Theodor Mommsen, nositel Nobelovy ceny za literaturu (v roce 1902 obdržel Mommsen především za své hlavní dílo Římské dějiny (1854-1856, Römische Geschichte) , a to jako jeden z mála autorů, kteří se zabývali pouze psaním odborné literatury) a Češi.
 
Roku 1897 vystoupil Theodor Mommsen velice ostře proti českým národním a státoprávním snahám. Ve svém spise Poslání Němcům v Rakousku obvinil Čechy z rozbíjení jednoty německého národa a tvrdil, že když nejsou schopni přijmout logické důvody, musí být proti nim použity násilné praktiky („Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí“). Kromě toho postavil v tomto spise Čechy a Poláky na okraj evropských kulturních dějin a nazval je „apoštoly barbarství“. Jeho výpad proti Slovanům nezůstal bez odezvy. Na pařížské Sorbonně protestoval proti Mommsenovu postoji francouzský profesor slavistiky Ernest Denis, z českých historiků vyjádřil prudký odpor zejména Josef Pekař a Jaroslav Goll, v Polsku rektor univerzity ve Lvově doktor Oswald Marian Balzer.

Národnostní spor Čechu a Němců v zrcadle dokumentů.
VÁCLAV CHYSKÝ

Recenze knihy Roland J. Hoffmann, Alois Harasko: Odsun, vyhnání sudetských Němců, díl 1., publikace Sudetoněmeckého archívu, Mnichov 2000, ISBN 3-933161-01-0, 944 stran dvojjazyčných textu.


Propletenec národnostní rivality Čechů a Němců o nadvládu v českých zemích a jeho důsledky jsou zamotanější než gordický uzel, protože je nevyřešilo ani roztětí mečem v podobě vyhnání německých občanů že země. Padesát let doutná tato historická událost, ať otevřeně či skrytě, v povědomí obou národů a po kolapsu komunistického systému se vrátila jako bumerang na pořad dne. Současná polemika v českém, rakouském a německém tisku je toho dokladem. Že se dá zneužívat i pro vnitropolitické účely je očividné.
Teorie a projekty etnicky odůvodněných transferů obyvatelstva byly v evropské politické publicistice vážně diskutovány již na konci 19. století, před první světovou válkou a v roce 1923 byly smluvně sankcionovány na konferenci v Lausanne v souvislosti s nucenou výměnou tureckého a řeckého obyvatelstva. Není sporu o tom, že vyhnání z roku 1945/46 bylo barbarským sesuvem do světa kolektivní viny; stejně nesporně je však i to, že tyto barbarské představy před tím aktualizoval a praktikoval německý národní socialismus (B. W. Loewenstein: My a ti druzí).
Poválečná česká veřejnost a publicistika po hlubokém traumatu protektorátu vyhnání převážně schvalovala a autoři kritických článků a dopisů čtenářů v Obzorech a v Dnešku k brutální praxi spojené s transferem byly důrazně umlčeni. Po komunistickém puči 1948 se oficiální československá politika k problémů vyhnání vyjadřovala ve formě ideologických polemik s cílem; ve veřejnosti vyvolávat obavy před německým revanšismem, před kterým ochrání jen věčné spojenectví se Sovětským svazem. Takovýto přístup vyloučil téma etnických čistek z akademických pracovišť, která se z oportunistických důvodů vědeckému zpracování této závažné součástí novodobých českých dějin nevěnovala.
V období Pražského jara 1968 byla sice otázka vyhnání nakousnuta, ale k rozvinutí systematické debaty chyběl čas. Uběhlo dalších deset let, než byla v roce 1978 v exilovém Svědectví Pavla Tigrida uveřejněna práce slovenského historika Jána Mlynárika (pseudonym Danubius) Tézy o vysídlení československých Nemcov;, jež konečně vyprovokovala vědeckou diskusi o vysídlení. Diskutovalo se mezi zainteresovanými odborníky převážně na stránkách exilových periodik, leč bez účasti široké české veřejnosti.
