                                  Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně  

   

  Historický ústav

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

            Litva ve středověku očima litevské historiografie

                                                      (v letech 1316 až  1572)

   

         (Diplomová magisterská práce)            

                                                 

   

   

           

   

   Vypracoval : Jindřich Čeladín, historie – obecná jazykověda.

   

          

   

   

   

   Vedoucí práce : Doc. PhDr. Pavel Boček, CSc.

   

   

   

     Brno 2004

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

             

   

               Čestně prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval sám pouze s pomocí uvedené
   literatury a pramenů. Tato práce obsahuje 170 712 znaků.

                                                    I. Úvod

   Litevský středověk je už odedávna litevskou historiografií považován           za nejskvělejší
   období celých národních dějin. Toto tvrzení nemusí být přehnané. Malý baltský národ či spíše
   kmen, žijící dlouho v povodí Němenu, zcela nepovšimnut raně středověkými letopisci, daleko  za
   obzorem křesťanské Evropy, dokázal během pár století vytvořit největší evropskou říši. Na
   přelomu 14. a 15. století její tehdejší rozloha činila kolem 1.000.000 km^2, táhla se od
   Černého moře až k Baltskému moři. Ve své diplomové práci se pokusím popsat nejdůležitější
   okamžiky litevských středověkých dějin a poté vybrat nejzajímavější pohledy a názory
   prvorepublikových, marxistických, svazových, současných a částečně i exilových litevských
   historiků na toto období. Jádro mé práce spočívá především v letech 1316 – 1447, kdy litevský
   velkokníže spravoval vládu na Litvě přímo z Vilniusu. Po roce 1447 se společný panovník Polska
   a Litvy usazuje v Krakově a  přímou správu nad Litvou přebírá panská rada litevského
   velkoknížectví.

   V otázce periodizace není zcela možné určit přesné hranice mezi litevským středověkem, raným
   novověkem a novějšími dějinami. Zde nám k tomu pomůže několik významných politických dat
   litevské historie. 1) období v letech 1219, 1236 (sjednocení litevských kmenů) – 1385,
   1387(Krévský akt, litevský křest); 2) 1385, 1387 – 1569, 1572 (Lublinská unie, vymření
   Gediminovců); 3) 1569, 1572 – 1795 (Poslední rozdělení Polska a Litvy); 4) 1795 – 1918
   (začátek nezávislosti); 5) 1918 – současnost. Data této periodizace se dotýkají ideje litevské
   národní státnosti a řídí se jimi víceméně všichni současní litevští dějepisci. Stačí si jen
   přečíst názvy posledních dvou významných syntéz o litevské historii – Kiaupa, Z;
   Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos istorija iki 1795 metų a Gudavičius, E.:
   Lietuvos istorija – nuo seniausių laikų iki 1569 metų. Neméně zajímavá je i
   periodizace podle některých marxistických historiků: 1) od prehistorických dob do privilegia
   Kazimíra IV. litevské šlechtě v roce 1447 přitěžující postavení rolníků; 2) od roku 1447 – do
   pozemkové reformy Ustava na Valoki Zikmunda Augusta v roce 1557; 3) od roku 1557 – do velkého
   moru na Litvě v roce 1710; 4) od roku 1710 – po zrušení roboty roku 1861; 5) od roku 1861 – po
   rok 1919, kdy došlo k velké pozemkové reformě; 6) od roku 1919 – po začátek znárodňování
   v roce  1940.[1] I zde nám už může napovědět název jednoho díla litevské historie vydané
   v roce 1957 ve Vilniusu – Žiugžda, J. (red.): Lietuvos TSR istorija, I tomas -  nuo
   seniausių laikų iki 1861 metų.

   Litevská historická literatura se sice v počtu produkce nemůže porovnávat s polskou či ruskou
   historickou literaturou, avšak při zkoumání dějin litevského velkoknížectví je nezastupitelná.
   Právě jedním z úkolů mé diplomové práce je popsat vývoj názorů litevských historiků na období
   středověké Litvy. Tento vývoj nebyl zdaleka jednotný. Litva, která dlouhou dobu byla sevřena
   mezi Ruskem a Polskem, se sice v roce 1918 osamostatnila, zanedlouho však Želigowského vojska
   obsadila Vilnius s okolím, což se již brzy projevilo v antipatiích proti polskému národu. Tyto
   antipatie se samozřejmě objevovaly v celé prvorepublikové historické literatuře. Po druhé
   světové válce spousta litevských historiků emigrovala, a ti, kteří zůstali, se museli podřídit
   tehdejší marxistické historiografii. Až v 80. letech 20. století nastává v litevské
   společnosti uvolnění, které vrcholí litevskou samostatností v roce 1991. Právě v tomto období
   nastává opětný „boom“ historické literatury, především o období litevského velkoknížectví.
   Litevská historiografie se pomalu začíná přibližovat k evropskému dějepisectví.
   V následujících odstavcích uvedu výčet nejdůležitějších děl o litevském středověku (po
   Lublinskou unii) a stručnou charakteristiku litevské historiografie od  19. století do
   současnosti.

   Po rozdělení Polska a Litvy v roce 1795 se ze začátku zkoumala historie         na vilenské
   univerzitě. Jedním z nejznámějších představitelů byl polský historik Joachim Lelewel.
   Odchovancem vilenské univerzity byl i první litevský historik, který psal litevsky Simonas
   Daukantas. Napsal čtyři veliké historické práce, ale jen jedna byla vydána za jeho života –
   Būdas senovės lietuvių kalnėnų ir žemaičių, Petrohrad
   1845. Jeho nejznámější dílo, Istorija žemaitiška, bylo vydáno až 30 let po jeho smrti. Po dvou
   protiruských povstáních v letech 1830-1831 a 1863 byla zrušena a zastavena činnost vilenské
   univerzity. Tehdy se badatelé litevské historie přesunuli do univerzitních center ruské říše,
   především do Moskvy, Petrohradu a Kyjeva. Odtud a také ze západoevropských univerzit se
   později rekrutovali i první profesoři na nově založené Kaunaské univerzitě. 

            Po obnovení litevské nezávislosti byla založena v roce 1922 univerzita v Kaunasu.
   Kaunas se poté stal střediskem výzkumu litevského velkoknížectví. Tam také začaly vycházet i
   první historické časopisy – Tauta ir žodis (1923 – 1931), Praeitis (1930 – 1933) či
   Senovė (1935 – 1938). Mezi nejvýznamnější historiky na Kaunaské univerzitě „tzv. první
   generace“ zabývající se výzkumem litevského velkoknížectví patřili např.: Totoraitis, Jonas:
   Die Litauer unter dem König Mindowe bis zum Jahre 1263, Freiburg 1905. Voldemaras, A.:
   Национальная
   борьба в
   Великом
   Княжестве в XV и
   XVI вв., In: Известия
   отделения
   русского
   языка и
   словестности
   Императорской
   Академии
   Наук 1909. Petrohrad 1910. Jaunulaitis, Augustinas: Žydai
   Lietuvoje, Kaunas 1923 a nedávno vydaná jeho biografie Lietuvos Didysis Kunigaikštis,
   Kęstutis. Vilnius 1998. Jonynas, Ignas: Vytauto šeima, In: Praetis II, Kaunas 1933; nebo
   nedokončená studie Jogaila, didysis Lietuvos kunigaikštis ir Lenkijos karalius, In: Židinys
   1935-1936, Kaunas. Penkauskas, Pranas: Vytautas Didysis ir jo Čekijos politika Venceliui
   mirus. Kaunas 1930.

            Po roce 1930 se začíná na Kaunaské univerzitě objevovat nová mladá generace
   historiků, první odchovanci místní univerzity.  Mnoho z nich se zdokonalovalo na
   západoevropských a středoevropských univerzitách, včetně Karlovy univerzity v Praze.  Jejich
   první společná práce byla monografie o velkoknížeti Vytautovi - Vytautas Didysis, red. P.
   Šležas, Kaunas 1930. Dále monografie o polském králi a litevském knížeti Vladislavovi
   Jogailovi – Jogaila, red. A. Šapoka, Kaunas 1935 a konečně první významná syntéza litevských
   dějin Lietuvos istorija, red. A. Šapoka,  Kaunas 1936. Právě toto dílo mělo být a také bylo
   oficiální příručkou Litevské republiky, kde vládl autoritativní režim Antanase Smetony.

   Z těchto mladých historiků zabývajících se středověkou Litvou, byli významní především tito:
   Avižonis, Konstantinas: Entstehung und Entwicklung des litauischen Adels im 13. und 14. Jh.
   bis zur litauisch-polnischen Union 1385,  Berlín 1932. Ivinskis, Zenonas: Geschichte des
   Bauernstandes in Litauen, Berlín 1933; Lietuvos prekyba su Prūsais iki XVI a. pradžios,
   Kaunas 1934; Saulės-Šiaulių kautynės 1236 m. ir jų reikšmė,
   Kaunas 1936; Durbės kautynės 1260 m. ir jų politinis vaidmuo, Kaunas 1938.
   Jakštas, Juozas: Vokiečių Ordinas ir Lietuva Vytenio ir Gedimino metu. In: Senovė
   1-2, Kaunas 1935-1936. Kněz Matusas, Jonas: Lietuvių kultūra senais laikais: iki
   16-tojo amžiaus, Kaunas 1938; Švitrigaila, Lietuvos didysis kunigaikštis, Kaunas 1939.
   Kučinskas, Antanas: Kęstutis. Marijampolė 1938. Steponaitis, A.: Mindaugas ir Vakarai,
   Kaunas 1937. Nakonec také Paulius Šležas a Adolfas Šapoka, autoři mnoha statí v již dříve
   zmiňovaných monografiích. Posledně jmenovaný je zajímavý tím, že byl také autorem mnoha článků
   o česko-litevských vztazích, taktéž v roce 1931 studoval na pražské univerzitě, kde se
   seznámil s významným ruským mediavistou Ivanem Lappem.

   Po druhé světové válce většina litevských historiků utekla před sovětskou hrozbou do západní
   Evropy a na americký kontinent. Většina litevských historiků v USA se soustředila v Chicagu,
   kde byl založen litevský institut a kde byla vydávána exilová historická literatura. Sešla se
   zde i starší generace historiků z prvorepublikové Litvy a objevili se tu i noví mladí exiloví
   historici. Jmenujme některé z nich: Daugirdaitė-Sruoginė V.: Lietuvos istorija.
   Chicago 1950. Puzinas, J.: Lietuvių kilmė teorijos nuo XV a. iki romantizmo,
   Chicago 1950. Ivinskis, Z.: Šv. Kazimieras 1458-1484. New York 1955.  Biržiška, V.:
   Senųjų lietuviškų knygų istorija, díl 1-2. Chicago 1953-1957; Lietuvos
   studentai užsienio universitetuose XIV-XVIII a., Chicago 1987. Budreickis, Algirdas: Algirdas
   – senovės Lietuvos valstybininkas, jo veikla ir laikai. New York 1981. Dainauskas,
   Jonas: Lietuvos bei lietuvių krikštas ir 1387-ji metai. Chicago 1991. Urbonas, Oskaras:
   1410 m. karas su kryžiuočiais ir Žalgirio mūšis. Brooklyn 1960.

   Druhým význam centrem litevského exilové života se stal italský Řím, kde byla v letech
   1956-1957 obnovena Litevská katolická akademie věd. I zde se soustředili významní litevští
   historikové, např.: Gidžūnas, Viktoras: De Fratribus Minoribus in Lithuania usque ad
   definitivam introductionem observantiae (1245-1517). Řím 1950; Pranciškonų
   observantų-bernardinų veikla Lietuvoje XV ir XVI a., Řím 1982. Avižionis, K.:
   Rinktiniai raštai I-III, Řím 1975-1982.  Ivinskis, Z.: Lietuvos istorija iki Vytauto Didžiojo
   mirties. Řím 1978; Rinktiniai raštai II-IV, Řím 1986-1989. V Římě byly vydávány i prameny
   k dějinám litevského velkoknížectví, což je především zásluha dvou litevských historiků
   Rabikauskase a Jatulise: Fontes Historiae Lithuaniae, Díl. I-II: Relationes status Diocesium
   in Magno Ducatu Lithuaniae, Řím 1971, 1978; Díl. III-IV: Codex Mednicensis seu Samogitiae
   Diocesis, Řím 1984, 1989.

   V Litvě po sovětské okupaci zůstalo jen několik historiků působících ještě v nezávislé
   republice, ale i ti byli silně omezeni ve výzkumu a museli se přizpůsobit tehdejšímu
   marxistickému dějepisectví. Také tu pomalu začala vyrůstat i nová generace historiků, kteří
   mohli studovat historii pouze                  na univerzitě ve Vilniusu, zatímco Kaunaská
   univerzita byla zrušena a obnovena až po znovudosažení nezávislosti. Od 60.let 20. století
   nastává postupný odklon            od dogmat marxistické historiografie, což se projevilo i ve
   větší produkci dějepisné literatury. Konečně v 80. letech v období perestrojky je zrušena
   cenzura a litevští historikové mohou opět po 40 letech psát svobodně.

                   Z množství literatury o litevském velkoknížectví vybírám jen ty
   nejdůležitější: Pakarklis, P.: Lietuvių karas prieš kalavijuočius, Vilnius 1945;
   Ekonominė ir teisinė katalikų bažnyčios padėtis Lietuvoje (XV-XIX a.),
   Vilnius 1956. Žiugžda, J.: Reakcinė katalikų dvasiškija – amžinas lietuvių
   tautos priešas, Kaunas 1948; Lietuvių ir rusų tautų santykiai istorinio
   vystymosi eigoje, Kaunas 1964. Jablonskis, K.(red.): Lietuvos valstiečių ir
   miestelėnų ginčai su dvarų valdytojais, Vilnius 1959. Jurginis, J.:
   Baudžiavos įsigalėjimas Lietuvoje, Vilnius 1962; Lietuvos valstiečių
   istorija, Vilnius 1978; Lietuvos krikštas, 1987. Dundulis, B.: Lietuvių kova dėl
   Žemaitijos ir Užnemunės XV a., Vilnius 1960; Lietuvos kova dėl valstybinio
   savarankiškumo XV  amžuje. Vilnius 1968. Batūra, Romas: Lietuvių tauta kovoje
   prieš aukso ordą. Vilnius 1975. Jučas, Mečislovas: Žalgirio mūšis. Vilnius 1959; Nuo
   Krėvos sutarties iki Liublino unijos, Kaunas 1970; Krikščionybės kelias į
   Lietuvą. Vilnius 2000. Gudavičius, Edvardas: Kryžiaus karai Pabaltijyje ir Lietuva XIII.
   amžiuje, Vilnius 1989; Miestų atsiradimas Lietuvoje, Vilnius 1991. Nikžentaitis,
   Alvydas: Gediminas. Vilnius 1989; Vytauto ir Jogailos įvaizdis Lietuvos ir Lenkijos
   visuomenėse. Vilnius 2002. Kiaupienė, Jūratė: 1385 m. rugpjūčio
   14 d., Krėvos aktas. Vilnius 2002.[2]

                                                                        

                                           II. Gediminas

   1.     Gediminovy styky se západem

   Na západní hranici litevského velkoknížectví probíhaly nepřetržité boje mezi Litevci a
   křižáky. Německý řád každoročně pořádal několik tažení              na Litvu, především do
   Žemaitska a podél toku Němenu, jež se většinou skončily vypleněním kraje bez toho, aby se
   uskutečnila větší bitva. Gediminas se také snažil pořádat odvetné výpravy na území řádu, ale
   ty nebyly tak časté. Litevské velkoknížectví bylo značně vyčerpáno těmito nájezdy, proto na
   jaře 1323 rozjel Gediminas velkou diplomatickou akci.

   Gediminas stejně jako jeho bratr Vytenis byl spojencem  rižských měšťanů a  rižského
   arcibiskupa proti livonskému řádu. Právě za pomocí Rižanů poslal papeži a hanzovním městům
   několik listů, ve kterých oznámil svůj úmysl pokřtít celou Litvu, dále v nich hlásil, že
   největší překážka křtu je právě agresivita německého řádu. V listech určených hanzovním městům
   zval Gediminas   na Litvu kolonizátory – rytíře, rolníky, kupce a řemeslníky, slibuje  jim
   stejné podmínky jako na západě. Německý řád se samozřejmě pokusil těmto Gediminovým plánům
   zabránit, dokonce podplatil žemaitské velmože, aby se bránili křtu, ale přesto papež Jan XXII.
   vyslal v roce 1324 na Litvu své delegáty. Mezitím si Gediminas vše rozmyslel a delegátům
   oznámil, že od křtu upouští a pouze vyžadoval mír s řádem. Opravdu na konci roku 1324 potvrdil
   papež 4-leté příměří mezi Litvou a litevským velkoknížectvím. Litva si mohla na chvíli alespoň
   oddechnout.

   Mezitím našel Gediminas spojence v polském králi Vladislavovi, ale už v roce 1329 řád spolu
   s českým králem Janem Lucemburským uspořádal velkou výpravu do Žemaitska, která se skončila
   vypleněním mnoha území a zbořením pěti litevských hradů. V letech 1330-31 ztratila Litva svého
   spojence v Rize a jejím arcibiskupovi, jež se museli sklonit před silou livonského řádu. Řád i
   nadále napadal Litvu a stavěl si na jejím území hrady. V roce 1337 dokonce císař Ludvík Bavor
   daroval Litvu německému řádu. V roce 1338 byla uzavřena na 10 let obchodní smlouva mezi
   livonským řádem a litevským velkoknížectvím. V roce 1340 útoky křižáků utichly, nejspíše
   proto, že Gediminas znovu vyjádřil ochotu nechat Litvu pokřtít. V roce 1341 přišla na Litvu
   z Čech mise františkánských mnichů, kteří snad měli být později zabiti. V tomtéž roce zemřel i
   Gediminas, jedna z příčin jeho smrti mohla být i pohanská reakce proti jeho snaze o zavedení
   křesťanství.

   Šapoka[3] vidí v Gediminovi prvního litevského vládce, který se pokusil porazit své nepřátele
   diplomacií, a ne mečem. Přes své spojence šířil do západní Evropy zprávy, že řád je pouhý
   lupič a že jeho násilnická politika brání Litvě       v pokřtění. Gediminas v roce 1323
   vyjádřil ochotu nechat se pokřtít, ale když viděl, že mu křest nepřinese žádný užitek, neboť
   by řád Litvu stejně nepřestal napadat, brzy od svého rozhodnutí upustil. Proti záměru křtu se
   postavili všichni pohané a ruské kraje litevského státu. Gediminovy listy hanzovním městům
   ukazují ještě jeden důležitý cíl, pozvednout litevskou kulturu, evropeizovat Litvu.[4]

   Jiný pohled má na Gediminovy listy Žiugžda. Když se nepodařilo křižákům krvelačnými nájezdy
   podrobit si Litvu, tak to chtěl papež udělat lstí. Papežští legáti prý předložili Janovi XXII.
   falešný list, ve kterém Gediminas vyjádřil ochotu pokřtít se. Papež hned poslal ke Gediminovi
   legáty, jež ho přemlouvali, aby přijal katolictví a poddal se papeži. Gediminas však papežovy
   legáty odmítl, když jim vyčítal především ukrutnost křižáků vůči pohanům. Válka proti křižákům
   byla tehdy záležitost celého litevského lidu. Kdo mohl, ten bojoval proti bandám loupících
   křižáků. Litevci se vždy hrdě bránili proti křižáckým nájezdům, raději souhlasili
   s dobrovolnou smrtí než by se poddali svým nepřátelům. S takovým sebeobětováním bojoval
   litevský národ na mnoha místech proti křižáckým útokům.[5]

   Zajímavý názor na přijetí křtu s pomocí rižských měšťanů a rižského arcibiskupa má Ivinskis.
   Kdyby Litva přijala křest z rukou rižského arcibiskupa byla by bývala vtáhnuta do německé
   kulturní sféry, jak později přinesl oficiální křest vliv polské kultury. Pozdější smlouva
   s livonským řádem měla čistě ekonomický charakter a neměla větší význam pro mír mezi Litvou a
   Livonskem. Poté, co křižáci zlikvidovali mírové mise rižského arcibiskupa Fridricha, si už
   nedokázali najít cestu, aby vyřešili otázku litevského křtu. Německý řád si chtěl za každou
   cenu Litvu podrobit vojensky a ne mírovou cestou.[6]

   Gediminas byl první z litevských panovníků, jenž nejlépe pochopil nutnost přijetí křtu. Jen
   křest mohl odstranit politickou izolaci litevského velkoknížectví a zastavit proud křižáckých
   nájezdů. Proč ale Gediminas nakonec křest odmítl? Na to odpověděl Nikžentaitis, že přijetí
   křtu bylo nereálné, protože litevská feudální společnost ještě nebyla dostatečně vyzrálá. Také
   výběr spojence k uskutečnění křtu, rižského arcibiskupa, se ukázal jako chyba. Proto se v roce
   1341  znovu pokusil o pokřtění Litvy, tentokrát se raději obrátil na české království. Jeho
   pokus se však nesetkal s pochopením a kvůli němu byl nejspíše pravoslavnými Rusy a pohanskými
   Žemaity otráven.[7]

   Kiaupa se více zaobírá ekonomickým potenciálem litevského velkoknížectví. Litevskému státu
   chyběl kupecký kapitál, řemeslníci a další specialisté, a proto se nemohla litevská společnost
   dynamicky vyvíjet. Tento nedostatek trochu zmírňovali kupci a řemeslníci přicházející z
   dobytých ruských zemí, ale to zatím nestačilo. Proto se Gediminas obrátil na hanzovní města
   s vědomím, že noví kolonisté oživí hospodářský rozvoj země. Bohužel, oba dva řády tomu nebyly
   nakloněny, a proto příchod nových kolonistů do Litvy byl  minimální. Nejvíce se noví
   kolonisté, kteří pocházeli především z ruských zemí a z přístavních baltských měst, 
   soustředili ve Vilniusu, Kernavė, Trakai, Krévě a v centrech Černé Rusi - Grodnu a
   Novgorodku.[8]

   V litevském pohraničí s řádovým státem se neustále snižoval počet obyvatel, kvůli neustálým
   křižáckým útokům. Křižáci úspěšně dokázali izolovat Litvu od katolické Evropy. Tomu také
   napomáhala litevská velkoknížata, když se umíněně držela své pohanské víry. Na druhou stranu
   snaha litevských knížat o křest, komplikovala křižákům ideologickou záminku k útokům na
   Litvu.[9]

   Jak Gediminovi záleželo na kolonizaci, dokazuje fakt, kterého si všímá Gudavičius, že dokonce
   podporoval stavění katolických kostelů pro kupce z Livonska. Gediminas chtěl kolonizovat
   litevské kraje německými přistěhovalci, stejně jako se to už předtím stalo v Pomoří, na
   Gotlandu,               ve Slezsku,  v Čechách a v Prusku.[10]

   

   2. Gediminovo spojenectví s Vladislavem Lokýtkem

   Počátkem roku 1325 uzavřel polský král Vladislav Lokýtek a litevský velkokníže Gediminas
   vojenský spolek. Sblížení dosud dvou nepřátelských států bylo podepřeno manželstvím mezi
   Gediminovou dcerou Aldonou-Annou a Lokýtkovým synem Kazimírem. Jejich sňatek se uskutečnil 16.
   listopadu 1325 v Krakově. Na počátku roku 1326 se Polsko začalo připravovat na tažení do
   Braniborska, které bylo spojencem německého řádu. Toto tažení podporoval i papež Jan XXII,
   který tehdy zbrojil proti císaři Ludvíku Bavorovi, jehož syn Ludvík byl braniborským
   markrabětem. Spojené polsko-litevské vojsko vtrhlo na území Braniborska, vyplenilo ho a
   markraběti Ludvíkovi způsobilo obrovské škody. Brzy se rozpadlo i polsko-litevské spojenectví.
   Poslední společná akce Litevců a Poláků je doložena k roku 1331. Téhož roku se mezi řádem a
   Polskem strhla obrovská bitva u Plavců, která se skončila vítězstvím Poláků, kteří ho však
   nedokázali využít. Křehké polsko-litevské spojenectví mohlo trvat ještě do roku 1339, kdy
   zemřela Kazimírova žena Aldona.

   Podle Šapoky Gediminas nutně potřeboval  spojence proti německému řádu, a proto se obrátil na
   polského krále. Avšak pro Litevce neměla smlouva prý žádný užitek. Litevci několikrát pomohli
   Lokýtkovi v boji, zatímco Lokýtek ani jednou nepřišel Gediminovi na pomoc. Přesto však Šapoka
   hodnotí Gediminovy vztahy s Polskem za dobré.[11] Marxistický historik Žiugžda zdůrazňuje, že
   litevský národ spolu s polským národem se už na začátku 14. století společně pokusili bránit
   proti společnému nepříteli, německým křižákům. I on říká, že Litva se z polské strany
   nedočkala větší pomoci a spojenectví nemělo  prakticky žádný význam pro litevské
   velkoknížectví, ale ukazuje to snahu o sblížení dvou bratrských národů. Také i díky ruské
   pomoci se dokázali Litevci a Poláci už na začátku 14. století bránit německé agresi.[12] Podle
   Ivinskise byla smlouva mezi Polskem a Litvou prvním mírovým kontaktem, který nakonec
   vyvrcholil Lublinskou unií.[13] Z trochu jiného pohledu se na polsko-litevské spojenectví
   dívají současní litevští historikové. Nikžentaitis vidí ve smlouvě s Lokýtkem pokus o
   překonání politické izolace, ve které se Litva nacházela. Smlouva ukazuje Gediminův politický
   přehled a snahu zabezpečit budoucnost Litvy.[14] Podobně se na tento problém dívá Kiaupa i
   Gudavičius. Gediminova Litva přemohla politickou izolaci a na nějaký čas se stala účastníkem
   v evropské politice.[15] Litevská diplomacie, ačkoliv krátce, vstoupila do mezinárodní arény a
   tam „vyhrála“ první dlouholetý střet na západní hranici.[16]

   

   3. Gediminova východní politika

            Gediminas začal velmi aktivně provádět svoji východní politiku. V letech 1316-1317
   byla založena litevská metropolie pro pravoslavné v litevském velkoknížectví, jež se měla stát
   důležitým Gediminovým politickým nástrojem. Metropolitou byl vybrán Teofil. Kolem roku 1320
   oženil syna Algirda s dcerou vitebského knížete Marií, který se poté stal i dědicem vitebského
   knížectví. Další syn Liubartas se pro změnu oženil s dcerou jednoho z haličsko-volyňských
   knížat neznámého jména a dceru Marii provdal Gediminas za tverského knížete Dimitrije, který
   byl největším konkurentem silného moskevského knížete Jurije Danieloviče. Litva také svůj vliv
   rozšířila do Pskova, který si roku 1323 pozval Gediminova vojevůdce Dovydase z Grodna na pomoc
   proti livonskému  řádu. Pskov zůstal v Gediminově vlivu až do jeho smrti.

