Vaidas Šeferis - Vaida Knabikaitě Z dějin litevské stylistiky
From the history of Lithuanian stylistics
ABSTRACT: This article deals with the history of Lithuanian stylistics. In the first part, old Lithuanian literature is presented from the stylistic point of view. Three main styles from the period prior to the 19th century can be identified: the ecclesiastic, the official and the belles-lettres style. The ecclesiastic style holds the dominant position and includes the oldest Lithuanian texts from the 16th century; the official style and belles-lettres where influenced by German and Polish and did not recover their independent stylistic features until the end of the 18th century. The full stylistic scale of Lithuanian literature developed at the beginning of 20th century. The second part of the article analyses the rise and development of Lithuanian stylistic theory in the 20th and 21st centuries. Stylistics became a separate area of study in Lithuania in the 1930s and its development was closely connected to the functional theory of language, represented by the work of the Prague Linguistic Circle. In "Lietuvhj kalbos stilistika" (1971b), Juozas Pikčilingis laid the foundation for contemporary Lithuanian stylistic theory, which has been continued and extended by a new generation of scientists such as Kazimieras Zuperka (theory of the competition of linguistic means), Audroné Bitiniené (statistical research on style) or Juozas Abaravičius (stylistics of punctuation).
Key words: stylistics, literature, Lithuanian stylistics, Lithuanian literature, old Lithuanian literature
Klíčová slova: stylistika, literatura, litevská stylistika, litevská literatura, stará litevská literatura
Úvodem
Vývoj litevské lingvistické stylistiky v průběhu minulého století podstatně ovlivnily ideje a teorie českých jazykovědců. Svědčí o tom nejen bohatá česká bibliografie v pracích litevských lingvistů, ale i četné kontakty mezi akademickými institucemi obou států. Naopak však nemůžeme říci, že litevská stylistika je pro českou akademickou obec stejně dobře známa. Ačkoliv zájem o lituanistiku se v českých zemích datuje již od 19. století, je litevská lingvistika doposud poněkud exotickým tématem, zkoumaným nepočetnou skupinou zájemců. Litevština tradičně zajímala české vědce z hlediska historického, štrukturalistického a etymologického, autorům tohoto článku však není známa žádná česká práce z oblasti litevské stylistiky. Hlavní příčinou takové situace jsou jazykové obtíže - schopnost vyjádřit se na stylistické téma předpokládá velmi dobré zvládnutí jazyka. V Česku je málo odborníků, kteří by - i když litevštinu ovládají výborně - své zkušenosti chtěli uplatnit v oboru stylistiky.
Cílem tohoto článku je českému publiku stručně představit vývoj litevské stylistiky a její vztahy k české jazykovědě. První část článku je věnována staršímu litevskému písemnictví. Zde jsou záměrně zdůrazněny „protostylistické" myšlenky a texty, které na jedné straně umožňují lepší vhled do dějin litevské stylistiky a jazykovědy, na straně druhé ilustrují obecný vývoj litevského písemnictví. Ve druhé části je pozornost věnována litevské novodobé stylistice a jejím tendencím ve 20. a 21. století.1
1 Přehled staršího litevského písemnictví napsal V. Seferis; popis dějin litevské stylistiky ve 20. století poskytla V. Knabikaité. Viz také Knabikaité (2003).
120
Slovo a slovesnost, 67, 2006
Poněvadž se stylistika jako samostatná větev lingvistiky objevuje až na přelomu 19. a 20. století, je pokus o její představení ve starším kontextu poněkud problematický. V analýzách starších litevských textů tedy budeme zkoumat pouze přítomnost a aktivitu určitých stylistických prvků (žánrů, tropů, stylistických prostředků). V přehledu vývoje litevské stylistiky a jazykovědy se zaměříme na aplikování určitých jazykových kategorií, které bychom dnes mohli nazvat stylistickými, například na průběh diskusí o čistotě, srozumitelnosti, stručnosti jazykového projevu nebo na vznik funkčních stylů.
Problematická je rovněž definice předmětu zkoumání litevské stylistiky. V širším smyslu se tato disciplína nezabývá pouze litevštinou, ale celým litevským písemnictvím. Proto reflektuje rovněž latinské texty, například dopisy velkoknížete Gedimina ze 14. století, ruténsky sepsané litevské letopisy z 15.-16. století, objektem jejího zkoumání mohou být také polské texty - počínaje památkami početné litevské šlechty a konče prvními pokusy o poetiku v 17. století. V rámci jednoho článku však nelze představit litevskou stylistiku v celé její historické šíři, proto se zde zaměříme pouze na jazykově litevskou část litevského písemnictví, to znamená na texty sepsané v litevštině. Věříme však, že vzhledem k malému množství lituanistických publikací dostupných v České republice bude i toto stručné pojednání smysluplné. Starší litevské písemnictví zde představíme nikoli chronologicky, ale podle jednotlivých stylů, které v něm rozeznává dnešní jazykověda a filologie. V článku nejdřív odkazujeme na prameny a komentáře, které jsou zpracovány v jiných jazycích než v litevštině a jsou k dispozici v českých knihovnách, ačkoli často existují novější zpracování litevská, neboť jsme se snažili o maximální přiblížení problematiky českému publiku. Bibliografie je doplněna rovněž odkazy na internetové prameny.
1. Litevská stylistika do roku 1900
Starší litevské písemnictví ve stylistické perspektivě
V dějinách Evropy se baltské národy a jazyky objevují jako jedny z posledních (Švec - Macura - Stol, 1996). Nejstarší historické zmínky o různých baltských kmenech se datují do 10.-11. století; první známý text v litevštině vznikl na přelomu 15.-16. století, první litevská kniha vyšla tiskem roku 1547. Někteří historici hledají teoretický počátek písemné litevštiny buď ve 13. století (v souvislosti s křtem prvního litevského krále Mindauga v roce 1253), nebo v posledních desetiletích 14. století (křest Jagelonců a celé Litvy v letech 1386-1387): předpokládá se, že křest panovníka a celého státu se nemohl uskutečnit bez toho, aby byly do litevštiny přeloženy hlavní křesťanské texty. Takové překlady však zatím nejsou známy.
Opožděný nástup litevštiny na jeviště evropské kultury se vysvětluje skutečností, že litevský stát nikdy nebyl monoetnický a pro písemné účely dlouhá staletí užíval ru-ténštinu, latinu a polštinu. Myšlenka o „návratu" k litevštině jakožto k jazyku státnímu se objevuje až v 19. století.2
Stručný přehled kulturních dějin Litvy viz Hoskovec (1994).
Slovo a slovesnost, 67, 2006
121
Od 16. století počet litevských písemných památek plynule vzrůstá. V 18. století bylo jenom v tiskárně Vilniuské akademie vydáno 8263 litevských tisků (Bleizgiené - Gaižiúté - Pilkauskaité - Seferis, 2003, s. 9). Písemnictví dále rozkvétalo v 19. století s počátkem evropských národněobrozeneckých hnutí a v plné kulturní a institucionální šíři se rozvinulo po vyhlášení nezávislé Litevské republiky roku 1918.
Od středověku až do konce druhé světové války se litevsky mluvilo a psalo nejen na území Litvy, ale také v Prusku.3 Zde teritorium rozšíření litevštiny víceméně odpovídalo hranicím dnešní kaliningradské enklávy. Tu větev litevské kultury, která se rozvíjela v Litevském velkoknížectví, nazýváme „velkolitevskou", kdežto pro větev pruskou se ustálil název „kultura malolitevská".4 Obě větve se paralelně vyvíjely a soupeřily mezi sebou až do roku 1945 do zániku samotných Prus, přičemž do 19. století měly kulturní a jazykové iniciativy vycházející z území Prus větší vliv na obecný vývoj litev-ského písemnictví a spisovné litevštiny.
Církevní literatura a církevní styl
Drtivou většinu starších litevských písemných památek tvoří církevní texty psané a tištěné - překlady Bible, zpěvníky, sbírky kázání. Tento druh textů dominoval až do 18. století, kdy došlo k aktivizaci beletristického křídla písemnictví. Vzhledem k této skutečnosti mluví badatelé o církevním slohu (Palionis, 1995, s. 21-22).
Nejstarší známý souvislý text v litevštině je rukopis s překladem tří modliteb (Otčenáš, Zdrávas, Krédo) do východního litevského nářečí. Text byl roku 1962 objeven v knihovně Vilniuské univerzity na poslední stránce knihy Tractatus sacerdotalis (1503). Překlad se datuje do doby mezi lety 1500-1525 (Lebedys - Palionis, 1963).5 Z hlediska stylistického je však mnohem významnější druhá nejstarší písemná památka litevštiny a zároveň první tištěná litevská kniha, Katechismusa prašti žadei (Jednoduchá slova katechismu) Martyna Mažvyda. Katechismus vyšel tiskem roku 1547 v Královci za finanční podpory prvního pruského velkoknížete Albrechta Braniborského. Vydávání litevských spisů bylo částí Albrechtova programu rozšiřování luteránského náboženství mimo území Prus. Kniha má následující části: 1) epigram Ad Magnvm Dvcatvm Litva-niae, 2) latinskou předmluvu, 3) litevskou veršovanou předmluvu, 4) slabikář, 5) katechismus, 6) „Připomnění čtenáři", 7) zpěvník. Mažvydas napsal epigram, obě předmluvy a „Připomnění". Slabikář, katechismus a zpěvník jsou přeloženy z různých pramenů (Stang, 1929; Michelini, 2000, s. 19-31). Mažvydův katechismus je pro litevskou kulturu unikátní památkou. Touto knihou začínají dějiny litevského písemného jazyka, a proto byla mnohokrát zkoumána v nejrůznějších aspektech. Z hlediska stylistického je katechismus důležitý tím, že zde poprvé můžeme v dostatečném rozsahu vidět aplikaci celé řady stylistických prostředků.
3 Jméno Prusy je baltského původu, území tzv. německých Prus (Ostpreußen) bylo kdysi obýváno baltskými kmeny. Více o jejich dějinách viz Hoskovec (1999).
4 Tato jména navazují buď na tradici starších názvů latinských (Magnvm Dvcatvm Litvaniae), nebo německých (Kleinlittauen).
5 Viz transliterovanou verzi online na adrese: <www.istorija.net/lituanistica/tevemusul503.htm>.
122
Slovo a slovesnost, 67, 2006
Epigram Ad Magnvm Dvcatvm Litvaniae je prvním příkladem tohoto žánru litev-ského autorství. Má čtyři verše:
Fausta ducum magnorum altrix, Litvania clara, Haec mandata Dei, suscipe menta pia, Ne te, cum dederis rationes ante tribunal Augustům, magni iudicis ira premat. (Mazvydas, 1974, s. 86)
Tato invokace a adhortace je napsána elegickým distichem. Je zřejmé, že autor dobře ovládal antickou poetiku. Stejný dojem vzbuzuje také Mažvydova latinská předmluva, napsaná plynnou, elegantní latinou, ve které autor hojně využívá prostředky antické rétoriky (Gerullis, 1923, s. XII-XVII; Korsakas, 1974).
Litevská předmluva Katechismu je zároveň první litevskou básní. Tento relativně dlouhý text (115 řádků) je veršován ve svérázném rytmu, za pomoci kterého se Mazvydas snažil napodobit latinské elegické distichon.6 Předmluva je pojata jako personifikovaná a rétoricky vznešená řeč knihy, která sama promlouvá k čtenářům-Litevcům a povzbuzuje je, aby neváhali a četli její slova:
Bratři a sestry, vezměte mě a čtěte,
a čtouce si toto připomněte -
Tuto vědu vaši rodiče chtěli mít,
ale žádným způsobem ji nemohli dostat...'