Naproti tomu na německé straně se od konce války o problémů transferu nejen polemizovalo, nýbrž se etnické čistky staly předmětem seriózního historického bádání. Je to psychologicky pochopitelné, protože každý národ přednostně ošetřuje svá vlastní traumata. Češi se soustředili na traumata jiná. Výsledkem německého bádání v oblasti poválečných transferů je velké množství knižních titulů, studií a statistik shromážděných především ve dvou specializovaných mnichovských pracovištích Collegium Carolinum a Sudetendeutsches Archiv, dále v Düsseldorfu na Universitě Heinricha Heineho v Institutě kultury a dějin Němců ve východní Evropě a též na universitě v Lipsku. Tento kvalitativní a kvantitativní náskok německé vědy nebyl tudíž v době kolapsu komunistického systému vyvážen odbornými postoji českými.
Situace se změnila. Nahlédneme-li dnes, více než deset let po zhroucení komunistického systému, do regálů dobrých knihkupectví a sledujeme-li odborný tisk, pak vidíme jaký pokrok udělala česká historická a politologická věda ve zpracování zapuzovaných traumatických témat. Široké publikum však zůstává tímto pokrokem téměř netknuté a je tudíž stále ještě vnímavou cílovou skupinou populistických výroku nezodpovědných politických funkcionářů. Jedná-li se o lov volebních hlasů, pak i někteří bavorští a rakouští politici rádi vytrhávají poválečné transfery z historických souvislosti.
Vedle nestejných měřítek pro posuzování politické odpovědnosti za vlastní a protivníkovy zločiny spojené s druhou světovou válkou – vlastní zločiny se snaží bagatelizovat obě strany - stojí v cestě česko-německé diskusi na širší společenské bázi zmizelá dvojjazyčnost. Znalost obou zemských řečí v českých zemích, či alespoň schopnost dorozumět se, nebylo privilegiem vzdělanců. Pravda, byla to dvojjazyčnost asymetrická, protože percentuálně více Čechů mluvilo německy, než českých Němců česky. Nicméně ve státě, který byl po staletí dvojjazyčný, byla znalost druhého jazyka pro mnohá povolání otázkou existence.
V důsledku dnešního jazykového ochuzení se podstatně snížila možnost přímé orientace v politické a dějepisné literatuře a žurnalistice druhé strany. To přináší závislost na překladech, a protože překládána je jen zanedbatelná část dokumentů a publikací, je stav korektní vzájemné informace dosti žalostný. Tento stav snižuje přehled o politických postojích druhé strany, nemluvě o riziku nepřesných informací z druhé ruky i záměrně šířených nepřesností a nepravd. S touto skutečností, jakož i s povrchní znalosti matérie jsem konfrontován při většině rozhovorů o česko-německých vztazích, ať již na české, či německé půdě.
Riziku jednostranné informace a interpretace dějin chce zabránit dvojjazyčná publikace Odsun, vyhnání sudetských Němců od Rolanda J. Hoffmanna a Aloise Harasko, vydaná v roce 2000 Sudetoněmeckým archivem v Mnichové. Kniha se věnuje rozboru a dokumentaci příčin, plánování a realizace etnických čistek v Evropě, počínaje revoluční dobou kolem roku 1848. Autoři vysloveně zdůrazňují, že “tato dokumentace nemá sloužit jako kamenolom, jehož materiál by byl k oživení starých křivd a nenávisti vmetáván do křehkých přediv vzájemných předsudků.” Z plánovaných dvou dílu zatím vyšel díl první, pokrývající jak ve své úvodní, tak i dokumentární, části období mezi lety 1848-1939.
