Spor duše s tělem Slyš to starý jako mladý, by poslúchal této vády. S svú sě dušú vadí tělo, dušu přěhádati chtělo, proto dušě k Bohu vzdychá, neb ju silná strast upíchá: zbudúc světa v hoři býti. Proto by chtěla přijíti k milosti Boha pravého, Jezu Krista nebeského. Tělo sě proti ní zpierá, proto dušě slz utierá, radiec tělu na pokánie; a tělo sě tomu zbránie: "Božiemuť napořád býti," proto neohcu smutno nýti. Ty plač, dokud tobě 1'ubo, mněť jest plakánie neľubo; já sě chcu vesele mieti, ty se mnú, ač budeš chtieti." DUŠĚ (vece): "Benedic! Rač požehnati ten, jenž ráčil dušu dáti, čistu v tělo vlil dospělo, dokonav všech údóv dielo. Vlil v tě čiest Ducha svatého, podobnost obraza svého. Tě daroval i obloval, rozomenstvím korunoval Dal t' rozomenstvie každému činu zlému i dobrému. Viz, co čině, a v tvéj vině dušičky své neuvině. Drž sě, na kterú chceš cěstu, to pak zvěz za pravdu jistú, žeť jest dávno zvěstováno: Plač s veselím! v Písmě psáno." TĚLO (vece): "Netbaj na to, duše milá, však vidíš, žeť ve mně síla, rozom s krású, všú věhlasú; jázť neznám smutného času. Milá duše, netbaj na to, pusť smutná myšlenie tato! Sbožie mnoho mám, bez toho neviem vesela nikoho: z toho dám svú Bohu obět, obrácu jej k sobě opět. Jáz klekánie I i vzdychánie často zděju pro pokánie. Budu-li v čem poblúdilo, pokořu sě - j' budu mílo z skutka mého, Boha svého utěšu z těla křehkého." DUŠĚ (vece): "Milé tělo, proč sl'ubuješ, sl'ubuje nenaplňuješ? Toť jest vada - má mysl žádá pokánie, tělo otkládá. Jako havran veždy kváčeš; tělo, co nade mnú pášeš, že dieš: Zajtra, zajtra, zajtra! Proto dušě v žalostech trá. ' Tuhá žalost, silné hoře rozchodí mě, tvé nádvořie, strast v sirobě ve vší mdlobě. Vládneš mnú, semť v tvéj vosobě. By mi bylo sobú vlásti, chtěla bych lépe uklásti: svój nábytek i přiebytek dalať bych za rajský užitek." TĚLO (vece): "Buď vesela, duše milá, chval Boha, ž' sěs přihodila u mé tělo; věz zacělo. mněť silné sbožie přijělo. Kážu stodoly zbořiti, chcu větčie nové stvořiti; pro náděju v ně vše zděju, se mé sbožie dobré dějú. Jěz a pí, měj sě vesele, netbaj na to, což v kostele kněžie hrozie; mniši množie, druh přěd druhem ludbu tvořie. Tato slova v srdci znímaj, na to, duše, rozpomínaj: peniez v městě j' ve vší cěstě najvětčí přietel jest jistě!" DUŠĚ: (vece): "Ó Marie plná radosti, túžu toho k tvéj milosti, ž ne mú vinú pro zlú hlínu jáz nebožička zahynu. Ach, toť mi sě silně stýšče, nenie, kto milosti zíšče, než prut Jesse, jenžto, vie sě, na němž kvitnúcí květ ktvieše. Zrušilo sě mé veselé, vizu svého nepřietele, ke mně spěchá, mně do smiecha nenie ležiec prostřěd hřiecha. Jáz nebožička hubená, hřiešnú hlinú zahubená! Všěckna diela mého těla hubeně sú mnú dospěla." TĚLO (vece): "Proč mi to násile činíš, duše, že mě k Bohu viníš? Darmo ztúláš, ž' mě omlúváš, jáz nevědě, v koho úfáš. Duše, rozomějž to právě, jázť sem ješče plno zdravie; to viem cěle: u mém těle mieváš rozličně veselé. By ty právě rozoměla, se mnú bydleti uměla! Duše milá, ve mně síla, bychva spolu smrti zbyla. Božieho tajenstvie nevieš, pakli vieš, proč mi nepovieš? Duše, netbaj, mne nehněvaj, až smrt uzříš, tož sě hněvaj!" DUŠE (vece): "Mého srdcě hrozná strasti, že mi nelzě sobú vlásti! To viem právě: mě ostavie tvéj vší vině; ach mé hlavě! Rozchodí mě strast v sirobě, srdce přě - v - žalostnéj mdlobě. Hoře z hořě, vizu spořě vychodiecie