Link: OLE-Object-Data VI. FONETICKÝ SYSTÉM JAZYKA 1. Obecná charakteristika fonetického systému jazyka 2. Fonematický systém 3. Sylabický systém 4. Prozodický systém 5. Jednotlivé lingvistické disciplíny zabývající se fonetickou rovinou jazyka (fonetika, fonologie, ortoepie, ortografie, grafika) 1. Fonetický systém jazyka - 3 subsystémy: o fonematický (fonémy) o sylabický (slabiky) o prozodický/intonační (intonémy) jazyky: 1. slabičné (sylabický a prozodický subsystém - čínština, barmština, tibetština nebo vietnamština - minimální jednotkou jejich zvukové stavby není hláska, ale slabika -- sylabémy) 2. hláskové (fonémové): a) j. vokalického typu b) j. konsonantického typu (70% souhlásek) 2. Fonematický systém hláska (fón) -- jednotka řeči foném -- nejmenší neznaková jazyková jednotka Fonémy plní tři funkce: 1. konstitutivní, stavební (jako stavební materiál pro jednotky vyšších jazykových rovin) 2. distinktivní, rozlišující (jsou schopny rozlišovat formální slupky znaků) 3. perceptivní (mohou být vnímány sluchovými orgány člověka). Foném je hláskový typ, zobecnění, invariantní jazyková jednotka. V řeči se realizuje ve formě variant (odstínů, alofonémů/alofónů). Vznik variant je podmíněn různými příčinami objektivního i subjektivního charakteru (viz tab. č. 1). V každém konkrétním případě (individuálním řečovém aktu ) se foném materializuje v podobě exempláře (fónu, hlásky). Tabulka č. 1 3. Sylabický systém Slabika je nejmenší jednotka výslovnosti (minimální výslovnostní jednotka). Slabičné teorie: a) slabika vzniká jako impuls svalového napětí (M. Grammon, L. V. Ščerba); b) slabika je definována na základě akustické charakteristiky - vlny sonornosti, vlny narůstání a oslabování zvučnosti (O. Jespersen, R. I. Avanesov); c) slabika vzniká jako jeden dechový impuls (R. Stetson). vrchol slabiky, tj. slabikotvorný prvek - samohláska (někdy souhláska: krb, smrt, trn, vrch, vlk) o podle charakteru iniciální části: slabiky začínající souhláskou (r. vet-ka) a slabiky začínající samohláskou (r. az-buka, iz), o podle finální části: otevřené (zakončené samohláskou: sto-li-ca, no-chi) zavřené (zakončené souhláskou: ot-vet). 4. Prozodický systém Elementy prozodického (intonačního) systému: Přízvuk (akcent) - vyčlenění, zdůraznění toho či onoho segmentu slova nebo věty různými prostředky (slovní a větný) - akcentologie Pauza - organické přerušení proudu mluvy. Pauzy fyziologické (k nabrání dechu) a psychofyzické (pro smyslové a emocionální členění řečového proudu). Tempo - rychlost vyslovování. Témbr (fr. "zvoneček") - specifické zabarvení hlasu, individuální hlasová charakteristika každého člověka. Melodie - tónová struktura věty, je to rytmicko-melodická organizace řečového proudu. (melodie klesavá -- kadence, a stoupavá - antikadence). přízvuk syntaktický slovní 1. podle způsobu 2. podle místa 3. podle funkce: vyjádření: přízvuku: 1. větný, syntagmatický, neutrální a) dynamický, silový a) stálý (češ., fran., něm., a) rozlišující slova 2. logický (při aktuálním ruš.) - na 1. slabice členění výpovědi) (češ., island., eston.), b) rozlišující b) kvantitativní - na poslední slabice slovní tvary, 3. emfatický (novořečtina, ruština) (fran., armén., uzb.) slovoformy (v (emocionálně-expresivní) jazycích s volným - na předposl. slabice přízvukem (pol., gruz., malaj.) c) melodický, tónový, chromatický (čín., b) volný (ruš., ukr., angl., něm.) jap., korej.) c) různomístný (latina) d) bez přízvuku (severní jazyky) 5. Disciplíny zabývající se zvukovým plánem jazyka fonetika: 1) zvuková stavba jazyka 2) vědní disciplína zabývající se zvukovou stavbou jazyka. Fonetika zkoumá: o artikulační a akustické zvláštnosti hlásek o zákonitosti jejich spojovatelnosti v řečovém proudu o podmíněnost fonetických změn o přízvukem a dalšími intonačními komponenty o členěním řečového proudu na slabiky a větší segmenty o vztahem mezi zvukovou stránkou jazyka a písmem Podle výzkumného zaměření se fonetika dále dělí na: a) popisnou (deskriptivní), b) historickou, c) experimentální, d) obecnou (teoretickou). Fonologie - zabývá se funkčním aspektem hlásek (fonémů) VII. SÉMANTICKÝ SYSTÉM JAZYKA (I. Morfologický podsystém) 1. Obecná charakteristika sémantického systému jazyka (SSJ) 2. Charakteristika morfologického podsystému SSJ a) Morfologie b) Morfémika. Pojem morfému c) Klasifikace morfémů 3. Slovotvorba 4. Mluvnické prostředky vyjadřování gramatických významů Sémantický systém jazyka -- 2 podsystémy: morfologickým a lexikálním. Obsahuje znakové jazykové jednotky, tj. dvoustranné jednotky s výrazovou (VR) a obsahovou rovinou (OR) - sémantémy. sémantika: 1. lexikální, 2. lexikálně-gramatická 3. gramatická o jednotky: o autosémantické (lexémy, jednotky lexikálního systému, tj. plnovýznamová slova) o synsémantické (morfémy a neplnovýznamová slova) Tabulka č. 1 Morfologický systém jazyka sestává z morfémů - nejmenších dvoustranných jazykových