Úvodní část je rozdělena do 16 kapitol:
1. Formování moderního národa a národního státu v období fundamentální demokratizace;
2. Radikalizace národních, resp. etnických konfliktů za podmínek mezinárodního formování aliancí a konfrontační politiky;
3. Mnohonárodnostní stát a národní očista;
4. Formování moderního národa a národního státu v Evropě po Vídeňském kongresu;
5. Obrození Řecka a Řecko - turecký konflikt jako paradigma;
6. Probuzení národů v letech 1848/49 a německo-český konflikt jako paradigma;
7. Palackého plaidoyer ve prospěch mnohonárodnostního státu;
8. Mechanismy, strategie a perspektivy koexistence a konfliktu Němců a Čechů v mnohonárodnostním rakouském císařském státu v letech 1848/49;
9. Damoklův meč intrasigentního (nesmiřitelného) nacionalismu;
10. Strach z vyhnání a hrozby vyhnání v letech 1848/49;
11. Od konce Německého spolku v roce 1866 a rakouského vyrovnání 1867 až po ztroskotání česko-německého vyrovnání počátkem 1914;
12. První světová válka. Založení Československé republiky. Od mnohonárodnostního státu ke státu národnímu. Češi a Slováci státní národy. Ostatní národy v roli menšin;
13. Negativismus a aktivismus - národně státní konfrontace či mezinárodní kooperace;
14. Od uchvácení moci NSDAP ve Třetí říši až k Mnichovské dohodě a ke zřízení “Protektorátu Čechy a Morava”
15. K termínům vyhnání, národní očista, etnické čistky a odsun;
16. Odkazy čtenářům.
Dokumentační část přináší texty typické pro jednotlivá období národnostních sporů a je doprovázena fotografiemi dobových dokumentů a ilustracemi. Všechny dokumenty jsou uváděny v originálním jazyce (německém nebo českém) a přeloženy nezkráceně do druhého jazyka. Výjimku tvoří jen několik anglicky psaných dokumentů. Čtenář si může uvědomit, že vývoj nacionalismu obou národů v českých zemích vychází ze stejných ideologických zdrojů a vykazuje obdobná paradigmata.
Základem etnicky motivovaného nacionalismu (na rozdíl od ideje občanského nacionalismu západní Evropy) byla osvícenská myšlenka Johanna Gottfrieda Herdera, že “přirozený stát tvoří lid s jedním (homogenním) národním charakterem,” a určující charakteristikou národa byl jazyk, který takto zpolitizovaný, se změnil z původně komunikačního a kulturního prostředku ve zbraň k ovládnutí pole a v symbol nadvlády. K jazykovým střetům se přidaly další jedovaté mixtury rasistických a antisemitských idejí francouzského diplomata Josepha Artura Gobineua a Houstona Stewarda Chamberlaina. Čtenář má možnost se seznámit s texty ideologů Všeněmeckého hnutí Georga Ritter von Schönerera, Paula Antona de Lagarde a s všeněmeckým plánem Rudolfa Martina (pseudonym Otto Richard Tannenberg) na osídlení střední Evropy Němci a vypuzení jižních Slovanu a Čechů. Renomovaný německý historik Theodor Mommsen se zapsal do dějin nacionalismu střední Evropy výrokem “Buďte tvrdými! Rozumu lebka Čechů nepřijme,” avšak české obrozenecké texty jsou neméně bojovné. V xenofobních výrocích signalizovali, že Němci, pokud by se postavili do cesty českému národně emancipačnímu hnutí a snahám o českou státnost, by mohli být štvaní a vyhnáni ze země jako vetřelci a kolonisté. Mezi mlýnskými kameny česko-německého konfliktu seděli židé a mnohý Čech by se podivoval nad antisemitským pamfletem Jana Nerudy Pro strach židovský, či nad protižidovskými tirádami pozdějšího pražského primátora JUDr. Karla Baxy a vydavatele časopisu Vyšehrad Jana Klecandy v době protižidovských bouří v Praže 1897.
Eliáš Canetti ve svém sociologickém eseji Masa a moc zjišťuje, že k nejnápadnějším rysům života masy patří něco, co by se dalo označit jako pocit utlačování. Canetti píše, že ti, jednou provždy prohlášení za nepřátele, mohou dělat cokoliv, mohou postupovat vstřícně, či ostře, účastně či chladně, tvrdě nebo mírně - všechno se vykládá tak, jako by to pramenilo z neotřesitelné zlovůle, ze špatného smýšlení vůči druhému národu, z předpojatého úmyslu druhý národ otevřeně nebo zákeřně zničit. Tyto vzorky chování a smýšlení mají širokou platnost, známe je z ideologie nacionalismu, antisemitismu, náboženských hnutí a komunismu v podobě třídní nenávisti.