            Gediminova Litva stále více pronikala na východ proti toku Západní Dviny (Daugavy) a
   k Dněpru. Na severu jí patřil Algirdem ovládaný Vitebsk a na jihu snad Kyjev, kde byl usazen
   Gediminův bratr Teodor. Po roce 1330 byly k litevskému velkoknížectví připojeny také
   Turovsko-pinské země, a také smolenské knížectví se dostalo do Gediminova vlivu. Největším
   oponentem na severovýchodní hranici litevského velkoknížectví se stala Moskva. Nejenže
   Gediminas povzbuzoval tverská knížata v boji proti Moskvě, ale také se snažil podporovat tzv.
   prolitevskou stranu v Novgorodě, kam vyslal svého syna Narimanta, aby zde hájil litevské
   zájmy. V Novgorodě nakonec vyhrála boj promoskevská strana, jež byla značně podporována Zlatou
   hordou.

            V dubnu 1340 byl svými bojary otráven vládce haličsko-volyňské Rusi Boleslav-Jiří.
   Toho okamžitě využili Litevci a Poláci. Liubartas zabral Volyň, zatímco polský král Kazimír
   Veliký obsadil Halič. Kolem roku 1340 obsadili Litevci také oblast Podlesí. Takto na sklonku
   Gediminova života bylo množství ruských pravoslavných knížectví přímo začleněno do litevského
   velkoknížectví, anebo se  alespoň dostaly do jejího vlivu. Gediminas se po právu mohl nazývat
   Rex lithuanorum et multorum ruthenorum. Jediným litevským konkurentem na východě, který mohl
   zadržet litevský nápor, se stalo moskevské knížectví.

            Zde můžeme ukázat velký rozdíl v pohledu mezi prvorepublikovými a marxistickými
   historiky. Šapoka si myslí, že Gediminas všeho dosáhl svou chytrou politikou. Tatary zubožená
   Rus byla tehdy rozdělena na velké množství knížectví, a proto nebyl problém pro sjednocenou
   Litvu postupně je obsazovat. Litevci, kteří osvobozovali ruské obyvatele od tatarského útlaku,
   byli považováni za dobrodince. Rusové je rádi přijímali za své pány, neboť Litevci nic
   neměnili na jejich zvycích. Nechali vše ve starém pořádku, pouze dosadili na trůn svého
   knížete, který často přijal pravoslavnou víru. Ostatní ruské země, které se nepodařilo dobýt
   vojensky, nabýval Gediminas většinou úspěšnou sňatkovou politikou. Samotný litevský stát nebyl
   centralizován, skládal se z množství větších i menších knížectví. V nich nejčastěji vládli
   příslušníci Gediminova rodu nebo byli u moci ponecháni i rurikovská knížata. Všichni ale
   museli poslouchat velkoknížete sídlícího ve Vilniusu. V přímé Gediminově vládě byla jen
   etnická Litva, bez Žemaitska, Černá Rus, Minsk, Vitebsk a Polock.[17]

   Žiugžda nepopírá, že litevská knížata využila oslabení ruských zemí, které byly pod tatarským
   útlakem,  aby je  připojila ke svému území. Avšak zdůrazňuje, že se to stalo se souhlasem
   ruských feudálů, kteří potřebovali silnou státní vládu. Tato silná vláda byla nutná, aby masy
   rolníků zůstaly nadále            ve feudální porobě. V připojených ruských, běloruských a
   ukrajinských zemích  velkokníže obvykle určil vazalskými knížaty své syny či příbuzné a občas
   v nich ponechal i bývalá údělná knížata, která se také stávala vazaly velkoknížete. V těchto
   zemích velkoknížecí vláda nedělala žádné sociální, ekonomické nebo kulturní změny. Obyvatelé
   těchto zemí se účastnili spolu s litevským vojskem  všech významnějších bitev proti agresi
   křižáckého a livonského řádu. Litevské velkoknížectví tady sehrálo kladnou roli tím, že
   bránilo ruské země proti mongolsko-tatarskému i křižáckému vpádu. Neustálá  válka proti
   křižákům spojovala společný zájem litevského a ruského národa, a to byl významný moment
   v historii litevského národa. Na druhou stranu však litevská velkoknížata nezajímala obrana
   země, ani problém vztahů mezi litevským a ruským národem, ale řídila se jen svými osobními 
   zájmy. Expanze litevských feudálů do ruských zemí značně oslabila úsilí znovu dobýt křižáckým
   řádem podrobené západní litevské země. Dalším záporným bodem litevské expanze bylo, že právě
   v této době začalo moskevské knížectví s centralizací ruských zemí, a právě Litva se stala
   překážkou této centralizace.[18]

   Nikžentaitis se také vrací k otázce náboženství. Tvrdí, že tehdy mnohem důležitější než otázka
   národního státu bylo náboženství. Proto právě samostatná církevní metropolie, kontrolovaná
   litevským velkoknížetem, byla jedním              z nejdůležitějších Gediminových politických
   úkolů. Centrem metropolie byl pravděpodobně Novgorodek. Haličsko-volyňské knížectví, které
   spadalo pod pravomoc litevského metropolity, se i díky němu brzy dostalo  do Gediminova
   vlivu.[19]

   Za Gedimina dochází k integraci už dříve dobytých ruských zemí. Černá Rus, Polock a Vitebsk
   byly integrovány do litevského státu. V těchto knížectvích už nebývala vybírána vládci místní
   knížata, ale vládl zde sám Gediminas. Ani přístup litevského vládce k různým ruským feudálům
   nebyl jednotný. Se silnějšími knížectvími bylo zacházeno velmi mírně, litevská knížata si
   nedovolila měnit místní zvyky a sama přijímala pravoslavnou víru. Zdaleka ne všechna litevská
   knížata přijala křest. Právě stupeň integrace ruských zemí do litevského velkoknížectví byl
   důležitý pro Gediminovy vztahy s místními feudály a od nich se odvíjelo, zda-li přijme
   pohanský litevský kníže křest. Nikžentaitis zde také popírá Žiugždovo tvrzení, že ruská
   knížata pomáhala v boji proti německému řádu. Za Gediminovy vlády byly ještě ruské země málo
   integrovány do litevského státu a neměly větší význam v boji Litevců proti křižákům.
   Gediminova Litva udělala v tomto směru jen první krok. Plody jeho práce měli sklidit až jeho
   synové Algirdas s Kęstutem, kdy se části ruských pluků staly součástí litevského vojska. Díky
   prozíravé Gediminově východní politice si dokázala středověká Litva uchovat svoji
   státnost.[20]

   Je zajímavé, že se prakticky nedochovaly žádné zprávy o násilném připojování ruských knížectví
   ke Gediminově Litvě, jak poznamenává Kiaupa. Drobnější knížectví byla hned připojena
   k litevskému velkoknížectví, zatímco větší knížectví nejčastěji postupně. Ze začátku se
   dostávala do litevského vlivu a po čase přecházela do Gediminových rukou. Centrální vládu
   v ruských zemích zde zastupovali různí členové Gediminova rodu. Po smrti některého z nich se
   knížectví nedělilo mezi syny, ale připadlo jen jednomu z nich, zatímco ostatní si museli
   hledat místo v jiných ruských knížectvích. Gediminovci, kteří od velkoknížete dostali vládu
   v ruských zemích, se fakticky stávali jejich náměstky a hájili tam zájmy velkoknížete, avšak
   to automaticky neznamenalo integraci těchto zemí do litevského velkoknížectví. Připojení
   východních slovanských krajů mělo velký význam jak pro Litvu, tak pro ruské země. S Rigou
   obchodující Polock a Vitebsk měl teď větší ochranu před nájezdy livonského řádu, než by mu
   mohla poskytnout místní knížata. Taktéž vláda litevského velkoknížectví znamenala větší
   náboženskou svobodu, kterou už nezaručovalo polské království či tatarská Zlatá horda. Expanze
   do ruských zemí značně posílila ekonomickou situaci litevského velkoknížectví, na druhou
   stranu ztížila vztahy s ostatními sousedy. Litva se tehdy za Gedimina stala státem mnoha
   národů a náboženství, to měl být počátek budoucích problémů.[21]

   Litevské velkoknížectví v ruských zemích zdědilo důležitou instituci, pravoslavnou církev,
   která mohla pomoci jejím vládcům rychleji tyto země sjednotit. V roce 1300 hlava kyjevské
   metropolie přesídlila na severovýchodní Rus, kde byla pod vlivem Moskvy. Po celé 14. století
   se litevská velkoknížata snažila zorganizovat samostatnou pravoslavnou metropolii, jež by jim
   pomohla přemoci  vliv ruského metropolity, odpor Moskvy a získat si náklonnost cařihradského
   patriarchy. Snaha o stálou samostatnou litevskou metropolii se nakonec ukázala neúspěšná.[22]

   Gudavičius se domnívá, že nejdůležitější povinností vazalských knížat bylo placení daně, účast
   ve vojenských taženích a ve velkoknížecí službě. Politická práva Gediminovců byla v ruských
   zemích omezena. Velkoknížata sice mohla místní zvyková práva odstranit, avšak musela za ně
   určit adekvátní náhradu. Prakticky taková náhrada nebyla rovnocenná. Z kulturního pohledu
   vstoupila Litva do prostoru byzantské civilizace. Litevské knížectví se stalo dualistickým
   státem, Litevci zůstávali pohany, zatímco slovanští obyvatelé byli řeckého vyznání.[23]

   

    III. Algirdas a Kęstutis

   1.     Nástup k moci

   Gediminovým dědicem se trochu překvapivě stal jeden z jeho mladších synů Jaunutis. Není vůbec
   jasné, proč právě Jaunutis byl zvolen litevským velkoknížetem. Nejspíše proto, že žil dlouho
   s otcem ve Vilniusu. Ostatních šest bratrů si rozdělilo zbývající území v litevském
   velkoknížectví. O Jaunutisově politice nevíme nic konkrétního. Mnohem aktivněji se činili jeho
   bratři Algirdas a Kęstutis. Algirdas pokračoval ve šlépějích svého otce, když napadl Moskvou
   ovládaný Možaisk a pomáhal bránit Pskov před nájezdy livonského řádu. Mezitím v zimě 1344-1345
   Kęstutis po dohodě s Algirdem obsadil se svým vojskem Vilnius, zajal Jaunutise a na
   velkoknížecí trůn pozval svého staršího bratra Algirda. Jaunutis poté utekl do Moskvy, zde byl
   pokřtěn a přijal jméno Ivan, ale už za dva roky se vrátil zpět na Litvu. Od bratrů dostal malý
   úděl v izjaslavském knížectví, kde vládl až do své smrti v roce 1366.

   Mnozí litevští historikové se zamýšlí nad tím, proč Kęstutis dobrovolně přepustil Algirdovi
   velkoknížecí trůn, a nad dalšími souvislostmi s těmito událostmi spojené. Jedno z vysvětlení
   přináší i Sužiedėlis. Kęstutis, jenž dobyl Vilnius, se rozhodl dodržovat seniorátní
   princip, a proto automaticky odevzdal trůn svému staršímu bratru. Poté si bratři navzájem
   rozdělili jádro státu. Algirdas zabral vilniuské knížectví a spojil ho s oblastmi Krėvy
   a Vitebsku, a tím vytvořil tzv. východní Litvu. Kęstutovi připadla západní Litva s centrem
   v Trakai. Oba bratři si tímto rozdělili pole své působnosti. Algirdas měl na starosti
   především východní politiku, tj. boj s Moskvou a Zlatou hordou, zatímco Kęstutis musel
   především bránit západní části Litvy před vpády křižáků a pomáhat dalšímu bratru Liubartovi
   v boji proti polskému králi Kazimírovi Velikém. Kęstutis sice nevlastnil velkoknížecí titul,
   ale svými právy byl nadřízen nad všemi ostatními knížaty z rodu Gedimina. Fakticky byli
   Algirdas s Kęstutem rovnoprávní vládci, pouze Algirdas se lišil tím, že byl titulován
   velkoknížetem. Můžeme konstatovat, že Litva byla ve skutečnosti diarchie, neboť Algirdas i
   Kęstutis vládli stejnými právy.[24]

   Také Ivinskis píše, že Kęstutis dostal větší práva než jiní bratři. Sám mohl bezprostředně
   svým synům rozdělovat části svého knížectví, na což jiní bratři neměli právo. Podle Litevských
   letopisů se Algirdas s Kęstutem domluvili, že si v budoucnosti budou všechna dobytá území
   dělit na půl, avšak podle této smlouvy byl Kęstutis pouze Algirdův pomocník. Proto není přesné
   mluvit zcela              o diarchii. Oba bratři si rozdělili úkoly: Algirdas – na východě a
   Kęstutis – proti německému řádu. Až do Algirdovy smrti nikdy nenastaly mezi bratry žádné hádky
   a přes 30 let oba žili v míru.[25]

   Poté co Algirdas dobyl velkoknížecí trůn, jeho věrným spojencem zůstal bratr Kęstutis, ve
   kterém vidí Žiugžda téměř rovnoprávného vládce, jenž se i sám často tituloval velkoknížetem.
   Později Kęstutis pověřil svého syna Vaidotase, aby vládl Žemaitsku, čímž dále zvětšoval
   feudální rozklad Litvy. Ostatní knížata byla donucena uznat Algirda velkoknížetem a stát se
   jeho vazaly, zatímco Kęstutis měl zcela volné ruce ve své politice, a to bylo velmi důležité
   v boji proti křižáckému řádu.[26]

   Nad Algirdovou a Kęstutovou spoluprací se zamýšlí i Kiaupa. Algirdas byl hlavním vůdcem ve
   vojenských taženích proti ruským knížatům, Tatarům, bojoval s křižáky a občas také s Polskem.
   Při uzavírání smluv s Moskvou, Polskem a Livonskem bývá jeho jméno uváděno jako první. Na
   druhou stranu Kęstutis válčil i na západě a na Rus prováděl tažení s Algirdem i bez něj.
   Kęstutis často udržoval styky s vládci střední a západní Evropy, avšak to neukazuje, že
   Algirdas a Kęstutis byli rovnoprávní panovníci. To jen svědčí        o tom, že litevský
   velkokníže některým členům své rodiny věřil více než ostatním. Přesto však byla Kęstutova
   pozice na Litvě velmi výjimečná, ale stejně musíme o dvojvládí na Litvě psát s určitými
   výhradami.[27]

   

   

   2. Války s německým řádem

   Úsilí německého řádu o ovládnutí baltského prostoru bylo nezdolné. Křižácká vojska podnikala
   ročně i několik nájezdů na Litvu. Většinou se tato tažení skončila pleněním území a zajetím
   množství obyvatel. V jejich řadách se objevovala šlechta z celé katolické Evropy, pro kterou
   to bylo velké dobrodružství a vítaná příležitost pro získání rytířských ostruh. Litevci také
   podnikali odvetné výpravy, ale těch bylo podstatně méně. K větším bitvám mezi soupeři
   docházelo jen občas. V roce 1348 dokázali křižáci porazit u řeky Strėvy Kęstutovo a
   Algirdovo vojsko, v důsledku této bitvy Litva ztratila svůj vliv ve Pskově a Novgorodě.
   Křižáci nedokázali tohoto vítězství využít, a dokonce počet výprav na Litvu byl výrazně menší.
   V letech 1345 až 1361 oba dva řády, německý i livonský,  připravily pouze kolem 18 válečných
   výprav na Litvu.

   Křižákům bylo vyčítáno, že se nepokusí jednat s Litvou o problému křtu. V roce 1358 převzal do
   rukou iniciativu císař Karel IV., když nabídl litevským knížatům svou ochranu pod podmínkou
   přijetí křtu. Algirdas však vyžadoval od řádu obří teritorium, včetně celé Sambie, Kuronska a
   Zemgalska, mimo to měl být německý řád zrušen a poslán do ruských stepí na boj proti Tatarům.
   Kvůli těmto podmínkám z této Karlovy iniciativy sešlo. Poté řád opět zesílit své výpravy do
   hloubky litevského území. V roce 1362 se řádu pod vedením svého magistra Winricha Kniprode
   povedlo dobýt zděný kaunaský hrad. Křižácké údery poté směřovaly i do Vilniusu a na Trakai.
   Algirdas s Kęstutem se v roce 1370 pokusili uspořádat velkou odvetou výpravu. Útok směřoval na
   Královec, ale nedaleko něj byli Litevci poraženi, ačkoliv i řád utrpěl velké škody. Ještě
   jednou za Algirdova života se podařilo křižákům oblehnout Trakai i Vilnius, ale dobýt se je
   nepodařilo. Z těchto tažení bylo zřetelné, že ani jedna strana nemůže nabít rozhodující
   převahu.

   Podle Šapoky, řád věděl, že si nemůže Litvu podrobit nějakou velkou výpravu, a proto podnikal
   z pohraničních hradů menší loupežná tažení. Naloupil si potraviny, dobytek a zajal množství
   lidí a poté se vrátil zpět do svých hradů. Tyto výpravy trvaly obvykle méně než jeden týden.
   Litevci, když se dozvěděli o křižáckém tažení, se schovávali v lesích, odkud napadali křižácké
   jednotky. Evropští rytíři byli zváni bojovat s Litevci jako na nějakou zábavu. Někteří rytíři
   se dokonce zavázali umýt si svůj meč v krvi pohanů. Přesto se změnil způsob boje. Křižáci
   s Litvou počítali jako se státem, boje už nebyly jen masakrem, ale byla dodržována vojenská
   etika, která byla obvyklá v západní Evropě. Velkou zásluhu na tom měl i litevský vůdce
   Kęstutis, jenž nesl velké břemeno křižáckých útoků na svých ramenech. Kęstutis byl litevský
   obránce proti Němcům. Byl svědomitý, šlechetný a vždy dodržel dané slovo, dokonce i rytíři ho
   mezi sebou ctili. Dosud byla Litva viděna jako pohanský stát, se kterým není radno jednat. Od
   dob Algirdových a Kęstutových nastaly mezi řádem a Litvou normální vztahy dvou válčících
   států. Nejdůležitějšími opěrnými body v těchto bojích se ukázaly být dřevěné hrady, jež byly
   hojně stavěny, především v povodí toku Němenu a pro svou strategickou polohu musely být dobře
   bráněny. Zděných hradů bylo velmi málo. Litevcům se mnohokrát podařilo tyto hrady spálit, ale
   povětšinou byly hned obnoveny.[28]

   Žiugžda píše o bojích s německým řádem ještě ostřeji. Obzvlášť krvežíznivými ukrutnostmi se
   vyznamenal magistr řádu Winrich Kniprode, který často sám vedl řádové útoky. Křižáci s velkou
   zlostí ničili litevský národ a těšili se z jeho utrpení. Bez ohledu na křižácké výpady a
   jejich ukrutnosti se litevští obyvatelé umíněně bránili těmto lupičům a téměř vždy je donutili
   k ústupu. Žiugžda také přesně obrací výsledek bitvy u Strėvy, když píše                o
   vítězství Litevců a Rusů nad silami německého řádu. [29]

   Válka s řádem byla také obzvlášť těžká, neboť na odpor proti křižákům se dali jen partizánsky
   zorganizovaní místní obyvatelé. Boj proti křižáckému řádu byl záležitostí celého litevského
   národa. Rolníci statečně chránili své země před křižáky, jež přinášeli jen sociální
   vykořisťování litevského národa a ohrožovali samu existenci téhož národa. Křižáci též ničili
   feudální hospodářství a raději vybíjeli celé rodiny rolníků. Zásluha litevských knížat spočívá
   v tom, že i oni se dokázali postavit této agresi na odpor. Důležité také bylo, že spolu
   s litevským národem tehdy šli společně i ruští, ukrajinští a běloruští obyvatelé. Křižácký řád
   sice velmi zpustošil Litvu a zmenšil její výrobní síly, avšak rozhodnost lidových mas Litevců,
   odvaha v boji proti hrozbě křižáckého podrobení a taktéž neustálá pomoc Rusů, Ukrajinců a
   Bělorusů, ochránila Litvu od otroctví feudálů západní Evropy.[30]

   Také Ivinskisem je Kęstutis popisován jako nejvýznamnější organizátor litevského odporu před
   nájezdy německého řádu. Do litevské historie se zapsal jako příkladný rytířský bojovník, který
   většinu života strávil na koni                    na válečných taženích. Cíl všech řádových
   výprav byl oslabit Litvu pleněním a ničením. Proto se křižáci obvykle snažili dostat se co
   nejhlouběji na nepřátelské území, aby mohli překvapit místní obyvatelé nepřipravené. Jejich
   plenění bylo opravdu ukrutné. Muže obvykle zabíjeli, matky s dětmi pojali do zajetí a celé
   vesnice vypalovali. Zbývající obyvatelé v pohraničí se čím dál tím více stěhovali do hustěji
   obývaných krajů. Křižácká válka s litevskými knížaty se neustále protahovala, neboť řád nemohl
   získat nad Litvou rozhodující převahu, proto bylo jasné, že boje budou pokračovat dokud jedna
   strana neporazí druhou v nějaké veliké bitvě.[31]

   Pro Jučase byla nejdůležitější příčinou konfliktu mezi řádem a Litvou snaha založit
   v baltských zemích východní německý stát a k tomu využít místní obyvatele. Snahám Němcům
   pomáhalo i to, že katolická Evropa, kde vládli císař a papež, velmi chtěla rozšířit katolickou
   víru do východní Evropy. Papežové a císaři vybízeli k násilným misím proti pohanským baltským
   národům. Ve 14. století, obzvlášť v její druhé polovině, šlo v bojích křižáků s Litevci o
   holou existenci litevského státu a národa. Litevcům reálně hrozil osud Prusů. Německý řád,
   poté co se usídlil na obřím teritoriu mezi Vislou a Němenem, usiloval o ovládnutí západních
   litevských zemí a obsazení všech baltských zemí až k Finskému zálivu. Prostředky na tento účel
   byly už prověřené. Rytíře a jejich pomocníky z celé Evropy lákala rytířská čest, tituly, snad
   i pokání v boji s pohany a samozřejmě také majetky a loupení. Válečná taktika byla taktéž
   dávno vyzkoušena – válečné výpravy do pohanských zemí: menší, vedené pohraničními komtury a
   větší pod vedením maršála či magistra. V letech 1345 – 1382 bylo připraveno kolem 70 výprav na
   Litvu. Rejsy se vyznačovaly ukrutností – rytíři loupili, pálili vesnice, zabíjeli lidi,
   civilní obyvatelstvo zavlekli do řádového otroctví. Do roku 1360 pustošili jen západní část
   Litvy a od roku 1360 už plenili celou Litvu. Litevských odvetných výprav bylo méně (kolem
   třiceti).[32]

   Nejnověji podává vysvětlení o útocích německého řádu Kiaupa. Za pomocí spojenců ze západní
   Evropy řád každoročně pořádal tažení na Litvu. Kromě těchto velkých výprav, vytvářeli křižáci
   malé oddíly, jež také plenily litevská území. Hrady, stavěné podél Němenu, měly sloužit jako
   opěrné body k útokům na Litvu. Takto chtěl německý řád hospodářsky a demograficky oslabit
   Litvu, kousek po kousku zabrat její země. Jedním tažením to v žádném případě řád nemohl
   dokázat. Takovou taktiku úspěšně použil řád v Livonsku a v Prusku. V Litvě se mu to nedařilo,
   protože Litva stihla utvořit a zesílit stát.        Na druhou stranu i Litevci plenili pruská
   území a chovali se podobně jako křižáci na Litvě. Oficiální úkol řádu byl šíření křesťanství,
   ale křest nezávislé Litvy a zachování její státnosti nebyl pro něj přijatelný. Řád chtěl
   přinést křesťanství podrobením si Litvy. Z toho můžeme vysvětlit, proč byla jednání o křtu
   s císařem Karlem IV. neúspěšná, ani jedna strana však nechtěla ustoupit ze svých požadavků.
   Jednání tedy plody nepřinesla, alespoň donutila řád přerušit či zmírnit jejich válečné výpravy
   na Litvu.[33]

   

   3. Konflikt s Polskem

   Po smrti volyňsko-haličského knížete Boleslava-Jiřího v roce 1340 nastal velký konflikt mezi
   polským královstvím a litevským velkoknížectvím, jenž se táhl prakticky až do uzavření
   Krévského aktu. Polský král Kazimír III. Veliký se mírem s německým řádem v roce 1343 zřekl
   Pomoří. Usmíření s řádem bylo pro Kazimíra velmi důležité, neboť mu uvolnilo ruce
   k uskutečnění jeho východní politiky. Jeho plány byly nejspíše tyto: zcela si podrobit Halič
   s Volyní, a tím si otevřít cestu pro polské kupce směrem na východ k Černému moři,  pokřtít
   Litvu a připojit později vytvořená katolická biskupství k hnězdenské metropolii. Do svých
   plánů také zapojil uherského krále Ludvíka. Brzy po Boleslavově smrti se Kazimírovi podařilo
   usadit v Haliči, zatímco litevskému knížeti Liubartovi, který byl Algirdovým a Kęstutovým
   bratrem, na Volyni.

