcí je doložen velký počet. Vedle ablativu absolutního se však
objevuje také akuzativ a nominativ absolutní, smíšené konstrukce (např. ak. + abl.) a
samostatná participia na -to. Příklady:
ˇ akuzativ absolutní: in hoc loco ubi sanctus melchisedec, aduenientem sanctum
Abraam, hostias Deo puras primus optulit (Itin. Eg. 14, 2).
ˇ nominativ absolutní: benedicens nos episcopus, profecti sumus (Itin. Eg. 17, 7).
ˇ smíšená konstrukce: acceptis ab Eiegio quingentos in munere aureos (Fred. 96, 18)
ˇ participium na -to: Caecina comperto uanam esse formidinem (Tac. Ann. 1, 66);
comperto quod homines essent sine litteris et idiotae (Vulg., Act. 4, 13)
Častěji se také setkáme s ,,porušením" podmínek pro použití absolutních konstrukcí, člen
konstrukce je např. předmětem či podmětem slovesa ve větě. S takovými případy se lze setkat
i v klasické době. Někteří autoři si v užívání absolutních konstrukcí vysloveně libují a
vytvářejí bizarní struktury, jejichž význam se někdy hledá jen velmi obtížně.
Akuzativ absolutní se pravděpodobně vyvinul ze spojení předmětu v akuzativu se
spojitým (predikativním) participiem. Nominativ absolutní je méně častý než ablativ a
pochází nejspíše také ze spojitého participia.
Z některých participií se vyvinuly předložky. Příkladem může být šp. durante ,,během" a
excepto ,,kromě". Příkladem vyvíjející se předložky může být filii quattuor excepto filiabus
(Greg. Tur. Franc. 5, 14).
Syntax
3
Jaká byla situace v mluveném jazyce, nelze přesně zjistit. Absolutní konstrukce se ve
větší míře pravděpodobně nepoužívaly. Domnívám se, že tomu tak bylo i v klasickém období.
VEDLEJŠÍ VĚTY
Mýtus o neoblibě hypotaxe
V některých příručkách o lidové latině se uvádí, že lidová latina dávala přednost parataxi.
Obliba parataxe, respektive neobliba hypotaxe se vysvětluje tendencí zjednodušovat syntax a
odkazem na afektivní charakter ,,lidového" jazyka.
Je pravda, že v některých lidově latinských textů se skutečně setkáme s parataxí tam, kde
se v klasické próze obvykle používá hypotaxe. Užívání parataxe ,,místo" hypotaxe však není
nic neobvyklého ani v moderních jazycích. Je to běžné zvláště v citově zabarvených
výpovědích typu: ,,Ještě jednou to uděláš a nařežu ti." Neznamená to však, že by pro
mluvčího byla věta ,,Jestliže to ještě jednou uděláš, nařežu ti" příliš komplikovaná. Výběr
mezi oběma možnostmi je založen na pragmatickém hledisku, tj. na tom, co se hodí pro tu
konkrétní situaci.
Podobný stav lze předpokládat i pro latinu. Použití parataxe z afektivních důvodů
neznamená, že by hypotaxe ustupovala do pozadí. Proti názoru o neoblibě hypotaxe svědčí
expanze vedlejších vět s quod místo akuzativu s infinitivem a vývoj románských jazyků,
kde se hypotaxe velmi dobře zachovala, jen došlo k některým změnám v užívání spojek,
konjunktivů apod.
V případě Plauta se parataxe vysvětluje také tím, že se jedná o zachycení starších
vývojových fází jazyka. Předpokládá se totiž, že hypotaxe se vyvinula z parataxe. Roli však
mohla sehrát i afektivita a potřeba zachovat určité metrické schéma.
