Fonetika

Šum je podstatou všech typických souhlásek jazyků. Proto se vedle termínu šumové souhlásky užívá i termín vlastní konsonanty (v odlišení od sonor a hlásek klouzavých). Týž typ šumu (vytvořeného činností mluvních orgánů) může být realizován jak s doprovodem hlasu, tak bez něho. Této skutečnosti využívají mnohé jazyky světa k vytváření tzv. znělostně párových souhlásek, tj. dvojic souhlásek lišících se vzájemně znělostí. Takové páry souhlásek bývají při realizaci v proudu řeči ve vzájemných vztazích, např. se při asimilaci znělosti (viz 7.3) nahrazují.

Šum tvořící souhlásku může být tří typů:

Šumové hlásky mají další akustické vlastnosti:

V souvislé řeči se akustické charakteristiky konsonantů modifikují vlivem koartikulace. Zvlášť patrný je takový vztah mezi konsonanty a vokály : zatímco vokál má zvukovou strukturu poměrně vyhraněnou, u některých konsonantů je jejich skutečný průběh tak krátký, že se ani nemohou samostatně zvukově plně realizovat (takto nevýrazně vyznívají explozivy, zejména neznělé).

Přesto si je v proudu řeči uvědomujeme. Je tomu tak proto, že konsonanty ovlivňují svým charakterem zvukovou výstavbu sousedících vokálů : posunují nebo zakřivují okrajové fáze formantů (především F₂) způsobem, který je pro určitou skupinu souhlásek naprosto typický. Tak v sousedství retnic se okraje formantů snižují, u alveolár zvyšují, u palatál je zvýšení větší než u alveolár a v sousedství veláry se okraje formantů rozbíhají. Tento rozdíl lze někdy vnímat i sluchem.

Pro vokál je typická existence většího počtu formantů, míst koncentrace akustické energie. Známe však i hlásky, které mají šumovou složku velmi slabou, ale ani tónová složka u nich není rozvinuta. Tyto hlásky jsou akusticky na pomezí mezi konsonanty a vokály; vzhledem k fungování mimo jádro slabiky je řadíme mezi konsonanty.

Vztah takových hlásek k nejblíže podobným vokálům je dán postavením v soustavě zvuků jazyka : někdy se mohou střídat tak, že je pokládáme za realizaci téže jednotky (slabičné - neslabičné [i], [v]), jindy, např. v češtině [j], se mohou kombinovat i v jediné slabice a jsou zvuky samostatnými. Ve starší terminologii bylo zvykem tyto hlásky zařazovat k sonorám, s nimiž mají společné rysy při využití v souvislé řeči.

Obrázek 6.23 Klouzavá souhláska j ve slově máj.

Obrázek 6.24 Obrázek 46: Klouzavá souhláska j ve slově bij.

Zvukové realizace velmi podobné hláskám [j] a [ʋ] existují jako složka diftongů (viz 6.2). V této pozici se označují jako polosamohlásky, semivokály: termín má vystihovat jejich blízkost k vokálům a současně připomínat rozdílnou funkci (postavení mimo jádro slabiky).

Označení polosamohláska dávali někteří jazykovědci také hláskám, které jsou sice vokály, ale velmi specifickými, s mimořádně krátkou kvantitou nebo neobvyklou strukturou. Tak dostal toto označení velmi krátký vokalický zvuk nepřipomínající jinou samohlásku [] ("smíšená samohláska", přibližně takový zvuk, jaký provází konsonant, pokud se jej snažíme vyslovit samostatně) Podobně se označovaly i tzv. jery, velmi krátké vokalické hlásky, které měly v praslovanštině rozlišující funkci. Starší termín je v češtině projevem rozpaků nad zvuky s nezvyklou stavbou.

Blíže konsonantům jsou hlásky, které mají vedle formantu základního hlasu jen jeden další formant vzniklý rezonancí na základě laryngálního hlasu. Sonory, jak se tradičně nazývají, mají i šumovou složku sbližující je s konsonanty, je však oslabena (např. šumová složka [m] je slabší než šum obdobně tvořeného znělého [b]). Jsou tedy odlišné nejen od vokálů, ale i od konsonantů, které formant (kromě laryngálního hlasu u části z nich) nemají. Tradičně jsou tyto hlásky řazeny mezi souhlásky, s nimiž je spojuje schopnost stát mimo jádro slabiky (4.3), mají však nejen v akustice, nýbrž i v artikulaci a ve spojování s ostatními hláskami své zvláštnosti.

Tento charakter mají především hlásky l-ové, r-ové, u [l] rezonuje prostor úst při zvláštním postavení jazyka, [r] umožňuje rezonanci při vibrantní výslovnosti. U všech těchto hlásek však lze současně určit místo a způsob tvoření jako u konsonantů. Pro hlásky l-ové a r-ové se užívá i označení likvidy (hlásky plynné).

Obrázek 6.25 Zvukové spektrum výrazu celerem

Obrázek 6.26 Zvukové spektrum výrazu celerem s potlačenými frekvencemi pod 800 Hz.

Do skupiny sonor se dále řadí nazály, souhlásky nosní, u nichž je šum doprovázen rezonancí, ev. antirezonancí dutiny nosní. Nazální by mohly být všechny typy souhlásek, ve skutečnosti jsou však doloženy jen nazální okluzivy; tvoří třetí souhlásku v řadách [p] - [b] - [m]; [t] - [d] - [n], [k] - [g] - [ŋ]; souhláska [ ɲ] = ‚ň‘ je rozšířena v mnoha jazycích, i tam, kde [ ʄ] = ‚ď‘ a [ ʗ] = ‚ť ‘chybí. Nazály jsou obvykle jedinečné znělé.