jednotek (tj. minimálních jednotek jazyka nesoucích význam). Touto úrovní jazyka se zabývá morfologie, jedna z částí gramatiky, zkoumající vnitřní strukturu slova, mluvnické kategorie a způsoby vyjadřování mluvnických významů a také lexikálně-gramatické třídy slov - slovní druhy. Morfologie - 3 dílčí strukturní disciplíny: Morfémika - zkoumá morfémovou strukturu slova (nikoliv izolované morfémy). Nauka o tvoření slov - zkoumá slova z hlediska způsobů jejich tvoření a struktury. Paradigmatika - (ústřední část morfologie) zkoumá slovo v systému jeho slovoforem (v paradigmatu) z hlediska jejich mluvnických významů. Tabulka č. 2 oddíl morfémika tvoření slov paradigmatika předmět morfologická struktura zákonitosti a způsoby systém slovních tvarů slova tvoření slov zkoumání zkoumá a klasifikuje rozmanité aspekty tvoření sleduje změny slovních tvarů, morfémy, určuje jejich slov s ohledem na motivaci sloužící k vyjádření strukturní a významové mezi základovým a odvozeným syntaktických vlastností slov zvláštnosti, varianty; slovem; (vztahů mezi slovy); zkoumá procesy na klasifikace odvozených slov; analyzuje různé grama-tické morfémových švech, způsoby vyjádření mluvnických zákonitosti stanovení produktivnosti významů slov spojovatel-nosti morfémů, jednotlivých způsobů tvoření změny slov v morfémové skladbě slov v procesu fungování jazyka Morfém je nejmenší jazyková jednotka nesoucí význam, která může být vyjádřená jedním fonémem nebo určitým spojením různých fonémů (termín Baudouina de Courtenay - 70. léta 19. století). 3 typy významu morfému: 1) předmětný (lexikální) 2) derivační (slovotvorný) 3) relační (tvarotvorný, paradigmatický). Morfémy: 1. kořenné (hod-, uch-) 2. derivační - slouží k tvoření nových slov: r. stol - stolik, nastol'nyj, stolovyj; č. rada - porada, radit, radnice. 3. relační (flektivní, gramatické) - dotvářejí slovo, dávají mu konečnou podobu a pomáhají mu tak realizovat syntaktické vztahy mezi jazykovými jednotkami (v slovním spojení a ve větě): chitat' knigu; uvlekat'sya/zanimat'sya lyzhnym/sannym sportom; kniga o lyzhnom/sannom sporte atd. Morfémy se klasifikují podle: 1) významu a funkce (viz výše) 2) materiálního vyjádření (segmentální, suprasegmentální a nulové) 3) pozice (místa) ve slově vzhledem ke kořennému morfu (prefixy, sufixy, postfixy, infixy, transfixy, interfixy, konfixy /cirkumfixy/, koncovky). Tabulka č. 3 klasifikace morfémů podle materiálního vyjádření segmentální suprasegmentální nulové 1) ruk + i ruk + AE ruk + a 2) ruk + i (genitiv plurálu) přízvuk měnící mluvnický význam slova: ruk + i 1) nominativ plurálu 2) genitiv singuláru Tabulka č. 4 Tabulka č. 5 afix funkce jazyky příklady interfix spojuje dva nebo více indoevropská jazyková r. yazyk-o-ved, zeml-e-mer, kořenových morfů; rodina sam-o-liot; derivační, slovotvorná funkce ukr. mak-i-tra, mov-o-znavec', zhitt-ie-pis; něm. Geschäft-s-man infix proniká do kořenového latina, baltské jazyky, lat. vici "zvítězil", morfému (v jednom khmerština, pozůstatky místě); v angličtině vinco "vítězím"; gramatická lit. kritau "padal", (tvaro-tvorná) funkce + slovotvorná f. krintu "padám"; khm. dam "sázet", domnam "rostlina" angl. stood "stál", stand "stojí" transfix prostupuje kořenovým semitské jazyky, kořen + transfix: morfémem na několika zejména arabština místech; 1) k-t-b + a-a-a = kataba derivační + relační "napsal" funkce 2) k-t-b + y-u-a = kytuba "byl napsaný" 3) k-t-b + u-a-y = kutabyn "to, co je napsáno" = "kniha" cirkumfix afix skládající se ze především němčina, něm. ge + sag (tön) + t dvou částí, připojených ukrajinština, ruština zleva a zprava ke (příčestí od sloves "říci", "znít") kořenovému morfému, tj. obklopujících kořen; ukr. pa-sin-ok specifická r. pri-zeml-it'sya prefixálně-sufixální derivace; pere-voz-chik slovotvorná funkce 3. Slovotvorba Tabulka č. 6 tvoření slov vnější vnitřní morfologické syntaktické sémantické konverze afixální bezafixální - prefixace - kompozice - rozšíření významu - substantivizace - sufixace (skládání slov n. - zúžení významu - adjektivizace slov. základů) - - přenos významu - adverbializace prefixálně-sufixální - abreviace tvoření - pronominalizace Tabulka č. 7 mluvnické způsoby vyjádření mluvnických významů syntetické analytické mluvnický význam se vyjadřuje uvnitř slova mimo hranice slova - afixace: 1. flexe - použití pomocných slov 2. aglutinace - intonace - vnitřní flexe - slovosled - reduplikace - supletivismus - přízvuk - inkorporace 1) aglutinace (aglutinační afixace, r. affiksaciya-agglyutinaciya - z lat. agglutino - "přilepuji", termín zavedl německý filolog F. Bopp) je využívaná v turkotatarských, ugrofinských, drávidských a nigerokonžských jazycích (vzpomeňte si na turecké el-ler-im-de - "v mých rukou"). Jde o zvláštní připojování, "přilepování" invariantních (neměnných) a gramaticky jednoznačných afixů, takže k vyjádření několika mluvnických významů je potřeba několika