Konjunktiv ve vedlejších větách
Problémem konjunktivu, se kterým se musíme v latině neustále vyrovnávat, je jeho dvojí
funkce. Ve větách hlavních má konjunktiv modální rysy, zatímco ve větách vedlejších
osciluje mezi vyjádřením modálních významových odstínů a mezi pouhým vyjádřením
gramatického vztahu podřízenosti věty vedlejší. Moderní výzkum konjunktivu v různých
jazycích potvrzují mínění římských gramatiků, že primární funkcí konjunktivu je vyjádření
syntaktických vztahů.
V lidové a pozdní latině zůstala zachována opozice indikativu a konjunktivu. Došlo pouze
k některým posunům, nikoliv k ústupu konjunktivu, jak se soudilo dříve. Způsob používání
indikativu a konjunktivu je odlišný u jednotlivých autorů, některé texty nevykazují žádné
inovace, jinde se objevuje indikativ místo konjunktivu nebo naopak.
V pozdně latinských textech se ve vedlejších větách setkáváme také s perifrastickou
konstrukcí debere + infinitiv, která explicitně vyjadřuje modální odstín konjunktivu.
Mezi nejvýznamnější tendence patří nahrazování konjunktivu indikativem v nepřímých
otázkách. Důležitý je také způsob uplatňování souslednosti časové.
Nepřímé otázky
Užívání způsobu v nepřímých otázkách prošlo zajímavým vývojem. Nastiňme si ho alespoň
v bodech.
ˇ Archaická latina: běžně se užívá indikativ, konjunktiv pouze ve speciálních
případech (např. rozvažovací konjunktiv). V Plautově díle stojí např. v protikladu
otázka na skutečnost (...quid vis facere fac sciam ,,Řekni mi, co chceš udělat.") a
otázka rozvažovací (quid agam nescio ,,Nevím, co mám dělat.") Už u Plauta se však
konjunktiv šíří i do ostatních vět, např. scio iam quid velis ,,Už vím, co chceš."
Syntax
4
ˇ Klasická latina: konjunktiv podle souslednosti je normou, objevuje se však občas i
indikativ (např. po si ve spontánním jazyce nebo v případě smíšení vztažné a tázací
věty: dicam quod sentio + quid sentiam > dicam quid sentio).
ˇ Poklasická a pozdní latina: znovu se objevuje ve větší míře indikativ, na čemž se
podílel vliv křesťanského jazyka ovlivněného řečtinou a mluvené latiny. Výběr mezi
indikativem a konjunktivem je ovlivněn také stylistickým hlediskem. Částečně se vrací
situace z archaické latiny, kdy se konjunktiv užíval jen ve specifických případech.
ˇ Románské jazyky: z celkového pohledu lze říci, že převládl indikativ (s výjimkou
italštiny, kde je konjunktiv známkou vysokého stylu). Ve staré španělštině a
francouzštině se sice konjunktiv objevuje, ale pouze v některých případech (např. při
vyjádření pochybností či nejistoty mluvčího).
Situace v pozdně latinských textech není jednoznačná, jako v ostatních případech se
setkáváme i zde s velkou variabilitou. Jednotlivé případy můžou být pouze výsledkem
oscilace v přechodném období a nemusí být způsobeny jinými, např. významovými důvody.
U Řehoře z Tours se např. objevuje po slovese narrare jak indikativ, tak konjunktiv: quid
exhibeant narrant (Mart. 47) x narravit...qualiter meruit (Hist. Fr. 2, 30).
Také v případě indikativu v nepřímých otázkách se mohl projevit podpůrný vliv řečtiny.
Souslednost časová
V pozdně latinských textech se vyskytují také odlišnosti v používání konjunktivu vzhledem
ke klasické souslednosti. V důsledku stírání rozdílů mezi i a e v některých pozicích může mít
konjunktiv imperfekta stejnou podobu jako konjunktiv perfekta, viz amarem ­ amarim,
legerem ­ legerim.
Zmatek mezi těmito vokály je dobře patrný v rukopisech díla Řehoře z Tours, kde se
setkáváme s oběma variantami buď ve stejném rukopisu nebo v různých rukopisech. Podobně
v Itinerarium Egeriae jsou případy vysvětlitelné nejpravděpodobněji záměnou i a e, např.:
Ipsam ergo uallem nos transuersare habebamus, ut possimus montem ingredi (2, 1).
