íaudelairovy Čočky Les amaureux fements et les savanu austires Milenci horoucí a učenci strozí Aiment également, dans leur tnflre roisorv, miluji stejná v svém zralém věku Les chats paissants et doux, orgueů de la maison, fcočfcy mocná a sladké, pýchu domu, * Qui comme eux sontfrUeux et comme eux sédentaíres. které jako oni jsou ximamřivé a jako oni sedavé. Amis de la science el de la votupté, Přitetó védy a. roifcoie, lis cherchent le silence et ľhorreur des ténébres; Ony (kočky) hledají ticho a hrůzu temnot; UĚrebe les eůi pris pour ses coursiers fitnebres, Ereh je by vzal za své oře pohře-bní S'ils )>oitvni*nt au sernage «icíiner lew fierté. kdyby ony mohly do otroctví sklonit svou hrdost. Ils p rennen ( en songeant les nobles attitudes Ony osvojují si ve snlnl vznešené pógy ln Des grands sphinx allonges an fond ďas solit mies, velkých 'fing rozložených v hloubi pouStí, 11 Qui semblent s'endormir dans un réve sans fin; které- se zdají firaitíít se du snu bes konce; 12 Leurs reins fíconds sont pletiu ďétincelles mugique-J, jejich boky plodná jsou plny jisker magických 13 Et des parcelles ďor, ainsi qu'un sable fin, a Částečky xtata jofto písek jemný 14 Étoilent vaguement leurs praneUes mystiques, zdobí hvězdami matné jejich zřítelnice my s tiché. 1 Ch. Baudelaire, ťEuures complies, Paris 1961, str. 63. 622 Máme-li věřit Champfleuryho fejetonu Le Chat Trott, kde tento Baude-Iairův sonet byl otištěn poprvé2, byl napsán již v březnu 1840; text v Corsaire se shoduje - v rozporu s tvrzením některých badatelů — doslova s textem v Květech zla. ■ V rozvržení rýmů sleduje básník schéma aBBa CddC eeFgFg (verše s mužskými rýmy tu označujeme velkými a verše s ženskými rýmy malými písmeny). Tento řetězec rýmů je rozdělen do tří skupin veršů, tj. na dvě" čtyřverší a jedno šeativerší složené ze dvou trojverší, která ale vytvářejí určitý celek, neboť uspořádání rýmů v sonetu se řídí „stejnými pravidly jako v každé Šestiveršové strofě", jak ukázal Granunont. Uspořádání rýmů v citovaném sonetu je důsledek tří disimtlačních pravidel: 1. nemohou po »obe následovat dva sdružené rýmy; 2. jestliže dva za sebou následující verse patří do různých rýmových dvojic, jeden z nich musí být ženský a druhý mužský; 3. v koncových versích po sobě jdoucích strof se střídají ženské a mužské rýmy: *sédentaires — fierté — mystiques. Podle klasického kánonu konci rýmy zvané Ženské vždycky němou slabikou a rýmy mužské slabikou plnou, ale rozdíl mezi oběma typy rýmů se zachovává rovněž v běžné výslovnosti, která němé e v koncové slabice potlačuje; ve všech ženských rýmech sonetu (austěres ~ sédentaíres, ténébres — funebres, attitudes - solitudes, magiques — mystiques) následují totiž po poslední plné samohlásce souhlásky, zatímco všechny rýmy mužské končí samohláskou (saison — maison, volupté -fierté, fin —fin). Úzký vztah mcw klasifikací rýmů a výběrem gramatických kategorii podtrhuje významnou úlohu, kterou má ve struktuře tohoto sonetu jak gramatika, tak i rým. Všechny verše k oní í jmény, buď podstatnými (8), nebo přídavnými (6). Všechna tato substantiva jsou feminin a. Koncové jméno v množném čísle je ve všech osmi verších s ženským rýmem, které jsou delší (buď o jednu slabiku podle tradiční normy, nebo O postvokální souhlásku v dnešní výslovnosti), zatímco verše kratší s rýmy mužskými končí ve všech šesti případech jménem v singuláru. V obou Čtyřverších jsou mužské rýmy vytvářeny substantivy a rýmy ženské adjektivy, s výjimkou klíčového slova ténébres (temnoty) rýmujícího se s fitnebres (pohřební). K obecnému problému vztahu mezi oběma zmíněnými verši se později vrátíme. Pokud jde o trojverší, končí všechny tři verše prvního substantivy, ve druhém adjektivy. Rým, který spojuje obě trojverší, jediný rým homonymní ( sans fin- l3$abtefin), klade proti substantivu rodu Ženského adjektivum rodu mužského; mezi * Le Corsaire i. 14, listopad 1847. 3 M. Granunont, Petit traité de versification francaise-, Paris 1908, str. 8Ä. BAUOELAIROVY KOČKY 623 mužskými rýmy sonetu je to jediné adjektivum a jediný případ mužského rodu, Sonet se skládá ze tří souvětí oddělených tečkou, která se kryjí s každým z obou čtyřverší a s celkem obou trojversí. Co do poctu hlavních vět a určitých bIovcs tvoří tři věty aritmetickou řadu: 1. jediné určité sloveso (aiment); 2. dvě (cherchent, eút prii); 3. tři (prennent, sont, étoilenť). Naproti tomu tři vedlejší věty na nich závislé mají pouze po jednom slovese ve tvaru určitém: 1. Qui... sont; 2, S'ils pouvaient; 3. Qui semblent. V trojdunosti sonetu je obsažena antinomie mezi strofickými jednotkami o dvou a o třech rýmech. Je však vyvážena dichotomií, která dělí báseň na dvě dvojice strof, tj. na dvojici čtyřverší a na dvojici trojversí. V tomto binárním principu, podporovaném gramatickou organizací textu, je však rovněž obsažena antinomie, tentokráte mezi prvním oddílem o čtyřech a druhým o třech rýmech a mezi oběma prvními pododdüy nebo strofami o čtyřech verších a oběma posledními strofami o třech verších. Právě na tomto napětí mezi oběma způsoby uspořádání a mezi jejich symetrickými a asymetrickými prvky je vystavěna kompozice celé básně. Povšimněme si čistého syntaktického paralelismu mezi dvojicí čtyřverší na jedné a mezi dvojicí trojversí na druhé straně. První čtyřverší stejně jako první trojversí obsahují vždy dvě věty, z nichž druhá, vztažná a v obou případech uvozená stejným zájmenem qui, zaujímá poslední verš strofy a závisí na maskulinu v plurále, které je závislým členem ve větě hlavní (5Les chats, I0Des... sphinx). Druhé čtyřverší (a stejně tak i druhé trojversí) se skládá ze dvou souřadných vět, z nichž druhá, opčt složená, zabírá dva poslední verše strofy (7-8 a 13-14) a obsahuje závislou včtu připojenou k hlavní větě spojkou. Ve čtyřverší je tato věta podmínková (8S'üs pouvaient), \ vrojverSí přirovnávací ( ainsi (ju'un). V prvním případě je tato věta postponována, v druhém případě