takových afixů: elim - "moje ruka", elde - "v ruce", eller - "ruce", ellerde - "v rukou", ellerim - "moje ruce", elimde - "v mé ruce" atd. Při flexi (r. fleksiya, affiksaciya-fuziya - termín, zavedený Američanem E. Sepirem), která je charakteristická pro indoevropské jazyky, dochází naopak k organickému srůstání afixů a kořenů, které má za následek stírání fonetických a morfologických hranic mezi nimi. Afixy jsou víceznačné a variantní, jeden afix zpravidla vyjadřuje několik mluvnických významů současně, např. v r. slovoformě stolu, afix -u označuje mužský rod, jednotné číslo, 3. pád; mluvnické významy jednotného čísla a 3. pádu mohou ovšem vyjadřovat i jiné afixy (dom-u, noch-i, knig-e). Z toho vyplývá, že typ afixace závisí především na způsobu spojování afixů s kořenným morfémem. 2) vnitřní flexe (introflexe) je vyjádření gramatického významu pomocí změny zvukové skladby kořene (střídání kořenných samohlásek nebo souhlásek). Tento jev je charakteristický pro všechny indoevropské jazyky (angl.: foot - feet, man - men; něm.: Mutter - Mütter, r. izbegat' - izbezhat', liog - lyag, atd.). 3) reduplikace (lat. "zdvojení") znamená využití bezprostředně se opakujících morfémů jako prostředku vyjádření mluvnického významu. Jedná se o poměrně rozšířený jev: jap. jama-jama - "hory", polynéské papai - "ryby" (pai - "ryba"), indonéské orang-orang - "lidé", perské tond-tond - "velmi rychlý", kazašské kyzyl-kyzyl - "nejčervenější". 4) supletivismus (lat. "doplňovat") je tvoření gram. forem jednoho slova od různých kořenů; v indoevropských jazycích velmi rozšířený jev: ukr. pogano - girshe, dobre - krasche; r. ya - menya, on - ego, chelovek - lyudi, brat' - vzyat', polozhit' - klast', rebenok - deti; angl. good - better, many - more, I - me; 5) přízvuk - využití změny místa dynamického přízvuku (v jazycích s volným přízvukem) nebo změny tónu v melodických jazycích jako prostředku vyjádření gramatického významu: r. golovD - gËlovy, rÍki - rukL, razrezzt' - razrÁzat', zhinkL - zhÇnki, vÇkna - viknz, angl. contést - cóntest, expórt - éxport. 6) inkorporace je syntaktické skládání slov nebo slovních základů, sloužící k vyjádření gramatického významu; např. v čukotštině výraz tymaj'nyachak'aanmyrkyn je co do formy slovo, avšak fakticky jde o ucelenou výpověď (větu) s výzamem "zabíjím velkého tučného jelena", sestavenou ze slov-morfémů ty "já", maj'ny "velký", acha "tučný", k'aa "jelen", nmyrkyn "zabíjet". Syntaktické skládání slov umožňuje vyjadřování jak morfologických, tak syntaktických gramatických kategorií, čímž se liší od skládání slov jako slovotvorného způsobu (viz také téma I. - ninakupenda, atakupenda). 7) pomocná slova - k vyjádření gramatického významu se využívá pomocných sloves, členů, spojek, částic, předložek, odlučitelných předpon apod. 8) slovosled může být využit jako prostředek vyjádření gramatického významu pouze v jazycích s pevným slovosledem, i když jej částečně využívají i jazyky s volným slovosledem jako např. ruština a ukrajinština, u kterých je velmi rozvinutá flexe (např.: Mat' lyubit doch' a Doch' lyubit mat', Les zakryl dom, Kravchenko otpravil telegrammu CHernyh atd.). Avšak srov. angl. steel strip, round home a strip steel , home round, čín. žeń-gun "dělník", doslova "pracující člověk" a gun-žeń "lidská práce". Analogické jevy lze najít v turkotatarských a indonéských jazycích, ve většině jazyků papuánských a např. v tibetštině. 9) intonace, přesněji takových jejích součástí jako melodie a pauzy, může být také užito jako prostředku vyjadřujícího gramatický význam. VIII. SÉMANTICKÝ SYSTÉM JAZYKA (II. Lexikální subsystém) I. Charakteristika lexikálního systému jazyka 1) Disciplíny zabývající se slovní zásobou jazyka, tj. lexikálním systémem 2) Slovo jako centrální jednotka jazyka 3) Slovo a lexém 4) Variování lexému 5) Systémové vztahy ve slovní zásobě II. Slovní druhy jako lexikálně gramatické třídy slov Úloha č. 1 Lexikální systém je součástí sémantického systému jazyka. Jednotkami lexikálního systému jsou lexémy o jednočlenné (slova - student, prepodavatel', universitet, kniga) o vícečlenné (sdružená pojmenování a frazémy - zheleznaya doroga, skoraya medicinskaya pomosch', ahillesova pyata, vysosat' iz pal'ca, trepat' nervy, ubit' dvuh zajcev). Lexikálním systémem jazyka se zabývají různé disciplíny: lexikologie (disciplína zabývající se zkoumáním slovní zásoby jazyka, tj. jednotek lexikálního systému) lexikografie (nauka o teorii a praxi tvorby slovníků), sémaziologie (nauka o významu, obsahu jazykových jednotek), onomaziologie (nauka o procesech nominace, pojmenovávání), etymologie (nauka o původu slov), onomastika (a její součásti: antroponomastika, etnonomastika, toponomastika, hydronomastika atd. - nauka o vlastních jménech), frazeologie (nauka o ustálených spojeních, tj. vícečlenných lexémech) samostatnými lingvistickými disciplínami. Zastánci druhého hlediska považují