Je doložena také tendence užívat ve větách účelových, účinkových a obsahových s ut
konjunktiv prézentu pro děj obrácený do budoucnosti nebo pro všeobecně platný děj i po
minulých časech. Konjunktiv imperfekta se však vyskytuje nadále i v těchto typech vět.
Krize systému souslednosti byla vyřešena tím, že se ve funkci konjunktivu imperfekta
začal užívat konjunktiv plusquamperfekta, který měl výraznou koncovku (-issem,...) a
odlišoval se jednoznačně od ostatních tvarů. Příležitostně se ostatně konjunktiv
plusquamperfekta objevuje místo konjunktivu imperfekta i v klasické latině. V pozdně
latinských textech můžeme najít řadu příkladů: hortatus...Iohannes ut dignum fructum
fecissent paenitentiae (Lucif. Athan. 2, 4); ita caput elisit ut uix uiuens erigi potuisset (Greg.
Tur. Mart. 19).
Spojky ve vedlejších větách
Z četných latinských podřadících spojek se jich do románských jazyků zachovalo pouze
několik: quod (příp. jiná forma od téhož základu), quando, quomodo a si. Zároveň však
vznikly nové složené spojky a spojková syntagmata typu šp. porque, it. perche ,,protože";
šp. para que ,,aby", šp. aunque ,,ačkoliv". Často se v nich objevuje spojka pocházející z qu-
(šp. que, it. che).
V pozdní latině se také vyskytují různá spojková syntagmata, např. kauzální per id quod
nebo časové interim quod ,,zatímco", mox quod ,,jakmile". Souviselo to také s expanzí quod,
která vyžadovala upřesnění, o jaký typ vedlejší věty se jedná.
Nadále se běžně používají i klasické latinské spojky, některé z nich však fungují trochu
jinak než v klasické latině. V pozdně latinských textech se někdy např. objevuje dum
Syntax
5
s konjunktivem jako synonymum ke cum historicum. Dochází také k rozrůznění v rámci
trojice spojek dum, donec, quoad. Od 4. stol. dum vyjadřuje vždy současnost, kdežto donec
(zřídka quoad) následnost.
V obsahových větách tázacích se ve významu ,,zda" nakonec prosadila spojka si.
Výchozím bodem pro tázací si byla významová blízkost některých obsahových vět tázacích
s větami podmínkovými (viz české ,,ptám se, jestli to uděláš nebo ne"), např. konstrukce
uidere si, dicere si. Už u Plauta a Terentia se objevuje tázací si po slovesech videndi,
declarandi a sciendi. Jistou roli mohl sehrát i vliv řeckého ,,jestliže", ,,zda".
SLOVOSLED
Slovosled3
patří mezi důležité charakteristiky jednotlivých jazyků a slouží jako jeden z
ukazatelů pro zařazení jazyka do určité skupiny v rámci typologie jazyků.
Typ slovosledu se určuje podle toho, v jakém pořadí za sebou následují podmět (S),
přísudek (V) a přímý předmět (O). Řekneme-li, že nějaký jazyk je typu SVO, znamená to,
že ve větě stojí obvykle nejprve podmět, pak přísudek a po něm následuje přímý předmět. To
neznamená, že by se v daném jazyce nevyskytoval žádný jiný typ slovosledu, např. SOV.
Zařazení k typu vypovídá o převažující tendenci v oznamovacích větách. Výsledná podoba
slovosledu závisí na řadě faktorů (na typu věty, na důrazu kladeném na určité slovo atd.), a
proto z jednotlivých případů nelze vyvozovat obecné závěry.