je věta vedlejší, neúplná, do věty hlavní vložena. Tomuto dělení odpovídá také interpunkce, kterou má znění v Corsaire (1847). První trojversí je ukončeno tečkou, právě tak jako první čtyřverší. Ve druhém trojversí i ve druhém čtyřverší předchází oběma posledním veršům středník. Sémantický aspekt gramatických podmČtů zvýrazňuje tento paralelismus mezi oběma čtyřveršími na jedné straně a mezi oběma trojverŠími na straně druhé: I. Čtyřverší 1. První 2. Druhé II. TrojverSÍ 1. První 2. Drutié 624 Podmety prvního čtyřverší a prvního trojversí označují jen bytosti živé, kdežto jeden z obou podmětů druhého čtyřverší a všechny gramatické podměty druhého trojversí jsou substantiva neživotná: LErěoe, Leurs reins, des parceües, im sable. Kromě těchto korespondencí tak říkajíc horizontálních všimněme si korespondence, kterou bychom mohli pojmenovat vertikální a která staví celek obou čtyřverší proti celku obou trojversí. Zatímco všechny přímé předměty v obou trojverších jsou substantiva neživotná ( les nobles attitudes, 14Zeurs priineües), jediný přímý předmět v prvním čtyřverší je substantivum životné ( Les chats) a předměty druhého čtyřverší jsou vyjádřeny vedle substantiv neživotných ( le silence et Vhorreur) zájmenem les, které se vztahuje k Les chats ve větě předcházející. Z hlediska vztahu podmetu a předmětu existuje v sonetu dvojí korespondence, kterou můžeme nazvat diagonální: diagonála sestupná spojuje dvě vnější strofy (počáteční čtyřverší a koncové trojversí) a staví je proti diagonále vzestupné, která spojuje obě strofy vnitřní. Ve vnějších strofách patří předmět do téže významové kategorie jako podmět: v prvním čtyřverší jsou to bytosti živé (amoureux, savants - chats), ve druhém trojversí věci neživé (reins, parceües — pru-neUes). Naopak ve vnitřních strofách patří předmět do opačné kategorie než podmět: v prvním trojversí je neživotný předmět v protikladu k životnému podmětu (ils [=chats] - attitudes), kdežto ve druhém čtyřverší se stejný vztah (ils [=chats] - silence, horreur) střídá se vztahem životný předmět - neživotný podmět (Erébe — les [=chats]). Každá ze čtyř slok má tedy zároveň svou osobitost: rod životný, který je v prvém čtyřverší společný podmětu i předmětu, je vyhrazen v prvním trojversí pouze podmětu; ve druhém čtyřverší charakterizuje tento rod buď podmět, nebo předmět; a ve druhém trojversí pak ani jeden, ani druhý. Začátek i konec sonetu vykazují několik nápadných korespondencí v gramatické struktuře. Na konci a na začátku (ale pak už nikde jinde) nacházíme dva podmety s jedním přísudkem a jeden přímý předmět. Každý z těchto podmětů a stejně tak i předmět mají doplnění ( Les amoureux fervents, les savants aust&res - 3Les chats puissants et doux; i3des parceües ďor, un sable fin - leurs pruneües mystiques) a jediné dva prísudky sonetu, první a poslední, jsou provázeny příslovci, odvozenými v obou případech od přídavných jmen a navzájem spjatými asonancí: Aiment également — Eforient vaguement. Pouze druhý a předposlední přísudek sonetu jsou jmenné prísudky se sponou a v obou případech je jmenný základ prísudku ještě zvýrazněn vnitřním rýmem: Qui comme eux sont /rileux; Leurs reins féconds sont pleins. Vůbec lze říci, že právě jen obě vnější strofy jsou bohaté na adjektiva: devčt ve čtyřverší BAUDELAIROVY KOČKY 625 a pĚt v trojverší — na rozdíl od obou strof vnitřních, které mají dohromady jen tři adjektiva (funebres, nobles, grands). Jak jsme již poznamenali, jsou jedině na začátku a na konci básně podměty stejné kategorie jako předmět: oba jsou y prvním čtyřverší životné a ve druhém trojverší neživotné. V úvodní strofě převládají bytosti živé, jejich funkce a jejich aktivita. První řádka obsahuje jen adjektiva. Mezi těmito adjektivy ukazují obě sub stan ti vizo váné formy ve funkci podmetu ke slovesným kořenům — Les amoureux a les savants: text začíná „těmi, kdo milují" a „těmi, kdo vědí". V poslední řádce básně je tomu naopak*, přechodné sloveso Etotient, které je přísudkem, je odvoseno od substantiva. Toto poslední sloveso je příbuzné se skupinou neživotných a konkrétních apelativ, která převládají v tomto trojverší a odlišují je od tří předcházejících strof. Toto sloveso také vytváří zřetelnou homofonii se zmíněnými substantivy: /etesekV — /e de p ar sela/ —'/ettoala/. Konečně věty vedlejší, které tvoří ve dvou vnitřních strofách poslední verš, obsahují každá ještě jeden infinitiv závislý na Blovese; a tato dvě předmětová doplnění jsou jedinými infinitivy celé básně: 8S'ils pouvaient... incliner; 11 Qui semblent s'endormir. f Jak jsme viděli, ani dichotomické členění sonetu, ani jeho rozčlenění ' do tří strof nesměřují k rovnováze izometrických částí. Kdybychom však ' rozdělili čtrnáct veršů ve dvě stejné části, zakončoval by sedmý verš první polovinu básně a osmý by označoval začátek poloviny druhé. Je pozoruhodné, že právě tyto dva prostřední verše se svou gramatickou výstavbou nejvýrazněji liší od ostatních. V mnohém ohledu lze báseň rozdělit na tři části: na prostřední dvojicí a na dvě izometrické skupiny, tj. na šest veršů, které této dvojici předcházejí, a na šest, které po ní následují. Dostáváme tedy jakési dvojverší vložené mezi dvě šesti verši. Všechny tvary určitých sloves i všech osobních zájmen a všechny podměty slovesných vět jsou v celém sonetu v množném čísle, kromě sedmého verše - UÉrebe les eút pris pour ses coursiers funebres (Ereb by je vzal za své oře pohřební) —, který obsahuje jediné vlastní jméno básně a jediný případ, kdy určité sloveso a jeho podmět jsou v singuláru. Mimo to je to jediný verš, kde přivlastňovací zájmeno (ses) odkazuje ke jménu v singuláru. V sonetu se užívá výhradně třetí osoby. Jediný slovesný čas je prézens, vyjma sedmý a osmý verš, kde má básník na mysli imaginární děj { eúf pris), vycházející z ireálného předpokladu ( S'ik pouvaient). V sonetu se projevuje výrazná tendence rozvíjet každé sloveso a každé substantivum