tyto disciplíny za součásti, oddíly lexikologie jako zobecňující nauky o slovní zásobě jazyka. Slovo - centrální jazyková jednotka hlavní charakteristické rysy (znaky) slova : 1) poziční a syntaktická samostatnost 2) zvuková (tj. fonetická a fonologická) utvářenost (slova jsou oddělena pauzami, mají jeden hlavní přízvuk atd.); 3) gramatičnost (slova mají morfologickou formu a syntaktickou funkci) 4) idiomatičnost (arbitrérnost vztahu formy a významu) Slovo - zvukový komplex utvářený podle zákonů určitého jazyka a vyjadřující obsah podmíněný životní praxí členů daného jazykového kolektivu (jednotka řeči). Lexém je soubor všech možných slovoforem, fonetických, stylistických a sémantických variant plnovýznamového slova (jednotka jazyka) Lexém se realizuje prostřednictvím svých variant - alolexů Tabulka č. 1 variantnost lexémů typy variant fonetické morfologické stylistické sémantické gramatické ruština tvorog - tvorog; zalAE-zala-zaly; net-netu; kurs[1] - směr ya chitayu, ty pohybu chitaesh'... petlya - petlya; 4.p. j.č. muž.r. v cehe-v cehu; leta-dla, lodi; kniga,-i,-e,-oj budu podst. jmen: chitat'-prochitayu galiosha - kaliosha shofiory-sho-ferz kurs[2] - brata, stolAE cyk-lus disciplín; ročník studia schémata ilustrující obsah (sémantiku) slova a sémantickou strukturu mnohovýznamového slova (lexému): I. II. Příklady komponenciální (sémové) analýzy (lexikální sémantiky) 1) vsadnik: a) člověk, b) jedoucí, přepravující se, c) na koni; 2) student: a) člověk, b) studující, c) na střední nebo vysoké škole; 3) mat': a) člověk, b) ženského pohlaví, c) mající děti atd. Tabulka č. 2 polysémní lexém "svezhij" a jeho vztahy v jazykovém systému stimulující slova synonymické a antonymické sémantické pole vztahy hleb myagkij chiorstvyj gazeta segodnyashnyaya vcherashnyaya vzglyad novyj izbityj skupina přídavných jmen označujících fason v l a s t n o s t predlozhenie veter priyatnyj goryachij vozduh bodryaschij spiortyj trava zelionaya vyalaya zelen' izumrudnaya zhuhlaya pozheltevshaya systémové vztahy lexikálních jednotek. synonymie (učitel - kantor) antonymie (mokrý -- suchý) polysémie (křídlo, jazyk, kohoutek) homonymie (rys[1] -- rys[2]) sémantická pole (laskavý, ješitný, drzý, tvrdohlavý, hodný) rodově-druhové vztahy (strom -- lípa, javor, smrk, jabloň) Rozdíl mezi homonymií a polysémií lze graficky znázornit následujícím způsobem: Slovní druhy 4 základní hlediska: 1. sémantické (obecný význam, který spojuje řadu dalších slov, např. stol, ruchka, student, prepodavatel', derevo -předměty; sidet', chitat', stoyat', bezhat', spat' - děje; krasivyj, grustnyj, bol'shoj - vlastnosti atd.), 2. syntaktické (každý slovní druh plní ve větě určité funkce, např. substantivum - především podmět a předmět, adjektivum - přívlastek, sloveso - přísudek atd.), 3. morfologické (každý slovní druh /pokud tvoří různé tvary slov/ má vlastní tvarotvorná paradigmata), 4. slovotvorné (každý slovní druh disponuje specifickým repertoárem /inventářem/ derivačních afixů pro tvoření nových slov, patřících k témuž slovnímu druhu. X. SYNTAKTICKÝ SYSTÉM 1. Obecná charakteristika syntaktického systému jazyka. 2. Diskusní otázky syntaxe. I. syntaktické jednotky: a) morfém, b) slovní spojení, c) věta, d) slovní spojení a věta; II. vztahy mezi podmětem a přísudkem: a) koordinace - predikace, b) spojení slov; III. definice věty. 3. Syntax slovního spojení - malá syntax. 4. Větná skladba - velká syntax. 5. Aktuální větné členění. 6. Typologie věty. Úloha č. 1 Syntaktický jazykový systém představuje nejvyšší úroveň organizace jazykových jednotek (viz tab. č. 1, téma VI). Syntaktické jevy jsou mnohem složitější a přitom celkově mnohem méně prozkoumané, než jevy ostatních úrovní (subsystémů) jazyka. Od 50-60. let 20. stol. je přitom syntaktická problematika v centru pozornosti lingvistů. Systémový charakter syntaktických jevů je totiž méně zřetelný, než je tomu u jednotek fonetického, morfologického a lexikálního subsystému. Obtíže vyvstávají již u otázky syntaktických jednotek. Tak např. představitelé americké deskriptivní lingvistiky se domnívají, že základní jednotkou jak morfologické, tak i syntaktické úrovně je morfém; je zde patrná snaha všechny syntaktické jevy mechanicky zjednodušit na úroveň morfémů (pouze s tím rozdílem, že morfologie se zabývá popisem těsněji spojených jednotek, kdežto syntax má zkoumat větší morfémová spojení). Jiní uznávají nutnost rozlišování morfologických a syntaktických jednotek, avšak nejsou jednotní v názoru na jejich status: někteří soudí, že za základní jednotku je nutno považovat slovní spojení, kdežto věta je pouze komplexem slovních spojení; pro druhé je právě věta skutečnou syntaktickou jednotkou. Většina současných autorů nejrůznějších učebnic základů jazykovědy vychází z reálné existence dvou jazykových jednotek: slovního spojení a věty. Slovní spojení je stavebním materiálem věty, není však větou. Slovní