Pro vývoj latiny a následně románských jazyků je otázka slovosledu rovněž důležitá. Proti
latině převládá v románských jazycích typ SVO. Slovosled může být kromě toho také
nástrojem pro vyjádření syntaktických vztahů místo pádových koncovek. Z těchto důvodů
lingvisté věnovali vývoji slovosledu v latině značnou pozornost.
Poznámka na okraj: tzv. volný slovosled rozhodně neznamená libovolné pořadí slov.
Jasně je to vidět na příkladu češtiny. Proti některým jazykům jsou možnosti uspořádání věty
větší, nikoliv však libovolné. Zkuste si přeházet pořadí slov nebo poslouchat cizince učící se
česky (,,Potřebuji udělat to." apod.).
Změna?
Často se vyskytuje tvrzení, že slovosled klasické latiny je typu SOV a v lidové a pozdní latině
se mění na SVO.
Detailnější studie však ukazují, že je to velmi zjednodušené a skutečnosti neodpovídající
tvrzení. Výsledky rozboru latinských textů jsou navíc ovlivněny i metodologickým
postupem (berou-li se v úvahu jen věty hlavní nebo i vedlejší, volba autorů a děl atd.).
Jednoduchých hlavních vět bez velkého počtu větných členů, které jsou pro zkoumání
slovosledu ideální, je v latině poměrně málo. Na slovosled může mít vliv také stylistický
záměr autora nebo nutnost dodržet metrické schéma v poezii.
Slovosled v klasické latině
Při zběžném pohledu do klasických latinských textů zjistíme, že zdaleka ne všechny věty mají
slovosled typu SOV. Pinkster (1991a: 206nn.) uvádí faktory, které ovlivňují pořadí slov4
a
způsobují ,,odchylky" od SOV. Patří mezi ně zejména:
ˇ typ věty: v rozkazovacích větách se sloveso např. často vyskytuje na prvním místě ve
větě a ve vedlejších větách stává sloveso na konci věty častěji než ve větách hlavních;
3
Termín slovosled navozuje představu pořadí slov, která však nevystihuje podstatu zkoumaného jevu. Přesnější
by bylo mluvit o pořadí konstituentů, které představují stavební kameny věty. S určitými výhradami by se dalo
mluvit i o pořadí větných členů.
4
Pojem slovo pro zjednodušení. Pinkster používá přesnější termín konstituent, který obsáhne i víceslovné větné
členy, spojky apod.
Syntax
6
ˇ tendence umisťovat složitější celky napravo od přísudku a méně rozsáhlé nalevo:
předmět složený ze substantiva a tří přívlastků bude spíše následovat až za slovesem;
ˇ tzv. funkční perspektiva větná: známé informace (tzv. topic nebo téma) se objevují
spíše na prvních místech ve větě, kdežto informace nové (tzv. focus nebo réma) bývají
na konci věty.
Na slovosled může mít vliv také intonace. O intonaci v latině však nemáme informace.
Závěry nelze vyvozovat ani z interpunkce, která se ve starověku nepoužívala a byla později
různě doplňována a měněna při opisování textů.
Pinkster (1991a: 212nn.) také vyvrací mínění, že v klasické latině je na prvním místě ve
větě většinou podmět. Ukazuje, že se tam často objevují spojky, zájmena odkazující na
předcházející větu (např. vztažné qui ve významu ,,a ten", ille, adeo apod.) nebo výrazy
uvádějící do situace (např. de his rebus cum ageretur apud Caesarem...). Kromě předmětu
může na prvním místě stát sloveso, a to zvláště v případě, že celá věta představuje novou
informaci. V češtině jsou typickým příkladem začátky pohádek ,,Byl jednou jeden král...",
latinské příklady jsou obdobné, např. Erant in ea legione fortissimi viri (Caes., Gal., 5, 44, 1).
Nelze říci, že by klasická latina byla jazykem se slovosledem SOV, i když je to velmi
častý vzorec. Vyskytuje se v ní řada variant a slovosled se liší také podle žánrů a autorů.