Jak dokumenty recenzované knihy dokládají, byl pocit ohrožení též základem obou radikálních “pan-“ hnutí: radikálního pangermanismu i panslavismu. Obě hnutí zneužila osvícenské myšlenky Herderovy. Václav Černý ve svém nedokončeném eseji Vývoj a zločiny panslavismu říká hned na začátku: “Panslavismus je český výrobek z německého materiálu.” Jinými slovy u obou “pan-” hnutí se jedná o zrcadlový efekt ohrožení a strachu před majorizací druhým etnikem, což se manifestuje v takřka identických verbálních projevech duchovních a politických vůdců obou národů, v politických cílech a plánech a ve vystupňování spirály vzájemné nenávisti.
Nacionalismy všech evropských národů sledovaly vždy a pouze vlastní, účelově racionální, machiavellistickou politiku vyjádřenou heslem “sacro egoismo”. Artur Gobineau, ideový otec rasismu, pokládal etnickou problematiku za klíčový princip politiky. Je zajímavé, že i T. G. Masaryk, tento nesporný humanista, říká v Čapkových Hovorech s TGM: “Nacionalism a socialism jsou nejmladší politické síly; proto je v nich ještě tolik kvasu. Dříve nebylo národnostních otázek -církev svým universalismem pojila všechny národy; státy byly dynastické a teritoriální, ale ne národní. Pravda, byla xenofobie - už u našeho Dalimila ji najdete; ale vědomý nacionalism je dítětem teprve minulého století.” Východisko z národnostních konfliktů se hledalo v etnických čistkách, což znamenalo vysídlení konkurenčních národnostních skupin a jejich přesunutí do jiných oblastí.
Recenzovaná kniha sleduje historický vývoj ideje výměny obyvatelstva, která byla poprvé formulována bavorským úředníkem Siegfriedem Lichtenstädterem v roce 1898. Lichtenstädterova publikace Die Zukunft der Türkei byla inspirována masakry spojenými s řecko-tureckou válkou 1896-97, jakož i s bouřemi vypuknuvšími v Rakousko-Uhersku v roce 1897 v souvislosti s Badeniho jazykovými nařízeními. Lichtenstädter chtěl navrženými opatřeními “zabránit ukrutnostem, které jednoho dne teprve nastanou, a ke kterým s přírodní zákonitostí musí jednou dojít.” Je tragickou ironií osudu Siegfrieda Lichtenstädtera že předvídal nevědomky svůj vlastní konec, protože byv židovského původu, zemřel 1942 v terezínském ghettu.
Nárok na původnost myšlenky výměny obyvatelstva si činil též lékař a etnolog George Montandon svým spisem “Frontieres nationales” z roku 1916, v němž se vyslovil pro “transplantaci” jazykových skupin, jako metody tvorby moderních států. Montandon byl antisemitským ideologem francouzského režimu ve Vichy během druhé světové války. Právě pokud jde o německo-český vztah, navrhl výměnu obyvatelstva v memorandu v souvislosti s kongresem v Lausanne v roce 1916.
Je pravda, že politické síly obou etnik v českých zemích nebyly symetrické a že za německým elementem stal mimo české státní hranice daleko větší národ. Přesto se sudetští Němci obávali české majorizace, jíž chtěli uniknout připojením k Německému spolku, později k Bismarckově říši, k Rakousku a nakonec k Třetí říši ovládané nacionálně socialistickou ideologií. Tyto odstředivé snahy Němců z českých zemí, vyvinuvší se již v druhé polovině 19. století, bohužel nepostřehly po uchopení moci Adolfem Hitlerem zrůdnost nacismu. Politická krátkozrakost se jim stala osudnou. Ostatně byl to Adolf Hitler, který již během války praktikoval transfery nejen neněmeckého obyvatelstva, ale též skupin tzv. Volksdeutsche. Transferoval je za účelem germanizace i do českých zemí. Tato poznámka není omluvou vysídlení sudetských Němců, poukazuje však na ideové kategorie, v jakých myslela značná část tehdejších politických vůdců a tím i obyvatelstva.