b liž síra určením. Každá slovesná forma je provázena nějakým »ávislým členem (podstatné jméno, zájmeno, infinitiv) nebo adjektivem ve jmenném prísudku. Všechna přechodná slovesa řídí jedině sub- 626 s tan ti va ( Aiment... Les chats; cherchent le silence et ľhorreur; 9prennent... les... attitudes; HÉtouent... leursprunelles). Anaforické zájmeno, které je předmětem v sedmém verši, je jedinou výjimkou: les eüt pris. Kromě adnominálních doplnění, která nejsou v tomto sonetu nikdy provázena bližším určením, jsou substantiva (počítaje v to i substantivi-zovaná adjektiva) vždycky blíže určena shodnými (např. 3ckats puissants et doux) nebo neshodnými přívlastky ( Amis de Ut science et dela volupté). A v tomto sedmém verši je opět jediná výjimka: ĽÉrébe les eüt pris. Všech pět epitet v prvním čtyřverší (lfervents, lausteres, 2múre, 3puissants, sdoux) a všech Šest v obou trojverších (^nobles, 10grands, 12fé-conds, ^magiques, 12fin, ^mystiques) jsou adjektiva kvalifikující, zatímco ve druhém čtyřverší nejsou žádná jiná adjektiva než jeden přívlastek určující v sedmém verši (coursiers funebres). Právě tento verš také převrací pořádek „životný — neživotný", který je v ostatních verších tohoto čtyřverší rozhodující pro vztah mezi pod-mětem a předmětem, a jediný v celém sonetu zavádí pořádek „neživotný - životný". Je zřejmé, že jedině sedmý verš, anebo jedině dva poslední verše druhého čtyřverší odlišuje řada nápadných zvláštností. Je však třeba říci, že tendence ke zvýraznění prostředního dvojverší sonetu je souběžná s principem asymetrické trichotomie, který staví celé druhé čtyřverší proti prvnímu čtyřverší na jedné straně a proti koncovému šestiverší na straně druhé a který vytváří tímto způsobem centrální strofu, odlišenou z mnoha hledisek od strof okrajových. Upozornili jsme, že jediný sedmý verš obsahuje podmět i přísudek v singuláru, ale toto zjištění může být rozšířeno: jedině verše druhého Čtyřverší mají buď podmět, nebo předmět v singuláru; a jestliže v sedmém verši je kladen singulár podmětu (L'Erkbe) proti plurálu předmětu (les), sousední verše tento vztah převracejí, užívajíce plurálu pro podmět a singuláru pro předmět (ňIls cherchent le silence et ľhorreur; sS'ils pouvaient... incliner leur fierté). V ostatních strofách jsou předmět i podmět v plurálu (1-3Les amoureux... et les savants... Aiment... Les chats; 9Ils prennent... les... attitudes; Et des parceUes... Eto^ent... leurs prunelles). Poznamenejme, že ve druhém čtyřverší singulár podmětu i předmětu koinciduje s neživotností a plurál s životností. Závažnost gramatických čísel u Baudelaira se ještě zvyšuje v souvislosti s úlohou, jakou hraje jejich kontrast v rýmech sonetu. Připojme, že svou strukturou se rýmy druhého čtyřverší odlišují ode všech ostatních rýmů básně- Z ženských rýmů sonetu jediný rým ténebres -funebres ve druhém čtyřverší konfrontuje dva různé slovní druhy. Mimoto všechny rýmy sonetu - kromě uvedeného čtyřverší - představují BAUDEIAIROVY KOČKY 627 jeden nebo více identických fonémů, které předcházejí bezprostředně neho v jisté vzdáleností prízvučnou slabiku, zpravidla provázenou opěrnou souhláskou: 'savant austěres — 4sÄientaires, múre saison -maison, attitudes — solitudes, "un réve sans fin — un sable fin, 2étin-celles magiques — 14prunelles mystiques. Ve druhém Čtyřverší ani dvojice voiupté — 8yierté, ani 6téněbres — 7/uněbres nevykazují žádnou hláskovou shodu ve slabikách před rýmem. Naproti tomu je v koncových slovech sedmého a osmého verše aliterace: funěbres — tierté, a Šestý vera je spjat s pátým: téně&res opakuje poslední slabiku volupté a vnitřní rým — science - silence - zesiluje sepětí mezi oběma verši. Samotné rýmy tedy potvrzují určité oslabení vazby mezi oběma polovinami druhého čtyřverší. Ve zvukové výstavbě sonetu hrají významnou úlohu zejména nosové samohlásky. Tyto samohlásky, podle Crammontova výstižného výrazu „zastřené poněkud nosovostí",4 mají vysokou frekvenci v prvním Čtyřverší (9 nosovek, dvě až tři v řádku) a zvláště pak v koncovém Ěestiverší (22 nosovek se vzestupnou tendencí v prvním trojverší — 3 — 4 - 6: Qui sem&Iení s'enoormir dans un rěwe sans_/in — a s tendencí sestupnou v druhém trojverší - 125 - l33 - 141). Ve druhém čtyřverší jsou naopak jen tři: po jedné v každém verši kromě sedmého, který je jediným veríšem sonetu bez nosové samohlásky; a toto čtyřverší je jedinou strofou, v níž mužský rým nemá nosovou samohlásku. Na druhé straně ve druhém čtyřverší přechází role zvukové dominanty ze samohlásek na souhlásky, zvláště na likvidy. Jediné druhé čtyřverší vykazuje převahu likvid, a to 23 proti 15 v prvním čtyřverší, 11 v prvním trojverší a 14 ve druhém. Počet ItI je totožný s počtem (M ve čtyřverších (19), v trojverších nepatrně nižší. Sedmý verš, který má jen dvě /l/, obsahuje 5 ItI, tj. více než kterýkoli jiný verš sonetu: UÉrěbe tes eút pris pour ses coursiers funěbres. Připomeňme si s Crammontem, že IM právě v protikladu k hl „působí dojmem zvuku, který ani nevrže, ani nechrčí, ani neškrabe, není drsný, ale který naopak plyne, který klouže..., který je čirý". Z akustické analýzy fonémů Id a /l/ jasně vyplývá — jak také dokazuje ve své nedávné studii M. Durandová — drsnost každého Irl a zvláště Irl francouzského ve srovnání s glisandern /I/, a zdá se, že zmenšující se počet lvi ve prospěch IV provází přechod od koček v podobě empirické k jejich bájné transfiguraci. Prvních šest veršů sonetu sjednocuje opakovaný rys: symetrická dvojice souřadných členů spojených stejnou spojkou eí: Les amoureux 4 M. Grammont, Traiié de phoněiique, Paris 1930, str. 384. s tarat., atr. 388. fi M. Durand, ba specifité du phoneme. Application au cas de K/L, Journal de psychologie 57, 1960, atr. 405-419. 