Jak jsme již uvedli v kapitole 3, zvukovou rovinou jazyka se zabývají dvě jazykovědné disciplíny: fonetika zkoumající materiální stránku jazyka na nezobecněné úrovni i na prvním stupni zobecnění, a fonologie, nauka o způsobech využívání zvukového materiálu v jazyce. Zatímco fonetika popisuje všechny zvuky, které se v řeči užívají, fonologie se zabývá jen těmi, které slouží rozlišování významu, tj. těmi, které mají distinktivní funkci.
Distinktivní - rozlišovací funkce se uplatňuje jednak v rámci minimálních významových jednotek (morfémů), jednak v rámci větších celků vyjádření (slov, výpovědních úseků, výpovědí). Základem fonologických zkoumání je zkoumání prvků rozlišujících morfémy, minimální jednotek jazyka, které mají určitou formu i význam - lexikální, gramatický. Na nich a jejich inventáři lze také nejlépe vysvětlit podstatu problematiky. Jde o studium segmentů, z nichž se vyšší jednotky skládají.
V následujícím výkladu se soustředíme na elementární pojmy klasické fonologie a budeme je dokumentovat na materiálu mateřského jazyka. Hlubší pohled na fonologii podává speciální kurz obecné fonologie.
---
V následujícím výkladu potřebujeme užívat vedle fonetické transkripce i transkripci fonologickou. Zaznamenává se mezi šikmé závorky a zapisuje sled segmentů schopných rozlišovat význam, fonémů. Není při ní ustálen tvar značek, v pracích určených pro mezinárodní příjemce se však preferuje využití grafémů IPA. Této zásady se držíme i zde, pro orientaci připojujeme českou psanou podobu.
Fonologický přepis zachycuje také signály členění sledu fonémů:
# - terminální předěl, tj. hranice výpovědi, výpovědního úseku;
+ vnější předěl, přibližně hranice slova jako pojmenovávací jednotky;
= vnitřní předěl, uživateli uvědomovaná hranice utváření slova, např. mezi předponou a slovním základem.
K předělům blíže 8.5.