Stabilitě Československé republiky zajisté nepřispěla proklamace státu jako státu národního, který pak nebyl s to k sobě připoutat spoluobčany jiných národů. Třímilionovému německému a sedmisettisícovému etniku maďarskému nebyl přiřknut status státotvorných národnostních skupin. Vymstilo se, že ústava Československé republiky z 29. února 1920 nebyla smluvně vypracována s ostatními nečeskými národnostmi, čemuž zabránila nacionální tvrdohlavost jak česká, tak německá, což dokumentují v recenzované knize originální výroky prominentních politiků svářících se etnik. Kniha Emanuela Rádla Válka Čechů s Němci je v tomto smyslu přímo jasnozřivá. Rádl chápal národ jako úkol, nikoli jako totem.
Neprosadil se názor T. G. Masaryka že “z naší politiky musí být vyloučen veškerý šovinismus ovšem na stranách obou. Netoliko naší Němci, nýbrž stejně i příslušníci ostatních národů jsou teď všichni našimi spoluobčany a tudíž budou požívat demokratické rovnoprávnosti. Rozumí se, kdo chce mít stejná práva, musí loajálně vykonávat rovné povinnosti, musí respektovat ústavu a zákony.” Masarykova národnostní politika se díky malicherným českým a německým politikům a jejich voličům neprosadila. Oba národy českých zemí za to zaplatily vysokou daň.
První díl dokumentace česko-německých sváru od počátku obrozeneckých bojů z roku 1848 přes vznik Československé republiky s jejími národnostními problémy do neblahých dob Mnichovské smlouvy končí záběry českých uprchlíků z pohraničí, fotografiemi vjezdu Wehrmachtu do obsazené Prahy, záběry Adolfa Hitlera na Hradčanech a vzpomínkou německého sociálnědemokratického politika Wenzla Jaksche na jeho překotný odchod do emigrace. Musel odejít jako Eduard Beneš, aby se v Londýně opět setkali.
Recenzovaná kniha Odsun, vyhnání sudetských Němců je příkladem toho, jak oběma národům zpřístupnit vědomosti o stále ještě nezahojených traumatech česko-německého konfliktního společenství a přivést jejich vědomí na stejně informovaný základ. Považuji za iracionální představu se domnívat, že jen jeden (ten můj) národ vlastní absolutní pravdu. To platí jak pro Čechy, tak pro Němce. Psychoterapeutická církevní praktika contritio - confessio - satisfactio (zkroušenost - vyznání - náprava) může být nápomocna i při zpracování politických křivd. Patočka hledá smysl dějin v dialogu. Smyslem našich dějin je podle Patočky dialog o jejich smyslu. Recenzovaná kniha poskytuje oběma národům dosti materiálu k přemýšlení a k dialogu, protože je psaná se snahou o nejvyšší možnou objektivitu. Přál bych si, aby se nad texty zamýšleli čeští i němečtí čtenáři s patřičnou sebekritikou a distanci k tradičním předsudkům o druhém národě. Přál bych si též, aby následovaly podobně dvojjazyčné práce z pera českých autorů.
Mohu-li vznést kritickou poznámku, pak se týká titulu této knihy. Odsun či vyhnání byl teprve konečný výsledek fatálního politického chování obou národnosti. Autoři totiž přinášejí více, neboť jdou ve své dokumentaci na kořeny nacionalismu a analyzují teorii transferů etnických skupin, jak byl praktikován na mnoha místech Evropy již dlouho před rokem 1945, a to vždy podle zásad vae victis! Názvem “odsun” autoři vlastně zužují a zplošťují náplň svého záslužného díla.
Nakonec jednu moudrost nadnárodního způsobu myšlení evropského středověku, pocházející z 11. století od svatého Štěpána, krále uherského: “Regnum unius linque, unius moris fragile ac imbecile est (království jednoho jazyka a jednoho mravů je vratké a mdle).” Může být tato středověká moudrost upotřebitelná jako odklon od obsoletního nacionalistického smýšlení, to jest od myšlení strachu a agrese a věcných obviňování? Myslím, že slova svatého Štěpána jsou vhodná jako paradigma Evropské unie.