   Kazimír však nebyl spokojen se stavem věcí a toužil ovládnout celou Červenou Rus. S pomocí
   papeže i uherského krále Ludvíka v letech 1349-1351 několikrát se svým vojskem zaútočil na
   litevské pozice ve Volyni a Podlesí. Většinou došlo jen k dočasnému obsazení území, avšak ke
   stálým ziskům ve prospěch Polska nedošlo. Zajímavě se vyvinula situace po polsko-uherské
   výpravě v roce 1351, kdy nemocného polského krále zastupoval v čele výpravy uherský Ludvík.
   Ludvíkovo vojsko vtrhlo na litevské území, k bitvě však nedošlo, neboť se po cestě setkal
   s Kęstutem. Bylo uzavřeno  spojenectví mezi uherským královstvím a Litvou. Kęstutis slíbil, že
   se spolu s bratry i celým národem přijme křest, Ludvík se poté postará o královskou korunu pro
   Kęstuta a pomůže Litvě získat nazpět všechny země zabrané německým řádem. Kromě toho propustil
   uherský král Liubarta, jenž byl v předchozích výpravách zajat. Kęstutis taktéž slíbil
   nevybírat clo od uherských kupců. Válečné akce byly poté zcela přerušeny. Kęstutis odjel do
   Budína, kde měl být pokřtěn, ale při cestě tam utekl. Takto se neúspěšně skončil další pokus o
   christianizaci.

   V dalším roce uzavřelo Polsko s Litvou mír. Litvě zůstala Volyň a Polsku Halič. Tento mír byl
   stejně brzy porušen a válka o Volyň a později i Podolí pokračovala bez větších úspěchů na
   jedné či na druhé straně až do Kazimírovy smrti v roce 1370. V jeho šlépějích pokračoval i
   jeho nástupce Ludvík, který dosáhl v boji s Liubartem několika úspěchů, ale též bez stálých
   zisků.

   Prvorepublikový historikové Šapoka i Kučinskas v boji o Červenou Rus  samozřejmě hájí litevská
   knížata před nároky polského království. Kazimír, který uzavřel mír s řádem, obrátil svou
   pozornost na východ a na jih, následkem čehož se stal dokonce litevským nepřítelem. Kazimír
   usiloval obsadit hlavně Volyň, kde litevské zájmy bránil Liubartas, avšak v zájmu celého
   litevského státu bylo tyto země za každou cenu ubránit, proto Liubartovi často přicházeli na
   pomoc jeho bratři, občas i Algirdas, ale většinou Kęstutis.[34]

   Kučinskas vidí v Kazimírových snahách o ovládnutí dědictví po Boleslavovi neoprávněný zásah do
   Liubartových dědických práv.[35] Kęstutův útěk po uzavření smlouvy s Ludvíkem v roce 1351 byl
   dozajista pochopitelný. Je velmi pravděpodobné, že sám Kęstutis pochopil, že taková smlouva je
   v praxi neuskutečnitelná, neboť v ní bylo spousta závazků pro Kazimíra, který se osobně
   jednání neúčastnil a také sám Kęstutis neměl práva takovéto smlouvy uzavírat.[36] Kvůli
   haličsko-volyňským zemím se srazily dvě mocné síly a podělily si knížectví na půl. Polsko
   chtělo tyto knížectví ovládat samo, ale narazilo na odpor  Litvy, jejíž zájmy sveřepě bránily
   Liubartas a Kęstutis. Liubartas prožil ve Volyni přes 60 let a po celý život bránil svobodu a
   práva litevského státu. Neustále mu pomáhal Kęstutis. Bratrská spolupráce přinášela užitek, a
   proto se rozbily polské naděje na ovládnutí Volyně. Ubránění volyňských zemí proti polské
   agresi bylo velmi důležité, neboť zadrželo polský postup na východ, které mohlo Litvu oddělit
   od jižních ruských zemí a zabránit ovládnutí území v povodí Dněpru.[37]

   Žiugžda především vyzdvihuje ukrajinské rolníky, jež po Kazimírově smrti povstali proti polské
   nadvládě. Liubartas s Kęstutovou pomocí využil povstání Ukrajinců a znovu dobyl město Vladimir
   na Volyni, které předtím padlo do Kazimírových rukou. To se však nelíbilo novému polskému
   králi Ludvíkovi, jenž proti volyňským Ukrajincům přivedl svoje vojsko a povstání znovu
   potlačil. Poté připojil Halič a část Volyně k Uhrám.[38]

   Ivinskis chválí knížete Liubarta, který dokázal s bratrskou pomocí celých 60 let chránit pro
   litevské velkoknížectví Volyň. Polsko narazilo na tvrdý odpor, když chtělo svůj stát rozšířit
   ještě více na východ a muselo se uspokojit haličsko-vladimirskými zeměmi. Dlouholetá válka se
   však mohla kdykoliv obnovit, avšak nečekaný Jogailův sňatek brzy změnil vztahy dosud
   nepřátelských zemí.[39]

   Ze současných historiků se Kiaupa vrací k Ludvíkově snaze o mírovou dohodu s Kęstutem.
   Kęstutis sice slíbil odjet do Budína, kde se nechá pokřtít, avšak při první příležitosti
   zmizel. Kęstutův souhlas znamenal nejspíše pouze odvrácení hrozby vpádu uhersko-polského
   vojska na Litvu. Taktéž je možné se domnívat, že nabídka křtu a koruny pro Kęstuta byla snahou
   o rozhádání Algirda a jeho bratra.[40]

   

   

   4. Algirdova snaha o ovládnutí celé Rusi

            Algirdas, který zdědil po otci nejen veliký stát, ale i napjaté vztahy se všemi
   sousedy, usiloval o dobytí a sjednocení celé Rusi. V tomto bodu se jeho zájmy střetly se
   snahami moskevského knížectví, které usilovalo o totéž. Dalším protivníkem, jenž hrál v těchto
   bojích důležitou roli byla Zlatá horda, která vykonávala nad ruskými zeměmi svrchovanou vládu
   a ruská knížata jí musela platit daně. Algirdas se především orientoval na tverské knížectví,
   které bylo jedině schopné konkurovat Moskvě, proto byly sňatky Gediminovců s tverskými
   kněžnami velmi časté.

            Taktéž v Algirdově zájmu  byla církevní politika v ruských zemích litevského
   velkoknížectví. Také jako předchůdce Gediminas se snažil o to, aby jeho pravoslavní poddaní
   měli svého vlastního metropolitu. V roce 1354 se mu to splnilo, když Algirdova člověka Romana
   vysvětil cařihradský metropolita litevským metropolitou. To byla pro Algirda velká výhra, jež
   mu měla pomoci k expanzi na Rus. Po Romanově smrti v roce 1361 už nebyla litevská pravoslavná
   metropolie obnovena a znovu se ruské provincie litevského velkoknížectví dostaly pod pravomoc
   Moskvou protežovaného vladimirského metropolitu. V roce 1375 se Algirdas ještě jednou pokusil
   dosadit svého metropolity, kterým se stal mnich Cyprián, ale ani ten se na dlouho v ruských
   zemích litevského velkoknížectví neusadil. Celková snaha o dosazení litevského metropolity se
   nakonec skončila Algirdovou porážkou. Vladimirský metropolita vždy dokázal úspěšně eliminovat
   snahy svého konkurenta.

            Lépe se už Algirdovi vedlo v obsazování ruských zemí. V 50. letech          14.
   století obsadil definitivně Brjansk a Novgorod-Severský, které poté předal svým synům
   Dimitrijovi a Kaributovi. Největší pozornost však obrátil na smolenské knížectví. V roce 1359
   obsadil Algirdas Mstislav a ze severu a jihu poté obklíčil Smolensk, v důsledku čehož byl
   smolenský kníže donucen složit Algirdovy vazalskou přísahu. Algirdova pozornost se teď obrátil
   na jih Rusi, konkrétně na kyjevské knížectví a přístup k Černému moři. Algirdas provedl
   v letech 1362-1363 dvě velká tažení. V prvním definitivně připojil Kyjev k litevskému
   velkoknížectví, jehož správu svěřil svému synovi Vladimírovi. Na druhé výpravě jeho vojsko u
   Modrých Vod porazilo Tatary, čímž definitivně získal Podolí a přístup k Černému moři.

            Algirdas se snažil využít ve svůj prospěch spor mezi tverským knížetem Michalem a
   moskevským Dimitrijem. Michal Tverský v roce 1368 přesvědčil Algirda, aby připravil na Moskvu
   velké tažení. Algirdas a Kęstutis společně se svými smolenskými a tverskými pluky přitáhli
   k Moskvě, ale Kreml se jim dobýt nepovedlo. V letech 1370 a 1372 se uskutečnily ještě další
   dvě výpravy proti Moskvě, které se ovšem opět skončily Algirdovým neúspěchem. K otevřené bitvě
   mezi oběma soupeři vůbec nedošlo a Algirdas musel vždy s nepořízenou odtáhnout. V roce 1375
   moskevské vojsko napadlo Tver a tverský kníže se musel Moskvě podřídit. Litva tak ztratila
   svého spojence v bojích o sjednocení Rusi. V květnu 1377 zemřel velkokníže Algirdas a na čas
   se zastavila litevská expanze na východ. Jedno bylo však jasné, na východě vyrostl Litvě velký
   konkurent v moskevském knížectví.

            Algirdův boj s moskevským knížectvím kvůli ruským zemím byl, jak píše
   Sužiedėlis, velmi těžký, neboť na moskevské straně byly národní a náboženské sympatie
   ruského obyvatelstva. Také moskevský metropolita vždy stál na straně Moskvy. Placení daně byl
   často jediný svazek spojující dobyté ruské země s Litvou. Gediminovi či Algirdovi synové, jež
   se usadili v ruských zemích, se ženili s Ruskami, přijali pravoslaví a poté se brzy oddálili
   svému národu. Ruské země přijali do svého středu litevská knížata, ale ta vždy nedokázala tyto
   země ponechat pod litevskou ochranou. Mohutný litevský stát brzy narazil na velký kulturní
   problém. Křesťanská kultura, se kterou se Litva srazila, byla mnohem vyspělejší než pohanská.
   Přijetí křesťanství bylo nevyhnutelné. Přistoupením       na pravoslaví by Litva sice dosáhla
   větší jednoty, ale tím by nezastavila útoky řádu, který by Litevce stále považoval za
   schizmatiky. Při přijetí katolictví by zas oslabila nároky německého řádu, na druhou stranu by
   ale ruské obyvatelstvo postrčila do ochrany moskevského knížectví. Bez ohledu na tyto problémy
   vytvořil Algirdas z Litvy velký a významný evropský stát.[41]

            Žiugžda se vyhýbá chválit litevskou expanzi na východ. Pouze se zmiňuje, že
   velkokníže Algirdas využil mongolsko-tatarského útisku na ruské země, které se mu poté
   podařilo snadno dobýt. Poté, co Algirdas v roce 1372 uzavřel po posledním tažení na Moskvu
   mírovou smlouvu s Dimitrijem, začaly mezi Litvou a ruským státem převažovat na delší dobu
   mírové politické vztahy. Také se rozvíjela ekonomická a kulturní spolupráce, jež měla velký
   význam v litevském ekonomickém a kulturním rozvoji. Na druhou stranu vtrhnutí litevských
   feudálů do ruských zemí později přerostlo v 300 let trvající agresi proti Rusku, Bělorusku a
   Ukrajině.[42]

            Exilový historik Ivinskis se zamýšlí nad Algirdovým náboženským cítěním. Algirdas byl
   velmi tolerantní, snášel dobře všechna náboženství, dvakrát se oženil s pravoslavnou kněžnou,
   avšak sám zůstal pohanem. Byl přesvědčen o tom, že kdyby přijal z Byzance či Říma křest,
   pohanští Litevci by ho zavrhli. Z tohoto důvodu vládce ve Vilniusu formálně zachovával
   pohanskou víru, ačkoliv na jeho dvoře byl vliv pravoslavných silnější než za jeho otce.[43]

            V druhé polovině 14. století Algirdovy výboje na východ způsobily velké nepokoje
   v Moskvě – centralizovaném národním ruském státě. I když  se podle Jučase teritorium
   litevského státu značně rozšířilo, pojalo Ukrajinu, avšak vnitřní problémy zabránily dalšímu
   šíření. Expanze na východ i na západ se prakticky zastavila. Litva prohrála boj s Moskvou
   kvůli ruským zemím, neboť ty se více přikláněly do rostoucího náboženského a národního centra
   ruských pravoslavných – Moskvy. V litevském velkoknížectví do unie s Polskem žilo kolem 20-30
   % Litevců. Litva šla rychle cestou poruštění, avšak pozdější unie s Polskem tento vývoj
   zastavila.[44]

            Podle Kiaupy podpora tverského knížectví, která vyžadovala několik tažení na Moskvu a
   odtáhla potřebné síly ze západní hranice, nic užitečného litevskému velkoknížectví nepřinesla.
   Pouze posílila pozici Moskvy na Rusi a ukázala, že lehká expanze litevského velkoknížectví na
   východ je zřejmě              u konce. Na počátku Algirdovy vlády měla iniciativu na svoji
   straně Litva, zatímco na konci stát zabředl do hluboké krize. Křižácký nápor neustále sílil a
   expanze na Rus zastavila Moskva. Nejdůležitější příčinou této krize byl politický a kulturní
   konzervatizmus, který zavedl litevské velkoknížectví do politické izolace.[45]

   

                               IV. Vytautas a Jogaila

            1. Politická          krize na Litvě v letech 1377 – 1384

   Algirdas, jenž zemřel v roce 1377, svým dědicem určil Jogailu, který byl nejstarším synem jeho
   druhé ženy Julie Tverské a nadále zůstával pohanem. Kęstutis, který byl zvyklý na bratrské
   soužití s Algirdem, Jogailovi bez odporu přiznal velkoknížecí titul. Jogailovo zvolení
   litevským velkoknížetem se samozřejmě nelíbilo starším Algirdovým synům, potomkům Marie
   Vitebské. Ti se domnívali, že jako starší bratři mají více práv na velkoknížecí trůn než
   Jogaila. Nejdříve povstal nejstarší bratr Andrej, který odmítl poslouchat Jogailu a utekl
   k moskevskému knížeti Dimitrijovi. K Andrejovi se ještě přidal bratr Dimitrij, vládce
   Brjanska, a taktéž i kyjevský vládce Vladimír. Takto se utvořila proti Jogailovi velká
   koalice. Právě proto se Jogaila s Tatary domluvil na vojenském tažení proti Moskvě, ale než
   stačil přijet na bitevní pole, moskevský kníže Dimitrij porazil Tatary na Kulikovském poli
   (1380).

   Jogaila, kterému teď hrozilo reálné nebezpečí z východu, se pokusil spojit s Německým řádem,
   aby nemusel bojovat na dvou frontách. 1. června 1380 byla na honu tajně uzavřena Dovydišská
   smlouva, ve které se Jogaila domluvil s řádem na míru. Tato smlouva byla taktéž přímo uzavřena
   proti strýci Kęstutovi. Řádu bylo i nadále povoleno útočit na jeho země. Na tomto honu byl
   přítomen i Kęstutův syn Vytautas, avšak jeho účast na smlouvě není doložena. Mohl ji však tiše
   podpořit. Kęstutis se později dozvěděl o Jogailově zradě. Vytáhl na vilenský hrad, který lehce
   dobyl, neboť Jogaila tou dobou vyslal svoje vojsko do Polocka, kde byl jeho mladší bratr
   Skirgaila, dosazený zde                    po Andrejovi. Kęstutis zajal Jogailovu rodinu a
   nakonec Jogailovi přenechal vládu pouze ve Vitebsku. Kęstutis se tehdy v letech 1381-1382 stal
   litevským velkoknížetem, avšak jeho vláda netrvala dlouho. Brzy proti němu povstal další
   Jogailův bratr, novgorodsko-severský kníže Karibut. Kęstutis zrovna válčil proti křižákům,
   chtěl s nimi uzavřít mír, aby mohl potlačit Kaributovo povstání, ale křižáci to odmítli. Jeho
   vojsko nebylo ve Vilně, čehož využili Jogailovi spojenci a obsadili Vilno. Mezitím Jogaila
   zabral i Trakai a předal ho Skirgailovi. Kęstutis a Vytautas přitáhli se svými vojsky
   k Trakaji, kde se střetli s  Jogailou a jeho bratrem Skirgailou, podporováni ještě pluky
   livonského řádu. Z nějakých neznámých příčin se bitva neuskutečnila. Kęstutis odjel se synem
   vyjednávat do Jogailova stanu. Ten je vzápětí oba zajal. Kęstuta zavřel do hradu v Krévě a
   Vytauta internoval do zajetí na vilniuském hradě. V Krévě pobyl Kęstutis několik dní a zde byl
   také 15. srpna 1382 nalezen za neznámých okolností mrtev.

   Jogaila brzy opět podepsal novou smlouvu s řádem (1. října 1382),             ve které se
   zavázal odevzdat Žemaitsko až po řeku Dubysu. Dále slíbil, že do čtyř let nechá Litvu pokřtít
   a bez křižáckého souhlasu nebude s nikým válčit ani uzavírat mír. Tuto smlouvu však Jogaila
   nehodlal v budoucnu dodržovat. Německý řád, který nebyl spokojen s plněním uzavřené smlouvy,
   se s radostí ujal Vytauta, jenž mezitím uprchnul z vilniuského zajetí. Vytautas se poddal
   řádu, kterému taktéž slíbil zisk Žemaitska a v ostatních litevských zemích vládnout jako
   řádový vazal. Vytautas se několikrát s řádem vypravil proti Jogailovi. Dokonce oblehli
   Vilnius, ale dobýt se jej nepovedlo. Vytautovi se také dostávalo pomoci ze samotné Litvy, kde
   měl spousty svých straníků. Jogaila se tedy na Litvě moc bezpečně necítil, a proto nabídl
   Vytautovi smír. Vytautas souhlasil, že uzná Jogailu velkoknížetem, jestliže mu bude vráceno
   otcovo dědictví, to znamenalo Trakai a všechny země, kterým vládl jeho otec Kęstutis.
   V Trakaji mezitím vládl Skirgaila, proto Jogaila poprosil Vytauta, ať se prozatím spokojí jen
   s kouskem otcova dědictví. V létě 1384 dostal zpět část svého dědictví, zejména oblasti Černé
   Rusi a Podlesí. Po smrti svého strýce Liubarta ovládl Vytautas dva důležité hrady na Volyni,
   Luck a Vladimir. Situace na Litvě se  uklidnila. Jogaila nadále zůstal velkoknížetem. Vytautas
   se prozatím spokojil být pouze „obyčejným“  údělným knížetem.

   Prvorepublikoví historikové se téměř jednotně zastávají Kęstuta a Vytauta  v boji proti
   Jogailovi. Krasauskaitė vidí knížete Vytauta ve složité situaci.                   Na
   jedné straně stojí jeho přítel Jogaila, na druhé straně jeho otec Kęstutis. Nakonec se přesto
   rozhodne podpořit svého otce. Jogaila však přeci válku nad nimi vyhrává hanebným způsobem,
   když nedodrží daný slib, který dal předtím Kęstutovi. Po otcově smrti se Jogaila stává
   úhlavním Vytautovým nepřítelem. Vytautas se teď chce pomstít za otcovu smrt, a proto hledá
   spojence v nepřátelském táboře. V tomto momentu byl nejvhodnějším spojencem německý řád, bez
   ohledu na to, že Němci byli litevskými nepřáteli. K získání dědictví vyžadovalo dát se
   dohromady s cizími proti svým.[46]

   Také Kučinskas se zastává Kęstuta, když podtrhuje roli Jogailovy matky Julie ve spiknutí proti
   němu. Jogailova matka, která byla horlivá zastánkyně pravoslaví a velká odpůrkyně pohanství,
   chtěla zcela zbavit Kęstuta vlivu na dění v litevském velkoknížectví. Také i všechna jednání
   s německým řádem prováděl Jogaila s matčiným souhlasem. Julie usilovala, aby všichni její
   synové, jež nevlastnili na Litvě žádné území, jej získali právě na úkor Kęstuta.[47]
   Dovydišská smlouva byla jen další z řady intrik, jež usilovaly odstranit Kęstuta. Německý řád
   se mohl jen radovat, neboť viděl, že brzy bude moci nejen odstranit svého dlouholetého
   nepřítele, ale i diktovat Litvě svoji vůli.[48] Taktéž nemůže pochybovat, že za krévskou
   tragédií stál samotný Jogaila, a proto právě on může být označen za hlavního viníka Kęstutovy
   smrti.[49]

   Žiugžda se vrací k úloze německého řádu v občanské válce na Litvě. V Litvě nastala taková
   situace, že největší litevský nepřítel křižácký řád se stal ozbrojeným arbitrem dalšího
   litevského osudu. Litevská knížata začala mluvit o „přátelství“ k řádu, jeho „pomoci“ a začala
   mu rozdávat litevské země. Tato situace byla pro Litvu velmi nebezpečná, neboť občanská válka
   umožňovala nejen křižákům, ale i polským feudálům mísit se do vnitřních záležitostí litevského
   státu. Litvě ještě přitížilo i to, že Jogaila se rozhodl spojit s nepřáteli ruského státu.
   Uzavřel smlouvu se společným nepřítelem Rusů i Litevců – Zlatou hordou. Moskevské knížectví
   právě začalo spojovat ruské země proti Zlaté hordě, proto uzavření této smlouvy se příčilo
   zájmům Rusů i Litevců. Moskevské vítězství na Kulikovském poli mělo litevským feudálům
   připomenout, že je třeba sjednotit všechny síly proti křižáckému řádu a osvobodit všechny
   podrobené Litevce.[50]

   Zajímavý názor na výsledek bitvy u Kulikovského pole má Gudavičius. Litevci musí být vděční
   Dimitrijovi Donskému, tak jako Angličané Johance z Arku, neboť hrozilo, že by expanze malého
   litevského národa do ruských zemí mohla zároveň znamenat jeho zánik. Na druhou stranu litevská
   vláda v ruských zemích znamenala předpoklad pro vznik dalších východoslovanských národů. Rusko
   může cítit litevskou nadvládu jako historickou křivdu, zatímco Ukrajinci a Bělorusové mohou
   Litvě vděčit za svoji existenci.[51]

            Zcela jinak hodnotí situaci po Kęstutově smrti Kiaupienė. Kęstutis zastupoval
   generaci starých politiků druhé poloviny 14. století, naproti tomu nová generace Gediminovců
   začala hledat východisko z krize, do které litevský stát na konci 14. století upadl. Právě
   kompromis z roku 1384 mezi Jogailou a Vytautasem byl možný, neboť oba dva patřili k této nové
   generaci, která pochopila, že křest je jediným způsobem jak tuto krizi přemoci a tím posílit
   vliv litevského státu na mezinárodním poli.[52]

   

   2. Krévský akt

            Po smrti polského a uherského krále Ludvíka z Anjou v roce 1382 došlo najednou
   k uprázdnění dvou trůnů. Ludvík po sobě zanechal jen dvě dcery, Jadvygu a Marii. Marie byla
   později provdána za Zikmunda Lucemburského, který se díky tomuto sňatku stal uherským králem.
   Jadvyga byla sice zaslíbena rakouskému knížeti Vilémovi, ale polští velmoži brzy změnili názor
   a začali koketovat s myšlenkou nabídky polského trůnu litevskému velkoknížeti Jogailovi. Na
   přelomu let 1383-1384 dostal Jogaila první oficiální nabídku na polskou korunu. Následně
   Jogaila vyslal svoji delegaci, kterou vedl jeho bratr Skirgaila, vyjednávat podmínky sňatku do
   Polska. Část delegace poté dále odjela do Budína k Ludvíkově vdově Alžbětě, kde dostala její
   souhlas k sňatku.

   V létě 1385 bylo skončeno jednání mezi Litvou a Polskem o ruku princezny Jadvygy. Delegace
   polských pánů přijela k Jogailovi na jeho hrad v Krévě. Tam 14. srpna Jogaila potvrdil všechny
   své předchozí sliby dokumentem, který je znám jako Krévský akt.  Jogailou bylo slíbeno, že se
   on i celá Litva nechá pokřtít, zaplatí 200.000 dukátů snoubenci Vilému Habsburskému, propustí
   všechny polské zajatce a konečně ten nejdůležitější slib: svoje země na Litvě a Rusi navždy
   připojí do Koruny polského království    (terras suas Lithvaniae et Russiae Coronae regni
   Poloniae perpetuo applicare). Právě poslední slovo applicare způsobilo jednu z největších
   diskusí  v litevské, ale i polské historiografii. Dokument potvrdili i jeho bratři Skirgaila,
   Lengvenis, Karibut a bratranec Vytautas. Na počátku roku 1386 přijel Jogaila s bratry a
   Vytautem  do Krakova. 15. února byl proveden křest. Jogaila dostal nové křesťanské jméno
   Vladislav, Vytautas dostal jméno Alexander. Svatba s Jadvygou se uskutečnila 18. února a
   korunovace Jogaily polským králem se udála 4. března.