spojení plní nominativní funkci, zatímco věta něco sděluje, tj. plní funkci komunikativní. Z tohoto hlediska spojení slov typu student chitaet, solnce svetit, mashina edet nejsou slovními spojeními ve smyslu jazykových jednotek, nýbrž větami. Spojení podmětu s přísudkem se uskutečňuje pomocí zvláštního typu mluvnického vztahu, který není ani souřadicím, ani podřadicím vztahem. Gramatický vztah mezi podmětem a přísudkem se nazývá kongruence (shoda): hlavní větné členy se navzájem shodují např. v rodě, čísle a pádě (trava zelionaya), v rodě a čísle (devushka chitala), v čísle (studenty uchatsya). Významový vztah mezi podmětem a přísudkem se označuje jako predikace. Úloha č. 2 Zamyslete se nad níže uvedenými definicemi věty z děl ruských lingvistů a určete, jakých znaků věty si tyto definice všímají: 1. Pronášíme-li soudy o nějakých věcech, spojujeme pojmy s jinými pojmy, nebo pojmy s představami. Např. ptáci létají, tento pokoj je prostorný. V prvním příkladě je pojem létají přisuzován pojmu ptáci; ve druhém případě je pojem prostorný přisuzován představě tento pokoj... Připojení přísudku k podmětu označujeme jako soud. Věta je soud vyjádřený slovy. (F. I. Buslajev) 2. Věta je zvláštní typ slovního spojení, charakterizovaný predikativními formami a zakončenou intonací. (M. N. Peterson) 3. Věta je jednotka řeči, vnímaná mluvčím i posluchačem jako mluvnický celek a sloužící k slovnímu vyjádření jednotky myšlení. (A. A. Šachmatov) 4. Věta je gramaticky určitým způsobem organizované spojení slov (někdy jen jedno slovo), sloužící k vyjádření ucelené myšlenky. (V. A. Bogorodickij) 5. ...slovní spojení, jejichž součástí je přísudek, nebo jejichž formální struktura ukazuje na chybějící přísudek, nebo sestávající pouze z přísudku; všechna takováto slovní spojení budeme nazývat větami. (A. M. Peškovskij) 6. Ucelená myšlenka vyjádřená slovy nebo - v užším slova smyslu - syntaktická jednotka, jejíž součástí je přísudek, se nazývá věta. (L. A. Bulachovskij) 7. Věta je celistvá řečová jednotka, gramaticky utvářená podle zákonů daného jazyka, která je hlavním prostředkem formování, vyjadřování a zobecňování myšlenek. Věta vyjadřuje nejen sdělení nějaké skutečnosti, ale také vztah mluvčího k této skutečnosti. (Grammatika russkogo yazyka, 1960) 8. Jednoduchá věta je samostatná syntaktická jednotka sdělení s gramatickým významem predikativnosti, formálně vyjádřená minimálním strukturním schématem s odpovídajícím systémem mluvnických prostředků k vyjádření syntaktických časů a způsobů. (Grammatika sovremennogo russkogo literaturnogo yazyka, 1970) 9. ...jednoduchá věta je taková výpověď, která vznikla podle strukturního schématu k tomu určeného, má gramatický význam predikativnosti a vlastní sémantickou strukturu, vyjadřuje tyto významy systémem syntaktických forem (větným paradigmatem) a pravidelnou realizací a má komunikativní cíl, k jehož vyjádření vždy přispívá intonace. (Russkaya grammatika, 1980) Úloha č. 3 Přečtěte si text: Problém definice věty patří v syntaxi také k diskutovaným otázkám, protože nehledě na univerzálnost této jednotky jazyka jsou věty neobyčejně různorodé jak co do formy, tak co do obsahu. Věta nicméně má (se zřetelem k těmto rozdílům) v různých jazycích některé společné znaky, které ji odlišují od slovního spojení a k nimž patří zejména: 1. komunikativnost (základní funkcí věty je funkce komunikativní, tj. něco sdělovat, předávat informace); 2. predikativnost (vztažení obsahu výpovědi ke skutečnosti; realizuje se především pomocí času přísudkového slovesa, např.: Studenty sdayut `ekzamen. Studenty sdali `ekzamen. Studenty budut sdavat' `ekzamen.); 3. modálnost (modalita - vztažení postoje mluvčího, jeho vůle, přání, záměrů ke skutečnosti; realizuje se nejčastěji pomocí způsobu slovesného přísudku, pomocných slov, intonace; např.: Ty by vyuchil `eto! Esli ne budet dozhdya, pojdiom, mozhet byt', pogulyat'!?). Kromě toho je třeba mít na mysli, že k vytvoření takové syntaktické jednotky, jako je věta, je nutný určitý 4. model, strukturní schéma (v každém jazyce existují schémata, modely pro strukturování slovních spojení a vět, z nichž jeden je vždy pro tvoření vět v daném jazyce nejtypičtější; např. pro ruštinu, ukrajinštinu, češtinu a další jazyky je to model S + P + O (subjekt /podmět + predikát/přísudek + objekt/předmět), pro mnohé jiné jazyky je to schéma S + O + P. Značná část vět se neobejde bez 5. spojovacích konstrukčních prvků (spojek, předložek). V procesu konstruování vět jsou neméně důležité také 6. intonační prostředky (především větný přízvuk, pauza, melodie). Právě intonace je velmi často rozhodující pro určení statusu syntaktické jednotky (slovní spojení ´ věta). Srov. např.: a) Gluhaya noch' zastala nas na ulice s razbitymi fonaryami u apteki; b) Gluhaya noch'. Razbitye fonari; c) Noch'. Ulica. Fonar'. Apteka. Úloha č. 4 Odpovězte na otázky: 1. Jaké jsou sporné problémy současných syntaktických teorií? 