pkelné zořě." [...] TĚLO (vece): ,.Juž mně mluva s tobú stala, všechna chytrost mne ostala; ty lépe vieš, ,co smrti dieš, chytřě-1', či sprostně otpovieš. Jáz nevědě co kam klásti, nemohu i údem vlásti - juž člénkové i údové plni jsú bolesti nové." DUŠE (vece): "Pošli po svú múdrú radu. ať na poctě s smrťú sadú! Snad ty móžeš. to vymóžeš, svú chytrosťú smrt přěmóžeš." TĚLO (vece): "Nezdá mi sě to nikake, by neměla moci také proti smrti, zlé valpurti; dávě sobě spolu trti? Nestýskaj mi, duše, déle, mněť sě ovšem krupně mele, rozom, síla, krása milá zhynuly právě jak brla. Vaď sě, duše, s smrťú sama, vidíš, mnúť smrt silně lámá, řěči ukrať, času netrať! Mé tělo, bradu vzhoru zvrať!" Tkadleček 3 Teď žalobník proti Neščestie se jmenuje skrytým jménem a v podobenství. A v tom jemu svój řád a svój stav vypravuje. A potom vypravuje, proč jemu laje a kterú příčinú svój tajný skutek zjevuje. Jáť jsem tkadlec učeným řádem, bez dřievie, bez rámu a bez železa tkáti uměji. Člunek mój, jímžto osnuji, jest: z ptačie vlny; přieze má z rozličných zvieřat oděvu jest. Rosa, jenž rolí mú skropuje, nenie obecná voda ani sama o sobě, ale jest s obecnú vodú smiešena, jížto v svú potřebu jednak nahoru, jednak dolóv i sem i tam krópěje podávám. A jsem z české země hlavú a nohama odevšad. Jméno mé pravé jest zbito a otkáno z osmi slov abecedních, k němuž sem vydán a vysazen. Slovo prvnie mého jména na počátku jest z abecedy 11., a potom jest 20. a potom 4. a po těch všech jest opět 20. a hned po něm 9. a poslednie slovo jest 10. Jáť sem, Neščestie, ten, jenž se již tak jmenuji, znaj mě, jakž mě slyšíš. Slyš mě, coť pravím: Já, Tkadlec, tě, Neščestie, vždy nenáviděti mám, tobě se po vše časy vždy silně protiviti a vždy proti tobě býti. Rozumiemť a pomním na to: dřéve si mě bylo s mú útěchú svadilo, toť sem byl přezřel. Jižs mě jie teď konečně zbavilo. A zda ty nevieš, že jest to člověku přirozeno, jedno žeť to přikázanie božie ruší, že člověk toho želé, co mu se křivdy stane, a kde móže, rád se mstí, a netolik ihned, ale i po času? A netolik člověk to činí a toho jest přirozenie, ano to jest přirozeno i hovadu a mnohým zvieřatóm, němé tváři. A zdali to ku pomstě nenie podobno? Ty, Neščestie, ty mě všeho mého dobrého zbavilo a mně o to mluviti nedáš. Mlčetiť nebudu, tajitiť vždy nechci, uhroziti mne nemóžeš, zjevitiť chci. Smělo-lis nade mnú zle učiniti, směj ty ode mne také hanebnú řeč slyšeti a ji trpěti! A zdali nevieš, že sám Stvořitel praví ve Čtení a řka: "Měrú, jenž jí měříte, tať vám odměřena bude"? Smělo-lis mě ty, zlé Neštěstie, smútiti, rač se za to nestyděti, coť pravím. Ale jáť tomu již, zlé Neštěstie, dobře rozumiem podlé tvé řeči, žes ty mnoho sirotkóv učinilo na světě takýmž rozlúčením, jakožs nade mnú učinilo. Mnohos ty lidí smútilo svú protivností a falešným podjetím, a ačť jsú tomu druzí nerozuměli uplně, odkad se jim to stalo, jáť tomu již rozumiem, ač nerad, žes ty to, zlé Neštěstie, ještos netoliko mě odlúčilo a odvedlo od méj všie radosti, ale žes také ty to, Neščestie, ještos Medí, tu kněžnu, a Jazona, toho vítěze, u milosti prvé svázalo a potom je hanebně a nelítostivě rozdělilo, a mnoho takých znamenitých lidí, ješto o nich a tobě znamenitě jest psáno i podnes za mých časuov se přihodilo, pro něž dnes i vždy já, Tkadlec, křičím i křičeti chci a volati nepřestávaje hlasem po vše časy skřeklavým: "Ach, ach, nastojte, na tě, zlé a hanebné a každému protivné Neščestie!" 