   Otázky proč právě litevského velkoknížete Jogailu si Poláci vybrali za svého krále a problémy
   spojené s Krévským aktem, jsou častým námětem úvah litevských historiků. Šapoka míní, že
   polští velmoži, kteří sousedili s Litvou chtěli mít přístup k Černému moři, a proto jim
   připadal Jogaila jako nejvhodnější muž pro Jadvygu. Tuto myšlenku propagovali především
   velmoži z Malopolska. I mezi velmoži z Velkopolska měl Jogaila mnoho zastanců, ti zas doufali,
   že se jim podaří společně porazit nebezpečného souseda – křižácký řád. Kromě toho Poláky
   lákalo, že by se mohli v očích celé Evropy proslavit jako křtitelé Litvy.[53]

   To, že Jogaila daroval Polsku Krévským aktem Litvu, není v žádném případě pravda. Polská
   šlechta opravdu cítila, že dostala druhý stát. Samotnému Jogailovi bylo zcela jedno, který
   stát ke kterému bude připojen. Když sliboval připojit Litvu k Polsku, tak mu především
   záleželo na tom, aby v obou státech vládl sám, bez dělení si moci s ostatními litevskými
   knížaty.[54]

   Příčiny proč si Poláci vybrali Jogailu za svého krále vidí další prvorepublikový historik
   Šležas úplně stejně jako Šapoka, avšak  zcela jinak popisuje Krévský akt. Poslední bod aktu,
   kdy Jogaila slibuje věčně připojit litevské a ruské země k Polsku, je z právnického hlediska
   inkorporace a ne unie. Akt unie by byl, kdyby si ten druhý stát zachoval samostatnost a státy
   by spojovaly pouze společné instituce (reálná unie) či společný panovník (personální unie).
   V Krévském aktu se hovoří pouze o Jogailových závazcích. Samotný Krévský akt bude lépe nazývat
   inkorporací či anexí Litvy. Proto litevské velkoknížectví přestalo existovat jako samostatný
   stát a mimo Jogaily se nikdo nemohl stát litevským velkoknížetem.[55]

   Je zajímavé, že se marxistický historik Žiugžda téměř vůbec nezaobírá Krévským aktem, pouze
   lituje, že se neuskutečnila připravovaná svatba Jogaily s dcerou Dimitrije Donského Sofií.
   Uskutečněním tohoto sňatku by se Litva sblížila s ruským státem a tím by posílila svoje pozice
   v boji proti křižáckému řádu.[56]

   S nejprovokativnějším názorem na Krévský akt přichází exilový historik Dainauskas. Krévský akt
   je ve skutečnosti v pozdější době vyrobené falzum. Je s podivem, že v následujících smlouvách
   mezi Polskem a Litvou, začínaje Vilensko-radomskou unií z roku 1401 a konče aktem Lublinské
   unie z roku 1569, není nikde Krévský akt vůbec zmiňován. Taktéž kanovník krakovské kapituly,
   jenž sepsal „polskou historii“, se ve svém díle nezmiňuje o Krévském aktu. Tento akt mohl být
   vyroben člověkem sběhlým ve starých gotických textech. Snad se mohl objevit poté, co Napoleon
   30. června 1812 vyhlásil proti polské vůli obnovení litevského velkoknížectví, ale stejně tak
   mohl být vyroben v 16. či 17. století.[57]

   Litevská historička Kiaupienė nesleduje, proč si Poláci vybrali Jogailu, ale proč si
   Jogaila vybral právě polské království jako prostředníka k pokřtění Litvy. Litva si mohla
   vybrat ze tří různých možností – přijmou křest od řádu, Moskvy nebo Polska. Byl zamýšlen
   dokonce Jogailův sňatek s dcerou moskevského knížete Dimitrije Donského Sofií, při této
   příležitosti měl Jogaila přijmout křesťanství. Tento plán byl zamítnut, neboť se Jogaila
   obával, že moskevský vliv na dění v Litvě bude příliš velký a nezastaví agresi řádu proti
   východním schizmatikům. Jogaila si tedy vybral třetí možnost – Polsko. Tento sousední
   slovanský stát vypadal ze všech ostatních států nejmíň nebezpečně a mohl se stát oporou Litvy
   proti Moskvě a být spojencem proti řádu. Kromě toho polští politici nabízeli Jogailovi taktéž
   svůj trůn, a proto si Jogaila nemohl jinak vybrat.[58]

   Dnes hodně litevských i polských historiků souhlasí, že Krévská smlouva nebyla žádnou unií.
   Krévským aktem Jogaila pouze potvrdil to, co během námluv s Jadvygou slíbil Skirgaila jeho
   jménem. Při nástupu Jogaily na trůn mohl být sepsán oficiální akt smlouvy mezi Polskem a
   Litvou, avšak žádný takový dokument se nezachoval. Můžeme tvrdit, že na konci 14. století
   nebylo v litevském velkoknížectví sil, které by si přály spojení litevského státu s polským
   královstvím. To dokazuje i fakt, že, poté co odjel Jogaila kralovat do Polska, většina
   litevské šlechty podporovala Vytautovo úsilí stát se suverénním vládcem na Litvě. Taktéž
   Polsko nebylo na konci 14. století prozatím schopno absorbovat mnohem větší stát. Je možné
   hovořit spíše o Jogailově zainteresovanosti uzavřít politickou dohodu s Polskem, jež by
   pomohla rozšířit vládu Gediminovy dynastie v regionu. Takovýmto způsobem by Jogaila posílil
   svoji prestiž a mezinárodní pozici litevského státu v Evropě. Krévský akt je tedy možno spíše
   nazývat svatebním protokolem.[59]

   Krévský akt sice Jogailovi nadiktovali polští páni, jak zmiňuje Jučas, avšak ten jej přijal,
   protože chtěl překonat stávající politickou krizi na Litvě.  Zapojit Litvu do rodiny
   křesťanských států a získat plody západní civilizace. Slib připojení litevského velkoknížectví
   k polskému království, znamenal pouze to, že sám bude vládnout polskému království i
   litevskému velkoknížectví. To dokazují i pozdější jeho dokumenty. Polští páni však měli na
   mysli likvidaci polského státu a o to i později usilovali.[60]

   

   3. Události na Litvě do roku 1392

            V roce 1387,  poté co se Jogaila stal polským králem, určil svým náměstkem
   (zástupcem) na Litvě svého bratra Skirgailu. Skirgaila však nedostal velkoknížecí titul a
   práva s ním spojená. Nemohl ani vydávat privilegia, což bylo knížecím znakem. Tudíž mu patřila
   pouze správa kraje a o tu se ještě musel dělit s Mikulášem Moskorzewským, který se stal
   velitelem polské posádky na vilniuském hradě. Téhož roku Skirgaila spolu s Vytautem porazili
   neposlušného polockého knížete Andreje. Jeho spojenec, smolenský kníže Svjatoslav, byl v bitvě
   zabit a jeho syn Jiří byl donucen s Litvou uzavřít mír. Smolensk se znovu dostal do litevského
   vlivu, čímž byla připravena cesta k jeho připojení. Bylo slíbeno, že, bude-li Andrejovi
   odebrán Polock, bude Vytautas vládnout v Trakai, avšak to se nestalo. Pomalu se začal rodit
   nový konflikt Vytauta s Jogailou.

            Ještě před tímto konfliktem se na Litvě udála velká změna. Roku 1387 byla celá Litva,
   kromě Žemaitska, pokřtěna. Bylo založeno vilenské biskupství. Biskupovi a duchovním daroval
   Jogaila několik dvorů. Také byla vydána první litevská církevní privilegia podobná těm, jaká
   měla i polská církev. Byla vydána i zemská privilegia pro šlechtice, která však byla přiznána
   pouze katolíkům, pravoslavní křesťané byli například vyloučeni ze všech státních úřadů a
   katolíkům bylo zakázáno se s nimi ženit. To mohlo vyvolat v budoucnosti velké nepokoje ze
   strany pravoslavné šlechty.

   V Litvě začínala propukat nespokojenost, neboť na cizí nadvládu nebyli zvyklí. Skirgaila neměl
   prakticky žádnou moc a ve Vilně zůstávala Jogailova polská záloha. Vytautas, který ze začátku
   podporoval Jogailovu politiku, se teď začal od Jogaily odvracet. Část jeho straníků byla
   uvězněna, anebo jim byly odebrány jejich země. Vytautas se pokusil sblížit s Moskvou.
   Z tatarského zajetí utekl Vasilij, syn moskevského knížete Dimitrije, navštívil Vytauta
   v Lucku a zde se zasnoubil  s jeho dcerou Sofií. To byl čin proti Jogailovi. Vytautova situace
   na Litvě se stala neúnosnou a roku 1389 se znovu poddal řádu.

            Křižáci doufali, že Polsko a Litvu rozdělí, k čemuž hodlali využít právě Vytauta.
   Tentokrát byl řád opatrnější. Vytautas novou smlouvou v Grodnu z 19. ledna 1390 slíbil splnit
   smlouvu z roku 1384. Do zástavy dal řádu sestru Ringailė, bratra Zikmunda se synem
   Mikulášem, několik věrných knížat a kolem stovky šlechticů. K Vytautovi přijeli do Pruska
   poslové od moskevského knížete Vasilije, který se mezitím už stal velkoknížetem (1389-1425).
   Svatební smlouva byla úspěšně uzavřena a Vytautova dcera Sofie byla doprovozena do Moskvy.
   Skirgaila se stával v Litvě čím dál tím více nepopulárním. Na Litvě znovu vypukla občanská
   válka. Vytautových straníků rychle narůstalo. Do války proti Jogailovi a Skirgailovi byli
   vtaženi i Žemaité. 31 zástupců ze 7 žemaitských krajů uzavřelo s Vytautem a řádem mír.
   Vytautas spolu s řádem podnikl na Litvu několik trestných výprav, které se jako většina
   skončila vypleněním území. Jogailovy neúspěchy v boji s Vytautem vyvolávaly v Polsku
   nespokojenost. Bylo mu vyčítáno, že nepotřebně mrhá silami Koruny ve sporech o Litvu. Byla
   tudíž znovu nastolena otázka, zda nevybrat pro Litvu zvláštního knížete, jenž by vládl přímo
   z Vilniusu. Jogaila se proto znovu tajně obrátil na Vytauta a nabídl mu mír. Vytautas
   souhlasil, vypálil několik řádových hradů a rychle odjel do Grodna. Tímto způsobem ukončil
   svůj druhý vztah s řádem. Za tuto novou zradu musel až do roku 1398 sedět ve pruském vězení
   jeho bratr Zikmund.

            5. srpna 1392 se Vytautas sešel s Jogailou na Astravském dvoře poblíž Lidy, kde byla
   také podepsána smlouva. Vytautas zabral Skirgailovo místo (Dux Lithuaniae) a mohl se titulovat
   jako trakajský a lucký kníže. Skirgailovi byl ponechán Polock a slíbeno kyjevské knížectví.
   Musel také slíbit, že se Litva neoddělí od Polska a zavázal se Polsku pomáhat proti jeho
   nepřátelům. Vytautas dostal bezprostředně velkou část litevského státu. Titul velkoknížete mu
   tehdy ještě nepatřil.

            Při povrchním pohledu se zdá, že Vytautovo chování bylo velmi nestálé, píše ve
   sborníku Vytautas Didysis Krasauskaitė. Ve skutečnosti jeho činy usilují jen o jeden cíl
   – navrácení dědictví. Rok 1392 je ve Vytautově životě zlomovým rokem, protože se definitivně
   zříká pomoci řádu. Svoje osobní záležitosti si teď srovnal i s potřebami národa a státu.
   Nepřítel národa  je teď i jeho nepřítelem. Svému národu teď zůstal věrný až do konce
   života.[61]

            Ve stejném sborníku Sužiedėlis popisuje události kolem křtu. Křty byly
   prováděny hromadně. Ti litevští šlechtici, kteří nepřijali křest spolu s Jogailou na
   krakovském dvoře, byli pokřtěni na vilniuském dvoře. Pravidla víry jim musela být překládána
   do litevštiny, neboť přijíždějící polští a čeští kněží neuměli litevsky. Dokonce i Vytautas a
   Jogaila museli správnost katolické víry vysvětlovat svým poddaným. Postupně tak byla pokřtěna
   velká část Litvy, ale na mnoha místech se pohanská víra stále udržovala.[62]

            Podle Ivinskise věděl Jogaila, že bude těžké si uchovat vládu v obou státech, a proto
   začal uvažovat o novém litevském vládci. Kromě toho tížilo Jogailovu situaci na Litvě více
   skutečností. Příliš rychlé připojení Litvy k polskému království škodilo jak Litvě, tak i
   Polsku. Vždyť po šesti letech litevské inkorporace byl polsko-litevský stát ve válce proti
   německému řádu na tom hůř než předtím. Před unií Kęstutis energicky bojoval na západě, zatímco
   Algirdas utvrzoval svoji pozici v ruských zemích. Proto teď král musel nejen obnovit litevské
   velkoknížectví, ale odevzdat je přímo Vytautovi. Bylo to pro něj sice velké ponížení, ale
   jiného východiska nebylo. De iure  byl Vytautas stále Jogailovým náměstkem, avšak už od
   začátku se choval jako litevský velkokníže.[63]

                   V roce 1387 začalo masové obracení litevského národa na katolictví, avšak
   v této době bylo na Litvě spousta pravoslavných křesťanů. Žiugžda se domnívá, že tehdy začalo
   omezování a ponižování pravoslavných křesťanů. To se dělo v rozporu s dobrými přátelskými
   styky mezi Litevci a Rusy. Tímto procesem nastal předpoklad pro budoucí nepřátelství mezi
   těmito národy. Masy litevského lidu se protivily přijetí katolické víry, neboť v ní viděly tu
   stejnou víru, s kterou přicházeli zloději a vrazi z řad křižáků. Kromě toho se litevský lid
   bránil pokřtění, protože cizinci, jež šířili víru, neuměli litevsky a pohrdali starou
   litevskou kulturou, litevskými lidovými zvyky, písněmi a lidovým uměním. Proto nepřekvapí, že
   se křesťanství šířilo velmi pomalu a ještě po staletí se staré pohanské zvyky udržovaly ve
   spoustě litevských rodin. Téhož roku udělil katolickým šlechticům různá privilegia. Podobná
   privilegia dostali i katoličtí duchovní, čímž se z katolického duchovenstva na Litvě rázem
   stala nová feudální vrstva. Tito noví vlastníci půdy nejenže využívali pracující, ale i
   zneužívali křesťanství. Všemožnými způsoby strašili lid božským hněvem či utrpením
   v pekle.[64]

            Podle Žiugždy Vytauta v boji proti polským feudálům podporovaly taktéž masy obyvatel,
   které chtěly za každou cenu zabránit polským feudálům usadit se na Litvě. Přesto i
   s Vytautovou činností byl lid na Litvě nespokojen, neboť ho podporoval křižácký řád, který
   všude jen kradl a zabíjel lidi. Přestože se Vytautas s Jogailou nakonec usmířil, tato dlouhá
   občanská válka přinesla Litvě mnoho škod, oslabila vojenskou hotovost Litvy a dovolila řádu
   ještě téměř dvě desetiletí plenit území litevského velkoknížectví.[65]

            Už v prvních letech, podle Kiaupienė, byla litevská katolická církev dobře
   materiálně zabezpečena, tzn. byla jí udělena ekonomická a právní imunita         ve státě.
   Jogailova privilegia urychlila vývoj duchovního, šlechtického a městského stavu. Dalšímu
   formování litevského společenství zabránila znovu obnovená občanská válka mezi Vytautem a
   Jogailou. Jogaila sice Skirgailovi v roce 1387 přiznal vrchní vládu na Litvě, ale není žádný
   důkaz, že ho poslouchala i jiná litevská knížata. Algirdův a Kęstutův systém vládnutí se
   rychle zhroutil, neboť Skirgaila nedokázal provádět tvrdou politiku svého bratra. Skirgailova
   politika se zakrátko znelíbila nejen ostatním Gediminovcům, ale i nově se tvořící šlechtické
   vrstvě. Proto brzy došlo ze strany Vytauta k povstání. Sílící Jogailova a Vytautova
   konfrontace způsobila neklid v řadách polské šlechty, která byla nespokojena se stavem věcí na
   Litvě. Vytautas nakonec dostal právo Jogailovým jménem vládnout na celé Litvě a užívat titul
   „kníže litevský“. Vytautas oficiálně přiznal, že je Jogailovým vazalem a že po jeho smrti
   litevské země připadnou opět polskému králi.[66]

            Kiaupienė se domnívá, že po přijetí křtu se začal litevský stát rychle
   integrovat do západoevropské kultury, avšak tento proces zasáhla pouze litevskou část
   velkoknížectví. Vliv západní kultury se jen málo dotkl pravoslavných zemí v litevském
   velkoknížectví. V kulturní sféře litevský křest nekonsolidoval vztahy mezi litevským a
   slovanským společenstvím, ale naopak je oddálil.[67]

            K Astravské smlouvě se ještě vrací Gudavičius. Nejdůležitější nebyla právní stránka
   Astravské smlouvy, ale její faktický dopad. Litevský monarcha udržoval jen nominální vazalský
   vztah s polským králem, tím se rozvoj litevské státnosti vrátil opět do normálních kolejí.
   Litevské velkoknížectví bylo dostatečně velké, aby se mohlo ubránit anekčním záměrům polské
   šlechty, ačkoliv měla Litva omezenou suverenitu, chovala se jako stát. Krizový stav, který
   nastal po Algirdově smrti, byl definitivně překonán.[68]

   

   4. Vytautova východní politika

            Vytautas měl teď na Litvě po Astravské smlouvě volné roce a mohl se vypořádat
   s neposlušnými údělnými knížaty, která se cítila za Jogailovy vlády značně svobodná a odmítala
   poslouchat litevského velkoknížete sídlícího            ve Vilniusu. Během několika málo let
   Vytautas odstranil či donutil k útěku mnoho Gediminových či Algirdových potomků. Postupně
   odstranil Švitrigailu z Vitebska, Kaributa z Novgorodu-Severského, Vladimíra z Kyjeva, Teodora
   Liubartoviče z Volyně či Teodora Karijotoviče z Podolí. Místa po odstraněných knížatech
   zabrali Vytautem vybraní náměstci, kteří se povětšinou rekrutovali z řad litevské šlechty
   věrné Vytautovi. Když byl v roce 1397 otráven v Kyjevě Skirgaila, tak i jeho místo obsadil
   Vytautův náměstek. Nezávislá zůstala jen bezvýznamná malá knížectví: Černigov, Pagirij,
   Ostrog, Ratyň, Kopilí či Zaslaví. Vytautas se už cítil tak mocný, že se od roku 1395 sám začal
   titulovat velkoknížetem. Takto Vytautas dokončil centralizaci litevského státu, i když nedošlo
   k přímému připojení těchto údělných knížectví k centru litevského státu. Nicméně do
   velkoknížecí pokladnice muselo plynout rozhodně více příjmů než za Jogailovy vlády na Litvě.
   S jejich pomocí teď mohl Vytautas pokračovat v Algirdově dobyvačné politice na východ.

            Již v roce 1395 obsadila litevská vojska Smolensk. Vytautovi v cestě za ovládnutím
   většiny bývalé Kyjevské Rusi už stálo především moskevské knížectví. Vytautas věděl, že sám
   Moskvu nejspíše nepokoří, proto potřeboval proti Moskvě nějakého silného spojence, který by mu
   pomohl porazit a svrhnout moskevského knížete z trůnu. Brzy se Vytautovi k tomu opravdu
   naskytla příležitost. Chána Zlaté hordy Tochtamyše v roce 1395 rozdrtil u řeky Tereky mocný
   Tamerlán. Z toho důvodu byl na trůn Zlaté hordy dosazen Koiridžak-Aglen a poté jeho dědic
   Timur-Kutlug. Tochtamyš, který se nehodlal smířit se ztrátou trůnu, hledal pomoc u Vytauta. U
   něj našel i se zbytkem svého dvora útočiště. Vytautas byl tak zapleten do tatarské občanské
   války, avšak naskytla se mu jedinečná příležitost rozšířit svůj vliv na celou Rus. Získal-li
   by od Tochtamyše jarlyk a poté by dobyl moskevské knížectví, tak by se stal neomezeným vládcem
   na Rusi.

            V letech 1397-1398 podnikl Vytautas dvě úspěšné výpravy směrem k ústí Dněpru.
   Rozhodující střetnutí s vojsky Zlaté hordy čekalo Vytauta následující rok. O Vytautových
   vítězstvích nad Tatary se dozvěděl i papež Bonifác IX., a proto povolil vyhlásit křížovou
   výpravu proti Tatarům. V květnu 1399 pověřil krakovského biskupa vyhlášením křižácké války.
   Vrchním velitelem vojska se stal Vytautas. U řeky Vorskly, která je levobřežním přítokem
   Dněpru, se Vytautovo vojsko 12. srpna 1399 střetlo s vojskem Edigeje, který byl emírem
   Timura-Kutluga a čekal tam na jeho příjezd. Bitva u Vorskly se skončila velkou Vytautovou
   porážkou. V ní zahynulo i mnoho litevských knížat, mezi nimi i několik Algirdových synů a
   dalších příbuzných. Edigej poté zpustošil kyjevské země a Kyjev se musel vykoupit 3000 rubly.
   Tataři ještě zahnuli do luckých krajů, ty vyplenili a poté se vrátili zpět do svých stepí. Po
   smrti Timura-Kutluga začaly tatarské vnitřní spory, které jim nedovolily jejich vítězství lépe
   využít.

            Nešťastnou bitvou u Vorskly se skončila jedna z etap Vytautova života. Vytautas se
   musel prozatím vzdát svých velkolepých plánů podřídit si celou Rus a zpacifikovat Zlatou
   hordu. Následky této porážky musel Vytautas odčiňovat ještě řadu let. Již v srpnu roku 1400
   odpadl od Litvy Smolensk, který Vytautova vojska dobyla až v dubnu 1404. V únoru roku 1406
   litevské vojsko nečekaně vtrhlo do pskovských zemí a dosadilo tam knížete Daniela
   Alexandroviče. Tímto krokem začala intenzivní válka mezi Litvou a Moskvou. Proti Vytautovi
   v roce 1408 povstala dokonce velká pravoslavná opozice na Litvě, která nebyla spokojena s jeho
   centralizační politikou a se svými právy v litevském velkoknížectví. V čele této opozice byl
   nepokojný Jogailův bratr Švitrigaila, který se spoléhal na pomoc Moskvy. Válka se však obešla
   bez větších bitev a už na podzim 1408 se moskevský Vasil I. usmířil s Vytautem. Podzimním
   mírem z roku 1408 byla vytýčena hranice mezi Moskvou a Litvou na celé 15. století, kterou byl
   střední tok řeky Ugry (levobřežní přítok Oky).

            Na dlouhá léta byla aktivní Vytautova politika na východ zastavena. Znovu aktivní
   začal být Vytautas až po smrti Vasilije I. (1425). V srpnu 1426 sebral Vytautas velké vojsko a
   vytáhl na Pskov. Tuto kupeckou republiku se mu dobýt nepovedlo. Vytautas, alespoň vyplenil
   okolní území. 25. srpna 1426 byl uzavřen věčný mír. Pskov se musel vykoupit 1000 rubly. 
   Slavnou se stala i jeho další výprava na východ  v roce 1427, v které Vytautas zašel až za
   Smolensk       do krajů řeky Oky, do Kalugy, Tuly a Rjazaně. Spousta ruských knížat se tehdy
   stala jeho vazaly. Litevské velkoknížectví v této době nabylo největších rozměrů. V roce 1428
   se Vytautas vydal na svoji poslední výpravu směrem         na východ, s úmyslem dobýt
   Novgorod. Toto tažení se skončilo podobně jako výprava na Pskov. Město se dobýt nepodařilo.
   Novgorod však musel zaplatit 10.000 rublů výkupného.