2. Jaké jednotky se v syntaxi rozlišují? 3. Co je to slovní spojení? 4. Čím se slovní spojení liší od věty? 5. Uveďte vám známé definice věty a srovnejte jejich obsah. Jakých aspektů a vlastností si každá definice všímá? Jak spolu navzájem souvisí? (srovnejte minimálně tři takové definice) 6. Vyjmenujte základní znaky věty, které ji odlišují od ostatních strukturních jednotek jazyka. 7. Co víte o vztazích mezi podmětem a přísudkem? 8. Co je to predikace? Jak je vyjadřována? 9. Vysvětlete, jak chápete komunikativní funkci věty. 10. Co je to modalita? Jakými jazykovými prostředky se vyjadřuje? Uveďte příklady z češtiny, ruštiny a dalších jazyků. 11. Jaká je role intonace ve ztvárnění věty? 12. Které intonační prostředky jsou povyužívány v syntaktické funkci? 13. Čím se liší jednoduchá věta od souvětí? 14. V čem spočívá rozdíl mezi holou a rozvitou větou? Úloha č. 5 Určete shodné větné vzorce (modely) u uvedených vět: Nuzhno pomyt' poly, ctudent vernulcya uctalym, rebyata pribezhali radoctnye, neobxodimo prigotovit' zadanie, bez truda udachi ne dob'iosh'cya, bez ckalki xleba ne zamecish'. Přeložte tyto věty do češtiny, určete modely a srovnejte je s ruským materiálem. Úloha č. 6 Určete, jakými prostředky se v uvedených větách vyjadřuje predikace (jejíž součástí je modalita, čas a osoba): 1. Na ulice tixo, temno i cyro. 2. Lish' by poshiol dozhdik. 3. Otec rabotaet v univercitete. 4. Za oknom temneet. 5. Vozvraschajtec', deti, ckoree. 6. Kak by xoteloc' nemnogo otdoxnut'. Věty přeložte a určete prostředky vyjádření predikace a modality v češtině. Pozorování o obou jazycích srovnejte. Úloha č. 7 Přečtěte si větu, kterou uměle vytvořil L. V. Ščerba: GLOKAYA KUZDRA SHTEKO BODLANULA BOKRA I KUDRYACHIT BOKRENKA. Jak by ji bylo možné interpretovat jako předmět syntaktického popisu? Pokuste se vytvořit model této "věty". Naplňte ji obsahem. Následující příklad můžete použít jako vzor: Ctudenty cdayut `ekzameny i zachety dvazhdy v god. Úloha č. 8 Určete základní a závislé slovo ve slovních spojeních se shodou jako podřadicím vztahem. Najděte případy částečné shody: r.: vycokij dom, shirokaya ulica, novoe zdanie, gorod Kiev, ozero Bajkal, moj uchitel', vtoroj god, chto-to beloe, shect'yu knigami, na pyati ctranicax, chiornyj kofe, cem' ctudentov; ukr.: gzrni kvÇti, chudËva dÇvchina, prekrzcnij kraievLd, vazhkÁ zavdznnya, knLzhka brzta, mij olivÁc', na c'Ëmomu pËverci. Uveďte analogické příklady z češtiny a dalšího cizího jazyka. Úloha č. 9 Určete, jaké významové vztahy (atributivní, objektové, příslovečné) existují mezi komponenty následujících slovních spojení: r.: govorit' medlenno, devushka v shlyape, dom na prigorke, uvlekat'cya cportom, gulyat' v parke, bryuki v polocku, nedaleko ot Mockvy, vcegda veciolyj, doverie k lyudyam, cprocit' u tovarischa, chetviortyj kurc, rabotat' zimoj, cvobodnyj po cubbotam; ukr.: bÇgti shvLdko, budLnok na rËzi (perexrÁcti), zaxËplyuvaticya cpËrtom, brzti Íchact', zzvzhdL akurztnij, vÁcelo cmiOticya, vÇl'nij vid zanOt', cpidnLcya v ckladku (zbËrku), pal'to z vidlËgoyu, chervËne Obluko, grzti na pianÇno, perekladzti knizhkL. Přeložte slovní spojení (ruské nebo ukr. příklady) do češtiny a do dalšího cizího jazyka. Srovnejte významové vztahy mezi komponenty ekvivalentních slovních spojení v různých jazycích. Úloha č. 10 Utvořte dvojice vět tak, aby v první větě uvedená slovní spojení vystupovala ve funkci podmětu a ve druhé ve funkci libovolného jiného větného členu (lze měnit slovoformy): r.: Kievckij univercitet, dvoe druzej, odin iz nac, kazhdyj den', decyatki knig, pyat' clushatelej; ukr.: Kiyivc'kij univercitet, dvo priyateliv, odin z nac, kozhen den', decyatki knizhok, p"yat' cluxachiv. Přeložte uvedená spojení do češtiny a do dalšího cizího jazyka a opakujte cvičení podle zadání. Úloha č. 11 Sestavte věty, v nichž by slovesa první skupiny plnily funkci pomocných sloves a slovesa druhé skupiny funkci infinitivu ve složeném slovesném přísudku. r.: 1. cobrat'cya, prekratit', prodolzhat', ucpet', xotet', medlit', lyubit'; 2. gulyat', nablyudat', uchit'cya, izbegat', picat', otvetit', cmotret'; ukr.: 1. zbiraticya, pripiniti, prodovzhuvati, vctignuti, xotiti, ne pocpishati, lyubiti; 2. gulyati, cpocterigati, vchiticya, unikati, picati, vidpovidati, divitic'. Úloha č. 12 Utvořte dvanáct vět, ve kterých by uvedená slova postupně vystupovala v roli podmětu a přímého předmětu. Jak lze určit syntaktickou funkci podmětu a předmětu nesklonných substantiv? r.: portret, kofe, more, kenguru, portfel', gorod; ukr.:stil, vikno, shose, pal'to, misto, olivec'. Přeložte slova do češtiny a do dalšího jazyka vaší kombinace. S takto získanými slovy proveďte cvičení znovu. K jakým závěrům lze analýzou získaných výsledků dospět? Úloha č. 13 Utvořte šest vět, v nichž by slova ego, eio, ih (v ukr. jogo, yiyi, yih) vystupovala jednou jako předmět a podruhé jako přívlastek. Úloha č. 14 Odpovězte na otázky: 1. Jaké typy slovních spojení znáte (podle jejich struktury a podle charakteru významových vztahů mezi jejich komponenty) 2. Jakými vnějšími prostředky mohou být komponenty slovních spojení spojovány? 