8 Teď Neščestie opět mluví k žalobníkovi a jemu to vykládá, že, by všichni lidé, jenž sú byli od počátka světa na zemi až do siež chvíle, byli bez Neščestie, že by již pravým pychem a pravým násilím jeden druhého jedl; a netoliko, ale že by jim již svět dávno byl sšél a úzek. A k tomu lakomství a k pýše přirovnává k tomu Evu, první ženu, kterakými hřiechy byla podjata. Všechna nebeská věčná radost, ta jest otdána bez končenie dobrým lidem po jich smrti; všechna bieda a žalost pekelnie propasti, tať jest přisúzena na věky zlým lidem. Ale všechny věci zemské na světě stvořené, jenž světa požívají, jsú nám jakožto k dědičství dány. V nebi jest dán pokoj a odplata po zaslúžení, u pekle pláč s nepokojem po vině a po prohřešenie, zde na zemi jest všemu stvoření dána neústavnost od svrchnieho napravitele. a to jest nám mocně do konce poručil a proto, abychom všecky zemské věci svým řádem přesazovali onde i onde. i z onoho i z onoho miesta, a jim miesta ustavičného nikdiež nedali. Proč to nám a žádnému jinému jest poručeno, to ten sám vie, jenž nás k tomu jest vydal, nevědomoť jest to nám. Pravit' Aristoteleš v svých prvních knihách Metafyziky: "Vuole božie nenie věděna;" a jindeť praví: "To, což k věčnosti slušie, to konečného věděnie nemá dosti." My sme věčné a my konce svého nevieme, ty pak nadto. Protož tot' sú súdové boží, nech jich a nás ostav při tom, čímž sme vydáni. Než ty, ješto s námi o to hrubě zacházieš a vždy řeči své umenšiti ani uskrovniti nechceš, ty vezmi to před se a znamenaj a pilně znamenaj a rafijí svého rozumu na svém smyslu a v svém srdci dobře a hluboko pevně a znamenitě napiš a tak, aby toho nezapomínal, než, kdyžť se kde udá, pobyti tu, kdež by co takového o nás slýchal. Bychom my od počátka světa aneb od počátka prvnieho člověka, jenž z hlíny byl slepen, až do sie chvíle nebyli svú moc ukázali a lidi jako zahradník ščepy ty přesazovali a druhé z kořen nevyplenili v jich stavě, však by již jeden druhého jedl, jeden na druhém byl by jezdil, kto by s koho síly viece jměl, neboť by se žádný druhého nebyl bál. nebť by žádný o pokoře a o nízkém stavě nebyl věděl, aniž by byl uměl seznati, co dobrého, co jest zlého, co prostředek mezi jich oběma: žádný by byl nedělal, žádný by druhému pohodlé žádného nečinil, žádný by pod druhého byl neslušal.Ti všichni by byli chtěli pány býti; vše. což by koli bylo na světě, což by sobě kto byl dosáhl, co by sobě kto byl zjednal kterakožkoli, mnělť by byl člověk, by to věčně jeho bylo a že by on toho nikoli zbýti ani kterak potratiti mohl. Ryby všecky rozličného a dávného přirozenie v hlubokosti mořské i v jiných širokých, dalekých a valných vodách, tyť by byly již ne-statčily, všechna zvěř, malá lesná i veliká, divoká i nedivoká, tať by již byla zahynula, ptačstvo, jenž u vysokosti větrné pod oblaky přebývá, toť by bylo již sešlo. Všichni lidé by byli chtěli pansky a bez řádu sobě k vuoli a k libosti bydliti a živi býti. Vešken svět takýmž během a takýmž nepořádem byl by již úzek pro lidské zpupnosti, pro lidské hrdosti, pro lidské bujné mysli, pro lidské zlé a nečisté lakomstvie, ano i sic druhým lidem svět mál, úzek, krátek a neprostran. Dobřeť nám jest poručeno slovo toho mudrce, jemuž jmě Sokrates, abychom je skutkem dovedli, jenž praví tak: "Toho všeho, což komu Ščestie