V předmluvě Mazvydas poprvé v dějinách litevštiny použil dialog, periodu, hyper-bolizaci, personifikaci a jiné stylistické prostředky. Řádky 2 až 22 tvoří akrostichon se zašifrovaným jménem autora Martinvs Masvidivs. V dalších částech katechismu (zmíněném „Připomnění" a překladech zpěvů) najdeme množství tropů. Nedlouho po katechismu vydává Mazvydas další náboženské texty - zpěvníky, příručku pro obřad křtu a jiné. Celkem se Mažvydovi připisuje osm litevských tisků.8
Katolická církev v Litvě brzy pochopila katechizační účinnost náboženských textů v mateřském jazyce. Vilniuský biskup Walerian Protasewicz pozval roku 1569 do Litvy jezuity a pověřil je realizací protireformačního programu.9 Z jejich iniciativy se na konci 16. století jako protiváha litevských luteránských textů objevují texty katolické. Kanovník jezuita Mikalojus Daukša vydává ve Vilniusu roku 1595 litevský překlad katechismu Jakuba Ledesmy Kaťhechizmas arba mokslas kiekwienam krikszczionii priwalvs (Katechismus čili učení povinné každému křesťanovi). Toto dílo je nejstarší známou litevskou knihou vytištěnou na území Litevského velkoknížectví. Roku 1599 stejný překladatel vydává tiskem postilu rektora Vilniuské akademie Jakuba Wujeka.10 Daukšovy tisky jsou nesmírně důležité pro vývoj litevského písemnictví. V porovnání s Mažvydovým dílem jsou jeho překlady mnohem rozsáhlejší. Badatelé upozorňují na
° Rytmus Mažvydovy předmluvy se zakládá na syntaktických a intonačních jednotkách. Viz Girdzijaus-kas (1966, s. 52-66).
' Pokud není uvedeno jinak, překlady do češtiny V. Seferis.
8 Více o kulturním a historickým kontextu první litevské knihy viz Koženiauskiené (1998).
" Brzy po svém příchodu založili jezuité Vilniuskou akademii, její zakládací listinu podepsal král Batho-ry roku 1579.
10 Viz online na adrese <http://postilla.mch.mii.lt/index.en.htm> a také Pahonis (2001).
Slovo a slovesnost, 67, 2006
123
autenticitu a jazykovou čistotu Daukšovy litevštiny a také na vysokou filologickou kvalitu jeho překladů (Zinkevicius, 1988, s. 173-195). Daukša je prvním litevským autorem, který litevštinu chápal nejen jako instrument pro rozšiřování víry, ale i jako fundamentální národní hodnotu. Své myšlenky na toto téma vyjádřil v předmluvě k překladu postily. Zde čteme:
Ne velikostí země, ne růzností oděvů, ne líbezností krajů, ne silou měst a hradů stojí národy, ale spíš pěstováním a používáním svého jazyka, který jednotu, shodu a bratrskou lásku pomnožuje a zachovává. Jazyk je vzájemným poutem lásky, matkou jednoty, otcem společností, stráží států. (Daukša, 1909, s. 2)
Daukša v předmluvě emotivně kritizoval litevskou šlechtu za to, že se snadno vzdává mateřského jazyka ve prospěch polštiny. Podle vlastních slov viděl hlavní cíl své překladatelské činnosti ve snaze o „pěstování, udržování a rozšiřování" litevštiny jako státního jazyka. Daukšova předmluva se jeví v dějinách litevské kultury jako první pokus o pochopení sociálních funkcí jazyka a jeho emotivní snaha o „pěstování" a „rozšiřování" litevštiny lze chápat jako znak vyspělé národní jazykové identity.
V Malé Litvě měl vývoj náboženského písemnictví institucionální charakter, neboť iniciativa vydávání litevských tisků byla přímo podporována vévodským dvorem. Po Mažvydovi se toto písemnictví soustředilo na dva cíle: překlady Písma svatého a vydávání luteránských zpěvníků.
Autorem prvního litevského překladu celé Bible je Johannes Bretke (litevsky Jonas Breťkunas).11 Rukopis překladu byl dokončen roku 1590, ale kvůli politickým okolnostem nebyl jeho překlad nikdy vydán (Falkenhahn, 1941). Byl však dobře znám dalším autorům a překladatelům v Prusku, kteří Breťkunova překladu využili pro pozdější verze litevské Bible. Nový zákon se podařilo vydat až roku 1701, celé Písmo svaté roku 1735.12
Nejpočetnější skupinu litevských náboženských textů v Průších tvořily zpěvníky -existuje několik desítek vydání. Po Mažvydovi nejvýznamnější sbírky zpěvů připravili Daniel Klein (1666), Friedrich Schuster (1705) a Gottfried Ostermeyer (1781).13 Jazyková stránka zpěvů se stávala objektem veřejných diskusí, ve kterých se mimo jiné probíraly také stylistické aspekty překladů. Jedna z těchto diskusí trvala více než deset let - vedli jí trempský (něm. Trempen, dnes Novostrojevo) farář Gottfried Ostermeyer a kantor v Pillkallen (dnes Dobrovolsk) Christian Mielcke; výsledkem byla celá řada zajímavých pojednání (Palionis, 1995, s. 128-130).
V Litevském velkoknížectví tvořila největší část písemných památek rovněž náboženská literatura. Velkolitevské církevní písemnictví 16.-17. století se dělí na katolické a protestantské.14 Podobně jako tomu bylo v kulturních vztazích Prus a Litevského velkoknížectví, mělo soupeření katolicismu a reformátorských hnutí uvnitř státu za ná-
H Je také autorem litevské postily, která vyšla tiskem roku 1591. Více o něm viz Zinkevicius (1988, s. 63-76).
12 Opakované vydání roku 1727, 1735, 1740, 1755 (Palionis, 1995, s. 126-127).
13 Více o dějinách litevských luteránských zpěvníků viz PociOté (1992).
14 Termín „protestantské písemnictví" zde používáme pro náboženské texty všech reformovaných církví - kalvínske, reformátorské a luteránské.
124
Slovo a slovesnost, 67, 2006
sledek zvýšení zájmu o litevštinu a aktivizaci litevského písemnictví. Na „jezuitský" katechismus Daukšův (1595) reagovali kalvinisté vydáním dvoujazyčného tisku Polski i Litewski Katechism, který roku 1598 vytisknul Malcher Pietkiewicz (litevsky Merke -lis Petkevičius). Kniha kromě katechismu obsahovala malý zpěvník, modlitební knížku a agendu, z čehož je zřejmé, že kalvinisté navazovali na tradici Mažvydova Katechismu jakožto „univerzální" náboženské knihy. Na Dauksovou Postilu (1599) pak odpověděli vydáním anonymního překladu postily Mikolaje Reje s názvem Postilla lietvwiszka (Litevská postila, 1600; viz Zinkevičius, 1988, s. 195-204). Typografické provedení její titulní stránky bylo téměř totožné s Dauksovou postilou, vydavatelé se tak snažili vyhnout možné konfiskaci a spálení tisku, což bylo běžnou praxí tehdejších náboženských konfliktů.
Situace protestantů v Litvě se v průběhu 17. století postupně komplikovala. Jejich posledním vlivným mecenášem byl velký litevsky hejtman Janusz Radziwill (litevsky Jonušas Radvila). Poté co katolíci zbořili a spálili kalvínskou tiskárnu ve Vilniusu, založil Radziwill nové kalvínske centrum ve své rezidenci v Kédainiai. Zde roku 1653 za jeho finanční podpory vyšla jedna z nejdůležitějších litevských knih 17. století, Kniga nobažnistes krikščioniszkos (Kniha křesťanské zbožnosti). Tento rozsáhlý tisk, na kterém se podílelo několik překladatelů, se skládá ze tří částí - zpěvníku, postily a modlitební knížky. Z hlediska stylistického je nejzajímavější zpěvník. Obsahuje překlady polské církevní poezie Jana Kochanowskeho a Mikolaje Reje a také několik originálních zpěvů překladatele Štěpána Jaugelise-Telegy (litevsky Steponas Jauge-lis-Telega). Jak překlady, tak originální texty Jaugelise v kontextu jiných sbírek zpěvů vynikají svým stylistickým provedením a literární přesvědčivostí (Zinkevičius, 1988, s. 213-218).
Jednu z nejdramatičtějších kapitol kalvínskeho písemnictví v Litvě tvoří neúspěšný pokus o vydání tak zvané Bible Chyliňského. Mladý a ambiciózní kalvinista Bohuslaw Chyliňski v Londýně v letech 1657-1660 z vlastní iniciativy přeložil celou Bibli do litevštiny a za anglické státní finanční podpory zahájil její tisk.15 Avšak kvůli nepříznivé reakci litevského kalvínskeho synodu byl tisk přerušen a již vytištěná část byla později prodána jako makulatura (Kot, 1958). Zachovaly se pouze malé fragmenty této nedotištěné Bible. Roku 1932 se v Anglii náhodou část rukopisu Chyliňského našla, roku 1958 byla vydána v Polsku.
S výjimkou Kniga nobažnistes krikščioniszkos vzbuzují kalvínske tisky dojem uspěchané, nepříliš kvalitní práce. To platí zejména pro stylistické a typografické provedení překladů katechismu z roku 1598 a postily z roku 1600. Zde se autorům nepodařilo vyhnout přímému vlivu polštiny, a proto působí litevsky text strnulým, nepřirozeným dojmem, stylistické bohatství originálu, zejména Rejový postily, se bohužel v překladu nepodařilo zachovat (Zinkevičius, 1988, s. 195-204).
V porovnání s reformátorskými texty bylo provedení litevských katolických církevních tisků v 17. století pečlivější. Proto také jejich vliv na vývoj církevního stylu byl
15 V Litvě v té době probíhaly těžké války s Ruskem a Švédskem, proto žil a pracoval Chyliňski v Anglii, která podporovala litevské kalvinisty. Viz Lukšaité (2000).
Slovo a slovesnost, 67, 2006
125
podstatnější. Významnou osobností katolického písemnictví byl jezuita Konstantinas Sirvydas, autor prvního litevského slovníku a sbírky originálních kázání Punkty kazaň (Body kázání; Sirvydas, 1929). První vydání Sirvydova polsko-latinsko-litevského Dictionarium triům linguarum se objevilo před rokem 1620, později byl slovník mnohokrát opakovaně vydáván.16 Jeho litevská část obsahovala kolem 10 000 slov, autor často uváděl několik litevských ekvivalentů latinských a polských výrazů:
Bytnošč rzeczy. Existentia, subsistentia. Buytis, butibe, essibe, sunčius, gen. čiaus, Bukle Filozof. Philosophus, physicus. Iszminties, nuomuonios miletoias, protomeylis^ '
Vzhledem k tomu, že tento slovník byl až do 19. století jediným slovníkem litevstiny vydaným na území Litevského velkoknížectví, byl jeho vliv na vývoj litevského písemnictví velmi výrazný. Pro potřeby několika generací sloužil nejen jako bohatý zásobník synonym, ale zároveň jako vzor „čisté", správné derivace výrazů a tvoření neologismu. V tehdejší době byl Sirvyduv slovník hlavní příručkou, ze které se učilo litevštině.
Punkty kazaň vyšly tiskem roku 1629 (první část) a roku 1644 (druhá část) ve Vilniusu (Sirvydas, 1929). Bylo to dvoujazyčné litevsko-polské vydání originálních Sir-vydových kázání, zajímavé tím, že autor psal texty v litevštině a pak je překládal do polštiny. Je to první známý literární překlad z litevstiny. Sirvydovy Punktai sakymvj sloužily nejen pro církevní potřeby, ale i jako příručka homiletiky v jezuitské akademii ve Vilniusu. Stejně jako Sirvyduv slovník byla tato sbírka kázání jednou z nejdůležitějších a nejlépe zpracovaných písemných památek 17. století a dlouhá léta ovlivňovala styl litevské homiletiky.
Nejčastěji vydávaným katolickým textem 17.-18. století byla tak zvaná Jaknavičova Evangelia, dvoujazyčné polsko-litevské vydání evangelií, pojmenované podle překladatele Jana Jaknaviče. Poprvé byla vydána roku 1647;18 v 17.-18. století vyšlo více než 30 filologicky pečlivě zpracovaných vydání. Je zřejmé, že Jaknavičova Evangelia byla tou knihou, která rozhodujícím způsobem ovlivňovala církevní litevštinu (Zinkevičius, 1988, s. 266-270).
Z dalších katolických tisků stojí za zmínku katolický zpěvník Salomona Siawoczyň-ského (litevsky Saliamonas Slavočinskis) Giesmes tikieimvy kaťholickam pridiarancias (Zpěvy náležící katolické víře) z roku 1646 a anonymní překlad Bellarminova katechismu Trumpas mokslo krikscioniszko surinkimas (Krátká sbírka křesťanského učení) z roku 1677 (Morkünas, 1999, s. 591; Zinkevičius, 1988, s. 270-273). Oba překlady byly v pozdějších redakcích v oběhu až do 19. století.
Soupeření reformace a protireformace velice příznivě ovlivnilo vývoj litevského písemnictví. Bez ohledu na konfesionálni provenienci konkrétních textů se litevština už ve svých nejstarších projevech objevuje ve stylisticky vyspělém tvaru a přirozeně zapadá do kontextu humanistické kultury 16. století. Intenzivní snaha o rozšiřování
16 Podle některých názorů může být nejstarší edice považována za samostatný slovník, nikoli za „první vydání" Sirvydova lexikonu. Více viz Pakalka (1960).