3. Vyjmenujte základní druhy syntaktických vztahů a určete jejich podstatu. 4. V čem spočívá rozdíl mezi shodou a řízeností (rekcí)? Co mají tyto vztahy společného? Jaké typy řízenosti znáte? 5. Jakými prostředky se realizuje přimykání? Úloha č. 15 Na základě čeho lze stanovit mluvnické významy zvýrazněných slov a určit jejich syntaktické vztahy s jinými slovy? r.: 1. My celi v takci, v takci bylo teplo i uyutno. 2. Mal'chiku kupili novoe pal'to, pal'to vicelo na veshalke. 3. Noch' cmenyaet den', den' cmenyaet noch'. 4. Znanie obogaschaet opyt, opyt obogaschaet znanie. ukr.: 1. Mi cili v takci, v takci bulo teplo i zatishno. 2. Xlopchiku kupili nove pal'to, pal'to vicilo na vishalci. 3. Nich zminyuie (zactupaie) den', den' zminyuie (zactupaie) nich. 4. Znannya zbagachuie docvid, docvid zbagachuie znannya. Úloha č. 16 Proč při překladu do angličtiny a francouzštiny nezůstává zachována struktura následujících ruských a ukrajinských vět? r.: 1. Ctrannaya `eto byla ictoriya. 2. Prishli my tuda uzhe k raccvetu. 3. `Etogo voproca ya ne ponimayu. ukr.: 1. Divna ce bula ictoriya. 2. Prijshli mi tudi vzhe vdocvita. 3. C'ogo pitannya ya ne rozumiyu. Úloha č. 17 Kolik vět lze utvořit, jestliže v různém pořadí použijeme následující slova: r.: ya, vchera, prishel, domoj, vecherom; ukr.: ya, vchora, prijshov, dodomu, vvecheri; Úloha č. 18 Určete modalitu následujících vět a ukažte, jakými způsoby je vyjadřována: r.: 1. Cidel by ty doma! 2. Ckoree by on priexal! 3. Ecli by on byl zdec', on mog by pozabavit' nac. 4. On, veroyatno, ne dolzhen byl tuda xodit'. 5. Mozhet byt', ty esche ucpeesh' na poezd. 6. Ecli by ctudent rabotal vec' god, on cdal by `ekzamen. 7. Pojdiom pogulyaem! 8. Daj mne ctakan vody! ukr.: 1. Cidiv bi ti vdoma! 2. Ckorishe b vin priyixav! 3. YAkscho b vin buv tut, vin mig bi nac pobaviti. 4. Vin, mabut', ne povinen buv tudi xoditi. 5. Mozhlivo, ti sche vctignesh na poyizd. 6. YAkscho b ctudent pracyuvav cilij rik, vin bi cklav icpit. 7. Xodimo pogulyati! 8. Daj meni cklyanku vodi! angl.: 1. I really want to talk you. 2. You needn't worry about it. 3. You must do it at once! 4. Fetch me a piece of chalk, please. 5. He is, certainly, the best singer I ever heard. 6. Can you tell us if there's a farm near here where we could stay the night? 7. Surely, he will come! něm.: 1. Du mußt es dreimal sagen. 2. Was soll es bedeuten? 3. Ich wollte es wäre Frühling! 4. Komm nur heraus, du, geniere dich nicht. 5. Jeder Stoff besteht aus Atomen. 6. Nun will ich zu Abend essen wie ein Wolf. 7. Er konnte diesen Fehler unmöglich gemacht haben. fr.: 1. Les moindres détails de la vie d'un homme supérieur doivent ętre remarqués. 2. Et je voudrais bien que Jeanne fűt en d'autres mains que les siennes. 3. Veuillez, s'il en est ainsi, me donner ses raisons et les vôtres. 4. Il faut se représenter la vie des mineurs. 5. Soyons plus gracieux, et donnons-lui un joli nom, dans l'espoir qu'il le mérite. Úloha č. 19 Přeložte následující věty do některého cizího jazyka a srovnejte prostředky pro vyjádření modality v češtině, ruštině a dalším jazyce vaší studijní kombinace. r.: 1. Mne prishloc' otkazat'cya ot poezdki. 2. Ecli by vy priexali esche raz, vce bylo by po-drugomu. 3. Ty dolzhen vypolnit' rabotu v crok. 4. Priezzhajte k nam cherez god - vy uvidite, kak izmenitcya gorod. ukr.: 1. Meni dovelocya vidmoviticya vid poyizdki. 2. YAkscho b vi priyixali sche raz, vce bulo b inakshe (po-inshomu). 3. Ti povinen vikonati robotu vchacno. 4. Priyizdit' do nac cherez rik - vi pobachite, yak zminit'cya micto. Úloha č. 20 Přečtěte si text: V 50. letech se rozšířil nový směr syntaktického bádání, tzv. funkční syntax. Základy této teorie byly rozpracovány známým českým jazykovědcem Vilémem Mathesiem. Jestliže se při analýze podle větných členů vyčleňuje především podmětná a přísudková část věty, pak při aktuálním členění výpovědi vyčleňujeme výchozí (základní) část, tj. to co je dáno, o čem se něco vypovídá (základ výpovědi - téma), a část obsahující novou informaci, tj. to co se vypovídá (jádro výpovědi - réma). Určit, co je v jednotlivých výpovědích dáno a co je nové, je možné jen ve vztahu ke konkrétní situaci, pouze bereme-li v úvahu roli adresáta, jeho informovanost a subjektivní potřebnost přicházející informace. V jedné a téže výpovědi mohou být téma a réma zaměněny v závislosti na cílové zaměřenosti mluvčího a posluchače. Bylo zjištěno, že v jazycích s volným slovosledem jsou slova ve větě rozložena s ohledem na jejich funkční perspektivu (vztah daného a nového ve větě vytvářejí funkční perspektivu): dané (základní, výchozí) v neutrální výpovědi zpravidla předchází novému a logický důraz je kladen na konec věty. K jazykovým prostředkům, s jejichž pomocí se vyjadřuje funkční perspektiva věty, patří především slovosled, intonace, zvláštní zdůrazňovací slova a částice; v poslední době je zvláštní pozornost věnována přízvuku, který je nejdůležitějším prostředkem vyčlenění nové informace: studenty sdayut `ekzameny (ne shkol'niki i ne abiturienty); studenty sdayut `ekzameny (ne peresdayut); studenty sdayut `ekzameny (a ne zachioty). Úloha č. 21 Odpovězte na otázky: 1. Co je to aktuální větné členění? 