Všechny vokalické zvuky normálně mluveného jazyka vznikají na základě stejné hlasové linie. Je jí fonace, hlas vzniklý v hlasivkách (5.1). Jejich rozlišení probíhá v nadhrtanových prostorách. Základem je postavení jazyka v ústní dutině, doplňující diferenciace pobíhá pomocí pohybu rtů, spodní čelisti, vela, dík změnám v napjatosti mluvních orgánů, také dík trvání celé artikulace. Je zajímavé, že přes nutnou souhru všech mluvních orgánů při artikulaci jsou samohlásky v dětské řeči jen málokdy postiženy poruchami výslovnosti.
Na druhé straně právě princip jejich artikulace umožňuje velkou variabilitu vokálů, můžeme dokonce říci, že i zdánlivě stejné samohlásky jsou v jednotlivých jazycích rozdílné (viz dále). Navíc se i "týž" vokál v jednom jazyce může na nezobecněné rovině poznání (3) lišit podle hláskového okolí, zejména podle stavby slabiky, do níž patří. Proto vždy v lingvistice popisujeme vokály jen jako typy, sledujeme jejich okolím nejméně ovlivněnou podobu a odhlížíme od změn vzniklých např. tempem řeči. Pohled se tak blíží přístupu fonologickému (8). I tak se může stát, že ve vědeckých pracích volí autoři různou míru zobecnění a, i když je to pro čtenáře (a hlavně studenta) zvláštní, udávají rozdílný počet vokálů pro týž jazyk, o němž píší.
Konkrétní jazyk většinou nevyužívá všech možností mluvních orgánů pro rozlišení samohlásek jako typů, i když u každé samohlásky jsou (nějak) přítomny. Při tvoření samohlásky, i té nejjednodušší, jsou aktivní všechny artikulační orgány, což se většinou formuluje tak, že "u vokálu je ve všech orgánech artikulační napětí".
Základní artikulaci vokálů vytváří pohyb jazyka z neutrálního postavení (obdobného jako při klidném dýchání) dopředu a vzhůru nebo dozadu a vzhůru. Tímto posunem se mění poměr objemů dutiny ústní a hrdelní. Princip tohoto pohybu nejlépe ukáže schéma artikulace českých vokálů; na základě pozorování vlastní výslovnosti si můžeme ověřit, do jaké míry náčrt pozice jazyka odpovídá.
Postavení jazyka v ústech ukazuje tradiční obecné schéma soustavy vokálů jazyků, vokalický trojúhelník. Jeho východiskem je trojúhelníkový obrazec vytvořený r. 1781 Ch. F. Hellwagem. Obrazec vychází z vertikálního a horizontálního posunu jazyka z klidové polohy při tvoření jednotlivých samohlásek. Obrazec velmi dobře vyhovoval pro indoevropeistická, tedy diachronní zobecněná bádání 19. století. Vychází se z něj i dnes, protože schéma je natolik dobře vybudováno a obecně známo, že je do něj možno začlenit i nově objevené vokalické zvuky, třeba i nářeční, tak, že každý lingvista dobře výklad pochopí. Kromě toho odpovídá obrazec i faktu, že vokály podobné pozice ve schématu mají také některé společné vlastnosti ve vývoji jazyka či ve spojování v řetězcích: srov. v mateřském jazyce - zadní vokály se v kořenech slov spojují s j, ď, ť, ň spíše v expresivních nebo přejatých slovech, dlouhé vysoké vokály mají tendenci se ve výslovnosti zkracovat aj.
Tabulka 5.2. Hellwagův vokalický trojúhelník
| vertikální posun jazyka | horizontální posun jazyka | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| anteriorní (přední) | centrální (střední) | posteriorní (zadní) | |||||
| zavřené (=vysoké) | i | u | |||||
| středové zavřenější | e | o | |||||
| středové otevřenější | ´přednější a´ a | ´zadnější a´ a | |||||
| otevřené (=nízké) | a | ||||||
U Hellwaga jsou navíc vloženy hlásky střední vysoké ü a střední středové ö; v obvykle užívaném schématu se s nimi nepočítá, jsou chápány jako labializované podoby i a e.
Původní schéma jsme zrcadlově převrátili, neboť to odpovídá obvyklé představě, že přední je podle směru písma vlevo.