17 Citováno podle Palionis (1995, s. 107).
1° Název v originálu: Ewangelie polskie y litewskie tak niediielne idko y wszytkich swiqt, ktoré w Koščiele Katholickim, wediug Rzymskiego porzqdku przez caiy rok czytaiq, Wilno 1647.
126
Slovo a slovesnost, 67, 2006
náboženských myšlenek měla za následek, že starší litevské písemnictví tvoří pečlivě filologicky zpracované tisky a dobře promyšlené překlady, ve kterých se autoři snažili aplikovat pravidla neolatinské rétoriky a poetiky.
Přesnější charakteristika litevského církevního stylu souvisí především s jeho tematickým omezením. Hlavní vlastností tohoto stylu je četné používání náboženských termínů a biblických vlastních jmen. Jednalo se o zcela novou vrstvu slovní zásoby, která byla zčásti vypůjčena a zčásti nově vytvořena. Typické pro církevní sloh bylo také používání knižních, většinou z němčiny nebo polštiny převzatých syntaktických konstrukcí. V Malé Litvě náboženské texty tradičně vznikaly jako kolektivní překlady, z čehož pramenila jejich stylová nesourodost v rámci jednotlivých tisků. Ze zřejmých důvodů se tento církevní styl lišil od velkolitevské verze větším počtem germanismů.
V církevním stylu můžeme rozlišit tři menší stylistické okruhy: evangelijní, homi-letický a styl náboženských zpěvů. Styl překladů evangelií je jednoduchý, málo užívá slov a konstrukcí v přeneseném smyslu, typickejšou krátké věty a jejich parataktické spojování. V homiletice naopak dominují dlouhé věty, rétorické periody a hypotaxe. Najdeme zde hodně biblických a lidových přirovnání, metafor, epitet, alegorií a jiných stylistických prostředků. Styl náboženských zpěvů je svou emotivitou, způsobem zobrazování a hojným používáním deminutiv bližší stylistice lidových písní. Od textů evangelijních a homiletických se liší především jazykovou rytmikou a melodikou (Pa-lionis, 1995, s. 90-94).
Úřední styl
Nejstarší písemné památky litevského původu jsou latinsky sepsané úřední texty. Jedná se o dokument krále Mindauga z roku 1254, kterým daruje pozemky katolické církvi, a relativně obšírnou diplomatickou korespondenci velkoknízete Gedimina z let 1322-1323. Tyto památky svědčí o tom, že v dobách vzniku litevského státu působila na jeho území centra latinského písemnictví, díky nimž v Litvě již zcela jistě existovala elementární znalost středověké scholastiky, včetně tehdejší poetiky a rétoriky.19 Jako většina tehdejších panovníků zaměstnávala litevská velkoknížata na svém dvoře příslušníky církevních řádů, kteří jim pomáhali vést zahraniční korespondenci v latině.
Nejstarší litevské písemné památky jsou prvními projevy úředního stylu v litevském písemnictví. Je samozřejmé, že jsou sepsány podle tehdejších stylistických pravidel; zmíněný dokument krále Mindauga je typickým příkladem středověkých donačních aktů, marně bychom v něm hledali znaky jazykové či osobní individuality. Gedimino-vy dopisy jsou stejně tak typickými příklady středověké epistolografie, avšak v jeho korespondenci již nacházíme stopy jazykové autenticity. Některé obrazové figury v dopisech velkoknízete Gedimina jsou netypické pro středověký epištolami sloh. Je pravděpodobné, že překladatel v těchto místech věrně přeložil slova litevského panovníka. Tak ve svém dopisu pro hanzovní města z roku 1323 vytýká litevský velkokníže jejich
1" Gediminas zmiňuje ve svých dopisech jím založené kláštery dominikánů ve Vilniusu a františkánů ve Vilniusu a Novgorodu.
Slovo a slovesnost, 67, 2006
127
obyvatelům, že nereagovali na dřívější dopisy litevských panovníků, ve kterých nabízeli svou ochranu a ekonomické svobody každému, kdo přesídlí na jejich území: „Ale nikdo z vás nepřijel, ani pes se z vaší strany neozval s vděkem na tyto návrhy."20 V jiném dopisu ze stejného roku, určeném dominikánským klášterům v Německu, Gedimi-nas přemlouvá bratry, aby neváhali s misionářskými výpravami do Litvy, a ujišťuje je ve své upřímosti: „Dřív se železo promění ve vosk a voda se stane ocelí, než my odvoláme naše slovo."21 Podobně je zakončen i Gediminův dopis pro řád františkánů: „Naše slovo zůstane tvrdé jako ocel."22 Pokud se zde skutečně jedná o „citáty" litev-ského velkoknížete, můžeme v nich vidět nejstarší příklady použití stylistických figur v dějinách litevské písemnosti: je to hyperbola („ani pes se neozval") a rétorické přirovnání („dřív se železo promění ve vosk, než...").
Z pozdějších století se zachoval již větší počet písemných památek litevského původu. Nejdůležitější vrstvu tohoto písemnictví tvoří tak zvaná Litevská metrika - archiv dokumentů velkoknížecího dvora psaný převážně v ruténštině a latině a tři kodexy litevských letopisů z 15.-16. století v ruténštině. V těchto zápisech se objevuje řada litevských slov a glos, které jsou důležité pro historii litevštiny, zde se jim však již nemůžeme věnovat podrobněji.
Úřední texty sepsané litevsky se objevují až v 16. století a nejsou četné. Ze 16.-17. století se zachovalo několik památek tohoto druhu v Praších a 12 textů z Litevského velkoknížectví. Nejstarším litevským úředním textem je rukopis přísahy z roku 1572, v němž se Litevci z okolí Tilsitu (litevsky Tilžé, dnes Sovetsk), Ragnitu (litevsky Ra-gainé, dnes Neman) a Memelu (lit. Klaipeda) zavazují věrností pruskému vévodovi Albrechtu Fridrichovi.23 Z 18. století se zachovalo více než 100 úředních litevských textů, většinou pruského původu (viz jejich sbírku: Pakarklis, 1960). Byly to vládní dopisy, příkazy a poučení litevskému obyvatelstvu Prus.
Úřední styl z pochopitelných důvodů nevyniká obrazovostí a barevností, zde dominují suché, automatizované, neutrální jazykové prvky. Texty jsou sepsané ve velmi dlouhých, nejčastěji hypotaktických větách s predikátem na konci. Pro všechny druhy úředních textů jsou stereotypní určité syntaktické konstrukce cizího původu, například prisiekti ant (přísahati na), abydq doryti (urážku činiti), provos ieškoti (pravdu hledati). Jedná se o syntaktické výpůjčky z němčiny a polštiny, které, ačkoliv jsou v rozporu s litevskou skladbou, přetrvávaly v úředním stylu až do konce 19. století.
Nejtypičtějším příznakem úředního stylu jsou šablonovité výrazy a konstrukce. Například královské příkazy začínaly tradičnímpluralis maiestatis: „Mes, Wladislaus Ketvirtasis, iš Dievo malonés Karalius..." (My, Vladislav Čtvrtý, z Boží vůle král...); soudní dokumenty byly tradičně zakončeny přísahou „Kaip spraviedlyvai prisiekiu, teip man Pone Dieve padék, o jei nespraviedlyvai, Pone Dieve užmušk" (Jestli zde
20 „Miserunt progenitores nostri vobis suos nuncios et litteras, aperuerunt vobis terram, nullus vestrorum veniens, aut canis ex parte eorum referens grates de preceptis." Citováno podle Rowell (2003, s. 119).
21  „Quam prius ferrum in ceram transit et aqua in calibem commutatur, quam verbum a nobis progressum retrahamus."
22  „Hec scripta servabimus rata, quia verbum nostrum ut calibis manebit duraturum."
23  Text viz Gerulis (1927, s. 38-39).
128
Slovo a slovesnost, 67, 2006
spravedlivě přisahám, pak mi Pane Bože pomož, a pokud nespravedlivě, pak mě Pane Bože zabij) (Palionis, 1995, s. 96).
Specifikem úředního stylu je administrativní a právní terminologie. Drtivou většinu tohoto lexika tvořily přímé výpůjčky z němčiny a polštiny (např. hercikis < něm. Herzog; pečétis < pol. pieczeč; sudžia < pol. sedzia). Překladatelé se však snažili vytvořit také litevské právní pojmy. Některé z těchto termínů přetrvávají dodnes, například bylinětis (soudit se), {statymas (zákon), vietininkas (zástupce) aj.
V porovnání s církevním a beletristickým stylem byl vliv cizích jazyků na úřední styl největší. Tato situace se zásadně změnila až ve 20. století, kdy v nezávislém litevském státu vznikla novodobá právní a administrativní terminologie.
Beletristický styl
Literární prvky se objevovaly již v církevních textech, například Mažvydova předmluva v jeho katechismu (1574) se považuje za první litevskou báseň. Některé překlady nebo originální verze zpěvů rovněž vynikaly po estetické stránce.
Počátek litevské originální tvorby je spojen s řadou malých literárních forem, rozptýlených v rukopisech a tiscích. Těmi jsou panegyriky, epitafy a dedikace. Nejstarší známá litevská panegyrika a zároveň nejstarší příklad literárního slohu je pozdravení krále Zikmunda III. Vasy u příležitosti jeho příjezdu do Vilniusu (devět hexametrických veršů), vydané ve Vilniuské akademii spolu s podobnými texty v jiných jazycích roku 1589.24 První litevský epitaf je věnován francouzskému vědci Peresciovi a byl vytištěn v knize Monumentvm Romanvm v Římě roku 1638 (Palionis, 1995, s. 100; Kubilius - Rakauskas - Vanagas, 2001, s. 369). Z doby před rokem 1700 známe jedinou litevskou dedikaci, věnování velkému litevskému hejtmanovi Januszi Radziwillovi (litevský Jonušas Radvila) v dříve zmíněném kalvínském tisku Kniga nobažnistes krikščio-niszkos (Kédainiai, 1653), autorem je Štěpán Jaugelis-Telega (Morkúnas, 1999, s. 325). Pro zmíněné texty je typický patos, hyperbolické vychvalování dotyčných osob, snaha o expresívni epiteta a přirovnání.
V 18. století se krásná litevská literatura vyvíjela zejména v Průších. Roku 1706 vychází v Královci první kniha s nenáboženským obsahem, Ezopovy bajky v překladu Johannesa Schultze (litevský Jonas Sulcas) Die Fabuln Aesopi (Kubilius - Rakauskas -Vanagas, 2001, s. 496). Několik menších rukopisných literárních děl (veršovaný dopis, dva epigramy a pozdrav příteli k svatbě) napsal farář v Papelken (dnes Vysoko-je) Adam Friedrich Schimmelpfennig mladší (Kubilius - Rakauskas - Vanagas, 2001, s. 487^188). Kantor v Pilkalnech (dnes Dobrovolsk) Christian Gottlieb Mielcke je autorem malé litevské poémy Pilkainis na téma minulosti Prus a Litvy (Kubilius - Rakauskas -Vanagas, 2001, s. 335). Texty uvedených autorů mají veškeré charakteristické rysy prvních pokusů o beletristickou tvorbu v litevštině - poněkud omezený stylistický registr, nepřirozenou, strnulou skladbu, jednoduché tropy. Ne vždy se autorům podařilo zvládnout rytmickou a metrickou stránku textů.
24 Gratvlationes Serenissimo Ac Potentissimo Principi Sigismvndo III..., Vilnae MDLXXXIX. Viz také Kubilius — Rakauskas —Vanagas (2001, s. 369).
Slovo a slovesnost, 67, 2006
129
Prvním velkým litevským spisovatelem je Kristijonas Donelaitis. V polovině 18. století napsal své hlavní básnické dílo, rozsáhlý čtyřdílný epos Metai. Zde představil život lidí a přírody v jednotlivých ročních dobách. Autor pojmenoval pouze jednotlivé části svého díla - Pavasario balsai (Jarní radovánky), Vasaros darbai (Letní práce), Rudenio gérybés (Podzimní dary) a Žiemos rupesčiai (Zimní starosti). Název celku Metai (Roční doby) navrhl vydavatel Donelaitisova díla Ludwig Rhesa. Nevíme přesně, kdy Donelaitis dílo napsal, datum vzniku rukopisu se klade mezi léta 1765-1775 (Donelaitis, 1977, s. 7-12). Autor své texty nepublikoval a jeho tvorba byla dlouho známa jen úzkému okruhu jeho přátel. První knižní vydání jeho poezie se objevuje v Královci až roku 1818 z iniciativy Ludwiga Rhesy. Kromě eposu Metai je Donelaitis také autorem šesti originálních bajek (Slabihoudová - Vlčková - Stolí, 2003, s. 75).