            Dėdinas si všímá, že odstraněním větších údělných knížat nastaly na Litvě
   veliké změny. Litevský stát se začal centralizovat, jelikož obsazené země byly odevzdány do
   rukou náměstků věrných velkoknížeti. Předtím se údělná knížata cítila značně nezávislá a
   neřídila se pokyny litevského velkoknížete. Velkoknížecí náměstci teď svého pána podporovali
   jak materiálně, tak politicky. Tímto způsobem se všechna tato území dostala zcela do
   závislosti na Vytautovi. Tehdy se začalo i zestátňování krajů obývaných Rusy, v nichž se
   rozšiřoval litevský vliv. Po těchto událostech se začala zvětšovat velkoknížecí pokladnice,
   neboť příjmy, které si dříve ponechávala údělná knížata, teď plynuly přímo         do centra.
   Státní centralizace a její zapojení do jedné politické jednotky a vzrůst Vytautových
   materiálních možností znamenalo to, že nejen zbývající knížata uvnitř litevského státu, ale i
   moskevské knížectví či Zlatá horda teď musely s Vytautem vážně počítat jako s nebezpečným
   soupeřem.[69]

            Podle Dėdinase byla pro Vytauta bitva u Vorskly velikým úderem. Snad první
   Vytautovy úspěchy nad Tatary, byly příčinou toho, že vtrhnuv do války byl málo opatrný.
   Prohrou utrpěla jeho autorita. To byla také vhodná příležitost pozvednout hlavu proti všem
   litevským nepřátelům. Po této bitvě se Vytautovi zhroutily všechny jeho plány. Měl v úmyslu
   ovládnout moskevské knížectví a celou východní Evropu, vyhlásit litevskou samostatnost a
   zasadit řádu rozhodující úder. Jestliže je dnes Litva malý stát s 3 miliony obyvatel, je třeba
   hledat příčinu tohoto stavu také v porážce u Vorskly. Řešení tatarského problému bylo nejspíš
   předčasné, neboť Litva prozatím nedobyla všechna ruská knížectví, především Moskvu. Vytautas,
   ačkoliv tehdy žil s Moskvou v míru, nepochybně chápal její roli a význam na východě. Tak jako
   jeho strýc Algirdas věděl, že mít ve svých rukou Moskvu, znamenalo vlastnit celou Rus. Proto
   Vytautas s takovou radostí k sobě přijal uprchnuvšího Tochtamyše a s jeho pomocí doufal
   usednout na moskevském trůně. Tímto způsobem chtěl prostřednictvím Tatarů získat vliv na dění
   v ruských zemích. Kromě toho by získal definitivní přístup k Černému moři, potřebný k dalšímu
   rozvoji podolských a kyjevských krajů.[70]

            Žiugžda si záměrně málo všímá Vytautových úspěchu na východě a vyhýbá se komentářům,
   jež by zmiňovaly jeho úsilí dobýt moskevské knížectví. To souvisí s jeho koncepcí
   marxistických litevských dějin, která nemohla zdůrazňovat úspěchy Litevců v boji proti
   „velkému“ ruskému národu. Zabývá se  pouze odstraněním údělných knížat. S podporou feudální
   společnosti a taktéž i služebnou šlechtou, s jejíž pomocí získal Vytautas vládu na Litvě,
   zničil mnoho údělných knížectví a připojil je bezprostředně k litevskému velkoknížectví jako
   zvláštní území, kterému vládli feudální velmoži věrní Vytautovi. Vytautovy zásahy se však
   nedotkly práv místních feudálů – ani Rusů, Litevců, pravoslavných, katolíků či pohanů, avšak
   ničení systému údělných knížat zvětšilo vykořisťování místních rolníků, jež byli nuceni teď
   pracovat i pro velkoknížete.[71]

                   Ivinskis shrnuje Vytautovu východní politiku. Vytautovo
   působení                 v jihovýchodním prostoru se projevilo trojím způsobem: 1) k centru
   připojil rozložené části knížectví, 2) přijal do vazalské poslušnosti kraje ve vzdáleném
   moskevském pohraničí, 3) vyhledával tatarskou spolupráci, pokoušel se usadit ve všech ruských
   zemích. S tatarskou pomocí hodlal uskutečnit starý Algirdův plán. Vytautas slíbil krymskému
   vládci Zlaté Hordy, chánu Tochtamyšovi, že když porazí jeho nepřítele Timura-Kutluga, dosadí
   ho na tatarský trůn a on jeho zas pro změnu na moskevský.[72]

            Podle Kiaupienė mnoho údělných knížat, jež v letech 1386-1388 Jogailovi
   formálně složila vazalskou přísahu, ve svých knížectvích vládla velmi samostatně. Příliš velká
   nezávislost těchto knížat oslabovala centrum velkoknížecí vlády a zevnitř rozkládala stát.
   Problém údělných knížat byl obzvlášť aktuální, když Jogaila odjel do Polska a Skirgaila
   nedokázal samostatně vládnout. Vytautas pochopil situaci a začal s efektivní centralizační
   politikou státu, která zároveň nastartovala jeho modernizaci. Dosazení náměstci byli zcela
   noví lidé, nespojení rodinnými svazky s Gediminovým rodem, jež si nemohli nárokovat
   velkoknížecí trůn. Množství z nich byli Vytautovi věrní katoličtí šlechtici pocházející
   z jádra litevského velkoknížectví – Litvy. Právě tato protekcionistická Vytautova politika
   měla za následek postupný vznik velmožů na Litvě. Z těchto nových vlastníků půdy později
   vyrostly na Litvě velké šlechtické rody – Manvydové, Kęsgailové, Radvilové či Goštautové.
   Vytautova centralizační politika se však nelíbila polské šlechtě, jež si sama dělala nároky na
   úrodné země ve Volyni a Podolí. Nastala paradoxní situace, připojování údělných knížectví
   prováděl Vytautas vždy Jogailovým jménem. Ve skutečnosti touto svou činností Vytautas zakládal
   na konflikt s Jogailou jako polským králem.[73]

   

        5. Litva a německý řád

            Německý řád po pokřtění Litvy ztratil už i ideologický důvod k útokům proti
   litevskému velkoknížectví. Nicméně řádová vojska po druhé Vytautově zradě ještě několikrát
   vyplenila litevské území. Řád ideologicky obviňoval polského i litevského panovníka, že
   k pokřtění na Litvě téměř nedošlo a že slovanští obyvatelé litevského velkoknížectví jsou
   stále schizmatici. Posledním nepokřtěným územím zůstávalo Žemaitsko. Právě o toto území se
   strhla dlouholetá válka mezi Vytautasem a německým řádem.

            Na Žemaitsko si  sice dělaly nároky obě strany, jak litevská tak i řádová, avšak
   Vytautas si potřeboval uvolnit ruce na západě, aby se mohl plně věnovat východní politice, a
   proto neváhal Žemaity obětovat. V říjnu 1398 se Vytautas setkal na Salynském ostrově (na
   Němenu) s magistrem Německého řádu Konrádem Jungingenem, kde byl podepsán mír mezi Litvou a
   německým řádem, kterým bylo Žemaitsko předáno řádu. Německý řád zato propustil Vytautova
   bratra Zikmunda. V roce 1401 proti řádové moci povstali obyvatelé Žemaitska. Vytautas toto
   povstání podpořil, a tím se opět s řádem dostal do válečného konfliktu. Řád teď začal
   podporovat nároky na velkoknížecí trůn nejmladšího bratra Jogaily Švitrigaily. Vytautovi, jenž
   tehdy potřeboval dobýt Smolensk, nezbývalo nic jiného než znovu uzavřít s řádem mír. Vytautas
   uzavřel s řádem       v Raciąnži (v Polsku) novou smlouvu, ve které  slíbil plnění podmínek
   Salynského míru, tudíž Žemaitsko opět připadlo Polsku.

            V roce 1409 vypuklo v Žemaitsku nové povstání. Vytautovi straníci zapalovali spoustu
   křižáckých hradů a vyháněli křižáky ze země. Vytautovy vztahy s řádem tím zcela ochladly.
   Válka s německým řádem kvůli Žemaitsku se zdála být zcela nevyhnutelná. Řád se pravděpodobně
   domníval, že bude válčit pouze s Litvou, ale Jogaila Vytauta v boji podpořil. Řád nejdříve 14.
   srpna 1409 napadl Polsko (Dobrzyňsko). Válka tam netrvala dlouho a již v říjnu bylo sjednáno
   příměří do 24. června 1410 a spor měl vyřešit německý a český král Václav IV. Václav IV.
   rozhodl spor ve prospěch řádu, přiznal mu Žemaitsko a celý levý tok Němenu až ke Grodnu.
   Jogaila ani Vytautas s tímto rozhodnutím nesouhlasili a začalo se schylovat k rozhodující
   bitvě. Grunwaldská bitva (lit. Žalgiris), v níž polsko-litevská vojska 15. července 1410
   porazila na hlavu řádové rytíře, se stala zlomovým okamžikem v litevsko-polských dějinách.
   Expanze řádu na východ tím byla definitivně zastavena.

            Spojenecké vojsko poté ještě oblehlo Małbork, ale tomu se podařilo ubránit. Vytautas
   pak odtáhl se svým vojskem zpět na Litvu, neboť mimo Žemaitska a Suvalského kraje stejně
   nemohl více získat. V Toruni roku 1411 byl podepsán mír mezi spojenci a řádem. Polsko získalo
   zpět Dobrzyňsko a              do konce Vytautova a Jogailova života se řád musel vzdát
   Žemaitska.         Šapoka vidí ve Vytautovi člověka „bez předsudků“, který neváhal dvakrát
   obětovat Žemaity a poslat je do nepřátelských rukou. Vytautas však nemohl jednat jinak,
   protože od Poláků se pomoci nemohl dočkat a sám nutně potřeboval sílu k ovládnutí východních
   zemí. Teprve až v roce 1410 se dohodl s polským králem Jogailou na společném postupu proti
   německému řádu, jehož porážka u Grunwaldu měla ohromný význam. Zpráva o vítězství spojenců
   brzy obletěla celou Evropu a všichni věděli, že řád prohrál bitvu ne s pohany, ale se dvěma
   křesťanskými panovníky. Po této prohře řád začal pomalu, ale jistě slábnout. Tímto vítězstvím
   byly zachráněny nejen zbývající nepodrobené litevské země, ale široké slovanské kraje.
   Největší zásluhu na tomto úspěchu mají dva Litevci – Jogaila s Vytautem. Především Vytautas se
   může cítit jako skutečný vítěz.[74]

            Žiugžda se domnívá, že řád se často snažil Litvu a Polsko mezi sebou rozhádat, avšak
   tentokráte se mu to nepodařilo. V roce 1409 povstaly masy polských rolníků, jež usilovaly
   odebrat řádu Pomoří a další polské země, aby Polsko bylo svobodné a mělo bezprostřední přístup
   k Baltskému moři. Kvůli tomu i Polsko vstoupilo společně s Litvou do války proti křižákům. Na
   pomoc křižákům přišli různí nepřátelé svobodných národů – feudálové z Francie, Anglie, Belgie
   a dalších krajů západní Evropy. Naštěstí Litvě a Polsku přispěchali na pomoc obyvatelé
   ruských, ukrajinských a běloruských zemí. S polským vojskem přijela i část českých vojáků
   spolu s českým národním hrdinou Janem Žižkou. Především zásluhou smolenských pluků se podařilo
   spojencům porazit na hlavu křižácké vojsko.[75]

            I když podle Žiugždy nebylo vítězství zcela využito a křižácký řád nebyl zničen, jeho
   vojenská a politická moc byla nalomena. Po grunwaldské bitvě přestal být řád pro Polsko a
   Litvu smrtelně nebezpečný. Dvousetleté ničení litevského národa, ekonomického a kulturního
   života bylo zastaveno. Vítězství u Grunwaldu ukazuje, jak bylo důležité pro Litevce postupovat
   jednotně s ruským národem, neboť jen společnými silami mohli přemoci takového silného soupeře.
   Velmi důležitým činitelem, který rozhodl o vítězství a zachránil tak litevský národ od
   teutonského otroctví, bylo mimojiné spojenectví s Polskem.[76]

            Exilový historik Ivinskis význam bitvy u Grunwaldu komentuje jen málo. Grunwaldská
   bitva se proslavila po celé Evropě. V ní společným dílem vyhráli dva Gediminovci sedící na
   stolicích ve Vilniusu a Krakově. Ačkoliv řádový stát se po tomto úderu dočasně vzpamatoval,
   tak se silně zatřásla jeho budoucí existence.[77]

            Také současný historik Jučas se podrobně zabývá významem bitvy            u
   Grunwaldu. Řádu sice byla i nadále posílána materiální i morální podpora, avšak Evropa mu už
   „nedodávala“ více rytířů na boj proti pohanům. V politické oblasti otevřela Grunwaldská bitva
   cestu postupné likvidace řádu, nejenže zastavila německou agresi na Litvu, ale skončily i
   dvousetleté výpravy             do baltských zemí. Pro řád, který se teď stal pouhým satelitem
   lucemburské dynastie, bylo nyní vůbec těžké udržet hrady a města ve své zemi. Nejdůležitějším
   politickým výsledkem Grunwaldské bitvy se stalo osvobození Žemaitska, druhý konkrétní výsledek
   byl ten, že Polsko-litevská unie úspěšně obstála ve společném boji.[78]

   

   6. Polsko – litevské vztahy

            Porážka u Vorskly v roce 1399 způsobila novou vlnu povstání proti Vytautovým
   náměstkům ve slovanských zemích litevského velkoknížectví a donutila Vytauta a litevskou
   šlechtu hledat znovu kompromis s Jogailovým Polskem. Také Jogaila byl po smrti své ženy
   Jadvygy v tíživé situaci a i on byl nucen hledat kompromisní východisko. V roce 1401 bylo po
   delším jednání dosaženo dohody, která byla stvrzena 4 různými stranami: Vytautem, Jogailou,
   litevskými a polskými šlechtici. Vytautas a litevská šlechta potvrdili listiny          ve
   Vilně  a polští šlechtici s Jogailou v Radomi, proto je tato smlouva nazývána
   Vilensko-radomským aktem. Jogaila předal Vytautovi velkoknížecí vládu na Litvě. Po Vytautově
   smrti se mělo litevské velkoknížectví navrátit zpět Jogailovi a jeho potomkům, případně Koruně
   polské, s výjimkou těch zemí, které určí král bratru Zikmundovi, a těch, které ženě Anně
   zapíše do věna v dožití a které po jejich smrti připadnou králi. Polská šlechta slíbila, že
   zemře-li Jogaila, nezvolí si krále bez vědomí litevské šlechty a Vytauta. Totéž musela slíbit
   litevská šlechta, zemřel-li by Vytautas, že si panovníka nevyberou bez vědomí polského
   panovníka a polských pánů.

   Po bitvě u Grunwaldu nastala znovu potřeba zformovat vztahy s Polskem. Vše bylo dohodnuto 2.
   října 1413 na sjezdu v Horodle. Tam byla také přijata nová smlouva. Nové vztahy mezi Polskem a
   Litvou byly zformovány tak, že Litva po Vytautově smrti nepřipadne Polsku, ale může si vybrat
   svého panovníka, pouze však se souhlasem polského panovníka a polských pánů. Také Poláci
   slíbili nevybírat si svého panovníka bez litevského vědomí. Volba jak polského krále, tak
   litevského velkoknížete se stala závislou na souhlasu smluvního partnera. Ve smlouvě bylo
   znovu zdůrazněno, že oba celky jsou spojeny a tvoří jeden stát. Dále byly uděleny polské
   šlechtické výsady a erby 47 vybraným litevským šlechtickým rodinám. Práva byla opět udělena
   pouze katolické šlechtě, a to mohlo opět v budoucnu vyvolat velkou nespokojenost pravoslavných
   šlechticů v litevském velkoknížectví.

   Unie z roku 1401 byla podle Šležase  kompromis mezi Jogailou a Vytautem. Jogaila chtěl úplné
   vtělení Litvy do Polska, zatímco Vytautas se chtěl odtrhnout. Síly obou panovníků se ukázaly
   být malé, aby svoje úmysly mohly dovést do konce. Jogaila vlastně jen legalizoval vládu,
   kterou si Vytautas už dávno přivlastnil a kterou již na Litvě vykonával. Velkoknížecí vláda mu
   připadla doživotně, ale po jeho smrti  měla zaniknout a znovu připadnout Jogailovi a  Polské
   koruně. Akty z roku 1401 zajistily Litvě rovnoprávnost vůči Polsku, kterou dosud právně
   neměla. Žádné společné instituce nejsou v dokumentech zmiňovány. Tudíž můžeme konstatovat, že
   tato unie byla unií personální. Vytautovi se tedy nepodařilo zcela odtrhnout od Polska,
   alespoň legalizoval svoji velkoknížecí vládu a zajistil Litvě prozatímní nezávislost.[79]

   Pro Šležase byla Horodelská unie veliká výhra pro Poláky, zvláště v kulturním významu.
   Obzvláště škodlivý bod smlouvy bylo udělení erbů, práv a svobod naší šlechtě. Naše šlechta se
   brzy začala popolšťovat a poddala se polské kultuře. Největší rozdíl mezi uniemi z let 1401 a
   1413 byl ten, že Litva ani po Vytautově smrti nebude opět přímo vtělena k Polsku, ale že
   velkoknížecí vláda na Litvě bude mít pokračování. Byla nejen potvrzena samostatná Vytautova
   vláda na Litvě, ale i samostatnost Litvy jako takové. Přesto však mohl Vytautas po Grunwaldské
   bitvě vyžadovat ještě více, mohl se zcela od Polska odtrhnout.[80] Podobně vnímá Horodelskou
   unii i Žiugžda. Udělení erbů litevským feudálům mělo ještě více zdůraznit význam litevské
   šlechty, ale tímto skutkem chtěli polští feudálové oslabit snahu o zachování litevské
   samostatnosti.[81]

   Ivinskis si všímá, že litevská šlechta se poprvé v litevské historii účastnila na
   Vilensko-radomské smlouvě z roku 1401. Šlechta nebyla pouze svědkem, ale i garantem tohoto
   aktu. To se mohlo stát, protože se Vytautas  ve své politice velmi opíral o litevskou šlechtu.
   V politickém životě litevského velkoknížectví se teď katolická šlechta dostala do popředí,
   obsadila všechny významné úřady a pravoslavnou šlechtu zatlačila trochu do pozadí.[82] Na
   rozdíl od Šležase nevidí Ivinskis adopci 47 litevských šlechticů vůbec škodlivě. Byl to sice
   první krok ke sblížení polské a litevské šlechty, avšak na začátku 15. století se mnoho
   v pozicích litevské šlechty nezměnilo, tudíž ještě nemůžeme v žádném případě hovořit o
   polonizaci litevské šlechty.[83]

   Svůj názor na Vilensko-radomský akt má i Kiaupienė. Jednání v roce 1401 nevytvořily
   novou situaci, jen právně zformovaly vztah, který mezi Litvou a Polskem panoval už od roku
   1398. Nové bylo pouze to, že vedle panovníka oficiálně litevské velkoknížectví zastupovala i
   šlechta, která svým jménem souhlasila s tímto aktem. Litevská šlechta byla již dříve
   nepochybně důležitým faktorem v politických jednáních, avšak na začátku 15. století poprvé
   ukázala, že dokáže nejen reprezentovat svůj stát, ale také že má právní sílu rozhodovat
   ve státních věcech. Vilensko-radomský akt otevřel Vytautovi a litevské šlechtě reálné
   možnosti, jak si zachovat nezávislost Litvy i do budoucnosti.[84] Horodelský akt se lišil
   pouze tím, že Litvě byla přiznána volba panovníka i po Vytautově smrti. Nejdůležitější
   novinkou bylo udělení polských erbů 47 litevským a žemaitským šlechticům. Tímto symbolickým
   aktem Vytautas uskutečnil úplné zrovnoprávnění litevské šlechty s ostatní katolickou šlechtou
   v Evropě. Pozdější  sněm konaný v Polsku poté formálně legalizoval litevskou elitu jako sílu
   vládnoucí spolu s velkoknížetem a rozšířil její práva, zároveň byla litevská šlechta vtažena
   do politického života polského království.[85]

          

                                         7. Vytautova církevní politika

            V roce 1387 bylo za Jogaily na Litvě pokřtěno jen obyvatelstvo Aukštaitska. Po
   Toruňském míru (1411), kdy Vytautas znovu získal Žemaitsko, se hned začalo uvažovat nad
   pokřtěním Žemaitů, kteří i nadále zůstávali pohany. Řád se  však Žemaitska nehodlal prozatím
   zříci, a proto bylo potřeba jeho rychlého pokřtění, aby řád už neměl žádnou záminku pro šíření
   křesťanství. V roce 1413 Vytautas společně s Jogailou odjeli do Žemaitska, kde v několika
   místech zničili pohanské svatyně a pokřtili první obyvatelstvo. Tou dobou, kdy se Litva přela
   s řádem o Žemaitsku, byl do Kostnice svolán církevní koncil, který měl mimojiné jednat i o
   Žemaitsku. Vytautas, aby udělal lepší dojem na účastníky koncilu, odeslal do Kostnice 60
   pokřtěných žemaitských šlechticů, kteří měli sami přednést stížnost kvůli útokům a krutostem
   řádu. Roku 1415 předali svoji stížnost, v které dokazovali množství provinění řádu a volali po
   boží pomstě. Z dlouhého křižácko  litevského sporu v Kostnici se měl o řádu na západě vytvořit
   velmi negativní dojem. Jogaila a Vytautas uspěli. Nakonec koncil nakázal vilenskému biskupu
   Petrovi a lvovskému biskupu Janovi odebrat se do Žemaitska a založit tam biskupství. V roce
   1417 bylo žemaitské biskupství definitivně založeno a stejně jako již předtím vilniuské
   biskupství štědře obdarováno pozemky.

            Vytautas nenechával stranou také pravoslavné, kteří žili v ruských zemích litevského
   velkoknížectví. Vytautas se snažil ruské země patřící do litevského velkoknížectví více
   integrovat do Litvy, aby neměly žádné vztahy s Moskvou, avšak v Moskvě působil pravoslavný
   metropolita, který řídil záležitosti  pravoslavných v litevském velkoknížectví. V roce 1408
   byl zvolen nový moskevský metropolita Fotius, s jehož působením ve velkoknížectví nebyli
   spokojeni litevští pravoslavní biskupové.

   V roce 1414 přijeli do Novogrodku pravoslavní biskupové působící            v litevském
   velkoknížectví, předali Vytautovi stížnost kvůli Fotiovu působení na Litvě a do Cařihradu byla
   poslána prosba, aby byl vybrán pro Litvu jiný metropolita. Na podzim se biskupové znovu
   setkali. Vytautas nabídl na místo kyjevského metropolity svého kandidáta, vzdělaného
   bulharského mnicha Gregorije Camblaka. Camblak byl poslán do Cařihradu, aby byl vysvěcen
   kyjevským metropolitou. Cařihradský patriarcha Eufemius byl tradičně proti zavedení litevského
   metropolity a podpořil moskevského Fotia. Bez ohledu na postoj Cařihradu byl 15. listopadu
   1415 v Novgorodku Camblak zvolen a vysvěcen kyjevským metropolitou.

   Vytautas nejenže znovu oživil kyjevskou metropolii, ale s Camblakovou pomocí chtěl uskutečnit
   unii mezi západní a východní církví. Camblak byl spolu s ostatními členy delegace, kterou
   vypravili Jogaila s Vytautem, vyslán do Kostnice, aby s papežem a ostatními duchovními
   vyjednával o unii. 19. února 1418 měl Camblak u papeže Martina V. audienci, kde mu vyložil
   Vytautův záměr sjednotit pravoslavné s katolíky. Koncil sice tento úmysl pochválil,
   ale         k unii nakonec nedošlo. Camblak se vrátil do Litvy, ale tam se nadlouho neuchytil
   a odešel zpět do Moldavska. Vytautas se už poté o samostatnou východní církevní politiku
   nepokusil.

   Vytautas byl ostře proti tomu, aby žemaitské biskupství připadlo rižskému arcibiskupovi,
   proto, jak píše Sužiedėlis, se obrátil na kurii, aby zakázala livonskému episkopátu
   mísit se do záležitostí litevské církve. Na druhou stranu ani rižský arcibiskup nechtěl
   dovolit, aby litevská církevní provincie byla samostatná, ale spadala přímo pod moc papežovu.
   Vytautův úmysl byl sjednotit všechny litevské země a všude zavést katolickou víru. Vytautas
   předpokládal, že by se církevní litevská provincie skládala z vilniuského, žemaitského a
   vladimirského (ve Volyni) biskupství. Z vilniuského biskupství by se stala metropolie. Těmto
   jeho plánům se do cesty postavila polská církev, takže tento plán zůstal neuskutečněný.
   Ačkoliv se nepodařilo na Litvě založit církevní provincii, bylo žemaitské biskupství uchráněno
   před nároky rižského arcibiskupa.[86]

   Bylo mnoho příčin, které nedovolily Vytautovi realizovat unijní záměr. Kostnický koncil měl
   velmi málo času na rozhodování o sloučení východní a západní církve a už v roce 1418 se musel
   rozejít. Papež tedy projednávaní tohoto bodu přeložil až na další církevní koncil. Vytautovi
   také ublížilo, že Camblak byl dvakrát cařihradským patriarchou proklet a byl vnímán jako
   uzurpátor kyjevské metropolie. Taktéž někteří pravoslavní šlechtici byli nespokojeni s tím, že
   privilegia z let 1387 a 1413 jim nedávala žádné pravomoce.[87]

   Naprosto s jiným pohledem na Vytautovu církevní politiku přichází Žiugžda. Papež, který chtěl
   ubránit řád před právoplatnými nároky Litvy a Polska na Žemaitsko, obrátil jejich pozornost na
   východ a poštval je proti ruským zemím. Za tímto účelem papež Jan XXIII. i Martin V. určili
   Jogailu a Vytauta generálními vikáři pro Novgorod a Pskov. Tímto způsobem chtěli nejen obrátit
   pozornost litevských feudálů proti ruským zemím, ale udělat z nich svoje agenty pro šíření
   katolictví v ruských zemích. Za tímto účelem byl poslán na koncil do Kostnice i kyjevský
   metropolita Camblak, který měl zařídit spojení východní a západní církve, avšak ruský,
   ukrajinský a běloruský lid tohoto metropolitu neuznal  a hledal pomoc u moskevského
   metropolity. Vytautas byl poté donucen nechat své pravoslavné poddané, aby si mohli svobodně
   zvolit svoji víru.[88]

   Ivinskis upozorňuje, že na kostnickém koncilu byl poprvé nějaký církevní spor vyřešen ve
   prospěch bývalých pohanů. Ještě před Grunwaldskou bitvou byl západ strašen východními
   „Saracény“. Teď však vysocí církevní představitelé viděli, že už není možno podporovat řádové
   bojovníky. Účastníky kostnického koncilu se podařilo přesvědčit, že Vytautas a Jogaila jsou
   těmi pravými křesťany, kteří pomohou pokřtít zbývající pohany na Litvě.[89]

   Podobně vidí problém i Kiaupienė. Historický význam kostnického koncilu pro Litvu můžeme
   charakterizovat jako morální a politickou výhru na mezinárodní scéně. Sami Litevci a Žemaité
   veřejně zastupovali svůj stát a národ na kostnickém koncilu, čímž pomohli zbořit mýtus o řádu
   jako jediném možném misionáři.[90]

   

                                8. Vytautas ve vysoké politice

   Spor s řádem o Žemaitsko se nevyřešil ani na kostnickém koncilu. Nakonec Vytautas s Jogailou
   souhlasili, aby spor vyřešil císař Zikmund. Císař Zikmund 6. ledna 1420 na říšském sněmu ve
   Vratislavi rozhodl, že Žemaitsko má po Vytautově smrti připadnout opět řádu. Tento výrok se
   samozřejmě Vytautovi nelíbil. Příležitost, aby Zikmund odvolal toto rozhodnutí, se Vytautovi
   naskytla celkem brzy. Zikmund měl tehdy velké problémy                  s nástupnictvím na
   český trůn. Poté, když zemřel jeho bratr Václav IV. (1419), ho nechtěli  husité uznat za
   právoplatného panovníka, neboť ho vinili za smrt Jana Husa. Husitské poselstvo pod vedením
   Hynka z Kolštejna, které odjelo                            do Polska a na Litvu, nabídlo
   českou korunu Jogailovi i Vytautovi. Jogaila se po poradě se šlechtou zřekl koruny. Zato
   Vytautas  začal o nabídce uvažovat. Sám do Čech neodjel a místo sebe poslal svého synovce
   Zikmunda Kaributoviče. Tímto činem Vytautas velmi pohoršil císaře Zikmunda i papeže Martina V.