Schéma se stalo východiskem dnešních popisů soustav samohlásek různých jazyků. Většinou se mluví o samohláskách a-ových, e-ových atd., aby byl zvýrazněn fakt, že konkrétní zvuk nemůže být schématem postižen. Jde vlastně o "samohlásky typu a", "samohlásky typu e" atd.
V některých jazycích jsou systémy složitější než tento obecný, v jiných naopak jednodušší (jen tříčlenný systém vokálů v sanskrtu). Pro mnohé systémy by bylo výhodné užít vícerozměrného zobrazení (v češtině je další dimenze dána kvantitou, ve francouzštině nazálností, v němčině labializací apod.), je to však pro psaný text poněkud složité - srov. i schéma transkripčních znaků IPA (2.3).
Konkrétní schémata soustavy vokálů jednotlivých studovaných jazyků, a také způsob jejich znázornění, který je v lingvistice daného jazyka obvyklý, poznáte při studiu speciálních fonetik.
Pro základní artikulaci se předpokládá dosažení maximální pozice jazyka obvyklé pro daný typ vokálů. Méně extrémní postavení jazyka vytváří varianty, k nimž se přihlíží hlavně v konfrontačním studiu jazyků - např. i-ové hlásky mohou být různě "vysoké" a "přední", ale stále jsou v rámci jazyka chápány jako [i]. Zvláštností je neutrální poloha jazyka při artikulaci: dík ní vzniká specifický samohláskový zvuk označovaný jako neutrální vokál , ev. - v návaznosti na tradiční lingvistickou terminologii vztahující se k hebrejštině – šva. Vyslovuje se v jazycích se silným přízvukem při redukci nepřízvučných vokálů - vokál je sice zachován, ale mizí jeho specifikum. Někdy se mluví i o "němém e", neboť zvuk může ztrácet i znělost pro vokály typickou.
Pro potřeby srovnávací fonetiky vytvořil anglický fonetik Daniel Jones v r. 1914 sérii "základních" samohlásek (cardinal vowels), jejichž artikulační a akustické charakteristiky přesně popsal a ve své další publikační činnosti upřesňoval. Jeho zobrazení, vycházející z reálného materiálu angličtiny, má tvar nepravidelného lichoběžníku. Jonesovo schéma bylo přijato IPA a stalo se základem obrazce, který se užívá pro představení grafémů určených pro transkribované vokály (viz 2.3). Zahrnuje jako normální součást systému i vokály labializované, už proto je složitější než starší schéma Hellwagovo, ale princip je vlastně týž. Pro přehlednost výkladu zde schéma opakujeme tak, že v něm zařazujeme jen vybrané vokály - ty, které jsou běžnější.
Hellwagovo schéma  přední --- zadní | vysoké vertikální posun jazyka nízké | Základní samohlásky - podle Jonese  přední --- zadní |
| horizontální posun jazyka | ɑ |
Při další diferenciaci se uplatňuje doplňková artikulace vokálů. Na jejím základě vznikají samostatné řady vokálů, které mají i fonologickou funkci - liší se pomocí nich slova jazyka.
Je to:
Labializace (zaokrouhlování), zesílení aktivní činnosti rtů. Labializace je často doprovodným rysem posteriorních (zadních) vokálů, u-ové samohlásky jsou přitom zaokrouhlenější než o-ové (tak např. v češtině). Vedle toho se může pomocí labializace vytvářet další řada vokálů, vokály zaokrouhlené: proti [i] stojí labializované [y], [e] má protiklad v [œ ] - viz transkripční schéma.
Naopak proti nám běžnějším labializovaným zadním vokálům mohou existovat i tyto vokály nelabializované: [o] má nelabializovaný protiklad v [] , běžně velmi labializované [u] v nelabializovaném vysokém zadním [w]. K pozici rtů při labializaci viz 5.1. Protiklad labializovanosti - nelabializovanosti může v jazycích sloužit k odlišování slov, tj. může tvořit samostatné fonémy (3, 8).
Nazálnost (účast nosní dutiny při tvoření vokálu) vytváří k základnímu - orálnímu (ústnímu) typu samohlásky nosní protějšek. Teoreticky může být nosní každá samohláska, vysoké nazální samohlásky jsou však v jazycích světa vzácné. Artikulačně je rozdíl založen na tom, že velum v průběhu samohlásky uvolňuje průchod do dutiny nosní a ta obohacuje zvuk svou rezonancí (ev. antirezonancí), a to buď v průběhu celé samohlásky, nebo až v její druhé polovině (to se uvádí např. pro hlásky polské). Tato nazalizace vytváří skutečné nosovky, které v jazycích mohou v protikladu se stejně tvořeným vokálem ústním rozlišovat slova, tj. jde o samostatné fonémy (3, 8). Vedle toho existuje náhodná nazalizace vokálů jako důsledek akomodace (7.3); nejvíce jí podléhá [aː].