Epos Metai je napsán v hexametru, který představuje kompromis mezi sylabickým a sylabotónickým veršem. V porovnání s Mažvydovou předmluvou katechismu je provedení Donelaitisova díla nesrovnatelně dokonalejší - autorovi se podařilo sjednotit požadavky antické metriky se specifiky litevské prozódie. Díky své jazykové, stylistické a technické dokonalosti je epos Metai doposud jedním z nejvýznamnějších literárních děl litevské literatury.
Ze stylistického hlediska vyniká epos především pestrostí a přesností použitých jazykových prostředků. Donelaitis je velkým novátorem litevské slovní zásoby a frazeológie, překvapuje svou schopností využívat inherentní a adherentní obraznosti slov. Bohatstvím stylistických odstínů vyniká zejména Donelaitisovo sloveso a participium, s kterými přímo souvisí dynamika a expresivita vyprávění (Buch, 1962, s. 147; Kabelka, 1964, s. 12). Před Donelaitisem byla litevská skladba nejvíce ze všech jazykových vrstev ovlivňována němčinou a polštinou. Epos Metai je však nesrovnatelným vzorem živé, gramaticky správné litevské syntaxe, a proto se stal jedním z nejvíce citovaných pramenů v syntaktických příručkách litevštiny (Palionis, 1995, s. 150). Donelaitis dokázal lépe než jiní spisovatelé využít bohatství lidových synonym a metafor. Ze všech druhů metafor jsou četností a originalitou nejzajímavější jeho personifikace. Metai vynikají také individualitou metonymií, epitet a hyperbol.25
Donelaitis tvoří samostatnou kapitolu v dějinách litevské literatury. Vzhledem k tomu, že silou talentu byl nesrovnatelně lepší než ostatní autoři tehdejší literární produkce, měl jeho epos rozhodující vliv na další vývoj literárního stylu, zejména na přelomu 19. a 20. století, doby aktivní literární recepce Donelaitisova díla. Byl prvním litevským autorem známým také mimo Litvu, jeho tvorba byla přeložena do němčiny, angličtiny, polštiny, češtiny a dalších jazyků.26
Skutečný rozkvět litevské beletrie následoval v 19. století, ležiště jejího vývoje se z Prus přeneslo do mezitím již zaniklého Litevského velkoknížectví 27 V posledních desetiletích 19. století se definitivně zformovaly klasické druhy literatury a žánry. Za zakladatele litevské literární prózy se považuje žemaitský biskup Motiejus Valančius,
25 Odbornou analýzu Donelaitisova stylu s četnými příklady viz Gineitis (1990) a také Zinkevičius (1988, s. 278-281).
2" Český překlad: K. Donelaitis, Roční doby, přeložila Hana Jechová (Donelaitis, 1960). 27 O klíčových textech a autorech viz Parolek (1996, s. 41—54).
130
Slovo a slovesnost, 67, 2006
který v letech 1868-1869 vydával svou literárně-didaktickou prózu.28 Malé žánry prózy, zejména povídku, kanonizoval na přelomu 19. a 20. století Jonas Biliünas. První litevský román Algimantas od Vince Pietarise vyšel roku 1904. Nejvýznamnější postavou novodobé litevské lyriky byl Jonas Mačiulis-Maironis. Svými verši, vydanými ve sbírce Pavasario balsai (Jarní hlasy, 1895), ustálil kánon litevské sylabotónické poezie a započal řadu žánrů - poému, sonet, elégii. Litevské drama vzniká koncem 19. století, za jeho zakladatele jsou považováni Aleksandras Fromas-Gužutis a Robertas Keturakis. Se vznikem litevských periodik v 80.-90. letech 19. století se začal intenzivně rozvíjet také publicistický styl. Plného žánrového a stylistického objemu dosáhla litevská krásná literatura ve 20. letech minulého století.
Počátky stylistické teorie před rokem 1900
Samostatnou vědeckou disciplínou se litevská stylistika stává až ve 20. století. Jejímu vzniku předcházel obecný vývoj litevské gramatiky v 17.-19. století. První deskriptívni mluvnici litevštiny Compendium Grammaticae Lithvanicae napsal kolem roku 1643 Christoph Sappun (litevský Kristupas Sapunas), byla však vydána až roku 1673. Proto se za první litevskou gramatiku považuje Grammatica Litvanica Daniela Kleina, která vyšla tiskem roku 1653 v Královci. V 18. století byly v Praších napsány a vydány ještě přinejmenším čtyři gramatiky litevštiny (Palionis, 1995, s. 101-106). První známou litevskou gramatikou, vydanou na území Litevského velkoknížectví, byla anonymní Uni-versitas lingvarum Litvaniae, která vyšla tiskem ve Vilniusu roku 1737 (Morkunas, 1999, s. 224-228). Mezi pozdějšími studiemi o litevštině patří důležité místo gramatikám Augusta Schleichera Litauische Grammatik (Praha, 1856) a Friedricha Kurschata Grammatik der littauischen Sprache (Halle, 1876). Schleicher je zakladatelem litevské srovnávací gramatiky, Kurschat poprvé přesně popsal systém prízvuku litevštiny.
Stylistická problematika starších litevských textů souvisí především se snahou o vytvoření a stabilizaci norem spisovné litevštiny. Do 20. století se litevská stylistika projevovala především v praktickém ohledu: překladatelé a autoři se snažili, aby jejich texty byly srozumitelné, přesně vyjadřovaly autorovu myšlenku, byly přesvědčivé, gramaticky správné. Jsou to tradiční charakteristiky dobrého stylu, zformulované v antické a novodobé normativní rétorice. Na těchto kritériích byly položeny základy obecných a stylistických norem litevštiny.
Filologické a textologické bádání o nejstarších litevských památkách ukazuje, že její autoři věnovali stylistickým aspektům svých textů velkou pozornost. Mažvydův katechismus (překlady zpěvů) prošel několika redakcemi, přičemž autor využíval také verze jiných překladatelů (Michelini, 2000, s. 19-31). V Daukšově postile v dodatku errata se zachovaly komentáře některých používaných jazykových tvarů, které obsahují nejen zajímavý dialektologický materiál, ale také ukazují Daukšovy stylistické korektury (Daukša, s. VII).
2° Valančius byl jednou z nejvýznamnějších osobností národního obrození. Více o něm viz Slabihoudová -Vlčková - Stolí (2003, s. 260).
Slovo a slovesnost, 67, 2006
131
Litevská jazykověda se až do 19. století intenzivněji vyvíjela v Průších, kde měla výuka litevštiny a vydávání litevských tisků institucionální charakter: existovala síť farních litevských škol, vláda poskytovala stipendia litevským studentům, v univerzitách v Královci (od roku 1723) a v Halle (od roku 1727) fungovaly semináře litevštiny, působily zde četné redakční komise pro vydávání litevské náboženské literatury. Tyto iniciativy vycházely především z vládního úsilí o efektivnější katechizaci, která často neměla účinek zejména kvůli jazykovým problémům. Do 18. století byla totiž jazyková kvalita většiny malolitevských textů neuspokojující.29 Gramatické chyby nebyly časté, potíže ale spočívaly v neschopnosti překladatelů transformovat vysoký sloh latinského nebo německého originálu na stylistickou úroveň lidové litevštiny, v zavádění zbytečných neologismů a ve snaze o přesné dodržování syntaktických konstrukcí originálu.
Na začátku 18. století se tento ve své podstatě stylistický problém stal předmětem odborné diskuse. Roku 1706 vydal gumbinský (něm. Gumbinnen, lit. Gumbiné, dnes Gusevo) farář Michael Mörlin polemický traktát Principium primarium in lingva Liťhvanica. Zde upozorňoval na to, že na mnoha místech pruského knížectví faráři neovládají litevštinu v dostatečném rozsahu a lid se jim posmívá kvůli chybám nebo vůbec nechodí do kostela. Mörlin navrhl projekt jazykové reformy, který se považuje za první pokus o zformulování norem spisovné litevštiny:
1) S lidem má farář hovořit jednoduše (vulgariter, populariter, vocabulis domesti-cis), nepoužívat literární, vznešená slova.
2)  Je nutno dbát na jazykovou čistotu, protože Litevci nerozumějí cizím slovům (peregrina vocabula). Pokud neexistuje nějaký pojem v litevštině, měl by řečník popsat věc jinými slovy (circums crib ere).
3) Je nutno se vyvarovat neologismů (ficta aut nova vocabula) a málo používaných dialektismů (Jonikas, 1937a).
Mörlinovy myšlenky vyvolaly živou reakci. Začala diskuse o tom, jak se má správně litevsky mluvit a psát. Ačkoli se především týkala principů překládání náboženských textů, výsledkem byl zvýšený obecný zájem veřejnosti o litevštinu a řada vědeckých příspěvků.30
Ve své předmluvě k již zmíněnému překladu Ezopových bajek Die Fabuln Aesopi (1706) zdůrazňoval Schultz, že přímým podnětem k této práci mu byly myšlenky Mörlinovy. Chtěl dokázat jejich správnost tím, že přeloží bajky do litevštiny v čistých, pravých a dobrých slovech, kterým rozumí každý Litevec: „mit puren, echten und guten Littauischen Worten, die auch ein gemeiner Littau verstehet" (Maciúnas, 1935, s. 135).
Diskuse o litevštině se zúčastnil také farář ve Walterkehmen (litevsky Valtarkiemis, dnes Olchovatka) Philipp Ruhig (litevsky Pilypas Ruigys), který roku 1708 začal psát traktát Betrachtung der littauischen Sprache in ihrem Ursprünge, Wesen und Eigenschaften; dílo dokončil a vydal až roku 1747. Ruhig zdůrazňoval, že litevština není pouze
29 Například vizitace v okolí Tilsitu roku 1704 ukázala, že lidé nerozuměli litevskému překladu Nového zákona (1701). Viz Zinkevičius (1990, s. 230-233).
'" S Mörlinem polemizovali J. Perkuhn a J. Keimel. S podporou jeho myšlenek vystoupili J. Schultz, Ph. Ruhig a J. Brodowski.
132
Slovo a slovesnost, 67, 2006
z různých jazyků slepená koiné bez jasného vnitřního systému a pravidel, jak se tehdy běžně soudilo v Prusku, ale samostatným a starým jazykem. Upozorňoval proto na její gramatická specifika, porovnával ji s jinými jazyky a dokazoval její „příbuznost" s antickou řečtinou. Kritizoval myšlenku o primitivitě litevštiny (oproti vyspělosti němčiny). Mluvil o jejím bohatství a dokonalosti („Reichtum und Vollständigkeit") - například německé grau má v litevštině pět ekvivalentů: pilkas, širmas, rainas, žilas, bums; waschen je možno litevsky přeložit jako mazgoti (umývat ruce), prausti (umývat obličej), skalbti (prát). O lehkosti a příjemnosti litevštiny („Zierlichkeit und Annehmlichkeit") svědčí časté používaní deminutiv (Palionis, 1995, s. 141).31
Pasáže Ruhigova traktátu, ve kterých se věnoval litevským synonymům a frazeológii, můžeme považovat za první pokus o stylistickou charakteristiku litevštiny jako jazykového celku. Tento pokus samozřejmě odpovídal tehdejší úrovni vědy o jazyku, nicméně Ruhigovo Betrachtung se dlouhou dobu těšilo popularitě a významně přispělo k legitimizaci litevštiny jako předmětu jazykovědy a filologie.
Diskuse o litevštině se o něco později přenesla na území Litevského velkoknížectví. Roku 1806 kněz a člen polského Sdružení přátel vědy (Towarzystwo przyjaciól nauk) Xawery Bohusz přednesl ve Varšavě referát O počátcích národu a jazyka litevského,32 ve kterém se odvolával na myšlenky Mörlinovy a Ruhigovy a probíral ty aspekty litevštiny, které bychom dnes nazvali stylistickými: bohatý rejstřík synonym, jemnost a hudebnost řeči, stručnost a přesnost výrazů (Kubilius - Rakauskas - Vanagas, 2001, s. 71-72).