   Nakonec se Jogaila s Vytautem rozhodli vyhlásit řádu válku. Řád nebyl připraven válčit a 
   bránil se jen ve svých hradech. Litevská a polská vojska zpustošila řádové země, proto řádový
   magistr požádal o mír, který byl 27. září 1422 uzavřen nedaleko Melnského jezera. Tímto mírem
   byl skončen dlouholetý spor o Žemaitsko, které teď připadlo definitivně Litvě.

   Tento mír rozhněval Zikmunda, neboť byl uzavřen bez jeho vědomí. Brzy se však Vytautas a
   Jogaila se Zikmundem dohodli.  Jogailovi a Vytautovi zástupci podepsali 25. února 1423
   v Kežmarku se Zikmundem smlouvu. Podle této smlouvy se Zikmund zřekl svého rozhodnutí z
   Vratislavi a uznal výsledky Melnského míru. Za to musel Vytautas odvolat Zikmunda Kaributoviče
   z Čech, slíbit Zikmundovi  přátelství a pomoci mu ve válce proti Čechům. Hned po uzavření
   smlouvy z Kežmarku se také  českého trůnu vzdal a už se o něj neucházel, i když mu byl znovu
   nabízen. Později se sice  ještě jeho příbuzný Zikmund Kaributovič pokusil získat český trůn,
   ale to už bylo zcela bez Vytautovy podpory.

   Vytautas v roce 1429  svolal do Lucku sjezd vládců  východní a střední Evropy. Mimo samotného
   Vytauta a Jogaily sem přijela moskevská, tverská či rjazaňská knížata. Taktéž se dostavila
   spousta Vytautových údělných knížat, nakonec i sám císař Zikmund. Mezi všemi problémy na
   sjezdu, se měla projednávat myšlenka Vytautovy korunovace, kterou diplomaticky podporoval
   císař Zikmund netající se zájmem na oslabení polského státu. Vytautova korunovace by
   nepochybně zvýšila mezinárodní prestiž Litvy, ale na druhou stranu by to pravděpodobně
   znamenalo roztržku s Polskem. S tímto krokem samozřejmě polští velmoži nesouhlasili a ze
   sjezdu brzy odjeli. Císař dokonce poslal  na Litvu korunovační poselstvo, to však bylo cestou
   zajato stoupenci krakovského biskupa Zbyhněva Olešnického, usilujícího o co největší podřízení
   Litvy. Zikmund slíbil poslat znovu korunu, tentokrát přes Prusko, ale Vytautas se jí už
   nedočkal. Zemřel 27. října 1430.

   Prvorepubliková historiografie převážně hodnotí Vytautův vztah k husitům velmi vlažně.
   Sužiedėlis píše, že Vytautas nepřijal nabídku na český trůn ze sympatií k husitům, ale
   kvůli zlobě na císaře, který vratislavským výrokem přiznal řádu Žemaitsko a podporoval jejich
   výpravy proti Vytautovi. Vytautas totiž vyplašil císaře Zikmunda a popudil si proti sobě i
   papeže, když poslal Čechům vojenskou pomoc v čele s Kaributovičem.  Dobře věděl, že kdyby
   souhlasil s husitskou nabídkou, riskoval by dobré vztahy s papežem, ale nechtěl promeškat
   dobrou příležitost pomstít se císaři za jeho nesprávný výrok. Nakonec válka s řádem tento
   problém vyřešila. Vytautas po uzavření míru nařídil Kaributovičovi, aby se vrátil zpět na
   Litvu a českým husitům napsal, že nikdy nepodporoval jejich učení, ale chtěl je jen vrátit
   zpět do lůna katolické církve. Vytautas z těchto styků s husity vyšel nepoškozen. Vytautas
   v žádném případě nesympatizoval s husity, pouze využil jejich nabídku k definitivnímu
   navrácení Žemaitska.[91]

   Litevští historikové píšící v sovětské době vidí ve Vytautových stycích s husity především
   samá pozitiva. Například Dundulis poznamenává, že kdyby se Vytautovi podařilo získat český
   trůn a  začlenit ho do polsko-litevské unie, značně by se tím omezila polská převaha v unii a
   Litva by tím poté získala větší moc a samostatnost.[92] Žiugžda se domnívá, že české husitské
   hnutí mělo na Litvě i v Polsku mnoho straníků, obzvlášť v městech a mezi drobnou šlechtou.
   Toto hnutí mělo podporu  díky tomu, že bylo obráceno i proti křižáckému řádu. To, že litevská
   diplomacie nedokázala lépe využít svých výher na válečném poli nad křižáky, byl  jedním z
   důvodů, proč se musel Vytautas nakonec zříci české koruny a tím zpřetrhat dobře rozvíjející se
   vztahy.[93]

   Současná historiografie klade především důraz na Vytautovy úspěchy na mezinárodním poli. Podle
   Kiaupienė sice Vytautas navázal diplomatické styky s českými husity, ale ty byly
   krátkodobé a neměly žádné následky do budoucnosti. Vytautas brzy odvolal svého náměstka z Čech
   a přerušil s husity veškeré kontakty. Tímto nestandardním diplomatickým krokem demonstroval
   svoji politickou rozhodnost a samostatné myšlení.[94] Gudavičius vychvaluje Vytauta, jak se
   dokázal dostat na politickou šachovnici tehdejší Evropy. Spojenectví s husity byla pro něj
   sice hra s ohněm, ale on dokázal všechny nástrahy zvládnout a ještě k tomu dostal mezinárodní
   uznání na území Žemaitska.[95]

   Šležas se domnívá, že Poláci se báli, aby se Litva po Vytautově korunovaci zcela neoddělila od
   polského království. Taktéž hrozilo, že by Jogailovi dědicové byli po Vytautově smrti
   opomenuti. Nejideálnější byl Vytautův plán, ve kterém navrhoval, aby po jeho smrti litevská
   koruna připadla jednomu z Jogailových synů. Takto by bylo definitivně vytvořeno litevské
   království, ačkoliv unie by byla zachována, avšak Litva by už nikdy nemohla být inkorpována do
   polského království. Tento nadějný plán překazila náhlá Vytautova smrt.[96]

   Za Vytautovým úsilím o získání koruny stála plně i litevská šlechta. Podle Dundulise právě
   litevští šlechtici usilovali změnit neplnoprávné postavení litevského velkoknížectví
   a polského království, garantovat samostatnost Litvy a stálou existenci státu. Kdyby litevský
   vládce nabyl stejného titulu jako měl polský král, stál by se litevský stát formálně rovný
   s Polskem. Vytvoření litevského království byl právoplatný požadavek litevských velmožů, neboť
   tím reagovali na neustálou snahu polské šlechty vytvořit z Litvy polskou provincii.
   Nejdůležitější bylo pro Litvu uchránit svoji státnost a překazit expanzi polské šlechty.
   Litevci nechtěli zcela přerušit všechny styky s Polskem, jen požadovali rovnoprávnost obou
   celků. Chtěli, aby Polsko souhlasilo se založením litevského království a zároveň se vyhýbali
   s ním jít do otevřeného konfliktu. Vše zhatila až Vytautova smrt. Přesto se léta 1429-1430
   stala důležitým momentem v litevských vztazích s Polskem. Vytautem vedená litevská šlechta se
   veřejně přihlásila k programu zachování litevské státnosti a nezávislosti. Tím zasadila úder k
   plánům polských velmožů o připojení Litvy k Polsku.[97]

   Průběh korunovační pře nám shrnuje Jučas. Jeho závěry jsou tyto:             1) Vytautas ještě
   před luckým sjezdem věděl o přípravách svoji korunovace a Jogaila s tím souhlasil. 2)
   Vytautova korunovace se z principu příčila unii, neboť v jednom státě nemohli být dva
   korunovaní králové. 3) Chování polské šlechty ukazovalo, že Vytautova korunovace pro ně
   znamená zánik unie. 4) Pozice litevské šlechty byla jasná – stála zcela za Vytautem. 5)
   Jogailův postoj v tomto boji mezi Litevci a Poláky se projevil až v poslední etapě tohoto
   sporu, když souhlasil s Vytautovou korunovací pod podmínkou, že litevská koruna po Vytautově
   smrti připadne jeho synovi. 6) Korunovační při nakonec prohráli oba Litevci – Jogaila i
   Vytautas. Spor vyhrála opozice polských pánů a tím byla polsko-litevská unie zachráněna.[98]

   

                               9. Litva v letech 1430 až 1440

   Po Vytautově smrti litevská šlechta vyhlásila velkoknížetem Švitrigailu, jenž byl nejmladším
   Jogailovým bratrem. Švitrigaila chtěl pokračovat                  ve Vytautových šlépějích a
   brzy po svém zvolení žádal císaře Zikmunda                o zaslání slíbené koruny. Velký vliv
   na polském královském dvoře měla skupina polských pánů vedená krakovským biskupem Zbyhněvem
   Olešnickým. Ta v žádném případě nechtěla dovolit odtržení Litvy od polského království, naopak
   usilovala o co největší integraci. Brzy vypukl spor o podolské a volyňské země, na které si
   činily nárok oba státy. Švitrigaila odmítl všechny polské nároky a začal hledat spojence. Již
   v červnu 1431 v Skirsnemunė  uzavřel proti Polsku vojenskou dohodu s řádem. Válečné akce
   netrvaly dlouho a již          1. září bylo v Čartoriji uzavřeno 2-leté příměří. Polská
   šlechta nakonec v červnu 1432 na sněmu v Sieradzu uznala Švitrigailu litevským velkoknížetem,
   ale pod podmínkou, že po jeho smrti připadne trůn jednomu z Jogailových synů. Švitrigaila se
   neradoval z tohoto vítězství dlouho, již za dva měsíce byl z trůnu sesazen spikleneckou
   šlechtou vedenou Zikmundem Kęstutovičem, který se poté stal novým litevským velkoknížetem.

   Situaci po převratu zkomplikoval fakt, že se Švitrigailovi podařilo utéci do Polocku. Litevský
   stát se tehdy rozpadl na dva soupeřící tábory. Zikmund Kęstutovič měl pod kontrolou celou
   Litvu včetně Žemaitska, Podlesí a Černou Rus, zatímco Švitrigaila kontroloval Polock, Vitebsk,
   Smolensk, Kyjev, Volyň a východní Podolí. Občanská válka byla opět nevyhnutelná. Zikmund
   Kęstutovič se musel  především spoléhat na pomoc z Polska, proto 15. října 1432 podepsal
   v Grodnu s Poláky smlouvu, v které se opakovaly podmínky Vilensko-radomské smlouvy. Příštího
   roku Grodenskou smlouvu potvrdil i Jogaila a zavázal se podporovat Zikmunda v boji proti
   Švitrigailovi. Později musel Zikmund ještě čtyřikrát tuto smlouvu potvrdit.

   Švitrigailovy síly byly stále značné, a proto se Zikmund rozhodl naklonit si pravoslavnou
   šlechtu, která dosud stála za Švitrigailou. V květnu 1434 vydal Zikmund privilegia pro šlechtu
   v litevském velkoknížectví. V těchto privilegiích byla pravoslavná šlechta konečně
   zrovnoprávněna s katolickou šlechtou. Pravoslavným zůstalo ještě jedno omezení, nemohli
   zastávat nejvyšší úřady v litevském velkoknížectví. Téhož roku zemřel i polský král Jogaila,
   avšak polští páni pod vedením Zbyhněva Olešnického,  kteří vládli místo nezletilého Jogailova
   syna Vladislava III., pokračovali v Zikmundově podpoře. 1. září 1435 došlo u Ukmergė
   k rozhodující bitvě. Švitrigailovo vojsko podporované  livonským řádem se střetlo s vojskem
   Zikmundem Kęstutovičem, jenž byl podporován Poláky. V bitvě byl Švitrigaila poražen a pro
   livonský řád měla prohra stejný následek jako pro německý řád bitva u Grunwaldu. Švitrigaila
   byl opět nucen utéci a brzy byl vypuzen ze všech krajů litevského velkoknížectví.

   Po ukmergské bitvě se Zikmunda pozice na Litvě značně posílila, dokonce začal tajně jednat
   s císařem Albrechtem a znovu usiloval o větší nezávislost na polském království. Také se
   snažil upevnit své postavení zásahy proti litevské šlechtě, to však v ní vyvolalo velkou
   nespokojenost. 20. března byl Zikmund Kęstutovič v Trakai zavražděn Ivanem Čartoriským. Tohoto
   činu využila skupina litevských šlechticů vedená Janem Goštautem, která Zikmundovým nástupcem
   na litevský trůn vyhlásila mladšího syna Jogaily Kazimíra.

   Prvorepublikový historik a autor Švitrigailovy biografie, Jonas Matusas o něm píše, že
   Švitrigaila pokračoval ve Vytautově politice. Usiloval                       o samostatnost
   litevského státu a nedotknutelnost jeho zemí. Zabránil plánu polského kancléře Olešnického
   rozložit Litvu na menší knížectví. Kvůli tomu došlo k válce. Švitrigaila zde používal i
   Vytautovy metody, stejně jako on uzavřel s řádem spojenectví proti Polsku. Švitrigaila byl
   nakonec poražen v nerovném boji. Neměl sice takové nadání jako Vytautas, avšak na druhou
   stranu se střetl s velmi silným protivníkem. Vždyť Poláci dokázali paralyzovat i plány
   samotného Vytauta, které spřádal spolu s císařem Zikmundem.[99] Šapoka se dále zmiňuje o vládě
   Zikmunda Kęstutoviče. Zikmund získal trůn pouze s polskou pomocí, proto od začátku uspokojoval
   všechny jejich požadavky. Kromě toho slíbil, že Litva po jeho smrti připadne opět polskému
   králi, tím zrušil podmínky Horodelského aktu. Všechny tyto sliby dal Zikmund jen kvůli tomu,
   že se bál, aby neustala podpora od Polska proti Švitrigailovi. Poté co byl Švitrigaila
   poražen, vydal se ve stopách svého předchůdce. Hned se sblížil s polským nepřítelem císařem
   Albrechtem. Zikmund začal hledat spojence proti Polsku a připravoval se zrušit svoje předchozí
   sliby, ale jeho brzká smrt zhatila všechny jeho plány. Zikmundovo zavraždění bylo důsledkem
   jeho kruté politiky vůči litevské šlechtě.[100]

   Podle Dundulise Švitrigailovo úsilí vybojovat pro Litvu samostatnost, podporovala nejen
   litevská, ale i východoslovanská šlechta. Litevská a ruská šlechta šla společným úsilím proti
   polskému plánu usilujícím zlikvidovat litevský stát. Švitrigaila se postavil proti polské
   politice a proti její kulturní a náboženské misijní činnosti na východě. Na Litvě se však
   objevila nová privilegovaná skupina katolických šlechticů, která sice také usilovala o
   samostatný litevský stát, ale ve spojení s Polskem. Právě tato skupina byla nakonec
   iniciátorem, který pomohl Švitrigailu svrhnout z velkoknížecího trůnu. Švitrigailův umíněný
   boj proti Polsku měl za následek, že polským politikům bylo zabráněno připojit ke své vládě
   litevské velkoknížectví.[101] Jediným bojovníkem za svobodu litevského státu nebyl pouze
   Švitrigaila, ale i Zikmund Kęstutovič, jenž udržoval dobré vztahy s Polskem jen pokud to bylo
   pro něj výhodné. Zikmund se nevyhýbal uzavírat s Polskem smlouvy, které byly pro Litvu
   nevýhodné, avšak později sám usiloval o co největší samostatnou politiku.[102]

   Současná historička Kiaupienė se domnívá, že Polsko hledalo jakýkoliv způsob, aby
   rozhádalo litevskou šlechtu a Švitrigailu. Následující události ukázaly, že se polským pánům
   podařilo rychle zorganizovat opoziční skupinu litevských šlechticů. Opozice se skládala ze
   šlechty litevského původu, která byla nespokojená z protěžování Švitrigailových „nových“ lidí,
   často pravoslavných z východních zemí litevského velkoknížectví. Hlavním iniciátorem převratu
   byl Zbyhněv Olešnický, jenž usiloval zcela inkorporovat Litvu do Koruny polské. Po převratu
   byl  litevský velkokníže značně omezen vykonávat svoji zahraniční politiku. Taktéž část
   sporných území na Volyni a v Podolí připadla Polsku. Grodenská smlouva, kterou byl Zikmund
   Kęstutovič nucen podepsat, však zůstala jen na papíře. Vnitřní život litevského velkoknížectví
   šel dál, bez ohledu na přání Polska. Na druhou stranu velkoknížecí vláda začala slábnout a
   klesala její autorita uvnitř státu. Státní vládu pomalu přejímala do otěží elita šlechtického
   stavu litevského velkoknížectví. Převzetí politické iniciativy do rukou velmožů kompenzovalo
   upadající význam velkoknížecí vlády a dovolilo na více jak sto let oddálit pokusy polských
   politiků inkorporovat litevské velkoknížectví.[103]

   

        V. Kazimír IV. a jeho dědicové

     1. Kazimírovo mládí

            Kazimír byl do Litvy povolán z Polska pouze se souhlasem, že bude prozatím jen
   zástupce polského krále na Litvě a ne jako plnoprávný velkokníže. Litevská šlechta však
   nebrala žádný ohled na polské požadavky a 29. června 1440 prohlásila Kazimíra litevským
   velkoknížetem. Kazimír byl sice zvolen litevským velkoknížetem, avšak nebyl ještě plnoletý.
   Místo něho vládli litevští velmoži pod vedením Jana Goštauta. Této skupině litevských pánů se
   podařilo zamezit nároky Švitrigaily či Mikuláše Kęstutoviče na velkoknížecí trůn. Také se jí
   podařilo zabránit občanské válce na Litvě, když v roce 1441 vydal Kazimír Žemaitům privilegia
   potvrzujících jejich svobody a práva.

            Na celé čtyři roky byly téměř přetrhány všechny svazky s Polskem. Situace se změnila
   až v roce 1444, kdy polský král Vladislav III. padl u Varny v boji proti Turkům. Polská
   šlechta ještě pod značným vlivem Olešnického, si na sněmu v Sieradzu v dubnu 1445 vybrala za
   svého krále mladšího Vladislavova bratra Kazimíra. Polští páni vyžadovali, aby s Litvou bylo
   zacházeno podle Grodenské smlouvy z roku 1432. Na to však Kazimír a litevská šlechta nechtěli
   přistoupit, proto Kazimír prozatím nabízený trůn odmítl. Poté co polská oligarchie začala
   hrozit, že trůn předá jiným kandidátům, Kazimír slevil a polskou korunu přijal. Ještě před
   svojí korunovací vydal Kazimír 2. května 1447 litevské šlechtě privilegia, ve kterých se
   zavázal zachovat tytéž hranice jako ve Vytautových dobách, tj. včetně Volyně a Podolí. Dále
   zaručil, že země a úřady na Litvě nemohou spravovat cizinci, ale pouze litevští šlechtici a
   vzdal se ve prospěch šlechty všech peněžních dávek a služebních úkonů poddaných. Také přenesl
   na šlechtu nižší soudní pravomoc nad rolníky. Konečně 25. června 1447 byl Kazimír korunován
   polským králem.

            Šapoka se domnívá, že litevská šlechta se bála, aby  Kazimír, který se usadil
   v Krakově, nezačal Polákům rozdávat státní úřady. Proto se litevští šlechtici zasadili o to,
   aby Kazimír ve svém privilegiu zakázal cizozemcům v nabývání zemí a úřadů. Tímto privilegiem
   byla Litva po dlouhou dobu ochráněna proti polskému vměšování se do státních záležitostí.[104]

            Podle Žiugždy byl nejdůležitější bod Kazimírova privilegia pro litevskou šlechtu
   přenesení povinností rolníků do rukou feudálů, čímž se začalo nejen nekontrolované využívání
   rolníků, ale značně se zmenšila velkoknížecí pokladnice. Velkokníže se stal ještě více závislý
   na feudálech a později byl u svých feudálů nucen hledat politickou i peněžní podporu.[105]

            Dundulis hodnotí Kazimírovu pozici jako velmi komplikovanou, neboť musel lavírovat
   mezi polskou a litevskou šlechtou, aby zachoval polsko-litevskou unii. Kdyby jedné straně
   Kazimír hodně slevil, mohlo se stát, že ztratí druhý trůn. Po Kazimírově korunovaci i nadále
   existovaly dva samostatné státy, spojené pouze osobou panovníka. Litva si zachovala svoji
   suverenitu.[106]

            Kiaupienė upozorňuje, že reálná vláda v litevském velkoknížectví se ocitla
   v rukou velkoknížecí rady, která v polovině 15. století důsledně hájila nezávislost litevského
   státu. Právě členové této rady, rekrutující se z významných litevských šlechtických rodů, si
   rozdělili všechny významné úřady ve velkoknížectví. Synové těchto šlechticů dědívali nejen
   země svých otců, ale i nejvyšší státní úřady. Privilegia z roku 1447 ještě více rozšířila
   ekonomická a sociální práva šlechtického stavu v litevském velkoknížectví a ještě více omezila
   finančně a politicky velkoknížecí vládu.[107]

   

   2. Litva v letech 1447 – 1492

   Po roce 1447 se Kazimír IV. usadil trvale v Krakově a litevským záležitostem se věnoval méně
   než litevským. Z velké části se zřekl přímé vlády nad litevským velkoknížectvím, kterou
   přenechal velmožům z řad litevské šlechty – panské radě. V roce 1449 uzavřel Kazimír
   s moskevským Vasilijem II. „věčný mír“, podle kterého si rozdělili vliv v kupeckých
   republikách Novgorod a Pskov. V letech 1454 – 1466 byl Kazimír IV. zaměstnán třináctiletou
   válkou mezi Polskem a německým řádem, ve které litevské velkoknížectví zachovávalo většinou
   neutralitu. Taktéž byl Kazimír zainteresován ve věci nástupu svých synů na český a uherský
   trůn, tudíž nedokázal zastavit moskevskou expanzi        do ruských zemí, které dříve byly pod
   litevským vlivem. Ivan III, jenž nebral ohled na uzavřený věčný mír, připojil k Moskvě velkou
   část samostatných ruských knížectví jako Tver či Novgorod. Litevské velkoknížectví také
   ztratilo přístup k Černému moři, který teď ovládal krymský chanát, jenž se stal vazalem
   osmanské říše. Tataři se teď aktivně účastnili ve vojenských taženích do jižních zemí
   litevského velkoknížectví, několikrát vyplenili Kyjev, Luck nebo Brest.

            Panská rada litevského velkoknížectví, jež se bez vládce nemohla zabývat zahraniční
   politikou, začala po panovníkovi vyžadovat, aby se nastálo usadil ve Vilniusu nebo přenechal
   synu Janu Albrechtovi velkoknížecí práva. Nespokojenost s panovníkem narůstala a v roce 1481
   došlo dokonce k povstání. V čele tohoto povstání byla knížata Olelkovičové, kteří taktéž
   pocházeli z Gediminovy dynastie. Povstání bylo však potlačeno a její vůdci potrestáni smrtí.
   Jeden z důvodů pro povstání bylo také likvidování zbývajících údělných knížectví. Po smrti
   Šimona Olelkoviče v roce 1471 nepředal Kazimír kyjevské knížectví jeho bratrovi Mikulášovi,
   ale  svému vybranému náměstku. Tímto způsobem přešlo pod Kazimírovu vládu i několik dalších
   menších knížectví. Bez ohledu na  problémy, které Kazimíra provázely na Litvě, vládl až do své
   smrti v roce 1492 oběma státům, polskému království i litevskému velkoknížectví.