Kvantita (délka) vzniká artikulačně prostým trváním artikulace, u delších je navíc postavení jazyka "extrémnější". O délce se vždy hovoří v souvislosti s akustikou řeči, proto tam odkazujeme (6.3).
Ostatní artikulační vlastnosti vokálů jsou využívány méně, ev. zvláštní typy vokálů jako fonémů nevytvářejí. Jsou to zejména:
Velarizace, která je založena na posunu obvyklé výslovnosti vokálu dozadu směrem k velu; bývá důsledkem akomodace (7.3).
Faryngalizace, která je založena na zúžení hrdelní dutiny sevřením krčních svalů. Vyskytuje se např. v kavkazských jazycích.
Palatalizace je založena na posunu hmoty jazyka blíže k palatu. V nám blízkých jazycích může existovat jako obměna vokálu v hláskovém okolí, tj. jako projev akomodace (7.3), ve starších fázích vývoje slovanských jazyků byla zřejmě počátkem změn samohlásek, kterým se dnes říká přehlásky (umlaut) - např. změna staršího našu ve spisovné naši.
Otevřenost (velikost čelistního úhlu) je jednak rysem doprovodným, jednak odlišuje v rámci středových vokálů dvě řady hlásek e-ových a o-ových (srov. schéma), které jsou v některých jazycích i samostatnými fonémy. Míra otevřenosti/zavřenosti se může měnit i v ostatních úrovních podle vertikálního postavení jazyka. Velikost čelistního úhlu značně mění výsledný zvuk hlásky.
Napjatost je založena na intenzitě činnosti svalů podílejících se na artikulaci vokálu. Obecně platí, že nízké vokály jsou méně napjaté než vyšší, nepatrně zvýšená napjatost provází samohlásku dlouhou. Odlišování téhož typu vokálu (jako fonému) pouze podle napjatosti však z literatury neznáme.
Znělost (sonorita) je zdánlivě nutnou složkou vokálů, které vznikají na modifikací zvuku fonace. Pro některé jazyky se sice uvádí existence vokálů neznělých, ev. založených na šeptané zvukové linii (5.1), pro nám blízké jazyky jde však o výslovnost vokálu ve specifické komunikační situaci, např. v nepřízvučné slabice, na konci fonace apod.
Vliv přízvuku na výslovnost vokálů se promítá do rozdílu mezi vokálem přízvučným (plným) a nepřízvučným, různou měrou redukovaným. Blíže se tímto rozdílem budeme zabývat v souvislosti s výkladem o přízvuku (7.2).
Výše jsme se zmínili o tom, že vokály jsou jen málokdy postiženy vadou výslovnosti. Běžnější jsou jen důsledky huhňavosti (viz 5.1). Jako nedokonalost v artikulaci, nikoli však jako vada řeči, se chápou nedostatky vzniklé z málo intenzivní činnosti mluvních orgánů, ev. ze zanedbání nutné otevřenosti či zavřenosti artikulace, jež vede k stírání rozdílů mezi jednotlivým hláskami. Při výchově profesionálních mluvčích se nutně věnuje mnoho pozornosti pečlivé výslovnosti samohlásek, protože ty jsou nejen nositelem slabičnosti a mají význam pro rozlišení jednotlivých slov, ale jsou i zdrojem estetických kvalit mluveného slova.
Vokály jednotlivých jazyků vznikají na základě analogických artikulačních mechanismů, ale ve skutečnosti se značně liší. Srovnejte si na obrázku ukazujícím průřez mluvidly a postavení rtů, jak se liší samohláska [e] v jejích různých typech - základní, otevřené a zavřené.
Obrázek 5.15 Různé typy e (dle Hála, 1960)
 | | |
| Artikulace vokálu [e] („základní“ podoba) | Artikulace vokálu [ɛ] (otevřené 'e') | Artikulace vokálu [e] (zavřené 'e') |
Z artikulačního hlediska je třeba při fonetické charakteristice vokálu nám blízkých jazyků uvést minimálně tyto údaje:
Označit, zda jde o vokál, nikoli např. aproximantu.