Slovosled v lidové a pozdní latině
Snaha vypátrat kořeny vývoje směřujícího k románským jazykům vedla někdy k ukvapeným
závěrům. Se změnou na SVO se počítalo už ve 4. století.
Důkladnější výzkum však ukázal, že i pro pozdní latinu je typická variabilita a nelze
tvrdit, že po r. 400 n. l. byl slovosled SVO, ačkoli se zvýšila jeho četnost. Dokonce ani
v merovejských textech nenastává změna a o obsazení jednotlivých pozic ve větě platí v
podstatě to stejné, co pro klasickou latinu.
Jako typický text s SVO se často uvádělo Peregrinatio. Poměrně vyšší výskyt SVO lze
v tomto případě však vysvětlit charakterem textu.5
Při popisu cesty často přináší nové
informace, které jsou proto umístěny na konci věty, např. locum, ubi...montes...faciebant
vallem infinitam, ingens, planissima et valde pulchram (Itin. Eg. 1, 1). V citovaném případě
může být koncová pozice předmětu navíc posílena jeho délkou ve shodě s tendencí umisťovat
dlouhé celky až za sloveso.
Herman (1997: 103­104) uvádí, že pro pozdní latinu je spíše než SVO typický přesun
slovesa dovnitř věty. Zvláště v některých textech (Peregrinatio Egeriae, Itinerarium
Antonini) tedy převažují typy SVO a OVS. Je tedy patrný určitý posun, nelze však mluvit o
přechodu od typu SOV k typu SVO.
Závěrem zbývá poznamenat, že i v současných románských jazycích je více možností než
SVO, ačkoliv to je převažující tendence.
LITERATURA
HERMAN, József. Vulgar Latin. Přel. Wright, Roger. University Park (PA): Pennsylvania State
University Press, 2000. xiv, 130 s. ISBN 0-271-02001-6.
MOLINELI, Piera. Sequence of tense and mood selection in Late Latin. In Papers on Grammar
V. Calboli, G. (ed.). Bologna: CLUEB, 2000. s. 123­150.
MOLINELI, Piera. (1998). The evolution of subjunctive (mood and tenses) in subordinate
clauses from Latin to Romance. In Estudios de lingüística latina. Actas del IX Coloquio
Internacional de Lingüística Latina. Universidad Autónoma de Madrid, 14-18 de abril de
1997. García Hernández, B. (ed.). Madrid: Ediciones Clásicas, 1998. s. 555­570.
5
Pinkster (1991b: 79nn.).
Syntax
7
PINKSTER, Harm. Sintassi e semantica latina. Torino: Rosenberg & Sellier, 1991a.
Holand.orig. 1984.
PINKSTER, Harm. Evidence for SVO in Latin? In Latin and the Romance Languages in the
Early Middle Ages. Wright, R. (ed.). London: Routledge, 1991b. s. 69­52.
VÄÄNÄNEN, Veikko. Introduzione al latino volgare. 3 ed. italiana. Bologna : Patron, 1982.
419 s. Testi e manuali per l'insegnamento universitario del latino; 8. ISBN 88-555-0902-0.
VARVARO, Alberto. (1998). Documentazione ed uso della documentazione. In La transizione
dal latino alle lingue romanze. Atti della Tavola Rotonda di Linguistica Storica, Universit
Ca' Foscari di Venezia, 14­15 giugno 1996. Herman, J. (ed.). Tübingen: Max Niemeyer,
1998. s. 67­76.
WANNER, D. Le subjonctif de subordination en latin vulgaire: Question indirectes et
adverbiales temporelles. In Latin vulgaire - latin tardif II : actes du IIme Colloque
international sur le latin vulgaire et tardif, (Bologne, 29 aot - 2 september 1988). Calboli,
G. (ed.) Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 1990. s. 249­280. ISBN 3484503017
WRIGHT, Roger. A Sociophilological Study of Late Latin. Turnhout: Brepols, 2002. viii, 389.
ISBN 2-503-5133.