            Kazimír v žádném případě nemohl přenechal vládu na Litvě jinému členu Gediminovy
   dynastie, neboť tím by podle Šapoky riskoval, že zcela ztratí kontrolu nad litevským
   velkoknížectvím. On sám chtěl vládnout Litvě z Polska, avšak to vyvolalo velkou nespokojenost
   litevských pánů, kteří se neúspěšně několikrát pokusili zvolit jiného velkoknížete. Odpor
   litevských pánů ještě pokračoval, když Kazimír dokončil centralizaci litevského státu. Kazimír
   se snažil všechny země v litevském velkoknížectví spojit do své vlády, neodstraňoval údělná
   knížata silou, jak to dělával Vytautas, ale po smrti některého z nich zabral přímo údělné
   knížectví a určil v něm věrného náměstka.[108]

            Podle Žiugždy se panská rada litevského velkoknížectví, poté co Kazimír odjel do
   Polska, stala neomezeným pánem Litvy. Obzvlášť se snažila posílit svoji moc v ruských zemích
   litevského velkoknížectví. Za tímto účelem se šlechta postarala o zničení samostatnosti
   kyjevského knížectví, kde se poté stal Kazimírovým náměstkem Martin Goštautas. Přesto však
   litevští velmoži byli nespokojeni s Kazimírovu vládou. Povstání, které vyvolali, měla pouze
   feudální charakter a širší vrstvy obyvatel se do nich nezapojily, proto byly odsouzeny
   k nezdaru. Litevská šlechta, místo aby podpořila polské království ve válce proti křižákům, 
   se stále pokoušela o expanzi do ruských zemí. Litevci i Poláci měli výbornou příležitost
   odebrat křižákům všechny země, ale kvůli neustálému soupeření o ruské kraje k tomu nedošlo.
   Mezitím se ruské, běloruské a ukrajinské země stále více ekonomicky, kulturně a politicky
   vázaly k moskevskému knížectví. Všichni obyvatelé těchto zemí cítili svoji příslušnost k ruské
   národnosti a toužili po vytvoření jednotného ruského státu.[109]

            Dundulis se vrací k neúčasti litevského vojska v třináctileté válce. Litevská vojska
   nepodpořila v boji Polsko, neboť si chtěla udržet dobré vztahy s řádem, aby je mohl podporovat
   proti polským nárokům na Podolí a Volyň.        Po válce však byla moc řádu zlomena, zatímco
   význam Polska vzrostl. Polsko se teď mohlo rozhodněji příčit snaze Litevců, kteří usilovali o
   nezávislost, rovnoprávnou existenci a teritoriální neoddělitelnost svého státu.[110]

            Podle dalšího svazového historika Jurginise se ruská, běloruská a ukrajinská knížata
   v litevském velkoknížectví přikláněla k moskevskému státu, v kterém již skončila občanská
   válka, neboť k tomu vedly kulturní, náboženské a jazykové předpoklady. Moskevská velkoknížata
   stále sílila, protože úspěšně bojovala s údělnými knížaty a vysokou šlechtou. Zatím
   velkoknížecí vláda na Litvě slábla, neboť byla šlechtou značně omezena. Také to byl z jeden
   důvodů proč se moskevskému státu dařilo sjednocovat zbývající ruská území, avšak Litva byla na
   ústupu.[111]

            Zajímavý názor na vládu Kazimíra IV. má současná historička Kiaupienė. Složité
   vztahy v dynastii a každodenní politický život Polska v druhé polovině 15. století stále více
   vyžadovaly pozornost krále. V letech 1447 – 1492 nastává zřetelná disproporce mezi
   panovníkovým zájmem o polské a litevské záležitosti, jež se prohlubovala ve prospěch polských
   zájmů. Kazimír věnoval veškerou svou pozornost zájmům Polska a záležitostem jagellonské
   dynastie, a proto se zřekl z velké části vlády v litevském státě, již přenechal orgánu vlády
   magnátů litevského velkoknížectví – panské radě. Příkladem může být „věčný mír“ uzavřený
   s moskevským panovníkem. Kazimír udělal velkou diplomatickou chybu a dal moskevským knížatům
   zcela volnost pro výboje na západ. Kazimír byl první Jagellonec, jenž zanechal litevskému
   velkoknížectví jako vládce syny, kteří vyrostli   politicky nikoliv v Litvě, nýbrž v Polsku.
   Později tato knížata již v Litvě reprezentovala tzv. „jagellonskou ideu“. V druhé polovině 15.
   století rozsáhlá dynastie Jagellonců, která se spříznila s nejslavnějšími a nejmocnějšími rody
   evropských monarchií, podporována vládnoucí polskou elitou, chystala velkolepé plány –
   vytvořit grandiozní svazek států střední a východní Evropy, v nichž by vládla.[112]

                                       

   3. Alexandr

            Panská rada litevského velkoknížectví, bez souhlasu polské šlechty, kteří si zvolili
   za krále Jana Albrechta, 30. července 1492 prohlásila litevským velkoknížetem Alexandra[113],
   dalšího ze synů Kazimíra IV. Hned 6. srpna Alexandr vyhlásil nová privilegia, ve kterých
   potvrdil a ještě více rozšířil již dříve udělená práva a privilegia pro šlechtu v litevském
   velkoknížectví.

            V roce 1494 uzavřel s moskevským Ivanem III. mír, kdy Litva ve prospěch Moskvy
   ztratila Vjazmu a území v povodí horního toku Oky. S pomocí panské rady a především šlechty
   v ruských zemích litevského velkoknížectví se Alexandr pokusil stabilizovat špatné vztahy mezi
   Litvou a Moskvou.  Brzy po míru s Ivanem III. proběhl sňatek, když si Alexandr vzal Ivanovu
   dceru Helenu, avšak sňatek žádaný klid na východní litevské hranici nepřinesl. Již v roce 1499
   obnovil Ivan III. válku proti Litvě. Moskevské vojsko vtrhlo hluboko na území litevského
   velkoknížectví a získalo značnou převahu. V roce 1503 došlo k příměří, kdy Litva ve prospěch
   Moskvy ztratila další území – Černigov, Novgorod-Severský, Starodub a další země kolem toku
   řeky Oky.

            Od konce 15. století se Alexandr přiklání více k polské politice. V roce 1499 uzavřel
   s Janem Albrechtem smlouvu, ve které se obě strany zavázaly v budoucnu volit opět společného
   panovníka. Po smrti Jana Albrechta v roce 1501 polská šlechta provolala králem právě
   Alexandra. Ten jako první litevský velkokníže se zřekl svých dědických práv, kdy 23. října
   1501 Mielnickou smlouvou deklaroval spojení polského království a litevského velkoknížectví.
   Předpokládalo se  vytvoření společného sněmu, vojska a peněžního systému. Tuto smlouvu
   podporovala jen malá část litevských politiků, a proto zůstala jen na papíře. Litevské
   velkoknížectví i nadále zůstalo jako samostatný stát mající s Polskem společného pouze
   panovníka.       

            Šapoka se domnívá, že Alexandrův sňatek s Helenou v žádném případě nezlepšil vztahy
   s Moskvou, ale naopak zhoršil. Helenin otec Ivan III. požadoval, aby si Helena uchovala
   pravoslavnou víru. Spolu s ní byl na vilenský dvůr poslán značný počet moskevských bojarů a
   duchovních, kteří tam museli špehovat a překládat zprávy Moskvě. Mezitím Ivan III. udržoval
   dobré styky s litevským nepřítelem, krymským chánem Mengli-Girejem. Nakonec pod záminkou
   ochrany pravoslavných opět napadl litevský stát. Litevští páni doufali v pomoc z Polska, ale
   ta nepřicházela. Po uzavření dalšího míru v roce 1503 se vztahy s Moskvou opět nezlepšily,
   neboť Ivan III. neustále zasahoval do vnitřních věcí litevského státu. Nakonec byl Alexandr
   nucen podepsat smlouvu, ve které se zavazoval, že Helena nesmí přijat katolictví i kdyby sama
   chtěla. Bylo jasné, že Litva s Moskvou bude bojovat i nadále.[114]

            V otázce Mielnické smlouvy stojí Šapoka samozřejmě na straně Litevců. Alexandr a
   delegáti litevských pánů Poláku slíbili, že Mielnický akt potvrdí na litevském sněmu, avšak
   k tomu nikdy nedošlo. Nešťastná válka s Moskvou Litevcům ukázala, že od Poláků nějakou pomoc
   nemohou získat, takže by jim uzavřená unie stejně nepřinesla žádný užitek. Kromě toho i další
   Alexandrovi bratři Vladislav a Zikmund protestovali proti tomu, že tato smlouva byla uzavřeno
   bez jejich souhlasu.[115]

            Podle Žiugždy ve všech ruských, běloruských a ukrajinských zemích i nadále rostlo
   úsilí spojit se s Moskvou. Místní obyvatelé byli velmi nespokojeni s vládou litevských feudálů
   a také s pokusy katolických duchovních o církevní unii mezi pravoslavnými a katolíky.
   Moskevský velkokníže a jeho diplomaté ve všech ruských zemích litevského velkoknížectví
   horlivě urgovali za sjednocení všech ruských zemí a snažili se také tyto země připojit
   k Moskvě.[116]

            Kiaupienė dál rozvíjí tzv. „jagellonskou ideji“ v Alexandrově dynastické
   politice. Vládnoucí elity polského státu, které zvolily Alexandra litevským velkoknížetem bez
   polského souhlasu, doufaly, že se tímto způsobem podaří utvrdit samostatnost litevského státu
   a uchránit ho od polského vlivu. Alexander však na litevském velkoknížecím trůnu zastával
   především jagellonskou polskou politiku. Nejlépe to dokazuje Mielnický akt z roku 1501,
   v kterém Alexander deklaroval spojení litevského velkoknížectví s Polskem do jednoho státu.
   Poprvé v dějinách mezistátních litevsko-polských smluv akt z roku 1501 již nepředpokládal
   samostatnou volbu litevského velkoknížete. Alexander byl první polský král svým původem spjatý
   s dynastií Gediminasovců, jenž se zřekl dědických práv na litevské velkoknížectví. Mielnický
   akt z roku 1501 byl politický úkol, který jagellonská dynastie zadala Alexandrovi, aby je
   zapojil do realizace ambiciózního plánu „jagellonské ideje“. Taktéž Alexandrova sňatková
   politika se vůbec neosvědčila, naopak jeho sňatek s Helenou zkomplikoval vnitřní vztahy na
   Litvě. Ivan III, který dceři zakázal přijmout katolickou víru, si vytvořil legální možnost
   neustále Alexandra obviňovat z nedostatku náboženské tolerance a destabilizovat litevský stát
   zevnitř.[117]

   

   

   4. Zikmund I. Starý

            Po smrti Alexandra panská rada litevského velkoknížectví, opět bez polského svolení,
   prohlásila 20. října 1506 Zikmunda I. Starého[118] velkoknížetem. Jeho vláda na Litvě je
   především poznamenána dlouhou válkou s Moskvou, s přestávkami trvající 30 let. První boje
   proběhly v letech 1507-1508. Válka se nakonec skončila dalším „věčným mírem“, v kterém byla
   Litva nucena uznat podmínky příměří z roku 1503. Nečekaná byla pouze zrada předního šlechtice
   v litevském velkoknížectví Mikuláše Glinského, který přešel na stranu Moskvy. V roce 1512 byly
   boje znovu obnoveny. Moskevskému vojsku se po dvou letech podařilo dobýt Smolensk, i když 8.
   září 1514 porazil       u Orše litevský hejtman Konstantin Ostrogišský moskevské vojsko,
   ztracený Smolensk se dobýt zpět nepovedlo. Poté se situace na bojišti stabilizovala. V roce
   1522 bylo uzavřeno příměří bez významnějších územních změn. V roce 1525 došlo k sekularizaci
   pruského řádu, kdy magistr Albrecht Hohenzollern přijal luteránskou víru a složil Zikmundovi
   jako polskému králi vazalskou přísahu. Po smrti Vasilije III. se Litva znovu rozhodla obnovit
   válku s moskevským velkoknížectvím, avšak ani válka v letech 1534-1537 nic na stavu věcí mezi
   Litvou a Moskvou nezměnila. V roce 1544, čtyři roky před svou smrtí, předal Zikmund Starý
   svému synovi Zikmundovi Augustovi práva vládnout v litevském velkoknížectví.

            Období panování Zikmunda Starého je v litevské historiografii především spjato
   s dlouholetými boji s moskevským státem. Prvorepublikový historik Šapoka se zabývá tím, proč
   byla Litva v těchto bojích neúspěšná. Jedním z důvodů bylo, že litevská šlechta neměla velký
   zájem bojovat a platit válečné výdaje. Zatímco Moskva dokázala vždy sebrat potřebné vojsko a
   s ním poté obsadit několik litevských hradů. Poté, když se Litvě konečně podařilo shromáždit
   veliké vojsko, Moskvané se uzavřeli do hradů a vyhýbali se otevřeným bojům. Litevskému vojsku
   se ani za použití vojenské techniky nepodařilo tyto hrady dobýt zpět. Po smrti Vasilije III.
   se Litva pokusila využít vnitřní neshody v moskevském státě a vyhlásila mu válku. Avšak
   všechny velké plány přišly vniveč kvůli nechuti litevské šlechty, která opět odmítala
   bojovat.[119]

            Marxističtí historikové stojí samozřejmě povětšinou na straně moskevského státu.
   Podle Žiugždy dlouhé období válek mezi litevským a moskevským státem ukázalo umíněnou snahu
   litevských feudálů usadit se nastálo v ruských zemích. Kvůli těmto snahám litevští feudálové
   zcela zapomněli na osud západolitevských zemí. Po rozpadu křižáckého řádu nejenže nevyužili
   jejich nepříznivou situaci a nepokusili se vysvobodit litevské země z útlaků německých
   útočníků, ale ještě nově vznikajícímu pruskému knížectví pomohli se v těchto zemích řádně
   usadit. V průběhu válek mezi Litvou a Moskvou se Zikmundova přímá vláda na Litvě ještě více
   oslabila. Stal se zcela závislým na vůli panské rady a šlechtických sněmů. Všechny krutosti
   těchto válek museli na svých bedrech nést litevští rolníci, kteří byli nuceni žít v bídě a
   chudobě.[120]

            Svazový historik Jurginis se naopak zabývá otázkou proč se ruskému státu dařilo ve
   sjednocování ruských zemí. Moskvě, které se podařilo zbavit mongolsko-tatarského útlaku, se
   začalo dařit ve sjednocování zbývajících ruských zemí. Její zahraniční politika podporovala
   ideu sjednotit všechny ruské pravoslavné do jednoho státu, mít přístup k Černému moři, šířit
   ekonomické a kulturní styky do ostatních evropských států. K dosáhnutí tohoto cíle byla
   v moskevském státě příznivá situace, vliv bojarů na řízení státu byl oslaben a dařilo se
   sbírat pravidelné vojsko, zatímco situace na Litvě byla opačná. Proto nepřekvapí, že Moskva
   měla nad Litvou značně navrch.[121]

            Současný historik Gudavičius hodnotí situaci na Litvě po třetí válce            
   s Moskvou (1537). Ukázalo se, že Moskva je vojensky stále silnější než litevské
   velkoknížectví. Na druhou stranu bylo jasné, že program Ivana III. – obsadit všechny ruské
   země litevského státu – není lehce proveditelný. Taktéž polská pomoc v těchto bojích, obzvlášť
   v případě bitvy u Orše, se ukázala být účinná a tím nasměrovala budoucí kroky litevské
   šlechty, která teď byla více ochotna         k bližší spolupráci s polským královstvím.[122]

   

   5. Zikmund II. August a Lublinská unie

   Zikmund II. August[123] zdědil po svém otci dva velké politické problémy zakořeněný konflikt
   s Moskvou a nezregulované vztahy s Polskem. Iniciátorem polsko-litevského sblížení v prvních
   letech Zikmundovy vlády bylo polské království. V prvním desetiletí své vlády byl Zikmund
   August solidární s panskou radou litevského velkoknížectví, souhlasil vést jednání o unii,
   avšak s podmínkou, aby neomezila nezávislost Litvy. Také tajný sňatek s Barborou Radvilovnou
   ještě více sblížil mladého vládce s litevskými politiky podporujícími litevskou samostatnost a
   to především s bohatým litevským rodem Radvilů. Po její brzké smrti vliv litevských velmožů na
   Zikmunda značně poklesl.

   Příležitost sblížit polské království s litevským velkoknížectvím přinesla až dlouhá Livonská
   válka (1558-1583). Litevskému státu se naskytla vhodná příležitost využít politické a
   náboženské problémy Livonska a ovládnout velkou část Livonska. V roce 1557 bylo v Pasvalyse
   mezi Litvou a livonským řádem uzavřeno vojenské spojenectví. Právě toto spojenectví bylo pro
   cara Ivana IV. podnětem pro vyhlášení války livonskému řádu. V roce 1558 moskevské vojsko
   vtrhlo do Livonska a obsadilo Narvu, Tartu a další města. V roce 1561 se ve Vilniusu poslední
   magistr livonského řádu Gothard Kettler poddal Zikmundovi Augustovi jako litevskému
   velkoknížeti. Totéž příštího roku udělal i rižský arcibiskup se svými vazaly. Kettlerovo
   kuronsko-zemgalské vévodství si zachovalo statut vazalského knížectví, zatímco zbylé Livonsko
   mělo být přímo inkorpováno k Litvě.

   V roce 1562 se moskevské vojsko obrátilo i na litevské velkoknížectví. Po dosažených úspěších
   moskevského vojska se v Litvě značně rozrostly řady šlechticů souhlasících s unií s polským
   královstvím. Polsko-litevská jednání začala v letech 1563 – 1564 na varšavském sněmu. Polští
   zástupci tam předložili svůj návrh na unii, požadovali úplné spojení litevského státu
   s polským královstvím. Delegace litevských pánů pod vedením kancléře a vilenského vojvody
   Mikuláše Radvily Černého tento polský plán zamítla. Další jednání          o unii mezi Poláky
   a Litevci probíhaly nepřetržitě od roku 1566, ale až na sněmu v Lublinu došlo ke konečnému
   řešení.

   Ještě před uzavřením unie byly panovníkovým dekretem k polskému království připojeny některé
   země litevského velkoknížectví – Volyň s Podlesím a později Podolí s kyjevským vojvodstvím.
   Nakonec 1. července 1569 v Lublinu došlo k definitivnímu uzavření unie. Lublinská unie učinila
   spojení Litvy s Polskem nerozlučitelné. Oficiálním reprezentantem sjednocené Republiky měl být
   společně zvolený panovník, sněm, společná zahraniční politika a mince. Polská a litevská
   šlechta se teď mohla svobodně usidlovat a nabývat majetku kdekoliv na území polsko-litevského
   státu. Na druhou stranu si každý stát ponechal svůj název, vojsko, finance a soudnictví.
   Zikmundem II. Augustem, který velkou měrou přispěl k uzavření Lublinské unie, vymřel v roce
   1572 rod Gediminasovců-Jagellonců, jenž na Litvě vládl od konce 13. století.

   Příčina a význam Lublinské unie je častým námětem litevské historiografie. Podle Šapoky byl
   Lublinský akt prvním ze všech předchozích aktů, který je možno nazývat unií. Tímto aktem byl
   vytvořen osobitý svazek dvou států, který až dosud neexistoval. S Poláky bylo dohodnuto
   společně si vybírat panovníka a mít společný sněm. To byl polský požadavek, který Litevci
   stejně nehodlali dodržet, avšak moskevské nebezpečí nedovolilo Litevcům svobodně si zvolit
   svého vládce. Litvu s Polskem nespojil ani samotný akt: zachovala si vlastní teritorium,
   vládu, vojsko, finance a soudnictví. Všechno to dovolilo Litvě i nadále žít naprosto
   samostatně. Sněmy byly sice společné, avšak každý stát si o svých záležitostech rozhodoval
   sám. Taktéž polští šlechtici ještě dlouho nemohli na Litvě získat dvory či státní úřady, proto
   i nadále zůstala státní organizace Litvy zcela samostatná. Na druhou stranu se litevská
   šlechta stále více polonizovala, až se zcela odnárodnila. Takže již na konci 18. století byly
   Litva a Polsko prakticky spojené státy, ale k definitivnímu spojení už nedošlo, neboť jejich
   země byly svými sousedy podrobeny a oba státy zanikly.[124]

   Žiugžda se dívá na Lublinskou unii ještě tragičtěji. Aktem Lublinské unie začala nová etapa
   v litevské historii. Tento akt zničil litevskou samostatnost a učinil právní předpoklad pro
   pozdější mizení litevské státnosti. Taktéž tento akt legalizoval  rozvoj šlechtické diktatury
   v Litvě a na Polsku. Pouze drobná šlechta na Litvě byla nespokojená kvůli nekonečné válce mezi
   Litvou a ruským státem a usilovala sblížit se s Ivanem IV. Bohužel tato snaha byla litevskými
   a polskými feudály zadušena již v zárodku.[125]

   Kiaupienė se problému Lublinské unie věnuje podrobněji. Podle ní panování jednostranně
   privilegované vrstvy na Litvě nedovolilo růst a sílit městům litevského velkoknížectví. Na
   dlouhou dobu, trvající téměř 200 let, byl společenský život měšťanů zatlačen do pozadí vyššího
   šlechtického stavu. Tento negativný vývoj způsobil, že se Litva stala nestabilním a agrárně
   zaostávajícím státem za zbytkem Evropy. Litevská šlechta, která vládla téměř neomezeně a měla
   podobná práva jako polská šlechta, se stále více začínala orientovat na posílení unie
   s polským královstvím.[126]

   Z právního pohledu byla Lublinská unie mezinárodní smlouva, kterou uzavřely dva státy, mající
   pouze společného panovníka, který byl králem jednoho státu a velkoknížetem druhého. Sněmy
   těchto dvou států uzavřely smlouvu, kterou potvrdil společný vládce. Při formálním pohledu se
   zdá, že Lublinská unie byla svobodnou vůlí uzavřená mezinárodní smlouva. Reálně to však byl
   z části akt násilí proti litevskému velkoknížectví. Litevský stát byl při uzavírání smlouvy
   donucen přijmout podmínky, které omezovaly jeho státní suverenitu. S výsledkem unie nebyli
   úplně spokojeni ani Poláci. Iniciátoři unie polští magnáti a šlechta, chtěli z Polska vytvořit
   mocný stát střední a východní Evropy, avšak tohoto cíle nakonec nedosáhli. Ačkoliv bylo
   v textu Lublinské unie vepsáno, že „polské království a litevské velkoknížectví jsou navždy
   spojené“, avšak články unie tomu fakticky odporovaly. To, že Republika nebyla jednolitým
   unitárním státem je neoddiskutovatelný fakt. Války s Moskvou během několika desetiletí 16.
   století dokázaly to, co nezvládli polští politici během 150 let, když už od 14. století
   toužili po unii s Litvou. Až v roce 1569  byla Litva donucena uzavřít s Polskem unii.[127]

   Další současný historik Gudavičius se domnívá, že litevská delegace v Lublinu dosáhla patové
   situace. Litevská státnost byla zachována, avšak zůstala ohraničena v dualistické konfederaci
   s mnohem silnějším partnerem. Po roce 1569 se litevská historie vydala jiným směrem než se
   doposavad vyvíjela. Litva sice zůstala politickým objektem, ale na její další vývoj mělo
   rozhodující vliv Polsko.[128]

   

   VI. Závěr

   Ve své diplomové práci jsem se pokusil o podání uceleného obrazu litevské historiografie
   v posledních 75 let, promítnutý v jejich názorech na dějinách litevského středověku. Stěžejní
   pro litevské historiky je především charakteristika jednotlivých litevských panovníků a
   nejvýznamnějších událostí litevských dějin, které popisuji níže, a jež jsou často obrazem
   jejich postoje na současné události. V popisu litevského středověku je u litevských historiků
   vidět jak polský zábor velké části historické Litvy, tak poté násilné obsazení Litvy ruskými
   vojsky i nakonec úplné vymanění ze Sovětského svazu.

   Prakticky všichni litevští historikové popisují vládu velkoknížete Gedimina kladně. Gediminas
   je spíše hodnocen jako obratný politik, který svých úspěchů dosahoval spíše diplomatickým
   uměním než násilnou formou. Rozšíření litevského státu na úkor ruských knížectví je jedním
   z nejsvětlejších momentů Gediminovy vlády. Pouze u Šapoky a Žiugždy zaznívá výtka, že kvůli
   jeho expanzi na východ dovolil německému řádu usadit se hlouběji              na území
   litevského státu. Naopak Nikžentaitis se domnívá, že Gediminas svým dědicům zanechal mocnou
   říši, která zvládla agresi německého řádu na východ. Žiugždovi dále uvádí, že bránil snaze
   moskevského knížete sjednotit všechny východoslovanské země. Litevští historikové také chválí
   Gediminovu snahu zavést křesťanství do země, která by znamenala přemoci určitou izolaci a
   nastolení evropské kultury na Litvě. Přestože velkokníže nakonec odmítl nechat Litvu pokřtít,
   není mu to vyčítáno z odůvodněním, že litevská společnost na to nebyla ještě dostatečně
   vyzrálá, a také by se mohla dostat do kulturního vlivu Německa. Taktéž úsilí přivést na Litvu
   kupce, řemeslníky a další specialisty je hodnoceno litevskou historiografií velmi kladně.
   Gediminovy ekonomické kroky považuje Nikžentaitis za přechod z „barbarství“ k raně feudálního
   státu.

   

   Algirdova a Kęstutova vláda je v očích prvorepublikové i exilové historiografie hodnocena
   velmi kladně. Podle nich byl Kęstutis ideální bojovník – rytíř, zatímco Algirdas byl ze všech
   Gediminových synů nejmoudřejší. Přijetí křtu byla sice pro Litvu věc nevyhnutelná, ale
   podmínky pro něj nebyly zatím přijatelné. Protipolské nálady jsou především jasně zřetelné u
   Šapoky a Kučinskase, kteří jednoznačně odsuzují polské nároky na Volyň. O útocích německého a
   livonského řádu se litevští historikové předhánějí v popisu křižáckých ukrutností spáchaných
   na litevském národě, obzvlášť v tom vyniká marxistický historik Žiugžda, který nikdy
   nezapomíná dodat, že se Litva vždy bránila s pomocí bratrského ruského národa. Teprve současní
   historikové jako třeba Jučas či Kiaupa dokáží přiznat, že podobné excesy prováděli i Litevci
   v řádových zemích. Algirdův boj proti ruským zemím je popisován velmi smíšeně. Většina
   historiků, snad kromě Žiugždy, který popisuje Algirdovy úspěchy velmi opatrně, chválí jeho
   snahu ovládnout celou Rus. Zároveň, ale oceňují úsilí moskevské knížectví, které dokázalo
   Algirdovým výpadům čelit. Největší chybou byla pro litevské historiky neúspěšná snaha vytvořit
   stálou litevskou metropolii pro pravoslavné obyvatelé litevského velkoknížectví. Největší
   výtku směřující na dobu Algirdovy vlády zaznívá z pera Kiaupy, který sice říká, že největší
   Algirdovou výhrou bylo zadržení křižácké agrese a zachování jednotného litevského státu, avšak
   jeho politika, neustále odkládající křest, zavedla Litvu do velké politické izolace.

   

   Panování dvou litevských velkoknížat Jogaily a Vytauta je v celé litevské historiografii
   považováno za vůbec nejlepší v celých litevských dějinách. Osoba Vytauta je mezi litevskými
   historiky hodnocena v daleko  lepších barvách než postava Jogaily.[129] Litevští historikové
   nešetří pro Vytauta slovy chvály, jako genius, otec vlasti, atd. Protipolsky zaměření
   prvorepublikoví historikové už daleko méně chválí jeho bratrance, i když politické úspěchy
   Jogailovy vlády jsou porovnatelné s Vytautovými. Především prvorepublikoví historikové vidí v
   Jogailovi hlavního viníka Kęstutovy smrti. Krévský akt je popisován mezi litevskými historiky
   různě, od inkorporace do polského státu – Šležas, vyrobené falzum – Dainauskas, či pouze
   svatební protokol – Kiaupienė. Jogailovi je taktéž vyčítáno, že se dal dohromady
   s německým řádem, avšak totéž už nevadí prvorepublikovým historikům na Vytautovi, který
   dokonce dvakrát utekl pod ochranu řádu. Je to vše ospravedlněno právoplatným bojem za získání 
   svého dědictví po otci a za to, aby se Litva nestala pouhým polským přívěškem. Největším
   kladem Jogailovy vlády podle litevských historiků bylo přijetí křtu, neboť tímto krokem se
   Litva  stala plnoprávným členem katolické Evropy. Jediný Žiugžda vyčítá Vytautovi spojenectví
   s řádem a hodnotí přijetí katolického ritu velmi záporně.