Ludwig Rhesa (litevsky Liudvikas Réza), filolog, folklorista, profesor královecké univerzity a vydavatel Donelaitisova díla, napsal dějiny litevské Bible (Geschichte der litthauischen Bibel, Královec, 1816), v nichž poskytl nejen přehled jemu známých překladů Písma svatého, ale taky jejich stručnou stylistickou charakteristiku (Kubilius -Rakauskas -Vanagas, 2001, s. 528-529). Za jazykovou čistotu, přesnost a jasnost překladu obzvlášť chválil Breťkúna. Rhesa byl koordinátorem autorského kolektivu, který připravil litevská vydání Bible z let 1816 a 1824. Ve svých Filologicko-kritických poznámkách k litevské Bibli (Philologisch-kritische Anmerkungen zur litthauischen Bibel, 1-2, Královec, 1816, 1824) komentoval tyto překlady a zdůrazňoval stylistické principy nové redakce - snahu o jazykovou čistotu, správnost, jasnost a obrazovost (Zinkevičius, 1990, s. 286).
V  19. století spolu s vývojem jazykovědy vzrůstá počet odborných lingvistických textů týkajících se litevštiny, která se stává předmětem zájmu mnoha známých vědců. Různým jejím aspektům se věnovali August Schleicher, August Leskien, Karl Brug-niann, Adalbert Bezzenberger, Ferdinand de Saussure, Antoine Meillet aj. Mezi největší autority patří také Josef Zubatý, etymolog, autor řady článku o historické mluvnici litevštiny.
V první polovině 19. století se litevština v evropském akademickém prostředí definitivně stabilizuje jako „legitimní" jazyk a předmět zkoumání jazykovědy. Ve stylistic-
Viz také fragmenty traktátu online na adrese: <http://www.istorija.net/kleinlitauen/ruhig.htm>. O poczatkach jezyka i národu litewskiego. Knižní vydání Varšava, 1808.
Slovo a slovesnost, 67, 2006
133
ké perspektivě však zásadní změny nepozorujeme: stylistický aspekt jazyka zůstal v pozadí oproti diachronnímu a synchronnímu zkoumání litevštiny a projevoval se pouze zprostředkovaně jako praktické aplikování obecných pravidel stylistické organizace textů. Situace se změnila s počátkem národního obrození a s nástupem první generace litevských vzdělanců v druhé polovině 19. století.
2. Litevská stylistika ve 20. a 21. století
Vývoj spisovné litevštiny a stylistická problematika
Kolem roku 1850 se narodila první generace Litevců, která započala a také ve velké míře zrealizovala kulturní a politické aspirace národního obrození, završeného vyhlášením státní nezávislosti v roce 1918.33 Ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století pobíhá konsolidace Litevců jakožto novodobého národa, přičemž jedním z nejdůležitějších aspektů tohoto procesu byl vznik spisovné litevštiny a její uplatnění v kulturní, politické a později i státní sféře. Je pochopitelné, že až za těchto okolností mohla být jejímu studiu věnována plná pozornost a litevská jazykověda se mohla začít samostatně rozvíjet. Mezi nejvýznamnější osobnosti zmíněné narodneobrozenecke generace patří litevští lingvisté Jonas Jablonskis a Juozas Balčikonis. S jejich činností souvisí nejen vznik litevské novodobé profesionální jazykovědy, ale i počátky teorie stylistiky.
Na vytvoření a kodifikaci norem novodobé litevštiny se nejvíce podílel Jonas Jablonskis (1860-1930), který je právem považován za tvůrce spisovného litevského jazyka. Tento první a nejvýznamnější teoretik spisovné litevštiny vydal několik studií, ve kterých vytvořil základy pro popis jejího fonetického, morfologického a syntaktického systému, vypracoval systém gramatické terminologie, popsal vztahy mezi dialekty a literárním jazykem, četnými publikacemi v tisku neustále prosazoval normy spisovného jazyka v praxi. Jeho klíčovým dílem je Lietuvnj kalbos gramatika (Gramatika litevského jazyka; první verze 1901, definitivní podoba 1922); následovaly Lietuvnj kalbos sintaksé (Skladba litevštiny, 1918) a Linksniai ir prielinksniai (Pády a předložky, 1928).34 Juozas Balčikonis (1885-1969) rozvíjel a uplatňoval normativní teorii litevštiny, byl jedním z nejdůležitějších litevských lexikografů (Morkünas, 1999, s. 53-55).
Jablonskis a Balčikonis se přímo stylistice nevěnovali, nicméně jejich vliv na celkový vývoj spisovné litevštiny se přirozeně promítal i do stylistické roviny. Ačkoliv na začátku 20. století se v Evropě již aktivně prosazovala teorie lingvistické stylistiky, li-tevským normativistům nejspíš nebyla známa. V kontextu tehdejší lingvistiky působí jejich názory spíš konzervativním dojmem, například Jablonskis stylistickou charakteristiku textu nepovažoval za problém lingvistický, nýbrž za literární.35
Na začátku 20. století byly funkční styly litevštiny ještě ve fázi vzniku. Jablonskis dlouho rozlišoval pouze mluvený (lidový) a psaný (spisovný) jazyk, přičemž ten druhý
33 Více viz Švec - Macura - Stol (1996, s. 115-173).
34  Více viz online na adrese <http://www.spaudos.lt/Istorija/J_Jablonskis.en.htm> a také Jablonskis (1957-1959).
" Srov. jeho výpovědi v této věci: Jablonskis (1932—1936, sv. 3, s. 63; sv. 4, s. 72).
134
Slovo a slovesnost, 67, 2006
chápal jako jednolitou, nediferencovanou strukturu (Piročkinas, 1975). Definitivní rozvrstvení jednotlivých funkčních stylů litevštiny připadá až na období kolem roku 1930 (Miliunaité, 2003, s. 24). Ačkoliv ve 20.-30. letech litevská jazykověda ještě neanalyzovala funkční aspekt jazyka, prakticky dobře chápala a respektovala specifika beletristického, vědeckého či publicistického jazykového projevu. Stylistická problematika se projevovala především v perspektivě normativizace litevštiny, tedy jako otázka vztahu mezi jazykovou normou a stylistickou rozmanitostí jazyka. Týkalo se to především krásné literatury, která na začátku 20. století prožívala etapu aktivního vývoje. Kolem roku 1924 Jablonskis, Balčikonis a jiní normativisté začali v tisku kritizovat literární jazyk některých spisovatelů z hlediska spisovnosti. Literáti s kritikou nesouhlasili, a tak na stránkách kulturních periodik začala emotivní diskuse. Normativisté za hlavní kritéria spisovného jazyka považovali gramatickou správnost a živost, neboli „lidovost".36 Spisovatelé obhajovali jazykovou svobodu literárního díla, prosazovali názor, že spisovatel není omezen gramatickými pravidly, a kritizovali lingvisty za neschopnost estetické recepce.37
Z perspektivy vývoje litevské stylistiky byl tento střet názorů důležitý jako etapa, v níž se objevily první znaky lingvistického pohledu na styl. Na jedné straně tato veřejná diskuse přispěla k pochopení, že spisovný jazyk není jednolitá struktura a vztah stylistické rozmanitosti jazyka a jazykové normy je značně komplikovaný. Na straně druhé vedl k závěru, že styl není pouze osobní záležitostí konkrétního autora či díla a má svá objektivní kritéria.
První pokusy o teorii stylistiky
Nástin litevské teorie stylistiky se poprvé objevuje v učebnici pro vyšší školy Kazi-miera Bizauska Raštijos bei literatüros teorija (Teorie písemnictví a literatury, Kaunas, 1918). Větší část této knihy je věnována stylistice; autor interpretuje stylistiku jako část literární teorie, ale pojednává o ní z lingvistických pozic. Bizauskas jako první navrhl novodobou definici stylu: „Stylem můžeme nazvat skladbu jazyka konkrétního spisovatele, která závisí na výběru slov a výrazů, na jejich uspořádání ve větách a na spojování samotných vět" (Bizauskas, 1918, s. 15). Stylistiku chápal jako vědu, která pojednává nikoliv o individuálních stylech, ale o stylistických prostředcích jako systémovém aspektu jazyka zahrnujícím celé písemnictví (tamtéž, s. 16). Bizauskas navazoval na tradiční paradigma stylistických kategorií jazyka (spisovnost, jasnost, přesnost, čistotu), neomezoval však jejich platnost pouze na krásnou literaturu. Ve své učebnici stručně popsal nejdůležitější druhy tropů - epiteton, přirovnání, metaforu, metonymii, alegorii, personifikaci, synekdochu, hyperbolu a ironii.
Roku 1923 vychází litevská učebnice stylistiky Motieje Gustaitise.38 Nemůžeme ji sice ještě považovat za skutečnou učebnici teorie stylistiky, avšak poprvé v dějinách
'° Balčikonis dokonce sám pořizoval vzorové lingvistické překlady literárních děl podle své představy o ideální litevštině.
'' Více o průběhu diskuse viz Piročkinas (1975).
38 M. Gustaitis (1923). Více o autorovi viz Kubilius — Rakauskas — Vanagas (2001, s. 173).
Slovo a slovesnost, 67, 2006
135
litevské vědy zde byla ve velkém rozsahu věnována pozornost stylistické problematice, zejména jejímu praktickému aspektu. Podle Gustaitise, „je styl způsob, jakým vyjadřujeme myšlenky v mluveném a psaném jazyce. ... Stylistika svými obecnými pravidly zahrnuje celé poetické a prozaické písemnictví..." (Gustaitis, 1923, s. 5-6). Autor učebnice vycházel z tradičního aforismu Bouffona Le styl c'est ľhome méme - zajímal se především o individuální aspekt slohu, uvědomoval si však také sociolingvistické aspekty jazykové činnosti („jinak mluví a píše vesničan, jinak řemeslník, jinak vzdělanec"), význam komunikační situace a cílevědomosti výpovědi („stejný člověk hovoří o smrti blízké osoby jinak, než když vypráví pohádku, a jednu věc vyjádří různě různým posluchačům či čtenářům" (Gustaitis, 1923, s. 6). Gustaitis navrhl originální typologii stylů. Rozlišoval 1) styl jednotlivý, periodický a smíšený, 2) styl jednoduchý, umělecký a střední, 3) styl lidový a umělecko-lidový, 4) styl litevský a nelitevský, 5) styl plastický a abstraktní, 6) styl seriózní, humoristický a vysoký, 7) styl obecný a individuální, 8) styl dopisů, 9) novodobé styly (symbolismus, impresionismus, expresionismus) (tamtéž, s. 180-181). Teoretické základy litevské stylistiky, jak je formuloval Gustaitis, neměly větší vliv na vývoj této vědy. Jeho učebnice byla významná především jako příručka praktické stylistiky, zejména díky množství dobrých ilustračních příkladů.
Metodologické vady Stilistiky Gustaitise už neměla učebnice Literatures teorija: Poetika (Teorie literatury: Poetika) Juozy Ambrazeviče-Brazaitise, která částečně rovněž pojednávala o stylistice. Stylistika je zde pojata jako část poetiky: „Poetiku dělíme takto: 1) stylistika, 2) kompozice, 3) poetické žánry" (Ambrazevičius, 1933, s. 30). Lingvistické chápání stylistických aspektů jazyka se v učebnici objevuje především v analýze stylistických prostředků, v charakteristikách dobrého a vadného slohu, ve vysvětleních sémantické konstrukce tropů.
Za základ stylistické kultury byly v učebnicích Bizauskově, Gustaitově i Ambra-zevičově považovány požadavky dobrého stylu převzaté z antických rétorik. Jejich práce byly důležitým vkladem do vývoje litevské stylistiky. Nová etapa litevské teorie stylistiky začíná ve 30. letech 20. století, kdy litevskou jazykovědu začala aktivně ovlivňovat nová generace lingvistů. Stylistické problematice se věnovali zejména Pra-nas Skardzius a Petras Jonikas.
