Nejzákladnější diferenciací zvuků řeči z hlediska artikulace je rozlišení na hlásky tvořené při otevřeném mluvním ústrojí, apertuře - vokály (samohlásky) - a hlásky tvořené pomocí překážek, striktur - konsonanty (souhlásky). Toto rozlišení je jazykové univerzále, vyskytuje se totiž ve všech jazycích světa. Je připomínáno ve školních mluvnicích, a tak se stalo součástí běžného vědění o jazyce.
Podíváme-li se na tvoření hlásek blíže, shledáme, že jde o rozdělení poněkud zjednodušené: u některých souhlásek je průchod artikulačním ústrojím poměrně volný ([f], [j]), u vokálů [iː], [uː] je naopak apertura dost malá a navíc je sevřená pohybem rtů; zejména rozdíl mezi [i] a [j] je velmi malý (a podobně rozdíl mezi [u] a bilabiálním [ʋ] = ´w´, jaké známe z angličtiny. Proto je vhodnější odlišovat z artikulačního hlediska tyto typy hlásek:
Tabulka 5.1. Typy hlásek hlásek podle tvoření
apertura (otevřenost mluvidel) | striktura (překážka v mluvidlech) | |||||
---|---|---|---|---|---|---|
vokál (monoftong i diftong) vocoid | konsonant contoid | |||||
aproximanta | sonora | (pravý, vlastní) konsonant, obstruent | ||||
likvida | nazála | znělý | neznělý | |||
např. | [a] [eː] | [j] [ʋ] | [l] [r] | [m] [n] | [b] [z] | [f] [k] |
Rozlišení není jen samoúčelnou hříčkou fonetiků a není (ve fonetické literatuře) ani nové. Ve vymezení vokálu jako typu hlásek panuje v jednotlivých pramenech shoda. Skupina konsonantů je brána velmi často jako celek a většinou se v jejím rámci připomínají jako samostatný typ likvidy a nazály, někdy se uvádí i jejich společné označení sonory, ale s aproximantami se nepočítá. Je to možná i proto, že v mnoha jazycích neexistují samostatně, ale jen jako součást diftongů (dvojhlásek). Užívá se pro ně v této funkci i označení semivokál (polovokál, polosamohláska).
Detailnější rozlišení typů hlásek podle tvoření má své výhody: Jednotlivé skupiny se různě zapojují do řetězců (slabik, slov... - srov. 4.3), platí pro ně jiné zákonitosti přizpůsobování (7.3) a chovají se rozdílně i ve vývoji jazyků. Kromě toho má toto rozlišení paralelu v akustické stavbě řeči.
Podívejte se do některé z učebnic jazyka, který studujete, a ověřte si, jaké typy hlásek autor rozlišuje. Možná že pracuje s týmiž pojmy jako běžná školní učebnice češtiny, tj. vidí jen samohlásky a souhlásky. Zjistěte si, jak potom vysvětluje problém hlásek jako [l] nebo [m], které nepodléhají spodobě znělosti.