            Dalším kladem Vytautovy vlády bylo odstranění údělných knížat a obsazování
   slovanských území na východě, tím podle většiny historiků došlo k centralizaci litevského
   státu a podle Kiaupienė dokonce k jeho modernizaci.  Pouze bitva u Vorskly je pro
   Vytauta černou kaňkou jeho vlády. Zde můžeme najít jednu z mála výtek, kterou můžeme najít u
   Dėdinase či Gudavičiuse. Vytautas si prý počínal jako nezkušený vojevůdce a kvůli jeho
   taktické chybě byla bitva prohrána. Taktéž tato prohra znamenala pro Vytauta vzdát se
   úsilí         o odtrhnutí od Polska. U marxistické historiografie se musely záměrně zamlčovat
   či bagatelizovat Vytautovy úspěchy, které dosáhl v boji s ruskými knížaty.

            Jogailova a Vytautova spolupráce v boji s řádem německých rytířů, kdy litevsko-polské
   vojsko porazilo řád na hlavu, je vyzdvihována všemi generacemi litevských historiků. Především
   se tím  ukázala životnost polsko-litevské unie. Přesto však Šapoka nebo Šležas litují, že se
   Litva od Polska nedokázala úplně odtrhnout a Vytautas byl nucen uzavřít s Polskem kompromisní
   dohody, jak ve Vilně v roce 1401 tak i v Horodli v roce 1413. Hlavně udělení erbů litevské
   šlechty, které mělo za následek sblížení polské a litevské šlechty, je pro prvorepublikové i
   marxistické historiky přímo tragédií, která měla za následek popolštění litevské šlechty a
   později i národa. Z tohoto činu Šapoka přímo viní Jogailu, ne Vytauta! Teprve až exilová a
   současná historiografie nepovažuje Horodelskou smlouvu za tragédii, podle Kiaupienė bylo
   naopak vystoupení litevské šlechty jedním z důležitých faktorů pro pozdější rozvoj státu.

            Pozornost v historické literatuře je věnována také Vytautově snaze              o
   sjednocení západní a východní církve. Prvorepublikoví historikové s velkou lítostí přijímají
   fakt, že tento  plán se Vytautovi nepodařilo uskutečnit, neboť by to mohlo znamenat, že by se
   obyvatelstvo pravoslavných zemí na Litvě více integrovalo do litevského velkoknížectví. Naopak
   Žiugžda si myslí, že sjednocení západní a východní církve by prospělo pouze  polskému kléru,
   který by tím získal na Litvě větší vliv. Nabídnutí české koruny je ceněno tak, že se         z
   Vytauta stal jeden z nejvýznamnějších evropských panovníků té doby, a také, že Litva byla už
   pokládána za stát, se kterým počítá celá Evropa. Velký rozdíl panuje v přístupu litevských
   historiků k této nabídce. Podle Sužiedėlise Vytautas jen využil nabídku k vydírání
   císaře Zikmunda a udělal dobře, že nakonec českou korunu odmítl. Zatímco svazoví historikové
   litují, že Vytautas českou korunu nepřijal a nedošlo ke spojení dvou bratrských národů.
   V současné historiografii je Vytautův postoj brán jako definitivní vstup Litvy do velké
   politiky. Vytautovo úsilí získat korunu je v celé litevské historiografii kvitováno
   s povděkem. Podle prvorepublikových historiků i Dundulise by Vytautova koruna znamenala
   zrovnoprávnění litevského státu s polským královstvím. Současní historikové jako
   Kiaupienė či Jučas poznamenávají, že litevské království by zároveň znamenalo rozpad
   polsko-litevské unie.                 

   Švitrigaila je brán litevskými historiky za pokračovatele Vytautovy politiky, která usilovala
   o co největší samostatnost na Polsku. Také mu není vytýkáno, kromě Žiugždy, že se spojil
   s livonským řádem. Omluvná slova zaznívají i na adresu Zikmunda Kęstutoviče, který byl jen
   špatnými okolnostmi přinucen podepsat s Polskem nevýhodné smlouvy. Dundulis, který je naladěn
   silně protipolsky, vidí ve spolupráci litevské a ruské šlechty jedinou záchranu, která by
   zabránila polské šlechtě v likvidaci litevského státu. Současná historiografie zdůrazňuje
   celkový pokles velkoknížecí vlády po Vytautově smrti, ale na druhou stranu podle ní došlo
   k dalšímu vzestupu litevské šlechty, která teď už byla schopna samostatně řídit litevský stát.

   

   Období po roce 1447, kdy litevský velkokníže povětšinou sídlil  v Polsku, je litevskou
   historiografií hodnoceno taktéž rozdílně. Prvorepublikoví historikové, ale třeba i svazový
   historik Dundulis, oceňují úsilí litevské šlechty, která se dokázala ubránit proti polskému
   vměšování do vnitřních litevských záležitostí a zamezit jakékoliv dohodě o unii. Zatímco
   marxistická historiografie bere rostoucí význam litevské šlechty značně kriticky, neboť došlo 
   k celkovému poklesu velkoknížecí moci a k většímu využívání rolníků. Současná historička
   Kiaupienė  předkládá tzv. jagellonskou ideu“, podle které se litevští panovníci zabývali
   hlavně problémy polského státu a postupně srůstali s polským prostředím, a proto došlo
   k zákonitému poklesu a zaostávání litevského státu, jenž už nezvládal soupeření o ruské země
   s moskevským knížectvím.

   Prakticky celá litevská historiografie hodnotí sňatek Alexandra s moskevskou Helenou velmi
   záporně. Podle ní měl pouze za následek, že Ivan III. dostal záminku k vměšování se do věcí
   litevského velkoknížectví. Právě pokles velkoknížecí vlády měl za následek ztrátu některých
   ruských zemí litevského velkoknížectví. Šapoka se domnívá, že na tom měla svůj podíl viny i
   litevská šlechta, která neměla zájem investovat svoji finanční hotovost do bojů mezi Litvou a
   Polskem. Pouze marxistická historiografie přijímá ztrátu ruských zemí pozitivně, protože
   litevští pánové místo, aby se zasadili o získání území na úkor německého řádu, bránili
   slovanským obyvatelům litevského velkoknížectví spojit se s Moskvou, která chtěla sjednotit
   všechny ruské země pod svou ochranu.

   I pohledy litevských historiků na Lublinskou unii se různí, pouze u všech panuje shoda, že
   hlavním důvodem uzavření této unie bylo především nebezpečí ze strany Moskvy. U Šapoky
   převládá názor, že Litva i nadále zůstala prakticky samostatná, jediným negativním výsledkem
   bylo postupné popolštění litevské šlechty i národa. Žiugžda vidí v Lublinské unii tragédii pro
   celý litevský národ, neboť poté došlo k ničení litevské samostatnosti. Podle současných
   historiků Kiaupienė i Gudavičiuse došlo mezi polskými a litevskými představiteli
   k uzavření kompromisní dohody, která nakonec plně neuspokojila ani jednu stranu.      

   U prvorepublikové historiografie najdeme největší míru nacionalismu. Nejzřetelněji jsou zde
   vidět především protipolské nálady, ale v menší míře i protiruské a protiněmecké. Změna
   nastává po druhé světové válce u marxistické historiografie, v které bylo důsledně aplikováno
   přátelství litevského národu s bratrským ruským národem, a to i za cenu zamlčení či
   překroucení některých úspěchů litevského státu vůči ruskému. Úhlavním nepřítelem marxistické
   historiografie už není Polsko jako takové, ale především německý národ a vyšší šlechta na
   Litvě i v Polsku. Od 60. let můžeme zřetelně vidět postupné uvolnění od dogmat marxistické
   historiografie, nastává opět posun zpět k prvorepublikové historiografii. Hlavní úlohu
   v litevských dějinách už nehraje „obyčejný lid“, ale opět litevská státnost. Rusko sice i
   nadále zůstává blízkým spojencem, avšak tato svazová historiografie je znovu silně protipolská
   i protiněmecká. Exilová historiografie byla značně roztříštěná, proto stěží můžeme vysledovat
   nějaký jednotný směr. Velká změna nastává na konci 80.let a začátku 90.let, kdy Litva získává
   opět svoji nezávislost. Současná historiografie není také zcela jednotná, avšak dají se v ní
   vystopovat společné prvky. Především u historiků starší generace můžeme najít ještě stopy
   nacionalismu, jak proti Polsku, tak i Rusku. Kontakty současných litevských historiků mladší
   generace s ostatními západoevropskými historiky se projevily i ve stylu psaní historických
   prací. U současných historiků se už nevyskytuje žádný „ideologický nepřítel“, který nechyběl u
   předchozích generací litevských historiků. Taktéž míra nacionalismu je minimální a jako jediní
   si dovolují kritizovat tzv. „zlaté pohanské časy“ litevského velkoknížectví. Ze všech generací
   litevských historiků se mi ta dnešní jeví rozhodně tou nejobjektivnější.

   

   

   

   

   

   Literatura:

   Almonaitis, Vytenis: Vokiečių ordino įsigalėjimas Žemaitijoje 1404-1406 m.
   In: Lietuvos istorijos metraštis 1997 metai, s. 41-50. Vilnius 1998.

   Bardach, J; Gieysztor, A.; Łowmiański, H.; Maleczyńska, E.: Historia Polski do r.1466.
   Warszawa 1954.

   Bartoš, F. M.  Kníže Zikmund Korybutovič v Čechách. In: Sborník historický 6, s. 171-221.
   Praha 1959.

   Batūra, Romas: Lietuvių tauta kovoje prieš aukso ordą. Vilnius 1975.

   Baum, Wilhelm: Císař Zikmund. Praha 1996.

   Beblavý, Ján: Lietuvių čekų santykiai Vytauto Didžiojo laikais. Kaunas 1930.

   Biskup, Marian; Górski, Karol: Kazimierz Jagiellończyk. Warszawa 1987.

   Bogucka, Maria: Dawna Polska. Warszawa 1985.

   Česko-litevské vztahy v průběhu staletí, red. L. Řeháček, L. Švec. Praha 1998.

   Dundulis Bronius: Lietuvos sąjunga su husitais kovoje prieš vokiečių feodalų
   agresiją 1420 – 1422m. In : Vilniaus valstybinio universiteto mokslo darbai, díl. 3, s. 59-80.
   Vilnius 1957.

   Dundulis, Bronius: Lietuvos kova dėl valstybinio savarankiškumo XV  amžiuje. Vilnius
   1993.

   Ekdahl, Sven: Žalgiris, Šiandienos žvilgsnis. Vilnius 1999.

   Goll, Jaroslav: Čechy a Prusy ve středověku. Praha 1897.

   Grabski, A.F.: Polska w opiniach Europy zachodniej XIV-XV W. Warszawa 1968.

   Grygiel, Jerzy: Życie i działalność Zygmunta Korybutowicza. Kraków 1988.

   Gudavičius, Edvardas: Lietuvos istorija (Nuo seniausių laikų iki 1569 metų).
   Vilnius 1999.

   Ivinskis, Zenonas: Lietuvos istorija iki Vytauto Didžiojo mirties. Řím 1978 – Vilnius 1991.

   Ivinskis, Zenonas: Rinktiniai raštai II, Istorinius šaltinius tyrinejant, Lietuvos kraštas ir
   kaimynai, senovės lietuvių tikėjimas ir kūltura. Řím 1986.

   Ivinskis, Zenonas: Rinktiniai raštai III, Lietuvių kovos su vokiečių riteriais
   XIII-XIV amž. Řím 1989.

   Ivinskis, Zenonas: Rinktiniai raštai IV, krikščionybė Lietuvoje. Řím 1987.

   Janulaitis, Augustinas: Lietuvos Didysis Kunigaikštis, Kęstutis. Vilnius 1998.

   Jasienica, Paweł: Polska Piastów, Polska Jagiellónow. Warszawa 1986.

   Jučas, Mečislovas: Krikščionybės kelias į Lietuvą. Vilnius 2000.

   Jučas, Mečislovas: Lietuvos ir Lenkijos unija. Vilnius 2000.

   Jučas, Mečislovas: Žalgirio mūšis. Vilnius 1999.

   Kiaupa, Z., Kiaupienė, J., Kuncevičius, A.: Lietuvos istorija iki 1795 metų.
   Kaunas 1998.

   Kiaupienė, Jūratė: 1385 m. rugpjūčio 14 d., Krėvos aktas.
   Vilnius 2002.

   Krzyżaniakowa, Jadwiga; Ochmański, Jerzy: Władysław II Jagiełło. Wrocław 1990.

   Kuczyński, Stefan: Wielka wojna z zakonem krzyżackim, w latach 1409-1411. Warszawa 1955.

   Kučinskas, Antanas: Kęstutis. Marijampolė 1938 – Vilnius 1988.

   Lietuva ir jos kaimynai, Nuo normanų iki Napoleono. Vilnius 2001.

   Lietuvos valstybė XII-XVIII a. Vilnius 1997.

   Macůrek, Josef: Dějiny polského národa. Praha 1948.

   Matusas, Jonas: Švitrigaila, Lietuvos didysis kunigaikštis. Vilnius 1991.

   Nadolski, Andrzej: Grunwald 1410. Warszawa 2003.

   Nikžentaitis, Alvydas: Gediminas. Vilnius 1989.

   Nikžentaitis, Alvydas: Vytauto ir Jogailos įvaizdis Lietuvos ir Lenkijos
   visuomenėse. Vilnius 2002.

   Ochmański, Jerzy: Historia Litwy. Wrocław 1982.

   Penkauskas, Pranas: Vytautas Didysis ir jo Čekijos politika Venceliui mirus. Kaunas 1930.

   Petrauskas, Rimvydas: Lietuvos diduomenė. Vilnius 2003.

   Pfitzner, Jozef: Vytautas kaip politikas (Didysis Lietuvos kunigaikštis). Vilnius1989.

   Rowell, S. C.: Iš viduramžių ūkų kylanti Lietuva. Vilnius 2001.

   Skurvydaitė, Loreta: Lietuvos valdovo Vytauto titulatūra: kada Vytautas ima
   tituluotis Didžiuoju kunigaikščiu? In: Lietuvos istorijos studijos, díl 8., s. 9-19. Vilnius
   2000.

   Šapoka, Adolfas (red.): Lietuvos istorija. Kaunas 1936 - 1989.

   Šmahel, František: Husitská revoluce III., Kronika válečných let. Praha 1996.

   Švec, Luboš: Dějiny pobaltských států. Praha 1996.

   Vaitkevičius, Bronius (red.): Lietuvos TSR istorija – 1, Nuo seniausių laikų iki
   1917 metų, Vilnius 1986.

   Valikonytė, I.;Lazutka, S.; Gudavičius, E.:Pirmasis Lietuvos Statutas (1529 m.).Vilnius
   2001.

   Vytautas Didysis, red. P. Šležas. Kaunas 1930.

   Wisner, Henryk: UNIA – sceny z przeszłości Polski i Litwy. Warszawa 1988.

   Wyrozumski, Jerzy: Historia Polski do roku 1505. Warszawa 1987.

   Wyrozumski, Jerzy: Kazimierz Wielki. Wrocław 1982.

   Zajączkowski, Stanisław: Dzieje Litwy pogańskiej do 1386 r. Lwów 1930.

   Žiugžda, J. (red.): Lietuvos TSR istorija, I tomas -  nuo seniausių laikų iki 1861
   metų. Vilnius 1957.

   

   Obsah

   I. Úvod                                                                         3

   II. Gediminas                                                              8

   1. Gediminovy styky se západem                                   8

   2. Gediminovo spojenectví s Vladislavem Lokýtkem       12

   3. Gediminova východní politika                                    13

   III. Algirdas a Kęstutis                                               18

   1. Nástup k moci                                                           18

   2. Války s německým řádem                                          20

   3. Konflikt s Polskem                                                    24

   4. Algirdova snaha o ovládnutí celé Rusi                        27

   IV. Vytautas a Jogaila                                                30

   1. Politická krize na Litvě v letech 1377 – 1384               30

   2. Krévský akt                                                               34

   3. Události na Litvě do roku 1392                                   37

   4. Vytautova východní politika                                       42

   5. Litva a německý řád                                                   47

   6. Polsko – litevské vztahy                                             50

   7. Vytautova církevní politika                                        53

   8. Vytautas ve vysoké politice                                        56

   9. Litva v letech 1430 až 1440                                        60

   V. Kazimír IV. a jeho dědicové                                   64

   1. Kazimírovo mládí                                                      64

   2. Litva v letech 1447 – 1492                                          66

   3. Alexandr                                                                   69

   4. Zikmund I. Starý                                                        72

   5. Zikmund II. August a Lublinská unie                           74

   VI. Závěr                                                                     77

   Literatura                                                                    84

   Obsah                                                                          86

   -------------------------------

   [1] Více o periodizaci Ivinskis, Zenonas: Lietuvos istorija iki Vytauto Didžiojo mirties. Řím
   1978 –Vilnius 1991.   s. 25-42.

   [2] Informace o litevské historiografii jsou povětšinou převzata z těchto dvou publikací:
   Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos istorija iki 1795 metų,
   Vilnius 1995, s. 418-439;   Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 42-92.

   [3] Sice jmenuji Šapoku jako hlavního redaktora, ale autoři oddílu o litevském velkoknížectví
   byli Jakštas a Ivinskis.

   [4] Šapoka, A. (red.): Lietuvos istorija. Kaunas 1936 – 1989, s. 67, 73.

   [5] Žiugžda, J. (red.): Lietuvos TSR istorija, I tomas -  nuo seniausių laikų iki
   1861 metų. Vilnius 1957, s. 84-95.

   [6] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 229-238.

   [7]  Nikžentaitis, A.: Gediminas, Vilnius 1989. s. 29, 34-35

   [8] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 91

   [9] Tamtéž, s. 119.

   [10] Gudavičius, E.: Lietuvos istorija – nuo seniausių laikų iki 1569 metų,
   Vilnius 2001, s. 91-92

   [11] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 71, 90.

   [12] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 95.

   [13] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 232.

   [14] Nikžentaitis, A.: Gediminas, s. 37.

   [15] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 130.

   [16] Gudavičius, E.: Lietuvos, s. 113.

   [17] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 75-76.

   [18] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 88-90.

   [19] Nikžentaitis, A.: Gediminas, s. 69.

   [20] Tamtéž, s. 85-88.

   [21] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 123-124.

   [22] Tamtéž, s. 122-123.

   [23] Gudavičius, E.: Lietuvos, s. 96-97.

   [24] Sužiedėlis, Simas: Lietuva ir Gediminaičiai sėdant Jogailai į didžijo
   kungaikščio sostą. In: Jogaila, red. A.Šapoka, Kaunas 1935. s. 16-18.

   [25] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 247-248.

   [26] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 113.

   [27] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 95-96.

   [28] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 81-85.

   [29] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 116.

   [30] Tamtéž, s. 117-118.

   [31] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 248-256.

   [32] Jučas, Mečislovas: Žalgirio mūšis, 2.vyd., Vilnius 1999, s. 63-64.

   [33] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 116-118.

   [34] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 90.

   [35] Kučinskas, Antanas: Kęstutis. Marijampolė 1938 – Vilnius 1988, s. 96.

   [36] Tamtéž, s. 103.

   [37] Tamtéž, s. 117.

   [38] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 119.

   [39] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 269.

   [40] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 135.

   [41] Sužiedėlis, S.: Lietuva, s. 22-27.

   [42] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 118-119.

   [43] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 258.

   [44] Jučas, M.: Žalgirio, s. 74.

   [45] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 139.

   [46] Krasauskaitė, M.: Vytauto charakteristika. In: Vytautas Didysis, red. P. Šležas,
   Kaunas 1930 – Vilnius 1988, s. 257-258.

   [47] Kučinskas, A.: Kęstutis, s. 157-158.

   [48] Tamtéž, s. 165.

   [49] Tamtéž, s. 189.

   [50] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 123-124.

   [51] Gudavičius, E.: Lietuvos, s. 148-149.

   [52] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 142-144.

   [53] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 104.

   [54] Tamtéž, s. 108.

   [55] Šležas, Paulius: Vytauto santykiai su Lenkija. In: Vytautas, s. 144-145.

   [56] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 126.

   [57] Dainauskas, Jonas: Kriavo akto autentiškumas. In: Lituanistikos instituto 1975 metų
   suvažiavimo darbai, Chicago 1976. s. 51-71.

   [58] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 144.

   [59] Tamtéž, s. 145-146.

   [60] Jučas, M.: Lietuvos ir Lenkijos unija, Vilnius 2000, s. 363-364.

   [61]  Krasauskaitė, M.: Vytauto, s. 259.

   [62] Sužiedėlis, S.: Vytauto vaidmuo Lietuvos kristianizacijoj, In: Vytautas, s. 95.

   [63] Ivinskis, Z.. Jogailos santykiai su Kęstučiu ir Vytautu iki 1392 metų. In: Jogaila,
   s. 77-79.

   [64] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 128-130.

   [65] Tamtéž, s. 131-132.

   [66] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 146-148.

   [67] Tamtéž, s. 172.

   [68] Gudavičius, E.: Lietuvos, s. 178.

   [69] Dėdinas, V.: Vytauto vidaus ir užsienio politika ligi Žalgirio mūšio, In:
   Vytautas, s. 48-49.

   [70] Tamtéž, s. 61-64.

   [71] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 134-135.

   [72] Ivinskis, Lietuvos, s. 311.

   [73] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 149-151.

   [74] Šapoka, A.: Vytauto vieta mūsų istorijoj, In: Vytautas, s. 271-272; Šapoka,
   A.: Lietuvos, s. 130.

   [75] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 139-140.

   [76] Tamtéž, s. 141.

   [77] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 343.

   [78] Jučas, M.: Žalgirio, s. 301-302.

   [79] Šležas, P.: Vytauto, s. 169.

   [80] Tamtéž, s. 184-185.

   [81] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 146.

   [82] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 365.

   [83] Tamtéž, s. 368-369.

   [84] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 154.

   [85] Tamtéž, s. 173-174.

   [86] Sužiedėlis, S.: Vytauto, s. 108-109.

   [87] Tamtéž, s. 113.

   [88] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 142.

   [89] Ivinskis, Z.: Lietuvos, s. 351.

   [90] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 161.

   [91] Sužiedėlis, S.: Vytauto, s. 115-117.

   [92] Dundulis, Bronius: Lietuvos sąjunga su husitais kovoje prieš vokiečių feodalų
   agresiją 1420 – 1422 m. In: Vilniaus valstybinio universiteto mokslo darbai, díl 3., Vilnius
   1957,  s. 74.

   [93] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 143-144.

   [94] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 168.

   [95] Gudavičius, E. : Lietuvos istorija, s. 254.

   [96] Šležas, P.: Vytauto konfliktas su Lenkija dėl karūnacijos. In: Vytautas, s.
   229-231.

   [97] Dundulis, B.: Lietuvos kova dėl valstybinio savarankiškumo XV  amžuje, 2. vyd.,
   Vilnius 1993, s. 87-89.

   [98] Jučas, M.: Lietuvos,  s. 366-367.

   [99] Matusas, Jonas: Švitrigaila – Lietuvos didysis kunigaikštis, 2. vyd., Vilnius 1991, s.
   176-177.

   [100] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 173-174.

   [101] Dundulis, B.: Lietuvos, s. 113-116.

   [102] Tamtéž, s. 172-173.

   [103] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 231-236.

   [104] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 181.

   [105] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 167.

   [106] Dundulis, B.: Lietuvos, s. 187-188.

   [107] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 237-239.

   [108] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 186-187.

   [109] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 167-168.

   [110] Dundulis, B.: Lietuvos, s. 222-223.

   [111] Vaitkevičius, Bronius: Lietuvos TSR istorija – 1, Nuo seniausių laikų iki
   1917 metų, Vilnius 1986, s. 83

   [112] Kiaupienė, J.: Dinastijos vaidmuo Vidurio ir Rytų Europos regiono
   istorijoje: Jogailaičių ir LDK istorinė sąveika. In: Česko-litevské vztahy
   v průběhu staletí, Praha 1998, s. 17-18.

   [113] Někteří litevští historikové ho nazývají Alexandr II., neboť druhé jméno velkoknížete
   Vytauta bylo Alexandr.

   [114] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 193-195.

   [115] Tamtéž, s. 197-198.

   [116] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 172.

   [117] Kiaupienė, J.: Dinastijos, s. 19; Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius,
   A.: Lietuvos, s. 244-246.

   [118] V litevském historiografii je znám i jako Zikmund II.

   [119] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 203-204.

   [120] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 175.

   [121] Vaitkevičius, B.: Lietuvos,  s. 119.

   [122] Gudavičius, E.: Lietuvos, s. 545.

   [123] V litevské historiografii nazýván i jako Zikmund III. August.

   [124] Šapoka, A.: Lietuvos, s. 226-227.

   [125] Žiugžda, J.: Lietuvos, s. 220.

   [126] Kiaupa, Z.; Kiaupienė, J.; Kuncevičius, A.: Lietuvos, s. 263.

   [127] Tamtéž, s. 265-267.

   [128] Gudavičius, E.: Lietuvos, s. 645.

   [129] Více o obraze Vytauta a Jogaily v litevské a polské společnosti se dočteme -
   Nikžentaitis, A.: Vytauto ir Jogailos įvaizdis Lietuvos ir Lenkijos visuomenėse.
   Vilnius 2002.