628 fervents et les savants austeres; Les chats puissants et doux; Quicomme eux sont frileux et comme eux sédentaires; Amis de ta science et de la volupté (lMUenci horoucí a učenci strozí; 3kočky mocné a sladké; které jako oni jsou zimomřivé a jako oni sedavé; Přátelé vědy a rozkoše); tato bia arita řídících členů tvoří chiasmus s binaritou Členů řízených v následujícím verši - 6le silence et l'horreur des ténebres {ticho a hrůzu temnot) -, který tyto binární konstrukce ukončuje. Taková konstrukce, společná téměř všem Členům tohoto „šestiverší", se už dále neobjevuje. Asyndetická spojení jsou variací stejného schématu: Aiment également, dans teur múre saison (maují stejně v svém zralém věku) - dvě paralelní příslovečná určení; 3Les chats..., orgueü...(kočky... pýchu) - dvě substantiva spojená apozicí. Tyto dvojice souřadných větných členů a rýmy (nejen koncové a sémanticky zatížené, jako např. austeres — sédentaires, saison — maison, ale také — a to především — rýmy vnitřní) slouží ke stmelení veršů v úvodu básně: amoureux — comme eux — frileux — comme eux; fervents - lsavants — 2également - 2dans — 3puissants; science - silence. Tedy všechna adjektiva charakterizující v prvním čtyřverší živé bytosti jsou slova, která se rýmují, s jedinou výjimkou: doux. Dvojitá etymologická figura spojující začátky tří veršů — Les amoureux — Aiment -Amis ~ přispívá k sjednocení této „quasistrofy" o šesti verších, která začíná a končí dvojicí verSů, jejichž první poloverše se navzájem rýmují: fervents - également; science - silence. Les chats, přímý předmět ve větě, která zaujímá první tři verše sonetu, stávají se nevyjádřeným podmětem ve větách následujících tří veršů ( Qui comme eux sont frileux; 6Ils cherchent le silence- které jako oni jsou zimomřivé; 6hledají ticho); tím nám naznačují obrys rozdělení tohoto quasiverší ve dvě quasitrojverší. Prostřední „dvojverší" rekapituluje metamorfózu koček: z předmětu (tentokrát není vyjádřen) v sedmém verši {UÉrěbe les eút pris - Ereb by je vzal) v podmět, rovněž nevyjádřený, ve verši osmém (S'ils pouvaient — kdyby ony mohly). Z tohoto hlediska se osmý verš přimyká k následující větě ( lis prennent -Ony osvojují si). Všeobecně lze říci, že postponované závislé věty vytvářejí způsob přechodu mezi větou řídící a větou, která následuje. Tak zamlčený podmět chat v devátém a desátém verši uvolňuje místo odkazu na metaforu sphinx ve vztažné vČtě jedenáctého verše (Qui semblent s'endormir dans un rěve sans fin - které se zdají kroužit se do snu bez konce), a tudíž přibližuje tento verš tropům, které jsou gramatickými podmety v závěrečném trojverší. V posledních čtyřech verších sonetu se vyskytuje pouze člen neurčitý, který naopak zcela chybí v prvních deseti verších s jejich čtrnácti členy určitými. BAU0ELAIR0VY KOČKY 629 Podobně díky dvojznačným odkazům dvou vět vztažných, jedné z jedenáctého a jedné ze čtvrtého verse, naznačují nám čtyři záverečné verše obrys imaginárního čtyřverší, zdánlivé paralely úvodního čtyřverší sonetu. Na druhé straně má závěrečné troj verši formální strukturu, která se zdá odrážet v prvých třech řádcích sonetu. Životný podmět není nikdy vyjádřen substantivem, ale zpodstatnělými přídavnými jmény v prvém řádku sonetu (Les amoureux, les savants) a zájmeny osobními nebo vztažnými ve větách dalších. Lidské bytostí se objevují jen v první větě, kde dvojnásobný podmět je vyjádřen zpodstatnělými deverbativními adjektivy. Kočky, jmenované v názvu sonetu, figurují v textu jmenovitě jen jednou, a sice v první větě, kde jsou předmětem ve 4. pádě:l Les amoureux... et les savants... 2Aiment... 3Les chats. Nejenže slovo chats se v básni už dál neobjevuje, ale i jeho začáteční sykavka l\l se vrací už jen v jediném slově: 6il cherchent {hledají). Zde se vyskytuje zdvojeně a označuje první akci koček. Této neznělé sykavce, asociačně spjaté se jménem hrdinek sonetu, se báseň nadále perlivě vyhýbá. Od třetího verše se stávají kočky nevyjádřeným podmětem, který je posledním životným podmětem sonetu. Substantivum chat v úloze podmetu, předmětu a přívlastku je zastoupeno anaforickými zájmeny 6' 8* 9íís, 7les, 8'12> lileur(s); osobní zájmena äs a les se vztahují právě jen ke kočkám. Tato zájmena doplňující slovesný tvar se vyskytují jedině v obou vnitřních slokách, ve druhém čtyřverší a v prvním trojverší. V úvodním čtyřverší s nimi koresponduje samostatná forma eux (dvakrát), která se vztahuje jen k lidským bytostem sonetu; poslední trojverší neobsahuje žádné osobní zájmeno. Oba podměty úvodní věty sonetu mají jediný přísudek a jediný předmět; lLes amoureux fervents et les savants austěres {Milenci horoucí a učenci strozí) se nakonec 2dans leur múre saison {v svém zralém věku) ztotožňují v prostředkující bytosti, ve zvířeti, které v sobě zahrnuje protichůdné vlastnosti dvou stavů, které jsou oba lidské, ale přitom jsou postaveny do opozice. Obě lidské kategorie stojí proti sobě jako senzuální — intelektuální a prostředku jícím elementem jsou kočky. Roh podmětu n apo to m implicitně zaujímají kočky, které jsou zároveň vědoucí i milující. Obě čtyřverší představují bytost kočky objektivně, kdežto obě trojverší uskutečňují její p řep odstátnění. Avšak druhé čtyřverší se podstatně liší od prvního a vůbec i ode všech ostatních strof. Dvojznačná formulace 6Ils cherchent le silence et l'horreur des ténebres {ony hledají ticho a hrůzu temnot) dává podnět k omylu evokovanému sedmým veršem sonetu a vyvrácenému ve verši následujícím. Odchylný charakter tohoto čtyřverší, zejména vybočení jeho druhé poloviny a sedmého verSe zvláště, je akcentován odlišujícími znaky jeho mluvnické i zvukové stavby. 