Pranas Skardžius (1899-1975) byl jedním z nejproduktivnějších a nejvýznamnějších litevských lingvistů meziválečné doby, profesor Vilniuské univerzity, zakladatel časopisu Archivům Philologicum (Skardžius, 1996, s. VII-XXVIII; Morkünas, 1999, s. 583-584). Roku 1938 publikoval článek Gramatika ir stilistika (Gramatika a stylistika), ve kterém se poprvé podrobně věnoval otázce stylistiky jako samostatné vědecké disciplíny (Skardžius, 1938). Skardžius stručně popsal dějiny gramatiky a stylistiky od antických dob po současnost. V této souvislosti poskytl také přehled novodobých stylistických teorií, v němž litevské akademické obci představil práce Kurta Vosslera, Leo Spitzera a Charlese Ballyho. Prosazoval názor, že stylistika je samostatnou vědou, a ne pouhým dodatkem gramatiky, rétoriky či literární vědy. Nesouhlasil však s idealistickými teoriemi Vosslerovými a Spitzerovými, kteří gramatické vztahy interpretovali jako realizaci vyšší struktury stylistické. Skardžius se jako první pokusil nastínit
136
Slovo a slovesnost, 67, 2006
předmět zkoumání lingvistické stylistiky: za nezbytné považoval rozlišování stylistiky literární a lingvistické; upozorňoval, že pole zkoumání stylistiky se částečně překrývá s předmětem zkoumání kultury jazyka a normativní gramatiky. Ve svém článku se věnoval metodologickým neporozuměním stylistické povahy mezi jazykovědci a literáty, odlišnému chápání termínu stylistika a otázce „národního" stylu. Skardžius nenavrhl žádnou koherentní teorii lingvistické stylistiky, avšak ve svém článku popsal metodologické předpoklady vzniku této disciplíny, její funkce a cíle. Jeho studie přispěla k reinterpretaci tradičního pohledu na jazykovědu a její metodologické paradigma.
Petras Jonikas (1906-1996) byl žákem a spolupracovníkem Skardžovým, po druhé světové válce jeden z nejvýznamnějších litevských lingvistů v exilu, badatel dějin spisovné litevštiny. Ve 30. letech minulého století se jako první zajímal o ideje Pražského lingvistického kroužku. Svůj pohled na funkční členění litevštiny vyjádřil v článku Musij bendrinés rašomosios kalbos problema (Problém našeho spisovného jazyka, 1937), v němž litevským čtenářům poprvé představil Pražskou lingvistickou školu:
Tato škola zkoumá systém výrazových prostředků jazyka a zajímá se zejména o synchronní studium jazyka, neboť umožňuje nejlepší vhled do různých struktur a aspektů jazykového systému. Spisovný jazyk je tedy obdobným samostatným systémem, fungujícím podle vlastních zákonitostí. Bádání zmíněné školy je možno využít pro zdokonalení spisovného jazyka. To dokládá Pražský lingvistický kroužek, který svými pracemi (přednáškami, publikacemi) přispěl k uspořádání spisovné češtiny a kultury jazyka... (Jonikas, 1937b, s. 531)
Ve svém článku Jonikas popsal základy teorie funkčních stylů, jak je zformuloval Bohuslav Havránek, převzal také jeho klasifikaci funkcí jazyka. Rozlišoval tedy jazykové funkce komunikativní, prakticky odbornou, teoreticky odbornou a estetickou, ke kterým nacházel příslušné funkční jazyky (hovorový, pracovní, vědecký a básnický). Funkční pohled na jazyk Jonikas předvedl na analýze některých literárních textů, jako jeden z prvních odborně komentoval v této souvislosti litevskou avantgardní poezii. Jonikas byl přesvědčen, že uplatnění funkční teorie jazyka včetně jejího stylistického aspektu je pro litevskou jazykovědu naprostou nutností:
Nejdůležitějším jejich [= jazykovědců] úkolem je teď vysvětlování funkčního rozvrstvení spisovného jazyka. Na to je nejvyšší čas. Tím by jiným pomohli lépe uplatnit zmíněné funkční rozdíly a zároveň by pozvedli kulturu spisovného jazyka. (Jonikas, 1937b, s. 543)
Litevská akademická obec se zájmem reagovala na Jonikovy myšlenky, o jeho publikacích se diskutovalo ve Sdružení litevského jazyka.39 Vzhledem k tomu, že ve 30. letech minulého století litevské písemnictví dosáhlo plného žánrového a stylistického objemu, můžeme předpokládat, že funkční teorie jazyka měla v litevské jazykovědě veškeré možnosti širokého uplatnění. Bohužel nepříznivé historické okolnosti na několik desetiletí zkomplikovaly vývoj litevské jazykovědy. Velké ztráty přinesla druhá
3^ V 30. letech 20. století to byla vlivná instituce, která se programově věnovala rozvíjení a rozšiřování spisovné litevštiny. Sdružení působí doposud. Viz Morkůnas (1999, s. 370).
Slovo a slovesnost, 67, 2006
137
světová válka a dvě okupace. Mnoho lingvistů emigrovalo na Západ a ti, kteří zůstali, se ocitli pod tlakem sovětské ideologie a v intelektuální izolaci. Celková situace v zemi byla pro akademickou práci nepříznivá. Prvních deset poválečných let Litva existovala v podmínkách okupačního teroru. Není proto divu, že za podmínek, kdy se litevská akademická obec musela začít organizovat skoro od základů, vývoj litevské vědy stagnoval. Pozitivní změny a příznaky relativní normalizace akademické infrastruktury se objevují až začátkem 60. let.
Lingvistická stylistika samostatnou akademickou disciplínou
Novou etapu litevské stylistiky započal profesor Vilniuské univerzity Juozas Pikči-lingis (1926-1991). Jako první se důsledně věnoval lingvistické stylistice, její teorii, praxi a výuce, inicioval vznik stálého kurzu stylistiky na Vilniuské univerzitě. V letech 1965-1970 publikoval několik důležitých studií týkajících se různých stylistických aspektů jazyka (Morkunas, 1999, s. 485^186; Žukas, 2001). Definitivní podobu teorie lingvistické stylistiky nacházíme v jeho monografii Lietuvnj kalbos stilistika (Stylistika litevského jazyka, první část 1971, druhá část 1975). V první části monografie Pikčilingis zformuloval základní metodologické postuláty litevské stylistiky, definoval její hlavní pojmy, předmět zkoumání a cíle, vymezil ji ve vztahu k jiným disciplínám jazykovědy a filologie, navrhl systémový popis funkčních stylů litevštiny, podrobně se věnoval kultuře stylu a obecným požadavkům dobrého slohu. Druhá část monografie je stylistickou studií litevského lexika. Autor zde analyzoval stylistické rozvrstvení slovní zásoby, expresívni možnosti jednotlivých gramatických forem, sy-nonymiku litevštiny, podal stylistickou charakteristiku variant národního jazyka (dialektů, sociolektů, argotů), detailně popsal strukturu a funkce tropů.
V době vzniku Pikčilingova díla již existovala bohatá zahraniční literatura v oblasti teorie stylistiky. Práce litevského vědce se jeví jako pokus o syntetické zpracování novodobých stylistických pohledů a jejich aplikaci na litevskou jazykovědu a literaturu. Bohatá bibliografie prozrazuje vliv zejména prací ruských, českých, německých, francouzských a anglických. Základní metodologické dispozice však Pikčilingis převzal ze stylistiky jazykových jednotek Charlese Ballyho a teorie funkčních stylů.
Pikčilingis rozlišoval stylistiku lingvistickou, která je nastavena na celé spektrum národního jazyka a operuje s jazykovednými kategoriemi, a literární, která zkoumá především krásnou literaturu včetně její estetické či filozofické stránky. Přesné vymezení těchto oborů stylistiky však nepovažoval za nutné, budoucnost nové disciplíny viděl spíše v symbióze obou odvětví, ve vývoji tzv. obecné či filologické stylistiky (Pikčilingis, 1971b, s. 6). Z tohoto pohledu je lépe srozumitelná také poněkud široká definice stylu v jeho monografii:
Styl je skladba jazyka, způsob jazykového vyjádření; je to způsob užívání jazyka v krásné literatuře, ve vedeckých pracích, v publicistice, v úředních textech, ve všedním živote, jsou to jazykové zvyklosti literárních škol či proudů, je to jazyk, který používáme v jednotlivých druzích krásné literatury (epos, drama, lyrika), jsou to různé jazykové nuance a zvláštnosti. (Pikčilingis, 1971b, s. 6)
138
Slovo a slovesnost, 67, 2006
Tuto definici Pikčilingis v dalších svých textech upřesnil. Jinde rozlišuje tři aspekty stylu: 1) styl jako celek výrazových prostředků, charakteristických pro konkrétního autora; styl jako způsob vyjadřování myšlenek a citů, který se projevuje určitým výběrem slov, jejich používáním a specifickým spojováním do vět; 2) styl jako historicky vzniklou variantu národního jazyka, o jejíchž vlastnostech a specifičnosti rozhoduje oblast používání jazyka a jeho funkce; 3) styl jako jazyková zvláštnost či odstín (Pikčilingis, 1971a, s. 6).
V monografii Lietuvnj kalbos stilistika je poprvé v plné šiří aplikována teorie funkčních stylů. Pikčilingis představil její hlavní pojmy, zkoumal, definoval a popsal jednotlivé funkční styly litevštiny a jejich typologii, přičemž zdůrazňoval vliv české jazykovědy na vznik této teorie: „Za nejvyšší úspěch novodobé stylistiky považujeme vytvoření teorie funkčních stylů. Přední místo zde patří strukturalistům Pražské lingvistické školy" (Pikčilingis, 1971b, s. 10). Pikčilingis ve své práci konsekventně využíval díla české jazykovědy. Citoval nebo přímo odkazoval k pracím Bohuslava Havránka (Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka), Františka Trávnička (O jazykovém slohu), Viléma Mathesia (Řeč a sloh), Lubomíra Doležela (O stylu moderní české prózy), Karla Hausenblase (K základním pojmům jazykové stylistiky), Aloise Jedličky, Věry Formanové a Miloslavy Reimankové (Základy české stylistiky). Znal studie Josefa Kořínka, Vladimíra Skalicky, Bohumila Trnky, Jana Mukařovského a Jozefa Mistríka.
V monografii Lietuvnj kalbos stilistika funkční styl Pikčilingis definoval jako „určitou historicky vzniklou variantu národního jazyka, která má svou zásobu specifických lexikálních a gramatických výrazových prostředků a specifickým způsobem je využívá" (Pikčilingis, 1971b, s. 277). V litevštině rozlišoval pět funkčních stylů: umělec-ko-beletristický, publicistický, vědecký, oficiální věcný a všední čili styl hovorového jazyka.40 V pozdějších letech litevská stylistika upřesnila a zjednodušila některé z těchto názvů, jejich základní dělení však zůstává takové, jak je navrhl Pikčilingis. Nejnovější stylistická literatura tedy rozlišuje styl umělecký (nebo beletristický), publicistický, vědecký, administrativní (nebo kancelářský) a všední (Morkünas, 1999, s. 204). V posledních letech se objevily pokusy rozšířit počet funkčních stylů o styl orátorský (Kože-niauskiené, 2001) a styl reklamy (Smetoniené, 2001). Přijímat tyto teorie jako trvalý element litevské stylistiky by však bylo předčasné.
Vedle deskriptivních záměrů lingvistické stylistiky zdůrazňoval Pikčilingis také její preskriptivní stránku: „Lingvistická stylistika zkoumá stupeň expresivity lexikálních, gramatických a jiných prostředků, jejich stylistické potence a záměrnost použití, a také stanoví pravidla, která je nutno dodržovat v praxi" (Pikčilingis, 1971b, s. 6). Zakladatel litevské lingvistické stylistiky proto odlišoval praktickou stylistiku, kterou chápal především jako „normativní jazykovou disciplínu, která by měla aktivně přispět k pěstování kultury spisovného jazyka" (Pikčilingis, 1971b, s. 30). V rozsáhlé kapitole, věnované obecným požadavkům dobrého stylu, podrobně probral deset stylistických cha-
40 Jako „všední styl" zde překládáme specifický litevský termín „buitinis stilius", který je ekvivalentem českého hovorového stylu.
Slovo a slovesnost, 67, 2006
139
rakteristik jazyka, které by měly tvořit jeho základy: jasnost, přesnost, jednoduchost, spisovnost, stručnost, živost, přesvědčivost, expresivitu, bohatství a zvučnost (Pikčilin-gis, 1971b, s. 32-276). Pikčilingis zde navázal na tradice normativní stylistiky, přítomné v litevském písemnictví už od 16. století. Tradiční paradigma charakteristik dobrého slohu rozšířil však zavedením základního kritéria vhodnosti a nevhodnosti: „Stylistika vysvětluje, co je vhodné, a co ne. Proto můžeme říci: pro stylistu neexistují slova dobrá nebo špatná; slova ,se hodí' nebo ,nehodí'" (Pikčilingis, 1971b, s. 29).