přivede anebo zjedná, to Spravedlivost opraviti má; a nač pak Spravedlivost by hrubě siehnúti chtěla, tohoť pak zřiezenie a skrovnost nedopustí." Hleď, Tkadlečku, cožť se to znamenává! By to již býti mělo po tvéj vuoli, že bychom tě již byli ostavili podlé tvé vuole s tvú tú jistú, jakož pravíš, žeť jest toho Ščestie přálo, ale Spravedlivost, tať by tobě v tom překážela, majíc za to a praviec to, že by to býti nemělo, by ty, jsa člověk Bohem stvořený, mnohým dobrým smyslem obdařen, i chtěl se zavésti sám pro takéhožto stvořeného člověka, jenž od téhož Boha stvořen jako ty, nic od většieho, by ty se zavésti chtěl pro takéhožto minutého člověka, jenž z téj hlíny jakož i ty jest z ničehož stvořen, by ty se chtěl tak dalece zapomenúti pro takéhožto člověka, z jehožto pokolenie vešken svět jest od počátka světa až do skonánie světa pro hřiech u pokání. Slyš, jakž to mieníme, pilně poslúchaj! Tak jakož vaše prvnie matka Eva lakomstvím a pychem vešken svět zavedla a k tomu nevěrú a neposlušenstviem, takť by tíž čtyřie hřiechové byli mezi lidmi až do skončenie světa. Nebť jest matka vaše prvnie shřešila čtyřmi hřiechy najznamenitějšími v snědku toho jablka, o němž ty sám vieš. Neb první hřiech učinila lakomstvím, že jedla to, což jie bylo zapovědieno. Druhý hřiech učinila nepo-slušenstvie, neb mimo přikázanie božie. Třetí hřiech: pýchú shřešila, že v tom libost měla slyševši, že má býti jako bohové, vědúc zlé a dobré; v tom se mienila povýšiti nad řád ten, v němžto ji byl Buoh ustavil. Čtvrtým hřiechem shřešila nevěrú, neb nevěřila řeči božie, jenž jie řekl: "Kterúžkoli hodinu ovoce toto jiesti budete, smrtí umřete;" v tom jemu věřiti nechtěla, ale pochybivši v tom. i věřila ďáblu hadu, což jie řekl. Hled' podlé toho. což se jie zdálo, by toho štěstím byla dosáhla, že mněla, by věděti zlé a dobré mohla; za ščestie sobě to měla, pro něžto i Boha odstúpila. Ale Spravedlivost, rozsúdivši to podlé pravého rozeznánie, ortel vyřekla, ať by pro ty čtyři hřiechy, jimiž se sama zavedla, smrtí umřela. Ale poněvadž Spravedlivost chtěla hrubě před se vésti řád svój bez milosti, upadla jest v tu skrovnost a zřiezeme, nechtiec toho dopustiti, by člověk, z hlúposti své, věda kdy proti Spravedlivosti zajíti a neuměje se jie z netbánie vystřieci, i chtěla námi, Neščestím, člověka každého vystřieci; a jakož chtěla, tak se stalo. Hleď. Tkadlečku! By to již jinak nebylo zjednáno od té| chvíe, jakž Eva, matka vaše prvnie, shřešila, rozličnými zásadami a mnohým odvozením, jenž námi častokrát člověk rozličný od rozličných skutkuov, jenž by proti jeho Stvořiteli byli, odveden byl, vešken svět by byl již úplně těmi hřiechy svázán. Bylť by jeden druhého neposlušen; tožť neřád. Byl by každý lakomstvím chtěl všeho dosiehnúti; toť zlé. Bylť by jeden na druhého vždy se vznosil; toť pýcha. Bylť by jeden druhému nevěřil, by kto nad ním byl; toť nevděčnost. Bylť by člověk se pótek žádných nebál; toť zúfalstvie. Nebť by nebyl věděl, odkad má přijíti, nebť by byl nevěděl, co dobře a co zle; tožť hlúpost. O chudobě by praviti neuměl, neb by vždy byl v rozkoši: tožť obžerstvie. Se sám by neznal, aneb by mněl, by Bohem byl; tožť zatvrdilost. Budúcích časóv by netbal; tožť zúfalstvie. Nebť by mu pýcha rozeznánie nedala, žádnému by vhod nebyl; tožť nerozum. Žádnému by se nezachoval; tožť obmeškánie. Boha by snad neznal; tožť hovadnost. [...]