630 Sémantická příbuznost mezi UErěbe („temná krajina sousedící s podsvětím" zastupuje metonymicky „mocnosti podsvětní" a především Ereba, „bratra Noci") a náklonností koček pro H'horreur des ténebres {hrůzu temnot), posilovaná zvukovou podobností mezi /tenebra/ a /ereba/, málem spojila kočky, hrdinky básně, s hrůzostrašným údělem coursiers funěbres (ořů pohřebních). Jde ve vemlouvavém verši 7L'Érěbe íes eůt pris pour ses coursiers (Ereb by je vzal za své oře) o zklamanou touhu nebo o nedorozumění? Význam této pasáže, nad kterou se zamýšlelo mnoho kritiků,7 zůstává záměrně dvojznačný. Každé čtyřverší i trojverší hledá pro kočky novou identifikaci. Jestliže byly kočky v prvním čtyřverší spojeny s oběma typy lidského rodu, daří ee jim díky jejich hrdosti odmítnout novou identifikaci, o niž se pokoušelo druhé čtyřverší, které je chtělo spojit s údělem živočišným, totiž s údělem ořů umístěných do mytologického rámce. V celé básni je to jediná odmítnutá ekvivalence. Gramatická výstavba této pasáže, která zřetelně kontrastuje s výstavbou ostatních strof, prozrazuje její neobvyklý charakter: neskutečný slovesný způsob, nepřítomnost kvalifikujících přívlastků, holý a neživotný podmět v singuláru, který řídí životný předmět V plurálu. Náznaková óxymóra sjednocující strofy BS 'ils POUVAIENT au servage incliner leur fierté {kdyby ony MOHLY do otroctví sklonit svou hrdost) — ale ony to „nemohou" udělat, protože jsou opravdu 3PU!SSANTS (MOCNE). Nemohou být pasivně 7PRIS (VZATY, osvojeny), aby hrály aktivní roh; a samy tedy 9PRENNENT (OSVOJUJÍ SI) roh pasívni, neboť jsou umíněně sedavé (4sédentaires). Leur fierté (jejich hrdost) je předurčuje k 9nobles attitudes 10Des grands sphinx (9vznešeným pózám 10velkých sfing). Tyto losphinx auon-gés (sfingy rozložené) a kočky, které je napodobují 9en songeant (ve snění), jsou spojeny paronomázií mezi oběma příčestími, jedinými participiálními formami sonetu: /äs3žä7 a /alSže/. Zdá se, že se kočky ztotožňují se sfingami, které také llsemblent s'endormir (zdajíse hrouŽiť), ale iluzorní srovnání, připodobňující sedavé kočky (a implicitně každého, kdo je ,jako ony") k nehybnosti nadpřirozených bytostí, nabývá platnosti metamorfózy. Kočky a lidské bytosti, které jsou jim rovnocenné, se znovu spojují v bájných netvorech s lidskou hlavou a zvířecím tělem. Tak je odmítnutá identifikace nahrazena identifikací novou, rovněž mytologickou. Kočky, en songeant (ve snění), dosahují ztotožnění s lagrands sphinx (velkými sfingami); a tuto metamorfózu zesiluje řetěz paronomázií spjatých s těmito klíčovými slovy a kombinujících nosové samohlásky s úžinovými dentálami a labiálami: 9en songeant /Ss5../ - ,0grands sphinx 7 Srov. L'Intermédiaire des chercheurs et des curieux 67, col. 338 a 509. BAUDELAIROVY KOOKY 631 /...äsfö../ - 10fond /fo/ - "semblent /sä.../ - "s'endormir /sä....../ - dans un /.Szre/ — sons _/in /säft/. Nosovka /E/ a ostatní fonémy slova sphinx /sföks/ pokračují i v posledním trojverší: reins l.ěí - i2pleins /..E/ — étinceUes i..ks...I — ^ainsi /ěs/ — ' qu'un sable /kéés.../. V prvním čtyřverší jsme Četli: kočky mocné a sladké, pýchu domu. Je třeba tomu rozumět tak, že kočky, hrdé na svůj domov, jsou vtělením této pýchy, anebo že je dům sám hrdý na své kočičí obyvatele a stejné jako Erebu mu záleží na jejich ochočení? Ať je tomu jakkoli, 3ííúm, který ohraničuje doménu koček v prvním ČtyřverSí, promenuje se v rozsáhlou poušť, fond des solitudes, a strach z chladu, sbližující kočky *früeux (zimomřivé) a milence fervents (horoucí) «- všimněme si paronomázie /ferwff/ — líriM -, nachází příhodné klima ve strohých samotách (stejně strohých jako učenci) horké pouští (jejíž Žár připomíná horoucí milence) obklopující sfingy. Ona 2mure saison {zralý věk), která se v prvním čtyřverší rýmovala s 3la maison {dům) a přibližovala se mu svým významem, nalezla v časovém plánu přímý protějšek v prvním trojverší: tyto dvě skupiny, viditelně paralelní (^dans leur můře saison a ldans un rgwe sans fin), si vzájemně odporují; jedna evokuje dny časově vymezené a druhá věčnost. Jinde v sonetu už nenalezneme takovou konstrukci, ani s dans, ani s jinou předložkou závislou na slovese. Zázrak koček vládne oběma troj versím. Metamorfóza se rozvíjí až do konce sonetu. Jestliže už v prvním trojverší obraz sfing rozložených v poušti osciloval mezi tvorem a přeludem, v následujícím trojverší ustupují živé bytosti částicím hmoty. Kočky — sfingy jsou zastupovány sy-nekdochicky částmi svých těl: l2leurs reins (jejich boky), lileurs prunelles (jejich zřítelnice). Nevyjádřený podmět vnitřních strof se v posledním trojverší znovu stává přívlastkem: kočky se nejprve objevují jako pří-, vlastek podmětu — Leurs reins féconds sont pleins (Jejich boky plodné jsou plny) -, a pak, v poslední větě básně, jsou už jen implikovaným přívlastkem předmětu: liEtoüent vaguement hurs prunelles (zdobí hvězdami matně jejich zřítelnice), Kočky jsou tedy spjaty s předmětem přechodného slovesa v poslední větě sonetu a s podmčtem ve větě předposlední, která je větou se jmenným přísudkem. Tak vzniká dvojí korespondence: v jednom případě s kočkami jako přímým předmětem v první větě sonetu, v druhém případě s kočkami jako s podmčtem věty druhé, která je rovněž větou se jmenným přísudkem. Jestliže na začátku sonetu byly podmět i předmět životné, v poslední větě sonetu jsou oba neživotné. Obecně lze říci, že všechna substantiva posledního trojverší jsou neživotná konkréta - l2boky, i2jiskry, ^částečky, zlato, písek, zřítelnice —, zatímco v předcházejících strofách všechna neživotná apelativa s výjimkou adnominálních byla jména abstraktní: 2věk, 3pýcha, 6ticho, 6hrůza, aotroctví, ^hrdost, 9pózy, llsen. Ženský rod neživotných jmen společný podmetu i předmětu poslední věty — *~ částečky zlata... zdobí hvězdami... jejich zřítelnice — je protiváhou podmětu a předmětu věty lívodní, v níž jsou oba vyjádřeny životným maskulinem - Milenci a vědci... milují... kočky. V celém sonetu jsou jediným ženským podmčtem í3Čásleěky, kontrastující s maskulinem písek jemný na konci téhož verše, které je opět jediným případem mužského rodu v mužských rýmech sonetu. V posledním trojverší zaujímají nejmenší částečky hmoty střídavě místo předmětu i podmětu. Právě tyto rozžhavené částečky spojuje nová identifikace, poslední v sonetu, s pískem jemným a transformuje je ve hvězdy. ■ Pozoruhodný rým ( * fin), který spojuje