Zařadit hlásku podle horizontálního a vertikálního posunu jazyka.
Zachytit doplňkové rysy artikulace se zaměřením na ty, které jsou v jazyce fonologické: nelabializovanost/labializovanost, kvantitu krátkou/dlouhou, orálnost/nazálnost, otevřenost/zavřenost.
Není nutno uvádět egresivnost (5.1) ani znělost, protože tyto vlastnosti jsou pro nám běžné jazyky samozřejmostí.
Vedle jednoduchých vokalických zvuků, u nichž je artikulace odlišena jen podle počáteční, středové a konečné fáze a u nichž popisujeme fázi vrcholovou, existují v jazycích i složitější kombinace, v nichž se v rámci jediné jednotky pozice jazyka mění. Vznikají tak diftongy, triftongy, polyftongy.
Diftong (dvojhláska) patří artikulačně mezi vokály, tj. hlásky založené na apertuře, poloha jazyka (a rtů) se však při ní na rozdíl od jednoduchého vokálu v rámci jediného zvuku, který navíc funguje jako celek v rámci slabiky co její jádro, mění: u českého [oʋ] psaného ou (mouka, loukou) např. je počáteční fáze ztotožnitelná s [o], koncová s (polosamohláskovým) [ʋ]. Důsledkem toho je proměnlivá zvuková struktura: celkově o diftonzích a zvucích jim podobných píšeme dále v části věnované akustice (6.3).
Pokud máme diftong z artikulačního hlediska foneticky určit, většinou zvýrazníme, že jde o diftong, a pak můžeme popsat jeho jednotlivé složky (pozor - jeden ze zvuků již nemá charakter čisté samohlásky, ou není o + u!).
Fonetický diftong nemusí být totožný s tím, co jako dvojhlásku běžně chápeme s oporou o psaní: vokalická součást diftongu totiž mívá grafém obvyklý pro samohlásku, ale druhá část může mít "písmenko" souhláskové. Platí to i pro české -ej-, které je foneticky diftongem, ale např. školsky se o něm mluví jako o seskupení samohlásky + j.
Od diftongu je vhodné odlišit diftongoid, pseudodvojhlásku: jde o výslovnost jednoduché samohlásky, která však - např. v některém hláskovém okolí - mění svůj průběh. Tak např. samohláska [o] začíná podobně jako [u] dík zesílené činnosti rtů, [u] dík postupnému oslabování pozice rtů končí podobně jako [o]. Takové jevy patří do zvyklostí určitého jazyka, v cizím jazyce si je uvědomujeme možná víc než v jazyce mateřském.
Rozhodnutí o tom, zda jde o diftong, nebo jen diftongoid, je obtížné i pro znalce určitého jazyka. Proto se - i dík různé míře přesnosti popisu - setkáme s velmi rozdílnými výčty diftongů v jazycích, které je mají.
Triftong (trojhláska) je ještě složitější, artikulace při něm dosahuje v prostřední části pozice některé samohlásky, okrajové části jsou však jiné: trojhláskou je slovenské vyslovené dievča, slovo dvouslabičné, v němž je [e] částí hlavní, zatímco okraje jsou jen doplňkem, polosamohláskami. V tomto případě nás ovšem klame písmo: nejsme si vědomi, že ve spisovné slovenštině se v na konci slabiky čte jako [ʋ].
Věnujte pozornost výslovnosti samohlásek v jazyce, který studujete. Je pravděpodobné, že budou odlišné od českých. Uvědomte si s pomocí výkladu speciální fonetiky cizího jazyka, v čem se liší - jedině tak máte jako dospělí cizinci naději, že je dobře zvládnete.
Podívejte se také do učebnic cizího jazyka, s kolika různými samohláskami výklady počítají. Je jich více, nebo méně než v mateřštině? Najdete ve studovaném jazyku samohlásky, které nejsou podobné žádné ze samohlásek českých? Má studovaný jazyk jiné doplňkové principy odlišení vokálu než mateřština?
Studovaný cizí jazyk má možná diftongy. Jsou podobné českým, nebo jsou odlišné? Podívejte se také, jak se tyto diftongy odrážejí v písmu. A uvažte - jak se tyto diftongy promítnou do češtiny při přejímání slov, jak se naopak do cizího jazyka promítne české -ou-: příklady můžeme hledat např. ve výslovnosti cizích vlastních jmen, ev. u přejatých slov, která se už do češtiny adaptovala.
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007