Specifikem Pikčilingovy teorie je to, že praktická stylistika a funkční stylistika byly v jeho pojetí dvě samostatné a rovnocenné části lingvistické stylistiky. Někteří litevští jazykovědci s tím nesouhlasili a upozorňovali na metodologické nesrovnalosti, které z tohoto pojetí vyplývaly, zejména na to, že takto pojatá praktická stylistika ve velké míře dubluje funkce a cíle jazykové kultury (Pupkis, 1980, s. 11).
O čtyři roky později vydaná druhá část monografie byla prvním rozsáhlým stylistickým popisem litevské slovní zásoby. V koncepci popisu je patrný vliv Traité de stylis-tique francaise Charlese Ballyho. Stylistická hodnota jazykových elementů je interpretována ve vztahu ke stylisticky neutrálním tvarům (denominátům), rozlišuje se konotace expresívni (imanentní) a funkční, velká pozornost je věnována synonymům a používání slov v přeneseném smyslu. V kontextu litevské jazykovědy 70. let minulého století vyniká druhá část monografie také jako nejrozsáhlejší studie tropů. Pikčilingis zde podal jejich podrobnou klasifikaci a četnými příklady ilustroval použití v textu. Díky tomu je jeho monografie považována za bohatý pramen pro diachronická a synchronická studia litevské metafory. Neméně důležitý je Pikčilingův stylistický popis frazeológie, ve kterém poprvé navrhl typologii frazeologických konstrukcí, pojednal o jejich struktuře, původu a principech překládání.
Je samozřejmé, že tak široce koncipované dílo nemohlo uniknout určitým nesrovnalostem teoretické a metodologické povahy. Nicméně Lietuvnj kalbos stilistika se stala pevným základem pro další vývoj litevské lingvistické stylistiky a Pikčilingis je právem považován za jejího zakladatele.
Novější litevská stylistika
V 70. letech minulého století začal intenzivní vývoj a diferenciace litevské stylistiky. V akademické obci nastoupila nová generace stylistiků, která působí doposud a reprezentuje celé spektrum stylistických škol a směrů.
Kazimieras Župerka jako první prosadil v litevské stylistice pojem konkurence výrazových prostředků. V knize Praktiné stilistika: Sinonimai (Praktická stylistika: Synonyma, Vilnius, 1978) představil nový pohled na stylistickou problematiku, který vycházel z teorie jazykových prostředků, konkurujících v rámci stejné komunikační intence (viz také Župerka, 1995a, 1995b). Tato studie poukázala na nové možnosti stylistického popisu jazyka a byla v litevské jazykovědě přijata velice příznivě. Zásady své stylistické teorie Župerka zformuloval na základě teoretických úvah Milana Jelínka. K orientaci litevského jazykovědce na českou stylistiku evidentně přispěla jeho stáž na Masarykově univerzitě v Brně v letech 1974-1975.
140
Slovo a slovesnost, 67, 2006
Velmi důležitým stylistickým textem Župerkovým je učebnice pro vysoké školy Lietuvnj kalbos stilistika (Stylistika litevského jazyka, Vilnius, 1983; druhé vydání 2001). Tato studie vyrůstá z teoretické koncepce Pikcilingovy, v mnoha případech však nabízí nový pohled na stylistickou problematiku. Autor zde přeformuloval definice základních stylistických pojmů, upřesnil hranice předmětu zkoumání stylistiky, prosadil teorii konkurence jazykových prostředků. V porovnání s monografií J. Pikčilingise vyniká Stilistika K. Župerky symetrií terminologického systému a přesností a stručností definic:
Stylistika zkoumá záměrnost používání jazykových prostředků.
Styl je způsob používání jazyka, který se projevuje selekcí a kombinací jazykových prostředků.
Funkční styl je historicky vzniklá varieta národního jazyka, jejíž stylistické vlastnosti a jazykové
prostředky určuje oblast používání jazyka, jeho obsah a funkce.
(Zuperka, 2001, s. 3, 12,78)
Lietuvnj kalbos stilistika se již stala trvalou součástí litevské stylistické teorie a považuje se za její kanonický popis, učebnice je používána na všech vysokých školách v Litvě.
Jednou z oblastí Župerkova zájmu je zkoumání metajazykové funkce jazyka, zejména analýza metajazykových výrazů mimo odborný jazykovedný jazyk (Župerka, 1987, 1995c). V této souvislosti uvádí nové termíny „metajazykový komentář" a „metajazy-ková jednotka" a zkoumá fráze a vsuvky typujafc se říkávalo dřív, jak to říká mládež, promiňte mi ten výraz apod., které umožňují pochopit distribuci stylových norem v jazykovém povědomí společnosti a sledovat jejich archaizaci či aktualizaci.
V 80. letech se objevují první statistické analýzy litevských funkčních stylů. Audro-né Bitiniené publikovala studii Mokslinis stilius (Vědecký styl, 1983), ve které zkoumala statistické parametry odborných vědeckých textů. Také v pozdějších letech se autorka věnovala aplikaci matematických metod ve stylistické analýze jazyka, své poznatky shrnula v monografii Funkciniai stiliai: Sakinio ilgis ir struktura (Funkční styly: Délka a struktura věty, 1997). Matematická analýza poskytla řadu zajímavých dat, ilustrujících vlastnosti funkčních stylů. Například ve zkoumaných textech vědeckého stylu tvořila podstatná jména 40,3 % všech slov a byla více než dvakrát četnější než slovesa (18 %) a čtyřikrát četnější než přídavná jména (10,5 %). Potvrdil se tak teoretický postulát o nominativnosti jako nejtypičtějším příznaku vědeckého stylu. Jiná tvrzení statistický výzkum naopak vyvrátil - ukázal například, že aktivita přídavných jmen v litevštině mimo očekávání nezáleží na frekvenci substantiv a že distribuce substantiv a adjektiv ve funkčních stylech je mnohem složitější. Struktura vět může podle autorky vypovídat o úrovni jazykové abstrakce jednotlivých vědeckých disciplín, která je nepřímo úměrná frekvenci jednoduchých vět a stoupá od věd přírodních (47,6 % jednoduchých vět) přes fyziku a matematiku (33,1 %) k vědám humanitním (27,5 %) (Bitiniené, 1983, s. 32, 36-37). Analýza délky vět ukázala, že litevský publicistický styl s průměrnou větní délkou 13,5 slov se spíš přibližuje stylu beletristickému (12,5 slova) než vědeckému (18 slov) (Bitiniené, 1995).
V oboru statistické stylistiky byla vydána řada dalších zajímavých prací, např. statistická analýza morfologie litevské publicistiky (Žilinskiené, 1979), skladby právního jazyka (Vladarskiené, 1999) aj.
Slovo a slovesnost, 67, 2006
141
V posledních desetiletích vzniklo několik srovnávacích stylistických studii. Stylistiku slovesa v litevštině a angličtině zkoumaly Izabele Steponavičiuté (1977) a Rúta Marcinkevičiené (1990); Laimuté Kiťkauskiené (1976) se věnovala porovnávací stylistice litevských a anglických frazeologismů; Nijolé Bražéniené (1979) srovnávala některé stylistické aspekty substantiv v litevštině a angličtině.41 Jednoznačnou dominantou tohoto křídla stylistiky jsou srovnávací studia litevsko-anglická, na druhém místě je lotyština.42 Teoretický a metodologický rámec stylistické komparatistiky pojednal Župerka ve svém článku O srovnávací stylistice lotyštiny a litevštiny (Župerka, 1999). V návrhu koncepce a metodologických předpokladů nové disciplíny navázal na tradici české stylistiky, zejména na práce Květy Koževnikové (srov. Koževniková, 1979).
Jednou z novějších větví litevské stylistiky je stylistika interpunkce, kterou zkoumá Juozas Abaravičius. Na toto téma publikoval v letech 1989-2000 řadu odborných pojednání a celkový obraz teorie stylistiky interpunkce představil v monografii Skyrybos stilistika (Stylistika interpunkce, 2002). Abravičius zkoumá stylistické potence interpunkčního systému, zejména se soustřeďuje na aktualizované, expresívni použití (nebo záměrné nepoužívání) interpunkčních znaků (Abaravičius, 2002, s. 7). Poprvé v litevské lingvistice jsou sémiologické funkce interpunkce pojednány ve stylistické perspektivě, autor ukazuje, jak se za pomoci interpunkčních znaků aktualizují syntaktické jednotky a větší fragmenty textu, věnuje pozornost individuální umělecké interpunkci, detailně popisuje stylistické potence jednotlivých interpunkčních znaků.
Z novějších publikací z okruhu stylistiky by měla být zmíněna monografie Reginy Koženiauskiené Rétorika: Iškalbos stilistika (Rétorika: Stylistika výmluvnosti, 1999, druhé vydání 2001). Je to první důkladné studium rétoriky v litevštině. Autorka neztotožňuje rétoriku a stylistiku, zdůrazňuje však stylistické aspekty řečnictví. Proto monografie pojednává také o stylistických tématech jako je kultura stylu, požadavky dobrého stylu, funkce a struktura tropů aj. Koženiauskiené poskytuje podrobný výklad klasické rétoriky, který spojuje s novodobými trendy rétorické teorie, věnuje pozornost jejím praktickým stránkám, např. plánování, komponování a provedení veřejné mluvy, etickým a estetickým aspektům rétoriky.
Stylistika je zastoupena také v programech litevských středních škol a gymnázií, kde byla zavedena v letech 1965-1966. Pěstování kultury stylu, schopnosti správného a elegantního vyjadřování myšlenek se žáci učí od základní školy. Speciální kurz stylistiky, ve kterém se vykládá teorie funkčních stylů a kultura stylu, se absolvuje v poslední třídě gymnázia.
Stylistika se stala trvalou součástí litevské filologie a jazykovědy. Kurzy lingvistické stylistiky existují na všech vysokých školách a jsou povinné pro obory litevské filologie. Nejaktivnější centra stylistické teorie se nacházejí ve Vilniusu, kde mají sídlo dvě největší litevské univerzity (Vilniuská a Pedagogická), a v Siauliai, kde se na místní univerzitě rozvíjí stylistická škola Kazimiera Župerky.
41 Viz také online na adresách <http://www.uki.vu.lt/file/cv/steponaviciute_en.doc> a <http://www.uki. vu.lt/file/cv/brazeniene_en.doc>.
42 Lotyšsko-litevské stylistické komparatistice se věnovali R. Bertulis, L. Kudirkiené a K. Župerka.
142
Slovo a slovesnost, 67, 2006
LITERATURA
Abaravičius, J. (2002): Skyrybos stilistika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijij leidybos institutas.
Ambrazevičius, J. (1933): Literatüros teorija: Poetika. 3. vyd. Kaunas: Sakalas.
Bitiniené, A. (1983): Mokslinis stilius. Vilnius: LTSR aukštojo mokslo ministerija.
Bitiniené, A. (1995): Publicistinio stiliaus ypatybés. Gimtasis žodis, 12, s. 1-4.
Bitiniené, A. (1997): Funkciniai stiliai: Sakinio ilgis ir struktura. Vilnius: VPU leidykla.
Bizauskas, K. (1918): Raštijos bei literatüros teorija. Kaunas: Ateitis.
Bleizgiené, R. - Gaižiuté, N. - Pilkauskaité, R. - Šeferis, V. (2003): XVIII a. antrosios pusés -XIX a. pradžios lietuviškoji religiné próza: Chrestomatija. Vilnius: VU leidykla.
BražÉniené, N. (1979): Skaičiaus stilistika lietuvhj ir anghj kalbose. Kalbotyra, 30 (1-5), s. 14-23.
Buch, T. (1962): Užycie particypiów w utworach Ch. Donelaytisa. Biuletyn polskiego towarzystwa jezykoznawczego, 12, s. 147-159.
Daukša, M. (1909): „Postilla catholicka" Jakuba Vujka v litovskom perevode Nikolaja Daukši pere-pečatanom pod nabljudenijem F. O. Fortunatova E. A. Voľterom. S.-Peterburg: Tipografija Impe-ratorskoj akademii nauk.
DoNELAins, K. (1960): Roční doby. Praha: Svět sovětů.
Donelaitis, K. (1977): Raštai. Vilnius: Vaga.
Falkenhahn, V. (1941): Der Übersetzer der litauischen Bibel Johannes Bretke und seine Helfer. Königsberg: Ost-Europa-Verlag.
Gerulis, J. (1927): Senieji lietuvin skaitymai. Kaunas: Lietuvos universitetas.
Gerullis, G (1923): Einleitung. In: G. Gerullis (ed.), Mosvid: Die ältesten litauischen Sprachdenkmäler bis zum Jahre 1570. Heidelberg: Carl Winters Universitätsbuchhandlung, s. XI-XXXX.