obě trojverší, je jediný ho-monymní rým celého sonetu a jako jediný z mužských rýmů vytváří těsné spojení mezi různými slovními druhy. Mezi oběma slovy, která se rýmují, je jistá syntaktická symetrie, protože obě zakončují věty vedlejší, jednu úplnou a druhou eliptickou. Opakování hlásek se neomezuje jen na koncové slabiky verše, ale spojuje těsně celé řádky: u/s3bla sadarmír danzób revs sa (£/ - 13/parsÚ3 dar tsi k& sabla fa'. Není náhodné, že právě tento rým, sjednocující obě trojverší, evokuje í3písek jemný, aby takto znovu uvedl motiv pouště, do níž první trojverší umístilo sen bez konce velkých sfing. Dům, ohraničující doménu koček v prvním čtyřverší, ztrácí se v prvním trojverší, v němž vládnou pusté pouště, pravý domov naruby koček-sfing. A pak tento ne-dům uvolňuje místo kosmické mnohosti koček (kočky jako všechny postavy sonetu jsou pojímány jako pluralia tantum). Kočky se stávají, Ize-li to tak říci, domem tohoto ne-domu, protože skrývají ve svých zřítelnicích písek pouští a světlo hvězd. Epilog přejímá úvodní téma milenců a učenců sjednocených v kočkách mocných a sladkých. Zdá se, že první verš druhého trojverší odpovídá úvodnímu verši druhého čtyřverší. Protože jsou kočky přátelé... rozkoše, jejich boky plodné jsou plny. Člověk je v pokušení věřit, že se jedná o plodivou sílu, ale Baudelairovo dílo si libuje ve dvojznačných řešeních. Jde o mohutnost vlastní bokům, nebo o elektrické jiskry v srsti zvířat? Ať je tomu jakkoli, je jim přisouzena moc magická. Ale druhé čtyřverší bylo vybaveno dvěma souřadnými neshodnými přívlastky — Přátelé vědy a rozkoše - a závěrečné trojverší se vztahuje nejen k 'milencům horoucím, ale také k učencům strohým. V posledním trojverší se rýmují přípony, aby akcentovaly úzký sémantický vztah jednak mezi 12étinCELLES, "parCELLES ďor a i4pru-nELLES koček-sfing a jednak mezi jiskrami í2magIQUES, sršícími ze zvířete, a jeho zřítelnicemi mystlQUES, probleskujícími vnitřním světlem a otevřenými skrytému smyslu. Jako by měla být obnažena ekviva- BAUDELAIROVV KOČKY 633 lence morfému, tento rým, jediný v sonetu, postrádá opérnou souhlásku a obě adjektiva spojuje těsně aliterace počátečních Ival. Hrůza temnot se rozptyluje pod tímto dvojím svitem. Toto světlo se odráží ve zvukovém plánu převahou jasných fonémů v nosových samohláskách koncové strofy (7 palatál proti 6 velárám), zatímco v předcházejících strofách jsou právě veláry ve velké početní převaze (9 proti 0 v prvním čtyřverší, 2 proti 1 ve druhém a 10 proti 3 v prvním trojverší). S převahou synekdoch na konci sonetu, v nichž části zastupují celek zvířete a celek vesmíru naopak zvíře, které je jeho součástí, obrazy jako naschvál se snaží rozplynout se v nepřesnosti. Určitý člen ustupuje neurčitému a příslovečné určení, kterým básník doplňuje svou slovesnou metaforu — Étoilent vaguement {zdobí hvězdami matné) —, zrcadlí dokonale poetiku epilogu. Shoda mezi korespondujícími trojverSími a čtyřveršími (horizontální paralelismus) je nápadná. Jestliže první trojverší odpovídá na těsně sevřené hranice prostoru ('dům) a času ( zralý věk) v prvním čtyřverší oddálením nebo zrušením těchto hranic (hloubka pouští, sen bez konce), ve druhém trojverší triumfuje magie světel vyzařovaných z koček nad hrůzou temnot, z níž druhé čtyřverší málem vyvodilo mylné důsledky. Shrňme nyní jednotlivá zjištění své analýzy a pokusme se ukázat, jak různé roviny, kterými se analýza zabývala, se protínají, doplňují nebo spojují, dodávajíce tak básni charakter absolutního objektu. Nejprve k různým způsobům členem' textu. Některé z nich jsou dokonale jasné jak ze stanoviska gramatického, tak z hlediska sémantických vztahů mezi různými částmi básně. Jak jsme už poznamenali, první dělení Člení báseň na tři části; každá z nich, totiž každé čtyřverší a celek obou trojverší, je zakončena tečkou. První čtyřverší navozuje ve formě předmětného a statického obrazu faktickou situaci nebo situaci, která je za takovou přijímána. Druhé přisuzuje kočkám záměr interpretovaný mocnostmi Erebu, a mocnostem Ere-bu záměr týkající se koček, který však ony odmítly. V těchto dvou částech se tedy kočky jeví zvnějšku, jednou ve své pasivitě, pro niž mají smysl zvláště milenci a učenci, podruhé v aktivitě, vnímané mocnostmi Erebu. Poslední Část naopak překonává tento rozpor tím, že přiznává kočkám pasivitu, která je výsledkem aktivního rozhodnutí a která je interpretována ne už zvenku, ale zevnitř. Druhé dělení umožňuje postavit proti sobě celek obou trojverší a celek obou čtyřverší, přičemž vynikne úzký vztah jednak mezi prvním čtyřverším a prvním trojverším a jednak mezi druhým čtyřverším a druhým trojverším; neboť: 1. Celek obou čtyřverší stojí v opozici k celku obou trojverší v tom smyslu, že tato trojverší vylučují hledisko pozorovatele (milenců, vědců, mocností Erebu) a situují bytí koček mimo všechny prostorové i časové hranice. 2. První Čtyřverší tyto prostorové a Časové hranice navodilo (dům, věk); první trojverší je ruší (v hloubi pouští, sen bez konce). 3. Druhé čtyřverší definuje kočky ve vztahu k temnotám, do nichž se umísťují, druhé trojverší ve vztahu k světlu, které vyzařují (jiskry, hvězdy). Konečně třetí dělení se připojuje k předcházejícímu; spojuje - tentokrát prostřednictvím chiasmu — na jedné straně úvodní čtyřverší a koncové trojverší a na druhé straně strofy vnitřní: druhé čtyřverší a první trojverší; v první skupině mají kočky v hlavních větách funkci předmětu, zatímco ve druhých dvou strofách jsou už od začátku ve funkci podinČtu. Tyto jevy formální distribuce mají sémantický základ. Východiskem prvního čtyřverší je spolužití koček s vědci nebo milenci v témže domě. Z této soumeznosti vyplývá dvojí podobnost (^comme eux, comme eux). Také v koncovém trojverší se vztah soumeznosti vyvíjí až k podobnosti: ale zatímco v prvním čtyřverší metonymický poměr kočičích a lidských obyvatel domu zakládá jejich poměr metaforický, je v posledním