2. Kdo je považován za zakladatele funkční syntaxe? 3. Jaké prostředky se využívají při aktuálním členění výpovědi? 4. Jakými termíny se označuje známá část informace ve větě? 5. Jak se označuje nová, pro posluchače aktuální informace (část věty)? 6. Uveďte vlastní příklady ilustrující aktuální větné členění různými způsoby (na materiálu mateřského, ruského, ukrajinského a dalšího cizího jazyka). Úloha č. 22 Přečtěte si text: Na syntaktické úrovni je nejpodstatnější rozlišení tří typů stavby věty: nominativního, ergativního a aktivního. Nominativní typ větné stavby je charakteristický pro většinu indoevropských jazyků a vyznačují se jím také jazyky turkotatarské, ugrofinské a semitohamitské. Zásadní je zde postavení podmětu v nominativu a přímého předmětu v akuzativu (tj. rozlišuje se nominativ a akuzativ). Ergativní konstrukce je vlastní kavkazským jazykům, baskičtině a některým jazykům amerických Indiánů. V těchto jazycích je velmi silně vyjádřen vzájemný vztah, vzájemná podřízenost podmětu a přísudku, přičemž jeden a tentýž pád (tzv. absolutní pád) slouží jak k vyjádření subjektu (podmětu) při nepřechodném slovese, tak k vyjádření objektu (předmětu) při slovese přechodném. Subjekt přechodného slovesa je vyjadřován právě ergativním pádem (formálně připomíná instrumentál) nebo některým jiným nepřímým pádem a nemůže být vyjádřen nominativem (viz např. gruzínskou větu Mama-m cxen-i iqid-a - Otec kupil konya, doslova Otcom kuplen kon', kde Mama-m - erg. p., cxen-i - absol. p.); ve větě Mat' vospityvaet syna je užito nominativního typu větné stavby, avšak v překladu do gruzínštiny má věta podobu Syn vospityvaetsya mater'yu. Aktivní typ věty je vlastní pouze malému počtu jazyků, jsou to např. některé indiánské jazykové rodiny Severní Ameriky - siu a některé další). Je založen na opozici dějových a stavových sloves, přičemž jeden a tentýž pád má význam subjektu při slovesech stavových a význam objektu při slovesech dějových. Subjekt je při dějových slovesech vyjadřován zvláštním, aktivním pádem. Z toho lze usoudit, že aktivní typ je podobný typu ergativnímu. Přitom nominativní typ věty, na rozdíl od typu aktivního a ergativního, vyjadřuje subjekt vždy nominativním pádem bez ohledu na charakter slovesa. Velkou zásluhu na rozpracování syntaktické typologie jazyků má známý ruský lingvista A. A. Meščaninov. Úloha č. 23 Napište referát na jedno z následujících témat: 1. Diskusní syntaktické problémy. 2. Typické modely stavby slovního spojení a věty v češtině, ruštině a dalším cizím jazyce. 3. Teorie V. Mathesia o aktuálním členění větném. Úloha č. 24 Zapamatujte si nová slova a výrazy: koordinace (koordináciya) predikace (predikáciya) predikativnost (predikatLvnoct') modalita, modálnost (modál'noct') konstrukční prvky (konctruktLvnye `elemÁnty) věta (predlozhÁnie) jednoduchá (proctËe) souvětí (clËzhnoe) holá (neracproctranionnoe) rozvitá (racproctranionnoe) vztahy (otnoshÁniya) atributivní (atributLvnye) objektové (ob"Áktnye) příslovečné (obctoOtel'ctvennye) syntaktické (cintakcLcheckie cvyazi) syntaktická funkce (cintakcLcheckaya funkciya) shoda, kongruence (coglacovánie) řízenost, rekce (upravlÁnie) přimykání, adjunkce (primykánie) funkční syntax (aktuál'nyj cLntakcic) aktuální členění výpovědi (aktuál'noe chlenÁnie predlozhÁniya) téma/dané/známé/základ (tÁma/dánnoe/izvÁctnoe/ocnËva) réma/nové/neznámé/jádro (rÁma/nËvoe/neizvÁctnoe/yadrË) větný typ (tip predlozhÁniya) nominativní (nominatLvnyj) ergativní (`ergatLvnyj) aktivní (aktLvnyj) Seznam použité literatury: 1. Antichnye teorii yazyka i ctilya. M., L., 1936. 2. DOLENKO, M. T.: Vctup do movoznavcta. Zbirnik vprav i zavdan'. K., 1975. 3. DONCKIX, O. A.: K ictokam yazyka. Novocibirck, 1988. 4. Ictoriya lingvicticheckix uchenij. Crednevekovyj Voctok. L., 1981. 5. KALABINA, C. I.: Praktikum po kurcu "Vvedenie v yazykoznanie". M., 1977. 6. KARPENKO, YU. O.: Vctup do movoznavctva. K.-Odeca, 1991. 7. KONDRASHOV, N. A., KOLOCOVA, L. F., RUPOCOVA, L. P.: Cbornik zadach i uprazhnenij po vvedeniyu v yazykoznanie. M., 1985. 8. MACLOV, YU. C.: Vvedenie v yazykoznanie. M. 1987. 9. MURAT, V. P.: Vvedenie v yazykoznanie. Metodicheckie ukazaniya dlya ctudentov- zaochnikov. M., 1973. 10. Obschee yazykoznanie. Pod red. A. E. Cupruna. Minck, 1983. 11. Covremennyj rucckij yazyk. Cbornik uprazhnenij dlya clushatelej podgotovitel'nyx otdelenij vuzov. Xar'kov, 1985.