Ginehts, L. (1990): Kristijonas Donelaitis ir jo epocha. Vilnius: Vaga.
Girdzuauskas, J. (1966): Lietuvin eilědara. Vilnius: Vaga.
Gustahts, M. (1923): Stilistika. Marijampolé: Dirva.
Hoskovec, T. (1994): Litva jako příklad středoevropského osudu. Střední Evropa, 40, s. 81-90.
Hoskovec, T. (1999): Prusové-pruština-Prusko: Stěhování jména, zánikjazyka, zmizení lidí i země. In: T. Janíček - P. Zima (eds.), Komunita a komunikace. Praha: Sofis, s. 103-130.
Jablonskis, J. (1932-1936): Raštai. Kaunas: Švietimo ministerija.
Jablonskis, J. (1957-1959): Rinktiniai raštai. Vilnius: Valstybiné politinés ir mokslinés literaturos leidykla.
Jonikas, P. (1937a): Mažosios Lietuvos bažnytinés kalbos reformos projektas 18 a. pradžioje. Archivům Philologicum, 6, s. 74-83.
Jonikas, P. (1937b): Müsij bendrinés rašomosios kalbos kultüros problema. Židinys, 12, s. 529-544.
Kabelka, J. (1964): Donelaičio raštif leksika. Vilnius: Mintis.
Kitkauskiené, L. (1976): Lietuviij ir anghj kalbij frazeologizmai stilisto akimis. Müsif kalba, 2.
Knabikaité, V. (2003): Lingvistinés lietuvin stilistikos raida XX amžiuje. Disertační práce. Vilniaus universitetas.
Korsakas, K. (1974): Martynas Mažvydas (asmenybé ir gyvenimas). In: M. Mažvydas, Pirmoji lietu-viška knyga. Vilnius: Vaga, s. 7-45.
Kot, S. (1958): Genéza i tlo historyczne Biblii litewskiej Chylinskiego. In: Cz. Kudzinowski - J. Otreb-ski (eds.), Biblia Litewska Chylinskiego: Nowy Testament. Poznaň: Wydawnictwo Naukowe Uni-wersytetu Adama Mickiewcza, s. I-LXXVIII.
Koženiauskiené, R. (1998): Martynas Mažvydas and Old Lithuania: Collection of Papers. Vilnius: Pradai
KožENlAUSKlENÉ, R. (2001): Rétorika: Iškalbos stilistika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijij leidybos institutas.
KoZevniková, K. (1979): Problematika porovnávací stylistiky. Slovo a slovesnost, 40, s. 303-314.
Kubilius, V. - Rakauskas, V. - Vanagas, V. (eds.) (2001): Lietuvin literatüros enciklopedija. Vilnius: Lietuvhj literatüros ir tautosakos institutas.
Kurschat, F. (1876): Grammatik der littauischen Sprache. Halle: Verlag der Buchhandlung des Weisenhauses.
Slovo a slovesnost, 67, 2006
143
Lebedys, J. - Palionis, J. (1963): Seniausias lietuviškas rankraštinis tekstas. Bibliotekininkystés ir
bibliografijos klausimai, 3, s. 109-135. Lukšaité, I. (2000): Samuelio Boguslavo Chilinskio „Biblijos vertimo j lietuvhj kalb^pagrindimas".
Knygotyra, 36, s. 248-274. Dostupné též online na adrese: <http://www.leidykla.vu.lt/inetleid/
knygot/36/luksaite.pdf>. Maciunas, V. (1935): Šulco Ezopas. Archivům Philologicum, 5, s. 134-148. Marcinkevičiené, R. (1990): Lietuvin kalbos slinkties veiksmažodžiif sémantika ir stilistika (gretina-
ma su angín kalba). Disertační práce. Vilnius: Vilniaus universitetas. Mažvydas, M. (1974): Pirmoji lietuviška knyga. Vilnius: Vaga. Michelini, G. (2000): Martyno Mažvydo raštai irjif šaltiniai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijij leidy-
bos institutas. Miliunaité, R. (2003): Lietuvin kalbos gramatikos norminimo pagrindai. Vilnius: Lietuvhj kalbos
instituto leidykla. Morkunas, K. (ed.) (1999): Lietuvin kalbos enciklopedija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijij leidybos
institutas. Pakalka, K. (1960): Iš K. Širvydo „Dictionarium triům linguarum" žodyno istorijos. Lietuvin kalbo-
tyros klausimai, 3, s. 277-286. Pakarklis, P. (1960): Prüsijos valdžios gromatos, pagraudenimai ir apsakymai lietuviams valstiečiams.
Vilnius: Valstybiné politinés ir mokslinés literatüros leidykla. Palionis, J. (1995): hietuvin rašomosios kalbos istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijij leidykla. Palionis, J. (2001): Mikalojaus Daukšos „Postile" irjos šaltiniai. Vilnius: Baltos lankos. Parolek, R. (1996): Litevská literatura. Praha: Bohemika. Pikčilingis, J. (1971a): Kas yra stilius. Vilnius: Vaga. Pikčilingis, J. (1971b): Lietuvin kalbos stilistika, I. Vilnius: Mintis. Pikčilingis, J. (1975): Lietuvin kalbos stilistika, II. Vilnius: Mokslas. Piročkinas, A. (1975): Jablonskis ir kalbos stiliai. Müsn kalba, 6, s. 4-11. Pociuté, D. (1992): XVI-XVII a. Prüsij Lietuvos bažnytinhj giesmhj kilmé ir pobüdis. In: J. Girzijaus-
kas - I. Lukšaité -A. Samulionis (eds.), Senoji Lietuvos literatura, 1: Senosios literatüros žanrai.
Vilnius: Lietuvhj literatüros h tautosakos institutas, s. 9-40. Pupkis, A. (1980): Kalbos kultüros pagrindai. Vilnius: Mokslas. Rowell, S. C. (2003): Chartularium Lithuaniae res gestas magni ducis Gedeminne illustrans. Gedi-
mino laiškai. Vilnius: Vaga. Schleicher, A. (1856): Litauische Grammatik. Prag: J. G. Calve'sche Verlagsbuchhandlung. Sirvydas, K. (1929): Šyrwids Punktai sakimu (Punkty kazaň). Herausgegeben von Fr. Specht. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Skardžius, P. (1938): Gramatika h stilistika. Naujoji Romuva, 51/52, s. 991-992. Skardžius, P. (1996): Rinktiniai raštai. Vilnius: Mokslo h enciklopedijij leidykla. Slabihoudová, N. - Vlčková, A. - Štoll, P. (2003): Slovník pobaltských spisovatelů: Estonská, litevská a lotyšská literatura. Praha: Libri. Smetoniené, I. (2001): Garsinés reklamos stilius. Disertační práce. Vilnius: Vilniaus universitetas. Stang, Ch. (1929): Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas. Oslo: Skrifter utgitt av
Det Nórske Videnskaps-Akadami i Oslo. Steponavičiuté, I. (1977): Functional equivalents of the Lithuanian Past Indefinite Tense in the English
language. Kalbotyra, 28 (3), s. 19-25. Švec, L. - Macura, V. - Štol, P. (1996): Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny. Vladarskiené, R. (1999): Sintaksinin priemoniif ypatybés valstybés dokumentu kalboje. Disertační
práce. Vilnius: Vilniaus universitetas. Zinkevičius, Z. (1988): Lietuvin kalbos istorija, III: Senifjif rasty kalba. Vilnius: Mokslas. Zinkevičius, Z. (1990): Lietuvin kalbos istorija, IV: Lietuvin kalba XVIII-XIX a. Vilnius: Mokslas. Žilinskiené, V. (1979): Lietuviif publicistikos motfologijos statistinis tyrimas. Disertační práce. Vilniaus
universitetas.
144
Slovo a slovesnost, 67, 2006
Žukas, V. (2001): Gyvenimas gimtajai kalbai: Juozas Pikčilingis. Vilnius: VU leidykla. ŽUPERKA, K. (1978): Praktiné stilistika: Sinonimai. Vilnius: LTSR aukštojo mokslo ministerija. Zuperka, K. (1987): Stiliii normij atspindys metakalbiniuose komentaruose. Lietuviifkalbotyros klau-
simai, 26, s. 194-198. Zuperka, K. (1995a): Kalbos priemoniif konkurencija kaip lietuvii{ kalbos stilistikos objektas. Šiauliai: ŠPI. Zuperka, K. (1995b): Competition of language means as the object oflithuanian stylistics. Šiauliai: ŠPI. Zuperka, K. (1995c): Raiškos paieškij metakalbiniai kometarai. Filologija ir metodika, 2, s. 45-67. Zuperka, K. (1999): Dél gretinamosios latviij ir lietuvhi kalbij stilistikos. Linguistica Lettica, 4, s. 7-13. Zuperka, K. (2001): Lietuviif kalbos stilistika. Šiauliai: ŠU leidykla.
ZUSAMMENFASSUNG
Aus der Geschichte der litauischen Stilistik
Der Artikel setzt sich zum Ziel, die Geschichte der litauischen Stilistik in ihren Grundzügen darzustellen und auf manche wichtige Verbindungen zwischen der litauischen und tschechischen Sprachlehre hinzuweisen. Das erste Kapitel ist dem alten litauischen Schrifttum gewidmet, welches aus stilistischer Sicht präsentiert wird. Im Verlauf mehrerer Jahrhunderte wurde litauisch nicht nur in Litauen (später - Adelsrepublik Zweier Nationen), sondern auch im ehemaligen Preußen gesprochen. Deshalb unterscheidet man den sog. groß- und kleinlitauischen Zweig des litauischen Schrifttums. Beide von ihnen besitzen eine eigene Geschichte und weisen unterschiedliche stilistische Züge auf.
Bis zum 19. Jh. kann man von drei stilistischen Varianten der litauischen Schriftsprache reden und den kirchlichen Stil, den Kanzleistil und den belletristischen Stil unterscheiden. Die Mehrheit der älteren litauischen Texte ist kirchlicher Provenienz, so kommt dem kirchlichen Stil der wichtigste Platz in der stilistischen Struktur des Altlitauischen zu. Erst am Ende des 18. Jh. entfaltet sich die schöngeistige Literatur als eine selbstständige Form der schriftlichen Aussage. Die Kanzleisprache ist zwar durch die allerälteste Schicht des litauischen Schrifttums (Urkunden des König Mindaugas und des Großfürsten Gediminas) repräsentiert, wurde aber zugleich zumeist von Fremdsprachen (Latein, Deutsch und Polnisch) dominiert. Die vollständige Skala der Stile entfaltet das Litauische erst am Anfang des 20. Jh., als die gesamte stilistische Sprachstruktur durch die Entstehung des publizistischen, des wissenschaftlichen und des modernen Alltagstils vollendet wurde.
Im zweiten Kapitel werden die Anfänge und die Entwicklung der gegenwärtigen litauischen Stilistik dargestellt. Als eine selbstständige Disziplin wurde die Stilistik zum ersten Mal in den dreißiger Jahren des 20. Jh. in den Arbeiten von Pranas Skardžius und Petras Jonikas dargestellt. Ihre Initiativen hingen eng mit den Entdeckungen der Funktional-Grammatik der sog. Prager Schule zusammen. Der Ausbruch des 2. Weltkriegs und die darauf folgende Okkupation Litauens haben leider verhindert, dass die Grundlagen einer litauischen stilistischen Theorie geschaffen wurden. Die gegenwärtige stilistische Theorie entwickelte sich erst mit der Monografie von Juozas Pikčilingis „Lietuvhj kalbos stilistika" (1971) in vollem Umfang. Seit den sechziger Jahren des 20. Jh. gilt Stilistik in Litauen als eine eigenständige Disziplin und ist in allen Hochschulprogrammen vertreten. Die litauische stilistische Theorie wurde von einer neuen Wissenschaftlergeneration weiterentwickelt und wird heute durch Namen wie Kazimieras Zuperka (Theorie der konkurrierenden Sprachmittel), Audroné Bitiniené (statistische Stilanalysen) oder Juozas Abaravičius (Stilistik der Zeichensetzung) repräsentiert.
Vstav jazykovedy FF MU Arne Nováka 1, 602 00 Brno <seferis@phil.muni.cz>
Lietuvos muzikos ir teatro akademija Gedimino prospektas 42, OHIO Vilnius, Lietuva <vaidamarialt@yahoo. ie>
Slovo a slovesnost, 67, 2006
145