trojverší tento stav jaksi interiorizován: vztah soumeznosti spadá spíše do sféry synekdochy než vlastní metonymie. Části kočičího těla (l2boky, ^zřítelnice) připravují metaforickou evokaci kočky astrální a kosmické, což je provázeno přechodem od přesnosti k nepřesnosti ( stejně — matně). — Analogie mezi vnitřními strofami spočívá na vztazích ekvivalence, z nichž jeden je druhým čtyřverším zamítnut (kočky a 7oří pohřební) a druhý je prvním trojverším akceptován (kočky a i0sfingy); v prvním případě z toho vyplývá odmítnutí soumeznosti (mezi kočkami a Erebem) a v druhém umístění koček v hloubi pouští. Vidíme tedy, že se přechod děje na rozdíl od předcházejícího případu od vztahu ekvivalence, zesílené formy podobnosti (tedy metaforický postup), ke vztahům soumeznosti (tedy postupy metonymické), ať již negativním nebo pozitivním. Až dosud se nám báseň jevila jako systémy ekvivalencí, které do sebe zapadají a které vytvářejí ve svém celku uzavřený systém. Ještě nám zbývá přihlédnout k poslednímu aspektu, z něhož se nám báseň objeví jako systém otevřený, který dynamicky postupuje od počátku do konce. Vzpomínáme si, Že jsme v první části této práce osvětlili rozčlenění sonetu ve dvě šestíverší oddělená dvojverším, jehož struktura ostře kontrastuje s ostatkem básně. Během rekapitulace jsme však ponechali toto rozdělení prozatím stranou. Zdá se nám totiž, že toto členění na rozdíl od ostatních naznačuje etapy postupu, a to od řádu skutečnosti (první BAUDELAIRDVY KOČKY 635 šestiverší) k řádu nadskutečnosti (druhé šestiverší). Tento přechod se děje prostřednictvím dvojverší, které na krátký okamžik hromaděním sémantických i formálních postupů uvádí čtenáře do světa dvojnásob ireálného, protože sdílí s prvním Šestiverším charakter exteriority a co do mytologické rezonance ještě předstihuje druhé šestiverší: verS: 1-6 7a8 9-14 vnější vnitřní empirický mytologický reálný Ireálný nadreálný Touto prudkou oscilací jak tématu, tak i ladění pbu' dvojverší funkci, která poněkud připomíná funkci modulace v hudební kompozici. Cöem této modulace je rozřešit opozici mezi metaforickým a metony-nůckým postupem, působící v implicitní nebo explicitní podobě od začátku básně. Řešení, které podává závěrečné šestiverší, záleží v přesunutí tohoto protikladu do nitra metonymie samé, čeho í však je dosaženo metaforickými prostředky. Obrazy koček, které podává každé trojverší, jsou navzájem inverzní. Kočky, které byly původně uzavřeny v domě, vyhrnuly se — lze-li to tak říci — v prvním trojverší ven a rozptýlily se prostorově i časově do nekonečných pouští a do snu bez konce. Pohyb jde zvnitřku ven, od koček uzavřených ke kočkám na svobodě. V druhém trojverší je zrušení hranic interiorizováno kočkami dosahujícími kosmic- ' kých rozměrů, neboť v určitých částech svých těl (boky, zřítelnice) zahrnují písek pouště a hvězdy nebe. V obou případech se proměna uskutečňuje metaforickými postupy. Ale obě proměny nejsou přesně v rovnováze: první má ještě svůj původ ve zdání (Osvojují si... pózy.*, které se zdají hroušit se) a ve snu (ve snění... do snu...), kdežto druhá proměna skutečně proces uzavírá svou afirmativní povahou (jsou plny... zdobí hvězdami). V první zavírají kočky oči, aby usnuly, v druhé je nechávají Otevřené. Tyto rozevláté metafory koncového šestiverší pouze transponují do vesmírných rozměrů protiklad, který byl implicitně formulován již v prvním verši básně. „Milenci" a „učenci" ztělesňují pojmy, které jsou ve vzájemném vztahu zúžení a rozpětí: zamilovaný člověk je připoután k ženě právě tak jako učenec k vesmíru. Tedy dva typy spojení, jedno blízké, druhé vzdálené. Tentýž vztah evokují koncové proměny: rozprostření 8 Prof. E. Benveniste, který si laskavě přečetl Into etudu v rukopise, nás upozornil, Ěe mezi horoucími milenci a strohými učenci hraje zralý vík také roli prostředníka: praví ve zralém vĚku se setkávají, ahy se stejně ztotožnili s kočkami. Neboť, pokračuje prof. Benveniste, zůstat „horoucími milenci" až do „zralého věku" 636 koček v čase a prostoru, stažení času i prostoru do bytosti koček. Jak už jsme však poznamenali, ani zde symetrie mezi oběma formulemi není úplná: poslední v sobě soustřeďuje všechny protivy: plodné boky připomínají VoafcoJ milenců, tak jako zřítelnice 5vědu učenců; ,2magické se vztahuje k aktivní horoucnosti jedněch, mystické ke kontemplativnímu postoji druhých. Nakonec dvě poznámky: Skutečnost, že všechny gramatické podmety sonetu (s výjimkou vlastního jména 1Ereb) jsou v plurálu a Že všechny ženské rýmy jsou tvořeny jmény v plurálu (počítaje v to i substantivum pouSté), je zajímavě osvětlena (jako ostatně celý sonet) několika pasážemi z Davů: „Multitudo -sobtudo: pojmy souznačné a zaměnitelné pro Činného a plodného básníka... Básník se těší té nevyrovnatelné výsadě, že po libosti může být sebou samým i někým jiným... To, čemu lidé říkají láska, je věc pranepatrná, tuze omezená a ubohouěká proti oněm nevýslovným orgiím, proti oné posvátné prostituci duše, jež se na potkání oddává netušeným, neznámým jevům — celá, ceheká — básnickým citem a lidským soucitem." V Baudelairově sonetu jsou kočky zpočátku označeny jako mocné a sladké a poslední verš přirovnává jejich zřítelnice ke hvězdám. Crépet a Blin odkazují k jednomu Sainte-Beuvovu veriši: „...I'astre puissant et doux" (1829) a shledávají táž epiteta v jedné básni (1832), v níž jsou ženy apostrof o vány takto: „Etres deux fois doués! Etres puissants et doux!" To by potvrzovalo, je-li toho třeba, že pro Baudelaira je představa kočky úzce spjata s představou ženy, jak to ostatně jasně ukazují v téže sbírce dvě básně nazvané Le Chat, to jest sonet Vieris, mon beaux chat, sur mon coeur amoureux (který obsahuje podnětný verš: Je vois ma femme en esprit... - Vidím v duchu svou ženu...) a báseň Dans ma cerveüe se proměně... Un beau chat, fort, doux... (která přímo klade otázku: est-ilfée, est-il dieu? - je to víla, je to bůh?). Tento motiv kolísání mezi mužstvím a zem t vím je podtextem Koček, kde prosvítá pod záměrnými dvojznačnostmi (Milenci... milují... koCky mocné a sladké..,; jejich boky plodné...). Michel Butor správně poznamenává, že u Baudelaira znamená být jii mimo všední život, jako je tomu právč se skutečnými „strohými učenci": dvodní situace sonetu je situace života mimo a vět (nicméně život pods vět ní je odmítnut), a přenesena na kočky vyvíjí se od zimomřivého odloučení k velkým hvězdným pouštím, kde vída a rozkoš jaou snem bel konce. — Na dotvrzení těchto poznámek, za něž autorovi děkujeme, lze citovat některé formule z jiné básně v Kvitech zla: Le savant amour... fruit ďautomne aux saveurs louveraines (Znalecká, učená láska.., plod podzimu se svrchovanou chutí; v básni UAmour du mensonge). 9 Ch. Baudelaire, Maie' básní v próze, přel. J. Fořt, Praha 1979, str. 36-37. 10 týž, Les Pleura du mal, krit. vyd., Paris 1942, str. 413. BAUDELAIROVY KOCKY 637 „tyto dva aspekty, ženství a supermužství, se naprosto nevylučují, ale spojují".11 Všecbny postavy sonetu jsou rodu mužského, ale les chats (kočky) a jejich alter ego les grands sphinx (velké sfingy) mají něco z hermafroditní povahy. Stejnou dvojznačnost v průběhu celého sonetu podtrhuje i paradoxní výběr ženských substantiv tvořících mužské rýmy.12 Kočky svým zprostředkováním umožňují, aby z úvodní konstelace básně, tvořené milenci a učenci, byla eliminována žena, ponechávajíce tak tváří tvář proti sobě - ne-li ztotožněné - básníka Koček, osvobozeného od „omezené" lásky, a vesmír, oproštěný od strohosti učencovy. 11 M. Butor, Podivuhodný příběh v knize Repertoár, Praha 1969. 12 V dílku L. Rudraufa Rime el sexe, Tartu 1936, str. 47, následuje po výkladu „teorie alternace mužských a ženských rýmů ve francouzské poezii" spor s M. Gramm o n tem. „Pro alternaci, zavedenou v 16. stol. .a založenou na přítomnosti nebo nepřítomnosti neprízvučného e na kouči slova, užívalo ae termínu rýmy ženské a rýmy mužské, protože neprízvučné e na kouči úova bylo ve velké většině případů znakem ženskosti: un petit chat / unc petite chatte," tvrdí Gr amnion t. Mohlo by se spíše říci, že specifická ženská koncovka ohsáhovala vždycky na rozdíl od mužské „nepřízvuřné e". Rudrauf však vyslovuje uríité pochybnosti: JByly to vSak jenom gramatické dôvody, které vedly básníky lfi. slol. ke stanovení pravidla alternace a k výběru přívlastků ,muískéL a ,Ženské' pro označení dvou typů rýmů? Nezapomeňme, že básníci Plejády psali své sloky se zřetelem ke zpěvu a že zpěv akcentuje více než mluvené slovo alternaci slabiky silné (mužské) a slabiky slabé (ženské). Vedle analogie gramatické musí tu hrát roli — více nebo lněně vědomě -hledisko hudební a hledisko sexuální..." Vzhledem k tomu, Že tato alternace rýmů, založená na přítomnosti nebo nepřítomnosti nepřízvuěného e na konci veršů, přestala být reálná, domnívá se Grammont, áe ji vystřídala alternace rýmů končících souhláskou nebo prízvučnou samohláskou. I když přijímá názor, že „samohlásková zakončení jsou všechna mužská", pokusil se Rudrauf stanovit stupnici o 24 stupních pro sou Idas kove rýmy, „jdoucí od koncových slabik nejúseěnějších a nej mu ž ä těj Sich k nejženítřji sladkým" {str. 12n): rýiny se závěrovou neznělou okluzívou jsou na krajním mužském pólu {1") a rýmy se znělou spiranlou na ženském pólu (24") zmíněné stupnice. Jestliže aplikujeme tento pokus o klasifikaci na souhláskové rýmy Koček, můžeme tu pozorovat vzestupný pohyb směrem k mužskému pólu, který nakonec zmírňuje kontrast mezi oběma typy rýmů: 'aiistlres - sédentaíres (likvida: 19"); 'ténebres -funěbres (znělá okluzíva a likvida: IS"); ^attitudes - solitudes (znělá okluzíva: 13"); í2magiq\tes - '^mystiques (neznělá okluzíva: 1"). 638 Dívka zpívala. Rozbor jazykové výstavby básně Alexandra Bloka Devuíka pěla v cerkovnom chore 9 l všem kazalos', čto radosť budet, O všech ustalých v iuiom kraja, l0 Čto v tichoj zavadí vse karabli, O všech korabljach, ušedšich v more " Čto na čužbine ustalyje Ijudi 0 všech zabyvšich radosť svoju. I2 Svetluju žizn' sebe obreli. Tak peljeje golos, letjaíčij v kupol ™ I galos byl sládok i luč byl tonok, 1 luč íijal na belom plece, W / toľko vysoko, u Carskich Vrat, a / každyj ix mraka smotrel i sluíal, 1S Priěastnyj Tajnam, - plakal rebenok Kak beloje plaťje pělo v luze. Ift O tom, čto nikto ne pridet nazad. Dívka zpívala v chrámovém chóru * A víem se zdálo, £e radost bude, o vSech znavených v cizí zemi, l0 že v tiché zátoce (jsou) vlečky lodi, ' o vSech lodích, odledŠích na moře, " že v cizině unaveni lidé o všech zapamenuvlich radost svoji. ls světlý život si naíli. * Tak zpíval její hlas, letící do kupole, ls A hlas byl sladký a paprsek byl tenký, a paprsek zářil na bOém rameni, l* a jenom vysoko, u Královských Dveří,1 a- každý z temna hleděl a naslouchal, ls ůěastno Tajemství (dal. pí.), - plakalo dítě, jak bdě oblečení zpívalo v paprsku. ' o tom, le nikdo nepřijde zpátky. Blokový strofy, napsané v srpnu 1905, byly poprvé publikovány v časopise Naša žizn' 18. února 1906. Báseň začíná podmětem a pffsudkem Dívka zpívala; přísudkem a pod-mčtem plakalo dítě se uzavírá její poslední nezávislá věta. Mezi všemi podstatnými jmény v textu není žádné jiné životné podstatné jméno v jednotném čísle a zpívala je v celé básni jediný slovesný tvar ženského rodu. Dívka zpívala sladkým hlasem - to je v převodu do prozaické řeči průběžný motiv celé básně, ale od druhé strofy se samostatným podmětem stává synekdocha hlas a jeho nabízející se epiteton se ke konci uskuteč- 1 V pravoslavném chrámu, prostřední dveře ikonostasu (přepážky mezi kněžiStěm a prostorem pro lid). - Slova 8 oblečení užíváme proto, abychom v doslovném překladu měli stejný (střední) rod jako v originále, viz str. 648; rody se však stejně jiude liať, a mluví-Ii R. J. o nich, je lépe nahlížet i do ruského textu (pozn. vyd.). DÍVKA ZPÍVALA 639 ROZBOR JAZYKOVÉ VÝSTAVBY BÁSNĚ ALEXANDRA BLOKA